Nejlépe hodnocené komentáře

Rapture. Rapture je...devátá brána pekla. Rapture je čtvrtý akt v Diablu 2. Rapture je první level v Requiem: Avenging Angel. Jednou to prý bylo velké město naděje. Útočistě jak od kapitalismu, tak komunismu. Na jeho půdě bylo provedeno mnoho skvělých nálezů, jako třeba Plasmidy, což jsou v podstatě drogami získané magické schopnosti. Ale pak šlo všechno do háje. Jakýsi rybízák jménem Fontaine, který chce prodávat plasmidy ve velkém, jde do poctivě pořádné války proti Ryanovi, a brzo je celý Rapture do celého tohoto konfliktu vcucnut. Toto všechno se samozřejmě děje během instalace hry - když začínám hrát, Fontaine tou dobou dávno hnije v krabici, ze které ho ven nepouští ani o víkendech, a většina z Rapturanů jsou plasmidy posilnění magoři, jimž se říká "splicers", kteří si zřejmě pod stromeček nepřejou nic tak moc, jako mou hlavu. Jo, a město trochu prosakuje. Trošičku. Fakt, že to letadlo, jehož jsem byl pasažérem, havarovalo zrovna do části Rapture, asi situaci moc nepomohlo.

Příběh je mi vyprávěn hned několika způsoby, které spolu překvapivě fungují velice dobře. Jednak mi v jednom uchu furt bzučí Atlas, druhak taky všude možně nacházím kazetky nahrané někdejšími obyvately, což týhle díře obzvláště umně dodává hromadu backstory.

Graficky je Bioshock působivý. V době vydání ukázal, čeho všeho je U3 schopný, a ani dnes se nemá příliš zač stydět. Alfou a omegou celé vizuální stránky je tunější prapodivný druh art-nouveau/art-deco/steampunkového art ****, který činí ze zdejšího prostředí absolutně fantastickou podívanou. Technicky to za ohňostroj nestojí, leckde vidím rozmázlé hnustfujgrc textury a sem tam nějaký ten glyč. A vlastně to celkově nevypadá ani moc věrohodně. Ekšuely, animace nepřátel jsou kolikrát vyloženě trapné. Ale obecně vzato jsou všechny tyhle výtky buřt, protože se všechny naprosto spolehlivě ztrácí v tom divném, avšak úžasném art ****, díky kterému Rapture vskutku vypadá překrásně. A lehce děsivě. Bohužel, nepřátelské modely si jsou vesměs vzájemně hodně podobné, jakož takové v tom parádním prostředí tak trochu vyčnívají jako jeden zapomenutý pěticentimetrový chloupek v čerstvě vyholeném rozkroku.

Tak, a konečně se dostávám k tomu, co je ve hrách nejzásadnější. Což je přesně to, kde Bioshock poněkud stroskotává. Hratelnost.

Bioshock je FPS. Ignorujte všechny ty mýty a zvěsti o tom, že se jedná o nějakou odrůdu RPG, anžto nejedná. Ani s oběma očima přimhouřenýma a brejlema zapomenutýma v koupelně. Je to FPS. A jak všichni víme, dobrá FPS musí mít tři věci:

- Zbraně.
- Pár dalších udělátek.
- Hluboký bojový systém, ve kterém nejsou zbraně nemohoucími stříkačkami, nýbrž zbraněmi. Které střílí nábojnice. A tím ubližují nepřátelům vzdáleně podobným způsobem, jakým by jim ubližovali zbraně reálné. Prostě proper feeling, dammit.

Bioshock má širokou plejádu zbraní, každá z nichž je prakticky vcelku obyčejná, avšak vzhledově jsou relativně unikátní, a některé z dostupných upgradů jsou pak nehorázně šílené, ale bomba. Jako třeba ten upgrade pro revolver, který mu přidává extra zásobník. Ono to doslova prostě přilepí jeden extra zásobník k tomu, který už tam je. Krom těchto upgradů potěší i rozdílné druhy munice, což ve většině případů spočívá v normální munici, munici dobré proti lidem, a munici dobré proti zbroji (takže velkým fotříkům). Ale třeba takový plamenomet umí kromě ohně plivat i elektřinu a led, což umožňuje nepřátelé buď pálit, šokovat, nebo mrznout. Podle nálady.

Co se dalších udělátek týče, ta hra vlastně žádné nemá. Ale neva! Má totiž již 354343krát zmíněné plasmidy. Jak jsem již podotknul, plasmidy = MAGIC. Takže opět, můžu nepřátele pálit, šokovat, mrznout...ale zaplaťsatan, stejně jako palebná síla, i toto odvětví skrývá pár extra frajeřinek. Třeba to, co mi umožňuje si na chvílu velkýho daddyho zpřátelit. Nebo to, co přiměje jakoukoliv bezpečnostní kameru se soustředit na cokoliv, co trefím touhle fajnovou kuličkou...čehosi. Obě jsou docela užitečné, páč aspoň můžu šetřit municí.

Tak, a teď k tomu třetímu bodu...zbraně v Bioshocku stojí za vyližprdel. Je absolutně nemožné, aby někdo dohrál Crysis nebo F.E.A.R., a pak hned zapnul tohle a řekl si "Tyvogo, tohle sou fakt fajné kvéry! SUCH FUN!". A proč? Protože naprosto každá zdejší střelná zbraň působí jako nafukovací dildo vytvořené podle jednoho stereotypního Korejce. Perdoname, ale když vemu dosyta vyupgradovanou brokovnici a 4krát trefím libovolného feťáka přímo do kebule, následkem čehož on teprv začne uvažovat o tom, že by možná nebylo úplně od věci už umřít...to je prostě žánrový hřích. Takovou jenom kosmetickou vadou navíc budíž skutečnost, že nepřátelé se v rámci mých útoků nijak neprojevují ani pohybově. Ať střílím kam střílím, oni prostě nehnutě stojí. A když nestojí, tak hopsaj kolem jak králíci po pěti Redbullech. Šiju mu to do nohy a NIC, vesele běží a hopsá dál. Šiju mu to do paže a PRD, ani miniaturní cuk. Díky tomu mám pocit, že do nich vlastně nestřílím vůbec, můj zážitek z boje je v hajzlu a já jsem už teď otrávenej z vize všech těch přestřelek, které mě ještě čekají.

Jako jo, plasmidy se to rozkošně pokouší vybalancovat, jelikož ke konci se z nich stanou kurva silné kouzla, ale jakmile je člověk používá příliš soustředěně, během pěti sekund mu dojde jeho MMMEDŽIK! palivo. Takže buřt. A jo, taky můžu hackovat turrety a kamery a pičičárny, což je ze začátku fakt fajn, ale ke konci už jsou tyto aktivity naprosto přebytečné. Nemluvě o tom, že tunější hackovací minihra se mi zajedla už po druhé hodince hraní.

Kolem a kolem je Bioshock skvělý...zážitek. Ale jako hra to ani omylem není tím druhým příchodem Jézuse Krista, kterýho z toho mnoho hráču dělá. Celý gunplay (tedy vpravdě to nejpodstatnější v tomto žánru) je v těch nejlepších případech šeredně průměrný, v těch nejhorších pak naprosto otřesný, a plasmidy, byť je s nimi prča, jsou docela značně omezené. Jediný důvod, proč stojí za to si to jednou zahrát, je věru ten šmakózní příběh a ta ještě šmakóznější atmoška. Právě jsem to dohrál podruhé v životě a kdesi od půlky jsem se opravdu musel nutit.

Disclaimer: Do jednoho komentu tu shromáždím své myšlenky na každý díl a to ze dvou důvodů - Jednak jsem líný, avšak praktický prase; druhak jsem po druhém hraní celé trilogie naráz seznal, že hrát (a tím pádem hodnotit) jakýkoliv díl individuálně by dneska bylo značně nesmyslné. Snad krom dvojky. Ale k tomu se dostanu. Nuže...

Masefekt poprvé. Nepřestává mi rozum stát nad tím, jak mě dokáže hra, ze které jsem se ve svý době válel pod stolem nadšením, při opakovaném hraní nutit přiklánět se ke svým spýdranerským tendencím. Aneb o tom, jak ne všechny hry můžou stárnout jako Betty White a Helen Mirren. Navzdory tomu, že tenkrát jsem si věru cvrkal do slipů z toho, jak se tu mísila jakštakšová RPG hratelnost s kouzelnou filmovostí, dnes, již po sedmi letech, je to všechno víceméně na vyližprdel. Přestože tenkrát jsem to spokojeně hrál při nestabilních 15ti fps, každý pomalý krůček bral za vyšlapávaní si cestičky do ráje, každou projížďku Makem po dvacáté vyprahlé planetokouli si, se sevřenými půlkami a kapkou potu putující kamsi na jih, nesmírně užíval...dnes už to, nejen v rámci série, nad vodou opravdu drží jen ty chytré dialogy a (v rámci série) důstojná, ač ve finále naprosto zbytečná, kustomizace. A design hlavních questů taky ještě stále stojí za zásun. Za takový ten zoufalý, ve-tři-ráno-s-opilou-štětkou zásun. Ale ta absurdně bohatá nadílka vedlejšáků (u kterých bohužel vskutku platí pravidlo kvantity nad kvalitou), Garrusova pleťová maska ála směs psích hoven a majonézy = Garniér budoucnosti (to naštěstí řeší ten sumo HD texture pack), Makova maková fyzika, připosrané tempo všeho, bugy, optimalizace (a to to tehdá vychvalovali, jak by se mohli všechny porty přiučit)...to už se asi zpětně nenaučím přehlížet.

Masefekt podruhé. O slovo se hlásí můj věčný konflikt se scifárnama zobrazujícíma emzácké civilizace, páč v drtivé většině případů u těchto mimozemšťanů nejde o nic jiného, než bandu lidských floutků ve funny kostýmech. Všiml jsem si samozřejmě už v jedničce, ale jelikož tu jsem bral jako pouhé nakousnutí toho, co příjde, nijak hluboce mě to netrápilo. Tady ale na začátku vlažná sprcha - každej člověk mě sere a každej emzák, který nechodí po čtyřech, se chová a myslí jako člověk (Vorčáky vyjímaje). Kromě toho všehovšudy čtyři skilly na vylepšování, otravné skenování, a místo přehřívání zbraní munice. Kdyby náhodou nebylo zřejmé, že od mechanizmů jedničky se snažily co možná nejvíc odprostit. Ale atmoška se mi líbí. A tak hraju. A hraju. Jé, Garrus. To by nakonec nemuselo být až tak zle. A najednou zjišťuju, že každý druhý dialog hltám div se nedávím, nové postavy maj grády (Thane <3), příběh mě děsně baví, a dokonce i v tom skenování nacházím cosi hezkého. Najednou se mi u toho parádně relaxuje. Navrch toho, akci zdejší fejslift jedině prospěl, takřka každou bitku si dosyta vychutnávám, z paměti pomalu ale jistě odplouvá i to smutné množství skillů a já si tak, zkrátka a dobře, buduju ničím nerušený zážitek z opravdu vytříbené space opery. Není to dobré RPG, není to moc dobrá střílečka, ale mocně atmosférická telenovelka s uvěřitelnými postavami a decentním rozhodováním to je tedy jednoznačně. Zároveň to z celé trilogie zdaleka nejlíp funguje jako samostatná hra, i bez DLC.

Masefekt potřetí. Screen se skilly je opět o dva chlupy bohatší, akce je konečně přímo znamenitá, sound design taky konečně dopilovaný v klenot odvětví, a následky minulých činů a jednání na sebe rovněž nenechávají dlouho čekat. Ovšem při psaní scénáře si za kulisou patrně někdo střihnul maraton celé Andromedy a ještě to zapil shlédnutím Travoltího Battlefield Earth, game dyzajnéři hru z nepochopitelných důvodů překrmili tupými novinkami a změnami, a mé oblíbené oddychové terapeutické planetární skeny zmutovaly v trapné honičky s mrduchtivými Rýpry. Design questů sám o sobě furt není k zahození, ale realizace je tentokrát povětšinou kanálního ódoru. Don't get me wrong, některé momenty rozhodně stále chytnou za koule, ale v globálním měřítku je prostě těžce válcuje všechen ten šit kolem. Do detailů nezacházím né protože bych se zdráhal spoilerů (na to by koneckonců už stejně bylo trochu pozdě), ale jednoduše protože si to všechno nechci moc živě připomínat. Co ovšem tento díl suverénně zachraňuje jsou jeho DLCčka, bez kterých by se jednalo o poloviční zážitek. Jeden by se mohl hádat, že většina z nich opravdu měla být součástí základního balíčku, ale nezrobíš nic. V této podobě, když si člověk střihne celou trilogii i s déelcéčky, tak navzdory všemu špinavému a smradlavému ta trojka přec jenom docela umně představuje uspokojivé ukončení tuté ságy. Jo, a jestli se na konci chcete místo breku zasmát, doporučuju MEHEM mod - evidentně do toho bylo vraženo mocné úsilí, ale to tomu na vtipnosti nijak neubírá.

Takže asi tak. Je to ta nejlepší sci-fi/fantasy herní trilogie, což je docela smutné, ale minimálně ta dvojka tenhle smutek spolehlivě zahání. Pokud se vám nechce investovat 100 hodin vesmírné romanťice, o které už asi víte, jak debilně končí, alespoň tu dvojku si dejte. Je tam Thane. A je tam tím bédés spirituálním zabijákem, jakého ho mají všichni rádi. Cypa, kterej v podstatě zosobňuje vtip o mnohonásobných pádech na nůž, z něho udělali až ve trojce.