Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Všechny PC PS1 PS2 PS3 PS4 PS5 PSP Vita Xbox X360 XOne XboxX/S NES SNES N64 NGC Wii WiiU Switch GB GBC GBA DS 3DS VBoy SegaMS SegaMD Saturn Dreamcast SegaGG At2600 At5200 At7800 At8bit AtST Jaguar Lynx Odyssey2 Intelli Coleco TG16 CDi 3DO NeoGeo WSwan Amiga ZX81 Spectrum C64 C16 AmstCPC AmstPCW Apple II TRS80 BBCMicro PC88 PC98 MSX MZ800 FMT SAMC PMD85 IQ151 Ondra Maťo Mainframe Arcade Quest iOS Android J2ME Symbian NGage WMobile WPhone BBerry Playdate Browser Stadia

Worms Armageddon

sledgesledge
  • PC 90
Důkaz, že "párty hra" nerovná se "nablblé hopsání a kroucení se u Wii / Move / Kinectu". Sežeňte si první Playstation a CD Wormsů, připojte k TV (hra podporuje i širokoúhlý mód), sezvěte kamarády (lahváče sebou) a o zábavu máte na dlouhé hodiny postaráno. A pozor, Worms jsou girlfriend friendly, stačí drahé polovičky jen trochu pošťouchnout a zaháčkují se téměř okamžitě.

Varování: z dílčích vítězství se neradujte příliš nahlas, sympatie mezi protihráči se přelévají rychlostí blesku. Budete-li své úspěchy dávat na odiv příliš, spiknou se všichni proti vám! (Většinou pod velením již zmíněné drahé polovičky, která náhle zapomene, že hry vlastně moc nemusí, a útoky započne zdatně koordinovat!)
+34

Grand Theft Auto: San Andreas

Honza VaníčekHonza Vaníček
Dohráno
  • PC 95
Ke konci devadesátých let se zrodila jedna z nejlepších herních sérií všech dob. První dva díly sice neexcelovaly po grafické stránce, ale ta tehdy nebyla tak důležitá a dbalo se především na hratelnost, které GTA nabízelo přebytek. V té době si hráči dovedli asi stěží představit něco takového v trojrozměrném podání. Rok 2001 byl pro sérii GTA zlomový. Převod do 3D se velmi povedl, trojka si vzala od svých předchůdců to nejlepší a nabídla mnoho zajímavých novinek typu létat letadýlkem, plout na vlnách pomocí tří typů lodí či plnit unikátní skoky. Ve trojce se také poprvé objevil příběh. Další díl jménem Vice City by se dal nazvat takovým rozsáhlým datadiskem trojky. Přinesl s sebou mnoho zdařilých novinek jako například kupování nemovitostí, jízdu na motocyklu, létání ve vrtulnících či možnost změnit oblečení. Co jsem na tomto dílu tolik miloval, a zejména zásluhou tohoto je mou nejoblíbenější hrou této série, je jeho zasazení do osmdesátých let, automobilové honičky za doprovodu hitů z tohoto období nemají chybu. Nyní se konečně dostávám ke komentované hře. Mám moc rád devadesátá léta, takže zasazení hry do této doby se mně velmi zamlouvalo.

San Andreas jsem zkoušel rozjet už na mém starším počítači, bohužel se mi sekalo, tudíž jsem si musel počkat na pořízení nového stroje. Už na počátku hraní jsem se seznámil s několika skvělými novinkami jak v podobě dopravních prostředků, tak v podobě posiloven, obchodů s oblečením či tuningu aut. Příběh je velmi povedený, rozmanitost misí je mimořádně veliká, žádná na mě nepůsobila nudným dojmem. Pouze jsem byl zklamán obtížností závěrečného úkolu, ve srovnání s předchůdci se mi zdál příliš jednoduchý. Líbily se mi různé školy na zlepšení dovedností. S výjimkou lodní školy nebylo vůbec jednoduché je dokončit. Velkou pochvalu si hra zaslouží také za velkorysý počet vedlejších úkolů, z těch, co se mi nejvíce zamlouvaly, bych jmenoval důlní mise, ilegální závody či úkoly pro autosalon.

Rozlehlost prostředí je vskutku přemrštěná, překvapivě ani ty nejodlehlejší části nepůsobí odfláknutým dojmem. Ať už se jedná o jedno ze tří měst, o pouštní oblasti či venkov, všude se dá nalézt velké množství zajímavých míst. Ani po dohrání hlavního příběhu se herní prostředí neokouká a stále budete nalézat další a další ještě neprozkoumaná území. Dopravních prostředků hra obsahuje hodně, konečně se zde objevily také vlaky, kola či stíhačky. Nejlepší ale je, že veškeré stroje od aut počínaje po dopravní letadla konče se skvěle ovládají, auta mají na arkádu snad dokonalé jízdní vlastnosti, s letadly je jedna velká radost létat, lodě se chovají taktéž příjemně. Rád bych se zmínil také o tuningu vozidel, který je sice ve srovnání s Undergroundy velmi jednoduchý, do hry série GTA ale bohatě postačuje. Není žádný problém přidat do auta nitro, vyměnit kola, přelakovat jej či namontovat pořádný spoiler na záď. Každý vůz má samozřejmě jiné množství možností vylepšení.

Po zvukové stránce se hra povedla, jak střílení, tak jízda vozem či létání letadlem zní dobře. Vzhledem k zasazení do devadesátých let jsem si velmi sliboval od rádií, očekával jsem od nich hraní těch největších hitů z tohoto období. Bohužel, mnoho stanicí je zaměřeno na tehdy začínající hip-hopovou hudbu, takže jsem poslouchal hlavně stanice K-DST a Radio: X, ve kterých zazní i takové světoznámé songy jako Ozzy Ozbourne – Hellraiser, Toto - Hold The Line či Guns N' Roses - Welcome To The Jungle. Grafická stránka je oproti předchůdci mírně vylepšená, rozhodně nedosahovala na špičku tehdejšího herního průmyslu. Vzhledem k obrovské rozlehlosti hry bych ji označil za zdařilou, líbil se mi západ Slunce, noční pouliční osvětlení nebo také velmi různorodé budovy.

I u tak perfektní hry, jakou San Andreas dozajista je, se dají najít nějaké stinné stránky. Horší umělá inteligence soupeřů mi při misích, ve kterých převládá střílení, nevadila, například ale v ilegálních závodech by se mně více zamlouvala lepší AI, své soupeře jsem ve zpětném zrcátku už ani ne po půlce závodu neviděl. Novinka v podobě boje o území vypadá zajímavě, ale vadilo mi, že k zobrazení poslední mise je zapotřebí obsadit určité množství území, což v Los Santos plném vybuchujících aut, střílících lidí a tak podobně nebylo lehké. To je k záporům asi tak všechno, vše ostatní pokládám za zdařilé.

GTA: San Andreas je mým druhým nejoblíbenějším dílem této série. Sice jsem z něj nebyl tolik nadšený jako z Vice City či trojky, i tak ho ale zařazuji mezi TOP 5 her, se kterými jsem měl tu čest se seznámit. Na svou dobu téměř dokonalá záležitost plná zajímavých novinek se skvělou hratelností, kterou si většina z nás ráda zahraje i v dnešní době. Díky staršímu grafickému enginu z trojky má San Andreas HW požadavky na úrovni dvanáct let starých her, není problém ho spustit ani na takové GeForce 4MX-440. Procento dohrání se u mě zatím zastavilo na čísle 84,49.

Pro: Povedený příběh, rozmanitost misí, mnoho vedlejších úkolů, obrovské herní prostředí, mimořádně mnoho dopravních prostředků, skvělá hratelnost, tuning vozidel, RPG prvky, velký výběr z rádiových stanicí, nízké HW požadavky.

Proti: Horší AI, nutnost k zobrazení poslední mise zabrat určité množství území.

+34 +35 −1

I Am Alive

WalomeWalome
Dohráno
  • PC 90
Taky vás nebaví neustále hrát jako "vyvolený" a zachraňovat celá království, svět, či vesmír? Mě taky ne. V I am alive máte dost prozaičtější cíl - najít svou rodinu.

Zní to jednoduše. Ale není. Americké velkoměsto se totiž po zemětřesení změnilo v nebezpečné místo. Nestabilní povrch, všudypřítomný prach a nepřátelští zabijáci.

A vy nejste žádný bojovník - jste jen prostý zálesák, který umí dobře šplhat a máchat s mačetou. Jenomže šplhání není jen o mačkání směrových šipek - je to trochu hazard. Během této horolezecké aktivity vám totiž docházejí síly - a to poměrně rychle. Pokud máte u sebe dost vody, můžete se napít a stamina se zvýší. Ale jen o malý kus. A když dojde stamina, tak spadnete a umřete. A když umřete, musíte začít od začátku mise - pokud nemáte v zásobě pár loadů, které vás hodí k nejbližšímu checkpointu.
Veliká legrace je na jednom místě, kde můžete splnit pár vedlejších úkolů, ale checkpointy se jaksi nekonají - věřte mi, že skákat přes propast, když v případě pádu můžete ztratit téměř dvouhodinový postup, to je vskutku adrenalin.

Loady se dají nalézt v troskách města nebo je získáte, když pomůžete některé z NPC - ty chtějí většinou něco k jídlu. Vděk a load navíc je vaší jedinou odměnou. Pokud nenarazíte na degenerovaného hromotluku, který sice chce hromadu věcí, ale za ně dostanete krásnou brokovnici s pěti náboji, které se velice hodí při boji s neřády.

Boj s protivníky je o strategii a rychlosti = sejmout jako první ty s pistolí a poté namířit vlastní zbraní na ty ostatní. Ti se občas vzdají, ale většinou ne. Můžete jim rozkázat, aby couvali, ale to je tak vše - pokud je jich víc jak dva, stejně musíte jednoho z nich zastřelit, protože prát se se třema hajzlama naráz prostě nejde.
Pokud je ale někde blízko oheň (nebo díra v zemi), můžete do něj šmejdy skopnout.
Boje jsou jiné než v jiných hrách, ale jejich průběh se opakuje a většinou se jim nejde vyhnout, což je škoda.

Příběhově je hra dostačující - osobní příběh na pozadí hromadné katastrofy. Chtěli jste najít svou rodinu, ale nakonec se staráte o jinou - jste prostě dobrák od kosti. Hra je naprosto lineární až na pár téměř sandboxových momentů, ale příběhově se ubírá jedním směrem.

To, co hru zvedá do devadesátkové výše, je vynikající atmosféra, cit pro děj a upuštění od prvků dnešních her - autoheal zde není, žádné "gps" navádení zde není (musíte koukat do mapy) a systém ukládání je dost přísný. Prostě po dlouhé době jsem si zahrál kvalitní hru, která tak splnila má očekávání. Jsem rád, že ji kucí vydali i na pc. Bohužel, pokračování se patrně nedočkáme.

Pro: atmosféra; prostředí; děj; dabér Adama Jensena dabuje jednu z NPC; šplhání se staminou; lze vypnout auto-aim; závěr...

Proti: ...který by si zasloužil pokračování, kterého se asi nedočkáme; stereotypní souboje; podporuje jen xbox ovladač, na klávesnici se to hraje fakt blbě

+34

Hitman: Codename 47

ViRusViRus
Dohráno
  • PC 75
Úvod ke komentáři hry s hrdinou v bezejmenném zabijákovi, permanentně ofrankovaným číslem 47 na zátylku, bych mohl podat takto: První díl je kvalitním kouskem v žánru stealth akcí, který si zaručeně najde své příznivce, přičemž nejen jim má co nabídnout. Celkem pozitivní výhled, nemyslíte? Jako vždy však není v barvě růžové, co touto barvou jest pokryto (hádám, že takto nějak by to napsal Shakespeare)...

Těch výtek mám ke hře asi hodně. Jedny ani tak neruší herní zážitek a jsou spíše úsměvné, jiné však dokáží notně pocuchat nerva - je to ten typ, který by k vražednému amoku dohnal i zapřísáhlého flegmatika, natož tak mě (ještě dnes rozesílám čerstvá parte). První skupinu s přehledem vedou chyby (více či méně) technického rázu, kdy dochází k prolínáním textur (po odložení těla u zdi se hlava objeví z druhé strany, nepřátelský voják, který byl vždy na střeše, někdy tou střechou propadne a dlí na půl vně a na půl uvnitř budovy). Druhou skupinu výtek reprezentují chyby, které degradují hratelnost (nepřátelé v klídku prochází skrz zavřené dveře, mají neskutečně přesnou a smrtící střelu a bystrozraký dohled). Může být namítnuto, že tato hra není pro mlíčňáky, přesto alespoň zdání nějaké reality by se celkem hodilo. Kombinace kláves Alt+F4 jenom lítala (a blesky a hromy a Baník pyčo a...)...

Na jinak vynikající atmosféře a slušném pocitu, že jsem tím správným a spravedlivým nájemným vrahem, občas nepřidá ani prázdnota některých lokací, třeba Level 4 (The massacre at Cheung Chau Fish Restaurant) obhospodařují všeho všudy 4-5 civilistů, což je na asijské město docela demografický problém, srovnatelný s morovou ranou ve středověké Evropě. Za očekáváním zůstává i interakce (do vnitřní kapsy obleku je možné schovat kde co, MP5, kde jakou pistoli, bombu, milion velkých plyšových medvědů, ale AK47 nebo brokovnici ne...), trochu kostrbaté ovládání (není nutné držet sprint a směr) a někdy prapodivně uvažující AI (je možné vystřílet bez tlumiče pomalu celý přístav a jsou jedinci co nehnou ani brvou, ale jindy, když si myslíte, že jste udělali vše, aby jste nebyli viděni ani slyšeni, jindy nejapně tvářící se figurka zbystří při pouhém použití struny).

Z dnešního pohledu se může Hitman jevit trochu jako parodie na stealth akci plnou "brouků", dívat se ale na tuto hru touto dehonestující optikou by nebylo fér. Jak už jsem zmínil, hra překypuje povedenou atmosférou každé mise, ať už šlo o cíle v hotelu, džungli, sanatoriu nebo ten proklínaný přístav. Všechny mají mrazivě vyvedený hudební doprovod (žádná vycpávková konfekce), kvalitní dabing, i zvuky a ruchy jako takové. Po vizuální stránce jde poznat zarytá zubní protéza času, pořád jsou tu ale momenty s velkým M. Dalším tahákem může být i výše pitvaná obtížnost, každý krok je důležité promyslet a jestli někde platí otřepaná fráze "dvakrát měř a jednou řež", je to právě zde. Žádný "Rambo" style se tu nekoná, nikdo vás netahá za ručičku, spolehnout se musíte na správné vyložení indícií a mapu. Způsob, jaký pak aplikujete na splnění mise, je na vás - ušetříte nějaký ten kyberneticky nepodstatný život nebo z lokace uděláte Silent Hill?
+34

Psychonauts

MegastarMegastar
Dohráno
  • PC 90
Originalita, nápaditost, neokoukanost. Tyhle tři slova sedí na Psychonauty dokonale. A taky to, že zdání klame.

Hlavní postavou je Raz, 10 letý klučina, co se rozhodl utéct z domova a stát se psychonautem, speciálním agentem s mentálními superschopnostmi. Na letním táboře pro mladé budoucí psychonauty se tak učíte, jak silou mysli něco zapálit nebo jak se stát neviditelným. Jenže mezi tím se začnou dít divné věci a zbude to právě na Razputina, aby celou záhadu vyřešil a zachránil své kamarády a zbytek světa před katastrofou.

Jednotlivé lokace jsou asi jedny z nejšílenějších, co jsem kdy ve hrách potkala. Raz totiž musí v rámci svých dobrodružství vstoupit do mentální krajiny jiných postav. A že to opravdu nejsou jen louky plné květin a motýlků (a králíčků). Každý mentální svět je jiný, panují v něm jiná pravidla a pro jeho rozuzlení musíte najít to, co jeho vlastníka trápí a pomoci mu porazit jeho osobní démony.

Pokud se zrovna nepotloukáte myslí někoho jiného, můžete zkoumat areál tábora, kde se můžete zúčastnit "scavenger hunt" soutěže, která spočívá v hledání různě ukrytých "trofejí" či sbírání karet, které můžete použít pro vylepšení úrovně postavy.

Ačkoliv může hra zezačátku svou stylizací a postavami působit jako hra pro děti, rozhodně tomu tak není. Hlavně ke konci se dostanete do hodně temných zákoutí a i přes grafické ladění se autorům povedlo vykouzlit až hororovou atmosféru. Každopádně ten, kdo navrhoval finální lokaci, byl buď génius nebo psychopat. Možná obojí.

Tahle hra by rozhodně neměla zůstat zapomenuta. A to i přes některé drobné vady - třeba kameru, která se občas nechová tak, jak by člověk zrovna potřeboval. Psychonauts mi hodně připomínají Beyond Good and Evil - ta byla taktéž originální, se skvělým příběhem a bohužel u hráčů nedoceněná. Pokud si chcete zahrát něco jiného a nekoukaného, rozhodně sáhněte po Psychonauts. A vemte si k tomu gamepad, s ním je hraní mnohem pohodlnější a zároveň i mnohem lepší zážitek.

Pro: Originalita, nápaditost lokací, superschopnosti

Proti: Kamera, ovládání (s gamepadem ovšem v pořádku)

+34

Brütal Legend

WeeMadGamerWeeMadGamer
Dohráno
  • PC 85
Hra o metalu?
It's about fucking time! - The Guardian of Metal

Do hledáčku se mi Brütal Legend dostala s příchodem na Steam, kde jsem si ji prohlížel tak dlouho, až jsem si ji v jedné ze slev koupil.

Hned na začátku předesílám, že tohle hodnocení uděluji zejména proto, že jako metalhead snad ani jinak nemohu.
Ale udělit nějaké hře pětaosmdesát procent jen pro to, že je hrou s nejlepším soundtrackem? Brütal Legend toho naštěstí nabízí mnohem víc.

Jedním z největších lákadel jsou bezesporu slavná jména se hrou spojená. Ozzy Osbourne (The Guardian of Metal a vtipný metal joke Dadbat), Lemmy Killmister (The Kill Master), Rob Halford (General Lionwhyte a The Baron), Lita Ford (Rima), Tim Curry (Doviculus) a v neposlední řadě skvělý Jack Black (Eddie Riggs), jehož láska k rocku a metalu je všeobecné známa, a který se zde ujímá role hlavního hrdiny, jemuž kromě hlasu a podoby propůjčuje svůj humor. Přestože většina ze jmenovaných osobností má ve hře nakonec jen několik vět, je jejich přítomnost velice příjemná. A jak málo chybělo, aby se hrou bylo spojeno i Iron Maiden!

Dobrá, dobrá. Skvělá hudba a pár slavných lidí, to bychom měli. Ale jak jsme na tom s hratelností?

Kupodivu překvapivě dobře. Mix mlátičky, RTS a projížděk v cool open-world světě je doplněn správně klišé high fantasy příběhem a humorem v podání Jacka Blacka a narážek na co jiného, než správnou tvrdou muziku, její interprety, alba, a metalovou subkulturu všeobecné.

Jak jsem naznačil v předešlém odstavci, příběh nepatří k těm, které vám vyrazí dech, ale v kombinaci s tím zbytkem funguje skvěle. Společně s metalovou mytologií a scenériemi, které jako by vypadly z obalů alb sedmdesátých a osmdesátých let, tvoří komplet, z kterého na tváři raší vousy a chlupatí se hruď.

Dost ale bylo chvály. Jaká jsou negativa? Jako první se dere na mysl open-world svět, který by měl být jedním z hlavních pozitiv. Ano, je epický a poměrně rozlehlý, brzy ale zjistíte, že navíc smutně prázdný. Rozhodně by potěšilo, kdyby se jeho obyvatelstvo neomezovalo na jednu plážovou party a kupy náhodně generovaných random encounterů. Autoři se jej sice pokusili zaplnit půldruhou tunou collectibles, kterých je 6 (slovy šest!) druhů a z nichž některé jsou pro hráče téměř nezbytné, ale většinu z nich jsem sbíral až po skončení dějové linky, což sice herní dobu natáhlo o několik hodin (!), ale upřímně - nebyly to příliš zábavné hodiny a poměrně brzy jsem si na pomoc vzal mapu. Prázdný svět by bolel méně, kdyby nabízel zajímavé vedlejší úkoly. Ty tu sice jsou, ale k jejich plnění motivuje jen fakt, že jsou jedním z prostředků k zisku cenných Fire Tributes, platidla v Ozzyho obchodu. Brzy totiž zjistíme, že se neustále opakují (mimo stavím dva chain questy - lovecké mise a závody s démonickou verzí Briana Johnsona), takže naprostou většinu vedlejších misí tvoří vlastně pouhé tři questy. Najde se i pár čestných (a navíc vtipných) výjimek - dovoz piva na párty, výpomoc Dadbatovi, kterému jeskyni okupují nepříjemní squatteři a wingmanování pro jednoho Heabangera, který chce zaskórovat s jednou z Razor Girls. Škoda, že takhle nápaditých misí nebylo víc.

Dalším dubstepovým skřípotem v téhle metalové symfonii je nepříliš dobře vyladěná RTS pasáž. Ta by měla velký potenciál (viz níže), ale na obtížnost Normal obvykle nabídne maximálně jeden prohraný zápas následovaný brütálním vítězstvím, kdy nepřátelskou AI přejedete jako Rock Crusher. A bohužel k tomu většinou stačí zabrat několik Fan Geysers (zdroj surovin pro RTS část), pomalu si budovat obrovskou armádu a odrážet chabé útoky nepřítele. Zkrátka - k tomu, abyste vyhráli, se ani nemusíte zapotit.

Nejsem hráč, který u her klade vizuální stránku na první příčky co do důležitosti, ale nepopírám, že je na Brütal Legend zkrátka vidět, že je to čtyři roky stará hra, která ani v době svého uvedení nepatřila ke grafické špičce. Že se navíc jedná o port z konzolové verze je znát zejména v herních menu, v nichž ale příliš času nestrávíme, a ovládání mimo ně je v celku dobře vyřešené. (Jen mě čas od času k šílenství doháněl fakt, že Eddie Riggs neumí skákat.)

A jak jsem slíbil výše, ještě poznámka ke hře více hráčů: Ta nabízí tři naprosto odlišné armády, za což lidem z Double Fine patří respekt. Když jsem zjistil, že se nejedná jen o tři balíky skinů pro jednotky, ale skutečně o tři plnohodnotné frakce s vlastními units a kytarovými sóly (Doviculus má dokonce úplně odlišný management armády), byl jsem unesen. Velká škoda, že multiplayer nikdo nehraje.

Ale jak malé jsou ty chyby ve srovnání s tím, že se můžete ponořit do světa, kde je metal hudbou bohů, headbanging univerzální odpovědí na většinu životních problémů, hra na Killmasterovi basové struny léčí i ty nejvážnější rány a vaše kytarové sólo stáhne z oblohy hořící řiditelnou vzducholoď. (Tak tahle narážka snad došla všem.)

Co říci závěrem? Dovolte Timu Schaferovi už ***** udělat druhý díl!

Pro: metal, nejlepší herní soundtrack všech dob, Jack Black, camea metalových legend, metalová mytologie, 3 naprosto odlišné frakce pro multiplayer

Proti: repetitivnost vedlejších úkolů, prázdný svět, ne zrovna optimální vyladění RTS pasáží

+34

Tomb Raider

KorbitchKorbitch
Dohráno
  • PC 90
A teď všichni ruce nahoru, komu Lara nechcípla ani jednou. Co? Nikdo? Ani se nedivím, protože u mě to bylo myslím naprosto stejné. Místy mi to až připadalo, že tvůrci Laru vyloženě nesnáší. Uškrcena, zastřelena, rozšmelcována vrtulí, sežrána vlkem, nabodnuta na všechno možné, zavalena, podříznuta a nepočítám pády. Podotýkám, že jsem odehrál ze všech předchozích dílů TR asi tak 30 minut, ani už nevím z jakého dílu, a s konstatováním, že je to blbost, jsem to zase vypnul. Takže, když jsem slyšel o restartu série, nechalo mě to klidným. O to větší šok to pro mě byl, když se mi hra dostala do rukou. Nutno podotknout, že jsem změnil názor na základě recenze v Replay a jisté podobnosti s Uncharted. Tenhle TR je totiž úplně stejně přehnaný jako veškeré díly Uncharted a Lara Croft by si mohla s Natem Drakem pořídit mimčo. To by byl teprve HERO!

Jako v Uncharted tady Lara občas čelí absurdním, ale dosti záplavným až endorfinovým situacím, kdy opravdu jen běžíte, skáčete, za zády vám vybuchují granáty, pod vámi se vše hroutí a vy vlastně vůbec netušíte, jak jste právě udělali, co jste udělali, ale hlavně že jste to udělali, a to vám na obličeji vykouzlí takový rohlík, že se do hry zamilujete raz dva. Grafické zpracování asi nemusím bůhvíjak zmiňovat, toho si všiml každý, kdo nemá šedý zákal. Hra mě spíše zaujala svou brutalitou. Říkal jsem si kolikrát, že to tvůrci až přehánějí, ale na druhou stranu, proč si brát servítky, vždyť právě takové hry svou reálností brutality jen přibližují život takový, jaký opravdu v některých částech světa je. Palec nahoru.

Taky se mi hodně líbil způsob přiřazování dovednostních bodů v základním táboře. Ne běhat po lese a lovit tapíry a jinou havěť, jen abych mohl tahat víc hovadin u sebe (ahoj Far Cry 3). Pár věcí si samozřejmě já nemohu odpustit vytknout. V první řadě to chtělo dva cepíny při lezení po stěnách. Jeden by fakt toho moc nevyřešil. Taky mě moc neuchvátily "hlavolamy". To bylo furt jen přesunout, zapálit, pověsit, zatížit, rozhoupat, rozbořit, přeskočit. Stále dokola. Suma sumárum pro mě byl TR 2013 velmi příjemným překvapením a doufám, že dojde na pokračování

Pro: Brutalita, grafika, dabing

Proti: lehké hlavolamy

+34

Mafia: The City of Lost Heaven

TRIAn29TRIAn29
Dohráno
  • PC 100
Všechno to začalo v prváku na střední škole. Přestože jsem herní scénu moc nesledoval, nemohl jsem neslyšet, jak se všude okolo skloňuje slovo "Mafia". Nebyl školní den, aby člověk o přestávkách toto slovo alespoň jednou nezaslechl. Když zavřu oči, jakobych to všechno viděl a slyšel.

Trvalo nějaký ten měsíc, než jsem dal na doporučení spolužáků a vrhnul se na tehdy trojdiskovou instalaci. A pak... pak se začala psát historie :)

Mafia člověka chytla a nepustila. Ne že by něčím zpočátku doslova ohromila nebo vyrazila dech, to se říct nedá. Měla ale tak unikátní atmosféru, tak poutavý příběh a vůbec celkové provedení, že toto nejpomenovatelné prostě hráčovi neumožňovalo přestat. Je to jedna z mála her, kde jsem si vytvořil vztah vůči postavě, za kterou hraju. Pořád jsem ale ze začátku zůstával při zemi a nebral jsem na zřetel na nekončící superlativy, které jsem slýchával okolo.

Pořád jsem čekal na moment, kdy hra ztratí na svém kouzlo, kdy se mise začnou opakovat, ale takový moment nepřicházel, naopak, s postupným hraním jsem se do hry doslova vžil. Nebyla to pouhá mapa města, ruch ulic, zvuk troubících aut - všechno jakoby do sebe zapadalo. Jednotlivé městské čtvrti podbarvené dobovou hudbu, denní doby, které se nerozdělují striktně na hru ve dne a v noci. Západy slunce, bouřky, červánky, to všechno je jen zlomek prvků, které přispívaly k originalitě prostředí. Salieriho Rodina a její hierarchie a fungování je kapitola sama o sobě, kterou jsem si pomalu zamiloval, stejně tak jako některá dilemata, se kterou se hlavní postava potýká.

Každá z misí měla svou atmosféru (pokud to tak můžeme nazvat), která je unikátní a neopakovatelná. Hra dokáže vyvolat v různých misích širokou škálu pocitů, emocí a zároveň dokáže i pobavit. Ostatně, některé hlášky z Mafie už zlidověly. Poměrně rozšířenou zajímavostí mohou být různé alternativní zakončení některých honiček, na které někdo mohl narazit až po čase, a o to víc být překvapen tím, o čem dříve netušil. Pro mně osobně je Mafia hrou, která opakovaným hraním neztrácí nic na svém kouzle.

Pokud mám více času, například o Vánocích, rád si sednu k Mafii a dám ji doslova na jeden dech. Zavřu oči, poslouchám tu hudbu a vnímám tu atmosféru, při které si vzpomenu na střední školu, na prvák, na spolužáky a na dobu, kdy jsem v horečkách rozkrýval jednu kapitolu za druhou.
+34 +36 −2

Black Mirror II

JumasJumas
Dohráno
  • PC 70
V pokračování Posla Smrti jsem nikdy nedoufal a ani mi něco takového nepřicházelo na mysl, vzhledem k ukončení příběhu. Přesto ale německá Výroba Brusinek tento počin vytvořila a já se po opakovaném zdolání prvního dílu pustil do hraní.

Hned na začátku mě potěšil hlas Darrena Michaelse, který jsem byl zvyklý slýchávat 10 řad z úst Daniela Jacksona respektive Davida Prachaře v seriálu Hvězdná brána. I když se Darren nemůže Samuelovi rovnat a předčí ho snad jen ve velikosti svých kapes, nebyl mi úplně nesympatický, zvlášť když sem tam prohodil vtipnou hlášku. Nejvíce jsem se zasmál při kliknutí na počítač, kdy Darren prohlásil: „Nové Pentium už bude brzy na trhu, ale kdo by tak výkonný počítač potřeboval? Dokud mi půjdou spustit adventury od Sierry, tak nový počítač nepotřebuji.“

Co mě naopak vůbec nepotěšilo, byl Biddeford a adventuru jsem kvůli neskutečné nudě odložil před koncem druhé kapitoly téměř na půl roku k ledu. Ještě, že jsem se nakonec k hraní vrátil, protože se začátkem kapitoly třetí se děj přesouvá do vesničky Willow Creek a později také do Walesu, kde se konečně začíná dít něco pořádného.

Díky starým známým lokacím v novém kabátě, kdy se ze sanatoria stal hotel vedený bývalým vetešníkem Murrayem, veprostřed vesnice je jarmark a zámek tetičky z Walesu pomalu chátrá, dostává i druhý díl temný nádech, který si poté drží až do konce. Zamrzí snad jen jiný hlas všech původních postav, které přežili vraždění před dvanácti lety.

Co se naopak vůbec nezměnilo, je hrad Black Mirror, který je stejně hororový, jako dříve. I když na něm lze projít jen pár lokací, nenudil jsem se ani chviličku a atmosféru ještě dokresloval kurzor myši, jehož vzhled lze v nastavení přepnout na ten z prvního dílu.

Jako v každé adventuře se i zde vyskytuje pár nelogických úkonů (přivázání stříbrné lžičky nití na schody), ale na převážnou většinu lze přijít logickým uvažováním. Celkově se dá říci, že Black Mirror 2 důstojně pokračuje ve šlépějích svého předchůdce, ale nikdy ho nepřekoná.

Pro: dabing Darrena, vtipné hlášky, staré lokace v novém kabátě, Hrad Black Mirror, hudba

Proti: Biddeford, trapné hlášky, dabing ostatních postav

+34

Torchlight II

RomcaTRomcaT
Dohráno
  • PC 90
Konečně jsem si našla čas a dohrála tuto skvělou hru! Pokračování Torchlight se opravdu povedlo. Můj přítel hraní odmítl s tím, že na něj je to moc barevné. Já tuto vlastnost naopak shledávám za pozitivní. Je tam opravdu spoustu fialové a to je má oblíbená barva, tak proč ne. Líbí se mi i spoustu příšerek, které jsou pro každou oblast specifické, až na pár výjimek. Co mě trochu vadí, jsou všudy přítomní roboti, různá zvířecí a rostlinná monstra jsou ok, ale ti roboti mi to nějak ruší.

Naopak musím vyzdvihnout možnost tvorby mazlíčka. Každý si určitě díky spoustě variant přijde na své. Mazlíčci nám nejen pomáhají v boji, ale dokonce díky nim odpadají otravné návštěvy vesnice kvůli prodeji předmětů nebo nákupu lahviček. Mazlík vše vyřídí za vás. Pokud vás omrzí jeho podoba, chytnete mu nějakou tu rybku a hned vedle sebe máte bojovného pavouka a podobně.

Oproti Torchlight I si zde dali tvůrci opravdu záležet, aby jste nechodili po milionech stejných uličkách a tunelech, každá jeskyně či les je něčím specifická a nikdy nemusíte jít 10 pater než narazíte na to co hledáte. Také jsem velmi ocenila portály, které se sami tvoří na konci lokace a vrátí vás buď zpátky na povrh (před danou jeskyň) nebo přímo do vesnice. Ušetříte tím nejel svitek portálu, ale hlavně čas strávený s načítáním do vesnice a zpět na lokaci kde jste skončili.

Velmi jsem ocenila přítomnost naváděcích hvězdiček, vykřičníků a otazníků v mapě, protože pokud opravdu poctivě procházíte každé zákoutí mapy, možná si vysloužíte nějaký ten vedlejší úkol navíc a pak by jste se snadno ztratili vtom, co ještě kde máte zabít.

Líbí se mi řešení vzkříšení, které si můžete sami zvolit podle toho o kolik peněz jste ochotni přijít. Máte možnost vzkříšení na místě za větší obnos peněz, vzkříšení na začátku lokace, kdy přijdete asi o 10% zlata a nebo ve vesnici, kdy nepřijdete ani o jeden halíř, ale pokud nemáte v dané lokaci portál, tak se pěkně proběhnete.
Pokud jako já zběsile paříte a někdy si ani neuvědomíte, že vám přibili body, které musíte navolit do vašich schopností, tak při načítání další lokace se vám to na obrazovce hezky připomene. Také vám tvůrci zkrátili čekání tím, že vám při načítání zobrazí možností různých vychytávek ve hře.

Bohužel se mi příliš nelíbí příběh, oproti příběhu například z Diabla II se v něm úplně ztrácím. Naopak oproti DII jsou zde hezky řešeny portály. Každý portál, ať už vytvořený svitkem nebo pevný je propojen, takže když si utvoříte například svitkem portál nemusíte nutně cestovat pouze do vesnice. Tím pádem se vám pak ani ve vesnici netvoří spoustu různých svitkových portálů a žádný utvoření ani po několikátém použití nezmizí. Také je výhodné, že každá věc v inventáři zabírá pouze jedno místo, takže nic nemusíte jako u Diabla přeskládávat, jen aby jste tam narvali ještě jeden šíp.

Každý jistě ocení možnost vybrání si vlastní odměny ze tří možností a jako bonus fázové portály (které se objeví po zabití šelmy, která se občas někde nečekaně objeví, portály jsou ale velmi náročné a plné krvelačných bestií, takže bez pořádné zásoby lahviček tam nechoďte).

Závěrem můžu už jen dodat, že se těším na třetí díl.

Pro: barevný svět, různorodá monstra, portály, naváděcí hvězdy

Proti: roboti, příběh

+34

Battlefield 4

PaulPaul
Dohráno
  • PC 60
Battlefield 4 je perfektní ukázka konceptu "silent protagonist" dovedeného ke své zrůdné (ne)dokonalosti. Jakkoliv mě němí ňoumové, za něž mě vývojáři občas nutí hrát, obecně štvou (damn you, Valve!), tak snad nikde to ještě nebylo tak očividně mimo, jako v singleplayer kampani BF4. Až se mi nechce věřit, že to tak hloupě opravdu napsali. Nejvíce mě po dohrání pobavilo, když v credits pod záložkou "story" bylo 5 (!!) jmen!
Když pominu, že 5 lidí na pětihodinovej tunel v němž hlavní hrdina nemluví je extrémní overkill (Vávra by o tom řekl svoje), tak dát hráči roli velitele týmu, který je hloupé nemluvně..to už je opravdu donebevolající debilita.
Hráč je tedy jen jakýmsi observerem - kolem něj se dějí události, lidé spolu mluví, objímají se, vtipkují, ale Recker/Hráč je jen němý Ňouma co může leda tak vraždit tisíce rusů či číňanů.
Ale ikdyž člověk p(r)omine tu Demenci Tichého Protagonisty (tm), tak je scénář v mnoha ohledech naprosto dementní..ale o detailech se tu už rozepsali jiní.

Proč tomu ale dávám stále ještě lehce nadprůměrné hodnocení ?

Protože mě to, i přes tu všudypřítomnou demenci, solidně bavilo. Prostě si po práci sednout a hodinu střílet v nádherný, fakt krásný, grafice (1080p/60fps/ultra), občas se kochat nějakým tím bortícím se mostem či letadlovou lodí či mrakodrapem, poslechnout si pěknej soundtrack od Johana Skuggea (hlavně song Jin Jie's Revolution se povedl)..proč ne. A mise v Šanghaji, nebo ta v horách..ty mě bavily fakt hodně. Obecně mi přišlo že se i autoři snažili o trochu více otevřenosti v herním designu - docela často se přestřelky konaly na slušně rozsáhlých plochách, kde bylo potřeba zničit i nějaké ty tanky a tak.

Ale pokud by DICE někdy chtěli udělat něco, u čeho bych neměl pět facepalmů za hodinu, dost bych to uvítal.

Pro: Nenudilo mě to, vysoký production values

Proti: Kompletní debilita scénáře ve všech aspektech, nevyužitý potenciál

+34

Portal 2

StarletkaStarletka
Dohráno
  • PC 100
Láska na první pohled a jasný top v mém žebříčku nejlepších her.

V první řadě si mě získal skvělý humor a úžasné postavy (odvážná Chell, sarkastická GLaDOS, ukecaný Wheatley, excentrický Cave Johnson, rozličné Personality Cores...), všechny s božským dabingem. Oproti jedničce je druhé pokračování mnohem delší a propracovanější, s novými vychytávkami a prvky (gely, lasery...), i když obtížnost možná lehce klesla. Dále musím pochválit originalitu, příběh, grafické zpracování a hudbu. I co-op se velmi povedl (jen pozor při výběru správného partnera, taky se u toho můžete solidně pohádat), stejně tak potěší možnost si stáhnout, popřípadě vytvořit další mapy.

Nenapadá mě nic, co bych měla vytknout. Snad jen, že není další pokračování.

Pro: HUMOR, DABING, postavy, originalita, grafické zpracování, hudba, co-op, vlastní mapy

+34 +36 −2

Alan Wake

Blue.SharkBlue.Shark
Dohráno
  • PC 80
První věc, která se mi vybavila při hraní Alana Wakea, byla Městečko Twin Peaks. Je na tom ale stejně z hlediska kvality? Zkráceně: ano, je!

Grafický kabát, který je v plné kráse předveden už od prvních vteřin hry, je prostě fantastický. Sluší to v něm jak impozantním exteriérům, tak i detailně propracovaným interiérům. Celé městečko působí velmi živě a v mnoha případech také vyloženě filmově. Speciální pochvalu si zaslouží periodicky padající temnota, která předznamenává boj. Ta hra stínů je prostě úžasná. V kombinaci s neméně povedenou (velmi atmosferickou) zvukovou kulisou jsou chvíle trávené v městečku a jeho okolí opravdovým zážitkem.

Nejdůležitější ze všeho ale není audiovizuální zpracování. To, čím Alan Wake s přehledem natrhává zadky i o několik let mladším hrám, je propracovaný příběh, postavy, které mají charakter a blíže nespecifikovatelná atmosféra, kterou jsem konkrétně já zažil pouze jednou - u sledování Městečka Twin Peaks.

Mám prostě zatraceně rád ten pocit, když nevím, co se děje, a dopředu mě nežene hon za co nejvyšším skóre nebo nejlepší zbraní, ale posedlost tím, že chci všemu přijít na kloub. A to se povedlo. Nevídaný epizodický styl vyprávění ještě prapodivným způsobem umocňuje veškeré zážitky, a krátké retrospektivní průstřihy stylem "in previous episode of Alan Wake" jsou k nezaplacení, když není čas hru dohrát na jeden (dlouhý) zátah. Stránky rukopisu jsou potom vedle precizně vymyšlených příběhových detailů třešničkou na pomyslném dortu excelentního storytellingu.

Jediné, co hru v mých očich poněkud sráží, jsou zpočátku zábavné, ke konci však celkem frustrující akční pasáže. Jejich styl je zábavný, filmové uhýbání hrozícím ranám také, ale počet nepřátel je někdy až moc velký a neustálé umírání pak silně kazí zážitek z největšího trumfu hry, tedy příběhu.

Alan Wake je dobrodružná mysteriózní detektivka zavánějící hororem, akcí a v některých případech i komedií. Přestože jsem pointu příběhu pravděpodobně nepochopil, mohu s klidem v duší říci, že je to velmi dobře osvětlená místnost v temnotě. Doslova.

Pro: Mysteriózní příběh, o kterém je nutné přemýšlet, audiovizuální zpracování, propracované postavy, filmovost

Proti: Některé akční pasáže

+34

Call of Juarez: Gunslinger

LuccinyHryLuccinyHry
Dohráno
  • PC 75
Hra se inspiruje lacinými romány o divokém západě a jako starého pistolníka Silase Greavese vás nechá procestovat všechna přemrštěná dobrodružství jeho dosavadního života. Jde v nich o jediné: přijít, postřílet a zůstat naživu. Hra nejenem skvěle vystihuje všechny představy o starém americkém západě, jak je známe z westernů, ale bezkonkurenčním způsobem využívá i metody nespolehlivého vypravěče, kdy vám Silas doslova vykresluje svoje vzpomínky před očima, občas se splete, něco přežene, něco vynechá, něco si domyslí.

Hra je graficky nenáročná, ale přitom moc hezká: neotravuje se s nějakým fotorealismem, nýbrž využívá kresleného stylu na způsob Borderlands, který se do ošlehané atmosféry dřevěných salónů, kaktusových pouští a železnic skvěle hodí. Jedná se samozřejmě o přímočaré FPS - zbraně jsou přiměřeně jednotvárné, ale mise je pokaždé trochu jiná, takže se nenudíte; navíc je tu zpestření ve formě duelů. Až na výjimky typu podcenění kulometu mi hra přišla příjemně lehká, až vás vybízí, abyste šli nebezpečí vstříc čelem a nikde se trapně neschovávali. Dá se tudíž projít dost rychle, jako výzva pro příště zbývá posbírání všech zrnek pravdy, která uvedou vaše povědomí o divokém západu na pravou míru.

Pro: pocta všem stereotypům divokého západu; zábavné FPS; skvěle zpracovaný nespolehlivý vypravěč

Proti: těch 6 hodin ve hře mi stačilo, není to nic odrovnávajícího

+34

Baldur's Gate II: Shadows of Amn

VurhorVurhor
Dohráno
  • PC 100
,,All hail the king! Long live the king!".... ,,The king is dead. Long live the king Dragon ag-"(gunshot) ,,Screw you! The king ain´t dead! He lives on... and on.... and on forever!

Občas vznikne legenda. To už je prostě přirozený řád věcí. Někdy jí to trvá, někdy ne. Ve světě PC her však nevznikají sami od sebe. Otcové těchto legend vynakládají co největší úsilí, aby právě ta jejich legenda dostála svému jménu. V případě hry Baldurs Gate 2 má však tato legenda nejen tatínka, ale také i maminku. Bioware a Black Isle, Brumbál a Gandalf ve světě RPG. Pokud se takové dvě mocnosti spojí, poté vznikne legenda natolik velká, že nejenže dostojí svému jménu, ale na dlouhé časy předčí veškeré další legendy, které vzniknou po ní...

Ano, Baldur dvojka je prostě král. A má všechny faktory, jaké pravé RPG prostě musí mít. A nejen to! On je má dotažené do takové dálky, do které ani zkušení a vostřílení hráči her na hrdiny ze staré školy dodnes nedohlídnou. Ve hře je toho totiž neskutečně mnoho. A jedno rozehrání na mou duši nestačí. To ani zdaleka ne! Velice silný a promyšlený příběh je podložen nejrůznějšími oblastmi, charaktery a boji, které člověku prostě musí utkvět v paměti. Aby ne! Kdo by si nepamatoval na mysteriózní snové frekvence s Imoen, epickými boji s draky, frustrujícími boji s lichy a nebo váš první sex s vaši vyvolenou parťačkou, kdy jste skákali na židli radostí, že se vám ji (nebo jeho) konečně podařilo sbalit. Jon Irenicus je navíc záporák, který má kurňa styl. Jeho charismatický hlas, ďábelská inteligence a zatraceně působivá magická moc dokonale stačí k tomu, abyste ze svého protivníka měli náležitý respekt. A o to víc se také těšíte na to, až se s ním konečně střetnete tváří v tvář.,, You will suffer! You will all suffer!" Jep, teď trefil hřebíček na hlavičku.

To, co ale dělá Baldurs Gate 2 opravdu mistrovským dílem, je jeho smysl pro detail. Žádný větší aspekt hry není nedodělaný. Ať už je to například grandiózně majestátní Athkatla, ve které se nachází stovky různých postav, tuna krátkých a dlouhých questů, spousta obchodníků, mnoho příležitostných bojů atd., nebo dokonale promyšlení parťáci (ke kterým se ještě dostanu), na které také navazují nejrůznější úkoly, cítí, mluví, smějí se i pláčou. Jak reagují na vaše rozhodnutí, dávají vám rady, nadávají vám či vám vyznávají lásku, to jsou všechny ty neuvěřitelné detaily, které je prostě činí - živými. A dokonce teprve nedávno jsem zjistil, že pokud vedu romancové dioalogy se dvěma parťačkami (Aerie a Jaheira), tak na sebe začnou žárlit a přes rozhovor na sebe různě štěkat. No kdo by si to jen pomyslel! Koho by jen napadlo tohle udělat! Je toho prostě spousta! A to ani nemluvím o sakra obrovské škále zbraní všeho druhu, kterých je tolik, že byste tím klidně mohli vyzbrojit všechny Peršany o Thermophylu. (Což by teda Sparťané už fakt nedali, obzvlášť ne, když by se na ně řítila Zuřivost nebes + 3) A samozřejmě je tu čarodějova kniha kouzel, ve které je toho tolik, že ani dodnes, a to ten Baldurs Gate znám fakt dlouho, si nepamatuji či dokonce nevim, jaká všechna kouzla tam jsou nebo co i způsobují. To jako fakt, spoustu efektů ještě neznám, a to tam jsou ještě kněžský a druidský kouzla! Je to opravdu radost si vybírat, oproti takovému Dragon age, který je na kouzla fakt chabej. Navíc nemá ten krásný smysl pro detail, což dost degraduje jeho kvalitu. Jako Dragon age je dobrá hra, ale Baldur si ho může strčit do kapsy raz dva.

Společníci jsou částí jádra výbornosti hry. Osobně například nechápu lidi, co hrají pouze sólo, protože hra bez vašich parťáků mi přijde mdlá a nudná. V případně Icewind Dale to třeba chápu, ale tady? Vůbec. Osobně mám nejraději Imoen. Vzhledově můj typ, navíc má milej smysl pro humor a je prostě věčně optimistická. Bez ní se ani nehnu. (Pokud zrovna nehraju za zlo, že?) Mezi další výborně napsaný parťáky ještě považuji Minsca, Viconii, Jana Jansena, Mazzy, Jaheiru a Edwina. A romance, bez těch prostě hru nemůžu hrát. Každá má vlastní kouzlo, které dodává na síle i charakteristická znělka každé z nich. Vždy mi až osobně záleželo na tom, abych byl úspěšný, protože jak byli vaši parťáci natolik živí, připadal jsem si, jako by to až bylo doopravdy. No jo, jsem beznadějnej Nerd, nedá se nic dělat. A navíc úspěšná romance dost hustě zasahuje do hlavního příběhu, to je přeci masakr, ne!?

A teď zápory. Žádný strachy, jsou nepatrný. Štvalo mě například, že se svými společníky si nemůžete sami promluvit, kdykoliv budete chtít. Museli jste vždycky čekat na to, až oni osloví vás. Je to škoda, neboť takovej Planescape Torment to už měl, a to vyšel o rok dříve! Navíc když se nad tím zamyslíte, vlastně by nemuselo být tak těžké to udělat. Stačilo by napsat pár otázek, na které by se váš charakter dotyčného ptal, a následně přiměřené odpovědi. Nemusí to být nějak do hloubky jako v Tormentu, stačí i okrajově. Takhle se cítím v interakci se společníky hrozně omezený. Dále mi přijde škoda nevyužití průzkumu divočiny, jako tomu bylo v BG1. Ano, chápu, že Athkatla je už sama osobě velká dost, ale stejně by bylo fajn se k tomu zas vrátit. Takhle jsem se jen přesouval z místa na místo dané zápletky, většinou už s vědomím, co mě asi čeká.

Vskutku, ať žije král. Baldurs Gate 2 považuji za nejlepší RPG všech dob. Dílo, na které Black Isle a Bioware mohou být náležitě pyšní. Je opravdu velká škoda, že podobná spolupráce už nevznikne, protože "novým" Black Isle prostě nevěřím. Přesto, lide, smekněte. Neboť král je stále živ, stále vládne a stále bude plát jeho oheň v našich srdcích, čímž se naše srdce stanou +6 tkovými. A to by i kovář Cromwell mohl závidět!

Pro: DETAILY!!, Příběh, zajímaví a živí NPC, délka hry, gigantičnost ve všech směrech, je furt co dělat

Proti: nemožnost promluvit na své parťáky, omezenost ve svobodném pohybu základní mapou

+34 +35 −1

The Vanishing of Ethan Carter

GarretGarret
Dohráno
  • PC --
Něco tak úchvatného jsem ještě neviděl. Prvních několik desítek minut jsem jen tupě zíral na monitor a nevěřil svým očím. Nehledě na to, že i s maximálním nastavením jsem si na svém, tři roky starém, stroji užíval plynulost.

Ačkoli by se v designu herní mapy dalo najít pár pitomostí (nádraží, železniční přejezd...), je použitá fotogrammetrie opravdu působivá. Když se k tomu přidá parádní soundtrack, vychází mi jedna z technicky nejvyspělejších her dnešní doby.

Navíc to není jen procházka, ale adventurní část vyžaduje trochu sofistikovanější přístup, než jen držení klávesy. Přehlídnutí jednoho předmětu a finální brození mě dokonce donutilo nahlídnout do návodu.

Příběh OK. Neurazil, nezaujal. Nadpřirozené macho-abraka-brekeka-vole prostě není můj kapovtý. Ale konec to naštěstí zachránil...

Největší problém hry vidím v systému autosave. Ukládat jen po ukončení dané akce (vyřešení případu, objevení něčeho...) nepovažuju za příliš rozumné a dost mi to nabourávalo atmosféru. Protože hra nikoho nevede za ručičku a mapa je kompletně otevřená již od začátku, může se člověk dostat po hodině chůze do situace, že vlastně nic neudělal a nemá uloženo. Stejně tak přehlédnutí jednoho předmětu může být v konečném důsledku frustrující. Zamrzí i pár bugů.

Každopádně to je zatím asi nejlepší immersive walk, kterého jsem se účastnil.

✰✰✰✰ / 5
+34

Saints Row IV

DrolinDrolin
Dohráno
  • PC 70
Pokud bych Saints Row IV sám neodehrál, tak bych nevěřil, že jde o jeden z vrcholů nejen minulého roku, ale i sedmé generace videoher obecně. Titul Volition ve svém záměru exceluje, a nabízí nadprůměrně humorné skeče tvořící fungující příběh a hratelnost, která se prakticky po celou dobu inovuje či ozvláštňuje nápady a na stereotyp tak hráč prakticky nemá šanci narazit. Dobrý dojem ještě završuje povedené zpracování, kdy vše funguje jak má - tedy pocit z jízdy a střelby, využitelnost schopností a město plné různých vedlejších aktivit.

Kreativita (a popkulturní reference) ze hry přímo srší, a takové hry je radost hrát. Zvláště, když jsou parodické záměry zpracovány s dostatečným citem, a jejich "objevování" vyčaruje na tváři úsměv. A to platí už jen o vytváření vlastní postavy, které by mohla závidět většina RPG her. V průběhu kampaně lze nalézt spoustu vrcholů (mise ala Metal Gear Solid, průlet raketou, 50. léta...) a těch výplňových misí je jen minimum; tedy ideální poměr, kdy je na hráče valeno spoustu různých možností a stačí si jen vybírat (i z velké nabídky vedlejších úkolů, nebo jen aktivit ve Steelportu). I zdejší superschopnosti jsou funkční a využitelné po celou dobu, a to obvykle není pravidlem. Vizuálně vypadá vše na jedničku, ačkoliv neonové Steelport působí poměrně fádním dojmem, a do kvalit měst z Mafie II nebo San Andreas má velmi daleko - nicméně prostředí je zde jen prostředníkem pro děj, a nehraje významnější roli.

No a pak je tu, mimo výborného dabingu i zvuků okolo, i stejně tak kvalitní soundtrack, jenž bych klidně mohl označit za to nejlepší, co se objevuje v těchto "městských akcích". Demolovat okolí a střílet po armádě Zinyaka za melodií Bizeta, Mussogorského a Ludwiga vana... skvělé. I opačné spektrum končící na dubstepu se povedlo vybrat, a Nero, Doctor P nebo Flux Pavillon neuráží.

Podobně jako Just Cause 2 nebo Sleeping Dogs, i Saints Row IV je až překvapivě zvládnutý sandbox, zde navíc okořeněný humorem a překvapivě zajímavou kampaní, která na přibližně patnáct hodin (i s DLC dvojicí) dokáže plně zaujmout - a to i bez předchozí znalosti univerza a postav. Chyby prakticky nejsou přítomné, a mimo poklesu FPS u vysokých rychlostí při jízdě je zde všechno odladěné.

Vtipná a zábavná hra, která je ovšem trochu kratší a někdy s humorem tlačí až příliš na pilu.

Saints Row IV: How the Saints Save Christmas, 6/10
Saints Row IV: Enter the Dominatrix, 8/10

Pro: technické zpracování, humor, ideální rozsah, hudba, příběh

Proti: město

+34 +35 −1

The Witcher 2: Assassins of Kings

AlieNAlieN
Dohráno
  • PC 85
Prakticky všechno co bylo co do RPG systému naslibováno v Mass Effectech, aby pak předvedli jen trapnou patetičnost, nepromyšlenost, a plané sliby v nefunkčním provedení, tak tady je v provedení zcela výjimečném a dotaženém do konce. Způsobem nelineárního hraní jsem si přesně takovéto RPG hry kdysi vysnil a věru mě nenapadá, jaká jiná hra žánru za posledních takřka 15 let by se v tomto k druhému Zaklínači svými kvalitami byť jen blížila.

Škoda že takový "hardcore" přístup si nepodržela i v soubojích, které jsou typickou arkádovou rubanicí s miliardou nepřátel - což jednak z hlediska uvěřitelnosti světa působí značně dementně, a hlavně jsou tím prostě otravné. S radostí bych si dal obtížné a komplikované souboje s bossy a v přírodě ojedinělými monstry, i včetně taktického používání lektvarů, pastí, a vůbec všeho co hra nabízí. Ale prosekávat se přes zástupy generického cannon fodderu? Meh, to je dobré tak do Diabla 2 (které mi btw Witcher 2 připomněl i neskutečným množstvím lootu), tady je to dětinská arkádová přítěž v jinak dospělé hře.
Díky bohu, že kreténské konzolové mačkání sekvencí tlačítek jde vypnout, leč se zástupy nudných nepřátel už to udělat nejde, takže s vytažením meče jde atmosféra do kopru.

Nu což, ve hrách klasika, takže stáhnout obtížnost, akcí proběhnout jak nůž máslem, a užít si zbytek hry - který je neskutečně parádní. Vynikající příběh který není ani předvídatelný a ani hloupý, skvěle zapadá do lore světa a rozšiřuje ho tak, že se pro ságu stává bezmála nezbytnou součástí. A k tomu výborně napsané dialogy, které konečně zas jednou působí opravdu promyšleným a chytrým dojmem.

Vynikající je už i jen systém dialogů, který v mnohém připomene právě ten Mass Effect, ale přitom na rozdíl od něj je tady zcela logický a smysluplný, a je v něm zcela jasné jakým způsobem hráč ovlivňuje jak samotný průběh rozhovoru, tak svými rozhodnutími i celý následující průběh hry.
A možností jak hrou projít čistě podle sebe, a ovlivňovat dle svého uvážení celý herní svět, je tu přitom nepočítaně, a všechny jsou velmi výrazné a s důsledky, nad kterými je nutné přemýšlet - a které se hrou, potažmo celou herní trilogií, potáhnou až do konce. Žádné primitivní černobílé volby mezi cestou pro hodné a cestou pro zlé, ani kosmetické prkotiny jako v MA, ve kterém na většině věcí stejně vůbec nezáleželo.

I z prvního dílu jsem měl ve srovnání s tímto pocit slabě napsaného příběhu s béčkovou zápletkou plnou plochých postav, takže i když mě hra bavila, nic mě nijak zásadně netáhlo k tomu ji rozehrát znovu.
Tady mám naopak pocit že bych ji měl díky její nelinearitě znovu rozehrát okamžitě - a navíc že je škoda, že Witcher 2 nevyšel i v čistě knižní podobě, protože je tak dobře napsaný, se silným příběhem, i s důrazem na "trademarky" série, že skutečná nová kniha od Sapkowského vedle něj působí jako bezzubý dovětek, v rámci ságy zcela zbytečný a nezajímavý.

Pro: Nejlepší RPG od Baldurs Gate 2

+34

Return to Castle Wolfenstein

pajmičpajmič
Dohráno
  • PC 85
RtCW je skvělým vyobrazením alternativního chodu druhé světové války a předhazuje nám scénář, co by bylo, kdyby Němci ( a že se opravdu o nějaké šílenosti pokoušeli) díky okultismu přivolali temné síly z podsvětí, vytvořili supervojáka, vynalezli letadlo na raketový pohon, vyrobili rotační kulomet, nebo kteroukoliv jinou technologii, která na dobu tehdejší byla tak šílená, že by i některá fantaskní díla od Julese Vernea zezelenala závistí.
A nakonec Amíci by na všechno toto nacistické zlo a technologické peklo nasadili jediného Muže - B.J.Blazkowicze - který to všechno nekompromisně vykosí.
Za normálních okolností by to v jiné hře vyznělo divně ba možná i komicky. U Wolfika to na mě mělo opačný efekt. Myslím jsi, že žádná jiná hra takhle syrově a temně nacistické Německo ještě nevyobrazila, což shledávám dosti paradoxním.
To je také pro mě osobně největší klad, jelikož hra působí atmosférou, která se těžko popisuje. Ne. Nemluvím teď o pasážích se zombíky, duchy, mumiemi, které sami o sobě hrají čistě na strach z nebezpečí, ale o tajné výzkumné laboratoří, o zámku, katakombách, a pochopitelně hradu Wolfeinstein. Díky depresivní paletě barev a skvělému soundtracku dokázala hra pěkně napnout nervy. Těžko se to popisuje, ale nepochybuji o tom, že mnozí z vás tuší, co mám na mysli.

Skvělý level design s hromady secretů není potřeba zmiňovat, grafika již značně zestárla, stále ale má kouzlo a své světlé chvilky (nasvícení jest stále skvělé)
A nakonec bych zmínil jaké překvapení a následné potěšení mi hra přinesla.
RtCW je snad první hra, která věrohodně prezentovala první/revoluční battle rifle FG-42. Za svých mladých let jsem se domníval, že se jedná o další výplod fantazie vývojářů. Leč jak jsem se po 5 letech dozvěděl, tato zbraň byla reálná a byla pro účely mobility vytvořena speciálně pro německý Luftwaffe přesně jak nám v jedné z misí ukázala hra.
Jednak jsi řeknete "Hergot ti helmuti umí vyrábět dobrý stříkačky" a jednak ukazuje fakt proč je tento wolfik, tak moc dobrej. Jak jsem již napsal výše. Takhle dobře podaný sci-fi WW2 se už asi jen tak neuvidí.

A jo, pořád se to hraje po čertech dobře! A jednoduché to také není a to se vyplatí!

+34

Might & Magic X: Legacy

StriderCZStriderCZ
Dohráno
  • PC 90
Před malou chvilkou jsem dohrál desítku....

Jak hodnotit pokračování slavné herní série, zejména, když už se zdálo, že je prakticky mrtvá?
Velice dobře. na RPG (potažmo dungeonech) mne vždy zajímalo několik věcí: klasutrofobický pocit z uzavřených prostor, kde špatný krok může znamenat smrt. Hledání skrytých pokladů. Souboje s těžkými soupeři a pocit zadostiučení po dokončení náročného questu. Zkoumání herního světa, poznávání složitých pravidel, vztahů, diplomacie. Syslení zlaťáků a hledání toho nejlepšího vybavení. Toulání a kochání se herním prostředím. Takovéto: kouknu ještě za tenhle kopec, nebo dojdu do dalšího města. A k těm minotaurům se vrátím až budu o pět úrovní výše.

A nový díl: splnil skoro vše, co jsem očekával. Jistě chyby se najdou, semtam jsem musel řešit potíže s pomocí Elemirových stránekodlet do kovárny živlů- musel jsem přepsat 4 řádny v konfig. souboru ale jinak maximální spokojenost.
Musím ocenit, že se Limbic snažil ze všech dílů vytáhnout to nejlepší a přitom nevznikl dort podobný tomu v pohádce o pejskovi a kočičce.

Obšírnou recenzi sepsal Elemir, a tak mu nebudu konkurovat. Jen bych dodal odpověď na filozofickou otázku: je nový díl ještě Might&Magic: JE

Na konec bych si jen posteskl nad tím, že od devátého dílu už inventář není tím co býval v díle šest až osm. Přeci jen, co z toho, že zíškáš uber dokonalou relikvii, když její velikost čítá cca 1x1cm.




Pro: Velice pozitivní počin, a kdo ví, třeba bude i díl jedenáctý...

Proti: hardwarová náročnost, která však u krok. dungeonu není tak zásadní

+34
Zobrazit další komentáře

Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)

  • HolyMeatball Dragon Age: The… +37
    Dragon Age: The Veilguard
    Napsal HolyMeatball, 22 dní
    Napříč několika svými posledními komenty opakovaně avizuju, kterak jsem se už naučil…
  • Adieu Silent Hill 2 +26
    Napsal Adieu, 12 dní
    Remake Silent Hill 2 je pro mě vyslyšenou modlitbou, protože žádnou hru jsem nikdy nechtěl…
  • Han22 Memento Mori +25
    Napsal Han22, 29 dní
    Tak jsem se nakonec z roku 2008 pustil do adventury, která tu má nejvíce hodnocení a je tudíž…
  • KingNut123 Valiant Hearts:… +25
    Valiant Hearts: The Great War
    Napsal KingNut123, 12 dní
    O druhé světové válce toho bylo napsáno a natočeno tolik, že se postupem času stala…
  • adam.kulhanek Grand Theft Auto… +25
    Grand Theft Auto III
    Napsal adam.kulhanek, 28 dní
    Kdysi dávno jsem měl možnost si zahrát oba první díly ze série Grand Theft Auto a bohužel…
  • Le0nidas Torment: Tides of… +24
    Torment: Tides of Numenera
    Napsal Le0nidas, 9 dní
    Duchovní nástupce legendárního izometrického RPG Planescape: Torment to už z podstaty věci…
  • adam.kulhanek Sekiro: Shadows… +23
    Sekiro: Shadows Die Twice
    Napsal adam.kulhanek, 3 dny
    Miluji Dark Souls a jako správný fanoušek této série jsem se těšil na další titul od…
  • TenPepa Max Payne +23
    Napsal TenPepa, 27 dní
    Max Payne je prostě klasika, co se nezapomíná. Pamatuju si, jak jsem tu hru zapnul poprvý a…
  • Syndrom Fallout +23
    Napsala Syndrom, 12 dní
    Až se mě smrad za pár let zeptá tak jakou fotr, dám mu do ruky Fallout. Jako ve strategiích…
  • TenPepa Alan Wake +22
    Napsal TenPepa, 19 dní
    Alan Wake je přesně ta hra, co vás vtáhne a už nepustí. Hned od začátku vás hodí do…