Nejlépe hodnocené komentáře

Zlé sémě strašlivého arci-baatezu Belhifeta se vrací na mrazivé země Planiny ledového větru, by znovu zažehlo plamen války. Míšenci, vyvrhelové a stvůry z jam a propastí se spojují pod praporem mocné armády, která má přinést a nastolit nový řád na střeše Hřbetu světa. V zemi převládá strach, beznaděj a úzkost. Však hle, paladin Vurhor a jeho družina se vrací, pod jejich čepelemi a kouzly se třese půda pod nohama...

První Icewind Dale je po mě největší srdcovka, takže když jsem se dozvěděl, že je i druhý díl, bylo pro mě nutností to získat. A byl jsem spokojen? Inu, ano. Samozřejmě pro mě dvojka již nepředstavuje natolik sentimentální hodnotu, jako díl předešlý, tudíž se snad úspěšně vyvaruji nějakému patetismu. Icewind Dale 2 je o něco jiný. Přináší s sebou nejrůznější novinky, jako například různé podrasy, mezi-povolání, portréty a v neposlední řadě také jinak ustanovený inventář, než na jaký jsme byli zvyklí v jedničce a v Baldurovi. Hra je také velkolepější. V jedničce se potýkáte s neznámou tajemnou hrozbou, ve dvojce jste v podstatě ve válce, tudíž osud Desetiměstí leží v rukou pouze vám. Příběh je... dobrý. Není to žádný zázrak, což u série Icewind Dale bohužel není překvapení, nicméně nazval bych ho obstojným. Už jen z toho důvodu, že tvůrci stejně jako u datáče Heart of Winter se více ponořili do detailů o našich hlavních záporácích. Belhifet byl vynikající záporák, ale věděl jsem o něm prd, což byla škoda. Souboje jsou prima, s vlastní sestavou družiny mohou představovat odlišnou obtížnost, což je vždycky sranda jak Brno, zatím nejlepší zážitek byla moje trojce kněžka, čaroděj a druid, bóže, to bylo pozastavování! Icewind Dale 2 má také mimo jiné docela promakané dialogové možnosti (dávat body do diplomacie, nebudete litovat!), hláškující čaroděj je věc, kterou prostě nelze nemilovat. A konečně - svět Planiny je nádherný. Navíc mi vždycky přišlo, že když ve hře učiníte určitý progress, co se tedy přesunu do jiné lokace týče, tak se prostě opravdu cítíte, jako na nějaké dlouhé cestě. A hudba... ehhh, Jeremy neměl čas, nebo co? Nebo jako, byla samozřejmě pěkná, pár tracků mám i ve svém OST výběru v MP3jce (ledový chrám a finální souboj), ale i tak už z toho není cítit ta síla, kterou sršely Soulovy symfonie. Inon Zur je ale skvělý skladatel, s BG2: Throne of Bhaal podle mého překonal základní verzi a Dragon age byl pod ním velkolepý.

Bohužel, byť jsou ty souboje fajn, v některých částech začnou nudit. Je to především kvůli možná až moc velkému množství nepřátel, kteří se původově dost opakují. Proto jsem někdy měl chuť onu oblast pouze proběhnout, což je věc, která se mi v jedničce nikdy nestala. A byť je Planina pěkná, občas tam ta atmosféra prostě není. Což byl opět jeden ze zářivých podstavců dílu předešlého. A i když je příběh dobrý, jeho odvyprávění a podání bylo poněkud odfláklé.

Icewind Dale 2 je ale pěkná hra. Byť se odehrává 30 let po událostech jedničky a počítá se s tím, že pujde o jinou družinu než v jedničce, stejně jsem si tam toho Vurhora a jeho partu vytvořil. A jestli někdy vznikne trojka, která se bude odehrávat o 3000 let později, i tak si je i tak znovu udělám! Protože Vurhor je na Planině prostě legenda. (Please, nebrat jako odpornou aroganci.)

Whoa! Páni! Takovej hejt tady ten Neverwinter dostává? A že prý nejhorší hra od Bioware? Ale kdeže! Jedná se o velice slušné (téměř) sólové velkolepé dobrodružství, které si sice nehraje na nic složitého, ale přesto svou hratelností dokáže zabavit. Co blbnete? V mnoha věcech samozřejmě zdejší stížnosti chápu, ale házet takhle celou hru do útrob propadliště dějin? To si přeci jenom nezaslouží. Koukněte na to takhle – osobně chápu Neverwinter nights jako takový experimentální kousek. Obliba hraní Baldurs Gejtů za sólovou postavu vzbudila v tvůrcích potřebu udělat hru, která na tom bude v podstatě založená. Zanecháme stejný svět, pravidla, kouzla a trochu tomu změníme grafiku. Výsledek není žádná nová AAA hra, ale i tak je to znatelně dobrý kousek, který se může hrdě přiřadit do Biowarácké RPG sbírky. No nekruťte hlavou, je to tak.

Hra má totiž naprosto vynikající atmosféru. A vděčí tomu především své audiofonické stránce. Hudba (jenž budu opěvovat později) a zvukové efekty prostředí, kouzel či předmětů jsou překrásný. Vzdálené vřískoty hrůzy a chroptění zombií v Žebráckém doupěti mi do hlavy daly pocit prožívání zombie apokalypsy, v hrobkách jsem se mohl posrat strachy, když se tamní hrůzná hudba zkombinovala s hekáním zatracených, v Letohradském hvozdě jsem cítil slastný pocit klidu a bezpečí ne málo podobný tomu, jaký jsem cítil třeba v Tormentu v Nevěstinci duševních rozkoší, a konečně, v hospodách jsem měl nutkání si jít do ledničky pro pivo a popíjet ho, zatímco budu vyzpovídávat svého parťáka. Říkejte si o hře co chcete, ale atmosféru zvládla fakt na jedničku. Souboje mají elán, jsou energické, nicméně většina z nich bohužel dost jednoduchých. A to hlavně kvůli jedné monstrózní chybě, které se Neverwinter dopustil, zmíním později…

Samotný příběh také není zcela špatný, jistě, není to žádný objev Ameriky, nicméně je celkem hezky zkonstruovaný a možná byl i krapet inspirativní k budoucímu vytvoření příběhu Mass Effectu. Dyť to znáte – pradávná zlá rasa chce zpět na svět and shit. Nicméně jeho samotný proces zahrnuje věc, která, jak to tady tak, čtu, štve hodně lidí. Tedy ony nelineární rozvětvený trasy, kde tady musíš udělat tohle, tady zase tady to. Jakmile to uděláš všechno, můžeš postoupit dál. Naprosto chápu lidi, které to štve, vlastně samotného mě překvapuje, že mě to neštvalo taky, ale možná to bylo proto, že rozmanitost prostředí (Ano, je tam!), fungující atmosféra a občas zajímavě postavená vedlejší dějová linka způsobily to, že jsem se u toho nenudil. Ba jsem si to i užíval, do nových lokací jsem vstupoval s napjatým očekáváním, co asi na mě čeká tam dál. Co se postav týče, jsou takovým archetypem peroxidových blondýnek – vypadají strašně dobře, ale mluví jak dementi. Lépe řečeno, buď jsou dialogy kýč, nudné nebo omšelé, výjimku tvoří někteří parťáci, Aaren Gent, občas Aribeth a Haerdaline, takže vlastně téměř všechny hlavní příběhové postavy, což by se dalo hře jakž takž odpustit. Jinak to s těmi dialogy ale není úplně nejveselejší.

Hra má navíc naprosto senzační soundtrack. Až tak dobrý, že i můj táta to poznamenal, když mě slyšel hrát. Což teda jako už znamená hodně! Jó jo, tati.. to je Jeremy Soule ve svém nejlepším. Právě jsi zaslechl hudbu boží…
Obrovská chyba, které se však Neverwinter dopustil, je absence omezení ukládání hry, když zrovna bojujete. Kvůli tomu se v podstatě u žádnýho souboje pořádně nezapotíte. Díky parádní hratelnosti se tato díra zase jakž takž zacelí, ale i přesto je to strašný voser. A ještě jedna věc… nebrat s sebou společníky, kteří umí nějakou magii! Ti dementi na sebe na začátku šarvátky 6541 let hážou ochranná kouzla, takže zatímco se tam budou šmudlit, vy budete mít s bojem dávno hotovo. Říkám – berte Tomiho a Daelana, protože dobrá rána sekyrou a zákeřné bodnutí nožem vždy udělá své. Magii přenechte profíkům (vám).

Neverwinter nights rozhodně není špatná hra. Má styl, základní prvky jí fungují dobře a hrozně pěkně se to hraje. Tak proč na ní házet špínu, he? Některé lidi pochopím, po geniálních Baldurech by člověk čekal další podobný nářez, zde se to sice nekonalo, ale, proboha, žádná katastrofa to taky není. Takže jestli chcete ukazovat prstem na nejhorší hru od Bioware, ukazujte na Dragon age 2, ne sem.

Jelikož za chvíli bude v kinech nový film od Alejandra Iňarrity se stejným jménem, za který už snad Leo toho Oscara dostane, proč nenapsat komentář na tuhle mou příjemnou RPG vzpomínku z konce tisíciletí.

I když sám Revenant vypadá jak nějaký bůh metalu, samotná hra je vcelku skromná. Začíná naprosto parádním intrem, který dodnes považuji za nejlepší "němý" intro všech dob. Příběh? Průměrnej. Nu co, je to přeci jen akční RPG, ty nikdy na ten příběh nebyly. (Fandové Diabla - haters gonna hate) "Zlý kult dělá neplechy, povolejme tedy z pekel mocného badass válečníka, aby si s nimi poradil." ... A taky poradí. Sám hrdina Lock je vcelku sympaťák, v rozhovorech je někdy až přehnaně dramatický, ale i tak jsem si ty jeho anti-hrdinský proslovy hrozně užíval. Boj je špičkovej. Trénování u mistra (z dálného Východu?? Da fawk is he doing here?) vám pokaždé vynese sérii komb, které při boji můžete na nepřítele použít. A že je to někdy radost to sledovat. Různorodost nepřátel je uspokojivá, někdy vám dokážou nechutně zatopit, někdy si je podáte pár ranami s naprostou pohodou. A ani mi nevadilo, že se často respawnují, aspoň to budou zkušenosti navíc. Hrozně pěkná je také grafika. Město, lesy, jeskyně atd., to všechno se line ve velice příjemných barvách, na které se poté po dohrání příjemně vzpomíná.

Hroznej bordel jsem ale měl v inventáři. Je nechutně nepřehlednej a hnusnej. A vždycky když chci otevřít nějakou truhlu nebo dveře, musím v něm vždy najít všech těch 65752378694345 téměř identických klíčů, které jsem v průběhu hry posbíral, a postupně zkoušet, který z nich je ten pravý. A skillení je taky na prd. Až v mnohem pozdější fázi hry jsem zjistil, můžu pěstovat taky něco jinýho, než je strength a odolnost. Možná proto taky moc nefungovala magie. Pokud se člověk ale do magie přeci jen dostane, je to parádička, efekty to jsou pěkný, firebally nikdy nikde neomrzí. Jo... a bloudil jsem. Revenant miluje labyrinty, to jako fakt.... Vážně.... Fakt. Hodně. Miluje. Labyrinty.......Ach jo...

Hudba je pěkná, především v ukázkách. Co se týče samotné hry, tak totálně vládla v jeskyních. Dávala pocit úzkostného tajemna, izolace a temných tajemství, jenž hlubiny ukrývají. Taky tam toho je dost, než se z toho člověk vymotá... brr. Revenant se mi hrozně příjemně hrál. Na hrách z přelomu století jsem vyrůstal, takže tohle je pro mě hezká nostalgická parádička, ke které se jednoho dne zase rád vrátím. Proč se vlastně jmenuje Lock? Proč ne obráceně...Kcol? To by bylo víc cool.

Když jsem se doslechl, že Bioware chystají vydat epické fantasy RPG, které bude duchovním nástupcem Baldurs Gate série, připadal jsem si, jako kdyby Vánoce měly přijít o měsíc dřív. Když jsem si pak na youtube pustil úvodní theme hry, křičel jsem z plna hrdla, že tuhlu hru prostě musím mít! A taky jsem jí nakonec dostal.
Hra má asi tunu záporů, za který bych ji někdy i poslal do prdele, nicméně si to zároveň vynahrazuje jinými parádními aspekty, díky kterým jsem jí ledacos odpustil. Vytvořil jsem si elfího měšťáka s neskonale perfektním hlasem a při tvorbě charakteru jsem nostalgicky vzpomínal na Baldurs Gate. (Byť jsem ho tehdy hrál asi předevčírem).

Příběh je neskutečně slabej. Až dokonce primitivní. Zlá armáda. Sežeň spojence tady, tady a tady a poraž ji. Konec. Zavěrečné titulky, special thanks to EA for being dickheads. Nicméně je naprosto výtečně odvyprávěný. Nešetří dramatickými cut scénami, předává hráči efektní podívanou a sem tam přinese i husinu. Co se týče bitek, je jich hodně. Samotný soubojový systém není špatný, jen je v určitých ohledech poněkud utahaný. Chválím ale určité kvalitní boss fighty, za ty nejlepší považuji souboj s Broodmother (fuj), High Dragon v Útočišti (nejtěžší bitva celé hry!) a parádně dramatickej souboj s Démonem lenosti. Naopak naprostý zklamání je boj závěrečný. Hru jsem dohrál asi 6x, pokaždé jsem hlavního bosse dal na první pokus a ani jsem se u něho nikdy nijak zvlášť nezapotil. Ostudy! Když to chcete mít epic, tak ať ze mě trochu teče pot, sakra!

Lokace levelů jsou celkem uspokojivý, i když na některých místech je daná dějová linka tak strašně natahovaná, až jsem nad tím kroutil hlavou. To je případ takového Orzammaru. Tak jo, teď se k něčemu přiznám... V realitě jsem opravdu velice tolerantní člověk, nicméně tak nějak se stalo, že se ze mě ve fantasy světech stal rasista vůči trpaslíkům a obecně všemu, co je menší než normální člověk. Nikdy jsem za nic takového nehrál a nikdy nebudu. Hej, nesuďte mě, prostě to tak je. Jediná výjimka jsou světy Tolkiena a Zaklínače, tam trpaslíky mám rád. Proto jsem v Orzammaru vyloženě trpěl, nezajímala mě ta stupidní kultura těch zakrslíků, jen jsem chtěl souhlas krále s pomocí proti zplozencům a hajdy domů. Myslel jsem, že tam umřu nudou. Atmosféra určitých levelů je však mnohdy vynikající. Hluboké cesty a pouť za kovadlinou patří podle mého za úplný vrchol parádní atmosféry, jakému hra dosáhla. A samozřejmě dojde v závěru i na final speech, bez které by žádná epic hra nebyla pravá. Hudba od Inona Zura je správně velkolepá a výtečná, vůbec nechápu, co blbnul ve dvojce, kde ani zdaleka tak výtečná nebyla. (Asi to je tím faktem, že dvojka obecně není vůbec výtečná.)

Společníci jsou fajn. Podobně jako v NWN2 jsou zde takoví, které bude člověk milovat, nenávidět nebo mu budou ukradení. Nesnášel jsem Stena a toho malýho dementa Oghrena, jednu z nejpřeceňovanějších postav série. Wynne a Zevran mi byli ta nějak putna. Leliana mi přišla poněkud otravná tím svým pánbíčkařstvím, ale s ohledem na její assassinovskou minulost jí to vlastně činilo zajímavou a nutno říct, že jsem si jí oblíbil. Její pěvecká scéna byla krásná, ale v onom herním enginu tu působilo poněkud legračně. Alistair byl bezva! To, co je na něm skvělý je především ten fakt, že to není žádný vážný a hrdý paladin typu Keldorn, ale ňouma s milým smyslem pro humor, který srší sarkasmem a narážkami. Byl jsem s ním kámoš, s takovýmhle pakem přece musím. Ale absolutně nejlepší parťák, do kterého jsem se úplně zamiloval, je lišácká mrcha Morrigan. Její vzhled, povaha a charismatický hlas na mě měly takový dojem, že jsem zahul Lelianě a šel jsem do ní. No a po nějakým čase se z ní vyklubala jedna z mých nejoblíbenějších postav všech dob. Nedám na ni dopustit, je prostě fantastická, což může dosvědčit i ten fakt, že jsem jí furt tahal s sebou. Za naprosto úžasný nápad považuji tábor družiny. Noční klidná atmosféra, praskající ohně a Zurovo líbezná hudba tvoří naprosto senzační a fungující atmosféru, během které můžete kecat se svými parťáky a poznávat je. Mimo jiné mají mezi sebou úžasné interakce, jestli se mi něco na téhle hře hodně líbí, tak to jsou právě parťáci.

Jestli mě něco kurevsky sralo, jsou to nevyvážené skilly některých nepřátel. Nejhorší případ byli banditi lučištníci v Denerimu. Jeden takový má schopnost "tříštivý šíp", který všem členů party ubere čtvrtinu zdraví a na chvilku je omráčí. No a když je tam těch lučištníků takových 9... na zabití. Již zmíněný dost slabý příběh jsem už zmiňoval, ještě k tomu chci doplnit slabýho hl. Záporáka. Draci jsou fajn, ale záporák, který necekne ani slovo a příliš ve hře není, je většinou na houby. Ano, tady byl. Dále mi hodně vadily takzvané dary. Se Stenem jsem téměř vůbec nemluvil, ale když jsem mu dal tak 100 darů, byl jsem jeho největší a nejrespektovanější kámoš, který ehm... „se prokázal“ být skutečným válečníkem (Haha!) Plus s ohledem na schopnosti povolání a kouzel toho je furt strašně málo, když to porovnám s BG, tak je to téměř k smíchu.

I tak je ale Dragon age velice povedené RPG s parádní hratelností, dobrými společníky, jenž kypí epickou atmosférou, pro kterou já osobně mám hroznou slabost. Nový Baldurs Gate to rozhodně není, ale hraje se to skvěle, mimo jiné z toho je opravdu poznat, že to dělali Bioware. A to už je kvalita sama o sobě.