Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Life is Strange: Before the Storm - Episode 1: Awake

  • PC 80
Když bylo oznámeno k tomuto prequelu, že na něm nedělá původní studio a hlavní postava Chloe má i jinou dabérku mnoho lidí napadlo, že se to nepovede a zkrátka tento mezi článek v série bude lepší vynechat. Po první epizodě se ale zdá, že by to byla velká chyba si tento kousek nechat ujít.

Before the Storm si drží atmosféru původního Life is Strange, podpořenou stejnou vizuální stránkou ( i když na jiném enginu) a poctivým soundtrackem. Změna hlavní postavy i udává trochu jiný směr v hratelnosti. Žádné hrátky s časem, kdy rozhodnutí ať dobré či špatné se ukáží až později. Chloei je navíc oproti Max více průbojná, bojuji skoro se vším, říká vše bez obalu a známe její ztráty a problémy.

Možná i díky absenci nadpřirozených schopností a historii hlavní hrdinky působí zatím příběh více osobnější, zaměřený na neradostnou situaci které se může klidně člověku přihodit. Více civilnější, plný rodinných problémů, neschopnosti vyrovnat se ztrátou a problému s autoritami. O to více je to ale uvěřitelnější.

Hratelnost jinak nedoznala mnoho velkých změň, kromě nové schopnosti Backtalk kdy v rámci časového limitu musí člověk zvolit nejlepší odpověď na protivníkovi argumenty a vyhrát nad ním debatu. Zajímavé zpestření konverzací. A místo focení se dostává ke slovu grafity, kdy na několika místech lze vytvořit jednu ze dvou variant textu či obrazu, čím Chloe vyjádří svoji myšlenku či vzdor.

Po první epizodě, původní obavy opadly a nyní už je počkat na další dvě, které si doufám udrží tempo a kvalitu s kterou autoři přišli zde.
+34

Rise of the Tomb Raider

  • PC 80
Mám ráda pokračování, která fungují tak, že si po prvním díle řeknete "to bylo super, ještě jednou" a přesně to taky dostanete. Dvojka nového Tomb Raidera má skoro všechno, co měla jednička, a to v dobrém i ve zlém: uzavřené lokace, tentokrát krásně zasněžené, fyzické řešení "hádanek" ve hrobkách, výběr zbraní, kdy poměrně rychle získáte možnost vše a všechny neohroženě masakrovat (žádní super soupeři zde nejsou), dokonce se vrátily i OCD výzvy typu tref všech 8 malinkých visících věciček, z nichž tří si nemáš absolutně šanci všimnout, a ano, překvapivě jsou i zde oživlí starodávní vojáci, kteří si vyměňují drsně znějící nesrozumitelné hlášky a je o něco těžší je zabít než moderní SWAT team. Opět mě otravoval i uměle vynucený návrat zpět do přechozích lokací, kdy některá zákoutí zůstávala nepřístupná, dokud jste neodemkli dovednost, kterou Lara od svého hopsání po japonském ostrově už asi zapomněla.

Má dvojka vůbec něco navíc? Samozřejmě - místo jednoho cepínu, který na rozdíl od zcela reálného dvojitého povyskočení přece nikdy nedával smysl, má Lara dva. Co mi ale naopak scházelo bylo více vedlejších postav a trochu méně naivní příběh (všechno to střílení a skákání, padání a šplhání a když Lara konečně dosáhne na zdroj nesmrtelnosti, tak reaguje ve stylu jedenáctiletého Harryho Pottera). Chyběla mi skupina různorodých postaviček z Lařiny původní party, s kterými jsme postupně interagovali a taktéž záchrana Lařiny spolužačky v jedničce fungovala jako lepší motivace než to, co jsme dělali tady (hledali něco, co jsme nikdy nechtěli). Společnost nám dělali jen protivníci ve formě Cersei a Jamieho Lannisterových ve službách KGB, ruský bezdomovec, z něhož se vyklubal Ježíš Kristus a Lařin tlustý kamarád, kterého udržuje při životě jen jeho status infinite friendzone. Jsou hry, které mě osloví příběhem a kde mi záleží na tom, co se komu stane - toto bohužel nebyla jedna z nich, nicméně i tak to pořád byla skvělá zábava.

Pro: skvělá akční hra

Proti: méně vtáhne do děje

+34

The Last of Us

  • PS4 100
Jste ošlehaný, zralý a životem v apokalypse přiměřeně zdrcený muž, který se náhodou přimotá k úkolu propašovat náctiletou dívku z bodu A do bodu B. Z přímočaré práce na 24 hodin se vyklube úděl na měsíce, jehož se nejdříve snažíte ve vhodných chvílích zbavit, až se s ním nakonec smíříte. A co víc, najdete v něm novou příležitost k seberealizaci, jelikož ve svěřené dívce najdete náhradu své mrtvé dcery, a tedy nový smysl existence v beznadějném světě.

Cestujete spolu s Ellie napříč tím, co zbylo ze Spojených států a potkáváte další, méně mainstreamově populární figury než jste vy dva (=chybující, ochranitelský otec a zdravě rebelující adoptivní dcera) jako jsou třeba homosexuálové nebo černoši. Ve vypjatém momentě, kdy Ellie padne do rukou banditům, jejichž vůdce vypadá popisově v podstatě stejně jako vy se ještě umocní vaše plusové body, jelikož jste ji narozdíl od tohoto grázla absolutně nikdy nechtěl znásilnit, natožpak sníst. Ellie se mezitím osamostatní, musí si totiž poradit sama atd. atd.
- tolik rekapitulace příběhu před tím, než začne být doopravdy zajímavý.

Důvod, proč se mi tahle hra tolik líbila a proč jsem ji jako jedinou z velmi mála dohrála hned dvakrát (a napodruhé to bylo ještě lepší, protože jsem věděla, co čekat) není skutečnost, že se odehrává (zase) během zombie apokalypsy. Není to ani velmi pěkná grafika remasterované verze a celkem ucházející hratelnost, kterou kazí třeba jen momenty, kdy si během přestřelky s bandity Ellie skotačí mezi nepřáteli, aniž by jí cokoliv udělali.

Co mě osobně opravdu dostalo byl geniální, emocionálně i morálně odrovnávající konec. Ok, těžko říct, co se Joelovi asi honilo hlavou, když si byl celou dobu vědom, že Ellie nakonec předá vědcům za účelem získání léku proti zombie infekci. Asi neměl během vydělávání peněz na hypotéku v době před tím, než to všechno ztratilo smysl, čas pustit si nějaké sci-fi, kde by zjistil, že předat milovanou osobu do rukou vědy většinou nevěstí nic dobrého. Navíc cordyceps napadá mozek, jak si asi myslel, že z Ellie ty protilátky dostanou?

Tak jako tak, v momentě, kdy Joelovi nakonec přece jen dojde, co se chystá, tak se z hrdiny příběhu obratem stane záporák. A ze zlých doktorů, kteří chtějí rozpitvat Ellie jsou najednou potenciální zachránci lidstva, kteří za svoji snahu zaplatí životem, když je postřílí šílenec, co jim Ellie nejdříve dovedl a pak si to rozmyslel. Z Joelova zásadního rozhodnutí vyvstává řada otázek, co je správné a co není a za jakých okolností. Joel sice nemá právo vzít Ellie možnost volby, jak naložit s vlastním životem a její zachování při životě jen proto, že pro něj znamená víc než cokoliv jiného, je tak svým způsobem vrcholem sobeckosti - jsou tu ale i další faktory.

Mě konkrétně velmi oslovilo převrácení klasických hodnot "hrdina jedná vždy pro dobro všech" jimiž se řídí veškerá populární tvorba. Všeobecné dobro je těžko definovatelné - ve světě Last of Us by sice asi bylo pro většinu lidí lepší, aby se zombie infekce eradikovala, ale kdo říká, že pro všechny a zda by společnost vůbec byla schopná vrátit se do normálu bez nutnosti nějaké další krvavé revoluce. Dál je zde otázka, zda má člověk povinnost zachránit svět, když k tomu má možnost - koneckonců, co kdy udělal svět pro něj? Nemůžu si pomoct, ale zkrátka sympatizuji s tou menšinou fiktivních postav, které si v situaci, kdy musí zvolit mezi jedním člověkem a celým světem, vyberou jednoho člověka.


Zkrátka - Last of Us byl pro mě jeden z nejlepších příběhů ve hře vůbec, i pro to, že byl takový osobní, kompaktní, lidský - a tak nějak se do něj přimíchala i ta zkáza civilizace. Nehrálo se to špatně, co si pamatuji, ale nějaké mouchy by se našly: co mě nakonec už nudilo byly nezáživné přestřelky s lidmi; taky jsem si pořád šetřila plamenomet na to poslední hejno zombie, které nikdy nedorazilo. Naopak se mi líbilo zpracování zombie, kde se setkáváte s několika druhy s odlišnými vlastnostmi podle intenzity infekce zmutovaným cordycepsem (ten nezmutovaný si můžete koupit normálně v lékarně jako doplněk stravy).

Joel a Ellie jsou úžasně napsané postavy, na kterých vám záleží a co víc, jelikož Ellie poznáte poprvé ve stejný moment jako Joel, tak během hraní zjistíte i proč jim záleží na sobě navzájem. No nezbývá než se těšit na to, co přinese další díl.

Pro: jeden z nejlepších příběhů ve hrách vůbec

+34

The Saboteur

  • PC 85
HERNÍ VÝZVA 2017 - Kategorie č. 1 - To je člen!

The Saboteur byl pro mě velice příjemným zážitkem v rámci Herní výzvy. Ačkoliv příliš open world hrám neholduji a dávám přednost spíše kompaktnějším a uzavřeným titulům. Jediné hry na podobném principu, které pravidelně na počítači proháním, jsou Batmanovky od Warnerů. Zde ovšem Pandemic Studios pod taktovkou EA připravili velice chutný a poměrně originální koktejl, který stál za to.

The Saboteur přináší příběh irského závodníka, který se pod taktovkou odboje dostává do Paříže a bojuje proti nacistickým okupantům. Nejen se zbraní v ruce, ale také za volantem závodního auta. V podstatě lze Saboteur přirovnat ke GTA v Paříži za druhé světové války.

Hra nabízí primární příběhovou linii, ve které sledujeme horkokrevného Irčana Seana jednak v boji proti nacistům, ale také na cestě po pomstě za smrt svých blízkých. A pak najdeme velké množství vedlejších aktivit, které můžeme plnit nejen během hlavního příběhu, ale i po ukončení kampaně, kdy se nám otevře volná hra. Sean mně padl do oka, a jako hrdinu do kterého se vtěluji, jsem si ho velmi oblíbil. Drsný chlapík v čepici s cigaretou a přisprostlými průpovídkami a nadávkami na rtech, navíc v irském dialektu, což napomáhá autentičnosti osobnosti hlavního hrdiny.

Nejvíce atraktivní na celé hře je vizuální koncept. Druhoválečná Paříž je zobrazena v noir černobílém stylu, pouze s rudými barevnými doplňky. Jak postupujeme ve hře a plníme jednotlivé mise, osvobozené úseky nabývají zpět svou původní barvu, až se ve finále Paříž rozzáří pestrými barvami. Francouzská metropole je přitom zpracována velice realisticky. Nikdy jsem u žabožroutů nebyl, ale najdeme zde všechny významné památky a ulice, aspoň podle tvrzení autorů. Prostředí je dokonale dobově stylizováno včetně vybavení dostupných interiérů, kdy dokonce můžeme shlédnout obnažené dekolty tanečnic v jednom ze Seanových úkrytů. I ulice jsou plné lidí, nejen vojáků, ale i běžných obyvatel. Navíc jako podkres slouží dobově stylizovaný soundtrack příjemný na poslech.

Dokonce můžeme na ty nejvýznamnější monumenty často komplikovanými přístupy vylézt a kochat se výhledem, navíc tím získáme bonusové trofeje. Ono lezení ve výšinách po střechách představuje jeden z originálních a klíčových herních elementů. Nehrál jsem ani jeden díl, ale hned jsem si vzpomněl na ságu Assassin´s Creed. Většina misí totiž spočívá v optimálně tiché infiltraci do budov právě přes střechy. Někdy je trochu kumšt promyslet a vybádat, jak se k danému cíli dostat.

Hra nabízí víceméně dva typy činností. První z nich je řekněme závodní režim, kdy zasedneme za volant některého z vozidel. Přepravujeme se mezi jednotlivými misemi a k jejich cílům, nebo po splnění úkolu musíme uniknout fašistům. Vozidla se mimochodem dají sbírat tím, že si je zavezeme do garáže. Nejde o vyhlídkové pojíždění a kochání se krásami města, ale zpravidla musíme projet některým ze strážených checkpointů, což vybudí alarm a jízda se zvrhne v závody s německými vozidly s cílem ujet poplachu. Některé mise v příběhu i volné hře zahrnují samostatné závody, v nichž musíme dojet jako první - buď na závodní dráze, nebo v ulicích města.

Hře ale dominuje akce z první osoby. Hrdina se ovládá skvěle a je vybaven dvěma volitelnými zbraněmi, granáty a výbušninami k provádění sabotáží. Mnohé mise jsou cíleny na stealth, kdy je po nás požadováno tiché připlížení a likvidace cíle. Můžeme využít ukradené uniformy německých vojáků. S potěšením jsem kvitoval fakt, že nás hra nepenalizuje za nevyužití nebo selhání skrytého přístupu a v tomto případě lze prostě všechno vystřílet hrubou silou. Akce má dokonale vyladěnou obtížnost bez zbytečné frustrace, jednotlivé mise jsou pestré a nenudí, občas prostřídané ostřelovačskými úkoly s cílem likvidace některých osob. Jen závěrečný boss fight mě dosti zklamal a pouze jedna rána mezi oči z revolveru k jeho likvidaci místo epické bitvy mě nepotěšila. V pozdějších fázích během osvobozování Paříže se dostáváme k možnosti využít pomoc odbojářů, které si lze do bitvy přivolat.

Po ukončení kampaně se odemkne režim volné hry. A zde máme další nesčetné možnosti, jak si ukrátit dlouhé chvíle. Paříž nabízí v různých svých městských částech nepřeberné možností objektů k likvidaci. Tu zabití generálů, likvidaci efektně explodujících palivových nádrží, hlídkových věží, děl a tanků, sbírání automobilů, prostě všeho možného. Závodní mise, objevování zmíněných vyhlídkových míst. Škoda že v mojí DVD verzi nejsou achievementy, jinak bych se vedlejším misím věnoval podrobněji.

Pro účely Herní výzyy jsem dohrál kampaň a vedlejší story mise. Ladem jsem zanechal jenom závodění, které mi příliš nešlo. Každopádně nepovinné ničení nacistických cílů poskytuje další nepřeberné hodiny líté akce. Hra mi běžela z DVD verze vcelku solidně, ale bohužel se nevyhnula občasnému pádu či zamrznutí. Pokud si chcete odpočinout od gangsterů či zločinců a zahrát si zábavný a vizuálně přitažlivý klon GTA, The Saboteur je jasná volba.

Pro: Grafika a noir atmosféra, realistické prostředí, soundtrack, příjemná akce, rozsah hry

Proti: Občasné pády hry, někdy dlouhé jízdy po městě, absence achievementů

+34

What Remains of Edith Finch

  • PC --
Sleduju scénu z pohledu dítěte. To sedí ve vaně a hraje si s hromadou hraček, mimo jiné i s žabkou, stádem gumových kačenek nebo jednou velrybou. A taxe tak čvachtám, jezdím s žabkou sem a tam a najednou vidím přítelkyni, jak na mě nechápavě civí. "Co to prosimtě hraješ?". "Hm... no to je jako malé dítě a já tam mám s těma hračkama... no to ti nebudu vysvětlovat, je to moc složité" a pokračuju s vážným xichtem v nahánění kachen kolem dokola. No, vysvětlete to...

WRoEF je krásně melancholická hra. Vypráví retrospektivně příběh rodiny Finchů, jejichž členové postupně umírali kvůli nešťastné náhodě nebo jiné záhadné příčiny. Kletba nebo osud? Edith se vrací do rodinného sídla, které opustila jako malá ještě se svou matkou. Dům má na střeše naprosto nereálnou nástavbu, snad aby ho autoři udělali ještě záhadnějším. Bohužel to působí trochu burtonovsky, ale co už...

Oproti jiným "immersive walk" simulátorům obsahuje WRoEF docela dost interakce. Celá se odehrává v jednom domě a malém přilehlém okolí. Autoři kladli důraz na detailní vyobrazení pokojů tak, jako by je někdo opustil a už se do nich nikdy nevrátil. Každý člen rodiny má svůj vlastní originální minipříběh o tom jak zahynul a právě v tom tkví hlavní síla celé hry. Nechci popisovat detaily, to se prostě musí zažít. Vypíchnu snad jen Lewise, protože vyprávění jeho osudu bylo emočně nejsilnější a zároveň nejgeniálnější.

Připomínku bych měl k nasvětlení scén, které mi přišlo dost mizerné. Často jsem viděl úplné kulové, nepomohlo ani zesvětlení a vůbec bych byl raději, kdyby byly barvy sytější a živější. Přijde mi, jako by autoři šli o krok zpět a Unreal4 engine částečně degradovali do jakéhosi pokusu o cell shade.

Jen tak mimochodem, při sklonění pohledu hráč vidí tělo hrdinky a už při prvním pohledu je jasné, že to panděro není tuk... Na můj vkus končí WRoEF možná až příliš smutně, ale o to víc si jej budu pamatovat. Jen si před hraním počkejte na tu správnou nostalgickou notu, protože nebudete chtít být rušeni.

Hodnocení: ✰✰✰
+34

ELEX

  • PC 85
Jedno staré príslovie hovorí: Majster šuster, drž sa svojho kopyta. Takto trefne je naznačené, že ľudská skúsenosť vždy radí, aby sa každý venoval tomu, čo mu ide najlepšie. A vývojárskemu štúdiu Piranha Bytes od samého začiatku fungovali najlepšie čistokrvné RPG s otvoreným svetom a silnými charaktermi, ktoré v ňom vystupovali. Kedykoľvek sa od tohto svojho konceptu odchýlili, vždy to začalo škrípať. Najlepším príkladom je určite tretí diel Gothicu, ktorý bol iste najočakávanejšou hrou tohto štúdia v jeho histórii, ale silné postavy v ňom boli odsunuté do úzadia.

Rukopis autorov trilógie Gothic musí každý, kto nejakú hru od nich hral, cítiť v Elexe takmer okamžite. Znova začínate s pevne danou postavou a opäť začínate takmer od nuly. Máte iba základnú výbavu a ocitáte sa vo svete, o ktorom neviete vôbec nič. Vašimi prvými protivníkmi budú opäť zvláštne zvieratká, pripomínajúce „gothickovské“ krysokrty a mrchožrúty a opäť vás rozsekajú ako malého chlapca. Svet je úplne voľný, prístupný, avšak aby ste ho mohli v pohode skúmať, na to zabudnite. Vaša postava je tak prekvapujúco slabá, že budete radšej utekať aj pred tou najslabšou príšerkou a keď dorazíte na prvé bezpečné miesto, tak si úľavou vydýchnete. Toto nie je relatívne milosrdný svet série The Elder Scrolls. Tam vám vývojári dajú skoro ihneď nejakého spoločníka, čo vám uľahčí začiatok, alebo prispôsobia úvodné príšery vášmu nízkemu levelu. Toto je nemilosrdný, až krutý svet ELEXu, kde je potrestaná aj tá najmenšia chyba a kde vaše sebavedomie je od začiatku zašlapané do prachu. Je na vás, aby ste ho len pomaly a ťažko zase zdvíhali zo zeme.

Magelan bola planéta v mnohom pripomínajúca našu súčasnú Zem s našou dnešnou civilizáciou. Všetko fungovalo relatívne v poriadku, ľudstvo zaznamenávalo pokrok a tak pretrvávajúce problémy sa dali prehliadať. Avšak odrazu prišiel nečakaný úder z vesmíru. Úder kométy. Nepremenila síce planétu na hromadu trosiek, ale spôsobila, že sa úplne rozpadli všetky sociálne a spoločenské štruktúry. A v takýchto dobách sa všetky, dovtedy skryté ľudské neresti prejavia naplno. Tí ktorí prežili, museli ešte prežiť aj následnú občiansku vojnu, ktorú stále pripomínajú všadeprítomné vraky zničených tankov a opustené zákopy. No aj potom zostali uväznení v ďalších bojoch. Tentoraz v boji o vlastné prežitie a v boji o to, ako naložiť s ďalším osudom planéty. V centre tohto zápasu sa však tentoraz už nachádza nový prvok – nazvaný ELEX. To je vzácna surovina, ktorá dorazila s kométou a ktorá ako keby chcela dať druhú šancu ľudstvu. ELEX má totiž priam zázračné vlastnosti, keďže dokáže otvoriť dvere mágii, poháňať stroje, alebo pretvarovať život do nových, odlišných foriem.

Z trosiek civilizácie sa tak aj vďaka ELEXu postupne sformovali štyri frakcie: Albovia, Berserkovia, Klerici a Psanci. Vaša postava, veliteľ Jax patrí síce k najsilnejšej frakcii Albov, avšak hneď na začiatku je zradený vlastnými, havaruje a tak mu nezostáva nič iné, len sa pridať k niektorej zo zvyšných troch. A práve tu, u popise jednotlivých frakcií je silne cítiť rukopis Piranha Bytes. Žiadna z nich totiž nie je vôbec ideálna a voči každej budete mať zrejme viacero výhrad. Napríklad frakcia berserkov, ktorú navštívite asi prvú, keďže jej sídlo sa nachádza na území vašej havárie. Beskerkovia sú zdanlivo sympatickí, keďže hlásajú, že planéta Megalan sa má vrátiť k pôvodnej prírode a pôvodným princípom. Snažia sa ju znovu zalesniť a chovajú sa veľmi ohľaduplne k prírode. Má to však aj odvrátenú stránku. Berserkovia až príliš fanaticky odmietajú akúkoľvek techniku a vyžadujú prísne dodržiavanie ich zásad. Akýkoľvek, aj ten najmenší prehrešok voči ich filozofii sa trestá vyhnanstvom a tak svojim fanatizmom a umelým spiatočníctvom až príliš pripomínajú nejakú náboženskú sektu.

Podobne sú na tom aj takzvaní klerici. Tí sa zase snažia o maximálne využitie techniky a ich hlavnou snahou je vytvorenie supermodernej armády s využitím bojových mechov, laserových, či plazmových zbraní, alebo o umenie sugescie. V normálnom svete by ste si zrejme povedali, že snaha o maximálny pokrok oblasti vedy a techniky nejde ruka v ruke s nejakým náboženstvom, ale vo svete ELEXu je všetko inak. Klerici vzývajú akúsi mystickú bytosť Calaana, ktorá má aj svojho proroka a všetci ich vodcovia sú zároveň aj nábožensky zameraní. Plnenie úloh pre klerikov teda zahŕňa okrem opravovania chybných čipov pre ich supermoderné zbrane, aj vykonanie púte po svätyniach či test zo znalostí ich náboženstva.

Keď vám teda nevoňajú nejaké dogmy, aké vzývajú berskerkovia alebo aj klerici, logickou voľbou pre vás by mohli byť takzvaní odpadlíci, žijúci v púštnej oblasti. Tí sa živia rabovaním, kšeftovaním so starými artefaktami a distribúciou novej drogy, takisto pochádzajúcej z ELEXu. Vyvrhelovia z púšte, akoby vystrihnutí z hry Mad Max vyzerajú na prvý pohľad ako slobodní anarchisti, žijúci voľným životom bez autorít, ale aj u nich je opak pravdou. Nad nimi totiž vládne tvrdou, až diktátorskou rukou jedinec, ktorý sa nechá nazývať ako Vojvoda a vďaka svojim bandám si podmaňuje jednu nezávislú usadlosť za druhou. Ku komu sa teda pridať? Táto voľba je len na vás a vedzte, že slovo voľba dominuje vlastne celej hre.

Vždy máte totiž možnosť voľby. Pri plnení úloh môžete zadávateľovi sľúbiť že ju splníte presne podľa jeho pokynov, ale tvorcovia vám vždy dajú možnosť ako zadávateľa aj podviesť. Či už len pri takom roznášaní jedla, keď ho neroznesiete tak ako ste mali a časť ho predáte, aby ste sa obohatili. Alebo vás druhá strana presvedčí, že robíte chybu, plníte nesprávne príkazy a mali by ste počúvať jeho. Čo urobíte? Bude mať vaše rozhodnutie následky? A keď sa príde na váš podvod, bude vám odpustené? Takéto dilemy budete pri plnení úloh riešiť takmer neustále a je to ďalší bod, u ktorého cítiť rukopis Piranha Bytes.

V čom sa však toto štúdio výrazne posunulo, je rozprávanie pozadia udalostí dopadu kométy a rozvíjanie herného lore. Lore v sérii Gothic ani v Risen nikdy nebolo také rozvinuté a bohaté ako v iných, konkurenčných RPG hrách, ale v ELEXe je to všetko už iné. Piranha Bytes ma tu prekvapili zakomponovaním rôznych a početných správ, ktoré nachádzate zo starého sveta. Sú často veľmi emotívne a zaujímavo opisujú udalosti a pocity ľudí tesne pred katastrofou. Vývojári sa zrejme inšpirovali nielen inými RPG, ale aj adventúrami, ktoré pozadie príbehu často opisujú početnými zápiskami. Toto bolo pre mňa veľmi príjemným prekvapením.

ELEX je v podstate zvláštna hra. Od začiatku k nej pristupujete s istou dávkou nedôvery, či tento mix fantasy, sci-fi a post-apo prvkov bude fungovať a navyše vás od začiatku schladí nepríjemnou náročnosťou. Avšak keď vydržíte, tak vás začne chytať do svojich osídiel a následne zisťujete, že tento podivný svet má svoju logiku a tvrdý systém levelovania vás vlastne odmeňuje za vytrvalosť. Skutočne máte pocit, že ste sa ocitli v nemilosrdnom svete a skutočne máte radosť z každého poskočenia vašej postavy o jediný level. To sú staré a osvedčené princípy hier série Gothic na ktorých ELEX stavia rovnako, ako na osvedčenom hernom engine, ktorý Pirane používajú už vyše desať rokov.

Vizuál je na tom rovnako ako samotná hrateľnosť a herné mechaniky. Na prvý pohľad vás určite neohúri a kostrbatá práca z inventárom a sparťansky strohá mapa vás dokonca iste nenadchne. Aj pohyb postavy má veľmi ďaleko k ladnosti pohybov, na aké sú zvyknutí hráči hier typu Dark Souls. Navyše jetpack, ktorý Jax používa na to, aby sa dostal prakticky kamkoľvek vyzerá trošku smiešne a nepatrične. Najmä keď ho bez problémov a bez výčitiek svedomia používa aj váš spoločník od berserkov, ktorý by inak mal techniku striktne odmietať. Keď však prekúsnete tento úvod a dáte hre šancu, odrazu všetko uvidíte v inom svetle. Krajina je zaujímavá, plná prekvapení, modely postáv sú už dávno oveľa lepšie a detailnejšie, než kreatúry z Gothicu 3 a prastarý engine je za tie roky už vyladený takmer k dokonalosti. Za 111 hodín hrania mi hra spadla iba párkrát raz a jej načítanie bolo vždy veľmi rýchle a spoľahlivé. Nenarazil som na žiadny vážnejší bug a občasné menšie zasekávanie postáv a nevýznamné chyby skriptov, ktoré vedú k nechtiac humorným situáciám u veľkých RPG bez problémov ignorujem.

Takže odporučiť ELEX alebo nie? Záleží na tom, aký ste typ hráča. Či si chcete pri hrách užiť rýchlu, krátku a nenáročnú zábavu, alebo máte radi silný, emotívny príbeh. V tomto prípade ELEX radšej ignorujte. Ak ste však typ hráča, ktorý sa rád ponorí do premyslene vytvoreného a hlbokého sveta plného morálnych volieb a nemá problém absolvovať stovky náročných a frustrujúcich súbojov, tak ide o hru práve pre vás. Je to hra, ktorej kúzlo a kvalita sú skryté hlboko ako diamant, ktorý sa musí ťažko dobíjať z lona tvrdých skál. Keď vám toto dobíjanie stojí za to a máte čas a trpezlivosť, budete odmenení. No keď hľadáte rýchlu zábavu a ste zvyknutý každou hrou skôr prefrčať, bude to pre vás skôr strata času. Tak jednoduché to vlastne je. ELEX je každopádne výborná hra. Len bohužiaľ až príliš dlho trvá, kým to zistíte a naplno oceníte…

Pro: Toto nie je ďalší Horizon Zero Dawn. Je to nemilosrdná hra zo starej školy, ktorá vám nič nedá zadarmo.

Proti: Len mierny pokrok v medziach zákona....

+34

Chuchel

  • PC 50
Hned na úvod bez okolků prozradím, že Chuchel je pro mě zklamáním a s přehledem nejslabším titulem od Amanita Design. Na následujících řádcích se pokusím vysvětlit proč.
1. Hra je sice infantilní, ale není pro děti: ano je to tak a co si budeme namlouvat, tento titul již od prvního pohledu je určen malým dětem, ale ty ho nemají šanci dokončit, pro starší ročníky je naopak buďto nezajímavý, nebo příliš snadný.
2. Rádoby vtipný vždy a za každou cenu: s humorem obecně to není jednoduché a připouštím, že každý člověk má rád určitý styl a vkus, jenže tady si autoři řekli, že když už dělají tak krátkou hru a chtějí za ni zaplatit, tak gagy musí být všude a doslova při každém kliknutí myši. Na samém začátku jsem se i docela bavil a sem tam ze sebe vyloudil něco, jakože smích. Postupem času se začaly "vtipné" scénky v podstatě dokola opakovat a já se nevyhnul pocitu, že je to už trapné.
3. Originalita jde do háje: taky vám připadá, že se Amanita snaží napodobit veverku Scrat z Doby ledové, ale tak nějak po Česku? Mě zcela určitě a na rozdíl od již kultovních scének zmiňovaného filmu se to moc nedaří.
4. Hratelnost jde háje: v podstatě se vracím k bodu 1. Neboli, pro koho ta hra vlastně je? Pro malé děti ne, pro starší děcka ne a jediné, co mě napadá, jsou fotříci zaseknutí v období puberty, což také vylučuji, protože já jsem se například nechytl.
5. Dlouhé očekávaní a rychlé zklamání: kdyby tento titul vyšel v řádu několika měsíců, tak si řeknu OK, ale on byl vyvíjen několik let a výsledek tomu neodpovídá. Tímto se neotírám o grafiku, nebo technické zpracování, ale otírám se o hru samotnou a o její délku hraní.
6. Povyk a recenze herních webů vysoce předčily realitu: tady se konečně dostáváme do finiše mého komentáře ke hře. Aby bylo jasno, Amanitu a její tvorbu mám velice rád. Tituly jako Samorost, nebo Machinarium jsem si zamiloval a jsem patřičně hrdý na to, že se ujali v zahraničí a ze srdce jim to přeji. Prostě a jednoduše z toho důvodu, že tyto hry byly, jsou a budou skvělé a zaslouží si to. Zde si ovšem nejsem jistý. Já jsem se na rovinu nebavil. Respektive bavil jen tak krátce, že si říkám "ani za těch 250 Kč to nestálo", bohužel.
7. Resumé: hodnocení 50% dávám pouze z úcty k autorům samotným, pokud bych měl být skutečně nezávislý a objektivní, tak si odečtěte dalších cca 10 - 15% a věřte, že v tomto případě mě to obzvláště mrzí.

Pro: Snad ten humor, no... aspoň na začátku.

Proti: Vše, co je řečeno v komentáři.

+34

Uncharted: Drake's Fortune

  • PS4 70
Uncharted: Drake's Fortune je fajn hra, zábavná a hratelná. Jenže je z ní cítit, že vyšla před více než deseti lety a že nezestárla zrovna nejlépe. Nicméně i tak jsem se po celou dobu docela bavil.

Je to totiž vážně zábava, naprostá oddechovka a i přes množství negativ jsem si hru užil. Navíc grafika remasteru je dost solidní, prostředí ostrova a starých ruin vypadá i dnes pěkně. Nathan Drake je charakter, který hru bez problémů utáhl a i vedlejší postavy jsou fajn, hlavně Sully. Příběh je pohodové dobrodružství, není mu moc co vytknout, minimálně určitě ne v rámci žánru. Je také fajn, že se nebere vážně.

Asi patřím i mezi těch pár jedinců, kteří si docela užili i souboje, přestože mají pár much, které mi vadí. Krytí někdy není úplně košer, nepřátel bývá někdy až moc a jsou neskutečně tupí. Korunu tomu nasazuje závěrečný bossfight, který není ničím jiným než trapným QTE, což je dost zklamání. Jinak byl ale pocit ze soubojů slušný, rozhodně to není část hry, která by mi vadila.

Dále zamrzely další drobnosti:
Chtělo by to více hádanek, tady jich je málo a jsou jednoduché.
Collectibles jsou fajn, ale nemusely by to být všechno svítící tečky :(
Nevíte jak dál? Stačí střelit do výbušného sudu, který stojí zrovna u sloupu, který následným výbuchem spadne tak dokonale, že můžete pokračovat dále!!

Takže celkově docela překvapení. Hru jsem dohrál poprvé v roce 2018, očekával jsem ji průměrnější, tohle je ale rozhodně o něco víc. Takže za mě pohoda.

Pro: Hratelnost, dobře podaný příběh, humor, charaktery

Proti: málo hádanek, tupí nepřátelé, mizerný závěrečný bossfight, pár nelogičností

+34

Far Cry 5

  • PC 60
FC5 úspěšně pokračuje v likvidaci základního stavebního kamene celé série a původně čistou střílečku přetváří v uzoufání nudný kolovrátek volno časových aktivit a misí založených na plnění nesmyslných výzev. Více než plnohodnotný díl působí hra dojmem narychlo spíchnutého DLC. Obzvlášť ve srovnání s nedávno vydaným Assassins Creed: Origins od stejné firmy je FC5 jen chudý příbuzný. Prostě obyčejné pískoviště, kde někdo bezmyšlenkovitě rozházel hračky.

DLC vejvaru odpovídá i nezajímavý a špatně vyprávěný příběh s triviální zápletkou a nulovými zvraty. Po slibném úvodu příběh jakoby usne a většinu herní doby se vůbec nic neděje. Dochází pouze k postupnému odhalování osobností a motivací hlavních záporáků. Vedlejší postavy prakticky nejsou. Vesměs jde o známosti na jednu noc, které něco zablekotají a pak se po nich slehne zem.

To, co bylo dříve ve hrách přítomno automaticky hned od začátku, je nutné v FC5 získat přes otravný systém perků. Chceš mít v kapse více než jednu zbraň? Vezmi lopatu, zabij 10 krtků a za odměnu dostaneš body, za které si můžeš odemknout zázračnou super schopnost Nosič dvou zbraní. Nebo tří, když zabiješ krtků dvacet. Vopruz, který ale jednoduše odstraňuje čít Já chci všechno hned.

Když však přijde na střílení - je to zábava. AI nepřátel sice vyvádí psí kusy, ale obléhání a dobývání nepřátelských pozic nabízí mnoho možností, jak se vyřádit. Lokace jsou pokaždé zajímavě navrženy a skrývají nejedno překvapení. Bohužel intenzivní akce trvá zhruba 3 až 5 minut a pak spadne řemen. Hratelnost nemá žádné tempo, chybí spád a závěrečná gradace se nekoná. Díky neustálým únosům hráče z herního světa do neznáma je herní zážitek zcela rozbitý.

FC5 názorně ukazuje, jak nudné a života pusté jsou otevřené herní světy, pokud se nejedná o plnohodnotné RPG. Designérská zoufalost a neschopnost naplnit svět kvalitním a zábavným obsahem je vidět na každém kroku. Někomu možná stačí ke štěstí chytat lelky, mě ne.
+34 +37 −3

Prey

  • PS4 90
Prey je první first person akční/stealth/RPG hrou podobného ražení, která mě dokázala opravdu přikovat k obrazovce. Nezvládl to Mankind Divided ani Dishonored. Tím, že Prey se před vydáním nedostávalo velké pozornosti, totiž došlo k příjemnému překvapení. Jednotlivé mechaniky nabízí nemalé množství možností, kterak se vypořádat s každou nastalou situací.

Všemu kraluje skvělý level design plný různých chodeb a místností s mnoha rozdílnými průchody, aniž by musel svět být protkaný větracími šachtami ve stylu Mankind Dividedd. Čtení mailů je hned zajímavější díky tomu, že každá z postav má své jméno a vy ji můžete na vesmírné stanici najít a odhalit tak její, většinou nešťastný, osud. Vedlejších úkolů je hodně a každý má svou povedenou zápletku.

Vysoká obtížnost (i na normal) znamenala, že jsem zpočátku téměř při každém setkání s mimozemskou formou života umíral. Nedostatek munice i lékárniček mě nejednou donutil zamyslet se, jestli něco nedělám špatně. Snažil jsem se o tichý postup, recyklovat materiály i vytvářet munici a vylepšovat zbraně. Recyklování si zaslouží zvláštní zmínku, jelikož Prey je asi první hrou, kde se konečně dá zužitkovat všechno haraburdí sbírané cestou. Stačí vložit do speciálního automatu a na druhé straně už vypadává veledůležitý materiál.

Přístup k samotným střetům s nepřáteli je také na vás. Já většinou volil klasické střelné zbraně doprovázené vlastnoručně vyrobenými přenosnými samo palnými věžičkami. Jestli ovšem dáte přednost využití emzáckých schopností, počítejte s problémy. Nebo je snad libo plížení? Pak si dejte pozor na mimiky skrývající v podobě běžných předmětů. Nikdy nezapomenu na ten vztek, když mě zabila „lékárnička“.

Příběh není zrovna přelomový. Provedení už je mnohonásobně lepší. Postupné odhalování událostí a jejich vyvrcholení je provedeno dobře. Škoda jen, že většina postav postrádá nějakou hlubší myšlenku nebo snad dokonce i vývoj. Rozhodování v některých situacích není snadné a má i značný vliv na závěr, kterého se dočkáte.

Podtrženo a sečteno je Prey řemeslně výborná hra a věřím, že dosáhla přesně toho cíle, jaký si stanovila.
+34

Assassin's Creed: Brotherhood

  • PC 85
Velice důstojný nástupce vynikajícího druhého dílu.

Brotherhood má jednu z nejlepších počátečních sekvencí ze všech her, co jsem kdy hrál. Hra vás hned vrhne tam, kde jste ve dvojce skončili, přičemž následný útěk z Říma a „přátelská návštěva“ uvřískaného Cesara Borgi ve vile, patří mezi mé nejoblíbenější sekvence z celé assassinovské série. Jedna z hlavních sil Brotherhoodu tkví především v návaznosti příběhu na díl předešlý. Rodrigo Borgia je pořád padouch, kterého je třeba zlikvidovat, ovšem nyní má za zadkem i celou svou famílii, která fousatýmu Eziovi taky krapet zatopí. Pro samotného Ezia, který v Brotherhoodu vystupuje jako již plně rozvinutý charakter, je hlavní zápletka stále poněkud osobní záležitostí, což je jedině dobře. Kvůli tomu je i příběh napínavý a poutavý, posilňuje to i návrat postav jako Caterina Sforza, Machiavelli atd. V rámci konzistentnosti a gradace příběhu a celkového vyprávění je pro mě Brotherhood na úplném topu ze všech her série. Do každé příběhové mise jsem se vrhal se zájmem a nadšením z toho, co na mě asi tak čeká dál.

Rozsáhlý Řím je parádní. I když ze začátku jsem byl krapet překvapený z jeho velké ponurosti, kterou doplňovala i znepokojující temná hudba, ovšem jakmile jsem začal město vytahovat z vlivu Borgiů a za vlastní prachy (Ezio je strašnej samaritán) ho vylepšovat, hned se v něm lépe dýchalo. Hudba je zde vynikající. Má mnohem temnější a expresionističtější nádech, ale poslouchat ji byla vyložená slast. Například když tohle hrálo během mé asi nejoblíbenější mise „Castello Crasher“ při šplhání po hradu Sant Angelo, hned jsem věděl, že se mi do mozku vpaluje jeden z nejlepších momentů z celé série. A z tohodle vyloženě teču. <3 Sám Cesare není špatný záporák, ovšem jeho fotr měl daleko větší štyl. Navíc v anglickém znění mi často zněl přehnaně dramaticky až hystericky, krapet to balancovalo na okraji otravnosti, ale naštěstí to nikdy nepřepadlo. Gameplay je více méně stejný, ovšem zde je okořeněný o vydávání příkazů jiným assassinům, čehož jsem se upřímně trochu bál, ale nakonec se ukázalo, že to nebylo nijak zvlášť složité, přičemž jsem si tuto novinku dosyta užíval. Překvapivě mě také bavily linky ze současnosti s Desmondem, obzvlášť závěr nechá hráče skvěle viset z lana očekávání.

Někdy se ovšem dostaví jistý stereotyp a nudnější mise, který onen intenzivní zážitek brzdí. Plus i když je hlavní příběhová linka napínavá, hráč jí prosviští až moc rychle, pokud tedy vynechá veškeré optional activities.

Brotherhood je jinak skvělým pokračováním Eziova příběhu, díky kterému jsem minulé léto jel do Říma jen kvůli tomu, abych si tam udělal fotku s Andělským hradem, dal to na fejsbuk a napsal k tomu příspěvek odkazující na Assassin´s creed, který stejně pochopili asi jen dva lidi. Awesome. Just awesome.

Pro: Napínavý příběh, Řím, hudba, gameplay

Proti: někdy stereotyp, nudnější mise, kratší

+34

Alan Wake

  • PC 60
Byl jsem zvědavý. Nečekal jsem tolik, ale stejně - hororová akce pomrkávající po Twin Peaks přeci jen vyvolá jistá očekávání.

No, jako akční hra to není moc dobré. To obohacení klasického střílecího modelu, kdy musíte nepřátele (vždy!) nejprve "osvítit" a pak je teprve rozstřílet, se stane záhy neuvěřitelně repetitivní a později až otravné. Je tu sice snaha o několik nápaditejších soubojů, ale ty představují pouhý ostrůvek v tom bezedném jezeře nudy, ve kterém vás Alan utápí. Do dohrání jsem se nutil hodně dlouho. Několik měsíců.

Ovládání je příšerné, alespoň na PC. Ty lidi, co měli na starost kameru a pohyb, by měli doprovodit po kmeni stromu a pak je svrhnout ze srázu, jako se tomu ostatně ve hře často děje a to pouze kvůli nesmyslnému úhlu kamery, kdy postava nejde směrem, kterým se dívá hráč.

Příběh. Že je Wake brakový spisovatel jsem pochopil, nejsem si ale jistý, zda má kvalita příběhu hry odrážet literární schopnosti ústřední postavy anebo je jen nízká. Ta první možnost je až moc meta, pravdivá bude spíše ta druhá. Alan je zpočátku těžce nesympatický, což je jistě záměr - problém ale je, že v průběhu hry se mé antipatie k hlavní postavě proměnily leda v lhostejnost, co se s ní vlastně bude dít dál. Ostatní charaktery se pak v příběhu objevují a mizí jak je potřeba a v případě závěrečného bosse budu raději spíše věřit tomu, že několik kapek deště náhodně napadalo na klávesnici a napsalo tak jméno postavy, kterou je nutno setnout, než že by to byl záměr uvědomělého autora. Až tak je to směšné. Že příběh nemá ani pořádný konec, už nepřekvapí, je ale fascinující, že hra působí mnohem celistvěji po dohrání základní části než s těmi rozšiřujícími DLC, která jsou naprosto zbytečná.

A mrzí to, protože potřebné ingredience jsou přítomny - hudba, zvuk, atmosféra. A vůbec to prostředí. I kdyby hra nebyla hratelnostně nějaký zázrak, v nějaké hutnější formě nezředěné hráče ubíjejícími souboji spolu se skromějším, ale zato více ucelenějším příběhem, by mohlo jít o výbornou záležitost.

Skrze ty temné stromy na mě takhle hra občas svými nápady probleskovala. Většinou to ale byla jen další lampa s checkpointem.
+34

Mafia II

  • PC 90
Pokračování legendární Mafie mi dlouho nebylo přáno kvůli nedostatečnému železu ale s novým herním notebookem jsem se konečně dočkal a tolik vytouženou gamesu dohrál. A nakonec jsem i rád že jsem ji nehrál v době vydání protože určitá mediální bublina právě v té době a všemožné diskuze by asi negativně ovlivnily moje hodnocení což by si "Vitova" Mafia nezasloužila protože jsem z ní byl až na pár drobností opravdu nadšený.

V první řadě tedy co se povedlo a to je především grafická stránka hry. Dokonce bych řekl že ani dnes by se Mafia 2 neměla zač stydět. Projížďky městem které je opravdu živé a velmi propracované, detaily a filmové efekty v přestřelkách i celkový vizuální styl tvoří často opravdu dechberoucí podívanou. Vadou na kráse a to v tomto případě doslova je snad jen neúplně dotažená optimalizace kdy se hra při nejnáročnějších scénách zaškubla i na stroji několikanásobně převyšujícím doporučené požadavky. Což ale taky mohlo být tím že jsem hrál verzi 1.0 a všelijaké nastavování přímo grafické karty je pro mě raketové inženýrství :) Dále ani fyzikální model zde není vůbec špatný a tak jsem měl problém jen ze začátku než se mi dostalo ovládání vozů trochu víc do ruky. Co naplat v padesátých letech ještě holt nebylo ABS :)

Polovinou hry jako Mafia 2 je samosebou příběh a postavy se kterými ho prožíváte. A musím říct že v tomto důležitém aspektu určitě jen nepokulhává za svým předchůdcem a nechybí tu nic co by správná gangsterka měla mít. Podvody, vraždy, nemilosrdnost, zrada ale i přátelství, čest a snad i spravedlnost. Příběh možná trochu nečekaně neobsahuje žádné velké zvraty což je ale vzhledem k uvěřitelnosti asi dobře a navíc je silně propojen s dobou ve které se odehrává a se skutečnými událostmi z historie. Stejně tak postavy jsou dobře jak napsané, tak vizuálně zpracované a přesto že jsem se v jednu chvíli kvůli množství lidí a vztahů trochu ztrácel má každá svoje charizma a úděl. Za všechny bych asi vyzdvihl Joa Barbara který byl :( jedním z nejlepších parťáků ve hrách. Svůj podíl na úspěchu této stránky druhé Mafie nese opět i skvělý Český dabing. Nakonec i když budu opakovat již milionkrát řečené příběh je zde více ostrý než u jedničky což by mi nevadilo jen se na můj vkus vytratil vtip. Na druhou stranu rozumím tomu že se uprostřed kolotoče smrti a průšvihů nezačnete plácat smíchy do stehen a tvůrci asi i chtěli příběh udělat více dospělejší.

Co do hratelnosti M2 nepřináší nic nového což ovšem neznamená že je to špatně, spíš právě naopak. Přestřelky byly vylepšeny systémem krytí který podtrhuje určitou filmovost hry ale zároveň a to hlavně v pokročilejších fázích ji vůbec neulehčuje takže nadělat z někoho Thomsonem cedník je i tak pěkná fuška. Zkrátka to není žádná procházka parkem ale tvrdá a nekompromisní výzva jak už to koneckonců na té špatné straně zákona bývá. Další významný prvek Mafie automobilové honičky jsou na tom také obstojně. Jejich počet je akorát a jsou většinou opravdu zábavné. Navíc ubylo až otravného dojíždění za úkoly při kterém je největší odvaz že dostanete pokutu. Hra tak celkově rychle utíká, někdy až rychleji než by si člověk přál.

Druhý výlet do Amerického podsvětí u mě zabodoval ještě obrovským množstvím bonusů, sběratelských předmětů atd. Tohle mám prostě rád a jelikož jsem nenašel zdaleka všechny tyhle drobnosti zcela určitě si dám tuhle jízdu skrz špínu Empire Bay někdy ještě jednou. Potěšila i možnost zajít do obchodu s oblečením, na pivo ,dobít životy nebo nakoupit zbraně. I když poslední možnost jsem využil snad jen jednou stejně jako prodej aut na šrotiště. Kromě konce hry při shánění peněz jednoduše nebylo potřeba do něj jezdit a svou roli hrála i jeho poměrně odlehlá poloha.

Největší devízou titulu je nakonec celková atmosféra která byla hlavně v první třetině, tzv. zimní části doslova excelentní a lepší než v prvním díle! Velkým mínusem je u mě ale herní doba která byla 11 hodin a to ještě proto že jsem se s tím dost babral. Tak nějak jsem čekal že i druhá Mafia bude mít rovných dvacet misí a prostě nechtěl aby skončila tak brzo. A taky tak blbě. Ale o tom psát by nebylo ani nošení dříví do lesa ale rovnou lití vody do oceánu. Kdo hrál ví a kdo ne tak vlastně taky :)

Co říct na závěr? Mafia 2 mě rozhodně nezklamala naopak spíš velice nadchla a moje čekání na ní se opravdu vyplatilo. Škoda jen že tenhle výlet do poloviny minulého století netrval ještě o malou chvilku déle i když slušně si ho lze prodloužit shlédnutím filmu Mafiáni od Martina Scorseseho ;)
+34

The Witcher

  • PC 100
Sice vstupují na tenký led, ale odvážím se tvrdit, že Witcher je nejlepším dílem celé série. Poctivě jsem si prošel všechny tři díly, vyzkoušel různé alternativy a obtížnosti.

První Zaklínač je taková popelka, která sice nemá tolik možností, grafika není vyšperkovaná až do nebes, ale má kouzlo ve svojí propracovanosti. Hra je konzistentní, a hlavně její lineární průběh nabídne rovnoměrné seznámení s veškerým obsahem. Přijde mi to příjemnější, protože celé podhradí nabídne víc zajímavostí, než první kapitola dvojky. Zvláště více npc nabídne různorodé dialogyKrčmář popíše průběh Catrionskeho moru, další postavy nabídnou historii a legendy, Eskel kompletně rozebere bojové umění . O to vtipnější, když vesničané popisují, jak zaměnili Rusalku za bruxu. Tím spíše, náhodné rozhovory mohou posunout v plnění hlavních questů

Soubojový systém působí strojově, ale při vyšší obtížnosti, pokud necílím pouze na meče, se objeví nutnost odskoků, či využívání elixírů. Nebo spousty dalších prvků, které mnoho hráčů opomene. V tomto ohledu je první Zaklínač těžce nevybalancovaný.

Hra se hemží odkazy na ságu, půjčuje si drze příběhové šablony ale všechno si to kupodivu sedí. O žádné kapitole nelze říct, že by byla vyloženě jen na vyplnění, pouze balastní zátěž. Naopak nabídne nový průběh a možnosti. Po celou dobu nezapomenu, proč se vlastně Geralt vydal na svoji stezku.

A to nejdůležitější, celá hra má tu nádherně pochmurnou, šedivou a propršenou atmosféru. Ruku na srdce, dvojka je šíleně svítivá a trojka místy až zbytečně temná.

Zaklínač určitě nemá propracovanou dynamiku druhého dílu, nemá rozsah a vybalancovanost třetího dílu. Ale ve své relativní prostotě, nezatíží zbytečným nebo balastní obsahem.
+34

Alice: Madness Returns

  • PC 75
Protože jsem nehrála hru American McGee's Alice, která této předcházela, moc jsem nevěděla, do čeho se to vlastně pouštím. Musím uznat, že hra mě po celou dobu hraní poměrně často překvapovala. Ať už se jednalo o lokace, či výběr nepřátel.

Při první návštěvě říše divů jsem byla okouzlena fantaskním světem, který se mi líbil ze všech lokací nejvíce. Škoda jen, že jsem v něm nestrávila více času. Hra mě hnala skrz mechanické město, podvodní svět, království z karet a mnoho dalších míst.

Za nejhorší lokaci považuji Dům pro panenky, a to hned v několika ohledech. Štvaly mě váhy, u kterých jsem musela vždy jednu stranu zatížit, aby se druhá strana vyzdvihla – jednu část jsem musela zopakovat snad dvacetkrát, protože se mi nedařilo včas přeskočit tam, kam jsem potřebovala a musela jsem jít zase od začátku. Dále mě iritovala minihra, kde ovládám hlavu, se kterou se musím dokutálet do cíle ( když jsem to viděla poprvé tak jsem si říkala, že madness netrpí jen Alenka ale i vývojář). Tahle minihra byla ze všech nejhorší, protože se kamera zběsile přepínala a já tak několikrát zbytečně vypadla z dráhy. Díky tomu, že jsem určité části neustále opakovala, protože se mi nedařily, zdála se mi tato lokace neskutečně dlouhá. Navíc jsem ještě měla všechna vylepšení zbraní na maximum, tak už se mi nechtělo ani sbírat zuby a hledat vzpomínky či láhve.

Za nejnebezpečnějšího nepřítele, se kterým jsem měla opravdu velký problém, považuji Kolosální zmar. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, do jaké části jeho těla mám střílet, a i tak trvalo drahnou dobu, než se mi ho podařilo zabít a bez újmy se to rozhodně neobešlo.

Musím přiznat, že jsem ve hře zažila i chvíle napětí, a to bylo hlavně v království srdcové královny, když jsem vstupovala do labyrintu. Labyrint bývá zrádná oblast, kde může na hráče číhat při chybném odbočení ledacos. K tomu všemu se ještě přímo z prostředku, kam jsem směřovala, ozývaly divné zvuky, a tak se mi tam opravdu jít nechtělo.

Koucour, jenž se občas zjevoval a dával rady, mi v podstatě vůbec nepomáhal. Člověk stejně musel na to, jak dále postupovat, přijít sám. Jediný jeho smysl vidím v tom, že hráči dával pocit, že na to vše není sám a má společníka, který jej následuje.

Příběh, jenž se točil kolem Alenčiných vzpomínek na hořící dům a smrt rodičů, považuji za slabší a málo nápaditý. Sbírání vzpomínek (tedy všeho, co někdo někdy před Alenkou pronesl) ztrácelo smysl, jelikož mi přišlo, že nemá posloupnost a než jsem objevila další vzpomínku, už dávno jsem nevěděla, co bylo řečeno naposled.

Nedá mi to a musím ještě zanadávat na mizerné ovládání (deštník,skákání ) a samovolné přepínání kamery. Přes všechnu kritiku jsem ale ráda za nevšední zážitek, který mi hra nabídla.
+34

XCOM 2

  • PC 100
Varování: Následující text může obsahovat známky lásky až posedlosti novodobým XCOMem a může být prost kritického pohledu.

Když jsem před pár lety zapnula druhý díl, nevěděla jsem, jak moc si ho oblíbím. Pravda, první díl byl vynikající a byť se tvrdí, že je velmi zjednodušený oproti původnímu XCOMu, tak i na těžších obtížnostech dokázal představovat výzvu. Druhý díl šel o něco dál, přidal velké množství novinek (včetně datadisků) a stal se pro mě ještě návykovějším a než jsem zkusila XCOM, tak jsem nevěděla, že mi tahové souboje tak moc vyhovují.

Princip ovládání je jednoduchý a cíl prostý, ale těch cest, které k němu vedou, je nepočítaně. Žádná jiná hra mi nedala ten pocit, že i když něco opravdu zvořu (upoutám pozornost nepřátel ze skoro celé nebo i celé mapy), tak se z toho taktickým myšlením z velké části dokážu vysekat a ten dobrý pocit je po tom opravdu krásný a já nemám daleko k tomu, abych si podala přihlášku do Mensy, myslíc si, jaký jsem to génius :)

Mapy i rozložení nepřátel se náhodně generuje, a tak se mi ani po stovkách hodin nestalo, že bych měla pocit, že tuhle mapu jsem už hrála, což podněcuje velkou znovuhratelnost. Mapy jsou sice podobné, ale nejsou stejné a hráč řeší pokaždé jinou situaci, se kterou se musí vypořádat.

Velkým plusem této hry jsou mody a to říkám jako někdo, kdo mody nemá rád a nikdy v životě je snad nepoužil, než zkusil XCOM. Základní hra by bez nich mohla být v něčem stereotypní, například počet druhů nepřátel či typy misí. Hráč tak díky modům dostane na herní plán nové a silnější nepřátele, kteří využívají silnější schopnosti (např. Venator, Riftkeeper, MOCX, Biozerker a Better Advent). A mimo jiné mody opravují bugy a vylepšují některé pro mě nepochopitelně otravné věci (Bradford a jeho plkání, dlouhé nahrávání hologramu Země).

RNG je místy otravný, to ano, ale přistoupila jsem na pravidla, která si vývojáři vymysleli, tedy že buď se provede pohyb, akce/pohyb, pohyb, či jen akce a šance na zásah bude znázorněna procenty. Zažila jsem mnoho 95 i 99 % miss a výkřiky typu "ty dřevo, to se neumíš trefit?" a časté "to snad není možný!!", ale je to součástí hry a nic s tím nenadělám. Na druhou stranu, dost životů mých vojáků bylo zachráněno právě díky tomuhle.

Co bych více ocenila, tak větší prostor pro strategii mimo bojiště. Že je dobré postavit nejdříve tuhle budovu a scanovat tenhle typ věcí, to je něco, na co hráč přijde celkem brzy. Více si s touto částí pohrál mod Long War 2, ale ten jsem zatím nevyzkoušela. Nejnovější přídavek Tactical Legacy Pack se mi moc líbí, zvlášť možnost přepnout hudbu ze starších her ze série XCOM a minikampaň je dobře zpracovaná a zabaví na pár hodin.

Hra má své mouchy, ale ty jsou tak malé, že mi nezabránily strávit v této hře pár stovek hodin, a proto hodnotím 100 %. Hra mě chytla, hra mě velmi bavila a nadále i baví. Co víc si přát. Jak to jednou rozehraji, tak nedokážu si zahrát jednu kampaň a odinstalovat, to prostě nejde :)

Pro: náhodné generování map, znovuhratelnost, možnost si upravovat své vojáky, mody, různé typy misí, hudba

Proti: občas mi z Bradforda praskne hlava

+34

Thronebreaker: The Witcher Tales

  • PC 70
Tenhle Gwent: The Visual Novel, říznutý úmornou chodičkoklikačkou s otřesným pathfindingem, se mi hodnotí jen velmi těžko. Jsem totiž cílovka, a zároveň absolutně nejsem.

Řadím se do té menšiny, kterou Gwent navýsost bavil v základním The Witcher 3: Wild Hunt, ale jeho vyspělejší samostatná verze mě absolutně neoslovila, přestože jsem se jí dožadoval stejně, jako kvanta dalších hráčů. Někdy se holt nezadaří. Mám ten dojem, že mě na tom Gwentu opravdu táhla ta mechanická jednoduchost a kontext, ale upřímně nejsem schopný jednoznačně říct, že bych s tou onlajnovkou strávil byť jen minutku navíc, kdyby byla zbavena všech svých obměn a obohacení. Možná je to jen o tom, že jsem do TW3 dohromady vrazil přes 300 hodin, a tamnímu Gwentu se věnoval při každém hraní, takže mě ani ta upravená verze prostě už neodvaří. Tak či tak z toho vycházím jako smradlavý casual, ale nezrobíš nic.

I to je možná důvodem, proč mě ten zdejší Gwentos uměl prvních pár hodin legitimně potrápit. S nevyhnutelným ziskem lepších a lepších karet jsem tedy i já pocítil tu nepopiratelně nízkou celkovou výzvu, ale ani ta mi nezabránila v přepnutí na nejlehčí obtížnost kdesi v půlce hry, neboť u té člověk má pokaždé možnost partičku vyloženě přeskočit, a nenuceně přiznávám, že jsem jich přeskočil dost - neboť ať už jste velkej fanda týhle karetní srandy nebo ne, nemůžete mi vymluvit, že mnoho zdejších bitev je v konečném důsledku jen děsnou vatou. Naproti tomu hádanky a bossové partičky jsem si většinově vychutnával a nenechával ujít, a až do konce vcelku zíral nad tím, až kolik variací se Projekťákům podařilo vymyslet.

Mno ale já věděl dopředu, že hlavní jádro hratelnosti mne bavit nebude - šel jsem do toho kvůli příběhu. A v tomto směru jsem nabažen až až. Meve je naprosto fantastická protagonistka, její štamgasti se instantně nahrnuli mezi ranky nejpovedenějších NPC vůbec, postavičky nahodile potkané ve světě taky mají ten zřetelný puch skutečných osob, mno a samotný děj je natolik protkán zvraty, avizovanými zradami, neutichající nadějí, a samozřejmě i velmi jemným humorem, že je to od začátku do konce, těch celých 25+ hodin, fakt jízda. Avšak užil bych si ji víc, kdyby hratelnost mimo gwentářské jádro nebyla tak trestuhodně nudná.

Totiž, pokud zrovna nekoukáte na skvělé dialogy nebo si nestříháte partičku, tak patrně pobíháte světem. Světem, který je krásně nakreslen a zanimován (avšak nejednou s dosti amatérsky zpracovanou perspektivou), ale zároveň působí naprosto placatě až mrtvě. Hrozivě unylým tempem po tomto světě pobíháte od otazníku k otazníku, sem tam cestou seberete támhle puzzlík, tuhle mečík, raz za čas někoho prokecáte, a mezi tím vším se zastavujete u miliónů bodíků, u kterých jest třeba podržet pravé tlačítko (což opravdu prudce nechápu btw, to tlačítko na tý mapě jinak nemá žádnou jinou funkci...a je fakt fajn vidět, jak se ta ubirakovina držených čudlíků rozšiřuje stále dál a dál), aby jste bez přestávky sbírali zlato a dřevo. Jo, a taky můžete hledat zlaté truhly, pakliže vaše srdce prahne po avatarech do onlajnu. >_> A já ani nevím, do jak velké míry to vůbec můžu tý hře vyčítat, protože to všechno evidentně jsou stylistické a designerské volby. Že s nimi prudce nesouhlasím je více méně jen můj problém.

Ad Geralt - Když už ho mrskli na obal a do názvu hry práskli jeho profesi, opravdu jsem čekal víc, než to kratičké, jednoscénní cameo. To mě vyloženě nakrklo.

Ve výsledku koupě nelituju, páč jenom někde zkouknout příběh by se neslušilo (voleb a odlišných následků je tu až až), a bajvoko půlku všech partiček jsem si opravdu užil. Bohužel většina věcí kolem oných partiček a skvělého příběhu mi šla opravdu ostře proti srsti.

První tři hoďky zdokumentovány.

Pro: Příběh (tedy námět, postavy, vykreslení světa, děj, scénář); volby a následky; OST; neskutečně povedený, zřetelný artstyle; hádankové a bossovské partičky

Proti: Hratelnost mimo Gwent umí být až ubíjející; UI je přinejlepším problematické; z velké části nesmyslný upgrade systém, který v tom působí strašně samoúčelně

+34

Eye of the Beholder

  • PC 80
Do Eye of the Beholder jsem se pustil více méně náhodně (po editaci obalu zde na DH), ale o to více jsem se při hraní bavil. Hlavním důvodem, proč tomu tak bylo, je zcela klasická žánrová hratelnost. Jasné pravidla, dvanáct pater a poměrně jednoduchá, ale vhodně zvolená, obtížnost. Start do plánované série se povedl, a prakticky i po 27 letech EotB nezestárlo - možná naopak. Po delší době jsem tak narazil na titul, který mi nedal ve volných chvílích odpočinku než byl zdárně dokončen.

Družina čtyř dobrodruhů má jasný cíl, dostat se do 12. patra a zabít beholdera Xanathara. Právě zvolený koncept s tím, že skoro každé patro přináší nějaké nové prvky, je základním kamenem solidní hratelnosti. Dalo by si říci, ideální dungeon pro ty, kterým připadá Dungeon Master již vizuálně chudý a těm, pro které je například Wizardry VII až příliš rozlehlé. Velikost každého patra je přesně tak akorát, nepřátele nepatří mezi ty nejtužší při vhodně zvolené strategii (zde klasické "obíhání") a počet logických hádanek, tajných tlačítek a skrytých úkolů je tolik, aby byl hráč motivován vždy prozkoumat celé patro. Zvláště, když je z většiny případů odměněn silnější zbraní nebo důležitým předmětem. Zkrátka, je stále co objevovat a design labyrintu pod Waterdeepem jen překvapí. Propojené úrovně a více vstupů, teleporty, trpasličí patro s trpaslíky (někteří se k vám přidají) nebo i závěrečné vkusně upravené interiéry hlavního záporáka.

Samozřejmě, i chyb lze najít dost. Některá kouzla nemají prakticky využití (flame blade), boj obstarávají jen první dva dobrodruzi nebo dost brzy přestane mít cenu shánět proviant. Jsou to maličkosti, takže hratelnost jako takovou nenarušují zcela. Jediné místo na uložení hry spíše motivuje nedělat chyby, takže s tím problém nebyl.

V kontextu jiných dungeonů, které jsem zatím hrál, jde o minimalistické pojetí, které mi ale v tomto případě sedlo. Pohyb je rychlý, engine dělá přesně to co bych čekal (v roce 1991 to určitě není pravidlem) a pravidla DnD všichni známe z pozdějších (nebo i dřívějších) her. Řemeslně výborná práce od Westwoodu, které ovšem stále něco chybí například na dokonalý a pozdější Dungeon Master II. Tak snad se mu vyrovná The Legend of Darkmoon?

Pro: hratelnost, zpracování, jednotlivá patra, předměty a možnosti

Proti: slabší nepřátelé, absence mapy, závěr

+34

The Vanishing of Ethan Carter

  • PC 85
Jak vybrat hru, kterou je možné přejít na jeden zátah, a zároveň docílit alespoň trochu uspokojivého prožitku? Časové hledisko by v takovém případě mělo velkou váhu, ale občas zafungují náhody tak dokonale, že aspekty, které normálně brousí tango v rytmu oxymóronu, vzácně souzní: sobotní dopoledne, venku počasí, že by člověk psa nevyhnal a nálada u ženy v tónině "pojďme si zahrát nějakou pěknou hru". Srdce protřelého pařana zaplesalo a rozhodnutí padlo na The Vanishing of Ethan Carter, s tím, že tomu necháme celý víkend. To jsem ovšem neměl tucha, že příběhová explorativní adventura z vlastního pohledu bude natolik vtahující, že ji prosvištíme na jeden zátah.

Citově zabarvený úvod máme za sebou, tudíž popojedeme: Technicky a na oko (a ucho) lahodící hra patří mezi to nejkrásnější, co jsem měl tu čest zatím hrát. Příběh hry začíná neobjevně, přesto zajímavě - hlavní postava se snaží přijít na to kdo je a kam se poděl Ethan Carter. Osamoceni vycházíme z vlakového tunelu, kde je zřejmé, že tudy vlak neprojel velmi, ale velmi dlouho. Duši hladící pohled na lesy vás ukolébá, v tom vystřelí past jak ve Vietnamské džungli. S úlekem se ptáte, co tu něco takového vůbec dělá? Opodál na mostě stojící drezína a červená barva zde až nápadně připomíná krev - začíná jít do tuhého a atmosféra o to více zhoustne, když nacházíme amputované končetiny v kolejišti. Nehoda? Úmysl? Zvěrstvo? Hra tím nabírá na obrátkách a v hráči silně probouzí zvědavost, pěkně silně, až k nepředvídatelnému konci a odhalení záhady o rodině Carterových.

Tento působivý kousek se dá jistě proletět velmi rychle, obzvláště, když si osvojíte mechanizmy. Já ve hře strávil něco mezi 6 až 7 hodinami, často jsem se několik minut kochal výhledy, stál u vody, jen tak se bloumal lesem nebo se pietně procházel hřbitovem. Kvalitně zpracované prostředí k podobné prokrastinaci přímo vybízí. Každopádně hru vřele doporučuji, stálo to za to!

Pro: technická stránka, prostředí, příběh, závěr

Proti: některé mechaniky, část v dolech

+34

Dragon Age II

  • PC 65
Jsou hry, u kterých si v průběhu hraní často kladu otázku, zdali ti vývojáři zkoušeli tu svoji hru vůbec hrát od začátku až do konce a zdali je to bavilo. A DA II byla jednou z nich. Ale nejprve začnu tím příjemným.

Konečně nezachraňuji svět, ale starám se o sebe, svoji rodinu a svoji rodnou hroudu. Člověk sice tuší, že se "něco velkého" na konci asi stane, dle vyprávění trpaslíka, kterého drží, aby jim povyprávěl svůj příběh, ale není třeba se nikam hnát, nemusím v roli nýmanda shromažďovat armádu, abych porazila velké zlo a naplnila svůj osud. A to mi sedělo, jelikož se mi snáze dalo roleplayovat za toho zlého a sobeckého, a to byla příjemná změna.

Parta kamarádů do deště, kterou jsem záhy sehnala, se mi líbila. Aveline občas byla společensky nemožná, a tak se z ní dobře dělala sranda (a kupodivu se neurážela) a její láskyplné úkoly mě i bavily (jo, taková blbost přitom :). Isabela byla ve stylu Morrigan, takže typický světem protřelý cynik zdánlivě bez citů a na postu čaroděje se střídala Merril (zaškatulkována jako naivní děcko) a ke konci i Bethany. A zbytek? Fenrise stačilo jednou vidět a hned mi bylo jasné, že toho už nikdy nenavštívím a Anders mi přišel dost nezajímavý.

A teď to horší. Že hra je povětšinou koridor, bez nějaké větší volnosti, to mi nevadilo a stejně tak, že se to odehrávalo hlavně ve městě. Ale co mi po nějaké době začalo pít krev, tak byla totální recyklace lokací. Měla jsem za úkol vlézt do jeskyně - přesně jsem věděla, jak bude vypadat a na kterých místech se vykouzlí ze vzduchu nepřátelé. Měla jsem vlézt do panství v noci - už mi bylo jasné, jak to vevnitř bude vypadat a za kterými dveřmi se spawnou nepřátelé. A docích ani nemluvě. Pořád dokola. A to mi naprosto kazilo dojem.

Druhá věc, která mě ke konci už velmi štvala, tak bylo to zjevování nepřátel. Sice se hra snažila, aby to vypadalo tak, že seskakuji z čehosi nahoře (střechy, zdi) nebo z křoví či dveří, ale bylo to tak hloupě udělané, že stačilo často i stát uprostřed boje na místě a přímo před mými zraky se objevili noví protivníci. Jestli to bylo schválně, aby člověk musel více takticky přemýšlet, jak teda rozestaví svoji bojovníky, tak to u mě vážně nefungovalo, protože jsem věděla naprosto přesně, kde se objeví nepřátelé, protože to tak bylo při každém střetnutí úplně stejné.

Ke konci mě hra už strašně unavovala a nebavila, byť příběhově to špatné nebylo, ale ty dvě výše uvedené věci mi hraní dost otravovaly a já tak jela od druhé poloviny speedrunem. Ke konci jsem zabila, koho šlo a bylo mi to jedno, hlavně aby to už bylo za mnou. Je to škoda, protože potenciál to hra pro mě měla, ale fakt mě to ke konci nebavilo.

Pro: příběh, NPC, příjemná komornost hry

Proti: spawn nepřátel, recyklace lokací

+34