Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Fragments Of A Mind

  • PC 80
Docela se divím že se o této hře podle mě moc neví, jelikož na Steamu aktuálně nemá ani dostatek recenzi na vypočítání hodnocení a to je škoda. Rozumím tomu že každý má rád určitý tip her ale je smutné že se o vás neví. kritiku i chválu stou se každý muže nějak poprat ale když nemáte žádnou zpětnou vazbu tak se z toho nemůžete ani radovat ani poučit a proto jsem moc rád že jsem se k této hře dostal.

Hra Fragments of a Mind je z dílny loneWolf Games a vyšla 25.03.2022 a je tvorbou Skoro jednočlenného týmu. Také berte v potaz že hra je za 10Eur a uvádí délku zážitku 4-6h, no mě to trvalo asi 10h:) Fragments of a Mind je dobrodružství Kassandry hlavní hrdinky které se odehrává v jejích snech. Hra obsahuje i drobné prvky vylepšování schopností které využíváte v průchodu jednotlivými úrovněmi. Úrovní je zhruba 9 a každá nabízí jiné prostředí a druhy nepřátel. Hratelnost je plynule dávkovaná a učíte se postupně svoje dovednosti. Ve hře narazíte i na souboje z Bossama a v průběhu hry se vše postupně ztěžuje. Hratelnost je vyvážená a nekolísá. Obtížnosti jsou 3 Lehká, Normální a těžká. Také zde jsou výzvy jak projít bez úmrtí danou úroveň a také hra disponuje formou plnění achivementu na Steamu.

Fragments of a Mind je na PC a na Steamu jak už jsem zde psal. Hra sice není některak dlouhá ale možnosti opakování zde jsou a odkrývání zakrytých častí v každém kole je také výzva a donutí vás to si úrovně zopakovat i po dohrání. Osobně jsem z trávil hraním víkend a po práci si ještě zaskočím něco vyzobat. Hra která má cenovku 10Eur a je z tvorby našich českých ručiček a určitě si zaslouží pozornost. Snad vás potěší mile jako mě i když jsem si i trochu zanadával. Abych nezapomněl fragment of a Mind je výrazně graficky stylizovaná hra takže nečekejte reálné zpracování ale to patří podle mě k celkovému zážitku ze hry.

Na závěr trocha kritiky, ve hře bych uvítal v úrovních více hudby, jinak hra má krásny soundtrack akorát nejvíc jsem ho slyšel v menu. Také jsem zde narazil na drobné bugu v přeskakovaní na určitá místa ale nic strašného. A to že mi občas někde něco nešlo projit na poprvé to byla spíše moje chyba, takže opakování matka moudrosti. Každého nebaví malé tituly ale pokud rádi zkoušíte něco nového myslím že zklamáni nebudete.

Pro: Stylizace, zasazení, hratelnost

Proti: Délka

+14

Dead Space

  • PC 80
S očekáváním jsem se vrátil ke hře, kterou jsem v době vydání nedohrál. Tenkrát na mě byly ty lekačky prostě moc; obecně jsem si v té době uvědomil, že hry, ve kterých hraje hlavní roli strach nejsou to pravé pro mě. Od té doby ale uplynulo spousta času, a moje reakce (naštěstí) nejsou stejné, jako tenkrát bývaly. Lekačky v Dead Space se mnou sice téměř pokaždé trhly, nikdy jsem ale necítil pořádný strach. Nepřátelé jdou velmi snadno likvidovat – za to chci poděkovat tvůrcům, že jednoduchá obtížnost byla opravdu většinou jednoduchá. Bylo tam pár pasáží, které byly až nelogicky výrazně obtížnější než zbytek hry (nebyli to bosové), ale i tak se jimi dalo s větším vypětím sil projít.

Nasbíraných předmětů jsem měl opravdu pořád hodně, což ale bylo často kontraproduktivní. Z nepřátel totiž padá munice do všech druhů zbraní, nejen do těch, které vlastníte nebo máte u sebe. Stalo se mi tak několikrát, že mi došla minuce do jediné zbraně, kterou jsem měl u sebe, protože jsem měl inventář plný minuce do několika jiných zbraní. Zároveň jsem se musel naučit používat health packy i když jsem je úplně nepotřeboval, protože se mi jimi také inventář plnil. To je ale vina toho sraba ve mně, který si nechtěl zvýšit obtížnost.

Příběhově není Dead Space příliš zajímavý. Téma bylo napříč všemi typy zábavních médií zpracováno na mnoho způsobů. Nevadilo mi to, ale občas se dostavila mírná nuda, a motivace číst třeba textové logy tam nebyla skoro žádná.

Ovládání často působilo těžkopádně. Hodně čekání na doběh animací, a míření je takové trochu žvýkačkové. V době vydání mě od hry odrazoval styl umístění kamery. Nevím jak tvůrci došli k tomu, že tohle umístění je nejlepší, ale měl jsem s ním občas problém. Obzvlášť to, že tělo postavy ve stísněných prostorech zakrývá podstatnou část obrazu, což značně komplikuje orientaci v prostoru.

Něco mě ale stále táhlo dopředu. Mám prostě asi slabost na hry vydané kolem roku 2010, což je doba, kdy jsem měl konečně k dispozici první herní počítač (notebook), kde jsem mohl hrát i novější hry. Nedokážu popsat jak, ale hra mi připomínala první Assassin's Creed, na které ze všech dílů série, které jsem hrál, vzpomínám nejraději.

V kuse bych to fakt dohrát nedokázal, ale na několik odpoledních sezení to bylo fajn.

Pro: nekomplikovaná hratelnost, „příjemné“ lekačky, krvavá akce

Proti: těžkopádné ovládání, pomalý UI, nic moc příběh

+14

Subnautica: Below Zero

  • PC 65
Ačkoliv jsem první díl ohodnotil na 75% a spatřoval jsem v něm mnoho nedostatků, řekl jsem si, že pokračování by mohlo tyto negativa vytěsnit a mohlo by to originál hezky překonat. Spletl jsem se však. :(

Zprvu se sluší říct, že spíš než o novou hru jde o standalone datadisk. Nezdravě mnoho objektů je prostě zcela stejnejch a hráč je důvěrně zná. 

STORY / FEELING
Zcela pryč je atmosféra neúprosného boje o přežití na cizí planetě. Pryč je i tajemno, při odhalování mimozemských / lidských staveb, protože hráč i hlavní hrdinka ví, že tam jsou.

Vlastně taky do teď moc nevím proč se naše vědkyně Robin na tuto opuštěnou planetu vydává? Patrně proto, aby si mohla říct: "Moje sestra svou nedbalostí přece nic nezavinila!"

Jakejsi příběhovej bonus - tedy komunikace a pomáhání architektovi je ani ne k smíchu jako k smutku. Zcela to veškerej háv mysteriózna okolo mimozenských komplexů zadupává. Jejich vzájemný dialogy (hrdinka vs architekt) jsou napsaný hrozně. 

MAPA
Mapa je sice zcela nová, ale mě nesedla tolik jako v původní hře. Zaprvé jsou zde ostrovy a jsou fakt velký - mnoho času se tedy hráč musí pohybovat standardně chůzí. Asi netřeba zdůrazňovat, že ostrovy se nesmírně nepovedly. Jsou nezajímavý, všude stejný, přísný koridory, všude trapný přebarvěný jeskyně.
Oproti originálu se mi navíc zdá, že je to celý (moře) málo hluboký a vyjímky (nejhlubší místa) jsou vždycky v nějaké podzemní jeskyni, kde se nedostavuje agorafobickej pocit, kde člověk tuší monstra prohánějící se stovky metrů nad jeho hlavou.

FAUNA a FLORA 
To, co je nový mě nijak vesměs neoslovilo. Nejvíc mě zklamali nový obří predátoři, kdy jsem respekt měl pouze z jedinýho druhu (přerostlá červená svině). Ostatní si mě moc nevšímali, pokud ano, prostě se jim dalo snadno vyhnout. 
Pokud už zaútočili, snadno jim člověk uniknul. Kdeže starej démonickej Rieper - z toho jsem měl opravdu respekt. Opravdu nebezpečně vypadalo jenom to monstrum zamrzlý v ledu. 

EQUIPMENT
Seatruck mohl bejt dobrá náhrada za tu jednomístnou ponorku, ale nesmírně mě zamrzelo, že oni vyškrtnuli rovnou CYCLOPSe tedy takovou tu trojkamerovou robustní ponorku, se kterou byl kumšt se vytočit v jesykni, často to vycházelo o metry. V CYCLOPSovi měl člověk pocit, že řídí něco jako ponorku. Takovej pocit se u toho vozítka SEATRUCK vskutku nedostanuje, ačkoliv se to asi řídí snáze. 

SUMMARY: 
Domnívám se, že hře hrozně ubližuje fakt, že už se nejedná o příběh trosečníka, kterej se snaží zachránit svůj holej krk na plnatě zcela neznámé a neobydlené, ale příběh emancipované ženy prahnoucí snad jen po očištění jména své sestry.

Pokračování se tedy v mých očích nepovedlo a pokud jste snad zatoužili zkusit si přežít v moři na cizí planetě, určitě se zaměřte na díl první. Druhej díl je určen spíš pro zarytý fanoušky, kterejm stačí nová mapa a pár serepetiček. Pro ostatní je to už jen podruhé zalitej vyčpělej odvar povedenějšího originálu.

65%

Pro: volnost, nová mapa, absence běžné herní mapy s vyznačenou pozicí hráče = nutnost orientace v prostředí

Proti: příliš podobné prvnímu dílu, divná story, chybí cyclops, málo novejch nápadů, málo hluboký moře.

+14

Star Wars: Battlefront

  • PC 60
Tentokrát to řeknu na rovinu bez nějakého líbivého úvodu:

Nemám tu hru rád.

Při pohledu na její profil se prostě nedokážu přestat šklebit, jak kdybych byl tři minuty po blití. Dokonce mi dělá i problém k tomu psát souvislý text a neházet ze sebe nadávky na všechny strany, proto tento komentář začínám psát už asi počtvrté. Zkusím to nicméně sesumírovat nějak kultivovaně, ale prosím pokuste se omluvit můj zaujatý pohled a s ním související jízlivost. Je to do jisté míry následek nenaplněných (a asi přehnaných) očekávání, moji naivní víry, že hra bude minimálně stejně dobrá, jako předchůdce z roku 2004 a zároveň jakési potvrzení hlubokých, avšak uznejme, zcela pochopitelných obav z klasického EA produktu.

Co hra nabízí? To je asi správná otázka k položení. Já čekal minimálně totéž, co u Battlefieldu 3, kde mi přišlo, že to celé fungovalo dobře. Ne nějak extra dobře, ale prostě dobře. Na své si přišli jak hráči singleplayer her, tak i "cool plejeři" titulů pro více hráčů. Prostě win win pro všechny. U Star Wars, které standardně oslovují miliony lidí po světě, bych čekal přesně toto. 

Místo toho jsem dostal toto zlatem posypané hovno! (sofistikovaněji orientovaní čtenáři nechť omluví můj neomalený výběr slov), kde si singleplayerová kampaň vzala dovolenou a ve kterém jsou čtyři velké mapy pro (slovy vývojářů) epické bitvy mohutných rozměrů (20 na 20). Dále pak devět map, z nichž je většina pouze vyříznutý kus z těch velkých s pár změnami! Na těchto mapách lze hrát až v devíti módech s různou mírou zábavnosti. Nic originálního nečekejte, jsou to v podstatě klasiky typu: Capture the Flag,  Team Deathmatch atd. s menší obměnou. Nejzábavnější mi přišly asi módy Supermacy a Walker Assault, kde musíte zajmout a udržet pět kontrolních bodů a v případě druhého ochránit nebo zničit Imperiální AT-AT, jež má za úkol v pořádku přejít přes mapu. Zajímavostí pak mohli být souboje ve vzduchu (ano, to tam je kupodivu taky), ale že bych z toho padal na hubu radostí, to opravdu ne. Celé je to arkádové, podivné a tak nějak mi to prostě nesedlo. Jako poslední stojí za zmínku asi mód hrdinové vs. padouši, kde se můžete pomydlit mezi sebou jako filmové postavy, ale čekáte-li sofitstikované souboje na meče, připravte se na zklamání. Tohle není Jedi Academy. Dokonce to není The Force Unleashed. Ne, tohle je něco dočista jiného.

V Battlefrontu bývalo zvykem, že můžete ovládat vozidla a páchat s nimi pohromu na nepřátelích. To do jisté míry platí i zde, nicméně vozidel je pramálo a příliš toho nevydrží. Než s tím stačíte něco sestřelit, napálí do vás někdo kdo ví odkud rakety, z nebe na vás sype lasery stíhačka a to největší, co si například s AT-ST užijete, je pěkně vypadající výbuch kabiny, když vašemu vozidlu dojdou HP. Vlastně ten zážitek je dost frustrující. Ono v takovém případě by se člověk nerozčiloval a prostě šel do menu a v klidu pokračoval v příběhové kampani... jenže ouha. Cože? Slyším námitku, že Battlefront byl přece vždy multiplayerový titul? No ano, to byl. Jenže první Battlefront měl map 16. A nabídl mimo éru původní triloge i Klonové války. Hm? Druhý Battlefront jich měl ještě víc. A nabídl i vesmírné souboje, hratelné hrdiny - hodně hratelných hrdinů. Dokonce i příběh to mělo, byť plytký, ale byl tam. Ne jako tady v této nablýskané krávovině.

Ano, to bych mohl také zmínit. Hra vypadá pěkně. Na tom se vývojáři z DICE opravdu vyřadili. Celkově audiovizuálu (především hudbě) nelze nic vytknout, jakože opravdu. Zbraně hezky střílí, světelný meč hezky bzučí, postavy hezky mluví, všechno se pěkně leskne.... celé je to sluncem zalité. Vývojáři se na tom určitě dost nadřeli, aby to vypadalo věrohodně. Naneštěstí je to ale také všechno, co vám tento produkt nabídne. Podle vývojářů je to asi dost. Podle mě je to sračka (sakra, zase jsem to udělal - promiňte). 

Zážitek z této hry bych definoval jako maximální frustraci. Vyhozené peníze, nenaplněná očekávání.... Prostě ani špetku potěšení. Je to průměrná hra s průměrnou hratelností, která nenabízí víc, než půlhodinové zabavení. Trochu zachraňuje to pěkný audiovizuál, hudba a takový ten Star Wars feeling, který dělá hodně a na který vývojáři asi dost spoléhali. Pro mě je to ale málo. Beru to jako snahu o podvod a doufám, že EA už nikdy nic takového nevydá. Bohužel to ale není nejhorší hra všech dob, tak to prostě nemůžu úplně sestřelit.

A pekelně mě to sere.

Pro: Audiovizuál, hudba, poctivý Star Wars feeling, dostatek herních módů

Proti: CENA, hratelnost, absence singleplayeru, žádná rozmanitost plavidel a vozidel, celkově je toho v té hře prostě málo oproti předchůdcům

+14

Cruise for a Corpse

  • Amiga 70
Po dlouhé době jsem oživil svou velkou slabost pro adventury a rozhodl jsem se zahrát si na své Amize detektivku Cruise for a Corpse. Ačkoliv má tato hra na lemonamiga.com opravdu dobré hodnocení, u nás ji skoro nikdo nezná a proto bych vám ji chtěl představit.

Cruise for a Corpse začíná animovaným intrem, které hráče hezky uvede do děje. Hlavním hrdinou je francouzský detektiv Raoul Dusentier, kterého v roce 1927 pozval slavný milionář na výlet jeho lodí. Krátce poté, co se Raoul dostane na palubu, je milionář zavražděn a když se detektiv přijde podívat na jeho tělo, někdo ho zezadu praští do hlavy a náš hrdina zůstává omráčen. Na úvodním videu je znát, že hru dělaly Delphine Software, kteří ve stejném roce vytvořili legendární Another World. Celé grafické zpracování je opravdu excelentní a řekl bych, že do roku 1991 moc lépe vypadajících adventur nevzniklo. Při rozhovorech v závěru hry se kupříkladu kamera přepíná z detektiva na postavu, s níž hovoří a hra vytváří téměř filmový zážitek. Hudba hraje jen v některých lokacích (bar, kuřácký salónek a podobná místa, kde by se dala očekávat) a není špatná. Kvůli tomu, že hraje dost nahlas jsem se obával, že bude rušit při rozhovorech. Ale jakmile započne rozhovor, hudba se zcela vypne, takže se hráč může na konverzaci plně soustředit.

Cruise for a Corpse je poměrně nelineární adventura. Po většinu času není zapotřebí udělat krok A, aby mohl následovat krok B. Detektiv se prochází po lodí, na níž se celý příběh odehrává, hledá důkazy a vede rozhovory s některým z devíti zbývajících pasažérů. Když se mu podaří najít důležitou stopu (ať už při rozhovoru nebo nějaký předmět), čas ve hře se o deset minut posune. To je geniální nápad, ale také je to dvojsečná zbraň. Postavy se totiž po lodi pohybují a některé události se odehrají pouze v určitý čas. V této hře nemůžete klíčovou událost prošvihnout, což má za výhodu to, že tu nejsou žádné dead endy. Ale také se vám snadno stane, že často budete bloudit po třech patrech lodi a znovu vést rozhovory se všemi postavami, protože se vám nebude dařit zjistit, co máte udělat, aby se děj posunul. Rozhovory jsou velmi bohaté a větvené. Pokud se při nich dozvíte novou informaci, můžete se na ní zeptat ostatních pasažérů. To je sice skvělé a hře to dává patřičnou hloubku, ale ke konci už budete mít kolem 60 různých témat a věřte mi, že si rozhodně nebudete pamatovat, s kým jste o čem mluvili. A mluvit se všemi znovu o všem, jen abyste se posunuli v ději (s tím, že dál vás ani nemusí posunout rozhovor, ale nalezení nějakého předmětu), je dosti zdlouhavé, proto jsem někde v půlce sáhnul po návodu.

Hra má velmi dobře udělané ovládání. Po stisknutí pravého myšítka se zobrazí textový inventář, zatímco levým provádíte interakci s okolím. Pokud kurzorem najedete na nějaký předmět, zobrazí se po zmáčknutí levého tlačítka myši, co s ním můžete provést. Je to jednoduché a intuitivní. Ve hře je k dispozici také mapa, která umožňuje rychlé cestování po celé lodi, takže čas strávený přesuny je redukován na minimum.

A na závěr tu máme příběh. První tři čtvrtiny jsou výborné. Důkazů přibývá, každý pasažér má nějaký motiv, proč by chtěl milionáře zabít, zkrátka skvěle rozjetá detektivka. Někdy v této fázi hry jsem si byl jistý, že hře dám 90%. Jenže pak přišla poslední čtvrtina a já se nestačil divit. Když jsem v podpalubí otevřel krabici, v ní našel krabí konzervy a v jedné z nich jsem po jejím otevření nalezl granát, říkal jsem si, co se to do prdele právě stalo? V celé hře není nic, co by nasvědčovalo tomu, že se na lodi pašujou zbraně. Granát navíc nelze sebrat a ani se o něm nelze s nikým bavit. Co jako měla tahle scéna znamenat? Těsně před koncem se také nachází jedna z mála hádanek celé hry, na jejíž vyřešení bych nepřišel ani za sto let. Do knihovny máte umístit do šesti pozic pět knih, aby utvořily slovo a vám se otevřel tajný vchod. Znovu jsem prohledal všechny předměty v inventáři a pro jistotu si ještě jednou přečetl celý návod a nikde jsem pro řešení nenašel jedinou nápovědu. Jak jsem kurva na tohle měl přijít?

Ale bohužel nejhorší ze všeho byl závěr. Když jsem s pomocí návodu ukázal na pachatele, kterého bych já osobně z okruhu podezřelých vyřadil, doufal jsem, že mi on sám řekne, co bylo jeho motivem. To, co jsem se od něj dozvěděl, bych označil jako kopanec..... do koulí..... s rozběhem..... v kanadách..... okovaných. Takhle kreténskou pointu jsem v životě neviděl a to jsem dohrál, viděl a přečetl velké množství detektivek. Závěr za sebou zanechal tak hořkou pachuť, že jsem se rozhodl strhnout kvůli němu ze závěrečného hodnocení dobrých 20%.

Pokud jste milovníky adventur, asi byste si měli Cruise for a Corpse minimálně vyzkoušet. Hezky vypadá, dobře se ovládá, postup hrou je mírně nelineární a má skvěle prokreslené charaktery. Ale připravte se na to, že pointa je naprosté fiasko.

Pro: Ovládání, postavy, grafika, mechanika posouvání času

Proti: Závěr hry

+14

The Dark Pictures Anthology: Man of Medan

  • PS5 50
Man of Medan je přijatelný gaučový horror pro dva na pár večerů, který vyniká hlavně v tom, že prakticky žádné jiné gaučové horrory pro dva neexistují. Celým svým konceptem se jedná, stejně jako u Until Dawnu, o nehru a spíš jen o interaktivní Béčkový horror.

Partička teenagerů se při svém potápěcím dobrodružství nešťastnou náhodou ocitne na staré válečné lodi z roku 1947 a jak už to tak bývá, začnou se dít pozoruhodné věci, z nichž nezvláštnější je třeba generátor, který už 70 let jede asi na vzduch a neustále napájí loď proudem, nebo krysy, které jsou imunní vůči smrti hladem a parovodní potrubí, které je i po 70 letech stále pod tlakem. Kupodivu, nikdo nic z toho nepovažuje za nadpřirozené, ale místo toho se lekají duchů, či co.

Srandičky stranou, hra je podle očekávání naprostá hovadina, scénař je plný nesmyslů, střih scén katastrofální, několikrát jsme na sebe s manželkou jen nechápavě koukali a snažili se společně rozklíčovat, co měla právě odehraná scéna vůbec znamenat. Únosci vytáhnou spoutané vězně z kajuty, hned v další scéně o 4 sekundy později je zase beze slova nahánějí zpátky. Postavy se mezi scénami převlékají, obouvají, nebo naprosto nereagují na události, které se staly před několika sekundami. Skoro jsme měli dojem, že některé scény ve hře chyběly.

Podobností s Until Dawn je tu podlě očekávání hodně, ale tam nám alespoň stálo za to hru dohrát kvůli té "záhadě na pozadí". Záhada bubáků na lodi Medan je ale od první chvíle průhledná jako slída, a z hry se stává typický případ čekání na to, kdy někomu z ťulpásků, za které hrajete, konečně dojde, co vy už 4 hodiny víte. Celé dobrodružství pak skončí tak nečekaně, že jsme se během titulek ani nestačili dosmát. Nezajímavý příběh lemuje repetitivní prostředí plné levných lekaček a klišé starších, než Ourang Medan. Hlavní postavy jsou sice asi o polovinu míň nesympatičtí kreténi, než ti z Until Dawn, ale stejně vám budem naprosto jedno, kdo z nich zařve, vzhledem k všemu, co jsem už zmínil.

Pochválit můžu snad jen kameru, která občas umí udělat zajímavé filmové nájezdy, a kupodivu systém poznámek, které se vám v menu propojují, díky čemuž je jasné, co s čím souvisí, a s novými indíciemi přibývají nové informace. Bohužel, ne že byste je k něčemu potřebovali.

Protože se PS Plus rozhodlo mít vyjímečně jeden ze svých lepších měsíců, a v zhledem k tomu, že na trhu prakticky není konkrence, byla tahle hra zadarmo celkem OK. Jinak škoda peněz.

Pro: Kamera, občas

Proti: Špatný scénář, nudný předvídatlený příběh, 0 emocí, 0 IQ, nepematuju si ani jména postav

+14

Ultra Age

  • PC 60
Pamatuju ty časy kolem roku 2000, kdy nám tuzemské herní časopisy prezentovaly Jižní Koreu jako high-tech zemi, která je videohrám naprosto zasvěcená a hráči tam nejsou jen počítačoví nerdi, o kterých se v mainstreamu píše, že jsou závislí a jistě brzo pod vlivem herního násilí někoho zavraždí. Inu, nelhali, ale zapomněli zdůraznit, že shodou několika politicko-společenských okolností je korejská herní kultura velmi vzdálená té, kterou známe z USA, Evropy či - nedej Konfucie - z Japonska. Korejští hráči jsou vysazení na MMORPG a jiné online tituly, proto jejich otčina, byť skutečně patří mezi nejvyspělejší země světa, vyprodukovala méně světově uznávaných singleplayer titulů než třeba chudá Ukrajina. Tedy téměř žádný. Pokud se nepletu, indie akce Ultra Age je vůbec první korejská hra, kterou jsem dohrál.  

Kdyby mělo mít Ultra Age nějaký výstižnější a upřímnější název, nejspíš by se jmenovalo Devil May Souls: Automata . Inspirační zdroje jsou zjevné a přiznané. Esteticky je to hlavně Nier, soubojově hlavně DMC a tím vším lehce prosvítají určité prvky soulsovek. Jde především o poměrně vysokou obtížnost a návrat k checkpointu provázený obživnutím nepřátel v případě smrti. Vybavení a loot nicméně hráči zůstává a checkpointy jsou hojné, takže jde spíš o rogue-lite než o soulsovku.

Příběh je nějaké sci-fi s klony, ale byť jsem cutscény neodklikával a nechodil během nich na záchod, moc jsem to nepochopil a ani se o pochopení nesnažil. Základem hry jsou totiž přeci jen souboje a tady je nutno říct, že soubojový systém - byť ne zcela originální - je poměrně dobře udělaný a zábavný. Hyzdí jej v zásadě (jen) dvě věci: 1) V některých případech hráč zápasí nejen s nepřáteli, ale i neposednou kamerou 2) při soubojích s bossy se velmi často vypíná lock na nepřátele.

Co může Ultra Age nabídnout kromě soubojů? Inu, je to toho poskrovnu. Skákání ani průzkumu si člověk moc neužije, protože všude číhají neviditelné stěny. Herní dobu (která se pohybuje mezi 5 - 7 hodinami, což je tak akorát, aby se hra nevyčerpala) navíc tvůrci natáhli poměrně častým opakováním prostředí a zařazením četných slepých uliček (v těch alespoň čekají nepřátelé a tudíž i nějaké body na upgrade vybavení).

Technicky hra odpovídá indie titulu, co původně vyšel na Switch - graficky je na úrovni průměrných her z PS3 / Xboxu 360 a vypadá spíše skromně. Důležité ale je, že běží plynule a nenarazil jsem ani na žádné významné bugy či glitche.

Pokud Ultra Age minete, zásadní škodu jistě neutrpíte. Stejně tak ale nejspíš nebudete litovat, pokud se mu rozhodnete dát šanci, zvláště přihlédneme-li k jeho budgetové ceně.

Pro: soubojový systém, adekvátní herní doba

Proti: zastaralá grafika, problémy s kamerou a lockem na nepřátele, slabý příběh

+14

Test Drive

  • PC 65
  • Amiga 70
  • AtST 60
  • C64 90
Jedná se o celkem jednoduchou závodní hru, závodí se na čas a na body. Hráč má na výběr z několika špičkových vozidel té doby, nicméně nečekejte nějaké rozdíly ve fyzikálním modelu jízdy – ten je dosti jednoduchý a osobně mi přijde všemi vozy prakticky stejný – liší se jen vzhledem palubní desky. Kamera, jak bychom dnes řekli, z pohledu řidiče je jediná možná, není možné sledovat jízdu vozidla ze zadního nadhledu.

Na silnici hráče čekají překážky v podobě ostatních účastníků silničního provozu, policejních kontrol měřících rychlost a El Camino de la Muerte, tedy samotné silnice, která je z jedné strany tvořena smrtelným pádem bez zábradlí, a na straně druhé tvrdou skálou. Tedy v nadsázce (až na ten asfaltový povrch) velmi obdobné právě zmíněné bolivijské silnici smrti.

První díl ještě ani nemá vymodelované objekty, takže hráče zastaví u checkpointu v podobě benzínové stanice, která ale není vlastně vůbec vidět.

Je také nutné řadit, což se provádí stiskem tlačítka joysticku a současným směrem páky (dopředu – zařadit, dozadu – podřadit). Vytočení motoru do maximálních otáček znamená okamžité zničení vozidla doprovázené prasknutím skla. Zřejmě se tedy motor při dosažení omezovače rozletí na díly, které proletí skrz uložení až k přednímu oknu.

Co je pro tuto hru typické, je samotná jízda, ta velmi, jak by se dalo říct, uskákaná – vozidlo se po silnici pohybuje přískoky, a než si člověk trochu zvykne, je velmi obtížné odhadnout pohyb vozidla. Je téměř úplně jedno, na jakém hardware hru pouštíme (na ST i Amize, u PC se to ještě liší dle konfigurace, nicméně o plynulý zážitek se nejedná snad nikde), prostě se hra takhle chová.

Pokud jde o samotnou hru, byl jsem velmi mile překvapen verzí pro osmibitové C64. Když pomineme nižší detaily, počet barev a rozlišení tabulek s údaji o vozidle, je hra velmi obdobná svému protějšku. Na začátku hráče uvítá stejné logo protnuté červeným obdélníkem, obrazovka výběru vozidel funguje stejně, máme jich tu stejný výčet, a při zvolení vozidla otevře řidič okénko a odjede směrem z obrazovky. Stejně tak hudba, která je jen její SIDovou verzí. Včetně úvodního syntetizovaného hlasu pronášejícího „Accolade presents”.

Samotná hra je velmi obdobná, jak jsem zmínil, ve verzi pro C64 se liší prakticky jen méně barvami, menšími detaily palubní desky a jednoduššími modely ostatních vozidel, nicméně jinak samotný herní zážitek je prakticky stejný, jako u pokročilejší verze. Byl jsem velmi příjemně překvapen. Snad jen zvuky za jízdy, smýkající se kola zní na C64 spíše jako nějaký tichý bzučák.
+14

Final Fantasy III

  • PC 70
Oproti ambicióznímu druhému dílu spíše krok zpátky směrem k prvnímu, máme tu anonymní postavy v podstatě bez charakteru, téměř nulový příběh, menší volnost při rozvoji postavy (a překvapivě mnohem menší paletu kouzel, které jsou i poměrně málo variabilní, jejich paletu tvoří především všelijaké dmg působící a tudíž je zde menší prostor pro taktiku – boosty, oslabení nepřítele etc.), je to opět celé takové naivnější, pohádkovější než dvojka.

Na druhou stranu oproti prvnímu dílu (a vlastně i do jisté míry druhému) je tu obrovské množství poměrně zdařilých secretů, spousta jobů, jimiž si můžete solidně customizovat partu (a některé z nich jsou poměrně inovativní) a zároveň se jedná o první díl, který přišel se summony (už zde se objevují pro sérii ikoničtí Shiva, Ifrit, Bahamut a další). Je tu poměrně slušné množství dopravních prostředků, včetně několika typů vzducholodí a dokonce ponorky. Svět je dostatečně rozsáhlý. Spousta nepovinného contentu.
Závěr hry příjemně obtížný, ať už co se týká random encounterů, tak především pak boss fightů, což je u jinak celkem casual série (alespoň co se hlavní dějové linky týká) poměrně osvěžující (byť dvojka měla ještě obtížnější random encountery, ale jednoduché boss fighty).

Každopádně dohrán pixel remaster, který vychází převážně z NES verze, 3D verze má o něco lepší background hlavních postav (které jsou pojmenované a mají svůj osobitý charakter), nějaký ten bonusový obsah, ale imo mnohem hnusnější grafiku.
+14

Stray

  • PS4 80
No a co to je? Ještě jsem ji neviděl, nikdo ji neviděl, ale myslím, že Stray je hra, kde se zhostíte role toulavé kočky. No a co to je? Ještě jsem ji neviděl, nikdo ji neviděl, ale myslím, že Stray je hra, kde se zhostíte role toulavé kočky. No a co to je? Ještě jsem ji neviděl, nikdo ji neviděl, ale myslím, že Stray je hra, kde se zhostíte role toulavé kočky. No a co to je? To byl jen fór.

Ne, Stray není zacyklený Kocour ze seriálu Červený trpaslík. Ale ano, je to hra, kde se zhostíte role toulavé kočky. Děj hry je zasazen do blíže nespecifikované doby. Stylizace světa je oděna do cyberpunkového kabátku a zvláště pak na pc musí být radost hrát ve 4k a 60fps. A tohle je právě jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl napsat další komentář. A to i přesto, že komentářům nijak neholduju a mám jich jak šafránu. Hru jsem totiž odehrál na starší generaci konzolí, tedy na ps4. A musím říct, že i když se s tím holka poprala srdnatě, byl přeci jen znát její neodvratný konec. 1,82 tflops je dnes už proklatě málo, a tak se hra v pokročilých fázích solidně cukala, fps padaly pod 30 prakticky nonstop a textury doskakovaly jak o závod. I tak se ale dalo hrát celkem bez problému. Za celou dobu jsem nepotkal žádný závratný bug, který by mi znemožňoval postup hrou nebo nějaké větší glitche, které by narušovaly zážitek ze hry. Jen ve měste mi levitovala bunda před obchodem s oblečením a v jedné cutscéně jsem stopl hru, zvuk dojel celou scénu a při pokračování zbytek scény už proběhl bez něj. Prkotiny. Jinak se s tím babča vypořádala slušně.

Co se týče hry jako takové, původně jsem tomu nevěnoval moc pozornost a nějakým způsobem se mi v hlavě usídlil dojem, že se bude jednat o typologicky jiný druh kočičího života. Jak šel čas, začal jsem hru vídat čím dál víc a zalíbila se mi představa, že někoho umňoukám k šílenství. Po prvotním prozření, že se hra zaobírá jinými věcmi, jsem se během hodiny do hry plně dostal. Mňoukací čudl jel jak o život a já se přiblble usmíval. A to kočky nijak nežeru. Ani tak, ani tak. Ale tenhle malý chomáč chlupů mě bavil natolik, že jsem se k němu pravidelně vracel celý týden. Času na hraní mám poměrně málo, takže mě i tak krátká hra zabrala tolik času. Že se jedná o kratší titul napoví už cenovka. A kočičákovat někde 30 hodin asi opravdu nechcete. Čím jsem pokračoval dál a dál, tím víc mě překvapovala rozmanitost prostředí a nápady tvůrců. Ti samozřejmě nezapomněli na kočičí podstatu, a tak dostanete třeba jeden achievment za to, že skočíte na stůl do rozehrané šachové partie nebo že 9x zemřete. Příběh není nikterak složitý a díky pomocnému dronu komunikujete s prostředím. Většinou se jedná o hledání nějakých postav nebo předmětů, popřípadě o přesun něčeho někam, abyste se pohnuli dál. Taková klasika, takže zase žádná herní revoluce to určitě není. Hrozně moc bych uvítal třeba misi, kdy musíte pro někoho chytit otravnou myš nebo utéct před lovci toulavé zvěře. Bohužel se ničeho takového ve Stray nedočkáme a celkově je těch ryze kočičích aktivit spíše poskrovnu.

Celkově ale musím uznat, že mě kočičí indie dobrodružství vážně bavilo a to až nečekaně. Dokonce natolik, že v srpnové nabídce PS plus her vyzkouším Little Nightmares. Kdo ví? Třeba se mi tímto otevřel svět indie her.

Pro: nezvyklý protagonista, grafická stylizace, mňoukací čudl

Proti: málo ryze kočičích aktivit

+14

New York City

  • At8bit 65
New York City - The Big Apple je divná hra. To se ale dá říct prakticky o každé hře od Synapse - jsou neobvyklé, obtížněji ovladatelné, těžké a neodpouštějící, často právě ale díky tomu zajímavé a neobvyklé. Nicméně zrovna NYC považuji z jejich her mezi ty nepříliš zábavné. Účel hry popsal poměrně vyčerpávajíce autor popisku, takže nebudu dublovat jeho práci. Bohužel nejzábavnější na hře považuji nakonec to, že si můžu jen tak autem drandit po městě, natankovat, někde pak zaparkovat a pobíhat pěšky. Což jsem taky jako dítě dělal, a snažil se vyhnout vstupu do budovy s mezihrou. Ale o tom by ta hra asi neměla být.

Samotné mezihry jsou velmi náročné na přesnost, kdy každý dotyk pixelu s překážkou znamená teleport zpět na začátek. Obzvlášť mezihru na trhu považuji za vysloveně frustrující zážitek, kterému zdatně sekunduje návštěva pošty. Z těch zábavnějších meziher zase musím vyzdvihnout "jídlomat" a ZOO, které jsou docela v pohodě hratelné, aniž by člověk měl chuť hodit joystick z okna.

Graficky hře nemám co vytknout, sice působí místy zjednodušeně, ale musíme brát v potaz to, kolik obsahu a různorodosti se autorům podařilo vecpat do 64kB RAM. Se zvuky je to stejné.

Dnes bych tuto hru nedoporučil jako adepta na nějaké to retrohraní. Určitě není špatné ji aspoň vyzkoušet, protože je to dosti neobvyklá hra, ale nemyslím si, že by se člověk, který ji nezná z minulosti, u ní dokázal udržet. Na to je často až příliš otravná.
+14

Snake Pass

  • PS4 80
Jak vidím, tak hra zde nemá žádný komentář, tak já alespoň něco malého napíšu, ať tu není takové prázdno, hra si to zaslouží. Prvně musím zmínit, jak je v mém herním kroužku přátel, docela vtipné a zároveň kontroverzní, že zrovna já hraji podobnou hru, když trpím ofidiofobií (strach z hadů). Je to však pravdou, nesnáším hady, přesto jsem se do téhle hry zakoukal. Největší zásluha patří uměleckému ztvárnění, které je „cartoonovské“ a z toho důvodu jsem se hadíka tolik nebál, nebudu však lhát, místy (hlavně z počátku) jsem neměl moc příjemný pocit, hlavně když se kamera šíleně sama od sebe přiblížila až za zátylek k hadovi, to jsem se nejednou lehce vylekal, ale později už ten pocit čím dál více opadal a já si normálně užíval hry.

Její náplní je sběr magických kamenů a postupné prodírání se lokací, které sází na jedinečné fungování hadů a jejich motoriky. S tím souvisí poměrně citlivé ovládání hada, kdy se místy musejí mačkat více tlačítek zároveň, s čím mívám problémy i u jiných her. Jinými slovy, hra z vás toho hada udělá a vy musíte přemýšlet jako had. Samozřejmě silně přeháním, ale musíte se naučit hada ovládat a na základě jeho fyziky se propracovávat přes menší či velké lokace. Na cestě není sám a doprovází ho jeho kamarád kolibřík, který může hada chytat za ocas a pomoci mu tak v prekérních situacích.

Ve hře se vyskytují 4 odlišné skupiny lokací, zaměřené na zemi, vodu, oheň a vítr. Většina lokací v jedné skupině se od sebe liší pouze designem, jinak vizuálně jsou stejné. V ohnivých lokacích se vyskytuje láva, ve vodních je zase více vody… Zde se mi moc nelíbí, že ačkoliv není design lokací k zahození, tak ve větší míře není nijak extra kreativní. Největší změnu v hratelnosti jsem pocítil až ve větrných lokací, kdy foukající vítr silně stěžoval pohyb a musela se přizpůsobit i hratelnost. Škoda jen že se jedná o závěrečné části hry.

Příběh je natolik primitivní, že tam skoro nemusel ani být, ale krásně propojuje celou hru v jeden celek, tak proč ne. Hudebních skladeb zde není mnoho ale nejsou špatné a dají se poslouchat. Grafika je pěkná ale textury jsou trochu rozmazanější a chvílemi to působí jako hra z PS3 generace, ale zachraňuje to aspoň povedené umělecké ztvárnění.

Hru mohu zajisté doporučit, jedná se o originální kousek, u kterého člověk zase trochu změní myšlení. Ve hře se ani nevyskytuje žádná forma násilí a tak je hra vhodná i pro mladší publikum. A pokud se člověk bojí hadů, hru stejně doporučuji vyzkoušet, protože takový strašpytel jako já to taky zvládnul, samozřejmě to nemusí být případ každého, ale za zkoušku to stojí. Ke hře se jednou znovu vrátím pro platinovou trofej, a budu doufat v nějaké pokračování, které by mohlo být krapet komplexnější, ale zároveň se stejnou duší jako tenhle kousek.

Pro: Hratelnost, umělecké ztvárnění

Proti: Design lokací mohl být kreativnější, stereotypnost

+14

Creaks

  • iOS 85
Creeks je zajímavá logická hra. Mechaniky využívající světlo jsou originální a promyšlené. Hádanky mě bavily, pouze jednou jsem se zasekla na delší dobu, a pak to vlastně bylo jednoduché, jen jsem si nevšimla, že je něco možné udělat. Zároveň nebyly ani nudně jednoduché. Prostě ideální obtížnost.

Vizuální styl je, jak už to tak u her od Amanity bývá, krásný a jedinečný. U této konkrétní hry je stylizován do temna a strašidelna. Tomu je samozřejmě přizpůsoben i atmosférický soundtrack. Líbí se mi myšlenka, že se strašidla ve hře mění při dopadu světla na nábytek. Vývojáři se asi nechali inspirovat dětskými představami. Ve tmě všechno může být strašidlem, když se ale rozsvítí, ukáže se, že to vlastně nic nebylo. Co si budeme povídat, ve tmě ta představivost někdy funguje i v dospělosti :)

Hru jsem hrála na mobilu. Levou rukou se ovládá směr chůze a pravou rukou interakce s prostředím (zhasínání, skákání apod.). Ovládání zde je určitě vymyšleno dobře, jen občas jsem měla problém, že jsem chtěla například dolů, ale postava mi skočila doprava, apod.

Příběh je, opět, jak už to u Amanity bývá, beze slov. Svět za zdí ohrožuje potvora, kvůli které se všechno postupně rozpadá, ale ne všichni touží po její okamžité smrti, i když to tak na mě možná jen působilo, protože nakonec s ní nedopadne vůbec dobře. Příběh má všechno: přátelství, ztrátu, obětování se a radost.

Trochu mě zklamal konec, myslela jsem, že se zářícím krystalem budou také nějaké hádanky, ale už žádné nebyly. Lezení nahoru bylo trochu zdlouhavé, ale zase jsem si mohla připomenout, kudy jsem šla dolů. Aspoň myslím. Bohužel během hraní jsem zapomněla, co všechno jsem potkala, tak tam mohlo být něco vynecháno.

V ostatních komentářích jsou často chváleny obrazy. Já musím přiznat, že mě trochu mátly. Jsou 2 typy, jedny interaktivní a druhé ne. Hlavně ze začátku jsem si nebyla jistá, že některé nejsou interaktivní a měla jsem potřebu je nějak vyřešit, nebo s nimi něco udělat. To samozřejmě nešlo a já od nich odcházela s pocitem, že tuhle hádanku jsem nevyřešila. Jinak byly obrazy nesmírně zajímavé, jejich výjevy a případně i mini příběhy jsou jedinečné.

Pro: grafika, herní mechaniky, hudba

Proti: na mobilu byl trochu problém s ovládáním směru levou rukou

+14

Sniper Elite 5

  • PS5 85
Sniper Elite 5 nás po Itálii zavede do Francie. Je věrný svým způsobům a mechanik, ale přináší i pár novinek a z mého pohledu jsou jen ku prospěchu, ale vše pěkně popořadě.

Příběh zde opět hraje vedlejší housle. Znovu jsme postaveni do role Karla, který jako jediný může překazit vypuštění nové nacistické superzbraně, tentokráte se jedná o operaci Kraken. Hra nám nabídne opět nemastné, neslané postavy, které jsou buď zcela znuděné životem a nebo naopak zcela přehrávají a samozřejmě nikdo vám nepomůže (krom kamaráda, jakožto kooperátora), ale na to jsou asi už fanoušci zvyklí. Příběh u této série nikdy nebyl nějak oslnivý.

Po grafické stránky udělal Sniper krok kupředu a za mě se na něj hezky kouká. Pokrok dostál i pohyb vaší postavy, kdy se konečně postava v podřepu pohybuje plynule a ne jak když hledá místo kde by si ulevil. Dominantou je samozřejmě je X-Ray, který zůstává prakticky stejný, což nevadí jelikož je udělán dobře. Jedinou novinkou je, že se X-Ray může spustit i u pistole nebo samopalu. Co se týče zvuků, tak ty jsou na dobré úrovni a to ať jsou to zvuky zbraní, tak i techniky. Hudba jako takové neurazí, ale ani nepotěší.

Mechanika hry doznála asi největších inovací a ty trochu podrobněji rozeberu. Mapy jednotlivých misí jsou rozsáhlejší a daleko komplexnější. Více vás hra nutí k tichému průzkumu, než k bezhlavému odstřelování, protože novinkou je zde i poplach základny, kdy si nepřátelé mohou přivolat posily a kor na vyšší obtížnosti se to stává fatální. S tím souvisí i další novinka a to je tzv. invaze (kdy vás po vzoru dark souls, může napadnout jiný hráč) a když vás někdo invadne a někdo vás odhalí (myšleno nepřátelské NPC), dostane invader echo o vaší pozici a je pro něj lehčí vás najít, Samozřejmě tuto mechaniku můžete vypnout, ale byla by to škoda. Novinkou také je, jak moc si můžete vylepšit své zbraně a to tak že spíš připomínají moderní zbraně, než-li ty z 2. světové. Ku příkladu si můžete nainstalovat optiku jak na pistoli, tak i na samopal a mnoho dalších modifikací. Mise se dají plnit různými způsoby, až mi místy přišlo jako kdybych hrál MGS V nebo Hitmana místo Snipera, ale vůbec to není na škodu. Rozmanitost misí je taky velmi dobrá, jednou jste na otevřeném prostranství, pak zas v troskách města nebo v útrobách továrny, takže jeden přístup nestačí a tak se stávají jednotlivé mise daleko jedinečnější a nejsou tak stereotypní jako v předchozích dílech.

Snipera jsem hrál na PS5, kde byla skvěle udělaná haptická odezva a to jak při střelbě, nebo když napůl zmáčknete L2 míříte přes rameno a když ho promáčknete koukáte přes mířidla.

Závěrem se za mne jedná o nejlepší díl série a nejvíce jsem si ho užil. Inovací je zde dost, ale zároveň vývojáři zůstali věrni osvědčeným mechanikám. Příběh je ztěží průměrný, ale vůbec to nevadí, jelikož Sniper Elite nesází na příběh, ale na mechaniky a hratelnost, což vývojáři umí zatraceně dobře a proto tato série bude vždy stát za koupi a za dohrání.

Pro: Coop, X-ray, autentická obtížnost, invading, modifikace zbraní

Proti: příběh, spřátelené NPC (přehrávají nebo jsou jak leklé ryby)

+14

Maniac Mansion

  • Amiga 75
Maniac Mansion je jedna z nejdůležitějších adventur v celé historii tohoto žánru. V této hře se totiž poprvé objevil SCUMM (Script Creation Utility for Maniac Mansion), který hráčům umožňoval ovládat veškeré dění na monitoru pouze myší, takže již nebylo zapotřebí vypisovat veškeré příkazy na klávesnici. Této metody ovládání, v němž se pokyny pro hrdinu vybírají ze seznamu příkazů na spodní části obrazovky, se pak některé adventury držely ještě téměř deset let. Ačkoliv mám adventury od Lucasfilm (pozdějších Lucas Arts) velice rád a druhý díl Maniac Mansion: Day of the Tentacle patří mezi mé nejoblíbenější, k prvnímu dílu jsem se poprvé odhodlal teprve včera. A nebylo to špatné.

Je ovšem pravda, že Maniac Mansion je absolutní old school adventura, která je pro dnešního hráče bez návodu prakticky nehratelná a jelikož jsem srab a věděl jsem, do čeho jdu, hrál jsem celou dobu s ním. Jelikož tato hra představovala pro SCUMM premiéru, je zde ještě zbytečně těžkopádný a překombinovaný, neboť se skládá z celých 15 příkazů. Některé příkazy jsem použil jen v několika málo případech a kupříkladu Fix jsem v celé hře nepoužil ani jednou. Naopak mě dost překvapilo, že zcela chyběly tradiční Look a Talk. Look je částečně nahrazen příkazem What Is, který vám po najetí kurzorem napíše, na co se díváte, protože jinak se předměty vůbec nehlásí. Talk chybí z toho důvodu, že ve hře se v podstatě není s kým bavit. Jedinými obyvateli domu jsou šílený vědec Fred, jeho žena Edna, syn Ed a dvě bytosti z vesmíru - zelené a fialové chapadlo. A pokud vás rodinka šíleného vědce nachytá, jak se procházíte po domě, vůbec se s vámi nebude bavit a bez milosti vás zavře do sklepení.

Příběh bohužel prakticky neexistuje. Šílený vědec Fred Edison jednoho dne objevil podivný meteor, který mu vnukl myšlenku ovládnout svět. Pro účely svých experimentů unesl přítelkyni hlavního hrdiny Davea, jenž se spolu se svými přáteli vydává nebohou Sandy zachránit. Hned v úvodu si hráč ze šesti dostupných postav vybere dvě, které se spolu s Davem vydají do domu Edisonových. Ten má několik pater plus půdu, sklep a garáž a tvoří jej velké množství místností, v nichž se nalézá značné množství předmětů, které se dají sebrat. Připravte se na to, že inventář se velmi rychle plní a to bohužel i předměty, které se za celou dobu nepoužijí. To je způsobeno tím, že každá z vedlejších postav umožňuje trochu jiný průchod hrou. Maniac Mansion dokonce nabízí hned několik různých konců, které se liší jednak postavami, za něž hrajete a pak také tím, jak jste vyřešili některé situace v závěru. V tomhle ohledu před Maniac Mansion hluboce smekám, protože s těmito možnostmi přišla hra, která vyšla v roce 1987 na osmibitový počítač Commodore 64. Schválně si zkuste vybavit, kdy nějaká další adventura (kromě série Quest for Glory) nabízela různé řešení problémů a několik konců.

Obtížnost je bohužel brutální. Kromě již zmíněného velkého množství předmětů, je ve hře možné i několika způsoby zemřít. Hned v několika případech také narazíte na situaci, na jejíž vyřešení máte jen velmi málo času, během něhož musíte vykonat hned několik úkonů a obvykle se ještě přepnout mezi dvěma postavami. Pokud to nestihnete, následuje obvykle to, že vás některý z obyvatel domu přistihne a zavře do sklepení. To je sice otravné, ale zdaleka to není to nejhorší. Hra totiž obsahuje i jeden dead end, na jehož přehlédnutí jsem přišel až těsně před koncem a jelikož se mi nechtělo celou hru kvůli tomu opakovat, dokoukal jsem posledních 10 minut na YouTube. Pokud neseberete balíček pro Eda Edisona dříve než si jej odnese, nemůžete z něj odlepit známku, kterou potřebujete k odeslání dopisu v závěru hry. Tomu se lze vyhnout tím, že jednou z vašich postav je vědec Bernard, který umožňuje zcela odlišné zakončení. Jenže toho jsem já bohužel ve své partě neměl. 

Maniac Mansion je hra, která zásadním způsobem změnila celý žánr adventur a navíc díky jisté nelinearitě a několika zakončením předběhla dobu o mnoho let. Za to jí patří velké uznání. Bohužel je to ale také hra, která je strašně těžká a jak lze vidět na mém příkladu, díky drobnému přehlédnutí se vám může stát, že ji nedohrajete ani s návodem.

Pro: Lehce nelineární postup, několik konců, SCUMM, na svou dobu solidní grafika

Proti: Šílená obtížnost, ve hře vůbec nehraje hudba

+14

Judge Dredd: Dredd vs Death

  • PC 75
Na Soudce Dredda doboví recenzenti nahlíželi celkem s rozpaky. A vůbec se jim nedivím. Hra působí trochu nedotaženě. Vidět je to hlavně ve zpracování umělé inteligence, která je strašná. Nepřátelé se zasekávají. Páchají sebevraždy nezvládnutou trajektorií cesty k vám. Jakmile vás uvidí pálí přes všechno před sebou. Přes vlastní spolubojovníky. Design úrovní je na některých místech chaotický a nepřehledný. Délka hry je skoro až k smíchu a hlavní boss už spíš k pláči (nevím, jestli jsem někde zažil snadnějšího bosse).

Přesto všechno jsem si hru skoro až zamiloval. Je humorně laděná. Obsahuje spoustu černočerného humoru. Vůbec se nebere vážně a hlavně - Dredd je naprosto boží hrdina. Drsňák od pohledu, který se nebojí náhodné kolemjdoucí odsoudit na tři měsíce za to, že se pomalu plouží po ulici nebo, že se mu prostě jenom nelíbí. Roní hustý hlášky a situace komentuje tak, že jsem se často ze srdce zasmál. Takhle má vypadat pravý upřímný hrdina, co se s ničím a nikým nesere. To je ten typ hrdiny, se kterým se mohu ztotožnit. Dredd prostě vždycky ví co má dělat a bouchačka je jeho nejčastějším nástrojem.. A taky je geniálně namluvený.

To neznamená, že by každému měl ustřelit hlavu na počkání. Stačí jen nepříteli vystřelit zbraň z ruky. Nebo rozstřílet vůdce gangu a tím vystrašit ostatní bez toho, aby na něj vystřelili. Je to jen pro jejich dobro. Protože nemusí vždycky dostat trest smrti. Nýbrž třeba jen 10 nebo 20 let v žaláři. Hra se vás snaží motivovat, abyste namísto zabíjení spíš zatýkali. A je to sranda. Když už ale dojde na akci, je až nesmyslně brutální. Společně s přestylizovanou grafikou s až groteskně rozpohybovanými postavami to byl asi záměr. Na mě to funguje. Já si kratičkou kampaň užíval od začátku do konce.

Zajímavě je řešen systém zbraní a uzdravování. Dredd vydrží jen pár ran a může dostat rychlý zásah do hlavy. Kromě soudcovské zbraně může nosit i jednu sekundární zbraň. Sekundární zbraně mě bavili více než hlavní zbraň, u které to chce větší preciznost a přesnost. Hlavně kulomet nebo brokovnice jsou kanóny, které jsem nechtěl dát z ruky. Judge Dredd je také jedna z těch FPS u které ke konci trpíte nedostatkem nábojů. Každý výstřel si pak musíte rozmyslet a být přesní (alespoň na střední obtížnost).

Autoři se herní dobu asi snaží nahnat arkádovými levely v arénách, kde plníte různé úkoly. To mě ale moc nebavilo. Jen recykluje hratelnost z kampaně bez jakékoliv kontinuity. Tomuhle módu by rozhodně prospělo, na motivaci, přítomnost větších výzev na splnění.

Pro: humor a nadsázka, Dredd je prostě bourák, zatýkání civilistů a nepřátel, grafická stylizace

Proti: krátká kampaň, špatná umělá inteligence, zbytečný arkádový režim, některé podivné a chaotické levely

+14

A Plague Tale: Innocence

  • PC 85
A Plague Tele: Innocence jsem měla již nějakou dobu na seznamu her, které bych si ráda zahrála, a nyní, když se mi hodí do Herní výzvy 2022 č. 8 – Rodina nadevše, na ni konečně došlo. Zaujala mě především atmosférou a samozřejmě krysami. Hra je děsivá a depresivní od prvních minut. Jste hozeni do barevného světa plného klidu, ale vydrží to jen velmi krátce. Hned první velkou emocionální ránu dostanete, když zemře Amiciin milovaný pejsek. I když s ním nestrávíte moc času a nemáte možnost si ho zamilovat, z reakce Amicie je jasné, že ona ho opravdu měla ráda. Bohužel ho brzy následuje většina její rodiny a přátel.

Zajímavé a zábavné je využívání ohně a strachu krys, který z něj mají. Protože jste závislí na bezpečném prostoru okolo ohně, musíte se občas zamyslet nad svými následujícími kroky, abyste se dostali úspěšně dál. Mozek si u toho ale nezavaříte. Mě se nestávalo, že bych nedokázala přijít na to, jak si zabezpečit cestu vpřed. Občas se však stalo, že jsem špatně odhadla bezpečný kruh kolem ohně a krysy se na mě vrhly. Ve hře se střídají akční a stealthové pasáže. A najde se tu i nějaký ten boss fight.

Hra je lineární, a abyste měli aspoň nějaký důvod se trochu rozhlížet po světě a zajít do té jedné slepé uličky, která zde je, je zde crafting. Tradičně, jak to ve většině podobných her bývá, sbíráte omezené zdroje a vytváříte si užitečné pomůcky. Občas, když se takhle cesty rozvětví, není možné poznat, kterou cestou se pokračuje v příběhu, a kde jsou jen schované díly. Lehce se tak může stát, že se vydáte omylem cestou příběhu, což poznáte po naskočení cutscény. To většinou znamená, že zpět už se nedostanete. Tohle je u her dost časté a možná by se nad tím vývojáři mohli zamyslet a nějakým elegantním způsobem hráči naznačit, že je lepší nejdříve se podívat jinam, než bude pokračovat tím směrem, kterým se vydal. Věcí je všude dostatek a je to logické, protože často je potřebujete k cestě dál a není jiná možnost, než například zapálit pochodeň. Pokud byste jí neměli a v okolí by ani nebyly předměty k výrobě zapalovadla, jste v prčicích a dál se prostě nedostanete. To samozřejmě vývojáři nechtějí.

Ze začátku jsem si myslela, že se bude jednat hodně o realistickou hru bez fantasy prvků. Přítomnost krys, i když je jejich množství opravu obrovské, může být s přivřením obou očí vysvětlena válkou a tím, že se přemnožily na mrtvolách, které zůstaly po bitvách na bojištích. Tím by se vysvětloval i mor, který přenáší. Následně vše ale vezme rychlý obrat, když krysy začnou vyvádět věci jako vytváření krysích výrů a úmyslné zhasínání ohňů. Tak už mi bylo jasné, že přeci jen nějaké ty fantasy prvky ve hře jsou. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale příběh, kde by se opravdu jednalo jen o přemnožení krys by mohl být také zajímavý. Pak by ale nešel udělat happy end. I když vlastně nevím, jestli k němu došlo, protože jsem konec úplně nepochopila. Hugo všechny krysy zahnal? Na konci padne něco v tom smyslu, že ještě se někde vyskytují. A objevili se krysy kvůli němu a tomu, co má v krvi? Řada otázek zůstala nezodpovězená, možná budou zodpovězeny v druhém díle.

Hra je hodně založená na příběhu a je tu velké množství citově vypjatých momentů. Nejvíce mě zasáhla smrt Rodricka. Nejhorší na tom bylo, že hra ve mně vyvolala pocit, že je možné ho zachránit, tak jsem se o to pokoušela znovu a znovu. Sama jsem většinou zemřela při snaze zabít útočníky se šípy. Měla jsem pocit, že kdybych se jen o trošku víc snažila, dokázala bych to. Nakonec jsem to vzdala a vygooglila informaci, že ho opravdu není možné zachránit, protože se jedná o součást děje a přestala se snažit ho chránit, pak pokračovala v příběhu.

Nebezpeční, jak už to tak bývá, nepředstavují pouze krysy, ale také lidé. I když to nebezpečí není až tak velké vzhledem k jejich inteligenci. I když všichni zbojníci mají proti Amice výhodu a dokážou jí zabít jednou ranou, stejně není problém zlikvidovat i větší skupinu nepřátel. Na druhou stranu počítačem ovládaný parťák, popř. parťáci fungují dobře. Často dochází k tomu, že se postavy přímo drží a funguje tak jako taková jedna prodloužená osoba.

Protože jsem rozmazlená z her jako je Dishonored, ze začátku jsem se snažila nepřátele nezabíjet. Bála jsem se možnosti horšího konce. Když jsem na internetu zjistila, že počet zabitých nepřátel nemá na příběh vliv, raději jsem si hru ulehčila a zabila každého nepřítele a vyčistila od nich všechny prostory.

Ve hře jsou dobré nápovědy. Když se člověk zasekne, Amicia si to říká pro sebe jako mohla bych udělat tohle. Mluví nahlas. Možná ale přicházejí až moc brzy. Nechala bych hráče o chvilku déle potrápit mozkové závity, než se mu prozradí, co dál.

Tohle je přesně ta hra, které v poslední době preferuji. Lineární, tedy žádný nekonečný otevřený svět, intenzivní příběh, zábavná hratelnost a ideálně dlouhá herní doba.

Pro: atmosféra, příběh

Proti: lidští nepřátelé

+14

Sniper Elite V2

  • PC 75
Herní výzva 2022 – 5. Na vážkách (Hardcore)
Na úvod by bylo vhodné říct, že má recenze se týká remasterované verze z roku 2019. Ale jelikož jsem dohrál také verzi původní, rád bych zmínil alespoň v krátkosti daná vylepšení.

V roli profesionálního odstřelovače se dostáváme na samotný konec 2. světové války do srdce nacistické říše, tedy do Berlína. Naším úkolem není nic snažšího, než zabránit možné obnově říše, případně pak zneužití nacistických plánů třetí stranou. Jaká ale samotná cesta je?

Ačkoliv příběh u podobných her takřka nikdy nehraje prim, v tomto případě se jedná o poměrně zajímavou, ačkoliv velmi jednouduchou zápletku. Hratelnost za odstřelovače, kdy je třeba využívat rušivých prvků samotného světa, přináší s ohledem na stáří původní hry poměrně zajímavé možnosti. S odstupem času (v době vydání remasterované verze) však působí i tenhle mechanismus poměrně jednoduše a se znalostí všech následujících dílů je i level design značně nedokonalý. Bylo by to však nefér porovnávat hru s jejími nástupci. Grafická stránka hry nebyla vůbec špatná ani v době vydání původní hry, což paradoxně trochu ubližuje verzi vylepšené, jelikož zkrátka nebylo moc co upravovat (nebo se možná pouze nechtělo). Z tohoto důvodu nemohu remasterovanou verzi nikterak doporučit více, než původní hru. Rozdíly jsou takřka nepatrné a z mého pohledu pouze čistě grafického charakteru (pokud nepočítám přítomnost všech DLC).

Všeobecně známá kill cam, která sérii provází je stejně jako celá hratelnosti ve druhém díle na svém počátku. Není příliš detailní ani propracovaná, což ale nemusí být nutně kritika. V porovnání s dalšími díly značně lineární úrovně přijemně odsýpají a za pár poměrně užitých hodin je hotovo.

Jak samotnou hru shrnout, případně komu doporučit. Ačkoliv je značně obtížné vrátit se z dalších propracovanějších a modernějších dílů na skoro samotný začátek, jedná se stále o zajímavou hru plnou překvapivých nápadů a dobré hratelnosti. Co je na pováženou je pořízení remasterované verze, oproti hře původní. Ta obsahuje jen několik grafických vylepšení a obsahuje již zmíněná všechna DLC.

Hodnocení: 75 %

Pro: Obstojná grafika, hratelnost, kill cam

Proti: Nevýrazný remaster, již poměrně zastaralé mechaniky

+14

Saints Row

  • PC 50
Saints Row série si nikdy nehrála na nějaký oscarový příběh nebo srdcervoucí dialogy, většinou to bylo béčko možná i céčko co se týkalo příběhu, ale vždycky to vynahrazovala ta hratelnost, která prostě zabavila její šíleností a arkádou. Saints Row 1 je sice považovaný za „klon“ GTA ale přinesl několik novinek, o kterém si mohlo nechat konkurenční GTA v té době zdát. Saints Row 1 mělo pořádnou úpravu aut, úpravu vlastního gangu a postav nebo také multiplayer. Vlastní GPS navádění, ragdoll, weapon wheel či proslulé šílené aktivity které by málokoho napadly ale sakra zábavné. Saints Row 1 bylo takové vylepšené GTA „klon“ kde ale tvůrci zanechaly několik mechanik, které z toho tvořily vlastní identitu. Saints Row 2 na tom už stavěl a trochu vylepšoval. Saints Row The Third kombinoval a vše perfektně promíchal a dalo by se říct, že GTA „klon“ už by byla urážkou pro tu sérii protože, se dostatečně vyvinula. Jenomže pak přišel Saints Row 4 který, změnil koncept a začly se přidávat super schopnosti a bralo se to méně vážně, až se to v sobě ztratilo co Saints Row dělalo unikátním. Kořeny série hře chyběli a už to nebylo, o gangsterech ale o mimozemšťanech ale špatná hra to nebyla, jen to nebylo Saints Row. Poslední byl datadisk v pekle, který byl opět jinačí. Série si dala na několik let pauzu, aby našla sama sebe a tvůrci si řekly, že to zkusí tentokrát jako při staru a bude to víc při zemi. Mysleli to doslova tak, že budou různým aktivistům kývat a cenzurovat vlastní obsah, který vytvářely dříve protože Saints Row 2022 postrádá ikonické zbraně pro sérii jako penetrator, sexy dívky a prostě věci které dříve byli naprosto ikonické pro tu sérii. Člověk měl pocit, že hraje opravdu za pořádné gangstery, které mají rádi striptýz a další tyhle zločinecké „nepěkné“věci. Jednoduše řečeno vytvořily Saints Row pro Netflix publikum aby každý byl spokojený a vy tak hrajete za bandu cosplayeru hrající si na gang. To by nebyl problém, pokud by hra byla zábavná a dobře sepsaná a nebyla jen pozérská. Více v samotném textu proč to tentokrát nevyšlo a proč je reboot tak špatný a co dělá špatně.
 
Po několika letech se vracíme zpátky do světa Saints Row, svět to ale už není známý, protože se jedná o reboot. Hra to neměla moc snadné zezačátku a když vyšel první trailer, začli lidé nadávat na hlavní postavy. Gameplay záběry byli nepřesvědčivé a působily o třídu hůře než u předchozích her, stejně tak to působilo zastarale. Tvůrci hru několikrát odložily a finální výsledek dopadl asi přesně tak, jak největší skeptici předpokládaly. Saints Row 2022 začíná s novým začátkem, s novýma postavami ale už při zapnutí hry vám napovídá, že něco není úplně v pořádku. Střílíte do nepřítele přesnou ránou do hlavy ale ten parchant ne a ne umřít, ano v menu hry jdou health bary (život nad nepřítelem či vozidlem) vypnout ale sponge nepřátele tam zkrátka vždycky budou. Díky čemuž se stávají nešťastné situace, kdy se nepřítel bugne a stojí na místě a vy mu to pálíte několikrát do hlavy a on ne a ne umřít. Umělá inteligence moc rozumu nepobrala a většinou jdou na vás nebo jen stojí na místě a zmateně střílí, měl jsem i moment kde si mě začal nepřítel fotit a já nevěděl, jestli se mám smát nebo co to sakra má znamenat. Většinou všechno a cokoliv v této hře má healthbar. Přestřelky jsou většinou bez duše, stačí se „krýt“ (hra nemá krycí systém, ale stačí si jen čupnout) za autem, nepřátele po vás pálí, ale žádný projektil a díry na autě nevidíte, ani pořádně ozvučení, nic co by tu akci prohlubovalo, zkrátka jen auta vybuchují nebo se rozkládají a je jedno v jakém pořadí střílíte. Stačí střílet do jednoho místa a auto se rozloží, jak Lego zkrátka to nepůsobí dobře, což je dáno nejspíš tím, že i vozidla mají nad sebou healthbar a při velikém poškození jen udělá, boom což působí kolikrát směšně.

Úprava postavy není marná a opravdu nabízí dost možností, ale osobně mi chybělo klasičtější podání, jako v předešlých dílech, kde jednoduše byli dvě pohlaví a to muž/žena a pak jste si vybrali, jestli chcete bělocha, Asiata, a spoustu dalších ras. Tohle odpadá a tvůrci přešli na víc inkluzivní systém. Stačí si vybrat svého „šéfa“ a začnete ho modifikovat. Psaným textem to asi nezní špatně, ale když člověk začne vybírat a dostane se do záložky „obličeje“ tak si po chvilce řekne slovíčko WTF, já snad hraju TES IV: Oblivion? Proč ty ženské postavy nemají zuby, nemají srovnaný obličej, proč vypadají tak špatně a nepřirozeně? Takže musíte štelovat, dokud nebudete mít normální bytost, která je podle vašich představ. Tohle předešlé díly neměli a okamžitě se dalo hned vybrat, co chcete. Tady spíše tvůrci sází na monstra než na pěkný design, stejně tak nesmím opomenout, že velikost poprsí je omezeno na limit a hráčky co mají, dost větší poprsí zkrátka sebe samy vytvořit nemusí. Což mě přivádí k myšlence, že tvůrci chtějí mít co nejvíc bodíku u menšin a dělají co nejvíc inkluzivní vytváření postavy, ale nenapadlo je, že hráčky, co mají opravdu veliké poprsí budou omezovány? To zkrátka nepochopím.

Teď k slavným postavám, které dostali palbu ještě dříve, než je pořádně tvůrci představily. Proto se tvůrci rozhodly udělat speciální deníčky, kde tvrdily, že si budete chtít někoho z vaší party pozvat do obejváku nebo do kuchyně, je to ale pravda? Já za sebe můžu říct, že to pravda bohužel nebyla a horší postavy než tuhle partu jsem snad dlouho ve videohře neviděl. Tvůrci očividně cílili na Generaci Z a proto se tak vyjadřují a chovají, což se dá respektovat. Když ale začnou otevírat tu tlamu tak jednoduše řečeno padají z nich hovna. Snažil jsem se tedy přistoupit k tomu, že se jedná o mládence ale tak nějak jsem čekal, že tvůrci udělají balanc, kde to nebude retardované jako třeba ve Watch Dogs 2. Omyl, hlavní postava chce jen zabíjet a zabíjet a vůbec jí nezajímá co dělá, zkrátka chce jen zabíjet každého a hned a nejlépe všechny postřílet, může to vypadat jako by chtěla dělat něco jiného a mohla by se zdát sympaticky ale tak to opravdu není. Většinou když něco promluvila tak jsem myslel, že padnu a teď cituji jeden z dialogu. „Tak zaprvý, my mluvíme pořád sprostě. Zadruhý to nikdo nepoužívá. „Kravsky“ Vždyť kurevsky zní skoro stejně a líp se to vyslovuje“. Kevin, co nechce nosit tričko chce zase navazovat vztah s každým i s obyčejnou kočkou a pokud to měl být vtip tak nezafungoval stejně jako u většiny momentů. Kevin stejně jako hlavní hrdinka chce zabíjet, ale s tím rozdílem, že v sobě vidí spasitele, takže i když někoho zabije tak se nevidí jako zločinec, a to je v mnoha dialozích problém, protože ta banda si myslí, že nikdo nemá rodiny (ani děti), takže opět to je v rozporu se scénářem a jejich myšlením co že to vlastně dělají. Mohl bych napsat o zbývajících postavách, ale na to nemám dostatek sil hledat tam jejich personalitu nebo co že to jsou za postavy. Většina cutscén probíhá nějak takhle: Parta se sejde, vyserou na sebe dialogy. Upozorní, jak kapitalismus stojí za hovno a manažeři a všichni jsou sráčové a ty máš být svůj „šéf“ no a pak začnou zabíjet a takhle se to děje dokola. K postávám přijde právník a je ihned chladnokrevně zabitý a po pár minutách si parta užívá a má párty. Tohle jsou zkrátka věci, kde si jen řekne člověk WTF a takových momentů hra sází celou dobu.

Takže si to shrňme, předchozí díly si nehrály na nějaký oscarový příběh, ale většinou postavy fungovaly, to že tyhle jsou nové nemění nic na tom, že jsou stupidně napsány a jejich kecy a činy neodpovídají celkovému dění. Hratelnost hry je na sponge a pocit ze střílení není ideální a po několika hodinách začne být až nudný a únavný i s prstem v nose na větší obtížnost, protože nepřátele se moc nekryjí, jdou jen na vás a stačí si z dálky si počkat a oni jdou do řady a jen pálíte. Ano ve hře se odemykají schopnosti, které nejsou nejmarnější, ale pak jsou zbytečné kde i na vyšší obtížnost stačí se základní pistolkou někoho postřílet nebo se základním samopalem. Motivace používat odemknuté schopnosti jako ohnivou pěst nebo speciální zbraně jako bramborový kanón postrádají smysl. Protože hratelnost k tomu ani nevyžaduje a většinou si povedete lépe s pistolkou. V předešlých dílech byla radost kombinovat různé praktiky a šíleně to kombinovat a skákat na nepřátele a dělat šílenosti, zkrátka arkáda, kde nepřítel padne po hlavě a penetratorem ho proženete. Aktivity se vrací z původních dílů, ale jsou stejné, jak si je pamatujete, tvůrci se ani nesnažily je nějak vylepšit nebo pozměnit, prostě by se dalo říct, že je jen převedly, stejně tak většina animací je snad totožných z předešlých dílu (skákání do aut atp.). Vlastně by se dalo říct, že všechno je horší než předešlé díly a lepší je o trochu grafická stránka hry, jako třeba lepší částicové efekty nebo pěkné scenérie ale zbytek se někde zasekl.

Asi si pokládáte otázku, proč nic nepíšu o příběhu a já na to mám úplně jednoduchou odpověď. Příběh v té hře snad neexistuje a jedná se o poskládané cutscény a stereotypní mise, kde musíte jen někoho zabíjet a zabíjet stejně jako v předešlých dílech, jen je to hůře na designované. Nebudu lhát, dvě tři mise z celkových desítek mě i bavily díky použitému soundtracku z předešlých dílů. Jinak nemohu nic pochválit, co se týče příběhu nebo designu misí. Příběh je prostě jednoduše ráj sprostých cutscén a debilního myšlení s nějakým cílem, který většinou popírá sám sebe. Mise jsou prošpikovány cringe dialogama kde jen zabíjíte, přehnané množství nepřátel které jsou jak na porážku nebo postava z vaší party má svojí náladu a chce něco udělat a vliv na příběh to nemá. Občas jsem se i ztrácel, jestli v příběhu pokračuju a jestli jsem se nezasekl a pak to přišlo. Hra mě nutila dělat nezábavné aktivity, které jsou stereotypní, abych mohl dohrát hru a dát mi poslední misi. Pokud si dobře pamatuji, tohle předešlé díly neměli a pokud se jedná o „dobrovolné“ aktivity, tak to nemají mixovat s hlavní linkou, stejně to nedávalo smysl a hlavní příběh to nijak nepodpořilo.

Takže tu máme reboot Saints Row, který vyšel v roce 2022, má AAA cenovku a autoři to považují za AAA produkt. V rámci open world her to selhává všude a GTA V z roku 2013 je stále někde jinde svojí propracovaností. Selhává to tak moc, že i předchůdci jsou propracovanější, ale hlavně zábavnější, třetí díl stále zůstává dle mě nepřekonán. Ano, i aktivity u těch předešlých dílu nebyli nějak propracované a taky se opakovaly ale Saints Row 2022 toho nabízí mnohem více a ten obsah je více stereotypnější díky novým aktivitám kde musíte někam z místa na místo až to začne být opravdu už únavné.

Důvod proč dávám „jen“ 5/10 je jednoduchý. Postavy nejsou dobře napsány, hratelnost je mizerná, díky čemuž většina aktivit je utrpení, protože to je utrpení dělat. Nové aktivity jsou sice fajn ale nebavily mě svojí stereotypností. Schopnosti či perky ujdou ale měl jsem rád předešlý styl, kde za herní měnu se dokupovaly jednotlivé vylepšení. Animace a Grafická stránka hry jsou na rok 2022 otřesné, sice někde nějaký západ slunce je pěkný ale většinou polygony postav jsou mizerné. Prázdný a nudný svět, kde se nic moc neděje, protože NPC jen do sebe naráží jak tupci ale chodci nebo někdo v restauraci po cestě moc života nepobraly. Vylepšení aut je určitě dost propracované, ale když už samotný základ otevřeného světa nefunguje tak to je problém. Takhle jsem si reboot značky Saints Row nepředstavoval. Když je základ zkažený a to myslím hratelnost, tak k čemu mám dělat aktivity, které jsou stereotypní nebo nefungující kvůli blbé hratelnosti? Je to snad kvůli postavám nebo příběhu? Misím? Je mi jasné, že každý člověk je jiný a někomu ta hratelnost, aktivity, postavy můžou sednout a vlastně proč ne, každý jsme jiný a každý si v tom něco najde ale to co mě v Saints Row sérii naplňovalo, tu já nemohu najít.

Saints Row 2022 nedělá ani jeden základ dobře, není to zábava hrát. Tohle se nepovedlo a tvůrci budou muset přejít znovu k rýsovacímu stolu a přehodnotit kde udělaly chybu. Nepůsobí to hra jako z roku 2022, není to zábavné a oproti předešlým dílu všechno dělá hůře.

Pro: Dá se to dohrát, má to konec, Art Direction, Exploze aut, částicové efekty

Proti: Příběh, Dialogy, Hratelnost, Postavy, Neustále spawnování nepřátel, Design nepřátel a vlastního gangu

+14 +19 −5

Voodoo Detective

  • PC 85
To si takhle banda vývojářů řekla že udělají adventuru ve stylu Monkey Islandu 3 a do toho si přizvou skladatele, který stál za hudbou ke Grim Fandangu a MI no a máme tu asi nejlepší klasickou point and click adventuru za několik let.

Ano, Voodoo Detective není perfektní, je krátký, příběh je klasické klišé, ale vše okolo je tak krásné a vy během hry cítíte i velký cit pro detail, o tom ale později.

Hlavním hrdinou je tu Voodoo Detective, který se jmenuje Voodoo Detective (říkejme mu VD), ten se nově přistěhoval na krásný ostrov, který, ale bohužel si prochází předěláním z důvodu aby si místní hlavouni namastili kapsy a navýšili zájem turistů (MI4?). Do toho tu ale náš VD dostane od jisté sličné dámy případ, ohledně toho, že ztratila veškeré své vzpomínky a jediné co má je přívěšek se kterým se probudila a ve snu jí ho někdo předal.

No a tím začíná poměrně dost humorně laděný detektivní příběh, který je sice krátký ale pořád baví. Hlavní devízou je nejen naprosto špičkový dabing, ale charaktery, kde každý má svůj barvitý charakter a díky dobře napsaným dialogům vás baví. To samé platí právě i pro humor, který je tu vtipný, ale zvláštně fázovaný (mě to sedlo). Například se humor drží poměrně zkrátka nějakou dobu a pak na vás úplně náhodou tvůrci vybalí naprosto šílený "čtvrtou zeď bourající" vtípek nebo nějakou suchou slovní hříčku co vás dá do kolen.

V těchto aspektech se, ale pro hodně hráčů jedná o prostě klasickou adventuru která se snaží napodobit už dávno zaniklé doby "zlaté éry adventur, jenže tady hra teprve začíná. Ono totiž co vás podle mě hned odmete je naprosto nádherný a dechberoucí vizuál, plný malých a krásných detailů. V době kdy všichni cpou pixel-art, je tohle naprosto dech-beroucí a já často si jen pečlivě prohlížel různorodé lokace (kterých je docela dost, na to že se jedná o indie hru asi s menším budgetem).

Co se týče hratelností, tak ano je to klasická point and click adventura s obtížností, která sice není přepal, ale dokáže vám dát lehčí vývzu aby ukojila touhy hard-core adventuristy. Do toho jelikož je celá hra inspirována Voodoo kulturou, tak tu také pracujete s knihou pomocí které musíte často vytvářet různé voodoo čáry, ty vám pomůžou napříč hrou, což je zajímavý prvek a také přidává na obtížnosti.

No ve výsledku se opravdu jedná o snad nejlepší pokus o klasickou adventuru za poslední dobu a nemohu to více než všem adventuristům doporučit, hra je to krátká, ale intenzivní a do těch tří až čtyř hodin co hra má, nacpali tvůrci opravdu vše.

Pro: Postavy, hudba, puzzly, atmosféra, artstyle, dabing, humor

Proti: Je to krátké, styl humoru nemusí sednout každému

+14