Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Fallout 4

  • PC 70
Jako fanoušek her od Bethesdy jsem se na Fallout 4ku dlouho těšil. Jsem sice více tým Elder scrolls než Fallout, ale předchozí trojrozměrné díly ( trojku i cizácký New Vegas) jsem dohrál a mám tedy s čím srovnávat. Ke hraní mě konečně dostal Fallout seriál a já se svezl na vlně popularity této starší hry.

Začnu technickou stránkou. Co se grafiky týče, tak hra místy opravdu vypadá dobře. Nejspíš také díky nový aktualizacím. Pokud se však aktualizovalo, tak mohlo dojít k opravení starých chyb a křivd. Googlil jsem jich spoustu a dle vláken na Redditu nešlo o bolesti nové verze. Např nechápu jak je možné, že Steam deck s emulací načítal hru z paměťové karty rychleji než nativní Windows na SSD disku.

Podobně rozporuplně působí i ovládání a samotné hraní.
Po sto hodinách, které jsem strávil ve Starfieldu jde stáří Falloutu vidět na každém rohu. Jde o různou kostrbatost herních prvků, ovládání, umělé inteligence, slabá různorodost úkolů. Po navyknutí na různé zvláštnosti ale můžu určitě pochválit RPG systém, který vám dovolí si zvolit si herní styl a k nim širokou plejádu zbraní ( od atomovek po obyčejné prkna či trubky)

Nejlépe bych nakonec hodnotil příběh, který je pořádně praštěný a sedí do satirického postapokalyptického světa. I když zpočátku byl velmi vážný a měl rychlý spád. Nastalý obrat a vmíchání příběhu mezi místní frakce mě začal bavit a já si mohl hrát na dvojitého, nebo spíš trojitého agenta hnaného touho po pomstě.

Rozhodně jsem po dohrání hlavního příběhu neměl chuť na desítky dalších vedlejších úkolů a aktivit, které hra nabízí.Tudíž bych byl k nějakému doporučení na zahrání opatrný a hodnotil bych ji kladně vzhledem ke snížené ceně 10 eur, které jsem za Fallout 4 utratil.

Pro: Grafika, příběh,humor

Proti: Chyby,opakující se vedlejší úkoly, místy nudné prostředí

+13

Blood West

  • PC --
Jako správný boomer mám rád shootery a přesně ten BW tak úplně není. Ve skutečnosti je to survival horor stealth open world ve westernovém retro kabátku - vcelku unikátní koncept se zaměřením na prozkoumávání, looting, RPG elementy a opatrné souboje. Takový Dark Souls mezi boomershootery. Save slot je pouze jeden, obtížnost si nelze vybírat, smrt se trestá respawnem nepřátel a kletbami hlavní postavy, opatrný postup je nutný stejně tak jako časté úprky se sevřenými půlkami. 

Se svým přístupem "tak já to teda zkusím, ale jestli mi to nepude, tak to smažu!" jsem se potácel pár prvních hodin, než mě hra naprosto pohltila. Už si ani nevybavuju, kdy jsem se na hraní doslova těšil při jízdě z práce nebo kdy naposledy jsem seděl u monitoru až do brzkých ranních hodin.

Zpočátku vyšší obtížnost může někoho odradit, ale postupně se hra stává lehčí a lehčí, což je zároveň největším negativem a důvodem, proč to nemůže být za pět. Mezi třemi separátními mapami se nedá volně pohybovat a rozhodně jsem přesvědčený, že rozumné by bylo při každém přechodu do nové mapy hráči sebrat veškeré vybavení. Pnutí, které se dostavovalo v první mapě, začalo postupně ochabovat ve druhé, přičemž ve třetí už se mi ani nepodařilo umřít. 

Postavu je možno vylepšovat směrem k chladným nebo střelným zbraním, nechybí ani kladivo, tomahavky nebo kuše. Gunplay je naprosto boží, stejně taxe autoři vůbec nebáli vyhrotit nabíjení hezky po jednom náboji. Sebrat pistoli s bubnem na 28 nábojů znamená opravdu každý jeden náboj nabít individuálně, což zabere reálně asi tak dvě minuty. Podstatnou roli hraje i sběr a používání artefaktů, které mohou mít pozitivní i negativní buffy. 

Hlavní postavu dabuje legendární Stephen Russell aka Garret z Thiefa, s hlasem položeným více do nasrana. V menu je možnost omezit jeho četnost hlášek, což bych rozhodně doporučoval zapnout, jinaxi Stephen okomentuje sebrání úplně čehokoli a že toho tady je! Hromady lootu je poté možno zpeněžit u NPC a je potřeba věnovat nějaký ten čas mikro-managementu inventáře, protože tlačítko pro přerovnávání věcí nefunguje úplně stoprocentně. Např. neumí seskupovat stejné typy munice nebo otáčet předměty tak, aby se vešly i do posledních volných slotů. 

BW dokáže poškrábat na stejných místech, jako třeba Arx Fatalis nebo System Shock Remake a rozhodně ho řadím k největším překvapením za posledních několik let. Jen by to chtělo to volume obtížnosti poštelovat trochu doprava... 

Hodnocení: ✰✰✰✰
Herní doba: 32hod
+13

Československo 38–89: Atentát

  • PC 75
Attentat 1942 je PC hra vyrobená v roce 2017 v ČR, sledující fiktivní postavy vyprávějící fiktivní příběhy z doby nacistické okupace. Fiktivní je možná špatné slovo. Nadšenci z Univerzity Karlovy a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR do živé (nedávné) historie na základě reálných informací, reálných osob a jejich reálných osudů v podobě, v jaké byly zaznamenány či subjektivně vyjeveny, sestavili příběh vymyšlené osoby Jindřicha Jelínka, který byl jako mnoho lidí zatčen gestapem po atentátu na Reinharda Heydricha. Hráč v roli vnoučete Jindřicha Jelínka zjišťuje, proč byl dědeček zatčen a jakou roli v atentátu sehrál, přičemž pokládá otázky svědkům tehdejších událostí a odhaluje tak postupně příběh své rodiny prostřednictvím filmových rozhovorů s různými postavami, interaktivních komixů, autentických záběrů či rozličných miniher.

Projekt je nejčastěji označován za výukovou pomůcku či interaktivní dokument obsahující silný příběh doplněný o autentická svědectví a dobové materiály, o důležité připomenutí minulosti. K tomu bych doplnil asi pouze, že jde o jeden z počinů připomínající, že mír a svoboda nejsou samozřejmostí.

Skoro bych řekl, že zakomponované minihry mají i svou případnou neintuitivností sloužit pro uvědomění nemožnosti nových pokusů v reálném životě a skutečnosti, že o osudu člověka může rozhodnout naprostá nepatrnost mimo jeho kontrolu.

Samozřejmě je možné, že ve mně hra vytváří takový dojem, neboť jsem jako dítě vyslechl několik příběhů přeživší prababičky z dané doby. Přeci jen dojmy a zážitky jsou vždy subjektivní. Každopádně tleskám, že něco takového vzniklo a podařilo se vydat též v Německu. Kdybych měl projekt hodnotit z čistě herního hlediska, určitě bych udělil podstatně nižší hodnocení, ale o tom to prostě není.
+13

Playing Kafka

  • PC 75
Tato jednohubka zajímavě přepracovává některá Kafková díla do herní podoby. Herně je to poměrně jednoduché a většinou stačí spojit něco s něčím na dane obrazovce a hra se posune dále ve vyprávění. Ve hře jsou občas možnosti volby, které trochu hru větví, ale zas mě to zaujalo na tolik abych si hru zahrál znovu a prozkoumal jiné možnosti. Vizuálně je to takové jednodušší, ale dá se to. Hodně se mi líbily animace pohybů apod., které jsou příjemné na pohled. Hra pěkně pracuje se zvuky, které pomáhají dobře k prožitku. Vyprávěním je to lákavé, gameplayem zas moc ne, ale celkově hra ve mě udělala dobrý dojem.

Pro: Animace, volby, práce se zvuky, atmosféra, přepracovaní poměrně nevšedního díla

Proti: Herně jednoduché, vizuál, ne každému styl vyprávění příběhu sedne

+13

Eastward

  • PC 55
Velké, velké zklamání. Předně nutno říct
- vůbec mi nevadí ukecané hry
- vůbec mi nevadí hry upozaďující hratelnost za příběhem
- vůbec mi nevadí, když není příběh doslovný a má prostor pro interpretaci
Naopak jedny z nejlepších her co jsem hrál vykazují různý znaky výše.

Eastward si ze všeho bere bohužel to horší. Bojím se, že to jediné, co je na Eastward kladné, je vizuální styl, lehce nadprůměrné puzzle/bojové části a jakýsi závan potenciálně zajímavého světa, který tam však nakonec není.

Eastward měl obrovský potenciál a mohla z něj být klidně devítková hra. Jenže jí sakra chybí pevná ruka producenta/editora, který by jí osekal a udal jednotnější směr a přidal řadu iterací, kterými by se prošlo testování kvality, aby vyházelo, předělalo, přepsalo a upravilo spoustu míst.

Takhle máme před sebou hru, která je:
- nesmyslně natahovaná balastem. Kdyby ta hra byla čtvrtinová, maximálně třetinová, obrovsky by jí to pomohlo, samozřejmě pokud by se škrtalo na správných místech - nadbytečné postavy, nadbytečné texty, nadbytečné úkoly
- nedospělá a dětinská. Nemyslím graficky. Dokonce chápu i tu příběhovou stylizaci a posazení do pohledu "malé holky", ale to není omluva pro to, aby se tam 90% postav chovalo naprosto hloupě a bořilo jakýkoliv pokus o budování světa. Postavy v Eastward budete nenávidět - je jich spoustu, jsou ukecané a nudné.
- v nefunkčním světě. Hra od začátku nastiňuje zajímavý svět, ale čím hra pokračuje dále, tím se se představa o nějaké koherentní vizi bortí, celý svět je jen nutné zlo, aby mohl grafik do něčeho vysypat svoje nápady a um. Cokoliv se ale děje, jakkoliv svět funguje, je zcela nesmyslné a nefunkční. Až dojde na "kapitolu s opicemi", vše vyeskaluje do tak absurdního nesmyslu, že si uvědomíte, že tohle nikdy nebmělo být ani náznakem vážné a že jde o pouhou pohádku ve stylu pejska a kočičky vařící dort.
- naplněna nedomyšleným, naivním, hloupým a záměrně děravým příběhem. A tohle bolí nejvíce. Ledacos hře odpustím, pokud má dobrý příběh. Eastward se chvíli tváří, že má svá tajemství a že odkrývá karty záměrně pomalu. Ovšem jak příběh graduje ke konci, dojde vám, že scénárista stejně jako v případě světa, nemá příběh pevně v rukou. Plno věcí není vysvětlených z jednoduchého důvodu - scénárista je nemá domyšlené, sám je neví. Drtivá většina je zobrazena jen tak, aby se nemuselo moc přemýšlet nad detaily. Když se z těch kousků má pak upéct nějaké finále, smutně koukáte, k jakým trampotám musí příběh sahat, aby se posunul dále. V kontrastu s tím, že víte, jak silné příběhy i jednoduchá grafika může nabídnout (To the Moon ), ve vás Eastward nevyvolá žádné pocity, natož silné. Maximálně vám protočí panenky.

A to všechno je hrozná škoda, protože tam jsou slibné náznaky. Některé postavy jsou opravdu sympatické a vypadají, že mají zajímavý background, některé momenty, kdy hrála tajemná hudba a vy jste se procházely unikátními pasážemi, měli svou super atmosféru. To vše jsou bohužel záblesky toho, co Eastward mohl být, ale určitě není.

Nenechte se zlákat vizuálem a ušetřete se od zcela neopodstatněných 30hodin herní doby.

příjemnou atmosféru

Pro: vizuál, některé hudební podkresy, náznaky zajímavého světa a příběhu

Proti: příběh; svět; postavy; vata vata vata; rozhovory; jen průměrné akční/puzzle pasáže

+13

Elden Ring: Shadow of the Erdtree

  • PS5 95
Byla to jízda panečku, ale vyplatilo se těch 30 hodin navíc, či nikoliv?
Co vzít prostředí Elden Ringu, využít systém vylepšování alá sekiro a inplementovat do něho protivníky, kdy většina inspirace je průřezem napříč tituly od Dark Souls 1-3 v kombinaci s bloodborne. Zní to celé hrozně hezky, avšak by to nebyl Fromsoftware, pokud by neposadil laťku náročnosti o něco výše.

Jak je již známe do prostředí Shadow se dostaneme skrze kokon miqueli a než se nadějeme jsme v úchvatném světe o velikosti limgrave, avšak nenechme se zmýlit onou velikosti, jelikož se zde staví na vertikální rozlehlosti, takže pokud jste měli problém s tím, že jste někdy neodhadli skok a zemřeli jste, pak mi věřte, že v tomto ohledu je prostředí Shadow ještě náročnější.
Ruku v ruce s tím jde i orientace na mapě, neboť tyto vertikální rozdíly, dělají značný problém, jak se dostat do určitých oblastí. Cesty jsou často nejasné a tak nezbývá, než trávit hodiny průzkumem (Značným extrémem potom je vstup do oblasti, do které se lze dostat pouze za pomoci gesta).

V tomto rozšíření nás čeká 10 rembrance bosů, chcete-li hlavních bosů. Každý je tak odlišný a prověří vaší schopnost, jak v boji, tak i flexibilitu ve smyslu, jak jste schopní se adaptovat, případně pozměnit svůj build. V mém případě to bylo NG+4 a musím říci, že v tomto ohledu jsem již celkem schopný se přizpůsobit. Nicméně z okruhu mých přátel vím, že pro některé, byli jednotlivý bossové opravdovým peklem, kdy na nich trávili i více jak 6-8 hodin, než se jim je podařilo porazit.
Hlavní změnou v tomto ohledu při těchto soubojích, je jak šíleně agresivní jsou. U většiny z nich je skoro nemožné vyvolat na začátku summony, aniž by vám nepřítel uštědřil jednu, či dvě rány, v nejhorším případě vás instantně zabil.
K soubojům mám jen jednu poznámku, kterou si nemůžu odpustit. S dlc vyšel i balance update a netuším co v něm vytvořili, ale z nějakého důvodu je na PS šílené aggro směrem k hráči a jakýkoliv summon je tak spíše členem do počtu, než by vás souboj usnadnil. Pokud už na sebe strne útok bosse, pak stačí jediný útok a zase jdou všechny útoky na vás (neplatí pokud jde o hru v kooperaci)
Další viditelnou změnou u těchto bossů je "dualita" či "trialita" jejich zaměření. Takže narážíme na kombinované útoky příkladem (oheň a krvácení, oheň a blesky, oheň a magie, jed a šarlatová hniloba) Trialitou poté je ještě fyzické poškození jako takové. Tím pádem dost často tyto kombinace dávají opravdu enormní poškození.

Jelikož jsou souboje náročné, tak nám do prostředí Shadow přidali několik možností, jak si hru ulehčit. Od nových zbraní typu parfurmer bottle, proti dračí kopí, silnějších incantation či kouzel. Vylepšení zaznamenaly i házející poty či nové crystal teary do wonderous flask.
Tím nejzásadnějším jsou Scadutree fragments (max .level 20) a Revered spirit (max. level 10), které mají zásadní vliv na průběh celého hraní. Fragmenty zvyšují poškození od hráče a zároveň zvyšují odolnost proti všemu poškození. Spirit má stejné vlastnosti jako u hráče jen je aplikován na summony (Co se nám tím snaží Miyazaki říci?).

Příběhově dostáváme zase několik indícií a tak rozvíjíme příběh původního Elden Ringu, avšak trochu jiným směrem. Nechci tu moc rozvíjet nějaké teorie, či spoilerovat příběh, a tak jen konstatuji, že na konci mám více otázek, než-li odpovědí. Největším fuck upem v tomto ohledu je závěrečný boss a následná vzpomínka, která nám vůbec nic neříká.

Byť jde o starší engine, stále dokáže překvapit, jak krásné lokace a hra se světlem navodí tu správnou atmosféru.
Třešničkou na dortu jsou pak epické hudební doprovody při souboji s bossy.

Ve hře jsem strávil něco přes 30 hodin a již jsem dokončil vše co se dalo. Osobně jsem jednoho bosse chodil pořád dokola, jelikož jsem ho porazil na třetí pokus a spostě lidem dělal nemalé vrásky
(Mesmer). Ovšem závěrečný boss je opravdu jiné kafe, neboť si dovolím konstatovat, že více neférového a nevyváženého, řekl bych až nesmyslně útočícího s minimální šancí na útok neznám.
Ani 8 hodin mi nestačilo ho porazit. Rozumím výzvě a tomu, že to opravdu má z vás dostat to nejlepší, jen bych si to představoval jinou formou.

Celkově jsem si rozšíření neskutečně užil a těším se na NG+5, abych se do Shadow znovu vrátil a nakopal všem zadky.

Pro: Možnost vylepšování útoku a obrany, nové bojové styly, nové zbraně

Proti: Nevyvážené agro, komlikované hledání cesty do daných lokací, "nový" protivníci kopiemi z předchozích DS a BB.

+13

Xanadu Next

  • PC 75
Za mlhavých dní prý z vod jezera Orwell vystupuje tajemný hrad Strangerock. Když se k němu ale člověk pokusí doplout, zmizí jako přelud. Mladá archeoložka Charlotte přijíždí na ostrov Harlech uprostřed jezera, aby studovala starodávné rozvaliny, kterých je ostrov plný. Třeba při tom odhalí i tajemství mizejícího hradu. Rozvaliny jsou však plné všelijaké nebezpečné havěti, a tak s ní cestuje i mladý rytíř - vy. Jenže těsně před vaším příjezdem se v rozvalinách stala vražda a stráže nikoho nepouštějí ven z vesnice, dokud se vše nevyšetří...

Xanadu Next je akční RPG v pohledu z ptačí perspektivy. Celá hra se dá ovládat jen pomocí myši podobně jako Diablo. Grafika je pěkná, i když viditelně pochází z doby, kdy záleželo na každém polygonu.

Příběh je vyprávěný napůl pomocí předrenderovaných filmečků a skriptovaných 3D sekvencí, napůl pomocí starodávných kamenných tabulek a deníkových zápisků, které najdete v rozvalinách a dáte Charlotte k přeložení. Ve hře nejsou žádné vedlejší úkoly v tradičním smyslu. Od začátku do konce hry si prostě jen musíte prosekat cestu armádou nepřátel z bodu A do bodu B, kde se přehraje příběhový filmeček, a tak stále dokola. Občas musíte povinnou příběhovou animaci spustit tím, že promluvíte se správným vesničnem, ale jinak jsou dialogy vesničanů jen směs tipů pro nováčky a bezvýznamné vaty.

Autoři si dali pořádně záležet při tvorbě herní mapy. Cestovat budete přes několik různých prostředí plných obvyklých druhů fantasy nepřátel. Abyste ale v pozdější části hry nemuseli běhat dlouhé kilometry přes stále stejné lokace, na některých místech se vám otevřou zkratky buď přímo zpět do vesnice, nebo k nějaké jiné cestovní zkratce. A pro zpestření akční rutiny přidali i řadu hlavolamů, kde musíte správně pousunout bedny a kamenné kvádry, abyste získali truhlu s odměnou.

Celkově je Xanadu Next příjemná akční rubačka pro chvíle, kdy se vám nechce moc přemýšlet. Příběhu by ale prospělo zpestření nějakými vedlejšími úkoly.

Pro: Svižná akční hratelnost, cestovní zkratky, hlavolamy

Proti: Lineární příběh bez vedlejších úkolů

+13

XCOM 2: War of the Chosen

  • PC 70
War of Chosen je věru obsažnej přídavek - není to jen pár map a itemů. Až překvapivě se autorům podařilo zahnívající koncept XCOM2 ozvláštnit a i obtížnost mi přišla tužší (NORMAL) a to především na začátku kampaně. Né všechno se to ale povedlo.

CHOSEN - tahle trojka je doslova tragická. Pokud někdo z nich otevře pusu (mluví normálně anglicky) je to k pláči a to že to pak trvá než se vykecaj­! Jejich nejběžnější činností je vyvolávání známých nepřátel, takže vlastně sprostej respawn.­ Mise "palác" kde lze tyto nepřátele (konečně) nadobro odstranit je pokaždé stejná.

LOST - naopak tyhle zombies se mi líbily. Plížit se bez odhalení a sledovat jak se nepřátelé režou navzájem je nový a neokoukaný.

Je toho mnohem víc novýho: cover operations, frakce (3), zbraně, mapy, mise, noví nepřátelé. 
Nemůžu říct, že by mě to nebavilo pokořit, ale nezbavil jserm se pocitu, že z této hry už prostě víc vyždímat nejde, a některý nápady (Spectre) mi přišly až příliš "levný" a prvoplánový.

Summary:
Sice je hra citelně pozměněna, že asi stojí za to si ji dát znova bez trýznivýho pocitu, že je to úplně totéž znovu - skalní fanda to tak zjevně přijme s povděkem.
Na druhou stranu s novým obsahem vyznívá kampaň tak nějak přeplácaně a možná pro hráče, co původní kampaň vůbec neznají, možná bude lepší projít originál bez Chosen. A toto tvrzení zkrátka moc lichotivě nevyznívá.

70%

Pro: Lost, nový zbraně, levely, mise a detaily.

Proti: Chosen (a jejich neustálý trapný kecy), poněkud přeplácaný  

+13

Dorfromantik

  • Switch 70
Obvykle na volání budovatelských strategií odpovídám kladně, tím spíše, když hra láká na políčkové mapky – v tomto případě hexagonální. Vesničková romantika navíc vypadá na obrázcích lákavě a když přišlo Super Rare Games s nabídkou vydání na Switch, tak už jsem neodolal a hru koupil. Je to skvělá odpočinková hra - nebál bych se říci, že dokonce terapeutická - s uklidňujícími účinky.  

Princip je jednoduchý a nejde vlastně o nic méně a nic více, než co je prezentováno. Hra má několik různých módů, ovšem žádnou kampaň a ani nic jako příběh. Začíná se vždy s jedním pazlíkem uprostřed prázdna a úkolem je stavět dokola a rozšiřovat území tak, aby se vhodným způsobem doplňovalo, což napomáhá odemykat bonusy a další podmínky k plnění. Terén obsahuje několik různých biomů a struktur, přičemž se políčka berou ze sloupečku vpravo a je možno s nimi otáčet podle potřeby, aby si dobře sedly do mozaiky na mapce. Zásoba pazlíků po čase dojde, nicméně hráč získává postupně i nějaké další podle toho, jaké podmínky (úkoly) se mu daří plnit, což je vždy podle stejného mustru doplň do řady XX dalších políček s domečky, stromy, vodou apod.    

Políčka vypadají malebně a obsahují pohyblivé prvky s otáčivými mlýny, lodičkami nebo lokomotivami. Pokud přiložím a rozšířím pazlík s vodní plochou nebo železnicí, lodičky a lokomotivy mají delší dráhu k pohybu. Hudba hraje stále jakési meditativní poklidné melodie. Nejvíce se mi líbil fakt, že sousedící políčka na mapce reagují s terénem přidávaného pazlíku, takže když třeba přidávám vodní zátočinu doprostřed zeleně, ze zátočiny se stane drobounký rybníček.  

No… a to je v podstatě všechno. Dal jsem hře kolem 20 hodin. Občas mi na mapkách vznikaly poměrně zajímavé kreace, ba přímo monstrózní rurální či agrikulturní sestavy, nicméně dosahování herních „odměn“ (spíše skóre) mě zase tak moc nemotivovalo k dalšímu hraní, hra se mi celkem brzo okoukala (zejména vlivem málo variabilního terénu) a největší uspokojení jsem měl z free módu bez jakýchkoliv omezení. Došel jsem k závěru, že ke hraní tohoto typu poklidných her musí mít člověk opravdu náladu, případně se to dá vzít na cesty a není k tomu ani moc potřeba přehnaně velká pozornost. Já jsem se rád na chvilku odreagoval, ale teď už zase potřebuji něco aspoň trochu příběhového.
PS. Na Switchi je dokonce česká lokalizace, to je vzácné.

Pro: Chill a meditace; budování políček; občas zajímavé sestavy

Proti: Chybí kampaň a příběh; málo terénních prvků; políčka rychle docházejí

+13

The Dark Pictures Anthology: Man of Medan

  • PC 65
Bylo nevyhnutelné, že si tento... klenot, jednou zahraji. Smíšené až negativní recenze mě odrazovali dost dlouho, ale když se to nakonec ukázalo v atraktivní slevě, věděl jsem, že do toho musím jít. A jak se ukázalo... verdikt je poměrně spravedlivý. Man of Medan je neuvěřitelně nedokovaná hra.

Ze začátku mě hra poměrně zaujala. Systém vztahů a vlastností postav byl fajn, některé funkce jsem už znal z pozdějšího The Quarry. Zaujetí mi ale vydrželo asi jen čtvrtinu (sic!) hry. Poté přicházela otupělost. Z příběhu, který ztratil lesk ve chvíli kdy vám docvakla pointa, z neskutečně šeredných animací obličeje postav, občas i z amatérského poddání dialogů.

Mě to přestalo zajímat, a to je nejhorší hřích kterého se hra může dopustit. Bylo mi jedno, co bude dál, co se stane s postavami, a už jsem se jen modlil ať to skončí. Celkově je to u The Dark Pictures velký problem, protože tyhle hry jsou i o znovuhratelnosti. Vás to má zaujmout a máte to zkusit znova, zjistit, jakým směrem se to může ubírat. K tomu mě ale nikdo nedokope. Nechci to dlouho dobu, možná u navěky, vidět.

ALE! Postava kurátora mě zaujala, ač je plná klišé, a trailer na Little Hope mě ve skutečnosti přiměl dát The Dark Pictures ještě jednu šanci, než to s tím vzdám. Čarodějnictví je koneckonců, zajímavější téma než opuštěná vojenská loď.
+13

The Dark Pictures Anthology: Little Hope

  • PC 80
Tak tohle už bylo jiné pošušňáníčko. 

Věděl jsem, že mě samotné prostředí bude bavit více, ale nečekal jsem, o kolik bude hra celkově lepší než první díl. Lepší animace, lepší dialogy, lepší příběh, a překvapivě i mnohem lepší hratelnost. 

Ale co říct bez spoilerů?

V tomto díle se ujmete malé skupiny studentů s profesorem na exkurzi, s kterými havaroval autobus u městečka Little Hope, v kterém se stalo v minulosti dějištěm mnoha tragédii. Tragická požár, při kterém zemřela celá rodina, uzavření továrny, které vedlo k ekonomickému kolapsu, a v dávné minulosti i čarodějnické procesy. Právě s ozvěnou této dávné minulosti se naše postavy setkávají a s hrůzou zjišťují, že dávné historické postavy mají stejnou tvář jako oni a jejich démoni se je snaží zničit i v současnosti.

To pro hrubou představu. Jak jsem řekl, mě Man of Medan prostě nezajímalo. Od prostředí po postavy. Tady mě to ale dovedlo vtáhnout a já hltal každou minutu. Little Hope je naprosto precizní mysteriózní psychologický horror, jasně inspirovaný Silent Hill, který využívá démony jako metaforu o lidském traumatu a krutosti, což SKVĚLE podtrhuje špatný konec hry.

Hra ale zachází ještě dál, a to už musím schovat pod spoiler. Je jasné, že konec je mezi hráči značně kontroverzní, ale mě se to vážně líbilo.  Pokud nevíte, na konci na odhaleno, že Andrew je vlastně Anthony, jediný přeživšího zmíněného požáru, který trpí halucinacemi a dal tváře své rodiny novým postavám. Nepovažuji to ale za špatné, za prvé proto, že je minimálně na diskuzi kolik z toho je vážně jen halucinace a kolik je zde nadpřirozena, ale hlavně proto, že já nepovažuji hru poté za irrelevantní.

Naše rozhodnutí minimálně určuji, jestli se vyléčí jedna zraněná duše. Sekundárně věřím, a potvrzuje to i dialog kurátora a achievement, že jsme pomohli ztraceným duším skutečně najít klid a jejich smrt by přinesla věčné zatracení.
 

Co musím pochválit jsou některé akční scény. Většinu času hrajete jednu scénu za jednu postavu, druhou za jinou a tak dále. Někdy ale nastane sekvence, kdy musíte utíkat nebo bojovat, a postavy se mění v rychlém sledu. Skvělá práce s kamerou a nával adrenalinu. 

Little Hope spoustu hráče zklame či zklamal, a věřte, že já to chápu. Ale na rozdíl od Man of Medan, tohle byla moje krevní skupina.
+13

Voodoo Detective

  • PC 75
Karibská oblast, 30. léta minulého století, v hlavní roli černoch se šamanským bílým průhem přes oči a jménem Voodoo Detective. Že je to vtip? Ale kdeže, opravdu se jmenujete Mr. Voodoo Detective. To není vtip. Naopak. Musím říct, že se jedná o veskrze velice povedenou adventuru.

Tak příjemné adventurní hraní jsem totiž dlouho nezažil, musím neskonale přiznat. Prostředí jak vystřižené z partesu nějakého noir thrilleru z prosluněného ostrova, kde vládnoucí garnitura ještě nikoho neurážela za to, že to tam vedou trošku sociálním směrem. Tedy tak, jak se na karibské státy historicky sluší a patří. Nakreslené ale jako poslední kreslení (ne 3D) Poldové, i když Tulareanus tu v diskuzi tvrdí opak a hru graficky přirovnává spíše k Broken Swordu, což já tam popravdě úplně nevidím. Trošku hravě, trošku vtipně, hodně barevně, s vtipem, grácií sobě vlastní a hlavně s příběhem, který hráče baví prozkoumávat dál. A to i přesto, že se mnohdy úplně nebere vážně. Příběh je totiž příjemně odpočinkový, ale zároveň pořád nabitý námětem, který dokáže udržet nejen v napětí, ale i s bezprostředním pocitem chtít vědět víc.

Kromě klasických adventurních mechanismů nicméně i zde tvůrci přispěchali s něčím svým, osobitým. A tou je tajuplná voodoo kniha, která ukrývá různé recepty na lektvary, které Vám v průběhu hraní nejednou krát pomůžou. Úkolem je pak už jen sehnat patřičný materiál pro uklohnutí lektvaru, což bude jeden ze zásadních znaků této adventury.

Ve výsledku jsem byl ale velice spokojený. Sice délka je tu asi největší kámen úrazu, ale pořád je to další z her, která dokazuje, že adventura není mrtvý žánr nebo naopak žánr pár studií, popř. nemusí být součástí aktuálně hojně oblíbeného pixel artového hnutí. Tohle je prostě čistý adventurní kousek z dnešní doby. Aktuální, ale zároveň s detektivním příběhem, příjemnou hudbou a dialogy, které Vás na pár hodin s chutí pobaví.

Pro: Povedený příběh, čtivé dialogy, vydařený dabing, příjemná karibská atmosféra, zvraty, logický průchod...prostě vydařená žánrovka.

Proti: Jen s tím problémem, že je poměrně krátká na to, aby se Vám zakořenila v paměti. Přitom vše ostatní v rámci žánru bez problémů splňuje.

+13

Kena: Bridge of Spirits

  • PC 85
“Kena: Bridge of Spirits” je opravdu výjimečná hra, která kombinuje nádhernou vizuální stránku s poutavým příběhem. Hra vás zavede do kouzelného světa plného duchů a magických bytostí, kde se ujmete role Kena, mladé duchovní průvodkyně.

Grafika a animace : Hra vyniká svou úžasnou grafikou, která připomíná animované filmy od studií jako Pixar nebo DreamWorks. Každý detail je pečlivě propracovaný, od prostředí až po postavy, což vytváří opravdu pohlcující zážitek.

Příběh : Příběh je srdcem hry. Sledujete Kenu, jak pomáhá ztraceným duším najít klid a odhaluje tajemství svého vlastního osudu. Příběh je dojemný a plný emocí, což hráče nutí pokračovat a objevovat více.

Herní mechaniky : Hra nabízí kombinaci akčních soubojů a řešení hádanek. Souboje jsou dynamické a vyžadují strategii, zatímco hádanky jsou kreativní a zábavné. Kena má také schopnost ovládat malé duchovní pomocníky zvané Rot, kteří jí pomáhají v boji a při řešení hádanek.

Zvuk a hudba : Zvukový doprovod a hudba jsou dalšími silnými stránkami hry. Hudba dokonale doplňuje atmosféru a zvukové efekty přidávají na autentičnosti zážitku. Celkově je “Kena: Bridge of Spirits” hra, která nabízí nejen vizuální a zvukový zážitek, ale také hluboký a emotivní příběh. Je to hra, která stojí za to si zahrát, ať už jste fanouškem akčních adventur nebo hledáte něco nového a osvěžujícího.
+13

EA Sports FC 24

  • PC 0
Po bezprecedentním průseru v podobě technicky zprasené loňské Fifinky, kterou měli hráči problémy na PC vůbec spustit, jsem neočekával mnoho, ale řekl jsem si, že v EA Passu letošní EA FC, neboli z názvu mezinárodní mafie kvůli licenčním důvodům na jméno nejodpornější společnosti ve videoherním průmyslu přejmenované pokračování klasické série, přece jen prubnu, jakožto historický svědek dekadence něčeho tradičního.

Za významné zlepšení považuji, že jsem hru letos bez problémů spustil. Tím ovšem výčet pozitiv končí. :D Jelikož je tohle čtvrtý ročník v pořadí, který jsem hrál, dokáži porovnat nuance a musím konstatovat, že EA Sports FC 24 je ta nejhorší „FIFA“, co jsem kdy měl to neštěstí hrát. Vše, co bylo poslední už skoro dekádu špatně, EAFChcanké24 úmyslně amplifikuje, aby hra byla ještě primitivnější a přístupnější pro lidi s ještě menším IQ než kdy dříve (tipoval bych to letos tak na IQ 40). Už tak špatnou defenzivní AI tentokrát v EA ještě více limitovali, aby mohli Mbappé s Haalandem běžet nezastavitelně přes celé hřiště bez potřeby nahrávky, kterou by chudinka hráč přece mohl pokazit.

Když obránci a defenzivní záložníci (jediní hráči, co v této sérii brání, a s těmi záložníky významně přeháním) vidí ty miliardářské hvězdy, ony produkty masové konzumní kultury, instantně se jim postaví jako palestinskému otrhánkovi z Ronalda a nejsou schopni běhat, držet krok, agilně se otáčet, neboť by si prostě mohli lupnout klobásu. Tzv. jockey, neboli běh, jenž do jisté míry kopíruje rychlost útočícího hráče, není letos vůbec reaktivní, v přímém protikladu k tentokrát neskutečně OP dribblingu, umožňujícímu instantní přemisťování balónu. Nově mohou hráči dokonce ve chvíli kontaktu s míčem měnit směr sprintu. Takže než si obránce srovná nádobíčko v trenkách, řítí se už útočný génius sám na gólmana.

Samotné by to ovšem asi ještě pořád nestačilo, AI obrany tudíž naschvál opouští ve vápně a jeho okolí protihráče, tu udělá pět kroků od nich, když jsou v nebezpečné pozici, tu začne vyklusávat, když protihráč akceleruje do náběhu. Tohle tedy není žádná novinka, nýbrž evergreen, dlouhodobě nejotravnější věc na sérii, neustále zneužívána v online kláních různými sweatlordy. Letos ovšem nefunguje dobře ani tackling. :D Souvisí to s již zmíněným neobratným jockey, kdy se obránce nestíhá stavět do souboje ve správných úhlech, natož aby sám v souboji akceleroval, aby se dostal před balón a jen pozdě nekopíroval pohyb útočníka.

Nadto se ale zkrátila i vzdálenost, v níž lze protihráči balón odebrat, zpravidla na něj musíte být nalepeni, jako byste mu chtěli usazeni na klíně srkat daiquiri. No a pak tu máme další komediální rozměr, kdy zatímco ještě minulý rok v lopotných soubojích o míč byly odrazy víceméně 50 na 50, nyní se téměř vždy odrazí statisticky superiornímu útočníkovi rovnou do běhu, případně tackle z dokonalého úhlu zepředu neprojde jako čistý, protože byl proti miliardáři a tudíž faul! K nevíře.

Hrál jsem tradičně pouze v modu Seasons za Slavii, tedy v online kláních s kluby reálných soupisek, protože máloco na tomto světě považuji za tak stupidní jako ty různé dream teamy a sběratelské kartičky s jejich mikrotransakcemi. Zde jsem však narazil na několik let přetrvávající glitch, tentokrát ovšem mnohem častěji než kdy předtím! Totiž i přes nastavení restricted ohledně statistické kvality týmů mne hra párovala z drtivé většiny do matchů s různými opičáky s Realem, Liverpoolem, City a PSG.

A nebojte, končil jsem s vyrovnanou bilancí a ukázal retardovaným konzumentům fotbalového marketingu, jakže se to kombinuje až do prázdné kasy, zatímco si slintali na košili a házeli gamepadem z okna (za celou dobu hraní se mi nestalo, že bych dohrál do konce vítězný match, odpojil se mi protihráč i vteřinu před koncem, asi abych neměl replaye jeho vykombinovaného ponížení). Jenže často jim z výše řečených důvodů stačí prostě jen běžet a párkrát zamíchat míčem, stejně jako nemohou se svými super cool hráči nevstřelit gól z jakékoliv volné pozice.

Proto bývají nesrovnatelně kvalitnější zápasy s hráči, co nemají top týmy, neboť mnohem častěji umí hrát a nejsou odměňováni dopaminem automaticky pro hltání globální fotbalové nekultury. Jenže abych se k nim dostal, hra mě nutí hrát s enormně zvýhodněnými nekreativními debílky. Říkal jsem si původně, že bych zkusil ještě single mod kariéry s realistickými slidery od Matt10, nicméně nevěřím, že by dokázaly napravit takový masivní downgrade, kterým tento ročník je. Nutno také zmínit, že nové UI trpí různými bugy a byl jsem kolikrát nucen ze zacykleného inputu gamepadu utéci s myší v ruce, a zůstaly rovněž problémy s odpojením ovladače v průběhu zápasu. Takže po roce opět krásných 0%, shit's in the game! Naprosto toxická hra, jíž se vyhněte obloukem.
+13

Quasimodo

  • C64 100
Záchvat smíchu mi trhá střeva, pokaždé když si vzpomenu, jak k smrti vyděšený jsem při hraní QUASIMODA před více než 30 lety byl. Pleny jsem už nenosil, ale rozhodně by se hodily. Vojáků dobývajících se do zvonice se s vypětím všech sil zbavit dalo, ale hrůza z křídel okolo poletujícího netopýra mě nutila stavět u dveří barikády, aby mi nevlítl do pokoje oknem. A to jeho zlé oko!

Nejdřív jsem si myslel, že požárníci nahánějí ožralýho zedníka, ale záhy mi bylo vysvětleno, že je to Zvoník od Matky Boží. Příběh začíná v momentě, kdy Esmeralda zrovna dotřepala nohama, Frollo si po rozplesknutí ustlal na dlažbě před chrámem a Quasimodo se snaží prchnout do bezpečí. Ve hře není ani jedno písmeno či mluvené slovo, takže si každý musí vše domyslet sám.

Dál než na třetí obrazovku jsem se tehdá nedostal, ale hrátky s koulema mě dokázaly zabavit na dlouhé hodiny, což platí dodnes. Pokud jsou teda moje. Smůla hoši, Kvasík byl sice můj první, ale na kaďáky nejsem. Hned po něm totiž přišla Giana se svou ségrou a tři zábavné holky mě naučily poznávat slasti života. 

O pár let později - po osvojení správné techniky kulek vrhání a zvonu hopsání - jsem Kvasu sjížděl až do konce i několikrát po sobě. A vůbec mi nevadilo, že se postupně se scéně objevily netopýři dva, tři.. páč ty jejich zlá oka nevystraší velkého kluka.

Zub času oponou škubl a dnes je možné QUASIMODA sfouknout během pár minut v online emulaci C64,  přímo v prohlížeči. Pro nejvymazlenější finty vyžadující šikmé pohyby je nutné zmáčknout dvě směrové klávesy zároveň, takže se vytratila ladnost joysticku, ale výhodou osmdesátkových osmibitovek je, že i po letech vypadají v HD rozlišení stále stejně dobře jako kdysi na televizi.
+13

ABZU

  • PC 85
No to je krása! Rozhodne je prospešné si občas zahrať hru typu Abzû. Obzvlášť, ak ste ako ja a milujete najrôznejšie náročné hry. Abzû je ich úplným protikladom: ide o meditatívnu artovku a viac než príjemný relax, ktorý vás navyše aj esteticky obohatí. Pokiaľ ste hrali podobný titul Journey, tak viete o čom hovorím.

Abzû je vizuálne krásny poetický zážitok s magickou hudbou, ktorý nemá problém si hráča podmaniť. Jasné, keďže ide skôr o ten zážitok, než hru, tak sú puzzle veľmi jednoduché, nejaký väčší zásek nehrozí a hráč vlastne len postupne preskúmava podmorský svet. Nemôže prehrať, nemôže sa mu nič stať. Znie to ako nuda? Možno, ale vo výsledku to nuda určite nie je.

Osobne Abzû možno preferujem pred Journey (hoci po stránke grafiky je Journey z môjho pohľadu o trošku kvalitnejšie), hlavne z toho dôvodu, že je dynamickejšie a má zaujímavejšie navrhnutý svet, ktorý mi nezriedka vyrazil dych. Celkovo som si tie dve a pol hodinky hrania dosť užil a rád sa nechal atmosférou pohltiť.

Nie je to určite pre každého, ale pokiaľ človeku nevadí, že Abzû nemá príliš veľa herných mechanizmov a chce sa proste nechať unášať atmosférou a symbolickým príbehom a chce kvalitný umelecký zážitok, tak s touto hrou vedľa nešliapne.

Pro: grafika, hudba, svet

Proti: je to skôr umelecký zážitok, než hra

+13

Battlefield 4

  • PC 70
Tak další Battlefield a zase jen ten single. A tentokrát to bude rychlý.

Není to bůhví jaký zážitek, ale průser taky ne. Když pominu fakt, že příběh je vyloženě jak céčková záležitost, tak akce je zběsilá, velkolepá a zase má některé segmenty, které svou prezentací dokáží vyrazit dech.

Ale víc od toho nečekejte. Pokud nejste blázen jako já a nechcete investovat dalších cca 8 hodin do takové FPS záležitosti, asi vás nepřesvědčím o tom, že to je must play. Není. Záleží opravdu na vkusu.

Ale z mého pohledu ten hate co bývá na single je zbytečný a přeceňovaný. Jsou daleko horší záležitosti a tady jdou aspoň vidět ty peníze protože audiovizuál ani dneska nedělá opravdu ostudu a v některých momentech tak dobře vypadající FPS je fajn si aspoň zkusit.

Za mne nenadchne, neurazí. Ale že by mne to odradilo od dalších misí, to se říct nedá.

Pro: audiovizuální porno, zběsilá akce

Proti: příběh je nudný, postavy, hlavní hero zase nemluví, zase ty mise v tanku

+13

Telling Lies

  • PS5 60
Podobně jako asi všechny zdejší hodnotící si mě Telling Lies rozhodně nezískala a i přes (nebo právě kvůli) nevídaný a experimentální přístup k hratelnosti jsem to "hře" nakonec sečetl na slabý nadprůměr. Koncept je sice zajímavý a předchůdce v podobě Her Story mne minul, to, že je něco zajímavé, automaticky neznamená, že je to taky zábavné a Telling Lies je místy i vlastně dost ukrutná nuda.

Do čeho jdu, jsem věděl jen tak napůl. Bláhově jsem si myslel, že zde "lhaní" z názvu hry skutečně bude hrát nějakou roli a já tak z live action záběrů budu mít za úkol podle různých indicií poznat zda postavy lžou a na čí straně stojí pravda. Omyl. Ve skutečnosti jde o sice obstojně napsaný (a zahraný) avšak kvůli statickým záběrům a autorským rozhodnutím i extrémně nudný film rozsekaný na nějakých 150+ videí z nichž skutečně zajímavá je bez nadsázky tak desítka.

Telling Lies je některými veleben za nekonvenční nelineární vyprávění příběhu. V tom, abyste si ho užili vám autoři však zcela aktivně brání. Hra funguje na zadávání hesel do vyhledávače, načež vygeneruje maximálně pětici videí, kde dané slovo či fráze zazní v mluveném textu. Video samotné se však vždy pustí až od vyhledaného slova a na začátek je nutné přetočit ručně. Což je naprosto šílené! První hodinu jsem pořád hledal funkci či tlačítko, jak se na začátek videa dostat automaticky. Jaké překvapení, že nic takového prostě neexistuje a na tento naprosto stupidní designerský přešlap si stěžují skoro všichni hráči. Možnosti práce s videi jsou hodně omezená a prvních pár hodin mě hra vyloženě až srala. Nejde je vlastně ani ukládat či řadit do časové osy. Měl jsem tak strach, že hru dojedu a stále nebudu vědět, o co mělo jít.

Videa jsou často párová, přičemž každé zabírá jednu z osob při rozhovoru. Co říká ten druhá, není slyšet. V praxi to znamená, že máte čumět třeba na sedmiminutovou sekvenci, z nichž přes polovinu tvoří stopáž jak Tom Hardy z Wishe, tedy Logan Marshall-Green, důležitě přikyvuje nebo se šklebí do kamery. Když přirozeně vyhledáte a pustíte si párové video, celé se to obrátí. Hře by hrozně prospěla možnost, pustit si obě videa ve dvou oknech. Nic takového však není možné (nebo jsem na to nepřišel). Ze sledování videí se tak rázem stává strašný vopruz, zejména když mnoho z nich příběh příliš zásadně neposouvá a třeba rozmluvy hlavního hrdiny Davida s dcerou jsou sice roztomilé, ale po chvíli prostě zbytečné. Asi nejlepší jsou pasáže s camgirl Angelou Sarafyan, kterou i přes její trochu zvláštní vzhled dokázali autoři udělat sexy (o to více zamrzí, její dost ubohé zapojení do hlavní kostry příběhu).

Designerské přešlapy by podle mě mohl zachránit skutečně poutavý příběh. Ač se mě nakonec povedlo uspořádat si události Telling Lies chronologicky (i dle kontroly po dohrání s přepisem příběhu na internetu) správně, zase takové terno to není a označit tohle za "thriller" je trochu velkorysé. Napětí je zde skutečně pomálu. Co nám tedy zbývá? Velmi slušné herecké výkony snad všech zúčastněných a fakt, že po pár hodinách vás události začnou přeci jen relativně zajímat. Neobjevil jsem sice všechna videa (není to pro dohrání povinné a po určité fázi stejně již nic do mozaiky příběhu nepřinášely), ale po zhlédnutí drtivé většiny jsem se nemohl zbavit pocitu, že toho Telling Lies i přes zajímavý koncept předvedla opravdu hodně málo a nadšené recenze kritiků v tomto případě prostě nechápu. Experiment fajn, ale hra v každém ohledu fakt nic moc. Nakonec si i rádi zahrajete ten Solitaire, co má ovládaná postava předinstalovaný na ploše počítače...

Hodnocení na DH v době dohrání: 56 %; 15. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Herecké výkony; pár pasáží příběhu je emotivních; snaha o nový přístup

Proti: Příběh by měl být středobodem ale vlastně není nic moc; nutnost přetáčet videa ručně; hodiny čumíte na to jak někdo důležitě kouká do objektivu a přikyvuje

+13

Crazy Javelin

  • Browser 70
To jsem si takhle dneska poslechl jeden podcast, který sleduju celkem často a tam téma oštěpu ve hrách a co víc, jeden ze zúčastněných dokonce jen kvůli tomu pokecu vytvořil vlastní hru a strávil na tom několik hodin práce. Tu zanícenost jsem tak musel vyzkoušet na vlastní oči :)

Je to fakt jednoduché a hned na první pokus jsem hodil někam k 70 metrům. Nojo, ale dalších cca 5 hodů jsem nebyl schopný oštěp zapíchnout, nebo nabral takovou trajektorii, že jsem měl tak 20-30 metrů :) Ale pak jsem na to přišel a zhruba si určil správný odhodový úhel a když se oštěp poslal správným tahem myši, tak jsem atakoval 90 metrů jako účastníci nedávného olympijského finále. Ale pak už to logicky šlo ztuha. Úhel se nějak trefit dá, ale správně pohnout myší, aby byl odhod plynulý, to je už těžší. Nicméně po cca 10 minutách už jsem atakoval světový rekord Jana Železného (98,48m) a hodil jsem těšně za 98 metrů, to jsem už věděl, že těch 100 metrů je reálných. Trvalo to však dalších 10 minut, kdy jsem trefoval vzdálenosti někde mezi 75 a 95 metry. Ale pak to přišlo a oštěp ideálně a plynule vystoupal a zapíchnul se na kótě 101,43m, což je pěkně prosím odedneška nový světový rekord :) Takže ne, že mi ho někdo překonáte.

Pro: oštěp a jeho let, jednoduché, ale chytlavé

Proti: pouze samotný hod, nic víc, nic míň

+13

BioShock 2

  • PC 40
Tak jsem po dvanácti letech vyhýbání se od dohrání jedničky nechal se zdejšími komentáři přesvědčit, že Bioshock 2 má strašně silný emocionální příběh o poutu otce s dcerou, což mě jakožto takového tatínka zaujalo a znovu jsem se ponořil do Rapture. Nu, jak už asi nasvědčuje hodnocení, emoce se nekonaly a ke kritickou obcí nejpřeceňovanějším hrám historie vedle jedničky směle zařazuji i dvojku, která je ve všem téměř totožná.

Opět zde máme hromádku vyzobaných vážných a filosofických témat, vyvrhnutých jakožto intelektuální clonu až archetypálně banálnímu příběhu o vysvobození „princezny“. Nedočkáte se žádné expozice hlavních charakterů, tudíž nechápu, co na tomto příběhu někoho tak dojímá. Drtivá většina narativu je odvyprávěna opět jednosměrnou hlasovou komunikací, kdy vám občas „zavolají“, co máte dělat, případně vám hlavní záporačka po stopadesáté řekne obdobu téhož. A zbytek se dozvídáte opět z nalezených audionahrávek. Tento způsob vyprávění považuji za nesmírně rigidní a neelegantní, narušující kolikrát tempo samotné akce, protože jsem nalezl DALŠÍ nahrávku, ze které se pravděpodobně opět nedozvím vůbec nic důležitého mimo omáčku, ale abych si ji mohl v klidu vyslechnout, musím čumět s rotačákem v jedné pracce a fireballem v druhé do zdi.

Kdybych totiž pokračoval, narazil bych dost možná na další bitku se zdejšími respawnujícími se bullet sponges a musel se soustředit na přepínání plasmidů a druhů munice. Bože, jak je mi tahle hra protivná! Její primitivní, repetetivní a přímočaře arkádovou hratelnost komplikují její pseudosofistikované designové prvky jako klacky pod nohy. Proč potřebujeme mít na výběr tolik plazmidových „kouzel“? Proč potřebujeme tolik typů munice? Proč potřebuje brokárna slug, abych někoho mohl zabít na jednu ránu z pár metrů? 

Dejte mi radši pořádnej a zábavnej gunplay omfg, tady jsem si v každé přestřelce připadal jako přepracovaný úředník a neustále proměnlivé tempo hry mě iritovalo. Až do té míry, že když jsem podělal zdejší hackovací minihru, rovnou jsem loadoval, radši než abych se vypořádával s nějakými robůtky. A to přesto, že jsem s obtížností neměl problém, neboť jsem poučen úmornou jedničkou radši výjimečně hrál tuto FPS na normal. Abych ovšem jen nehanil, vydařila se zdejší harpuna, špendlící nepřátele ke zdi a po odejmutí jejíhož projektilu se fyzika postará o dodatečnou show. Nějaký lehký taktický element pak spatřuji v přípravě obrany little sisters, zatímco extrahují mrtvolky. Leč nutno dodat, že i tyto sběry se strašně otravně opakují, stejně jako ostatní elementy hry.

Konečně i ve dvojce potkáváme onen zásadní PR moment herní pseudointeraktivity, který byl zřejmě tak geniální, že musí být i tady a opět je jediným determinantem dobrého, nebo špatného konce! Budete pro růst svých svalů zabíjet děti, nebo nebudete zabíjet děti? Kurňa, to je hluboký jak oceán zas!

Za šokující pak považuji silnou podobnost příběhu s Bioshock Infinite. Na vývoji dvojky neparticipoval Ken Levine a šušká se, že titul pospolu s jeho lore odmítá, což jej možná i přimělo k tvorbě Infinite a Burial at Sea. Už ale vidím, jak tenhle dle mnohých génius, ba přímo herní Kubrick ve dvojce objevil tento nejarchetypálnější příběh o princezně zavřené ve věži a řekl si WOW, tohle jim musím ukrást pro změnu já, olol.

Ještě dodávám, že jsem hrál původní verzi hry a až na pět crashů ke konci jsem neměl problém, to však nemohu prohlásit o Remastered edici, již se mi nepodařilo ani spustit, neboť mi odpojovala grafický výstup a nehodlal jsem riskovat poškození HW, o němž jsem v souvislosti s touto verzí hry četl, ať už je to pravda, nebo ne.
+13