Nejlépe hodnocené komentáře

Zklamání. Z her, které mě kdy zklamaly asi nejlepší, ale stále ji nemohu popsat jinak. Proč?

Ano ano Dark Souls má skvěle pojatý příběh, který si vystačí s minimem dialogů, skvělou atmosféru, nijak vás nevodí za ručičku a tak dále a tak dále a proto jí taky nehodnotím nijak nízko. To s čím jsem měl skutečně problém je ten hype, který z DS dělá must play hru pro každého hardcore hráče. Když si napíšete do googlu "Hardcore games", tak si můžete být jistí, že se vám hned na první stránce ukáže právě DS. Nechápejte mě špatně, chápu, že pro každého může být nějaká hra hardcore a pro jiného zase superlehká pětiminutovka. Ani bych se nedivil, kdybych narazil na někoho, kdo prošel například kampaň v Heroes of Might and Magic III: The Restoration of Erathia jako nůž máslem. Pro mě je však DS stejně tak hardcore záležitost, jako je Call of Duty nejlepší fps série ...

Možná jsem očekával až příliš. Přeci jen jsem si na začátku představoval bojovku, kde dostat se o pár metrů dál bude zkouška ohněm. Ve skutečnosti jsem ale dostal hru, kde díky velice špatné AI stačí jen proběhnout mezi nepřáteli a koukat jak za ně dostávám duše, protože při pokusu mě pronásledovat popadali z útesu. Celá ta HC fáma šla u mě do kytek skoro na začátku, kdy jsem omylem šel na místo, kam se chodí až na vyšších levelech a bojoval s kostlivci, kteří mi skutečně dávali zabrat. Říkal jsem si jak je tahle hra skutečně HC. Ochlazení ale přišlo, když jsem si díky rozhovoru s kamarádem uvědomil, že jsem hru započal na místě určeném pro vyšší levely. Jakmile jsem se vydal po cestě určené pro začátek hry, tak se celá hra brutálně zvrhla v dlouhou linii vykrytí úderu a sejmutí nepřítele na ránu. Místy špatnou AI nepřátel vyvažuje sice platforming, ale už v momentně, kdy procházíte stejnou lokací podruhé, se vám jen těžko stane, že znovu spadnete do té samé propasti.

Co se týče bossů tak v mnoha ohledech souhlasím se zdejšími komenty. Jak už zde bylo řečeno, jsou skvěle zpracováni a až na výjimky i celkem originální a já osobně s nimi jako takovými žádný problém neměl, jelikož ti si častokrát svojí hardcore reputaci skutečně zasloužili narozdíl od zbytku hry. Především Ornstein a Smough mi ukázali, že sejmutí některých bossů je skutečný oříšek. Bohužel právě tihle dva bossové zároveň u mě zvýraznili další slabinu hry. Mezitím co v jiných hrách pokud si nepřítele nedáváte, tak nemáte moc na výběr, než najít způsob jak je porazit, zde si klidně můžete od nich odejít, nabrat si hromadu xp na potvorách s nulovou AI a pak se vrátit a dát je jak nic. Nevím jestli jsem měl jen štěstí, ale když se mi je nějak nedařilo dát, tak jsem si řekl, že dost možná jsem zase někde, kam nepatřím a prošel jsem si jinou část světa. Po návratu pak oba dva lehli bez větších problémů. Dost mi to připomíná poslední dobou velice oblíbený žánr tzv. Rogue-Lite her, které sice jsou celkem těžké, ale díky opakovanému hraní máte možnost téměř každého nepřítele natolik přeexpit, že celá hra jde projít bez problémů, pokud dostatečnou dobu strávíte grindováním a to v DS jde velice dobře, díky možnosti si po smrti dojít pro své "xp". Ve výsledku je tedy DS jednodušší, než kdejaká jiná bojovka založená na checkpointech, kde každá smrt znamená ztrátu určité části postupu.

Za další problém považuji nutnost při neúspěšném pokusu o sejmutí bosse absolvovat celou cestu k němu znovu. Nepřijde mi to moc jako HC prvek, když jsou všichni nepřátelé stále na stejných místech, ale spíše jako velice otravný princip, který vás nutí procházet tyto fillerové souboje.



Co by podle mě Dark Souls mohlo pomoci tyto problémy vyřešit?

Náhodné generování pozic a výběru nepřátel – zabránilo by se velice nudnému stále stejnému rozložení nepřátel a přineslo by to daleko větší výzvu v případě, že vás boss porazí, protože si nebudete moci být jistí, že se k němu zase bez problémů dostanete a souboje by rázem nebyly pouze mechanismem pro prodloužení herní doby.

Nemožnost si sebrat ztracené duše - tohle mi ani tak nevadilo, ale byl by to určitě zajímavý mechanismus, který by přidal na obtížnost.

Skupinová AI, která nedovolí odlákávat nepřátele po kouskách.

Zrušení respawnu nepřátel - tady se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu. Bez respawnu se z DS rázem stává hra, kde si skutečně musíte dát pozor kam dáte své body a co koupíte, protože duše nejsou nevyčerpatelným zdrojem.



Nakonec bych si ještě rád zafilozofoval nad tím, proč mi vlastně DS nepřišlo až tak těžké.

Skoro na začátku jsem se dostal ke zbrani, která je mnohými hráči DS považována za jednu z nejlepších, když jsem omylem sejmul nemrtvého obchodníka, který má u sebe katanu, která kosí nepřátele jako zralé obilí.

Hrál jsem s klávesnicí a myší (s použitím mouse fix módu). Možná i proto mi hra přišla poněkud jednodušší, jelikož z toho co jsem si všiml, většina Pcčkářů hraje DS s gamepadem, na který PC hráči nejsou příliš zvyklí a konzoloví hráči zase nejsou zvyklí na těžké hry a hráli to pouze s 30fps, takže oběma stranám rázem připadá celá hra těžší, než ve skutečnosti je. (Dobře v tomhle bodě pouze troluju :D :D pc master race!).

Nejpravděpodobnějším důvodem podle mě bude skutečnost, že žádná hra s pevnými pravidly nemůže být Hardcore, pokud máte dostatek tréninku s danými mechanismy. Osobně jsem vyrostl na rpgčkách s block/attack mechanismy a většina nebossových charakterů v DS jde sejmout velice rychle, pokud ve správný čas jejich úder vykryjete a protiútokem jim zasadíte kritický zásah.



Doufám, že si tenhle koment někdo nevezme příliš osobně, protože chápu, že je pro některé lidi DS přeci jen celkem srdcová záležitost. Rozhodně považuji DS za kvalitní a dost těžkou hru, ale minimálně co se mě týče, si nezaslouží až takovou pověst, jakou si vybudovala. Jsem si vědom toho, že DS jde hrál třeba i bez zbroje jen s palicí v ruce. Podle téhle logiky můžu ale hrát třeba Half life s vypnutým monitorem a pak se tvářit, že Half life je největší hardcore záležitost pod sluncem ...