Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Goat Simulator

  • PC 95
Muži, kteří hrají za kozy

Chcete si jen tak zablbnout po náročném dni v práci nebo škole? Už vás nudí otevřené světy plné otazníčků a outpostů? Nezajímá vás ve hrách příběh? Tak v tom případě zbystřete. Kozí simulátor je hra pro všechny, kdo se jen chtějí bavit a nechtějí u hry trávit hodiny denně. V názvu je sice simulátor, ale ta hra se vůbec nebere vážně. Nebudete muset shánět potravu, vyhýbat se predátorům, starat se o potomstvo. Spíš budete ničit okolí, obětovávat lidi satanovi, jezdit na bicyklu (ano s kozou), kazit ostatním zábavu a šířit teror. Všechno je tady šílené a to včetně fyziky. Ragdoll funguje podivně nebo spíše nefunguje. A kupodivu to není špatně. Pokud děláte berany duc do obyčejných lidí, odlétnou desítky metrů daleko. Na trampolíně skáčete do nebes. Výbuchy vás jen odmrští a zase se po chvilce postavíte na nohy. Nejde zemřít, když už se náhodou stane, že se někde zaseknete, můžete se respawnovat a hrát dál. Koza má mnoho pohybů. Může olizovat a přichytávat se objektů, kopat, trkat, házet přemety, zpomalovat čas a chodit po předních končetinách. Naučit se ovládání je klíčové.

Až vás přestane bavit blbnout, můžete plnit šílené výzvy nebo neméně šílené achievementy, hledat tajné sošky nebo závodit. Na některých místech můžete pozvat kamaráda na multiplayerové klání, ale to jsem zatím nezkoušel. Nemám kamarády, sadge. Na něco ale základní koza nestačí, a tak můžete použít mutátory. Co takhle změnit si kozu na pštrosa, velblouda, plameňáka nebo dokonce tyrannosaura? Každé zvíře se pohybuje jinak a má jinou schopnost. A u živočichů to nekončí. Časem si odemknete třeba chleba. K vaší bohulibé činnosti hraje libozvučná hudba a všechno se plynule hýbe. Ale tady je čas na nějakou negativní kritiku. Grafika není žádný zázrak. Objekty doskakují v docela blízkém okolí a barvy mají vyblitý odstín. Jinak nelze prakticky nic kritizovat. Hru si užije ten, kdo si chce jen tak zapařit na pět minut i ten, kdo touží po vysbírání všech collectiblů, nalezení secretů a easter eggů a splnění všech achievementů Je toho tady fakt hodně a nápaditost tvůrcům při jejich tvorbě nechyběla..

Pro: Šílenost, zábavnost, spousta interaktivních prvků, soundtrack, optimalizace, znovuhratelnost

Proti: Slabší grafika

+12

Hard Reset

  • PC 60
To mi takhle přistál na Steamu dárek od známého - Hard Reset Redux. Říkal jsem si: "sakra, vždyť Hard Reset už v knihovně mám" a skutečně, byl tam. Mrknul jsem na Youtube, abych zjistil, že Redux verze vypadá hůř než původní hra. dárek odmítl a když už to bylo nakousnuté, tak jsem tu neredux verzi rozehrál.

Tradičně na začátek technické okénko. Hra má vestavěný benchmark, který mi umožňoval otestovat výkon. A byl jsem opravdu překvapen, že DX9 hra umí běžet s FPS přes 100 bez jakýchkoliv viditelných stutterů. To je vcelku vzácnost. RX580 byla schopna udržet 4K60, nicméně vzhledem k tempu hry jsem nakonec jel raději 1440p120. Po nahození DXVK bylo prakticky locknutých 120 FPS po celou dobu hry a je nutno říct, že téhle hře vysoké FPS sluší. Škoda mizerného vyhlazování. FSAA je náročné a nefunkční, FXAA je sice taky nefunkční, ale alespoň není náročné. Občas se mi taky nová úroveň načetla bez textur. Vždy vyřešil restart hry. Prostorový zvuk ovšem fungoval, podpora gamepadu též bez problému i s vibracemi a zde by se mi chtělo končit. Bohužel ale nemůžu. Z nějakého důvodu mi ve hře nejely FMV. Několik misí jsem si myslel, že je to až takovej oldschool, že tam prostě nejsou. Že je to jen level za levelem a žádnej příběh. A tak nakonec jediný video, který se mi ukázalo, bylo to úplně závěrečné. Důvod neznám, ale co jsem hledal na internetech, nejsem jedinej, kdo měl tentýž problém. Jsme totiž dva. Podobná věc je dabing. Prostě tam nebyl a já myslel, že ve hře žádný není. Jaké bylo moje překvapení, když po zabití toho velkýho brouka na střeše se načetl další level a hle, postava začala od srdce nadávat. Pak už dabing jel až do konce. Nechápu a je to škoda, bez těch videí i dabingu to bylo takové nemastné neslané.

O hře samotné jsem moc nevěděl. Čekal jsem nějakou cyberpunkovou obyčejnou střílečku a po prvních minutách mi to bylo jasný. Sakra, vždyť je to Serious Sam. Dokonce i základní enemák vypadá jak Dum-dum a taky je tam i létající varianta. No nic, tak bude to trochu něco jiného, ale nevadí. Procházím první úrovní a vypadá to dobře. Pak přichází další a další a další... a já se začínám nudit do té míry, že jsem radši rozehrál něco jiného a k tomuhle se ani nechtěl vracet. Důvod? Prvních 5 úrovní je naprosto identických. Ulice, v nich random rozházeno furt dokola pár assetů a zábava blížící se nule. Kdybych měl hodnotit tuto část (prvních 5 úrovní ze 7 základní hry), dávám nemilosrdně 30 %. Nebavilo mě to. Pak přišla úroveň v metru a rázem to byla úplně jiná hra. A pak přišlo 5 DLCčkových misí no a to bylo úplně jiné kafe. Úrovně byly nápadité a hlavné vizuálně nesmírně atraktivní. Je zvláštní, jak moc se zábavností zahýbá level a art design. Čili od hry, která mě nebavila a musel jsem se nutit ji zapínat, jsem se dostal k něčemu, co bylo super a nechtělo se mi to vypínat. Ono tomu asi taky pomohly lepší zbraně. Apropos zbraně... sakra, pokud máte k dispozici 10 zbraní, nemůžete jejich přehazování řešit takhle dementně listováním! Mělo tam být kolečko jako v SS a člověk by se pak nebál je přehazovat a využívat. Takhle bylo nalezení správné zbraně akcí na x sekund, na což v bitevní vřavě fakt není čas.

Docela mě udivilo, že se hra považuje za old-school. Old school? Jako vážně? Od kdy je old-school to, že se nemůžu skrčit, abych cokoliv podlezl? Od kdy je old school ta miliarda neviditelných zdí, které mi brání někam skočit. A které jsou nota bene jen někde a nedá se to dopředu odhadnout, čímž se totálně mrší jakákoliv chuť explorace, která je na druhou stranu dost užitečná kvůli hledání sekretů?

Když to shrnu, tohle se bude těžce hodnotit. První část je fakt repetitivní nuda. Od metra dál je to dost dobré, i když samotný závěrečný boss byl pozoruhodně jednoduchý (ve srovnání s Atlasem nebo tím broukem před tím). Průměr by byl někam k 65 %, ale když k tomu přičtu technické potíže, jsme na 60 %. Potenciál to mělo, ale herně bych viděl jak Painkillera, tak i SS o dost výše.

Pro: Grafika a vizuální efekty, levely od metra dál, prostorový zvuk

Proti: Mizerné vyhlazování, nefungující FMV a dabing, ubíjejících prvních 5 úrovní, nemožnost se skrčit a miliarda neviditelných zdí

+12

Gravity Rush

  • PS4 80
Je to pták? Je to letadlo? Je to Superman? Ne, je to Gravity Queen!

Herní výzva 2022 - 10. Vzhůru do oblak 
Odůvodnění: Díky gravitačním schopnostem může hlavní hrdinka létat.

Hra je svoji velikostí očividně dělaná na přenosnou konzoli, ale mě svým stavem vyhovuje i na domácí konzoli, není moc dlouhá, není taky nejkratší, je prostě tak akorát.

Příběh je celkem dost originální, i když jsem si nejednou vzpomněl na svého oblíbence pana Miyazakiho ze studia Ghibli a jeho filmy. Hrajete za sympatickou mladou naivní slečnu, které magická kočka dodává schopnosti manipulace s gravitací. Vše se odehrává v několika propojených městech, vznášející se ve vzduchu, rotující kolem obřího sloupu. Zde je můj popisek nejspíše vágní, ale upřímně, detaily ohledně těchto věcí jsem nejspíš nepochopil, nebo je zapomněl, možná ani nebyli vysvětlené, to už netuším. 

Hra se skládá z několika epizod (myšleno kapitoly), vedlejších misí a výzev, které lze plnit a získávat tak potřebné suroviny pro vylepšení. Jsou tu závodní výzvy a zabití nepřátel na různé způsoby. Je jich tu dost a snaží se být rozmanité, což se celkem daří, ale všechny jsem je neplnil.

Hlavní epizody pěkně odsýpali, značná část z nich se ani neodehrávala v hlavní otevřené lokaci, furt se cestovalo někam jinam, aby to nezačalo nudit a neustále se něco dělo. Zajisté se toho nejvíce odehrávalo v hlavních lokacích, ale tvůrcům se to povedlo krásně dávkovat, že mě ty lokace nestihli omrzet. Kde najdu vadu, tak některé epizody mi přišli moc natahované (na 12. epizodu nezapomenu) a některé moc uspěchané, hlavně těch pár posledních. 

Vedlejší mise působili jako kdyby byli hlavní mise, měli pár dobrých nápadů a úkoly se tolik neopakovali, stejně tak hlavní mise. Neustále se teda muselo bojovat s nepřáteli, což už bylo stereotypní, ale mě to moc nevadilo.

Více než příběh mě táhla hratelnost, kterou mi chvíli trvalo podchytit, ale jakmile se mi to povedlo, tak se to hrálo jedna báseň. Gravitační schopnosti, zejména létání působilo bombasticky, místy jsem si připadal jako Superman. Obecně jsou mechaniky změn gravitačního působení do libovolného směru využity kreativním způsobem, že jsem si je nemohl nezamilovat. Kazí to bohužel místy chaotická kamera, kdy jsem měl problém se zorientovat, kde je nahoru a dolů. Navigovat se v tomto případě lze podle dlouhých blond vlasů hlavní hrdinky, jejichž fyzika není ovlivněna schopnostmi, a tak vždy vysí dolů správným směrem.

Soubojový systém už tak oslniví není, zakládá si na principu úder a úhyb, kromě toho tu jsou i speciální údery, využívající gravitační schopnosti. Není to moc komplexní, spíše takové primitivnější, ale stejně mě to bavilo, takže si nemohu stěžovat. Napomáhá tomu taky různorodost nepřátel.

Po celém světě jsou navíc rozesety vzácné drahokamy, díky kterým si lze vylepšovat schopnosti jako je rychlost létání, síla úderů, nebo delší trvání gravitačních změn, které se po vyprchání musí znovu dobít. Po nějakém tom vylepšení se ze hry pomalu vytrácí taková ta výzva, a pokud je hráč šikovný, tak hlavní bossové už nepředstavují takový problém a celkem rychle jdou porazit.

Nejsem fanoušek cell shadové grafiky a z počátku mi vadili jednotné barvy oblak, po chvíli jsem si ale zvykl. Komiksové cutscény byli fajn, ale z nějakého důvodu mě moc nebavili dialogy ve hře, hlavně takové ty s nulovou příběhovou hodnotou, sloužící pouze pro vykreslení postav. Hudba mi připomínala takovou klasickou fantasy hudbu typickou pro japonské hry, například Zeldu. Poslouchalo se to pěkně, ale bohužel nic moc zapamatovatelného. Z techického hlediska jsem spokojený, nevšiml jsem si žádných propadů fps.

Je škoda že Sony zařízlo kapesní konzole, podobnou hru bych na něčem přenosném uvítal, originální Vitu jsem bohužel nikdy nevlastnil. Každopádně, hru bych se neváhal doporučit úplně každému, koho zajímají originální hry, klidně i lidem, kteří nemusí japonské hry, protože ta hratelnost je fakt parádní a stojí za to. Už se těším na pokračování.

Pro: Koncept hry, gravitační schopnosti, hlavní a vedlejší epizody, délka hry, střídání lokací

Proti: Natahování nebo naopak uspěchanost příběhu, po chvilce se vytrácí výzva

+12

Mafia III

  • PC 70
Od třetí Mafie jsem nečekal mnoho, a už vůbec jsem nečekal, že by se jednalo o právoplatného nástupce první české a druhé poločeské Mafie. Proto jsem k ní přistupoval spíše jako k nové značce, která sice vlastní jméno Mafia a odkazuje i k druhému dílu nejen skrze Vita, ale jinak je kompletně odlišná.
Ze všeho nejdřív zmíním, že spíš než Mafii mi tento díl připomněl The Godfather, jenž se dočkal pouhých dvou dílů a tak by sedla i ta číslice.
První, co si vezmu na paškál, je grafika. Ta nestojí za moc a oproti mnohem větší konkurenci v podobě GTA je hodně slabá. Ne, že by byla vysloveně ošklivá, ale působí to, jako by práce na ní skončily někde na půli cesty. Tomu dopomáhá i hodně špatné osvětlení, místy různé vtipné i nevtipné bugy, nevysvětlitelné propady FPS a ve hrách poměrně neobvyklá postava - Lincolnova bunda. Musím říct, že jsem ještě nikdy neviděl oblečení žijící si svým vlastním životem.
Další kolonkou jsou zvuky, ty jsou víceméně podařené a totéž platí i pro hudbu. Jen by jí mohlo být více, stejně tak rádiostanic, které jsou pouze tři a už v půli hry zjistíte, že Vám hraje víceméně to samé stále dokola.
Dabing je podařený, jen mě v soudobých hrách hrozně vadí, když nabouráte při dialogu a postava začne celou větu opakovat dokola. Proč? To samé platí pro stále se opakující hlášky při bourání, ale i třeba při vzdálení se jen na pár metrů.
Když už jsem zmínil tu jízdu, je na výběr několik typů ovládání, které nakonec není tak hrozné, jak to vypadalo z gameplay videí, vozidel je dostatek, ale hádám, že každý si vybere svoje nejoblíbenější, kterým bude jezdit nejčastěji. K tomu se vážou nově přidané služby - vyzvednutí peněz (jinak o část z nich během smrti přijdete) a úplatků, příjezd pojízdného obchodu ve formě dodávky a právě již zmíněná služba dovezení vybraného vozidla. To vše je zdarma a kdykoli k dispozici. A to rozhodně potěší!
Vedle těchto služeb jsou zde ještě vedlejší "protislužby" (nejsou zdarma, ale za službičky) jako zavolání si pomoci nebo krytí ostřelovačkou apod.
Zbraňový arsenál je bohatý a je z čeho vybírat. Pistole, samopaly, brokovnice, speciální zbraně, granáty, molotovy apod. Jen ruční zbraně (např. baseballka) zde chybí a tak si musíte vystačit pouze s pěstmi. Souboje jsou vydařené a to samé platí o přestřelkách, které jsem si hodně užíval.
Přejdu k misím, hlavní mise jsou fajn do doby, než zjistíte, že je to vlastně furt to samé dokola. Máte tři parťáky, mezi které je třeba rozdělovat získané čtvrtě, abyste získali různé výhody. Pro získání čtvrtí je vždy třeba splnit několik úkolů (zabij, znič, vystraš, vyslechni, ukradni), které se opakují, abyste vylakáli majitele vždy dvou podniků v dané čtvrti. Po jejich likvidaci či rekrutování vylákáte "bosse" čtvrti a tedy člena klanu Marcanových, proti kterým bojujete a jímž se chce Lincoln pomstít. Co je na těchto misích dobré, tak je to, že si lze většinou vybrat, zda na ně půjdete stealth či rambo stylem.
Právě možnost výběru, zda jedince zlikvidovat či najmout (lze pouze v případě využití štěnic), je zajímavá, ale vzhledem k tomu, že Vám jejich přežití vždy přidá do kšeftu peníze, které byste jinak museli získávat extrémně nudnými misemi (dovez zásilku něčeho odněkud - a to se ta místa ještě opakují, jen místo dovozu je jiné). Ale ani těm se nevyhnete, pokud stojíte o plné výdělky. Z těch jde samozřejmě něco do kapsy i Vám a pramení z nich množství získaných výhod.
Příběh třetí Mafie je jednoznačně nejslabší, slibný rozjezd (ač je Lincolnovo přežití dost nelogické) je vystřídán příběhem, ve kterém se na poslední chvíli objevují postavy, které zabijete. A to ve Vás nic nezanechá. Sem tam dojde ke zvratu, ať už čekanému či nečekanému, ale nic, co by ve Vás vysloveně zůstalo delší dobu. Snad jen kromě Lincolnových metod "trestání" všech, kdo se podíleli na likvidaci Lincolnovy "rodiny". Naopak musím ocenit způsob vyprávění příběhu, který se moc často neobjevuje, jen je škoda, že je Vám často vyspoilerováno to, co se teprve stane.
Právě nevyužitý potenciál postav sráží příběh o několik stupňů dolů a ještě k tomu je Vám závěr příběhu jasný už od začátku. Ale pozor! Na konci se objevuje možnost výběru z několika možností.
Město je docela dobře navržené, zpracované poměrně slušně, ale taky nic, co by vysloveně oslnilo. Podívejte se na GTA: San Andreas, kde člověk znal pomalu každý kout mapy, protože Vás to "nutilo" prozkoumávat. Tady sice jsou sběratelské předměty, ale tím prozkoumávání města končí.
Nakonec ještě ocením zpracování rasistické tematiky, která by mohla být propracovaná sice ještě více, ale je zpracovaná natolik dostatečně, aby vedla člověka k zamyšlení. Celkově zasazení do této doby se ukázalo být dobrým nápadem.

SHRNUTÍ: Třetí Mafia, kterou bych raději nazval třetím Godfatherem, není špatná hra, jen má s naší českou Mafií pramálo společného. Grafika je průměrná, osvětlení hrozné, objevují se bugy, propadající FPS, ale třeba taková Lincolnova samožijící bunda je hodně vtipná.
Po zvukové stránce je vše v naprostém pořádku, jen by mohlo být více písniček v rádiích.
Příběhová stránka je nadprůměrná, ale sráží ji nedostatečně propracované a zničehonic se objevující postavy, které vmžiku odkráglujete, nebo taky ne.
Hra je zbytečně natahována skrze stále repetentní mise, kde musíte vylákat majitele dvou podniků, o ty se postarat a pak teprve jít po krku někomu z klanu Marcanových, aby se děj posunul. O vedlejších misích raději ani nemluvě, krom těch od samotné trojice parťáků stojí většina z nich za starou bačkoru.
Zbraní je dostatek, jen chybí ty ruční, souboje jsou zábavné a hlavně přestřelky jsou povedené. UI by potřebovala ještě trochu vylepšit, ale není to nic hrozného.
Ve výsledku je třetí Mafia hrou nadprůměrnou, jen k ní nesmíte přistupovat jako k dalšímu dílu Mafie, nesmíte ji porovnávat s mnohem nákladnějším a propracovanějším GTÁčkem a hlavně od ní nesmíte očekávat kdovíjakou hitparádu.

Pro: Zajímavý příběh a jeho vyprávění, časové a místní zasazení, návrat některých postav, hratelnost (když zrovna neděláte totéž dokola), hudba, zbraně, rozdělování území a výhody, nelineárnost, možnosti voleb

Proti: Je to pokračování Mafia, stereotypnost, grafika, jízda, chybějící ruční zbraně, zpracování města neoslní, chybějící český dabing

+12 +14 −2

Sniper Elite 5

  • PC --
Po prvním dohrání převládalo zklamání z velkých zjednodušení a odklonu od původní myšlenky hry. Přirovnal bych rozdíl mezi čtverkou a pětkou ke splinteří Chaos Theory vs. Conviction. Pětka je akčnější a jednodušší a prakticky si z toho můžu udělat TPS. Obratem jsem ji rozehrál znova, tentokrát s aktivním módem invaze a křivka zábavnosti začala stoupat. Výzva a napětí jsou dvě ingredience, které v sólo kampani chybí a i když invaze má své mouchy, dokáže okořenit jalový single-player. 

Stejně tak na level-designu je znát, že je uzpůsoben novému hernímu módu. Mapy jsou velké, hezky členité, s otevřeným prostorem pro různé možnosti postupu nebo opakování průchodu z několika směrů. Obsahují spoustu pěkných, ale zoufale prázdných míst, které slouží jen jako manévrovací prostor při duelu dvou lidských protivníků... Velkou pochvalu si autoři zaslouží za třetí misi, které dominuje reálná inspirace Mont-Saint Michel, snad ještě hezčí než ve skutečnosti. Pod tohle by se klidně mohli podepsat world-buildeři z Ubisoftu a uvěřil bych jim to. Naopak s poslední misí se Rebellion příliš nevytáhli a v sérií SE patří k nejhorším. 

Následující odstavec mohou přeskočit všichni senioři, padáci, padafky a padáčata, kteří využívají snajpovací berličky a našeptávače. Kdysi nejzábavnější mechanika celé hry je totiž ohlodána na kost... Ryska síly větru je k ničemu, skoro žádný tady nefouká. Nově přibyla ryska horizontálního dopadu kulky, o kterou se nikdo neprosil a která je absolutně nepoužitelná. Nemusím řešit úsťovou rychlost ani tlumení zpětného rázu, vlastnosti zbraní byly okleštěny a prakticky celou kampaní jsem prošel s Geweherem 43, což je rychlopalná puška, nejméně vhodná na odstřelování. Ve čtverce jsem s ní netrefil skoro nic, protože korekce ve větru a na velké vzdálenosti byly loterie a risk. Tady pukají šišky jak na běžícím páse… 

Nepochopitelným nápadem jsou „dočasné“ zbraně, které můžu ukořistit mrtvým nebo posbírat v okolí. Mají vždy plný zásobník a po jeho vyprázdnění Karl zbraň odhodí a vrátí se zpět ke své přednastavené zbrani. A aby to nebylo tak jednoduché, tak drtivou většinu zbraní loadoutu je potřeba nejprve odemknout různými výzvami na odstranění některých VIP na mapě, po vzoru Hitmana. Pokud toto hráč ignoruje, dojde na konec hry s uzamčeným arzenálem těch několika málo kousků, co autoři nechali k dispozici bez DLC.

A do třetice nemůžu nezmínit poněkud kreativní autorské střevo s veškerou to modifikovatelností a sci-fi příslušenstvím, jako noční optika nebo tlumiče pochybných tvarů, které v dané době buď neexistovaly nebo by nebyly funkční ani dnes. Široká škála možností úprav arzenálu tady musí především vypadat a působit cool, dobové reálie jdou stranu. K čemu mi jsou non-lethal náboje mi hlava nebere, stejně tak jsem neocenil odstranění některých typů min. Vždyť - jak skvělé by bylo používat různé nástražné výbušniny na rozdílných površích?

Katastrofální je umělá inteligence. Narážel jsem na komické situace, kdy např. odpálení vozidla nepřerušilo rozhovor dvojice důstojníků vedle v budově, reakce na granáty probíhá zakleknutím, i když ho mají hozený přímo pod prdelí nebo jsou schopni do nekončena střílet proti zdi. Nejvíce jsem se nasmál, když mě dostali na zem, vítězoslavně chodili kolem, zatímco já jsem se léčil a následně jim vrazil kudlu do zad. 

I když chci vypnout všechny HUDoviny, stejně mi tady toho svítí požehnaně. Přímo uprostřed obrazovky středová stříška, která se mi snad vypálila do rohovky a jejíž existence je mi záhadou. Nejde vypnout ukazatel hluku ani obrys postavy Karla ve vysoké trávě a pokud nácek dostane ránu, dává mi velkým rozkazníkem nad svou hlavou najevo, že teď se teda jako fakt nasral…

Od pětky je potřeba očekávat akčnější zážitek, než na který byli fandové zvyklí. Netvrdím, že je to špatně, ostatně i Conviction jsem si nakonec docela užil. Soustředění se na duel dvou hráčů dostalo prioritu před čistým průchodem jednoho hráče a mrzí mě, že obtížnost singlu a invaze není oddělená. Chápu, že agresivita skopčáků jako ve čtverce by znevýhodnila bránícího se hráče až příliš, ale ústupky jsou znát v každém aspektu do takové míry, že se směrování pětky odklání od původní ideje série.  
 
Hodnocení: ✰✰✰
+12

Gears of War 3: RAAM's Shadow

  • X360 70
Fajnové příběhové DLC, které hráče zavede do období někdy po E-Day, tedy dne vypuknutí konfliktu s Locusty, a představí novou jednotku Zeta-Six, jež se účastní evakuace Ilima City. Příběhově úplně primitivní, oproti základní hře hodně očesané o kvalitnější cutscény, ale jinak zábavné zhruba stejně jako původní kampaň. Kromě střílení zástupu Locustů (Lambent se pochopitelně ještě nekoná) si hráč okusí i dvě krátké pasáže za generála RAAMa. No, velká zábava to za něj zrovna není, ale jako oživení, proč ne. DLC původ je trochu cítit i na designu misí, které jsou statičtější, prostorově plošší a na oko ne až tak vypiplané, jako v případě základní hry, ale rozhodně zase neurazí. Kdo nemá dost a chce si prodloužit herní dobu o další Akt, čítající klasicky 5 kapitol, které zaberou velice solidní 3-4 hodiny, směle do toho!

Pro: fajn rozšíření herní doby, stále stejně zábavný gunplay, hra za jinou jednotku, finální bossfight

Proti: oproti základní hře to není až tak detailní

+12

Train to Sachsenhausen

  • Android 75
Train to Sachsenhausen je tím typem hry, která kombinuje užitečné se zábavným. Vžijete se do role studenta a stanete se svědky událostí, jež se vryjí do dějin. Je jen na vašich rozhodnutích, jestli tyto události přežijete.

Hra využívá mechaniku rozhodování pomocí swipování doleva či doprava, kterou jsme mohli vidět v Reigns. Vzhledem k tomu, že se dle mého jedná o nejlepší rozhodovací mechaniku pro mobilní zařízení, funguje to hratelně bez problémů. Jednotlivé příběhy, které můžete prožít, jsou navíc napojeny na mnohé skutečné zážitky pamětníků, kteří vám pak k jednotlivým koncům řeknou něco reálného z historie. Tím, že jste si tu cestu prošli, je to vše o to mrazivější. Tomu napomáhá i zvolená barevná paleta a celková stylizace, jež podtrhuje onu pochmurnou atmosféru.

Mou největší výtkou ke hře je méně propracovaný rozhodovací strom. Místy je zkrátka váš osud už dávno rozhodnut a během posledních chvil svého života s tím zkrátka už nic neuděláte. Uvítal bych více morálně těžkých rozhodnutí, kde by se hráč například musel rozhodnout mezi jistou záchranou svého života a snahou pomoci blízkým. Podobné nápady by mě ponořili do kýžené atmosféry mnohem více.

Ve výsledku se tedy jedná o příjemnou hru, která navíc tak trochu supluje dějepis. Jistě, šlo by to udělat o trochu lépe a jít více do hloubky, ale na hru, která je zadarmo, je to stejně úctyhodný výkon. Pro fanoušky historie, řekl bych, je tak téměř povinností.

Pro: hratelnost, příběhy propojené s vyprávěním pamětníků, vizuál, naučná hodnota

Proti: slabší větvení dle rozhodování, málo morálních voleb

+12

Rayman Legends

  • PS4 90
Rayman Legends je dokonalá hra do kooperace. Začalo to už s Rayman Origins, který jsme pařili na PC. Synům byli čtyři a najednou se hodil nevyužitý gamepad. Hratelnost byla postavená tak, že se nemohl každý rozeběhnout do jiných směrů a smrt se netrestala odebráním životů. Takže ideální. O několik let později, přebral štafetu třetí, skoro čtyřletý syn. Obývák jsme upgradovali konzolí a druhý díl Raymana se přímo nabízel. Byla z toho pařba jako za starých časů. Tentokrát ale ve čtyřech.

Rayman Legends si bere ten nejlepší a osvědčený základ z prvního dílu a přidává jemnou nástavbu. Hra vyniká skvělý ovládáním, které je přesné, pohodlné a přehledné. Skvěle intuitivní na pozdější velkou rychlost hry. Kromě klasických skákacích úrovní si zde můžete zahrát třeba fotbal. Můžete se vrátit do starých úrovní, čímž autoři kompenzovali nepříliš velký počet nových úrovní. Samozřejmě, málokdo dá všechny úrovně na sto procent na první pokus. Časté, pořád zábavné, opakovaní je zajištěné. Napůl dokončený obrázek nevypadá v menu dobře. Kromě toho si zlatým pohárem například otevíráte přístup do původních úrovní Origins.

Rytmické úrovně jsou podle mě geniální nápad. Jsou zábavné, svižné, rytmicky ovladatelné a poslechnete si k tomu ještě pěknou hudbu. Jejich obtížnost je spíš vyšší, takže každé jejich zvládnutí potěší. Zvlášť, kdy se vám podaří zachránit všechny postavičky (tensies). Kvituji nemožnost nastavit si obtížnost. Odpadne tím připisování si zásluh za dohrání hry na nejjednodušší obtížnost. Obtížnost příjemně graduje až do konce příběhové části, která není moc dlouhá. Pokud nemáte dost, obsahuje hra tuhou nástavbu, kde můžete popustit uzdu své frustraci. Zvlášť mise z temným Raymanem je slušné peklíčko. Nebo těžší verze rytmický úrovní, kde se hra tentokrát neukládá checkpointama v průběhu útěku.

Rayman Legends je ideální hra pro děti. Má přehledný design, grafiku, nenásilnost (roztomilá násilnost), nevyžaduje angličtinu a má skvělé ovládání. Kromě toho má skvěle stupňovanou obtížnost a kooperaci u které se nebudete zbytečně hádat. Odpouští chyby a snižuje obtížnost. V singlu to je totiž dost masakr.

Ideální startovní hra na gamepad.

Pro: celková prezentace (grafika, design, přehlednost), skvělá hra do kooperace, skvělé ovládání, rytmické úrovně

Proti: obsahu, který neobsahuje frustraci je méně, v singlu to není ono

+12

HIVESWAP: Act 1

  • PC 50
Skoro to vypadá, že herní nadšenci devadesátých let prahnou v dnešní době po adventurním žánru, kterého nějaký čas byl poměrně nedostatek. To se ale nedá říct o dnešku, kde je adventura snad na každém druhém rohu a stojí za nimi většina tvůrci, kteří si právě ty devadesátky patřičně prohráli.

Hiveswap mě na druhou dobrou přišel zajímavý. Ne na první, přeci jen o tom světě Homestruck nic nevím. Nicméně, jak jde o žánr adventura, většinou mu neumím říct ne. A nedokázal jsem to ani zde.

Co jsem tak pročítal, hra získala poměrně pozitivní hodnocení napříč herním světem. Ne nadarmo vybrali prachy pomocí crowdfundingu na Kickstarteru. Šel jsem tedy do hry notně s mírným očekáváním. Úvodní intro mě to nadšení ale okamžitě utlumilo. Příběh se totiž nese v duchu dvou postaviček (ještě i nic moc nasnímaných, trošku ve stylu komiksové mangy), za které v průběhu hry různě hrajete. Jedna je v domě, druhá na stromě v zahradě, schovaná v bunkru. Na dům zaútočí nějaké obecně vůbec nespecifikovatelné zrůdy a vašim úkolem je se dát dohromady a utéct. Jenže to by na půdě nesměl být portál do jiného světa. Nevím, na mě možná moc jednoduché, přímočaré. Ale to jen tak do začátku...

Jak začnete hrát, mile Vás překvapí ručně malované pozadí, které je opravdu pěkné a vysloveně koukatelné. Stejně tak i hudební podkres mi přijde poslouchatelný a hodící se do celého konceptu hry. Zajímavé jsou i souboje s jednotlivými příšerami, u kterých mi chvíli trvalo, než jsem je pochopil, co je po mně chtěno. Trošku jsem bojoval s tím, že po najetí kurzoru mi to nepopíše, na co zrovna koukám, takže jsem chvíli musel bádat, abych se dobádal k cíli. Hra naštěstí není dlouhá. K tomu ani dialogy nejsou úplně ty nejchytřejší. Je v nich znát to, že jdou s dobou. Měl jsem pocit, že čtu nějakou angličtinu nějakých 14 letých mlaďáků současnosti.

Hiveswap: Act 1 je nicméně relativně zajímavá adventura. Není to úplně zlom v žánru, spíš naopak. Díky bojovému systému se možná mírně odlišuje, ale zároveň Vám nenechá nic moc zadarmo. A to i přesto, že je víceméně dost krátká. Příběh se má odvíjet ve čtyřech různých kapitolách, kdy aktuálně jsou vyšlé první dvě. Osobně ale nejsem vůbec přesvědčen, že bych si chtěl pustit druhý díl. Spíš ne. Což teda vytváří otázku, jak moc je tato hra pro člověka, který nezná komiksový svět Homestruck. Osobně bych řekl, že vůbec.

Pro: Hezky kreslené prostředí, pěkný hudební podkres, zajímavý soubojový systém

Proti: V celkovém kontextu hry se jedná o takovou Young Adult adventura dnešního světa. Příběh a dialogy hodně nezajímavé. Dvě hlavní postavy hodně nehezké. Bez emocí.

+12

Way of the Hunter

  • PC 65
Aj vy poznáte tie hry, ktoré vnútorne chcete mať radi? Kde chcete povedať, že ste si ju užili so všetkým, no bolo by to klamstvo? Tak by som v skratke zhodnotil svoje dojmy z Way of the Hunter.

Kým na jednu stranu výrazne chválim zvukovú stránku hry, ktorá je zvládnutá na perfektnú úroveň a rovnako si ma hra získala aj svojimi krásnymi vizuálmi americkej prírody, vnútorne som si uvedomoval, že tvorcovia dali realistickosť nad reálnu zábavu a vo výsledku som tak bol miestami z hry frustrovaný a nešťasný. Kvalitným lovcom som sa rozhodne nestal, no aspoň môžem hre uznať, že som takto bol schopný zistiť, že asi by som sa ani stať nechcel. Možno za to môže aj fakt, že nepatrím medzi ľudí, ktorí by dokázali mať na určité veci veľkú dávku trpezlivosti a hry berie ako príjemný oddych alebo inú možnosť sa ponoriť do zaujímavého príbehu. Tu som sa reálne nedočkal ani jedného.

Kým spôsob, akým hra príbeh podáva mi nesedí a dokopy máme všetko podané skrz listy alebo telefonáty, v hre som mal neskutočný pocit izolácie. Ako keby som proste žil niekde na samote pri lese, kde nikto moc nechodí. Chýbal mi celú dobu pocit, že by sme tam mohli objaviť aj nejaký iný ľudský život. Možnosť navštíviť reštaurácie, pre ktoré sme plnili objednávky. Stretnúť sa v iných chatách s rôznymi obyvateľmi... proste niečo, čo by mi dalo pocit, že tu nie som úplne sám obklopený len flórou a faunou. Možno by to bolo lepšie, keby som to hral s viacerými hráčmi. No sólo to sktuočne vo mne vyvolalo obrovský pocit samoty.

A hoci som sa to spočiatku snažil nepripúšťať, tak postupne mi všetky tie grafické bugy a glitche začali liezť na nervy. Niektoré boli vtipné, pri iných som ostal zúfalý, lebo to absolútne kazilo dojem z celej hry. Tiež ma mrzelo, že posedy sa nedali využiť ako miesto na spanie. Nerozumiem prečo. Urobilo to možno hru trošku jednoduchšiu, no rovnako by to dalo hráčom ako som napríklad aj ja možnosť sa trošku viac zabaviť. Ak by som lov pokašľal, bol by to môj problém. Ale prečo je potrebné si to vždy k ním vyšlapať buď od chaty alebo táborov? Hm?

Je pravda, že môžem hru pochváliť pre mnohé elementy, ktoré sem tvorcovia dali. Ako je veľmi užitočná mapa, využitie loveckého inštinktu, encyklopédia, alebo aj fakt, že pri love samíc môžete spôsobiť úbytok zveri. Sú tu spracované veľmi dobré nápady a rovnako je super aj, že spoznáme nejaké zaujímavé lovecké tradície. Ako napríklad aj vzdanie úcty mŕtvym zvieratám prostredníctvom vetvičiek. Prial by som si len to, aby som si to vedel vnútorne nejako viac užiť a nezápasil by som neustále s tou obrovskou dávkou frustrácie. Je pravda, že po splnení niektorých úloh som pociťoval obrovskú radosť. Radosť, že sa mi niečo skutočne podarilo a dosiahol určený cieľ. Ale kým sa človek k tomu pocitu dostane, tak ho najprv čaká niekoľko hodín snaženia sa, ktoré môžu vyjsť úplne navnivoč. Hra asi nebola robená pre ľudí ako som ja, ale s tým už asi nič nespravím. Jediné čo môžem povedať je, že držím palce Nine Rocks Games palce v ich ďalšom produkte. Pretože potenciál v nich rozhodne je. A aj preto by som Way of the Hunter doprial, aby si našlo svoje publikum.

Pro: vizuálna a zvuková stránka hry, veľké množstvo rozličných zvierat, mapa, lovecký inštinkt, encyklopédia

Proti: obrovská frustrácia v určitých momentoch, grafické bugy a glitche, slabé využitie posedov, vyžaduje vysokú mieru trpezlivosti

+12

The Last of Us Part I

  • PS5 95
Sice mi to kvoli praci trvalo dlhsie nez som planoval, ale konecne som dohral a splatinoval remake tlou…no, co k tomu povedat? Co sa tyka platiny, milionkrat jednoduchsia ako povodne tlou, vdakabohu za to…co sa tyka hry, vsetkych asi pali rovnaka otazka, stalo to za tych 60eur…a spravna odpoved je asi ako pre koho, ak ten pribeh poznate od a po z, tak pre vas to nie je, hra z pribehu ani gameplayu nedoniesla nic nove (teda okrem AI z druheho dielu, len mi to zprvu neprislo lebo mam dvojku viac v pamati ako povodne TLOU), v podstate je to len jednotka v kabate dvojky…pokial ste sa s tym nikdy nestretli, tak potom sa to pre vas urcite oplati aj za 60€, lebo okrem krajsieho vizualu to ma neskutocnu podporu dualsensu, ide to plynulejsie a mozete to odporucit vsetkym vasim pc kamaratom

Pro: vizual, dualsense, AI

Proti: nic nove tam nieje

+12

Project Warlock

  • PC 65
Project Warlock (PW) pixelartová retro-FPS, která vám může připomínat Heretika, Dooma nebo dokonce Dark Forces, a to podle toho, na co se budete soustředit a jak se hru rozhodnete hrát. PW není ani čisté fantasy, ani čisté scifi a nabízí pět rozmanitých světů zahrnujících hrady, kobky, ledové pláně, variace na Egypt, toxické kanály, klasická města nebo i samotné peklo. Stejně rozmanitý je i váš arzenál - chladné zbraně na blízko, střelné zbraně jako z Dooma nebo kouzelnické hůlky, to vše pro vás autoři nachystali a je pouze na vás, jakému stylu a způsobu boje dáte přednost. Kromě zbraní můžete používat i kouzla, která zde sice plní spíše doplňkovou či podpůrnou úlohu, ale rozhodně hru  zpestřují a zejména na vyšší obtížnosti vám některá z nich přijdou určitě vhod. Oproti svým duchovním předchůdcům nabízí PW i jednoduchý vývoj postavy, a to jak formou vylepšování základních vlastností vašeho hrdiny, tak i úzkou paletou několika užitečných perků. A komu by to stále nestačilo, může si upgradovat i samotné zbraně. Mně se například osvědčila kombinace základní sekery s vysokou sílou postavy a perkem, který při každém zásadu obnovil část zdraví. Až na pár vyjímek jsem takto odehrál celou hru, a to včetně závěrečného bosse.  Používání melee zbraní je podřízena i rychlost hry a nepřítel, která připomína první Doomy - nepřátelé jsou pomalí, lze se kolem nich pohybovat i nablízko a většině pomalu letících útoků na dálku je možné se vyhnout. To je pravý opak rychlé zběsilé akce, kterou nedávno nabídla například Ion Fury.

Zmínil jsem bossy, a tím se dostávám k tomu, jak je PW vlastně strukturován. Na rozdíl od Dooma 2 nebo Dooma 64 se nejedná o úmorně hlouhou řadu desítek po sobě jdoucích levelů, ale o pět výrazně odlišných světů, s několika malými levely rozdělenými do obvykle dvou až čtyř fází. Hra tak umí rychle střídat progress i změnu prostředí a hráč má pocit dynamiky a toho, že vidí stále něco nového. Protože jsou jednotlivé fáze mimorádně krátké, nepříliš složité a poměrně jednoduché, není v PW klasický save/load systém. Hra používá systém životů podobně jako první Dark Forces a celou část musíte projít bez úmrtí, jinak se vracíte na začátek. Na konci každého světa čeká boss, který bohužel nevyžaduje žádné přemýšlení, taktiku nebo zvláštní mechaniku a stačí do něj jen dostatečně dlouho střílet nebo sekat vším, co máte. Absence jakékoliv invence zrovna v případě bossů někoho možná zamrzí, na druhou stranu i to je návrat k jakési obyčejnosti a přímočarosti, kterou podobné hry v 90. letech zkrátka a dobře přinášely. 

Z pohledu obtížnosti jsou to, s trochou nadsázky, dvě hry v jedné. Rozdíl mezi obtížností prvních tří a posledních dvou epizod je diametrální a teprve od čtvrté epizody začíná být hra nadprůměrně zábavná a představuje nějakou výzvu. Je škoda, že se pro podobnou laťku obtížnosti autoři nerozhodli hned od počátku, hře by to podle mého názoru jedině prospělo a hráč by neměl dojem, že většinu doby hraje tutorial. Celkově však Project Warlock doporučuji.
+12

Heroes of Might and Magic II: The Succession Wars

  • PC 90
Moje cesta k HOMAM2 byla trochu trnitá, protože jsem jako malý hrál jedničku a později se dostal rovnou ke trojce, která je dosud mým nejmilovanějším a nejvíce hraným dílem. Dvojku jsem si zahrál a dohrál až zpětně, snad dokonce až po dohrání čtyřky a pětky. Přesto ji hodnotím extrémně vysoko, ta hra je prostě neskutečně dobrá a zábavná a to i dnes, po tolika letech od vydání. "Ještě jeden tah a půjdu spát" je profláklé herní klišé, ale u téhle hry platí naprosto přesně. Nejednou jsem si před spaním říkal, že už vážně jen jeden tah (než jsem o nějakých 50 tahů později misi vyhrál a ráno těžce litoval).

Bohužel jsem dvojku nikdy nehrál v multiplayeru, takže můžu hodnotit jen kampaň a jednotlivá scenaria, ale je to oproti prvnímu dílu strašně vymazlená a vypiplaná hra, která přinesla přesně ty změny, které byly potřeba. Systém kouzlení používá manu, hrdinové dostali sekundární skilly a jednotky jde upgradovat. Oproti ještě o něco lepší trojce pořád chybí pár zásadních věcí (nejvíc ze všeho čekání v boji, ale chyběla mi například i možnost vybrat si v rámci jedné frakce bojového nebo kouzelnického hrdinu), přesto je to i dnes po všech stránkách perfektně hratelná strategie, která vyjma grafiky nepůsobí zastarale. Grafiku už samozřejmě zub času ohlodal, ale pořád je pěkná, 2D a hra má navíc fantastickou hudbu.

Další věc, která mě nadchla a málokdy ji vidím zmíněnou, je systém kampaní, který dvojka nově oproti jedničce přinesla. Kampaň už není jen série nijak spolu nesouvisejících misí, ale má jasně daný příběh a linii (byť hrdiny si ještě na rozdíl od trojky mezi misemi nepřenášíte) a několik voleb misí. S tím souvisí absolutně skvělý prvek, který jsem pomalu v žádné jiné strategické hře neviděl, a sice možnost zahrát si nepovinnou misi, jejíž splnění vám do zbytku kampaně dá nějaký trvalý bonus (například trpaslíci vás požádají o pomoc a když přijmete, jdete hrát nepovinnou extra misi, po jejímž splnění jsou trpaslíci do konce kampaně vaši spojenci a v každé další misi se všechny neutrální jednotky trpaslíků automaticky přidávají k vašim hrdinům). Je to samozřejmě využito jen málo, ale potěšilo to.

Jediné, co bych vytknul, je příliš nízká obtížnost kampaní (a ještě k tomu nevyvážená, protože například druhá mise za Rolanda je výrazně těžší než několik posledních misí). Pokud člověk není v HOMAM sérii úplný začátečník a už trochu ví co a jak (hrát od prvního tahu agresivně, nelpět na nulových ztrátách, co nejrychleji vytechovat na nejsilnější jednotky, neztrácet vůbec čas), tak oběma kampaněmi doslova prosviští. V tomhle je výrazně lepší datadisk Price of Loyalty, ke kterému ale napíšu samostatný příspěvek.

Pro: Fantastická hratelnost, hra kromě grafiky a animací nepůsobí zastarale, hudba

Proti: Takřka nic, jen že třetí díl je přece jen ještě o kousek vymazlenější

+12

Stray

  • PS5 80
Stray jsem si zahrál díky nabídce v PS Plus, což bylo dobře, protože jinak bych se ke hře i přes všeobecně kladné přijetí asi nedostal. Čistě proto, že bych ji považoval za walking simulator s kočkou a já walking simulators nehraji. A kočku nemám. Jak jsem však naznačil, minout tuto hru by byla chyba, protože se jedná o mimořádně zajímavý, příjemný a zábavný titul a -pozor- není to walking simulator s kočkou! Ve skutečnosti jde o relativně svébytnou adventuru, která má řadu mechanik nebo hádanek zjednodušených (k řešení řady hádánek musí vaše kočka provádět nejrůznější psí kusy, haha!), komunikačním kanálem je zde spíše samotné prostředí a hráčova fantazie než klasické dialogy (i když ty zde najdeme také), předmětů k použití je minimum (ale jsou a inventář zde skutečně existuje, díky oklice s vašim parťákem) a hráč se většinu času pohybuje když ne rovnou v koridoru, tak alespoň na velmi malém prostoru. Přesto je možné na několika místech překvapivě zakysnout, pokud hru hrajete příliš automaticky a bohorovně. Hra dokonce nabízí i několik akčních a stealth pasáží, přičemž ty první mi vyloženě vadily a nejsou pro hru přínosem a bez toho druhého bych se obešel rovněž. Kouzlo Stray je prostě někde jinde. A mimochodem, "hra s kočkou" neznamená, že je Stray nějaká odlehčená taškařice. Stray, jeho svět a příběh dokáže být překvapivě vážný i smutný a i po dohrání ve vás chvíli doznívá na melancholické emocionální vlně. Her, které toto dokáží, není mnoho a vetšinou jsou něčím výjimečné. Stray mezi takové hry nepochybně patří.
+12

A Plague Tale: Innocence

  • PC 60
Vzhledem k historické stylizaci jsem od A Plague Tale: Innocence nečekal, že lore se bude vyvíjet velice fantasy směrem, a dost mě to vyvedlo z míry. Tvůrcům se musí nechat, že hemžící se chuchvalce stovek krys vypadají fakt odporně, ale z lore hlediska vůbec nedává smysl že řešíme nějaký mor když hlavní problém jsou evidentně mračna hlodavců hlodajících osoby zaživa. Na kvantitu tvůrci vsadili i u mnohých scén zahrnujících brodění se stovkami mrtvol (prasečích i lidských) a celkově první polovina hry se snaží spíše šokovat než povědět nějaký koherentní příběh. To se naštěstí o dost zlepší v druhé polovině.

Hlavní postava trpí Mary Sue syndromem, začíná a končí jako "slečna perfektní na kterou jsou všichni bezdůvodně zlí", stejně tak její mladší bráška je generický spratek u kterého se většinu hry těžko chápe proč ho všichni chtějí zachránit. Vedlejší postavy už jsou lépe charakterizované, ale žádná vám nepřiroste k srdci natolik abyste na její příběhovou smrt reagovali jinak než pokrčením ramen. Záporák je také zcela typický: jeho jedinou motivací je "být zlý a škaredý" a moc hlouběji nad tím neuvažuje.

Gameplay samotný je mix mezi stealth a hádankami, zahrnujících zejména krysy bojící se světla a tupé ale nebezpečné vojáky. Z této dynamiky jde vytřískat překvapivě hodně zajímavých situací, z nichž u mě osobně vedou ty které nutí hlavní hrdinku udělat něco nemorálního, například nicnetušící kolemjdoucí obětovat krysám. Stejně jako příběhově, i hratelnostně jsem měl ze hry pocit že první polovinu stopáže hledá svoji identitu, jen tak se dá vysvětlit proč vám dá kvůli jednomu fightu schopnost úhybu, která se až do konce hry nepoužije. (Setkání s nepřítelem vede ke kill-animaci dříve než vůbec máte před čím uhýbat.)

Celkově A Plague Tale: Innocence hodnotím spíše kladně, zejména kvůli tomu že jsem vydržel až do druhé poloviny hry kde se dost věcí zlepšilo. Pokud tvůrci tuhle vzestupnou tendenci udrží i do dalšího dílu, myslím že se máme na co těšit.
+12

Torchlight III

  • PC 95
Na třetí díl Torchlightu jsem se těšila, protože mě obě předchozí hry bavily. Přirovnala bych ho k barevnějšímu Diablu. Ve hře je několik vychytávek, které bych právě v Diablu ocenila. Nejlepší je, že máte k dispozici mazlíčka, který za vás bojuje, ale hlavně chodí prodávat vaše věci do vesnice a nakupovat lahvičky. To je fakt pecka, protože jsem nemusela pořád lítat do vesnice, abych si uvolnila inventář. V inventáři má každá věc jedno políčko, takže jsem nemusela neustále přeskládávat věci, aby se mi jich tam vešlo více a využívala jsem i „batoh“ mazlíčka, který byl stejně velký jako ten můj. Zde bych se ráda pousmála nad blbinou, která se vyskytuje snad u všech podobných her. Zabiji hejno much nebo červa a z něj vypadne kopí. Kam by ho asi narval? ;o)

Na začátku jsem měla trochu problém s mapou a orientací v ní. Na mapě totiž existuje jakési místo, kde já jako hrdina mám svůj prostor pro tvorbu vlastního zázemí. Né že bych si stavěla postel, ale mohu si přesouvat každý kámen co tam je, dokoupit si další a hlavně si mohu kupovat speciální dílny, které pak mohu využívat. Třeba dílnu, ve které mohu z přidaných schopností ubrat plusko a přesunout si ho pak do jiné schopnosti. Nebo stánek, kde si mohu změnit mazlíčka. Já jsem věrná sově Gině už od začátku a nevyměnila jsem jí ani za dráčka, což je co říct.

Oproti Torchlight II tady naštěstí nebylo milión stejných podlaží. Opravdu mapa byla pěkná a dynamická a nenudila mě. Úkoly a lokace byly tak akorát dlouhé. Mě osobně se líbí ta barevnost. I když ke konci hry už to vypadalo trochu jako malý ohňostroj, když barevní nepřátele vrhali barevná kouzla a já na ně taky. Občas jsem pak měla problém se na mapě najít.

Párkrát jsem umřela, ale kdybych to opět srovnala s Diablem, tak to bylo opravdu minimálně. Dokázala bych to spočítat na prstech obou rukou. Tahle hra má pár věcí, vychytanějších než jsou v Diablu, ale Diablo je Diablo.

I tak si myslím, že si jí někdy zkusím i za jinou postavu než je čarodějka, protože to byly opravdu příjemně strávené chvíle. Ulovila jsem i pár Achievementů, škoda ale, že v případě této hry nikdy nezískám 100%.

Pro: mazlíček, příjemně dlouhé lokace, zajímavá kouzla

Proti: někdy až moc barevné, těžké achievementy, trochu zmatená mapa

+12

Test Drive Unlimited 2

  • PC 55
Už jsem s tím seknul před pár týdny, ale ke komentáři jsem nebyl schopen se dokopat. Ono... co taky psát. Tohle je totiž jedno z nejzbytečnějších pokračování. Co se mělo vylepšit, to se s výjimkou jedné věci nevylepšilo. Co mělo zůstat, to se zhoršilo.

Technická stránka
Po 5 letech stále stejný problém. V enginu zakořeněná neplynulost, která tak jako u jedničky zmizí jen při 90 (potažmo 45) FPS. Lidé bez VRR jsou v pytli. Hra loknutá na 60 vypadá odporně, nechat variabilní FPS je úplný průšvih. Stále nechápu, jak to mohlo v tomto stavu jít ven. Hra je navíc bohužel v DX9, čili dosáhnout těch 90 FPS i se současným HW je trochu problém. Řeší, jako obvykle, DXVK. Nicméně i tak hra oproti jedničce trpí záseky, některé frametimes graf neukáže (zmršený engine), některé ano (zmršená optimalizace).

Ke hře samotné... nabízí se otázka, co jsme vlastně po dvojce chtěli. Jednička se nepárala s žádným příběhem. Tady sice příběh de facto taky není, ale je tu řekněme takové příběhové pozadí. A od toho se pak odvíjí herní náplň. Takže zapomeňte na mapu se spoustou ikonek. Tady jsou autoškoly a turnaje. Autoškoly, které vás nebudou bavit už poprvé, natož až ten slalom mezi kuželkami pojedete s šestou kategorií vozidel. Koho napadlo, že tohle je zábava? Ve hře, kde jde každé auto předem vyzkoušet? Skočím do showroomu, půjčím, řídí se dobře/blbě a podle toho beru/neberu. Nepotřebuju opět jezdit mezi kuželkama, protože auto kvůli pár koním navíc skočilo do jiné kategorie. No nic, tahle inovace se nepovedla. A co je blbě na turnajích? Jsou nuda. Nejsou dost variabilní. Závod proti soupeřům (easy), závod proti času (nepochopitelně těžký), projetí všech radarů, které si nelze zobrazit na nějaké inteligentní mapě, aby člověk naplánoval trasu a nakonec ten největší vopruz - vyřazovací závod, co má třeba 12 koleček. Meh.

Z mapy samozřejmě nezmizely věci jako doručování vozidel a snad tam byly i stopařky, ale tyhle disciplíny měly často limity na hraně splnitelnosti. Zvláštní.

No nic, k tomu nejhoršímu se dostaneme. Jízdní model a pocit jízdy je u prvního dílu veleben a já nemůžu nesouhlasit. Pocit z jízdy byl super, navíc umocněn pohledem z kokpitu. A teď budu trochu za pitomce, ale dvojka se řídí jinak a já nejsem schopen rozumně popsat, v čem se to liší, ale vím bezpečně, že to není zábava. Asi ty auta nemají hmotnost či co, nevím. Vodítkem je, že v jedničce jsem měl zapnutý sportovní režim (trochu asistenti byly), tady jsem jel na hardcore a stejně se to nedalo vůbec srovnávat. V jedničce jsem i na tom gamepadu byl schopen se tak nějak sžít s autem, tady to prostě nešlo bez ohledu na to, s čím jsem jel.

Jdeme dál. Vizuál přešel do oranžovo-žlutých tónů a byť musím s ohledem na přidání dynamických stínů prostředí uznat, že hra je teoreticky technologicky vyspělejší, prakticky mi přišel realističtější a oku lahodící víc první díl. Se zvuky problém nebyl, jen byl vopruz stále se opakující hlášky před každým závodem. Že vám říkají, jaký je krásný den, i když chčije... no nic. Ohromný průšvih je soundtrack. Měla jednička 3 rádia? Tak tady dáme jen dvě. Jedno, co v jinglech říká, že je hard and heavy, aby pak hrálo sotva pop-rock, a druhé, které je snad ještě horší. Kde je moje klasika? Ta tam tak sedla! Poprvé jsem využil hudebního přehrávače ve Steamu. Jakože fakt poprvé. Kombinace příliš barevného vizuálu, nesympatických keců a téhle přitroublé muziky způsobila, že ta hra nemá absolutně atmosféru jako jednička a je vlastně velice nesympatická.

Furt kritizuju, tak jdeme na to dobré. Silnice už nejsou hranaté! Hurá, už to není letecký simulátor. I v kopcovitém terénu se dá jet, aniž by člověk neustále přicházel o adhezi. No... a jdu zase kritizovat.

Na jedničce byl úžasný pohled z kokpitu. Co máme zde?

- Uplynulo 5 let a stále jsou jedinými funkčními budíky otáčkoměr a rychloměr. Teploměr? Ukazatel výkonu? Kdepak, jedete s Veyronem 400 a on na to potřebuje 0 koní. Neskutečné. Přitom vzhledem k tomu, že máte možnost ovládat okna, střechu, rádio i navigaci, bože jak by bylo super to naanimovat, aby to ta postava skutečně udělala (mám pocit, že ani ručku netahá). Byla by to fakt taková práce s ohledem na vývoj celé té hry?
- Ve hře přibyl déšť. Ale funkční stěrače? Nechtěli byste toho trochu moc?
- Pamatujete si, jak jste si v jedničce mohli nastavit sedačku, díky čemuž jste mohli mít to správné FOV? Zapomeňte. Jedna přednastavená pozice, v mnoha autech tak blbě, že věnec volantu jde přímo přes budíky. Omg...

Jak zjišťuju delší dobu, dobrá hra se pozná tak, že se k ní chci vracet. Do tohohle jsem se nutil, nicméně všechny otevřené turnaje jsem nakonec projel. Říkám otevřené, protože hodinový závod na Ibize jsem nebyl schopen zajet. Hra pokaždé po pár minutách spadla. Ona padala i normálně, ale po restartu se to vždy dalo zopakovat. Tenhle závod se ovšem dokončit nedal. A tak jsem se ani dál nedostal, pokud měly následovat ještě další turnaje nebo nějaké kulervoucí vyústění příběhu.

Takže asi jste pochopili, tohle je za mě vysloveně zklamání. Krom opravených hopsavých silnic nemám moc co chválit. Technická stránka na prd. Soundtrack hrůza. Jízdní model změněný a nezábavný. Pohled z kokpitu zmršený. Pojetí kariéry nezáživné. Asi budu krutej, ale po započtení očekávání a po srovnání s jedničkou: 55 %.

Pro: Silnice už nehopsají

Proti: Domršený engine, soundtrack, ovládání, pojetí kariéry, pohled z kokpitu, nuda

+12

Vaporum: Lockdown

  • PC 85
Jakou hru si pořídit do lockdownu než Vaporum: Lockdown? hahaha. Tak jsme se zasmáli a teď už vážně. Vaporum: Lockdown jsem si opravdu pořídil v době lockdownu a rozehrál ji, ale dohrát se mi ji podařilo až poměrně nedávno. Což je dáno jednak tím, že jsem tak nějak naivně čekal na češtinu nebo slovenštinu a pak taky na nějaký patch a jednak tím, že jsem se vždycky sekl na nějakém místě a hru na pár měsíců odložil. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Vaporum: Lockdown je pokračování slovenského dungeon crawleru Vaporum, i když dějově mu předchází. A jelikož jsem si původní Vaporum neskutečně užil, Lockdown jsem se zájmem sledoval a hned si jej pořídil. Bohužel Lockdown neobsahuje ani češtinu ani slovenštinu, což mi sice při hraní vůbec nevadilo, ale upřímně jsem jeho příběh bohužel nesledoval, takže úplně nemůžu ocenit jeho kvality. I když je pravda, že jsem si většinu hry myslel, že hlavní hrdinka hry je záporačkou z původního Vapora, což nakonec není pravda, ale pokud to úplně nesledujete, tak ta jména jsou si taky dost podobná.

Největší změnou proti původnímu Vaporu je koncept úrovní. Tenhle Dungeon Crawler už neobsahuje klasický mustr pater, kdy jedno celé prošmejdíte a jdete do druhého, ale v podstatě hned na začátku hry se dostanete k ponorce, ve které máte uniknout z Vapora, ale která není provozuschopná. Takže místnost s ponorkou funguje jako takový hub, ze kterého vyrážíte do ostatních místností a kam se vracíte. Což je opravdu fajn jako sklad vybavení, ale jinak je to opravdu o běhání tam a zase zpátky. Jednou musíte sehnat plátování na ponorku, pak energetické články, lodní šroub, někde natlakovat kyslík do ponorky, jinde zase nahodit elektriku do ponorky, taky si musíte v biologické části vypěstovat jídlo na cestu atd. Tenhle koncept mi přišel ze začátku zajímavý, ale později bych byl radši za klasický koncept pater. Protože koncept s ponorkou zní sice celkem zajímavě, ale takhle se pořád vracíte do již navštívených místností a zkoušíte, jestli se už dostanete dál. To může připomínat koncept metroidvanie, ale tady je to až příliš nalinkované a lineární. Sice máte úkolů více, ale plnit musíte vždycky jen ten jeden aktuální. Pak se někde zaseknete, protože Vám chybí klíč a dostanete ho, až bude hra chtít. Takže pokud se někde zasekenete, nemáte možnost jít někam jinam, musíte to místo překonat. A pokud se zaseknete a na nějakou dobu hru opustíte a po delším čase se k ní vrátíte, tak se Vám do rozehrané hry hůř vrací, protože si buď musíte pamatovat, kde jste co chtěli řešit, nebo si to musíte napsat.

Hra se opět snaží o kombinaci puzzlů a soubojů, ale přestože jsem narazil na několik opravdu těžkých soubojů, měl jsem pocit, že puzzly tentokrát převažují. Což byl důvod, proč jsem hru často odkládal. Přišel jsem do místnoti, kde se nacházelo spousta plošinek, které ve výsledku nebylo těžké vyřešit, ale nebyl jsem v náladě, kdy se mi chtělo přemýšlet nad správným řešením a zrovna bych dal přednost nějaké dynamičtější pasáži. Těchto pasáží bylo ve hře poměrně hodně a nově se objevily i jisté soubojové puzzle, kdy Vás hra nahnala do místnosti, uzavřela všechny dveře a vypustila na Vás potvory. To bylo okořeněné např. umístěnými výbušnými sudy či drony, které střílely laser přes celou místnost v jednom směru. Na těžkou obtížnost jste tak museli docela přemýšlet, jak se místnostní probojovat tak, aby sud nevybuchl vedle Vás, ale naopak k němu co nejvíc nepřátel nalákat, aby Vás nezabil laser, atd. To bylo zajímavé osvěžení, ale jak říkám, mám pocit, že Vaporum Lockdown je hra více o puzzlech než o soubojích.

A zatímco na puzzlech si dali vývojáři záležet, tak nepřátelé jsou v podstatě totožní s původním Vaporem. Což jednak dává lorově smysl, jednak už třeba víte, co na které nepřátele platí, ale úplně Vás to nepřekvapí. Úplně nový je až závěrečný boss, což je trochu škoda, ale co se dá dělat. Nepřátelé by se dali rozdělit do dvou skupin, na živé (krysy, švábi, jacísi mírotvůrci nebo např. manipulátoři) a mechanické (drony, roboty, střelecké věže, mechaničtí arachnoidi, atd.) Podle toho se vyplatí měnit taktiku a používat jiné zbraně. Já se specializoval na boj na blízko, kdy jsem střídal buď meče nebo kladiva - sečné zbraně způsobují krvácení živým nepřátelům, drtivé zbraně pak omráčení těm mechanickým. Specializovat se můžete na boj se dvěma zbraněmi, se štítem, pušky používající munici nebo energetické zbraně (které jsou oproti původnímu Vaporu novinkou) používající energii obleku, nebo Vaši postavu zaměřit na používání gadgetů, což jsou moduly do Vašeho obleku, které Vám buď poskytují nějakou výhodu nebo naopak způsobují nějaké zranění nebo omezení nepřátelům. Tím se dostáváme k samotnému jádru Vaší postavy, které je nachlup stejné jako v původním Vaporu. Na začátku hry si totiž nevybíráte ani postavu, ani povolání, dovednosti, nic. Po spuštění nové hry si projdete tutoriál, na jehož konci si vyberete jeden ze čtyř obleků, který určí Vaši specializaci. Na výběr pak máte útočný oblek, bojový oblek, těžký oblek specializující se především na obranu a jakýsi technický oblek, který naopak podporuje používání gadgetů.

Vlastně většina věcí zůstala stejná jako v prvním Vaporu - hudba, systém dopisů a magnetofonových pásek, ze kterých se dozvídáte pozadí příběhu, koncept obleků, drtivá většina nepřátel, pauzování boje mezerníkem, systém vývoje postavy, kdy nezískáváte zkušenosti jako postava, ale fumium (zdroj energie, kolem které se točí celý příběh), za které si po dosažení určité hranice zvolíte další vylepšení pro Váš oblek nebo předměty s permanentními bonusy pro Vaši postavu - různými injekcemi atd. V podstatě jde o více toho samého v další hře, což ale není špatně. Kdy by hra obsahovala češtinu nebo slovenštinu, určitě bych sledoval i příběh a hodnocení by bylo určitě vyšší.

Vyloženou novinkou je pak hlavně koncept ponorky a úrovní, který mi úplně nesedl, ale tak aspoň se autoři pokusili o změnu. Nebo například energetické zbraně, které v původní hře rovněž nebyly. Množství nových puzzlů bych asi do novinek počítat neměl a jak jsem psal výše, příběhově se jedná o prequel původního Vapora.

Pro: další Vaporum, vylepšovací injekce, vylepšování obleku, získávání lepšího vybavení

Proti: chybějící čeština / slovenština, koncept ponorky a úrovní

+12

Monster Hunter World: Iceborne

  • PC 100
Žádnej koment na tuhle téměř dokonalou pecku? Nuže, jdu to zachránit.

Pamatujete si, kdy nebyly DLC, ale masivní expanze, který hru oživily a daly ji nový mechaniky, lokace, příběh a bůh ví co ještě? Tak přesně tohle je Iceborne.

Chápu, že cena je šíleně vysoká na "DLC", ale Iceborne nabízí skutečně něco naprosto novýho. Nová lokace vypadá fantasticky. Trochu jsem se bál jednotvárnosti, ale nová mapa je dostatečně rozsáhlá a variabilní. Jeskyně, jezero, horké prameny a samozřejmě nová monstra. Hodně nových monster. S tím bych ale byl trochu opatrný a hlavně upřímný. Spousta nových monster je převzato ze starších dílů, ale nic to nemění na jejich monumentálnosti, chování a temperamentu. Například Nargacuga je sice (prý) ze starších dílů, ale její move set, vzhled a chování je dost pekelný. Něco mezi divokostí Deviljho a mobilitou Tobi Kadachi. Je radost toho grázla zabíjet.
To platí i pro ostatní monstra. Příjemně mě překvapil závěrečný "boss" (v uvozovkách, protože Monster Hunter je v podstatě založený na soubojích s bossy), ale nebudu vám tu radost spoilovat.
Mezi nové mechaniky patří například focení různých míst, situací nebo potvor pomocí jistý hádanky, kde daný místo najít. Pěkná věc, ale není to nic, co bych vyhledával. Potěší i chutný "gambling" u stroje na páru. K tomu přidejte nový kočky (hodně koček) a hlavně novou kočičí kuchařku, která je prostě...kočičí kuchařka. To vám k radosti nestačí? Nevadí, pořád tu je dost novinek.

Nová výbava vypadá naprosto skvěle. Staty a decory se dají s ještě větším pocitem satisfakce kombinovat. Není nad to nalítnout na Vaal Hazaka s effluvia resistama a srolovat ho jak perskej koberec. Po dohrání hlavní story (která nikoho nezajímá) se vám otevře obrovská lokace Guiding lands, která obsahuje všechny biomy a vy můžete pomocí selektivního lovu trochu pozměnit tamní ekologii. Sám ale ještě pořádně nevím, jak to vlastně funguje.

Autoři si taky uvědomili, že ve hře citelně chybí větší porce fashion. Oprášili layered armor systém a pořádně ho rozvinuly. Lov na materiál získává novou motivaci. V tom velkým množství si určitě každý hráč vybere. Rozšíření vašeho arzenálů a nové úrovně vylepšení jsou samozřejmostí.

Původní díl bez expanze se mi hodně líbil a dostal jsem přesně to, co jsem chtěl. Více možností, více monster, více koček a více všeho. MHW se tedy tímto stává pro mně srdcovou záležitostí. S velkou radostí do hry nabuším další desítky hodin. Ani po 231h jsem nesplnil snad ani polovinu toho, co hra obsahuje.

Cena je tedy pro mně naprosto opodstatněná. Pokud se vám líbila hra bez DLC, tak tahle expanze je jednoduše povinností. Sláva grindu a kočkám!

Pro: nová lokace, monstra, mechaniky, možnosti, výzbroj, zvuk, layered armor, kočky, poctivá práce autorů

Proti: trochu zamrzí pouhé "obarvení" stávajících monster, ale to bylo tuším i v základu

+12

Discipline: The Record of a Crusade

  • PC 75
Vážení kolegové, dnes bych vám rád napsal pár slov o této vizuální knize, dílo, které předcházelo animovanou adaptaci, jež byla pro náctiletého Pajmiče nebyla objevem, ale zjevením nepředstavitelné magnitudy. Toto anime má v mém srdci, a v jiném orgánu v oblasti pasu se nacházejcí, zvláštní místo.

Psal se rok 2005 a jako tehdejší nekultivovaný plebejec, který anime znal pouze jako obtloustlou žlutou krysu, co s debílkem v čepici vrhajíc koule po různorodé fauně běhal po okolí a sbíral odznáčky, jsem se dostal na jistou internetovou stránku, kde také byla podobná "anime" Zcela náhodně jsem klikl na zcela náhodné video se sličnou kreslenou dívkou na obrázku. Po 87 minutách, kdy se načetlo prvních cca 10 min videa v mocné kvalitě 144p jsem počal sledovat. V oněch 10 minutách mé mladé a nevinné oči uzřeli plnou nahotu, kreslené postavičky provádějící felaci, lehký sadismus, manuální a mechanickou masturbaci a nucenou kopulaci v sauně. To vše s velice nonšalantním přístupem. Dál jsem se však nedostal, neb náš tehdejší super internet se pod návalem kilobaitů za sekundu zavařil a nějak se mu nechtělo načíst víc. To však neměnilo nic na faktu - legendy nelhaly, kreslený "péčko" opravdu existuje! A tak jsem počal svou pout vzdělávání a sebepoznávání.

O 15 let později, kdy jsem se již mohl prohlásit za kulturně vyspělého jedince, jsem se dostal právě ke "knižní" předloze, která záhadně bez problému běží i na moderních systémech jako win 10. Mimo to je jasné, že kniha je několikanásobně obsáhlejší a není výhradně postavená jen na šukačkách.....tedy pardon, nemravné živočišné souloži. Překvapení nastalo v několika prvních minutách čtení, kdy náš protagonista, jenž není totální vymatlanec, narazil na hlavní a první dívčinu této tvorby, Otokawu. Hned první rozhovor ve hře mě zarazil svou přirozeností, plynulostí a kvalitním dabingem. Během prologu jsem se rychle a záživně seznámil s ostatními "main" charaktery, (které spadají do jistého  archetypu, ale rozhodně to není nijak na obtíž) a pokračoval jsem s chutí dál. Ač je příběhová kostra prostá (začne se větvit až v předposlední kapitole) a jediná motivace protagonisty je "nebud debil, nepropadni, neopakuj ročník" Tak je to právě práce s charaktery, která to celé činí zábavným čtivem. I malé, nepodstatné charaktery, které se objeví třeba jen na pár scén mají neobvyklou hloubku a několik povahových rysů. Vskutku nevídané.

Největší hvězda je ale již zmíněná Otokawa, která je pro mě dost možná nejkomplexnější postavou napříč celým spektrem japonských vizuálních novel. CÍlevědomá, pracovitá, milá, společenská, fyzicky zdatná, inteligentní, odvážná, pragmatická. Ale též lehce impulzivní, paličatá, panovačná, puntičkářská a hrdá. Navíc s vynikajícím výkonem madam dabérky - hlas, projev, intonace, netlačí na pilu, je přirozená v každé situaci (zahrnuje i "horizontální" akci). Tyto fakty zapříčinili to, že každá konverzace s ní byla zajímavá, potěšující, často vtipná a pochopitelně byla mou první "romancí". Její protipol a hlavní "záporák" tohoto příběhu. Leona - bezprecedentní, bezskrupulózní, neurotická, sadistická, rozmazlená mega čubka. Která je defakto ztělesněním "cartoonishly evil" stereotypu, leč má i své "homelander" momenty, kdy si nejste zcela jistí co se jí momentálně honí v té její pošahané makovici.
Jak jsem již předeslal, jsou to právě postavy a události dějící se kolem nich, které táhnou celý příběh, který je opravdu prostý a vlastně nezajímavý. Dobře a někdy i vtipně jsou tu zakomponovány odkazy na další klasiku od stejného tvůrce "bible black"

Z technického hlediska knížka nevypadá vůbec špatně vezmete li v potaz, že vyšla léta páně 2002 a běží v rozlišení 640x460. Nebál bych se říct, že by si nic nezadala s "mainstrýmovýma" novelama té doby.

Kdybych měl něco vyčítat, kromě té hlavní dějové linky, tak jsou to ony "akční sexy" pasáže, které se přehnaně táhnou a nikam neposouivají děj (pokud opominu romance, ty jsou fajn).

Asi se ptáte "Honzo, ty renesanční a oduševnělý úchyle." Tohle je hentai, že? Něměl si potřebu během četby pohladit lachtana?" O tom se přeci džentlemani nebaví, drazí kolegové. Leč, veztě, že se našlo pár momentů, kdy "šneček povystrčil růžky".

Nuže, to jest vše. Ač jsem si vědom, že budu asi jediná zdejší osoba, která je zainteresovaná v tomto lehce obskurdním výtvoru, nedá mi to a musím vám ho doporučit, jelikož kniha je to velmi čtivá a všechny konce jsem si nenechal ujít. V rámci žánru vysoký nadstandart. Na "úchylárnu pro osamělé honimíry" je to velice povedená záežitost, která mne činí štastným, že jsem i nadále zastáncem kulturně založeného anime.
+12