Klingon Honor Guard jsem zkusil před léty rozehrát, protože to byl Star Trek, ale nebavilo mě to. A tak jsem se ke hře vrátil, aby ji dojel s pocitem, že by to mohlo být něco jako Elite Force. Což se tak úplně nepovedlo.

Příběh je sice ze světa Star Treku, potkáte známé rasy, jména i místa, ale přitom je naprosto nezáživný, předvídatelný a mizerně prezentovaný. Ve hře se stáváte mladým členem Klingon Honor Guard, která má za úkol chránit kancléře. A právě na kancléře Gowrona je spáchán neúspěšný atentát a Vy se povlečete vesmírem od čerta k ďáblu při honičce za pachatelem.

Protože jsem sledoval všechny možné Star Treky, vím kdo je to Gowron, Kurn nebo sestry Lursa a B´Ethor, stejně tak znám vybuchlý měsíc Praxis či vězení Rura Penthe. Ale ve hře mě to nějak nedostávalo, protože všechny místa vypadají tuctově, grafika není sice špatná, ale krásná určitě taky ne. A samotný příběh je podáván pomocí Kurna, který Vám z tepla kanclu dává mezi misemi rozkazy a občas uvidíte nějakou tu animačku letící lodi v nízkém rozlíšení. S titulkama si nikdo neobtěžoval, takže když Vám někdo něco vypráví a vedle hučí stroj, neuslyšíte nic. Vzhledem k zasažení do světa Nové generace mi přišlo zvláštní, že Klingonům kromě Nausiánů pomáhají i Andoriani, ale budiž.

Stejně neinspirativní je i leveldesign, tvořený obrovskými bludišti, kde potvrvá nějakou dobu než se zorientujete. V bludištích jsou různé zamčené dveře, klíče k nim jsou většinou někde na druhém konci levelu, občas přemýšlíte co jste vlastně aktivovali a jsou zbytečně dlouhá. A aby to bylo ještě těžší, nepřátelé se s velkou radostí respawnují do vyčištěných míst a ve dvou kolech Vám tvůrci nadělí časový limit. Na druhou stranu, abych nekritizoval, hra Vám vydrží. Kol je 20, některé jsou rozdělená a podíváte se do spousty míst. A některá nebyla úplně špatná, například ono zmiňované procházení s magnetickými botami po povrchu lodí. BTW nezkoušejte se procházet vesmírem bez skafandru jako já :)

K tomu všemu patří ještě subjektivně i samotná hratelnost. Nepřátelé jsou totiž mrštní, rychlí, přesní, trefit je je kumšt, kromě podvádění z respawnem umí i nevídanou věc - hrát mrtvé. To takhle trefíte přibližně místo, kde stojí Klingon, ten se skácí k zemi a když se nekoukáte, vstane a našije Vám to do zad. Když pominu, že to není moc v souladu s klingonskou ctí, pak mě hra nutila chovat se jak psychopat - chodit a dorážet mrtvoly. Fuj. Netrefitelní jsou i místní krabi/pavouci, kteří jsou prostě rychlejší než Vaše střely.

A jsem u jádra věci. Rychlí a chytří nepřátelé by nevadili, mít prostředky k jejich likvidaci. Jenže ty nemáte. Jednak je hrdina zoufale neohrabaný a skočit do pitomého důlního vozíku je hotová ekvilibristika. A druhak stojí většina zbraní za hovno. Klingonská pistole a kulomet jsou slabé, jejich střely letí pomalu a soupeři bez problémů uskočí. Totéž v podstatě platí pro brokovnici, naštěstí ta je ale silná, takže nejlepší taktikou je prokličkovat střelami a trefovat z blízkosti. Pak je tu vrhač disků, který než se vrátí jste bezbranní (a nezkoušejte přepnout na jinou zbraň). K celkem tradičním granátometu a raketometu se dostanete pozdě, stejně jako k skvělé Sith Har pušce, která konečně trefuje. Pak je tu ještě něco na způsob BFGčka, ale jeden výstřel Vám sežere většinu nábojů. A vzhledem k tomu, že náboje jsou společné třeba pro kulomet, brokovnici a právě "BFG", zbraň zkusíte a zase odložíte.

Průserem je i to, že zbraně dost žerou a vzhledem k tomu, kolik vyplýtváte při přestřelkách budete věčně bez nábojů, naštěstí se jich kolem povaluje spoustu a jsou tu i nějaké secrety. Nejlepší je tak čapnout bat´leth, tradiční klingonský meč, jelikož na blízko si poradíte se soupeřem raz dva.

Poslední kapitolou jsou bugy. Občas pád do Windows, občas hra nešla spustit, jednou pokažený save.

Co budu dodávat. Klingon Honor Guard není objektivně úplně špatná hra, ale k dohrání jsem se musel dost nutit, protože mě to zkrátka nebavilo.

Outlaws byl v roce 1997 tak trochu ve stínu slavnějších 3D akcí. V něčem po zásluze, v něčem neprávem. Už jej kdysi dohrál, ale bez nějakých vzpomínek.

Není divu, westernů znám jen pár a navíc největší slabina hry praští do očí hned na začátku. Je to grafika, která je ručně kreslená, velmi velmi jednoduchá a nepříliš povedená. Ani GOG remaster s ní nic moc neudělal, dá se říct že Outlaws po grafické stránce strkají do kapsy s přehledem i všechny Buildovky.

Příběh je taková westernová klasika - bohatý magnát chce stavět železnici a v cestě mu stojí farma. A protože majitel, bývalý maršál odmítá prodat, zloduch vyšle poskoky aby postrašili jeho manželku a dceru. Dopadne to tak, že farma shoří na popel, manželka umírá hrdinovi v náručí a navíc padouch unese dceru. A maršál, který už dávno odložil kolty se vydává po stopě zloduchů, nakopat jim prdel a zachránit dcerku. Je to sice klišé, ale moc hezky zpracované, po každé misi přijde nějaká krásně nakreslená animace a dá se říct, že spolu s naprosto úžasnou "Morricone" hudbou táhne hru neskutečně dopředu. Animace se navíc fakt povedly, jsou nabité akcí, osudovými okamžiky i dialogy a nechybí ani klasický odjezd do západu slunce :)

Ale ke hře. Tvůrci tušili, že s podobným námětem nemůžou natáhnout hru na 30 kol a udělal jen 9 misí. A udělali moc dobře, protože mise jsou každá z úplně jiného prostředí (pevnost, městečko, skály, doly, vlak..), většina z nich je docela dlouhá, docela složitá, plná klíčů, secretů a hlavně nepřátel. Některé mise jsou přímočaré, v jiných si pobloudíte, budete muset nějaké puzle a občas zakysnete, protože pro cestu dál je občas potřeba najít i nějakou tajnou pasáž (třeba v posledním kole). Dá se říct, že díky měnícímu se prostředí, těšení se na další filmeček a především díky heroické akci se ale určitě nudit nebudete. A samozřejmě aby to nebylo málo, po dohrání si můžete vybrat historické mise, kterých je celkem 13 v 5 tématických celcích a které Vám dají pořádně zabrat.

Co se nepovedlo jsou easter eggy. Narazit na králíka ze Sam a Max je divný, stejně jako to že pod westernovým městečkem je odporně nakreslená mimozemská loď.

A samotná akce? Paráda! Lucasové se drželi westernových reálíí, takže na Vás útočí pouze ozbrojení banditi a občas ve stoce pavouci. A zbraně jsou typicky westernové - kolťák, opakovačka, kulovnice, brokovnice dlouhá i krátká, dynamit, nože a v posledním kole i gatling. Tvůrci zařadili ruční nabíjení, takže kolťák musíte nabít po 6 výstřelech, opakovačku po desíti a ostatní pušky se nabíjí po jednom výstřelu. Ve víru akce, kde bojujete vždy aspoň s 3-5 protivníky se stávají tak některé zbraně nepoužitelné. Ale vůbec mě to nevadilo, s kolťákem a opakovačkou jsem si připadal opravdu jak na Divokém západě, navíc pro opakovačku můžete najít dalekohled a stane se z ní skvělá sniperka. Což je trochu úlet, ale budiž.

Každopádně nepřátel jsou opravdu hordy, tipl bych tak 80-100 na kolo a je tu neskutečná řežba. V každé rohu na Vás někdo vykoukne a většinou ji rychle koupí, ale pokud jich je hodně, budete mít brzo problémy. Pak se nezbývá než krýt, přebíhat a přebíjet (a nebo hrát na easy). Trošku jsem si připadal jak v akčním filmu a ne ve westernu, ale pak jsem si vzpoměl na Sedm statečných (původní) a finální akci s desítkami mrtvých a vzal jsem to. I western může být akční nářez.

Takže finální verdikt? Outlaws se skvěl hraje, perfektně se drží reálií Divokého západu a táhne ho výborný a výborně zpracovaný příběh. Jen ta grafika je fakt ošklivá a toho bloudění a hledání tajných cest je občas trochu moc.

Strife je velice zvláštní hra. V roce 1996, kdy si doomovky stále vystačili s nulovým příběhem a jeho nulovou prezentací přináší tak neskutečné množství novinek, že předbíhá dobu.

Už jen úvod. Neznámá rasa ovládla svět, z lidí dělají vojáky, nad vším železnou rukou dohlíží nějaký Řád. Vy se objevíte ve městě, plném po zuby ozbrojených vojáků, vyděšených lidí a nějakých těch obchodníků. Na nic nemáte peníze, většina dveří je zamčená, většina lidí se s Vámi nebaví, stačí někoho zabít a spustí se alarm a začnou se rojit posily. Stačí splnit nějaký ten úkol, dostat se k rebelům a pomaloučku polehoučku se pustit nejen do osvobozování města, ale i do protiútoku. V průběhu hry se dočkáte nejen osvobození města a nahrazení nepřátelských vojáků přátelskými ale musíte učinit poměrně zajímavou volbu komu věřit, volbu která ovlivní nejen zbytek hry ale i její zakončení.

Kromě toho můžete nakupovat různé zbraně, zbroje, lékárničky, nacházíte zkratky pomocí teleportů, můžete si vylepšovat statistiky, potkáváte obyčejné lidi, které můžete zabít, nechat být, nebo z nich získat informace. A také můžete některé mise prolítnout stylem "guns blazing" nebo si zahrát na pseudostealth a vyhnout se spuštění alarmu používání otrávených šípů. Pseudo proto,že pokud zabijete šípem strážného, kolegům vedle je to úplně ukradený.

Zkrátka, ač je Strife doomovka, má na dobu vzniku neskutečnou, skoro plnohodnotnou RPG nástavbu včetně zajímavého příběhu, doprovázeného perfektními komixovými obrázky.

Bohužel všechna ta omáčka kolem je sice fajn, ale jako střílečka mě prostě Strife nebavil. Především po vzoru Hexenu je základem hubovitá hratelnost, tentokrát ale neskutečně roztáhlá. Z jednoho města si otevíráte spoustu misí, které jsou vzájemně propojené, ovlivňují se, neustále si musíte pamatovat (nebo zapsat), kam máte jít, co máte otevřít a které kola musíte ještě projít, jestli se něco nezměnilo. V jednu chvíli jsem měl rozjetých asi 8 kol zároveň a to je prostě moc.

Navíc jednotlivé mise fungují na témže principu - obrovská, nepřehledné bludiště, plné spínačů otevírajících něco na druhé straně mapy, zkratek, tajných průchodů, cest které jsem ani nepřišel na to jak otevřít. Projdete si pár kol a jste tak vyřízení, že hru musíte vypnout a dát si pauzu.

A především jsou kola plné nepřátel, jenže právě tady mě Strife nebavil nejvíce. I na easy jsou nepřátelé strašně tuzí, přesní a tak nějak nezabitelní. Prostě do vojáka či robota střílíte a jemu to nijak extra nevadí a najednou padne. Tohle arkádové "ubírání života" nemám rád, navíc z celé palety enemíků se mi nijak extra žádný nelíbil a totéž se dá říct o zbraních.

Pěst je výsměch, stejně jako zbytečná elektrická kuše. Kulomet je slabý jak moucha, stejně jako raketomet, kterým nezabijete ani obyčejného vojáka. Navíc většina nepřátel pomalé raketě uhne. Granáty se rády odráží a většinou přímo na Vás, plamenomet je nablízko a proti většině robotů nepoužitelný. Takže zbývá parádní disruptor, kterým vypaříte většinu vojáků, bohužel u robotů vzhledem k tomu jak nepřátelé reagují na zásah (nijak) většinou netušíte zda trefujete nebo ne. A pak je tu ultimátní, zlepšující se Sigil, který ale ubírá životy a kromě boss fightů je tudiž nepoužitelný.

Zbraně, nepřátelé, pocit z boje to je to hlavní u střílečky a pokud to nefunguje, je to špatný a žádná sebelepší nástavba nepomůže. Navíc mě subjektivně přišla slabá i grafika i přes vylepšení přes ZDoom byla taková fádní, nezajímavá.

Dávám 70%, protože se mi Strife dříve líbil mohem víc a protože vzhledem k novinkám co přináší si horší hodnocení nezaslouží.

Doom 2, nastavovaná kaše, datadisk nebo vylepšení po všech stránkách? Ano dneska by šlo hru sestřelit, že je naprosto stejná jako první díl. Já to ale dělat nebudu. Zaprvé to není pravda, zadruhé obě hry dělí necelý rok a zatřetí, komu to vadí? Komu to vadilo u Tomb Raiderů, prvních Heroesů, komu to vadí u alb jeho oblíbené kapely, která hraje x let to stejně dobré?

Doom 2 pokračuje v příběhu tam kde jednička skončila. Mariňák se vrací na Zemi, která se ocitla pod útokem pekelných monster. A tak musí nastartovat motorovku, nažhavit rotačák a vydat se kosit. Tentokrát jedeme bez epizod, kontinálně kolo za kolem. Čas od času se sice dočkáme nějakého toho vysvětlujícího textu, ale ten slouží spíše pro pobavení než jako hnací motor. Místo požádného outra si tak můžeme projít defilé monster a jedním stiskem tlačítka fire je odpravit.

Podstatné jsou novinky. Je tu 30+2 nových úrovní, při jejich prolézání se pořádně zapotíte. V závislosti na obtížnosti budete čelit hordám monster, které často vylezou "nečekaně" po sebrání důležitého předmětu. Pryč je jednoduchost kol z prvního dílu, autoři připravili spoustu monstózně velkých kol, plný neuvěřielné architektury, vychytávek, vymazlených secretů a možností. Opravdu jsem koukal co všechno jde udělat ve hře, kde není skákání, létání, podlézání, potápění. Přitom ani na chvíli se nejdná o nějaké nudné bloudění nebo beznadějné tápání kam jít. Některé kola jsou doslova skvosty, třeba to předposlední, kde obcházíte obří propast, otevíráte další cesta, přebíháte plošinky, abyste se dostali k centrální plošině, na kterou celou dobu vidíte, ale nemůžete.

Ze zbraní přibyla dvouhlavňová brokovnice, která mění hru. Ze slaboučké pušky získáte smrtící nástroj, kterým zničíte prase, lebku i kulometčíka na jednu ránu. Většina z nich včetně BFGčka je k dispozici mnohem dříve než v jedničce, což je moc dobře.

A samozřejmě jsou tu nová monstra. Démoni s naváděnými raketami, menší verze robopavouků, tlustoprdi chrlící výbušné firebally, obří koule chrlící lebky či ďáblové schopní hráče zapálit a oživovat ostatní monstra. Není nic lepšího, než když Vám takový oživovač vrátí do hry pekelného barona, kterého jste před chvíli těžce udolali. Čas od času potkáte i kyberdémona či obřího pavouka, v jedné nezapomenutelné misi je pak můžete nechat bojovat spolu. Stačí si šikovně naběhnout, rozpoutat boj, zapálit si cigárko a kochat se soubojem titánů (SPOILER - kyberdémon vyhraje). A pak je tu nesmrtelný závěrečný souboj s ďáblem s dvěmi fázemi - co mám sakra dělat a jak to mám sakra udělat?

Někde v dvojce Dooma se také zrodila móda odkazů - v dvojici tajných kol si tak můžete zopáknout dvě mise z Wolfensteina a kochat se, jak si trapní náckové poradí s plazmou, raketami či BFGčkem.

Ano Doom 2 nepřináší nic nového. Jen vylepšuje už tak dokonalý první díl, přidává opravdu parádní leveldesign a s přehledem strká do kapsy většinu sračkových (Cyclones, Rise of the Triad) i kvalitních (Heretic) 3D her za rok 1994. Navíc ho mám o fous radši. Jen geniální System Shock byl toho roku přecejen trošku výš.

A tak jsem se na svých toulkách prastarými střílečkami vrátil k největší legendě, matce všech 3D akcí, Doomovi. Jistě před Doomem byl čtverečkovaný Wolfenstein a možná i nějaký dávno zapomenuté hry, nicméně Doom byl první, který přinesl styl a principy používané spoustu dalších let. Oba dva díly jsem dohrál ve své době nesčetněkrát, před 17 lety jsem třičtvrtě roku strávil hraním stovek různých Wadů z jednoho pirátského CDčka, měl jsem koupenou knížku, dodnes pamatuju recenzi ve Score a sjíždění po struhadlech do bazénů s jódem.

Příběh dneska neoslní, jste mariňák, který musí projít postupně Phobos, Deimos a pekelnou dimenzi. Nebo Mars? Nikdy jsem to moc nepochopil. Vše se dovíte z pár řádků textu mezi epizodami, na konci následuje parádní pomrknutí na další díl (pamatujete na králíčka?). Nicméně před lety byl ten příběh zkrátka geniální, ten pocit, že procházím peklem plným zmučených lidí, ohořelých ostatků a pentagramů byl super a čert vem, že to už dneska nefunguje. Vzpomínky nezmizely.

Grafika byla a vždycky bude super. A díky ZDoom to vypadá přesně stejně jako před lety. A stejně skvěle se to hraje na klasickém principu. Tři epizody, 9 kol, spousta secretů, 7 zbraní, moře nepřátel a na konci epizody boss. Kola nejsou ani příliš velká či spletitá (to až ve dvojce) a úpřimně po tolika dohráních jsem si spoustu cest pamatoval zpaměti i po těch letech.

Zbraně jsou geniální. Úvodní pěsti můžete nahradit brutální motorovkou, kterou se tak krásně porcují prasata, pak je tu pistole, puška, rychlopalné kombo rotačák a plazmovka, raketomet na větší šmejdy a BFG (Big Fucking Gun) na ty největší. Trošku škoda je, že tuhle skvělou zbraň dostanete až v půlce třetí epizody, ale systém jeden výstřel = všechno na obrazovce mrtvé je dodnes nepřekonaný. Takhle má vypadat zlatý hřeb výzbroje.

Výborný je systém i různých powerupů, nesmrtelnost, neviditelnost, brnění, superzdraví, světlo, protiradiační oblek a především parádní automapa, která zobrazí všechno neodkryté. Ani jsem si nepamatoval, že v Doomu byla také.

No a samozřejmě monstra. Tady mě čekalo trošku zklamání, protože spousta z mých oblíbených se objeví až ve dvojce. Nicméně i tak - vojáci, impové, růžoví démoni přezdívaní prase, vznášející se kakodémoni, otravné lebky, pekelní baroni. A samozřejmě nezapomenutelný obří pavouk s rotačákem či kyberdémon chrlící rakety. Hned jsem si vzpoměl na dvojku a jejich souboj, který s trochou šikovnosti můžete zařídit.

Trošku jsem koukal co tu vlastně všechno není. Žádné skákání, krčení, plavání, pohled nahoru či dolů nebo mouselook. Opravdu jsme kdysi dohrávali tyhle hry pomocí šipek a Ctrl? Každopádně mouselook jsem díky ZDoom využil, skákání a krčení ne, nebylo ani třeba. Připadal bych si trošku jako lama, kdybych to nedokázal bez toho. A že třeba skok do tajné mise třetí epizody by k tomu sváděl.

Trošku jsem si to znovuhraní zkazil. S mouselookem a lehčí obtížností to nebyla taková výzva a řežba jako kdysi na ty těžší obtížnosti. Ale nic to nemění na tom, že Doom je bezchybná legenda, 3D akce a zároveň i hra roku 1993.

Tak a celá sága je za mnou. Heretic 2 jsem kdysi určitě vyhrál, ale vůbec si to nepamatuju. Není to ale na škodu, protože to není špatná hra.

Zatímco Hexen 1 a 2 sledovali příběh zničení dalších Serpent Riderů v dalších světech, Heretic 2 se vrací k hrdinovi prvního dílu Corvusovi. Ten se vrací po zničení D´Sparilla domů, ale svůj domov nachází v troskách a lidi změnění v něco jako zombie díky magické nákaze. Začíná cesta za hledáním léku a poražením toho, kdo za morem stojí. Je tu konečně intro, outro, nějaké ty enginové animace uprostřed hry a příběh. Ten Vás žene od čerta k ďáblu a většinou zbytečně, ale aspoň tu je a není úplně marný.

Změnil se i styl hraní a to úplně. Z 3D akce se stala tombraidrovka se vším všudy. Ovládání včetně kotoulů, salt na všechny strany, vytahování se na římsy či automatického zaměřování je komplet převzaté. Tvůrci vylepšili občas příšernou kameru z Tomb Raidera a za celou hru se mi nestalo, že by kamera nestíhala. Stejně perfektní je ovládání, které přejde rychle do krve. Zamrzí ale občasné bugy, zasekávání výtahů, zaseknutí v textuře, občas hra jen tak spadne při save/load, naštěstí uloženou pozici to nezničí.

Z Tomb Raidera je také převzaté občasné hledání předmětů, které někde nutno použít, z Hexenů zase občasné propojení několik kol a ke konci bloudění. Ale celkově se ve hře dá víceméně bez problémů zorientovat. Nechybí rozbíjení všeho možného a různé odměny, naopak z 99% zmizely důležité tajné chodby. A grafika mi svou temnou barevností připomínala Unreal.

Jinak si jde Heretic svou cestou. Poprvé v téhle sérii jsem měl pocit, že hraju opravdu fantasy. Corvus má několik druhů kouzelných obran, které má smysl používat (např. meteority na otravné ptáky) a které plýtvají modrou manu. Zelená mana je na útočná kouzla, kterým patří na klávesnici sudá čísla a které stojí opravdu zato - od slabého fireballu přes ohnivou zeď až po monumentální plazmový výbuch. Pokud Vám dojde mana, není problém přepnout na kulometnou hellstaff či dvojici parádních luků - jeden střílí kyselinový mrak, druhý je výbušný. Dojde Vám i tohle? Není problém, Corvus totiž bezvadně ovládá bojovou hůl, která není zbytečnou zbraní jak ve většině 3D her, ale naopak si na pár ran poradí s každým soupeřem. Troufám si říct, že po dvou upgradech se v ohnivé verzi stává nejlepší zbraní. Ve hře je taky spousta dobíječů many, životů, energie, různé ochrany, na druhou stranu se nevyhnete i pár nechutným pastem.

A nepřátelé? Radost zabíjet! S volitelnou krvavostí z nich můžete dělat krvavou kaši, s volitelnou obtížností si vyberete jak moc velkou hrozbu představují. Většinou proti Vám stojí různá havěť (krysy jdou zašlápnout) či nějací ti humanoidi, kteří vypouští všelijaká kouzla. A nejotravnější jsou ti s plynem, to se člověk ani nenaděje a půlka života je pryč.

Zkrátka podle mě se Heretic 2 docela povedl. Je to něco jako fantasy Tomb Raider v Unrealovské grafice, který se více zaměřuje na boj než na puzzle a skákání a který svižně ubíhá až ke konci bez větších zákysů.

Heretic i Hexen jsem dohrál mockrát, zato Hexen 2 byl na tom u mě stjeně jako Quake 2 nebo Blood 2. Kdysi jsem ho vyhrál, ale nic si z něj nepamatoval. Po znovudohrání se to těžko změní.

Dvojka Hexenu slibuje završení příběhu o třech Serpent Riderech a slib plní. Po zlikvidování 4 jezdců Apokalypsy skutečně stanete proti Eidelonovi, který vypadá jak ďábel, pošlete ho k čertu a je tu konec. Bohužel styl vyprávění je na rok 97 opravdu ubohý - psané texty mezi epizodami, psaný text na konci, pomrknutí na dalšího nepřítele (jakého?) a intro jen v CD verzi.

Hexen 2 běžel na notně upraveném Quake enginu a ve verzi Hammer of Thyrion je to i dnes celkem slušná podívaná - technicky. Co se týče atmosféry, přišlo mi že bez ohledu na to, ve kterém období zrovna jsem, všechno to vypadá tak nějak stejně.

Styl hry se od jedničky skoro nezměnil - opět je tu pět epizod, v každé z nich několik vzájemně propojených kol, opět sbíráte různé věci a používáte je někde jinde. Každá epizoda je v jiném stylu - je tu staré Řecko, Egypt i středověk. Autoři se inspirovali v Tomb Raiderovi, takže ubylo bojů a přibylo hádanek. Ty jsou navíc různě popsané v nápisech či knihách, takže s trochou štěstí tušíte co dělat. Bohužel autoři ponechali obrovská kola, ale z nepochopitelných důvodů ve hře není žádná mapa.

Takže se plynulá hratelnost mění v nekonečné bloudění dávno vyčištěnými koly, nadávání a přemýšlení kam doprdele patří ta pitomá staffka. Navíc spousta věcí je schovaných za tajnými zdmi a to věcí bez kterých se prostě dál nedostanete. Opět přišel na řadu textový soubor s popisem vchodů a východů, všech podezřelých míst i úkolů v jednotlivých kolech a pak už se to dalo. Zábava to ale moc nebyla, chápu záměr tvůrců, ale mě tenhle styl hraní neoslovuje, mám rád děj uhánějící dopředu a měnící se prostředí, ne nekonečné návraty.

Zbytek zůstal skoro stejný. Přibyla jedna postava, takže je tu čtveřice fighter, cleric, mage a assassin (aby se to nepletlo tak fighter je paladin, cleric crusader a mage necromancer). Každý má 4 zbraně, přičemž můj bojovník začíná s pěstmi, pak přijde meč, vrhací sekyra a rychlopalná magická kuše. Jak se k ní dostanete, už ji z ruky nepustíte. Inventář a věci v něm jsou skoro beze změny.

Nepřátel je míň, ale značně tuhých, zvlášť otravní lukostřelci, na které vystřílíte pomalu čtvrt zásobníku many, než konečně padnou. Přitom vám většinou něco uberou, takže věčně bojujete s nedostatkem many i zdraví. Pak jsou různí gargoylové, kryjící se andělé, odporní skákající a syčící pavouci a další havěť. Bossové jsou kategorie sama, tuzí, vražední a vydrží, ale koneckonců u 4 jezdců Apokalypsy a ďábla se to dá čekat.

Takže shrnutí? Hexen 2 má celkem pěknou grafiku, drží se stylu jedničky, ale přidává otravné bloudění a hledání. Dá se to hrát bez větších námitek, ale nijak velká zábava to není.

Po dohrání Heretica jsem se vrhnul na jeho "pokračování" Hexen. Opět zafungovalo mocné kouzlo ZDoom a já si hru mohl vychutnat v grafice jak jsem si ji pamatoval.

Hexen navazuje na Heretic jen příběhem z manuálu - stojíte proti druhému z mocných Serpent Riderů Koraxovi, tentokrát v úplně jiném světě. Podání je tradiční na rok 1995 - intro neexistuje, na konci každé kapitoly je nějaký psaný text a místo outra se dočkáte psaného textu s obrázkem. A opět je tu ono pomrknutí na třetího, stále živého Serpent Ridera.

Jinak je nové ale úplně všechno. I ta stále stylová grafika je oproti barevnému Hereticovi temnější, zlověstnější a s pořádnou porcí atmosféry krutého středověku.

Především se ale změnil styl hry. Místo navazujících kol je tu pět hubů, ze kterých vstupujete portály do dalších podkol, sbíráte předměty, mačkáte tlačítka a snažíte se vyřešit všechny hádanky, abyste se dostali k bossovi hubu a ideálně i do nějakého toho tajného kola. Přiznám se, že systém "tady zmáčku čudlík a v jiném kole se vytvoří most" mi není nijak sympatický. Nedává to moc smysl, je to matoucí a dříve nebo později se člověk beznadějně ztratí. Respawn potvor tomu taky moc nepomáhá. Mě pomohl textový soubor, napsat si název kola a k němu popis kam vedou portály a co zde potřebuju udělat, a odšrtávat splněné. A občas jsem mrknul na návod, abych nic nezapoměl. Nicméně originální to v roce 1995 bylo určitě.

Změnil se i hrdina, na začátku si totiž vyberete mezi bojovníkem, mágem a klerikem, přičemž každý z nich má pouhé 4 zbraně. Já věrný své RPG tradici "nejmocnějším kouzlem je chladná ocel" zvolil bojovníka. Ten začíná s pěstmi, později dostává perfektní sekeru na boj z blízka, později kladivo střílející zelenou magii a nakonec meč, metající zelené firebally. Bojovník je rychlý, silný, něco vydrží, takže většinu monster urubete sekyrou, ty co lítají a střílí pošlete k čertu střílecím kladivem. Jen na meč jsem musel zapomenout, protože zbraně žerou manu a meč ji žere tolik, že jste za chvíli na suchu. Zbraně navíc dostáváte postupně, takže je to zpočátku docela napínavý. Kromě zbraní je zde inventář, víceméně obšlehnutý z Heretica.

Hratelnost je vůbec docela brutál. Celá hra je prošpikovaná pastmi, hlavně kůly jsou lahůdka, někde si jen tak stojíte a najednou Vámi projede kůl a chcíp. To co je jinde secret je zde občas nutné pro další postup, prostě otevřete podezřelou zeď a za ní klíč. A samozřejmě jsou tu monstra. Od jednoduchých vojáků přejdeme ke kentaurům, kteří se kryjí za štít (a odráží střely), jsou tu hnusný ještěři plivající oheň, mágové střílející proud plazmy (a teleportující se) a vrcholem jsou bažinné monstra skryté ve vodě či přízraky v jednom kole.

S bojovníkem se zdánlivá střílečka mění ve 3D variaci na Diablo, která umí brutálně gradovat. Zejména poslední epizoda SPOILER kdy se utkáte se všemi třemi charaktery, později vymlátí armádu monster a na dvakrát musíte porazit bosse, který mi připomínal Vetřelce s šesti pařáty.

Takže co s Hexenem? Je to samozřejmě klasika s perfektní atmosférou a naprosto odlišnou hratelnosti s každým charakterem, jen to bloudění a hledání jak dál už mě zas tak nebere.

Heretic je taková herní klasika ze začátku 3D her, ke které se nedá moc napsat. Dohrál jsem jej mockrát, ještě na starých 14-15 palcových CRT monitorech s ovládáním přes šipky. Vzhledem k tomu, že hrát bez myši už opravdu neumím a že hra se svým rozlíšením vypadá dnes tragicky, sáhl jsem po ZDoomu. Ten přidává plynulé ovládání myší, vypnutelný mouselook nahoru a dolů (není zde potřebný) a především vyhlazení grafiky ve větším rozlišení. Zároveň ale nechává grafiku tak jak byla, takže zážitek je to stejný jako kdysi.

Heretic takový fantasy klon Doomu se vším všudy - od stylu vyprávění příběhu, členění na epizody, zbraní až po některé věci z inventáře. Samotný příběh je bez intra, jen s nějakým pozadím v manuálu, mezi epizodama si přečtete nějaký ten holý text a na konci Vás čeká k textu ještě obrázek s pomrknutím na další díl. Jste Corvus, nakopat musíte jednomu ze tří Hadích jezdců D´Sparillovi, který dostal zálusk na Váš svět a to je vše co potřebujete vědět.

Hratelnost je od A až do Z obšlehnutí z Doomu. Máte tři epizody, v každé z nich sedm normálních kol, jedno tajné a jedno s bossem. Každé kolo nabízí pár desítek nepřátel, troje dveře na klíč, spoustu secretů a nějaké to víceméně generické bludiště. Dlužno říct, že díky přehledné mapě se neztratíte (nevím jestli to nebylo spíše vylepšenou mapou v ZDoomu), většinou máte jasno kam jít a co tam udělat.

Takže to hlavní co zbývá je řežba. Nepřátelé jsou slušní a pestří, ale na perfektní sestavu z Doomu nedosahují ani náhodou. Od otravných netopýrů přes různé ještěry, rytíře a mágy až po mocné lichy s jejich tornády. Většina nepřátel háže nějakou tu formu magického útoku, případně Vám jdou po těle a k jejich udržení máte 7 zbraní.

Inspirace Doomem je zjevná i tu - místo pistole krystal, místo brokovnice kuše s rozptylem, nechybí fantasy ekvivalent kulometu, raketometu i plazmovky. Jen místo BFGčka jsou tu nějaké nanicovaté koule, které jsem úpřimně skoro nevyužil. Na kosení potvor bohatě stačí kombinace modrého kulometu a rudé plazmovky s občasným použitím magického raketometu.

Jedinou novinkou je inventář, do kterého sbíráte různé víceméně nepotřebné vylepšení, rovněž z větší části obšlehnuté z Doomu. Neviditelnost, nesmrtelnost, světlo, léčení... Je fajn, že si tak zvláště s poctivým prolézáním secretů můžete nasyslit slušnou zásobu, není fajn, že Vám ji tvůrci na konci kola nemilosrdně zabaví. Je tu víceméně nevyužitelný jetpack (alias netopýří křídla), vynikající mapový svitek, který Vám zobrazí všechna neodkrytá místa na mapě včetně secretů a kniha síly, která mění střelbu u každé ze zbraní. Jen škoda, že mapový svitek dostanete většinou až na konci kola, na začátku by se hodil víc.

Heretic je zkrátka naprostá kopie Doomu. Ovšem v tomto případě to není na škodu, protože tvůrci hru odlíšili stylovou grafikou a zároveň okopírovali i perfektní hratelnost, takže jsem ani na chvíli neměl pocit, že mě ve hře něco štve.

Duke Nukem 3D byla kdysi s Doomem 1+2 absolutně moje nejoblíbenější střílečka. Dohrál jsem ji kolem dvacíti asi 5x, pak samozřejmě přišly nové hry a pak jsem přestal hrát úplně. Ale na Duka jsem nikdy nezapoměl, ten pocit z tehdy neskutečně reálného světa, ty hlášky, ty zbraně. Dodnes ho mám ve svém retro žebříčku v roce 1996 na druhém místě hned za Albionem.

K znovuhraní jsem přistoupil s obavami, ale zbytečně. Duke totiž skoro vůbec nezestárl. Přestože jsem nehrál žádný remaster, grafika vypadá i po těch letech stále dobře a na nějaké mírné rozostření zapomenete během chvíle ve víru akce.

Samozřejmě příběh se tehdy ve střílečkách nenosil, takže milého Duka na začátku sestřelí ufouni, aby jim pak ve třech epizodách a 28 misích nakopal prdel. Není tu žádné intro a za odměnu po zabití bosse dostanete kratičké, ale zato bestiálně vtipné animace. Co není v příběhu dohání Duke ve všem ostatním. Hlášky, interaktivita, prostředí, akce, zbraně, monstra, vše funguje na 100%.

Už jen to první kolo. Poté co seskočíte ze střechy a pobijete pár enemíků můžete cvičně rozkopnout hydrant a zapálit palmy, případně rozbořit pár zdí. Na hajzlu se vychčijete a zdemolujete ho, v kině se podíváte na pornáč, zahrajete si videohry a je čas jít dál. V druhém kole je to ještě lepší - naladíte se v porno kabince, dáte si kulečník, podíváte se na striptýz a děvkám nabídnete pár peněz. Mezitím si jen tak pro legraci zboříte jeden mrakodrap.

Míra interaktivity a reálnosti prostředí je na rok vzniku a žánr, který do té doby fungoval na principu bezejmenných kobek neskutečná. Co vypadá rozbitelně rozbít jde, co vypadá otevřitelně tak většinou skrývá secret, odpalováním naprasklých zdí si můžete tvořit vlastní zkratky a pokud je to málo, dostáváte ještě úžasný jetpack, kterým se můžete proletět a zkrátit si cestu třeba o půl kola. Navíc 3D Realms do prostředí jako banka, hotel, vězení či bar zasadila mapy, které působí reálně a přesto nejsou malé ani úplně přímočaré. V každém kole sbírát tradiční klíče a secrety, které vedou nejen ke zbraním a životům ale i k mnoha zajímavým odkazům.

Najít můžeme jak mariňáka z Dooma, tak nejrůznější sci-fi lahůdky. Je libo Luka Skywalkera? Monolit z Vesmírné odysey? Či rovnou můstek z Enterprise? Aby toho nebylo málo, tak se narazit i na Indiana Jonese či (zbytek) Terminátora. Duke má ka každému podobnému nálezu skvělý komentář a komentáře jsou další geniální inovací. Kdo by neznal Hail to The King Baby, Groovy či I'm gonna get medieval on your asses!? Pravda část hlášek je půjčená z různých filmů, ale čert to vem... postava Duka má holt dobrý filmový vkus :)

Samozřejmě je Duke především střílečka a i tady to funguje na 100%. Nepřátelé jsou rozmanití - od různých druhů "prasat" s různou výzbrojí a výdrží, přes létjaící či podvodní "chobotnice" až po vajíčka s headcraby jak vypadlá z Vetřelce. S těmi se setkáte především v temných kobkách či ve vesmíru, kde veselá brutalita ustupuje solidní horové atmosféře. Zvlášť když se přidají polonahé děvy vězněné různými chlapadly a prosící "kill me".

K likvidaci máte jeden z nejdokonalejších arsenálů 3D her vůbec. Rychlopalná pistole, silná brokovnice, trojhlavňový kulomet - to stačí na slabší potvory. Silnější s tím udoláte, ale dost Vám uberou. Raketomet udělá z většiny nepřátel mastnou skvrnu, totéž trubková bomba. Devastátor, neboli raketové rukavice spojují výbušnost raket s rychlostí kulometu a hodí se na likvidaci silnějších šmejdů. Nástěnný miny jsem moc nepoužíval, ale zmrazovač a zmenšovač jsou dvě zbraně, které hru úpně mění a myslím, že málokterá hra něco podobného použila. Zmražovačem můžete jakokoliv potvoru zmrazit a rozkopnout, akorát u těch silnějších to trvá dýl. Mnohem rychlejší a zábavnější je zmenšovač, který zmenší skoro všechno na velikost obtížného hmyzu a ten pak bez problémů zašlápnete. Nábojů je tak akorát abyste netrpěli nouzí a zároveň nepoužívalo pořád to samé.

Jedinou drobnou výtkou pak zůstává respawn. Ke konci se respawnuje opravdu hodně, ale na druhou stranu většinou při něčem důležitém, například nalezení klíče. A nakonec i ten respawn, spolu s výbornými zbraněmi a nepřáteli tvoří suprovou, napínavou akci, kde se na lehčí obtížnosti nemusíte klepat hrůzou, ani frustrací, ale mít na pozoru ano.

Duke Nukem 3D nezestárl. Stále je to perfektní akce plná suprových zbraní ve skvělém prostředí. Navíc nechybí spousta odkazů a Duke vše komentuje peprnými hláškami. Shake It Baby :)

Tak jsem si dohrál i poslední buildovskou "klasiku" z mládí. Klasika v uvozovkách, protože Redneck Rampage mi přišel trošku trapný i v osmnácti, kdy jsem ho projel poprvé a časem se to rozhodne nezlepšilo.

Základem je absolutní buranství, vidlařina a demence. Do nějakého vidlákova přiletí mimozemšťani, naklonují několik buranů, vyzbrojí je a pošlou řádit. Retardovaný hrdina, který hýká jak osel se vydá v 15 misích zachraňovat ještě retardovanějšího bratra, kterého na konci většiny kol musíte majznout přes jeho hnusnou držku páčidlem. WTF? Do toho se léčíte chlastem (ale ne moc, jinak se motáte), z rádia burácí jižanský agrorock, všude jsou slepice, prasata a krávy. A burani na Vás pokřikují sprosťárny (I´m gonna fuck you). Bohužel pokřikují pořád a to ikdyž jsou za zdí a momentálně na ně nemůžete (asi šestý smysl) a po chvíli máte chuť vypnout kromě muziky i zvuk. Celou tu příběhovou marnost lemuje nijaké intro a outro.

Leveldesign jsou nekonečná bludiště se spoustou záseků, kde nebudete vědět jak dál, protože si nevšimnete buď téměř neviditelného tlačítka, neviditelného klíče, nebo se beznadějně ztratíte, protože prostředí jsou několikapatrové, ale mapa je překrývá dohromady. Na zabití je princip na jednom konci zmáčknu čudlík a na druhém se mi otevřou dveře, na které jsem dávno zapoměl. Občas taky zapracuje bug a tlačítko co má otevřít dveře je neotevře. Takže po dlouhé době u 3D akce přišel na řadu návod i cheat na procházení zdí.

Ani s prostředím se tvůrci moc nevytáhli - ze začátku se opakuje příroda a baráky, změna přichází spíše k horšímu. Kanály vrcholící jakousi továrnou na zpracování sraček a monstrum ze sraček. Druhá půlka je naštěstí lepší, dočkáme se pěkných pár lokací jako blázinec či zámek, ale díky nic moc grafice není moc na co koukat.

Naštěstí aspoň tak akční část jakžtakž funguje. Hrdina má postupem času stále lepší zbraně od klasik typu kolt, brokovnice a kalašnikov přes dynamitovou kuši a vrhač disků až po parádní mimozemskou zbraň i s utrženou rukou nebo rychlopalné kozy :). A nepřátelé jakkoliv otravní jsou jsou zároveň docela přesní, smrtící a něco vydrží, takže boj je celkem výzva i na lehčí obtížnosti. Když jsem u nepřátel, něco tak trapného a dementního jako pištící, hopsající ufoni házející vlastní lejna jsem ještě neviděl.

No co dodat. Kdysi se mi to celkem líbilo a slogan "kup to nebo to ta slepice koupí" si pamatuju doteď, takže 60%, ale hrát to poprvé, bylo by to ještě míň.

Shadow Warrior byl na GOG zadarmo, takže jsem si chtěl dát replay. Bohužel na LCD se to rozkostičkované cosi fakt hrát nedalo a nakonec jsem zbaběle sáhl po verzi Redux. Ta vyhlazuje textury, přidává vyšší rozlíšení a pořádně fungující mouse look, ale jinak zachovává grafiku a náplň hry na 100%.

Takže jsem si užil další "dukovku", které v podstatě nic moc nechybí, jen je u mě ve stínu Duke Nukema nebo Bloodu. Příběh neexistuje, prostě jste drsný čínský bojovník Lo Wang, který jde po bývalém zaměstnavateli Zillovi ve 22 misích a toť vše. Kromě tří kratičkých filmečků zde nejsou žádné animace, záporák Vám na konci navíc uteče. Mnohem zaíjmavější je zasazení do čínského prostředí, které se promítá do všech aspektů hry.

Hra se odehrává v různých chrámech a tradičních vesničkách, ale i v moderních továrnách či městech a čelit budete nejrůznějšímu spektru čínských démonů. Ti mají i na nejlehčí obtížnost celkem slušnou palebnou sílu, jen mě tak nějak až na pár výjimek přišli úplně všichni stejní.

Zbraně jsou dost exotické. Nechybí samozřejmě brokovice (s dvěma módy), rychlopalné zbraně zastupují dvě uziny, jsou tu granátomet i přísavné bomby a samozřejmě raketomet. Ten má kromě standartních nebo naváděných raket ještě jeden bombónek - mocnou atomovku. Ta dokáže jedním výstřelem vypařit vše živé v celém okolí (většinou včetně Vás) a pamatuju si, když jsem to před léty viděl, spadla mi čelist. Exotiku zastupují rail gun, zajímavě řešená démonická hlava či lidské srdce, vyvolávající Váš klon. A protože jsme v Asii, tak nechybí tradiční šurikeny (nepřesné) či brutální katana. A přestože katanou naporcujete démona natotata, většina démonů Vás naporcuje dříve než k nim s katanou přiběhnete, takže jsem ji nakonec musel s lítostí odložit.

Náplň je tradiční oldschool. Sbíráte klíče, hledáte secrety (a tajná kola), postupujete k exitu, ale tvůrci to uměli ozvláštnit. Občas si sednete za nějaký to vozítko s kanonem (a většinou si ho musíte i opravit). Občas se mírně zaseknete v tom jak vlastně dál a musíte vyřešit nějaký drobný logický problém. Občas Vás překvapí nějaká ta interaktivní záležitost typu odpálení ropných nádrží.

A samozřejmě nechybí humor. Lo Wang háže suché hlášky, jako zdravotní bonus nacházíte čínské sušenky s ulítlými radami (měl bys zabít všechny obchodní společníky) i vtipy (neměl by ses tam škrábat), občas pobaví nějaký odkaz (rakev Jackieho Chana, tradiční Lara Croft a velmi netradiční Ninje želvy). Dostaly mě nahaté anime holky s ukrytým překvapením či králíci. Najdete hopsající králíky, šukající králíky i vražedné králíky :)

Zkrátka Shadow Warrior není úplně srdovka, ale je to vtipná, klasická 3D akce ze staré školy, která obzvlášť v Redux verzi nemůže nikoho urazit.

O Bloodu 2 jsem psal u komentáře k Sinu, že si ho přes minimálně dvojité dohrání vůbec nevybavuju. A není se čemu divit, protože tohle je jedno z nejdivnějších herních pokračování, co jsem viděl. Kromě hlavního hrdiny a pár zbraní nemá prakticky vůbec nic společného s prvním dílem. Změnil se příběh, vizuál, atmosféra, prostředí, zmizela hororovost a v podstatě i humor. Ale popřadě.

Caleb už se neachází v roce 1928, ale o sto let později. Z temného kultu Cabal plného zombie, mnichů a monster se stala korporace se speciálními jednotkami a vrtulníky.. A Caleb nemá jinou motivaci, než nakopat prdel novému vůdce Gideonovi, protože mu vykolejil vlak. Honí se za ním přes 3 epizody, nakonec se k tomu přidá i nějaké prolínání realit a záchraná starých známých, ale celé je to na okraji jak příběhu, tak Calebova zájmu.

Změnila se i grafika a s tím i celá atmosféra. Litech engine byl špičkový, takže grafika vypadá i letech výborně, teda pokud se tvůrci nerozhodnou že bude černočerná tma. To Vám pak nepomůže ani zabugovaná baterka, která svítí jak se ji to hodí a na některé povrchy světlo odmítá reagovat. Bohužel atmosféra jedničky plné starých domů, kobek, jeskyní a chrámů je pryč. Dvojka je tradiční a projdeme si různé stokrát viděné laboratoře, kancly, základny. Občas se najde skvělá výjimka typu vzducholoď, ale občas naopak tvůrci recyklují až za hranu - 3x se vrátíte do vlaku, několikrát si projdete jedno patro kanclů či stanice metra.

Spolu s grafikou se vytratily veškeré odkazy, atmosféra, hororovost a humor. Ano Caleb občas něco zahláškuje a mezi epizodami jsou nějaké humorné popisky, ale není to vůbec vtipné. Zůstala tak obyčejná, tradiční a mimořádně krvavá střílečka v pělné grafice, což by nebylo málo.

Monstra celkem ujdou, sice u počátečných slaboučkých agentů jsem měl pocit že lovím nějaké mrňavé blechy, ale nakonec se dočkáme pár pěkných kousků korunovaných opravdu luxusním finálním bossem. Nejvíce času ale strávíte bojem se speciálními jednotkami, které moc nevydrží, ale umí nepříjemně překvapit.

Zbraní je moc. Přesněji 17 a poberete jich jen 10, což samozřejmě znamená, že něco musíte oželet. A ne že by to byl takový problém. Tvůrcům se podařilo ve zbraních zpackat co se dalo. Je tu dvojice naprosto slaboučkých raketometů. Rotačák který se roztáčí tak dlouho že než se roztočí jste mrtví. Naprosto neúčinná pistole na světlice a voodoo panenka. Tesla kanón, který Vám nablízko ubere víc než monstra. Zbytečné pistole, SMG (všechny zbraně na olovo používají stejné náboje). Naopak sniperka zabije jednou ranou prakticky cokoliv, totéž platí o dvojici upilovaných brokovnic a na rychlejší souboje postačuje slabší, ale funkční útočná puška.

Přes veškeré výtky by byla dvojka Blooda celkem pohodová střílečka, jenže pak jsou tu ještě bugy a to šílené. Hra (GOG verze) se v některých rozlíšeních prostě nespustí. Po chvíli se Vám začne třeba ruka se zbraní jako u Parkinsona, což vyřeší konzole a napsání "maxfps 60". Bohužel při každým loadu to musíte udělat znova, pokus o zápis téhož do autoexecu nezabral. Občas vypadnou textury, kusy těl a nábytku visí ve vzduchu, některé dveře prostě neotevřete i když předtím oteřít šly, Příšery se zasekávají, mrtvoly při loadu ožívají, občas někde prostě neprojdete, lezení po žebříku je horor.

Zkrátka a dobře, pokud odhlídnu od toho že jde o pokračování a přivřu oči na bugy, tak je Blood 2 nenáročná, svižná a krvavá střílečka, která mě sice chytla a nepustila, ale jako předtím si z ní za chvíli nebudu nic pamatovat.

I Live Again! Možná si trošku nadhodnotím, ale čert to vem. Blood je pro mě absolutní srdovka, vzpomínka táhnoucí se zpět asi 20 let, kdy se prvně objevila v jedné brněnské herně a kdy jsem na ni fascinovaně koukal. Poprvé jsem Blooda dohrál v roce 99, tehdy ještě z pirátského CD, bez animací a z klasickým ovládáním klávesnicí... jó to byly časy. Takže když jsem zjistil, že na GOG vyšel s upraveným ovládáním, možností střelby a rozhlížení myší, nebylo o čem přemýšlet.

Samozřejmě grafika je pravěká a kostičkovaná. Ale když si na ni člověk zvykne, má svůj styl, který se neztratil ani mezi všemi těmi pixely. A patří k ní i kraťoučké, neurážející animace po každé epizodě, které většinou zobrazují celkem vtipnou a brutální likvidaci poraženého bosse.

Oslím můstkem se dostávám k příběhu. Opět, není to žádné oskarové drama, ale pro brutální střílečku jako je Blood to bohatě stačí. A kupodivu, když si člověk přečte v manuálu pozadí a rozumí, co Caleb říká, dává to i docela smysl. Caleb je nemrtvý zmrd, který byl zrazen svým ďábelským bohem Tchernoborgem (nebo tak nějak) a když se probere, vydává se mu nakopat prdel. Ani na chvíli se přitom nestaví na stranu dobra, což prokáže i v krásné scéně v závěrečné animaci kdy nonšlantně odpráskne modlícího se člověka.

A konečně to hlavní, hratelnost. Blood je zkrátka neskutečný masakr, nářez, brutalita a řežba, přesně jak byly staré střílečky. Krev teče proudem, zasažení nepřátelé kteří jsou toho schopní vydávají nezapomenutelný smrtelný řev, stejně jako Caleb když náhodou hoří. Na každém kroku nacházíte zmučená, roztrhaná, či jinak zdevastovaná těla civilistů a pokud náhodou najdete někoho živého, dlouho tak nezůstane. V rámci vctínění se do Caleba mi opravdu nedělalo problém popravovat zmateně běhající "nouplízáky" :)

Kromě civilistů musíte zabíjet i monstra a tady se tvůrci vyřádili. Od zombíka, který nechce po zásahu zůstat mrtvý, přes báječně latinsky klející mnichy s kulomety, gargoyly, pekelné psy plivající oheň, ruky škrtilky, různou pavoučí, krysí či rybí havěť až po přízraky, při jejichž prvním objevení jsem dokonce nadskočil.

Na jejich kilvidaci máte naprosto úžasný arzenál. Pistole na světlice se hodí třeba na odolné zombíky, které zapálí. Brokovnice, kulomet thompson, raketomet, dynamit to je celkem normál. Plamenomet ze spreje, tesla kanon, duševní staffka nebo voodoo panenka už tolik ne. A komu je to málo, tak každá zbraň ma alternativní mód a po sebrání Gun Akimbo můžete skoro se všemi zbraněmi střílet obouruč. Taková dvojice rakemetů to se jen tak nevidí. A všechny zbraně jsou použitelné snad až na plamenomet, kterému trvá zabití dost dlouho. Já si nejvíce oblíbil rychlopalnou plazmovku a kulomet, zatímco dynamit jsem používal na likvidaci dekorací (ano všechny drobné předměty lze zničit).

A to vše ve 4 epizodách po 8-9 kolech. A ano, kola jsou občas neskutečná bludiště, kde i po několikátém dohrávání se zaskenete a budete přemýšlet kam sakra jít. Nicméně i bez záseku Vám vydrží třeba na hodinu a nudit se rozhodně nebudete, navíc kola působí celkem reálně a logicky i přes to bloudění. Každé kolo je plné klíčů, secretů (v jednom jich je 19!) a hlavně atmosféry, čímž se dostávám k tomu nejlepšímu.

Atmosféra je hororová, humorná a našlapaná odkazy od a až do z. Kdo má nasledováno většinu klasických hororů jako já, bude vrnět blahem. Od různých nápisů a Calebových hororových hlášek po ikonické věci na které lze narazit. Zombíci křičí Brains jako v Návrat oživlých mrtvol, narazíte na kočárek z Ono žije, mačetu a masku Jasona Vorheese, klobouk a svetr Fredyho Krugera, kombinézu Uprchlíka či mrtvého Duke Nukema. Je to málo? Co třeba celé kolo věnované nějakému hororu? V Bloodovi se projdete v lesích z Pátku třináctého, bludištěm a hotelem z Osvícení, cirkusem ze Something Wicked This Way Comes, obchoďákem plným zombíků z původního Úsvitu mrtvých a nebo strašidelným domem z prastarého hororu Haunting.
Ostatně tady je odkaz na desítky dalších referencí https://blood-wiki.org/index.php/References_in_Blood

Blood je zkrátka krvavá, hororová a zábavná řežba a k tomu pro mě získala ještě úplně nové kouzlo spoustou odkazů. Takže proto 100%.

Rok 1998 přinesl v 3D akcích pár bezejmenných her či zapomenutých her jako Trespasser či Star Trek: Klingon Honor Guard. Pak samozřejmě hvězdnou bitvu Half-Life vs. Unreal. A dvojici her, která jim měla konkurovat - Blood 2 o kterém můžu říct, že stejně jako Quake 2 jsem jej dohrál a nepamatuju si nic. A Sin, tehdy kritikou hlavně ve Score shozený jako strašná kravina. Takže jsem se Sin podíval na zoubek a budu trochu smířlivější, v něčem měly recenze pravdu, v něčem ne.

Příběh je z budoucnosti, kde se tupý drsňák John Blade honí kozatou dominu Elexis Sinclairovou, která se snaží udělat z lidstva mutanty. Je to dementní až na půdu, ve filmu by to odpovídalo nějakému devadesátkovému céčku s Oliverem Grunnerem nebo Michaelem Parém, Elexis má neskutečně patetické proslovy a totéž v bleděmodrém je Blade, jehož rádobyvtipné debaty s hackerem JC doporučuji ignorovat. Nicméně v této podobě plné dialogů se příběh v 3D objevuje skoro poprvé, navíc umí překvapit brutálním zvratem ve 3/4 hry když se z hrdiny stává monstrum a samozřejmě i naštvat na konci kdy záporačka zmatek hrdinu tím že mu málem ukáže frndu a on zaváhá a nechá ji utéct.

Grafika je prostě stará, ani ve své době nebyla nic extra, zejména enginové intro je hrůzostrašné, ale na druhou stranu se tvůrci činili, vymodelovali spoustu prostředí a koukat se na to celkem dá. V tmavých scénách opět neuvidíte ani prd, což bych asi nekladl za vinu tvůrcům jako spíše mému dosluhujícímu monitoru, nicméně v pár místech kde je černočerná tma a máte něco najít si myslím, že by žádný lepší monitor nepomohl.

Hratelnost je ale překvapivě povedená. Tvůrci přišli s celkem 36 misemi, které nejsou úplně krátké, v každé z nich je spousta primárních i sekundárních úkolů, občas nějaký ten secret a hlavně spousta misí se větví. Kolikrát můžete odejít očividným východem, nebo pátrat, udělat něco jinak a získat nějaké dalších kola k dobru (a nebo si naopak cestu zkrátit, záleží na Vás). Úkoly jsou občas jen o tom někam dojít, ale většinou je to slušně vymyšlené, třeba postupná deaktivace vodárny je parádní, stejně jako snaha zastavit krádež nukleárních raket ze sila.

Specialitou jsou počítače, kde nejenže vypínáte zabezpečení, kulomety, otevíráte dveře či hledáte passwordy, ale můžete i občas použít klasické dosovské příkazy a třeba si převést peníze z účtu záporačky na svůj. No která hra Vám umožní v první misi okrást hlavní antagonistku?

A samotná akce? Tady to trochu skřípe. Nepřátelé variují od obyčejných lumpů přes speciální jednotky a roboticky upravené nepřátele až po různé muanty. Jsou rychlí, uhýbají a občas je problém je trefit. Zbraní je dost a využije je všechny, jenže ne proto jak jsou super. V každé "epizodě" začínáte s něčím jiným, většinou nenacházíte moc nábojů a ještě ke všemu jsou nepřátelé brutální odolní. Je jedno, jestli pižláte potvory brokovnicí, kulometem, rotačákem či raketometem, vystřílíte jim celou dávku do hlavy, stejně ne a ne padnout. Dalších zbraní si zas moc neužijete, protože granátomet a miny jsou k ničemu, plazmovku máte asi 2x za hru, vrhač slizu 1x za hru a ultimátní sniperka se dlouho rozbaluje. Abych jen nekritizoval, míření je skvělé a přesné a na lehčí obtížnost Vám nepřátelé zas tak moc nedělají, takže to tolik neva, ale na hard bych to asi nedohrál.

A pak je tu spousta bugů a nedodělků, které hru neskutečně sráží. Co na tom, že můžete projít další kola a splnit další úkoly, když to nemá prakticky žádný efekt. Jak se vyvolává inventář (F11) a zoomuje sniperkou (vybrat sniperku nulou a znovu nulou zapnout/vypnout zoom) jsem musel přijít v návodu. A to všudypřítomné zasekávání. Při nahrání nové mise, o sebemenší texturu a či spousta záhadných smrtí, kdy mě zabila pohybující se textura, či dveře.

Zkrátka Sin má daleko k dokonalosti, ale bohatě to vynahrazuje herní náplní, úkoly a délkou hry, kterou rozhodně za jedno odpoledne nedohrajete.

Quake 2 jsem si chtěl zahrát hned po dohrání jedničky, ale bohužel už jen rozchodit jej je obrovské umění. Verze z GOG spadla hned po pokusu o zapnutí. Po troše googlení, instalaci modu a kopírování souborů jsem ji sice zapnul, ale zato bez animací, které se během sekundy vyply. Takže jsem to vzdal, stáhl KM Quake z uložto a stále to nebylo to pravé. Brightness se bůhvíproč resetovala po každém vypnutí, Alt+Tab nefungovalo a navíc se mi posral save těsně před koncem jedné epizody - aby se asi po stovce pokusů zázračně spravil.

No ale ke hře. Je to v podstatě totéž co první díl. Grafika je tmavá, v odstínech žluto-hnědé a ikdyž mód vylepšuje co se dá a díky nastavení Brightness lze na monitoru i vidět kam jdu, žádná pastva pro oči to není.

Příběh - v ID Soft se sice o něco pokusili, ale v podstatě jde o to, že na začátku spadnete jako mariňák ve výsadkovém modulu na planetu, pak projdete 9 různých lokací (které vypadají všechny stejně), nakopete prdel záporákovi Makronovi (francouzský prezident musí mít radost) a v druhé a poslední animaci vidíte nanicovatý konec kde hrdina uletí v modulu, aby ztroskotal o kousek vedle.

Hratelnost - tvůrci okopírovali Hexen a tak každá z epizod je takovým propojeným hubem několik misí, které se navzájem ovlivňují. V jednom kole něco najdete, vrátíte se do předchozího, kde to použijete a můžete dál. V podstatě jsou tu něco jako úkoly, akorát spočívající v tom, že někam dojít a zmáčknout velké tlačítko/vzít velký předmět. A bez mapy se z toho stává ke konci trošku nepřehledné bludiště, ale nic co by se nedalo zvládnout.

Jinak je to v pohodě střílečka, která ničím neurazí - nepřátelé jsou tak akorát a rozpadají se v krásně krvavé kousky, zbraně jsou vyvážené a téměř všechny se dají použít. Nechybí tu ultimátní superbrokovnice, výborný rotačák, kterému ale hned dojdou náboje, plazmomet, railgun a dokonce i z DOOMa půjčené BFG. Jedinou podstatnou novinkou je systém itemů, který si můžete schovat pro další použití a například díky nasysleným nesmrtelnostem a Quad Damage byl závěrečný souboj otázkou pár sekund a pár výstřelů z BFG :) A samozřejmě nechybí jako v každé staré doomovce spousta secretů.

Můj problém je ryze subjektivní. Quake 2 jsem kdysi vyhrál a nepamatoval jsem si z něj nic a stejně to bude po tomto dohrání. Není tu totiž nic navíc - grafika, příběh, prostředí, leveldesign, vypečné úkoly nebo mise. Je to jen slušná střílečka, která narozdíl od jedničky není ani tou technologickou bombou. A když si vzpomenu, že v roce 1997 vyšly parádní komediální "dukovky" - hororový Blood, buranský Redneck Rampage či samurajský Shadow Warrior a navíc první 3D/third person kombo v podobě Jedi Knight, tak si Quake 2 více než 70% nezaslouží.

Rok 1996 byl v 3D žánru především souboj dvou revolucí a dvou her. Ano objevily se tu i další 3D řežby - několik úděsných šitů v čele s Witchavenem, egyptská podivnost Powerslave/Exhumed a kdysi můj oblíbený, leč dnes už archaický Strife. Prim ale hrály Duke Nukem 3D a Quake a to všude. V hernách na multiplayeru, v diskuzích s kamarády i v recenzních ve Score, kde tehdy Quake dostal sotva průměrné hodnocení, zatímco Duke byl vychválen do nebes.

Duka jsem miloval pro jeho humor, interaktivitu, na tu dobu nevídaně reálné prostředí (kino, záchody, vesmírná stanice, kulečník, striptýz). Quaka bodoval prvním opravdovým 3D enginem, ale pro jeho jednotvárnost, neurčitelné prostředí a temnotu jsem ho neměl nikdy moc rád.

Jak to vypadá dnes? Některé výtky přetrvávají, protože prostředí je v podstatě pořád stejné - něco mezi kobkou a fabrikou, to vše laděné do tmavěžluto-hnědých odstínů. V některých místech prostě neuvidíte vůbec nic a že byste chěli vědět proč a za koho hrajete? Ve hře od ID Softu z roku 96? Nenechte se vysmát. Intro neexistuje, mezi kapitolami jsou psané texty ve stylu starých Nintendovek a až na explozi monstra je textový i konec.

Ale kritiku stranou, při prvním spuštění jsem si uvědomil, že technicky to vypadá stále docela dobře. Nevím jestli GOG nepoužil nějaký upravený engine, ale kouká se na to překvapivě bez problémů, 3D je opravdu 3D, což platí zejména u příšer, které se tak krásně rozpadají na krvavou změť a kousky masa lítají všude kolem :)

A stejně bez problémů se to hraje. Na výběr máte 4 epizody, přičemž každá obsahuje 7-8 kol a nějakého "ehm" bosse na konci (většinou obyčejný pavouk na pár ran). Nicméně kola jsou svižná, bez zbytečného bloudění, zato plná teleportů, tlačítek a různých secretů, které mě vždycky moc baví lovit. Až ke konci trochu přituhne a mění se to v klasické doomovské bludiště, kterému by prospěla mapa.

Monstra jsou povedená - od zombíků na které platí jen granát, skákající potvory, různé rytíře, vojáky, pavouky s naváděcími "raketami" až po ultimátní bleskové "yetti". Nedá se říct, že by boje byly snadné, protože monstra něco vydrží, ale zvládnout se to dá. Zbraně - tady jsem si nejdříve říkal a to je jako všechno? Ale ono to stačí - kromě nepoužitelné sekyry máte na výběr ze dvou variant brokovnice (přesnější a silnější), dvou variant hřebíkometu (normální a silná leč víc žeroucí), raketometu, granátometu a ultimátního bleskometu, kterému ale většinou chybí náboje. Trošku zklamáním je akorát poslední boss, který se nedá ustřílet, ale musí se zabít fintou a jak na ni přijdete (nebo pokud si ji pamatujete), je to brnkačka.

Zkrátka Quake se vykašlal na všechny serepetičky a nabídl jen obyčejnou řežbu. Jako svižná oldschool střílečka ale funguje i dnes.

Lands of Lore 2 jsem nikdy nehrál, protože v dřevních dobách byl čtyřcédéčkový kolos pirátsky nesehnatelný a v bazarech jsem na ni nikdy nenatrefil. S vědomím hodnocení 9/10 ve Score jsem se do hry pustil.

První co Vás praští do očí je vizuální stránka. Něco tak hnusného a odpudivého jsem snad ještě neviděl. Čtyři CD zabraly až po okraj nanicovaté animace plné šíleně renderovaných živých herců, kteří ochotnicky přehrávají, všechno je v nízkém rozlíšení a rozkostičkované. Ještě mnohem horší je samotná grafika hry. Veškeré prostředí tvoří rozplizlé 2D sprity, stejně jako předměty, potvory jsou zdigitalizované v mizerném rozlíšení, věci se za Vámi otáčejí a ruku v ruce s opravdu otřesným leveldesignem některých lokací budete bloudit a uteče Vám spousta předmětů, protože je prostě neuvidíte. Kurňa v roce 1997 vznikl Fallout, Diablo, Heroes 2 a ani ty známější 3D hry takhle otřesně nevypadaly. Troufnu si říct, že takhle vypadaly hry jako Witchaven a podobné béčkový srágory z té doby, které byly hnusné už tehdy.

Leveldesign se taky "povedl". Některé lokace jsou nabité puzly, které nemáte šanci uhádnout, protože Vám hra nijak nenapoví. Jiné lokace jsou monumentální... až vejdete do Ruin v džungli a pomocí chytré rostlinky si zobrazíte celou mapu, spadne Vám čelist, protože to je práce na pár hodin. A po těch pár hodinách se budete vracet s kyselým ksichtem, protože 99% dungeonu je naprosto prázdný. Jindy jste v dungeonu, kde se donekonečna respawnují nepřátelé, navíc takoví, kteří s Vámi udělají na dvě tři rány krátký proces bez ohledu na Vaši úroveň a výbavu Pavoučí jeskyně pod městem. V okamžicích, kde po Vás hra chce například skákání, šplhání po plošinkách či trefit nějakou věc a engine na to není absolutně stavěný budete vidět rudě.

Plynule jsem přešel k hratelnosti, která háže klacky pod nohy takovým způsobem, že se divím, že si hru někdo koupil. Že nejsou otitulkované žádné rozhovory (ani ty herní) jsem pochopil. Ovšem že chybí titulky a tím i popis předmětů je už trochu moc. Naštěstí hrdina umí aspoň předmět okomentovat a Vy si pak můžete zjistit v návodu co jste našli a k čemu je to dobrý.

A bez návodu se nehnete. Zpočátku jsem pouze konzultoval, od jistého záseku, který znamenal nahrání několik hodin staré pozice jsem ho víceméně nezavřel Zakysnul v nepovinném dungeonu, kde jsem si zničil všechny výbušné bedýnky po cestě a pak neměl čím otevřít východ. Žádný kouzlo, žádná zbraň, prostě jen výbušný sud a nic jiného. To že můžete na začátku zahodit předmět, který na konci nutně potřebujete je taky moc hezké.

No pak jsou takový perličky. Například tu neexistují obchody (přestože potkáte spoustu lidí), takže nasyslené věci není komu prodat... a ani za co, protože tu nejsou ani peníze. Drtivá většina hry je utopená ve tmě, ktero prozáří jen rostlinka, co jich najdete za celou hru asi 20 a vydrží tak minutu. Žádné kouzlo světlo do konce hry, minimálně možnost doplnění many či životů. Ano kouzlo health funguje, ale pak Vám dojde mana a musíte čekat. Proměňování na příšeru (nevyužitelné) či ještěrku (na prolézání malých prostor) je náhodné a mimořádně otravné. Naštěstí tady byli tvůrci milosrdní a zrhuba od půlky to můžete korigovat a pak i ovládat.

Proč tedy 60%? Ono to pod tím vším jakžtakž funguje. Příběh mě bavil, je to obrovské až monumentální, automapa dělá zázraky, s narůstající výbavou a zkušenostmi se pomalu měníte na poloboha (a boje fungují). Hrdina je hláškující sympaťák, který se snaží jen odvrátit svoji kletbu a zaplétá se do vyššší hry, funguje pocit zvědavosti co mě čeká dál v příběhu či lokacích a nakonec se podíváme i na zajímavá a chytře vymyšlená místa - třeba město prastarých plné puzlů. Hrál jsem to sice ve stylu "já tu pitomou hru prostě nevzdám, když už jsem tak daleko" a místo pocitu štěstí jsem většinou skřípěl zuby, ale odtrhnout jsem se nedokázal. Těch 60% ale neznamená, že bych hru nedejbože doporučoval nebo někdy hrál znovu. Klasice jako byl první díl se to ani omylem neblíží.

Po dlouhé době jsem sedl ke kompu, aby si dohrál nějakou klasiku. Volba tentokrát padla na stařičký dungaon Lands of Lore, který jsem před 2 roky koupil ve balíku na GOG a dlouho odkládal.

Lands of Lore je klasický dungeon jak řemen se vším dobrým i špatným, co žánr v té době obsahoval. Díky bohu ale obsahuje automaping, čímž odpadá ruční kreslení map na čtverečkový papír ala Dungeon Master (a je hratelný i dnes - komu by se chtělo trávit hodiny hraním si na kartografa).

Příběh odpovídá době a žánru - je tu zlá čarodějnice Scotia, která vrhne kouzlo smrti na krále Richarda a hrdina se vydává najít spoustu předmětů k jeho záchraně a zlikvidovat i samotnou babiznu. Dá se říct, že na dungeon je slušný, neustále narážíte na nové lokace, postavy, občas se někdo přidá, občas odejde. V jednu chvíli musíte bez jakýchokoliv indicií vytušit zradu, v jiné zase rozhodujete o genocidě jednoho či druhé druhu. To vše v CD verzi s pěknými animacemi, dabingem (Patrick Stewart!) a slušným zakončením.

Graficky jde samozřejmě o stařičkou hru, ale jak už jsem několikrát psal, ručně kreslená grafika nestárne tak hrozně jako ranné 3D enginy, takže se na to dá koukat bez problémů a některé lokace (město) mají své kouzlo i dnes. Navíc svět se mění, nechybí lesy, bažiny, jeskyně, zámky i hrady.

A hratelnost? Lands of Lore jde zdánlivě cestou jednoduchosti. Zbraně nemají žádné statistiky, prostě dáte zbraň do ruky vidíte, jak klesá/stoupá síla úderu, totéž platí u brnění. Vlastnosti jsou tři - bojovník, mág a zloděj, přičemž každou trénujete používáním. Sekáním do příšer zvyšujete level bojovníka, kouzlením firebalů mága a střelbou z luku/kuše/vrháním nožů zloděje. A doporučuji zloděje nepodcenit, jinak si později neporadíte s některými zamčenými truhlami (za mnou zůstaly tři neotevřené).
Boje probíhají tradičně klikáním na ikonku útoku, nepřátelé ze začátku porazít raz dva, ty tužší uběháte nebo počkáte na zvýšení schopností, pokud Vás zraní, tak se vyspíte.

Hra tak zhruba do 2/3 neuvěřitelně svižně ubíhá - mění se prostředí, nacházíte lepší zbraně, objevují se časté příběhové vložky. Jenže přituhne a přituhne hodně. Tvůrci totiž na konci nasadí neskutečně vytvrdlé potvory, které Vám vyráží zbraně z rukou, ničí brnění, nedá se do nich trefit a pižláte je jak víceméně se štěstím. Je pravda, že v té době bylo potřeba v dungeonech trénovat a zlepšovat skilly na slabých potvorách, jinak jste si ke konci ani neškrtli. Fungoval tak Dungeon Master, fungoval tak Albion, ale bohužel trávit několik dnů pobíháním po lese a mydlením respawnujích se potvor mě už dnes fakt nebaví, takže jsem se ve finále nechytal.

A přituhne i po stránce úkolů. Poslední dungeony, zejména finální hrad jsou plné pastí, hádanek a přemýšlení jak dál, přičemž tvůrci Vám nedají žádnou nápovědu, nic, naopak Vám hážou klacky pod nohy v jedné místnosti Vám seberou mapu, kompas a hodí do temného prostoru plného teleportů, propastí a otáčecích plošinek a spousta věcí nemá řešení. Přišlo mi, že konec byl dost odfláknutý, hlavně ty spousty prázdných místností, dveří které se nedaly otevřít a zámků ke kterým neexistoval klíč. A jak jsem bez návodu měl přijít na spojení amuletu pravdy a střípku pravdy??

Tohle všechno jsou ale jen drobnosti. Podstatné je, že i když má Lands of Lore mouchy, sednete k němu ráno a vypnete ho ve dvě v noci s pocitem, že ten hrad bych ještě dobyl, ale asi by mě pak rovnou kleplo z vyčerpání a odvezli by mě do na ARO. Hratelnost a vtáhnutí do hry funguje i dnes stejně jako před léty, protože Lands of Lore je prostě poctivá kobkařina ze staré školy.

K Turokovi jsem se dostal až dnes s dvacetiletým odstupem v době, kdy jsem si řekl, že si dohraju i těch pár 3D akcí, které mě minuly. Pamatuju si, jak jsem Turoka viděl tehdy v nějaké prodejně her a pochopitelně valil bulvy nad tou úžasnou grafikou. Po letech, když jsem na něj už mě dostatečně silné železo se ale nedal sehnat ani legálně, ani přes warez a až teď to vyřešil až GOG. No a nebylo to špatné.

Mám rád ve hrách příběhy a bohužel Turok by za něj dostal 0%. Příběh prostě není, zkrátka je tu nějaký indián, který musí v 8 kolech vykosit vše živé a poté i nějakého toho ultimátního bosse, přičemž konec je ve stylu že utíkáte z vybuchující pevnosti. Toť vše.

Grafika mě velice příjemně překvapila. I po těch 20 letech je hezká, vzhledem k tomu že většina hry se odehrává v přírodě tak přírodní scenérie vypadají i dnes velice funkčně a líbivě, stejně jako modely různých tvorů i potvorů. A ani závěrečné kolo, odehrávající se ve futuristické pevnosti nedělá ostudu.

Na hratelnosti je poznat, že jde primárně o konzolovku, konkrétně N64. Po zdolání prvního kola se dostanete k rozcestí, kde si postupně nalezenými klíči odemykáte další kola a zároveň sbíráte části "super" zbraně. Nějak mě to tím systémem připomělo playstation sérii Crash Bandicoot. Také proto, že je to spíše než 3D akce 3D plošinovka.

Samozřejmě primární je střílení a toho si v Turokovi užijete víc než dost. Útočí na Vás rozmanitá havěť, která navíc hustě respawnuje, takže zbraním jen tak klid nedopřejete. Zbraní je dostatek - od luku, pistole, samopalu a brokovnice přes rotačák a plazmový kanón až po různé výbušné a elektronické udělátka. Nikdy nemáte dost nábojů, takže si je vyzkoušíte všechny a dá se říct, že žádná není vyloženě slabá. I přes hojnost a otravnost nepřátelé nejsou tím hlavním nebezpečím - jsou celkem slabí a dají se vyřídit raz dva (až na bossy, kteří jsou pro změnu neskutečně tuzí).

Podstatnou část hry bohužel tvoří skákání po různých plošinkách, které jsou často mrňavé, hýbou se, je jich spousta za sebou a pád znamená většinou smrt. Skákání pomáhá poměrně přesné ovládání, ale i tak Vám občas ujede ruka či odhad (z pohledu první osoby se skáče dost blbě) a čtvrthodinový postup je v háji. V Turokovi se totiž nedá ukládat - v každém kole jsou sice nějaké checkpointy a 1-3 ukládací body, ale to vzhledem k obrovské rozloze každého kola je dost málo.

Navíc aby to nebylo tak snadné, tak většina kol je nelinárních (zejména 4 kolo je peklo) a musíte v nich najít 3 klíče a část superzbraně. Bez klíčů se nedostanete do dalších levelů, bez superzbraně si v posledním boji ani neškrtnete. Takže Vás hra nutí k průzkumu, ale zároveň Vás nenechá ukládat, což je dost frustrující. Kolikrát jsem zkusit někam doskočit a nedoskočil, případně si myslel, že jsem našel cestu dál a ona to byla smrt. Nakonec jsem se uchýlil k návodu, protože metodou pokus omyl bych ty klíče hledal týden.

I přes zmíněné výtky se mi Turok docela dost líbil. Dobře se ovládá, dobře se hraje, je tak akorát dlouhý i po těch letech vypadá moc pěkně.

EDIT: Tak mi po spuštění druhého dílu s příšernou grafikou došlo, že jsem dohrál remasterovanou verzi. Hodnocení grafiky se tedy týká remasteru.