Komentáře
Pravda, tohle platí jen pro první třetinu hry, pak se to obstojně rozjede.. Celkově by to ale chtělo hodně věcí víc dotáhnout
Pro: Herní koncept z Last of Us originálně schovaný za jiné postavy a prostědí
Proti: Není to zdaleka tak dobré jako TloU
Po několika hodinách s touhle vizuálně podmanivou kulišárnou jsem se snažil marně přijít na to, čím chce vlastně být. Rodinné drama? Hororový monster béčko? Supernatural fantasy? Walking simulator? Akční adventura? Ne, Já na to fakt nepřišel.
Z počátku to mělo svoje osobité kouzlo. Procházet se a kochat se technicky precizně vykresleným prostředím středověké Francie, a poslouchat dobře plynoucí dialogy z ústních otvorů schopných herců nebylo vůbec zlý. Ke konci jsem se však jen škodolibě usmíval nad tím, jak neuvědoměle tupoučký a přehnaně melodramatický to je.
Bavilo mě, jak ti dlouhoocasí chlupáči nemají vůbec problém se prožrat plátovým brněním jako kostkou sýra, jak stráže neslyší padnout několika tunovou klec a následný agonický nářek svého kolegy, jenž je zaživa požírán rattus rattus 5 metrů od nich, ale šutráček mrsknutý na příhodně postavenou bednu s brněním slyší na kilometr daleko. AI je strandovně tupá. Chápu, že se jedná o středovek, kde běžný chasník měl tolik zůbů co mozkových buněk, ale i tak je to nedobré, ba přímo tragické. Házení prakem je z počátku celkem zábava, ale hodně rychle se omrzí díky auto-aimu, který nejde vypnout, a prakticky z celého házení dělá jedno nudný velký QTE. Ono to celé vůbec čpí konzolema na sto honů - UI, menu, jednoduchost "hádanek" - ala posun bednu, hod kámen tu a tam, tady hni páčkou. Samozřejmě tu musí být krafting systém a pasáže kdy vás hra nutí jen chodit a nic jiného nedělat. A tak je playstejšn design dokonán. Hehe. The last of Us ve středověku, hihi.
Podle mě se plague tale pokusil udělat moc věcí naráz a ve výsledku nedotáhl nic. Postavy jsou fajn, sourozenecká chemie funguje na výbornou, atmosféru to čas od času má taky, mjůzik má štávu, ale zbytek je nedomrlý konzoloidní pandering bulšit, který kazí potenciálně výbornou příběhovou adventurku, a ve výsledku z toho dělá generický nekoncentrovaný mišung.
Pro: Hlavní protagonisté, dabing, první třetina hry, vynikajicí vizuál, hudba.
Proti: Poslední třetina hry, umělá demence, triviální stealth a akční pasáže, neuvěřitelně konzoloidní.
Zhruba od poloviny se to najednou zvrtlo a pomalu jsem ztrácel chuť prodírat se dalšími a dalšími hordami krys. Občasné puzzly dokázaly udržet pozornost a chuť postoupit dál (lampy, tlačení vozíků, páky), ale nakonec se vždy ukázaly jako předehra ke stokrát opakované krysí mechanice, na které vlastně celá hra stojí. A když se do toho přidala krysí tornáda a "kouzla" , přišlo mi to tak směšné, že už jsem si ani nemohl užít zbytek hry a dokoukal ji v nějakém Let's Play na YouTube.
Je to škoda, protože samotný námět, grafické zpracování i dabing jsou rozhodně nadprůměrné. Hratelnost, bohužel, klesla do špatného podprůměru.
Pro: Příběh, grafika, dabing.
Proti: Nudný a repetitivní gameplay.
Často se v recenzích a komentářích objevuje, že tím hlavním lákadlem je příběh. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si myslím, že to není úplně přesné. Ano, jedná se o příběhovou hru a ano, příběh má co nabídnout. Podle mého by ale bylo přesnější říct, že tím, co mě oslovilo nejvíc, byly postavy. Příběh jim vytváří pozadí a kontext, ve kterém rozehrávají své vztahy. Ale byly a jsou to především sympatie, které jsem si k hlavním postavám vytvořil, které z téhle hry dělají pro mě tak výjimečné dílo.
Už hodně dlouho se mi nestalo, abych k nějaké filmové/videoherní postavě tak přilnul jako k Amicii a Hugovi. Já je prostě chtěl provést tím hnusným a špinavým středověkem a ujistit se, že se jim nic nestane a všechno dobře dopadne. Tvůrci to se mnou zkrátka dobře skouleli a je mi fuk, že k tomu občas (zne)užili nějaké to klišé či emoce „na první dobrou“. To ostatní pak už pro mě hraje spíš druhořadou roli.
Nemá cenu se rozepisovat o dalších charakteristikách hry, stejně je všichni dobře znají a kolem se tu navíc nachází řada komentářů, které je představují mnohem lépe, než jak bych to udělal já. Přesto jsem ale cítil, že téhle hře tohle „vylití srdíčka“ dlužím. Koneckonců, málem jsem kvůli ní nechal čekat objednaný noční taxík na poznaňské letiště. Ale já to prostě už musel dohrát…
Pro: Postavy, dokonalá atmosféra, scénář, grafika, středověké prostředí, linearita (pokud jí máte rádi)
Proti: AI, linearita (pokud jí nemáte rádi)
Hlavní postavy této francouzské delikatesy s názvem A Plague Tale: Innocence by nám to s radostí okamžitě vysvětlili. Je totiž úplně jedno, že jsou dětmi nějakého francouzského rytíře, když jim v krvi koluje prokletí, které si konečně začíná vybírat svoji daň. Prokletí, inkvizice a všudy přítomný mor, které mají ve všech ohledech něco společného s hlavním příběhem. Ten je navíc středobodem celé této akční adventury. Tím nejdůležitějším a nejzásadnějším, co tato hra může nabídnout. Jedná se totiž o opravdu promakaný nápad, který jak kdyby vypadl z pera Kena Folletta. Pravda, sice trošičku jednoduší na pochopení, ale o to chytlavější a zábavnější na seznámení s tímto světem.
Hra totiž začíná v prologu, kdy se zhostíte role Amicie, dcery slovutného rytíře, který si konečně na svoji dceru udělal čas, aby ji naučil pár bojových tríčků s prakem. Jenže ve stejnou chvíli na rodové sídlo zaútočí inkvizice a vy jste se svým bratrem Hugem, který je nemocný neznámou nemocí, vrženi do centra dění, kdy Vašim jediným cílem je utéct a prokličkovat nejenom vojáky, ale i všudypřítomnými krysami, které rozsévají mor - tedy smrt. V tu ránu nezačíná jen cesta za přežitím, ale i za poznáním prokletí, které nad šlechtický rod postavilo svá mračna temnoty a zmaru. Počítejte tedy s tím, že ač se jedná o příběhovou akční adventuru, hra je hodně založena na stealth prvcích, kde v sedmnácti kapitolách je Vašim nejhlavnějším úkolem procházet prostředím nepoznán, a když už poznán, tak s prakem v ruce, který v rukách Amicie dokáže neuvěřitelné divy.
Sympatické na hře je nejenom grafické zpracování, které je úchvatné, ale i celý bojový systém. V průběhu hry postupně objevujete nové akční pokroky. Začínáte tím, že umíte házet kamení. To Vás ostatně naučí otec už v prologu. Postupem času se ale přiučíte i ždibec alchymie, naučíte se sbírat různé předměty a z nich pak vyrábět různé vyfikundace, které nejenom, že přivolají krysy na konkrétní místo, ale třeba i docela vhodně uspí nepřítele. No a takových vychytávek je ve hře celá řada a jak hrou procházíte, stále se učíte dalším a dalším, tudíž nikdy nedojde ke stereotypu a neustále budete mít pocit, že je stále se co učit. Což je vlastně pravda i v realitě.
Přes to všechno je ale hra pořád silná hlavně v příběhu, atmosféře středověku, krásně nasnímaném prostředí, ale i v postavách, ke kterým si ihned vytvoříte úzký vztah, který Vás bude těšit, ale zároveň i trápit. Osobně jsem pak neváhal a okamžitě si hru nastavil na francouzský dabing, takže jsem si na autenticitě krásně dopřál a bylo to opravdu pěkné zpestření. A Plague Tale: Innocence je opravdu vydařený kousek. V žánru akčních adventur neotřelý, ale nápaditý natolik, že až budu mít příležitost zahrát si pokračování s názvem Requiem, určitě váhat nebudu a moc rád se do něj pustím.
Pro: Exkluzivní středověká atmosféra, perfektně nasnímané prostředí, neustálý vývoj postavy, která se stále učí novým trikům s prakem, krásná grafika, fungující příběh, který vyvolá emoce nejenom v jednotlivých kapitolách, ale i napříč postavami.
Proti: Těžce se hledají negativa tam, kde Vás hraní hry celých 13-15 hodin vysloveně těší. Mohlo by to být ale v omezeném množství pohybu hlavní postavy a nebo v linearitě, která jasně určuje, kudy se mají kroky hlavní postavy ubírat. Na tom je ale hra založena.
Co se týče vizuálu, hra je krásná, tedy alespoň v těch nezpustošených lokacích, umělecké nasvícení scén a kreativní design okolí je vtahující, což je pro příběh jedině dobře. Odpudivé scény mě příliš neznechutily, a strach jsem moc neměl, ale to je spíše tím, že jsem už dost otrkaný. Vystavění dítěte, kterého musíme chránit vůči takovému utrpení, smrti a brutalitě? Za mě docela odvážné a funguje to, opravdu jsem byl vtažen do role ochranářské Amicie jak bylo zamýšleno, ačkoliv je příběh trochu povrchní a obsahuje klasické tropy stejně jako level design, kde jsou všude navigační značky v podobě natřeného vápna, abychom náhodou nemuseli hledat cestu dál. Tento aspekt level designu a jeho nadužívání se mi začíná protivit, některým hráčům totiž nepomůže ani to, když by tam byly šipky, kudy dál.
Obtížnost je neexistující, měl jsem spíše pocit, že se dívám na román. Alespoň se hráč může soustředit na příběh, neboť žádná výzva se nedostaví, vše je pečlivě nalajnováno tak, že se hráč skoro nikde nezasekl, načasování má velké, odpouštěcí rezervy. Nepřátele jsou tupci a vždy dány tak, aby je šlo obejít nebo zlikvidovat, krysy jsou zase vždy spíše jako ohraničení cesty kupředu. Ani přemýšlet příliš není třeba, logická obtížnost úrovní je mnohem horší než u prvního Portálu, stačí se jen dívat, kde je třeba prakem ustřelit řetěz, zámek a podobně, vůbec se nad tím nemusí přemýšlet a to je škoda. Dokážu si představit, že by s těmi assety, co měli autoři k dispozici, šlo udělat pár logických zápletek, u kterých by se hráč trochu zdržel a poškrábal na hlavě, narativ měl přednost.
Měl jsem za to, že hra je historického ražení, ale není, bere si dost kreativních svobod. Načež mi přišlo úsměvné, že popisek helmy tvrdil, že v plném brnění se dalo normálně běhat, přesto všichni těžkooděnci ve hře jsou šouralové. Předměty a jejich objevování ale byla zábava, jejich popisky byly zajímavé. Přišla mi bizarní nelogičnost narativu, přesto, že se Anicia opakovaně vydává do temnoty noci, nikdy si nevezme na cestu pochodeň a spoléhá se na prostředí, které ji poskytne světlo proti havěti. U krysích tornád (ratnáda, haha) jsem se zasmál, to asi nebylo zamýšleno jako comedic relief.
Ještě bych dodal, že je dobře, že hra nevyzrazuje všechen lore třeba o krysách. Jiné hry mají tendenci vše vykecat a nenechat si místo pro tajemno, ale autoři mohli alespoň vysvětlit, kam ty krysy najednou zmizeli po finále.
Pro: Ratnado, vizuál, hudba, příběh, dabing, relikty řimské civilizace, postavy, interaktivita.
Proti: Nelogičnosti, komicky obrovské hromady mrtvol (prasat, jak v číně), vodění za ručičku (hráče, ne Huga), nízká obtížnost.
Dodal bych, že pro mě, jako otce malého syna, byly některé scény rozhodně emocionálně výraznější, než by byly před jeho narozením. K hratelnosti bych podotknul, že pokud jdete po achievementech a snažíte se tedy prošmejdit každý kout mimo hlavní cestu, občas kazí dojem princip neviditelné zdi či padlého stromu. Amicia (hlavní hratelná postava) dokáže překonat řadu překážek poměrně snadno a pak se dostane k překážce jednodušší, kterou prostě nepřeleze, protože odděluje koridor, do kterého se musí dostat jinak, protože je to tak předepsáno. Obdobně by bylo poměrně snadné si pochodeň odloženou proto, že musí pomoci dvěma klukům vylézt na překážku a pak se tam vytáhnout sama, znovu ze stojanu vzít a pokračovat s ní, když je to něco, bez čeho mohou všichni zemřít, ale prostě to nejde. Ale to jsou, v poměru k celku, naprosto minoritní případy a mé hnidopišství. Pokud bych měl srovnat s řadou jiných, přísně lineárních her, je tato v přirozenosti koridorů rozhodně v té lepší společnosti.
Co závěrem. Od hry jsem moc nečekal, ale byl jsem příjemně překvapen. Kvituji, že se dali vývojáři cestou lineární hratelnosti. Pro zpracování tématu zaměřeného na vyprávění příběhu a událostí z pohledu postav, vztah mezi hlavními postavami a jejich vnímání moru, války a smrti, asi nemohli volit lépe. K realitě to má samozřejmě velmi daleko, ale od toho hry nejsou.
(Ke hře jsem se dostal v rámci Herní výzvy 2022.)
Hlavní postava trpí Mary Sue syndromem, začíná a končí jako "slečna perfektní na kterou jsou všichni bezdůvodně zlí", stejně tak její mladší bráška je generický spratek u kterého se většinu hry těžko chápe proč ho všichni chtějí zachránit. Vedlejší postavy už jsou lépe charakterizované, ale žádná vám nepřiroste k srdci natolik abyste na její příběhovou smrt reagovali jinak než pokrčením ramen. Záporák je také zcela typický: jeho jedinou motivací je "být zlý a škaredý" a moc hlouběji nad tím neuvažuje.
Gameplay samotný je mix mezi stealth a hádankami, zahrnujících zejména krysy bojící se světla a tupé ale nebezpečné vojáky. Z této dynamiky jde vytřískat překvapivě hodně zajímavých situací, z nichž u mě osobně vedou ty které nutí hlavní hrdinku udělat něco nemorálního, například nicnetušící kolemjdoucí obětovat krysám. Stejně jako příběhově, i hratelnostně jsem měl ze hry pocit že první polovinu stopáže hledá svoji identitu, jen tak se dá vysvětlit proč vám dá kvůli jednomu fightu schopnost úhybu, která se až do konce hry nepoužije. (Setkání s nepřítelem vede ke kill-animaci dříve než vůbec máte před čím uhýbat.)
Celkově A Plague Tale: Innocence hodnotím spíše kladně, zejména kvůli tomu že jsem vydržel až do druhé poloviny hry kde se dost věcí zlepšilo. Pokud tvůrci tuhle vzestupnou tendenci udrží i do dalšího dílu, myslím že se máme na co těšit.
Zajímavé a zábavné je využívání ohně a strachu krys, který z něj mají. Protože jste závislí na bezpečném prostoru okolo ohně, musíte se občas zamyslet nad svými následujícími kroky, abyste se dostali úspěšně dál. Mozek si u toho ale nezavaříte. Mě se nestávalo, že bych nedokázala přijít na to, jak si zabezpečit cestu vpřed. Občas se však stalo, že jsem špatně odhadla bezpečný kruh kolem ohně a krysy se na mě vrhly. Ve hře se střídají akční a stealthové pasáže. A najde se tu i nějaký ten boss fight.
Hra je lineární, a abyste měli aspoň nějaký důvod se trochu rozhlížet po světě a zajít do té jedné slepé uličky, která zde je, je zde crafting. Tradičně, jak to ve většině podobných her bývá, sbíráte omezené zdroje a vytváříte si užitečné pomůcky. Občas, když se takhle cesty rozvětví, není možné poznat, kterou cestou se pokračuje v příběhu, a kde jsou jen schované díly. Lehce se tak může stát, že se vydáte omylem cestou příběhu, což poznáte po naskočení cutscény. To většinou znamená, že zpět už se nedostanete. Tohle je u her dost časté a možná by se nad tím vývojáři mohli zamyslet a nějakým elegantním způsobem hráči naznačit, že je lepší nejdříve se podívat jinam, než bude pokračovat tím směrem, kterým se vydal. Věcí je všude dostatek a je to logické, protože často je potřebujete k cestě dál a není jiná možnost, než například zapálit pochodeň. Pokud byste jí neměli a v okolí by ani nebyly předměty k výrobě zapalovadla, jste v prčicích a dál se prostě nedostanete. To samozřejmě vývojáři nechtějí.
Ze začátku jsem si myslela, že se bude jednat hodně o realistickou hru bez fantasy prvků. Přítomnost krys, i když je jejich množství opravu obrovské, může být s přivřením obou očí vysvětlena válkou a tím, že se přemnožily na mrtvolách, které zůstaly po bitvách na bojištích. Tím by se vysvětloval i mor, který přenáší. Následně vše ale vezme rychlý obrat, když krysy začnou vyvádět věci jako vytváření krysích výrů a úmyslné zhasínání ohňů. Tak už mi bylo jasné, že přeci jen nějaké ty fantasy prvky ve hře jsou. Na tom samozřejmě není nic špatného, ale příběh, kde by se opravdu jednalo jen o přemnožení krys by mohl být také zajímavý. Pak by ale nešel udělat happy end. I když vlastně nevím, jestli k němu došlo, protože jsem konec úplně nepochopila. Hugo všechny krysy zahnal? Na konci padne něco v tom smyslu, že ještě se někde vyskytují. A objevili se krysy kvůli němu a tomu, co má v krvi? Řada otázek zůstala nezodpovězená, možná budou zodpovězeny v druhém díle.
Hra je hodně založená na příběhu a je tu velké množství citově vypjatých momentů. Nejvíce mě zasáhla smrt Rodricka. Nejhorší na tom bylo, že hra ve mně vyvolala pocit, že je možné ho zachránit, tak jsem se o to pokoušela znovu a znovu. Sama jsem většinou zemřela při snaze zabít útočníky se šípy. Měla jsem pocit, že kdybych se jen o trošku víc snažila, dokázala bych to. Nakonec jsem to vzdala a vygooglila informaci, že ho opravdu není možné zachránit, protože se jedná o součást děje a přestala se snažit ho chránit, pak pokračovala v příběhu.
Nebezpeční, jak už to tak bývá, nepředstavují pouze krysy, ale také lidé. I když to nebezpečí není až tak velké vzhledem k jejich inteligenci. I když všichni zbojníci mají proti Amice výhodu a dokážou jí zabít jednou ranou, stejně není problém zlikvidovat i větší skupinu nepřátel. Na druhou stranu počítačem ovládaný parťák, popř. parťáci fungují dobře. Často dochází k tomu, že se postavy přímo drží a funguje tak jako taková jedna prodloužená osoba.
Protože jsem rozmazlená z her jako je Dishonored, ze začátku jsem se snažila nepřátele nezabíjet. Bála jsem se možnosti horšího konce. Když jsem na internetu zjistila, že počet zabitých nepřátel nemá na příběh vliv, raději jsem si hru ulehčila a zabila každého nepřítele a vyčistila od nich všechny prostory.
Ve hře jsou dobré nápovědy. Když se člověk zasekne, Amicia si to říká pro sebe jako mohla bych udělat tohle. Mluví nahlas. Možná ale přicházejí až moc brzy. Nechala bych hráče o chvilku déle potrápit mozkové závity, než se mu prozradí, co dál.
Tohle je přesně ta hra, které v poslední době preferuji. Lineární, tedy žádný nekonečný otevřený svět, intenzivní příběh, zábavná hratelnost a ideálně dlouhá herní doba.
Pro: atmosféra, příběh
Proti: lidští nepřátelé
Nemám moc věcí, čím bych hru vynášel do nebes, ale to důležité dělá hra skvěle. A to je příběh, velice napínavý, bavil mě od začátku až do konce. S tím souvisí i prostředí do kterého je hra zasazená, nádherně vykreslené i hnusné prostředí moru ve 14. století. K tomu přispívá výborné grafické zpracování, nad některými výjevy mi zůstávala huba otevřená.
Pochválil bych a hlavně i doporučil skvělý francouzký dabing. První moje hra dohraná a možná i hraná ve francouzštině. Některá možná rozhodnutí co zde můžete učinit. No a nakonec toho chválení nesmím zapomenout na hlavní hrdinku. Přesto, že je zde vykreslena jako náctileté děvče, její postava je naprosto famózní a už dlouho jsem se tak nesžil s postavou ve hře, natož tak odlišnou od mého já :)
A abych si ospravedlnil tu pouhou osmdesátku, je tu i několik věcí co se mi tolik nelíbilo. Začal bych zvláštním pohybem postav, které se vždy otáčí ke kameře zády, je to trochu divné a tím možná pak i trpí ovládání v některých soubojích. Trochu navíc mi zde přišlo sbíraní a vyrábění předmětů, asi bych se bez téhle funkce obešel, jen to natahuje čas.
Pokud se zaměříte na hejna krys, někdy vypadají jako zvláštní vrtící se koule čehosi, ale chápu, že takové množství se nedělá zrovna snadno. Štvaly mě občas špatně načasované checkpointy, kdy musíte sbírat některé věci znovu a znovu pokud vás uvidí stráže. Někdy trochu rychlejší titulky, protože jazykem francouzkým opravdu nevládnu. Některé nelogičnosti s ohněm kdy ho nemůžete brát s sebou nebo se ho nemůže ujmout další postava. A moc se mi nelíbila ani poslední kapitola, kde je zbytečně moc nepřátel a hlavně je nemůžete moc odlákávat či obcházet takže zbývá jen jedno. Plus Hugo je otrava :)
Je to celkem dost maličkostí které jsou proti, ale v jádru je hra opravdu výborná a těším se na další už připravovaný díl, který mi snad už nikdo nevykecá tak jako první díl jedna herní redaktorka...
Kde začít abych nezněl jako Amiciin fanatický fanoušek? No uvidíme.
A Plague Tale Innocence je v základu velmi jednoduchá hra, ale ve finále nám je schopná dát něco zcela nečekaného a nového.
Ve hře většinu času hrajete za dívku jménem Amicia která pochází s rodu De Rune.
Společně se svým otcem a sem tam i s matkou a svým mladším bratrem si žijí své relativně normální životy. Nebo ne?
Prvně se pustím do příběhu, protože právě ten je nejsilnější stránkou této hry a za mě osobně je jedním z nejlepších za poslední roky. Ve hře hrajete po většinu času za již zmíněnou Amicii. Z počátku vypadá jako trochu ublížená holčička, které se nevěnuje matka a která žárlí na svého mladšího bratra, ale již po půl hodině hry zjistíte, že je v ní daleko víc než kdo čeká. Ve chvíli kdy se zboří celý její svět a ona je nucena se postarat o svého nemocného bratříčka, tak se této role ujme se značným respektem. Nechápejte mě špatně. Ano je to jeho sestra a je to přeci normální, ale realita je taková, že svého bratra v podstatě vůbec nezná. Právě to poznávání mezi Hugem a Amicii a jejich čím dál tím větší budování společného pouta dává příběhu tu pravou dávku emocí.
To samé poznávání skutečné povahy Hugovi nemoci a jeho snaha o vyléčení. Nebo následné zjištění o co skutečně ve hře jde. To vše dává hře neskutečné emoce, napínavost a zkrátka v mém případě chuť odehrát hru na jeden zátah, protože chci vědět co se sakra příště stane. Hra vám nedá příliš mnoho prostoru jak se pohybovat nebo rozhodovat, ale to mi osobně v tomto případě vůbec nevadilo. Příběh je totiž tak skvělý, že i když jdete po jeho přesně napsaných řádcích bez téměř žádné odbočky hltal jsem žadnou jeho část. Už od dob základní školy mám opravdu velmi rád příběh o krysaři a přesně tento příběh jsem si ve hře mohl projít a poznat na vlastní kůži. Ano není to jeho přesná kopie, ale nikdo mi nemůže vymluvit, že tam není dost velká inspirace.
Dalším velkým plusem je grafika. Hra je opravdu nádherná. Nemluvím jen o postavách, ale o prostředí takovém. Místama je hra značně pochmurná, ale to jí dává jen další body do krásy, protože k příběhu to opravdu sedí. Narovinu pokud jste člověk co se rozbrečí během zabití videoherního králíka, tak tuto hru ani nehrajte. Zde toho umírá daleko víc a daleko brutálněji.
Menší vadou na kráse hry je obtížnost. Jelikož je hra jasně nalajnovaná a nepustí vás pomalu ani na 2 metry mimo, tak její odehrání je velmi snadné. Z toho důvodu pokud by někdo čekal nějakou výzvu, tak skutečně pohoří. Osobně mi to až tak nevadilo právě z důvodu brilantního příběhu, ale dokážu si představit, že někomu to vadit může. Společně s obtížností je velké mínus umělá inteligence nebo spíš umělá tupost? NPC jsou opravdu hlupáci. Kolikrát vás nevidí na 2 metry a nemají problém jít na místo kam si hodíte kámen a nechat vás projít přímo kolem. Naopak kolikrát vás pronásledují vy zajdete za roh a uh je tu někdo? Takovým neutrálním bodem je crafting. Ano ve hře sbíráte jisté suroviny a předměty a z těch můžete následně craftit vylepšení, munici apod.
Tento systém je však velmi primitivní. Sice se v průběhu bez některých typů munice neobejdete, ale nikdy jsem nezažil nějaký větší nedostatek nebo dokonce problém "Ouč nemám tohle nemůžu jít dál. Co teď?".
Sečteno a podtrženo. A Plague Tale Innocence je pro mě osobně výborná hra. Ano není to žádná výzva, ale brilantní příběh a grafické provedení mi to na tisícero vynahradí.
Pro: neskutečný příběh, grafika, emoce mezi sourozenci, příběh krysaře
Proti: obtížnost - hra je poměrně dost snadná, brutální tupost NPC
Prostredia a atmosféra sú inak pekné - malebné sa striedajú s veľmi tiesnivými a pôsobivými, napríklad prechod cez vojenské bojisko po bitke bol pôsobivý a väčšina z nich pôsobí fakt dobre, menej ma asi bavili len podzemia, ktorých som sa už v hre za roky nabažil až, až. Súvisí s tým však druhý hlavný problém, ktorý som s hrou mal. To, že je to stealth je fajn a dáva to zmysel, že dve deti sa asi nerozbehnú do frontálneho útoku. Lenže väčšina miest, kam naši hrdinovia zavítajú je extrémne lineárnych nielen z hľadiska leveldizajnu (žiaden Deus Ex, Dishonored alebo Metal Gear Solid sa tak nekoná), ale hlavne ako postupne odomykáme schopnosti, väčšina hry pôsobí ako dlhočizný tutorial - nie preto, že by bola hra ľahká, ale pretože na postup ďalej potrebujeme použiť presne konkrétnu schopnosť. A to je veľká škoda, lebo v tých častiach (ktorých bolo menej), kde mohla Amicia používať rôzne schopnosti a hráč si sám definoval spôsob postupu, boli o dosť zábavnejšie. Osobne totiž nemám rád stealth s jedinou správnou a lineárnou cestou, lebo ma to oberá o to, čo na takom žánre mám rád. No a to spolu s príbehom sú moje dve hlavné výčitky a sklamania z inak nadpriemernej hry.
Pro: prostredia, vzťah súrodencov, hudba, príbeh v prvej polovici...
Proti: ...z ktorého sa stane blbosť v polovici druhej, veľmi lineárny postup hrou
Prostředí středovéké a Černou smrtí zpustošené Francie, kde se hra odehrává, je zobrazeno opravdu skvěle. Již od začátku jde cítit ponurá atmosféra a z některých scenérií běhá mráz po zádech.
Hra si mě mimo jiné získala i svými postavami, které si toho prožijou opravdu hodně. Po příběhové stránce to není nic převratného, ale díky postavám vás příběh bude zaručeně zajímat. Další pozitivum bych viděl v soundtracku, který sice na normální poslech není, ale vždy se hodí do dané situace. Nejvíc se za mě povedla tahle skladba.
Plague Tale trpí klasickým problémem stealth her - AI je někdy opravdu stupidní (neuvidí člověka, který je schovaný v metr vzdálené trávě), ale někdy naopak vidí i přes zeď.
Hra rozhodně není dokonalá, ale nabízí ponurý historicko-fantasy svět, takže pokud jste fanouškem her s temnou atmosférou, tak můžu jen doporučit.
Pro: Postavy, atmosféra, soundtrack, grafika
Proti: Umělá inteligence
Je to hra pro hráče, kteří si neplánují jenom občas zahrát, ale najdou si pro svoji hru dost volného času, aby našli to nejoptimálnější řešení, které s hlavními postavami přežijí bez ztráty života a bez zranění!
Hlavní postavy, tj. Amicie a její malý bratřík Hugo, se mimoděk dostanou k tomu, že musí utíkat před inkvizicí a před zlými lidmi. Oba dva nesmí bít vidět, ani nesmí být slyšet. Každý špatný pohyb je nemilosrdně potrestán, hlavní postava je ihned zabita a hráč se tedy musí vrátit zpět, a najít nějaké jiné a hlavně logičtější řešení.
Postup hrou je v celku jednoduchý, prostě musíte postupovat tak aby vás nikdo neviděl, pokud náhodou uvidí, tak si můžete pomoci postupně vylepšovanými perky, které vám umožní omráčit nepřátele, později i dokonce i zabít. Občas se i objeví bossové, na které musíte prostě přijít, jak je porazit, případně i obejít.
Grafické zpracovaní hry nezaostává před konkurencí, samozřejmě nemá na ty hry, které stojí miliardy a od nich se očekává grafický průlom, ale v rámci konkurence (s podobným rozpočtem) je hra dobře zvládnutá. Běhá na optimálních strojích a člověk si může herní prostředí dobře vychutnat.
Pro české fanoušky je hlavní plus, že se hra vydala s českými titulky.
Pokud chcete 3D adventuru a příběh hlavní dvojice ve Francii v době Morové epidiemie dobře prožít a hlavnězačít, hra je přesně pro vás!
Pro: České titulky
Tak tohle byla naprostá paráda a pro mě jedno obrovské překvapení. Není to dokonalá hra, vlastně je tu docela dost záporů, ale na rovinu přiznávám, že mě to po stránce hratelnosti bavilo na tolik, že jsem ochoten párkrát přimhouřit oko.
V první řadě mě potěšil parádní audiovizuál. Grafika je jedním slovem nádherná, prostředí se hodně mění a já se na konci každé kapitoly nemohl dočkat, kam mě příběh zase zavede. Pochválit musím rovněž skvělý hudební doprovod.
Po počátečních událostech se hra jevila jako klasická stealth hra s prvky akce, ale pak to přišlo. Krysy. Hromady krys. Moře krys. Jsou skvěle zpracované, nechutné a hlavně nebezpečné. A díky tomu, že se bojí světla/ohně, jsou tím dány hráči prostředky, jak se např. zbavit stráží a trochu (resp. malinko) při tom potrápit mozkové závity.
Ano, hra mě vážně hodně bavila a nenudil jsem se ani chvilku. Dávám sice nadprůměrné hodnocení, ale i tak musím zpětně použít i své oko herního kritika a připustit, že není všechno zlato, co se třpytí...
Předně umělá inteligence je naprosto tragická. Stráže vás nedokáží najít ani když jim přeběhnete před nosem a schováte se za pár metrů vzdálený barel. Trouba v brnění bude chvíli pochodovat sem a tam, aby nakonec prohlásil, že se mu to asi jen zdálo a vrátí se na své místo. Totéž ale předvede i pokud šutrákem z praku rozcáknete hlavu jeho kolegovi, jenž se teď válí v kaluži krve vedle něj.
Ruku v ruce jde design prostředí. Ten je na první pohled krásný, na ten druhý už to ale tak slavné není. Objekty se opakují neskutečně často, což je sice pochopitelné, ale aby všechno cpali hned tak okatě vedle sebe, to šlo trochu vychytat. Do očí bijící je to např. ve chvíli, kdy procházíte po bojišti plném mrtvol. Na první pohled impresivní, na ten druhý je vidět, že jsou to jen rozházené dva tři modely postav, často hned vedle sebe.
Kladů i záporů mám v zásobě ještě několik, ale tohle není recenze. Pointa je, že i přestože má Plague Tale: Innocence nějaké ty mouchy, klady u mě drtivě převládly a já se náramně bavil. A o to jde především...
Pro: Krásná grafika a hudba; rozmanitost prostředí; hratelnost; krysy.
Proti: Strašná umělá inteligence; chyby v designu; několik dalších drobností.
Jestli něco evropská studia umí opravdu výtečně, tak vytvořit bezkonkurenční virtuální prostředí, ze kterého sami pochází. Už dlouho jsem nezažil, že bych s otevřenou pusou procházel středověké město, katedrály, venkovské usedlosti nebo lesy. Všechno je skvěle nasvícené, od pohledu realistické, zahalené do ponuré atmosféry pomalu přicházející katastrofy a beznaděje. Opravdu poslední místo, kam byste vyhnali dospívající holku a pětiletého kluka. Nejsilnější místo bych vypíchnul opuštěné bojiště plné mrtvol zahalené v mlze. Takto mrazivé pocity jsem u hry dlouho nezažil a o to víc jsou umocněné výborným soundtrackem. Jenom zamrzí nepřesvědčivý dabing. Hrál jsem to s anglickým, protože francouzština mi vytahuje už tak velký uši, ale pokud to někdy budu hrát znovu, tak v originále.
Samotný gameplay je bohužel nejslabším článkem. Za léta, co zkouším různé stealth hry nebo alespoň pasáže, jsem definitivně dospěl k závěru, že to jednoduše nejde vyřešit tak, aby celá hra nepůsobila hloupě. Procházení pár centimetrů od enemáka s hlasitým cupitáním je tu na běžném pořádku, stejně jako vyhýbání se za pochodu jejich slepým úhlům, které tu opravdu hrají hodně v jejich neprospěch. Co mi víc vadilo, tak že když jsem prakem zastřelil jednoho týpka přímo před očima druhýho, tak asi 30 sekund byl v pozoru a mumlal něco, jako že mě najde a zabije, načež ho to přestalo bavit, tak se postavil do původní polohy s tím, že "na to nemá čas". Jako wtf?
Nejhorší ale považuju situace, kdy jste i přes to nuzné množství herních mechanik donuceni dělat něco, co nechcete jenom proto, že vám to hra nedovolí. Je to opravdu striktně lineární zážitek a já jako hráč jsem neměl téměř žádnou možnost řešit náhlé situace jinak. Prostě když držím louči, tak ji nemůžu na pár sekund podat jednomu ze dvou kluků, kteří jdou se mnou, abych nemusel nahnat krysy na jakýhosi chudáka. Nebo, že i když jsem v podstatě celou hru obklopený věcma, co hoří, tak si je prostě zapálit nemůžu, protože ve Francii hoří pouze klacíky poskládané na úhledné hromádce. Nebo si nemůžu vzít lucernu od mrtvého strážného. Anebo proboha nemůžu zachránit Rodrika, který tlačí obří vozík, páč se spawnuje nekonečné množství lučištníků. Tuto scénu jsem opakoval asi 20x, protože jsem nepochopil, že jednoduše nemám volbu. A vůbec jsem nebyl smutnej, ale neskutečně nasranej na tak tupý vyústění.
Ale toto jsou tentokrát drobnosti. Příběh a gameplay je tak akorát rozkouskovaný, aby nezačal nudit. Hra krásně plyne, dobře a jednoduše se ovládá, nemusí se u toho moc přemýšlet a stačí se nechat unášet tou atmosférou, těch pár frustrujících pasáží se už nějak přetrpí samo. Plague Tale předčil očekávání, zvlášť po dvou velkých drahých AAA hrách, které jsou přinejlepším meh, je toto skvělý zážitek. Hra nemusí mít 60 hodin a být vyplněná vatou, abych si ji dosyta užil.
Většinu herní doby hrajete za Amicii, která je vybavena svým prakem a alchymistickými schopnostmi, které postupně vylepšuje, aby se vypořádávala jak s inkvizicí, tak s krysami, které jí kříží cestu za svým cílem. Za ním se může dostat jak plíživým způsobem, tak i akčním způsobem, jen je třeba si dávat pozor na dostatek surovin. Ale i v tom vás hra úplně nenechá, zvlášť když jdou některé situace vyřešit jen jedním způsobem, tak v blízkosti se dané suroviny budou válet.
Což je jedním z nedostatků hry a to její obtížnost, která nejde nastavit a rozhodně si myslím, že v některých situacích by mohla být vyšší nebo mít možnost si hru zahrát na vyšší obtížnost a když už se zdá, že jste v bezvýchodné situaci, tak vás zachrání v poslední chvíli vaše alchymistické schopnosti. Třeba i stealthová mise jen za Huga by mohla být obtížnější nebo možná jen odstranit checkpointy, kdy hra se uloží, což mi jednou udělalo na tváři vlásky, kdy se to uložilo v momentě, kdy jsem měl inkvizici vyloženě za zadkem a hned po načtení hry jsem měl vteřinku na to se schovat.
Pak jsem docela zápasil s tím, že dodge a přelézaní je na jedné klávese a pokud se neukáže akce na přelezení, kdy už si myslíte a hlavně potřebujete přelézt, tak Amicia uskočí a vy skončíte jako potrava krys, které jste od Amicii držely za pomocí zažehnuté slámy, která zrovna dohořela. Dále jsem se trošku trápil s přepínám nábojů do praku, kdy se zrovna na Vás valila inkvizice a nábojů je tolik, že než se dostane k tomu správnému přes kolečko myši, tak je lepší to vybrat za pomocí tabulátorů, ale tam je taky šance, že přejedete to, co zrovna potřebujete.
Od hry jsem čekal trošku víc mysterióznější/horrovější atmosféru, což mě zklamalo, ale po většinu 11 hodinového příběhu vás čeká komornější atmosféra, jak už jsem psal s krásným vizuálem a hudebním doprovodem. Komornější průběh hry na konci vyloženě vystřídá akční část a taky změna přístupu ke krysám, ale kvůli spoileru víc prozrazovat nebudu. Je to docela zásadní změna, ale mě vyloženě nijak nevadila.
Celkově moc pěkná hra s pěkným příběhem o tom, jak dva sourozenci k sobě hledají cestu, kterou vřele doporučuji.
U Plague Tale lze skutečně najít mnoho nápadných podobností s Last of Us, ať už jde o základy hratelnosti, námět, nebo důraz na "cinematický prožitek". Hra přesto obsahuje i dost odlišností a vlastních nápadů, aby ji nebylo možné označit jen za nějakou kosmeticky upravenou nápodobu (např. různé způsoby využívání krys - které mohou být jak děsivou hrozbou, tak pomocníkem).
Jako někomu, kdo není velkým milovníkem stealth her mi spíše vyhovoval zdejší zjednodušený stealth systém, kdy ani nejde o nějaké velké strategické plánování (protože AI není moc chytrá), jako spíš o správné užití různých schopností ve vhodnou chvíli.
A Plague Tale také vyniká unikátní atmosférou, k níž jí výrazně pomáhá špičkové audiovizuální zpracování. Jediné, co pohroužení do světa hry poněkud narušuje, jsou nepřítomně hledící, nehybné obličeje postav v momentech mimo cutscény.
Pro: atmosféra, audiovizuální zpracování, krysy a jejich využití
Proti: nehybné obličeje mimo cutscény
Pro: grafika, zpracování
Proti: koridorovka, všude nápovědy pro malý děti
Hra vypadá krásně, notebook se u ní už pěkně zahříval, ale dal to. Líbilo se mi, že pravá akce začala až někdy po půl hodině hraní, když se člověk stačil seznámit s dobou a hlavní postavou, dospívající dívkou Amiciou. Bylo zajímavé sledovat, jak se z krásné prosluněné krajiny pomalu stávala černá, morem a krysami promořená zem, kterou putovala Amicia se svým malým bráškou Hugem, který byl trochu zvláštní, ale jinak úplně normální pětileté dítě.
Dovolím si tvrdit, že jejich vztah je ten největší tahák na celé hře. Předtím se prakticky neznali a seznamování v extrémně hektické a nebezpečné době bylo velmi zajímavé až dojemné. Líbila se mi Hugova bezstarostnost a naivita i Amiciina zodpovědnost a nebojácnost. Obě postavy prošly během hry velkým přerodem, ale to si musí každý odhalit sám. Jen tu vypíchnu momenty, kdy občas nalezli květinu, kterou Hugo dokázal vždy pojmenovat a zaplést ji pak sestře do vlasů, to byly vždy krásné momenty.
Co se mi na hře nelíbilo? Je to bohužel koridor, totální koridor, nedá se takřka nikam odbočit a velmi často se nedá ani vracet zpět, takže, když člověk přehlédne např. nějakou sběratelskou věc, tak už se k ní nedostane, občas skoro až nelogicky. V kontrastu hlavních postav a jejich rodiny se moc nepovedly vedlejší postavy, tedy hlavně společníci, jsou to taková těla bez duše a nedokázal jsem si k nim vytvořit žádný vztah, proto mi ani nevadilo, když pak někteří skupinu opustili. V některých místech jsem často umíral, ale když jsem zjistil správnou taktiku, tak to poté šlo. (Jsem rád, že jsem celou hru zvládnul bez návodu, často je rozhodnutí velmi intuitivní, což je určitě klad).
Co se týče příběhu, tak nemám co vytknout, je to tedy pohádka, morová pohádka, protože se sice odehrává v letech 1348-1349, tedy v době, kdy mor v Evropě vypuknul poprvé, ale stejně si myslím, že to ve Francii nebylo tak hrozné jako v tomto příběhu :) Je to pohádka velmi temná, ale krásná, něco se povede, něco ne, ale jestli neumřeli, tak... však víte :)
Hru s takovým příběhem nehraje člověk moc často. Budu na ní ještě dlouho vzpomínat a za rok, za dva, si to celé dám znovu. Pokud bych chtěl nějaké pokračování, tohle je velký kandidát (klidně bez moru, postavy mají co říct i tak).
Pro: mor, "historie", sourozenecký vztah, příběh, květiny
Proti: koridor, nemastné vedlejší postavy
Historický příběh sestry a mladšího bratra, který oplývá poněkud jinými schopnostmi než jeho běžní vrstevníci, nemusí asi každému vonět a může působit možná i ohraně. Ne tak u mě. Historické prostředí, kterému nejsem ve hrách pokaždé nakloněn, bylo působivé a se zvláštní potemnělou atmosférou, kterou jsem se rád nechal intenzivně ovlivňovat. Do mnou zmíněných dvou herních stylů jsou do hry namíchány prvky adventurní, což mi z hlediska hratelnosti hru kvalitativně posunovalo do výšek téměř závratných. Pokud jsem zmínil akci, hlavní dívčí postava v ní coby hlavní smrtící zbraň používá pouze prak, což v kombinaci s různými metodami nalákáním všudypřítomných krys na bezcitného nepřítele nepůsobí nějak extra drasticky.
Mám-li se zmínit o grafické stránce hry, z ní jsem byl doslova uchvácen a užíval si každý detail, ať už byl sebedrobnější.
Co dodat? Až na několik desítek pokusů zvládnutý finální boj jsem zažil porci toho, o čem jsem již delší dobu snil, obtížně hledal a nakonec přece jen našel.
A abych to vzal popořadě. Jaká je vlastně hra? Naprosto lineární, kdy nemůžete nikde moc zabloudit. A pokud se dostanete do slepé uličky, musíte tam najít buď suroviny, zvláštní předměty, květinu nebo místo, které má nějaký význam ve hře. Není to Open World, není zde otravný multiplayer. Je to čistá singleplayer hra, která jede v koridoru s jasně danou cestou a cílem.
Hratelnost? Místy zajímavá, místy mírně nedotažené, protkaná mnohými hádankami. Ty jsou jednoduché, ale pokud člověk občas nevidí malý detail, může si být jistý, že bude umírat. A bude umírat často. Ať už s rukou lidí nebo zmutovaných krys. Není to žádný Dark Soul, ale pokud si špatně naplánujete postup, zabije Vás hned první hlídka, protože prostě se nebudete řídit tím, co Vám nabízí prostředí. A ano, hra je zaměřena z 99 % na průchod hry "potichu", bez zabíjení, s odlákáním stráží a následném útěku. Ano, v pozdější fázi hry jde zabít defacto většinu lidských protivníků, ale není to vyloženě ono. Navíc jsou pak lokace, kdy máte 5 stráží a při smrti jednoho ostatní začnou ihned po Vás pátrat. Celé je to tedy koncipováno jako tichý průchod hrou. Nehraje se totiž na životy nebo počet životů. Všichni protivníci Vás zabijí ihned. Přeci jenom, jste třináctiletá dívka. Budete tedy využívat prostředí, skrývat se, dělat rozruch a utíkat. Utíkat, aby jste Vy a Vás malý bratr neumřeli. A to je další aspekt hratelnosti.
Společník. Váš malý bratr, kterého musíte chránit. Plní jednoduché úkoly a Vám pomůže při postupu hrou. Ale nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Ale sama hra Vám ukáže postup a bude jen na Vás, aby jste zjistili, jak se máte pohybovat a kdy malého brášku využijete a kdy naopak ho musíte "vyloženě" vést za ruku, protože jinam Vám ho nepřátelé dostanou. A i tehdy hra končí a musíte znovu.
Grafická stránka hry je povedené a deprese středověku na Vás rozhodně nejenom dýchne, ale puch mrtvol, zvířecích výkalů a ošuntělých domů středověké Francie Vás možná bude strašit ve snech. Graficky nádherné, jediný problém je, že jakmile člověk má zapnutou vertikální synchronizaci, tak se hra v určitých lokacích sama zamkne na 30 FPS, doporučuji vypnout a hra pak běží naprosto v pořádku. Na maximální detaily na 2600X s 1060 6BG OC jsem držel stabilních 80 FPS a že některé scenérie jsou opravdu nádherné.
A jaký je tedy verdikt? Je to hra na dvě odpoledne, pokud vyloženě nechcete mít vše na 100 %. Místy Vás bude neskutečně štvát Váš malý bratříček, ale dá se to zvládnout. Je to určitě milé překvapení a všem, co mají rádi zajímavě vyprávěný příběh, Thief byl oblíbená hra a nikoho jste nezabíjeli, hru si užijete. A největší výhoda? Součástí Game Pass od Microsoftu.
Pro: Hratelnost, grafika, poutavý příběh, stealth
Proti: Chování bratra během hry, krátká herní doba,
Pro: Hezká grafika, dobré ozvučení, spolupráce s NPC
Proti: Děravý příběh, nezáživné herní mechaniky, lineárnost
KLADY
Rozhodně nejsilnějším aspektem hry je příběh a především jeho výprava. Po průserech s mlčícím hrdinou (FarCry, Crysis, Metro…) si užívám každou hru, kde hrdina mluví a vyjadřuje emoce. Amicia je hodně sympatická a anglický dabing je příjemně roztomilý. Na druhou stranu mi trošku neseděl Hugo. Někdy byl až moc rozmazlený, ale je fakt, že v pěti letech jsem byl asi horší. Hra příjemně utíká a nestihne moc nudit. Musím říct, že jsem jí dohrál asi tak za šest možná sedm spuštění, což se mi nestalo opravdu hodně dlouho.
Druhou nejsilnější stránkou hry je soundtrack. Jako fakt, tak perfektní soundtrack jsem za posledních deset let slyšel akorát u třetího Witchera. Na hru se i hezky kouká. Grafika je hezká a hra vcelku dobře optimalizovaná, jen na některých místech byly menší propady FPS, ale nic katastrofálního.
ZÁPORY
Na to, že je hra založena na stealth akci je až k neuvěření, jak hloupou AI studio vytvořilo. Skoro se to zdá, že to byl záměr, aby průchod hrou nebyl pro nezkušené hráče tak těžký. Opravdu se vám během hraní stane nespočet absurdních scén jako třeba - vyběhnu přímo před stráž a už jen to, že jim nabíhá bar zpozorování, když jsem metr od něj, je směšný. Dobře, nakonec si všimne, že mu stojím před nosem, stihnu se otočit a uteču. Protože je hra značně linearní, uteču jen jednou cestou. Ztratím se za rohem, stráž se zastaví, chvilku čumí do země a pak odchází se slovy: "Zmizeli, stejně mám lepší věci na práci."
Absurdity na mě čekaly především v knihovně, kdy jsem v místnosti s jednou stráží a jedním alchymistou. Toho zabiju kamenem, stráž se zvedá od přehrabování knih, prohlédne si alchymistu a pak se, po nějaký trefný hlášce, v klidu vrací k prohrabování knih a vůbec mu nevadí, že je na zemi mrtvola. V další místnosti nechám krysy sežrat jednu stráž, přímo druhé stráži za zády, která si toho vůbec nevšimne, ač právě žraná stráž řve bolestí. Neschopnost stráží ohnout se a podívat pod stůl, když si před třema sekundama všimli člověka u stolu je demence z úplně jinýho levelu.
Ve světě Plague Tale je světlo (oheň) něco jako kyslík. Prostě ho musíte mít, jinak umřete. Fakt mi vadí, když najdu hromadu dřeva a Amicia si z něj vezme jeden klacík, kterej hoří rychlostí metr za sekundu. Nemůže si prostě vzít víc klacků? Nemůže si udělat pochodeň? Nemůže, prosím, používat lucerny, jako většina stráží? Nemůže zapálené klacky házet do prostoru? Tvůrci se ještě rozhodli, že zvýší napětí tímhle jejich designovým přešlapem, takže si vezmete z hromady klacků jeden klacík a s ním se musíte dostat o pár metrů dál než dohoří, kde bude další hromada klacků, z který si vezmete opět jeden klacík. AAAAAaaggrrrrrr! Tohle se mělo vymyslet jinak.
ZÁVĚR
A Plague Tale: Innocence je hra s poutavým příběhem jehož atmosféru dokrasluje perfektní soundtrack. Hra nenudí a nutí vás postupovat v příběhu dál, ale nedokážu jí odpustit odfláknuté herní mechanismy, jinak bych šel s hodnocením výš.
Pro: Příběh, výprava, soundtrack, Amicia ♥
Proti: !! AI !!, některé herní mechanismy
Vcelku brzy jsou představeny herní mechaniky založené na práci se světlem pro odhánění krys, na schovávání se před vhodně natočenými strážemi a samozřejmě nesmí chybět crafting. Sbírat nesmyslně rozházené předměty a vylepšovat si z nich vybavení a vytvářet munici, to má přeci každý rád. Čas od času se objeví logická hádanka zasazená do level-designu tak nešikovně, že si budete připadat jako v Tomb Raideru.
Celkově hratelnost působoví hodně křečovitě a strojeně. Vše je předem nachystané pro hráče natolik okatě, že to nebudete věřit ani té trávě, co roste metr vysoko na metru čtverečním kolem jinak ploché krajiny. A to jen proto, že tam v pravidelných intervalech prochází stráž, před kterou by se jinak nebylo kam schovat.
Hra je sice založena především na stealth postupu, později ale bude potřeba začít zabíjet a ke konci už z toho je regulérní akční adventura. Hlavní hrdinka má k dispozici prak a ten toho dokáže metat opravdu hodně. Kromě obyčejných kamenů, se kterými můžete fragovat nepřátele na jednu ránu, jsou tady i různé alchymistické směsi a s těmi budete volit vhodnou kombinaci při potyčkách. Zhasnou louč stráži a nechat ji sežrat krysami nebo zatermitit helmu těžkooděnce a donutit ho si ji sundat... bohužel se to rychle ohraje a navíc to do hry nesedí - neohrožená teenagerka se svým pětiletým bratrem likviduje zástupy opancéřovaných nepřátel a hrozně toho lituje.
Interakce dvou hlavních postav - Amicia a její mladší bratr Hugo - je v rámci hratelnosti bezproblémová, místy si můžete odběhnout utrhnout květinku, kterou pak hlavní hrdinka nosí ve vlasech. Nadšené reakce malého dítěte ze všedních věcí nebo nevyzrálé reakce mladé dívky na vypjaté situace... V civilních momentech je hra nejsilnější a je škoda, že jich je tady tak málo.
Příběh není zajímavý a prohlédnete ho zřejmě hodně rychle (mladší bratr je spešl a ta nákaza krys taky není úplně přirozená, dah), hře citelně chybí lepší péče v oblasti detailů, kde se autoři na nějaké to šperkování úplně vykašlali. Ostatně, i na bojišti plném mrtvých vojáků uvidíte na zemi ležet dva krát dvě těla vedle sebe, úplně stejně pohozené.
Přestřelená chromatická aberace na krajích obrazovky nejde vypnout, občas se propadá framerate, anglický dabing je otřesný a český překlad jakbysmet. Např. když se NPC pere se zamrzlým zámkem, dostane radu "možná by ses na něj měl vychcat" (na ten zámek). Překladatel volil nesmyslný a vtip-zabíjející překlad "možná by ses na to měl vysrat". Ideální kombinace je tak francouzština s anglickými titulky.
Velké zklamání...
Hodnocení: ✰
Na Amicii tak padá zodpovědnost se s Hugem vydat co nejdřív pryč, ideálně za doktorem, který by byl schopný pokračovat v léčbě jeho nemoci. Sourozenci se příliš neznají, což mi přijde od autorů jako vynikající tah, který má i pádný důvod, a tak Huga teprve pomalu poznáváte z pohledu jeho sestry. Neprocházíte zrovna pěknými místy. Pochmurná atmosféra se line všude a stejně tak se začínají šířit i krysáci. Od těch si budete držet odstup díky ohni či světlům a stejně tak této znalosti můžete využít v případě kontaktu s nepřátelskými hlídkami. Do toho sbíráte materiály na vylepšení, sběratelské předměty se zajímavými popisky a stejně tak můžete hledat i květiny a něco si o jejich dobovém využívání přečíst. Škoda jen, že když dojdete do klíčového bodu, už není cesty zpět. To, co vám uteklo, už zpětně nevysbíráte. Já to beru jako částečnou motivaci, proč si to zahrát v budoucnu znovu. Jop, i bez toho si to ráda zopakuju.
Koridor potěší. Obzvlášť dneska. A navíc pokud je takto povedený. Vizuálně se jedná o velmi pěkně zpracovaný počin. Hlavně ty detaily! Postavy možná nemají až tak propracovanou mimiku obličejů, ale rozhodně si neodnesete dojem, že by to na dnešní dobu nestačilo. A pak si všimnete jak jsou postavy v obličeji ušmudlané, všemožných malých jizviček, škrábanců, vad na kráse a nedokonalostí, a to zkrátka působí dobře! Audio rozhodně nezaostává. Hudební podkres je vynikající, namluvení taktéž a zvuk krysích spletenců je něco. Vůbec, celé ty kupy, hromady a hejna krys jsou něco!
Stealth je zábavný, ale nepřišlo mi, že by na mě fungoval jako napínavý herní prvek. (To se však nedá říct během hraní za Huga. Ta bezmoc malého chlapce, který se nemá jak bránit, fungovala.) Občas však docházelo k situacím, kdy pokulhávala umělá inteligence nepřátel. Nevšímali si mě, když měli, a naopak. Nic tak hrozného, ale hráč se nad tím pozastaví a ušklíbne. Amicia je k tomu všemu vybavená prakem, který se dá využít jak k zapalování či hašení, tak i ke shazování visících předmětů. A nakonec lze v nouzi sáhnout po smrtícím řešení. Strážný dostane kamenem pěknou šlupku do kebule a skácí se k zemi. Líbila by se mi možnost, se tomu zcela vyhnout.
Lokace jsou zpracovány moc pěkně. Nechci spoilerovat jaké kulisy vás čekají, ale našly se jak pěkná milá místa, tak vyloženě pasáže, jak vystřižené z hororu. Jdete přes mrtvoly, doslova. Podíváte se jak do vesnice, tak na venkov, a i do zřícenin. Moc pěkná je práce i světel a stínů. Hra se odehrává v období podzimu přecházejícího do zimy, což také přidá na atmosféře, a navíc nenastal jediný moment, kde by mi problikávala textura, někde mizel nějaký objekt nebo se cokoliv problematicky vykreslovalo. To by měla být samozřejmě automatika, ale řekněte si. Kdy naposledy jste viděli těsně po vydání takhle odladěnou hru.
Víc toho nejspíš nemám co dodat. Hra splnila očekávání a v budoucnu si ji velice ráda zopakuju. Audiovizuálně krásně zpracována, se zajímavými postavami a hlavně zasazením. Atmosféra, které dokáže konkurovat jen zlomek her. Potemnělých počinů se nemůžu nabažit, a tak to pro mě ani nemohlo dopadnout jinak. I když, přiznám se, chvilkami jsem před vydáním trnula, aby to v něčem neselhalo. Oddechla jsem si.
Pro: Atmosféra, audiovizuální zpracování, detaily, hlasové herecké výkony, hratelnost, postavy, propracované různorodé lokace, špetka dobových informací, zpracování krys a jejich dojem na hráče
Proti: Nemožnost si zpětně vysbírat předměty, umělá inteligence nepřátel
A v čem že si jsou podobné? No... ve všem. Téměř. Samotná struktura hratelnosti je nejspíše nejvýraznějším prvkem. Plague Tale totiž není pouhou stealth záležitostí, ale k mému překvapení jde také hrát dosti akčním stylem. Jistě, pravděpodobnost, že dospělého chlapa na místě zabije rána kamínkem z praku, je nízká, ovšem herně to funguje dobře a vůbec bych se nedivil, kdyby prak teď začal hromadně nahrazovat populární luk. Tyhle stealth/akční pasáže se pak nepravidelně střídají s průzkumem prostředí, sbíráním materiálů a rozmluvou s vašimi parťáky či malým bráškou. A pamatujete, jak Joel neustále tahal nějaké kontejnery? Amicia má bedny na kolečkách podobně v oblibě. Hádankám ale nelze upřít jistý nápad a proměnlivost, tudíž rozhodně nenudí. A stejně je na tom i akce, která díky získaným alchymistickým schopnostem a dějovým zvratům prochází neustálou proměnou. Stereotyp tak není to, čeho byste se zde měli obávat.
Příběh pak sleduje velkou ségru ochraňující malého bratra, který je svým způsobem výjimečný a pro inkvizici má obrovskou hodnotu. A tak jsou tihle dva na cestě za lepšími zítřky, potkávají různé lidi a upevňují svůj vztah. Vidíte tu podobnost? Nečekejte od Huga další Ellie nebo dokonce Clementine z Walking Dead. Je to pětileté dítě a taky se tak chová. Kvákání žabiček, poletující motýli nebo krmení prasátka. Zdroje radosti uprostřed zoufalství. I jakožto bezdětný člověk s klidným srdcem přiznávám, že jsem měl místy slzy v očích a to čistě z Hugovy reakce na danou situaci. Zdejší svět zahlcený krysami a hrůzami inkvizice dokáže být totiž krutý nad očekávání. Dvojici pak v průběhu hry dělají společnost i další postavy, které sice přímo nepřilnou k srdci, ale rozhodně jsou kvalitně napsané a starají se jak o dramatické, tak i o odlehčující momenty.
Nemůžu ale hře odpustit pár drobností. Tou první je linearita. Nechápejte mě špatně, miluju lineární příběhovky a Plague Tale rozhodně není jen přímý tunel. Jednotlivé lokace bývají mnohdy otevřené tak akorát, aby šlo promyslet taktiku a často zvolit několik různých způsobů jak se dostat do cíle. Problém ale nastává v případě, kdy vyberete příběhovou cestu a nemáte možnost se vrátit. Hra nabízí spoustu detailů a situací, které se spustí jen v případě, že projdete kolem určitého bodu, tudíž pak zamrzí, že jste něco minuli jen kvůli nezvratitelné cutscéně nebo zavřeným dveřím. Stejně tak se lehce míjí collectibles, což zas úplně nezamrzí, ovšem koukat na Huga, jak dává květiny do vlasů své sestřičce s pár hezkými slovy k tomu, je rozhodně příjemným zpestřením.
To vše je ale spíše nepodstatnou vadou na kráse a samotnou hratelnost a požitek to nijak zvlášť neovlivňuje. Co ale sráží hru trochu dolů, je samotné zakončení spojené s krysami. Krysy samy o sobě fungují dost dobře a jsou využity často kreativním způsobem, což umocňuje i závěrečná schopnost, o niž se nebudu rozepisovat kvůli spoilerům. Faktem ale je, že konec překvapí a to jak v dobrém, tak špatném. Špatná je náhlá změna, kdy se začnou vyskytovat boss fighty, hra nabere na akci a celkově mi závěr přišel trochu přehnaný vzhledem ke komornímu pojetí zbytku. Netvrdím ale nutně, že je to nudné nebo přímo špatné, to ne. Jen se to příliš nehodí.
S audiovizuálem pak hra rozhodně nezaostává. Grafika je opravdu špica, tvůrci si vyhráli hlavně se světly, které hrají i značnou roli v samotné hratelnosti, ale celkem dobře se jim daří udržovat pochmurnou atmosféru podpořenou podzimem a následujícím přechodem do zimy. Malinkou výtku možná budou mít třeba rozmlsaní hráči staršího Hellblade, protože úroveň detailů a mimiky postav zde na takové výši bohužel není. Jestli ale rádi típáte screenshoty, s Plague Tale budete mít žně. Olivier Deriviere se pak postaral i o krásný hudební doprovod. Že je to skladatel vysokých kvalit dokázal již několikrát, ale tohle se mu nadmíru povedlo. Krásně se to poslouchá i mimo hru, tudíž vřele doporučuji. V tomhle ohledu tak nejvíce pokulhává anglický dabing a nebál bych se ho označit za vyloženě špatný. Naštěstí šetrné řešení přichází v podobě dabingu francouzského. Ten je naopak výborný a dost možná i původní.
Jsem si docela jistý, že Plague Tale i přes své pozitivní ohlasy tak trochu zapadne. Vydat lineární příběhovou akci v době open worldů a metroidvanií rozhodně nebyla sázka na jistotu, ale ujišťuji vás, že i přes nižší cenovku, menšího vydavatele a téměř neznámý vývojářský tým, jde o hru áčkových kvalit a může se s klidem rovnat singleplayerovým velikánům jako jsou exkluzivity od Sony.
Pro: Originální námět a mechaniky, vizuál, level design, příběh, atmosféra, postavy, emoční, mechanika krysích hejn, zpracovaní střílení z praku
Proti: Opakující se modely nepřítel, místy slabší uměla intelgence