borac555
Tento menší spin-off, tenhle poměrně dneska velmi četné sérii, je takový nemastný, neslaný. Co je za mě plus je, že tu opět hrajete za Altaira a přišel mi tu jako postava sympatičtěji vyobrazen než třeba v původní jedničce. Vizuálně je hra na poměry PSP možností docela dobře obstojná. Co zamrzí je, že hra má poměrně slabou různorodost misí a točí se v ní jenom pár vzorců náplně. Příběh je slabý a nezajímavý oproti velkým dílům. Zase pokud máte rádi Assissins Creed hry tak tohle vlastně pořád stojí za zahrání jenom z toho úplně silně odvaření nebudete. Zase to nezabere tolik času, jelikož je to docela krátké.
Poslední komentáře
Všechny
PC
PS1
PS2
PS3
PS4
PS5
PSP
Vita
Xbox
X360
XOne
XboxX/S
NES
SNES
N64
NGC
Wii
WiiU
Switch
GB
GBC
GBA
DS
3DS
VBoy
SegaMS
SegaMD
Saturn
Dreamcast
SegaGG
At2600
At5200
At7800
At8bit
AtST
Jaguar
Lynx
Odyssey2
Intelli
Coleco
TG16
CDi
3DO
NeoGeo
WSwan
Amiga
ZX81
Spectrum
C64
C16
AmstCPC
AmstPCW
Apple II
TRS80
BBCMicro
PC88
PC98
MSX
MZ800
FMT
SAMC
PMD85
IQ151
Ondra
Maťo
Mainframe
Arcade
Quest
iOS
Android
J2ME
Symbian
NGage
WMobile
WPhone
BBerry
Playdate
Browser
Stadia
Final Fantasy IV: The After Years
Tainaru„Trilogii“ Final Fantasy IV se mi tímto dílem podařilo úspěšně zakončit a musím přiznat, že nejvíce jsem byl překvapen celkovým složením hry, které nabízí neobvyklý systém mozaikovitého vyprávění dílčích příběhových segmentů každé z ústředních postav. A nejen to – k původní skvadře se tentokrát přidávají i jejich potomci, kteří jsou všichni pro účely děje ve stejné věkové kategorii, z čehož jsem měl podobné pocity jako při sledování Boruta. Každá rodinka či významnější postava má proto svoji příběhovou kapitolu, je možné je hrát všelijak na přeskáčku a postupně odemykat závažnější kapitoly s důrazem na tu finální, která funguje jako delší epilog.
Po celkem povedené Final Fantasy IV, a trošku slabším pokračování Interlude (o němž si myslím, že by klidně mohl být součástí tohoto After Years), se laťka zase trošku zvedla, avšak ne zas tak o moc. Prakticky po celou dobu mě dost iritoval fakt, že se musím znovu, znovu a znovu probíjet stejnými místy z původní hry, občas jen s jiným složením party a za chvíli už jsem ta místa znal nazpaměť. Jeden z dungeonů jsem procházel dohromady snad i čtyřikrát, jestli se nemýlím. Samozřejmě pokaždé opět s plnými truhličkami na stejném místě a se stejnými skrytými průchody (ovšem na truhličky si nestěžuji, občas přišly vhod). Jenom vzácně se objevil nějaký nový dungeon, který mě bavilo procházet, obvykle však netrval moc dlouho. Výjimkou je finální kapitola s úplně novým prostředím. Tam mě totiž hra začala poprvé opravdu více bavit.
Abych hře úplně nekřivdil, tak zajímavým doplňkem ke každé dohrané kapitole je challenge dungeon, kde se dají trávit další chvilky mlácením silnějších monster a opakovanými pokusy zobat lepší výbavu. Toto jsem aplikoval hlavně u casterů, jimž jsem měl osobní potřebu navyšovat jejich levely, díky kterým se pak učí nová kouzla. Postupem hrou jsem si dost oblíbil Rydiu (jako již předtím), pro níž jsem našel široké využití, později však běhala ruku v ruce s jednou další postavou, protože z obou se stalo docela overpowered bitevní duo a zejména během finálního dungeonu mi přišlo opravdu vhod.
Novinka hry se střídáním fází Měsíce mi nikdy nepřešla do krve. Za prvé jsem si nikdy nedokázal pamatovat, který aspekt boje má zrovna dominanci, za druhé občas jsem vletěl do těžšího boje bez přípravy zrovna ve chvíli, kdy měl soupeř navrch kvůli určité měsíční fázi (fáze se dají měnit přespáním, anebo se časem posunují samy od sebe). A úplně nejtěžší souboje se mi osvědčily během té fáze, kdy jsou nejsilnější healovací kouzla – hlavně proto, že jsem měl v konečné partě jenom jednu léčitelku Rosu a k ní Cecila jako pouze drobnější support na healy.
Ovšem co musím pochválit nejvíc, je (zřejmě) neomezený inventář. Naprostá paráda, pohodička. Všechno se tam vejde, nemusel jsem řešit dříve všudypřítomné ústupky. Prostě super.
Jinak graficky je hra stejná jako Interlude. Dohromady jsem ji odehrál asi za 40 hodin, což mi zabralo více času než původní hra. Hrál jsem ji v prostojích na chatě zmožen prací na dřevě a jako taková mi vlastně celkem sedla, nemusel jsem u ní kdovíjak přemýšlet. Občas jsem se tedy někde zasekl a musel jsem mít k ruce připravený návod. A ještě že jsem to udělal, ke konci hry se totiž vyskytly jisté příběhové situace, které by mi za normálních podmínek výrazně znepříjemnily život. A samozřejmě jsem v některých momentech vytěžoval loadovací funkci emulátoru, bez níž bych si hru možná dost protáhl. Částečně díky tomu se mi podařilo přežít a vyhrát souboj s Omegou a Nova Dragonem. Místní trojici superbossů pak doplňuje ještě Ultima Weapon, ale ta je oproti předchozím dvěma celkem jednoduchá, jen je to meatbag.
Nicméně se mi už nepodařilo dostat se k Lost Babilovi (post game superboss), protože jsem (nemile překvapen) neměl peníze na zaplacení vstupného 500,000 gilů a nechtělo se mi dále za tímto účelem grindovat. To je snad poprvé, co jsem zažil nějakého superbosse za paywallem a už jen z principu z toho nemám velkou radost.
Takže hra má svoje plusy a značné mínusy - ve výsledku jsem spíš rád, že už to mám za sebou. Většina příběhových kapitol není obsahově nijak moc zajímavá a je to spíš jen o plahočení z jednoho místa na druhé, dříve párkrát viděné. Sem tam je fajn nahlédnout na nějaký příběhový moment z pohledu jiné postavy, ale o nic extra nejde. I ten finální dungeon mě ve výsledku už docela utahal.
Pochybuji, že si budu za delší dobu vlastně vůbec pamatovat, o čem to celé bylo. Potomci, krystaly opět v ohrožení, nějaké potvory a velká zadnice... Cože?
Pardon, to jen na obloze visí dva velké měsíce v zákrytu vedle sebe a vypadá to při troše fantazie komicky. Vždy jsem se musel při tom pohledu zasmát. I tak mi hra občas předvedla nějaké to zpestření; třeba že jsem měl v partě vůbec poprvé jako povolání sekretářku, což mě pobavilo. Jo, a taky se mi tu dost líbí plně animovaný intro filmeček.
Objektivně vzato to není vůbec špatná hra, jakožto rozšíření původního příběhu obstojí a nabízí i slušnou výzvu, ale spíš si myslím, že je určena fanouškům původní hry, jímž já zřejmě zas tak moc nejsem, respektive mám v oblibě raději jiné díly ze série a snad se mi více budou líbit i ty, které jsem zatím ještě nehrál. I tak jsem rád za tuto zkušenost, díky které jsem nahlédl do mnou dříve neprobádané herní historie.
Na závěr ještě připojuji po vzoru Reda svůj přehled postav před finálním dungeonem.
Komentář pro Final Fantasy IV
Komentář pro Final Fantasy IV: Interlude
Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 40 hodin
Omega, Nova Dragon, Ultima Weapon kaput
Finální parta: Cecil, Rosa, Golbez, Rydia, Luca (level 58-62)
Po celkem povedené Final Fantasy IV, a trošku slabším pokračování Interlude (o němž si myslím, že by klidně mohl být součástí tohoto After Years), se laťka zase trošku zvedla, avšak ne zas tak o moc. Prakticky po celou dobu mě dost iritoval fakt, že se musím znovu, znovu a znovu probíjet stejnými místy z původní hry, občas jen s jiným složením party a za chvíli už jsem ta místa znal nazpaměť. Jeden z dungeonů jsem procházel dohromady snad i čtyřikrát, jestli se nemýlím. Samozřejmě pokaždé opět s plnými truhličkami na stejném místě a se stejnými skrytými průchody (ovšem na truhličky si nestěžuji, občas přišly vhod). Jenom vzácně se objevil nějaký nový dungeon, který mě bavilo procházet, obvykle však netrval moc dlouho. Výjimkou je finální kapitola s úplně novým prostředím. Tam mě totiž hra začala poprvé opravdu více bavit.
Abych hře úplně nekřivdil, tak zajímavým doplňkem ke každé dohrané kapitole je challenge dungeon, kde se dají trávit další chvilky mlácením silnějších monster a opakovanými pokusy zobat lepší výbavu. Toto jsem aplikoval hlavně u casterů, jimž jsem měl osobní potřebu navyšovat jejich levely, díky kterým se pak učí nová kouzla. Postupem hrou jsem si dost oblíbil Rydiu (jako již předtím), pro níž jsem našel široké využití, později však běhala ruku v ruce s jednou další postavou, protože z obou se stalo docela overpowered bitevní duo a zejména během finálního dungeonu mi přišlo opravdu vhod.
Novinka hry se střídáním fází Měsíce mi nikdy nepřešla do krve. Za prvé jsem si nikdy nedokázal pamatovat, který aspekt boje má zrovna dominanci, za druhé občas jsem vletěl do těžšího boje bez přípravy zrovna ve chvíli, kdy měl soupeř navrch kvůli určité měsíční fázi (fáze se dají měnit přespáním, anebo se časem posunují samy od sebe). A úplně nejtěžší souboje se mi osvědčily během té fáze, kdy jsou nejsilnější healovací kouzla – hlavně proto, že jsem měl v konečné partě jenom jednu léčitelku Rosu a k ní Cecila jako pouze drobnější support na healy.
Ovšem co musím pochválit nejvíc, je (zřejmě) neomezený inventář. Naprostá paráda, pohodička. Všechno se tam vejde, nemusel jsem řešit dříve všudypřítomné ústupky. Prostě super.
Jinak graficky je hra stejná jako Interlude. Dohromady jsem ji odehrál asi za 40 hodin, což mi zabralo více času než původní hra. Hrál jsem ji v prostojích na chatě zmožen prací na dřevě a jako taková mi vlastně celkem sedla, nemusel jsem u ní kdovíjak přemýšlet. Občas jsem se tedy někde zasekl a musel jsem mít k ruce připravený návod. A ještě že jsem to udělal, ke konci hry se totiž vyskytly jisté příběhové situace, které by mi za normálních podmínek výrazně znepříjemnily život. A samozřejmě jsem v některých momentech vytěžoval loadovací funkci emulátoru, bez níž bych si hru možná dost protáhl. Částečně díky tomu se mi podařilo přežít a vyhrát souboj s Omegou a Nova Dragonem. Místní trojici superbossů pak doplňuje ještě Ultima Weapon, ale ta je oproti předchozím dvěma celkem jednoduchá, jen je to meatbag.
Nicméně se mi už nepodařilo dostat se k Lost Babilovi (post game superboss), protože jsem (nemile překvapen) neměl peníze na zaplacení vstupného 500,000 gilů a nechtělo se mi dále za tímto účelem grindovat. To je snad poprvé, co jsem zažil nějakého superbosse za paywallem a už jen z principu z toho nemám velkou radost.
Takže hra má svoje plusy a značné mínusy - ve výsledku jsem spíš rád, že už to mám za sebou. Většina příběhových kapitol není obsahově nijak moc zajímavá a je to spíš jen o plahočení z jednoho místa na druhé, dříve párkrát viděné. Sem tam je fajn nahlédnout na nějaký příběhový moment z pohledu jiné postavy, ale o nic extra nejde. I ten finální dungeon mě ve výsledku už docela utahal.
Pochybuji, že si budu za delší dobu vlastně vůbec pamatovat, o čem to celé bylo. Potomci, krystaly opět v ohrožení, nějaké potvory a velká zadnice... Cože?
Pardon, to jen na obloze visí dva velké měsíce v zákrytu vedle sebe a vypadá to při troše fantazie komicky. Vždy jsem se musel při tom pohledu zasmát. I tak mi hra občas předvedla nějaké to zpestření; třeba že jsem měl v partě vůbec poprvé jako povolání sekretářku, což mě pobavilo. Jo, a taky se mi tu dost líbí plně animovaný intro filmeček.
Objektivně vzato to není vůbec špatná hra, jakožto rozšíření původního příběhu obstojí a nabízí i slušnou výzvu, ale spíš si myslím, že je určena fanouškům původní hry, jímž já zřejmě zas tak moc nejsem, respektive mám v oblibě raději jiné díly ze série a snad se mi více budou líbit i ty, které jsem zatím ještě nehrál. I tak jsem rád za tuto zkušenost, díky které jsem nahlédl do mnou dříve neprobádané herní historie.
Na závěr ještě připojuji po vzoru Reda svůj přehled postav před finálním dungeonem.
Komentář pro Final Fantasy IV
Komentář pro Final Fantasy IV: Interlude
Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 40 hodin
Omega, Nova Dragon, Ultima Weapon kaput
Finální parta: Cecil, Rosa, Golbez, Rydia, Luca (level 58-62)
Pro: Obsáhlé rozšíření; postavy mají více vlastního prostoru; povolání sekretářky; intro animace
Proti: Repetitivní dungeony; četnost soubojů; opakování příběhových motivů
Final Fantasy IV: Interlude
Pokračování čtyřky se odvíjí asi rok po událostech původní hry. Osobně jsem v něm nenašel nic velmi důležitého, ale třeba to budu po dohrání After Years vnímat jinak, to mě ještě někdy čeká. Interlude vyšlo na PSP a jako takové nabízí pouze lineární kratičký příběh (očividně prolog k dalšímu dobrodružství).
Tentokrát jsem si nemohl vybrat mezi různými verzemi hry, takže skok od předchozí původní verze k trošku hezčí grafice mě zprvu trochu zaskočil, ale potěšil mě propracovaný CGI intro filmeček na úvod v této kolekci (zřejmě tedy pro IV, ovšem pro mě to byla novinka), díky kterému pixelaté postavy ve hře působí živěji.
A o postavách to celé je. Cecil a Rosa jsou stále spolu i rok po svatbě, kupodivu nikdo z nich mezitím tragicky nezemřel, takže třeba v budoucnu bude i nějaké to děcko. Jen Kain je od smutného osudového finále základní hry někde v čoudu. Vrací se však Rydia (předpokládám, že správně byla zamýšlena jako Lydia, aby to bylo pro Japonce správně exotické), která z CGI animace vyšla jako celkem pěkná holka a v příběhu má takovou větší roličku, která se blýskne hlavně v závěru Interlude (bohužel však hra končí mírným cliff-hangerem, který jsem příliš nepochopil. EDIT: tyto události jsou vysvětleny až v úplném závěru následující hry After Years). Jinak se vrací i další známí jako Yang (už zase někam zdrhá od svojí ženy), Palmon a Pogrom, či cool guy Edge.
V hlavní roli je samozřejmě Cecil, jenž se tentokrát trmácí přes království Damcyan a pár dungeonů včetně trpasličího podzemí do Babylonské věže, což jsou všechno lokace z původní hry. Přiznám se, že jsem nebyl nikterak nadšen z toho, že musím ona místa procházet zase znovu; dokonce i truhly s jejich tajnými průchody jsou zase naplněné a zpět na svých místech! A opět nastalo probíjení se skrze stejné řady generických nepřátel. Eh, nejsem fanda těchto opakování. Jestli nastane podobná situace i v následujícím rozšíření, tak si mě FFIV za rámeček nedá.
Ale k dobru mohu zmínit, že hra je na své poměry dost krátká. Sice jsem v ní strávil více, než bylo nutné, nicméně jsem hru úspěšně a bez problému zakončil, takže fajn. Dokonce se tu opět vyskytla místnost tvůrců hry a shlédl jsem zde svůdný taneček lepých tanečnic (taktéž stejný jako v původní hře).
Hru jsem dohrál za neúplné 4 hodiny. Z celé hry nejvíce cením bonusový soundtrack s možností přehrávání. Taky se v menu vyskytl nějaký bestiář, který mám z velké části nevyplněný, ale to neřeším. Je tu i seznam nějakých artworků, avšak je to tak pixelaté, že z toho nic nemám (hrál jsem v emulátoru Retroarch bez úpravy obrazu).
Tak schválně, co dál…
EDIT:
Komentář k předcházející Final Fantasy IV
Komentář k následující Final Fantasy IV: The After Years
Tentokrát jsem si nemohl vybrat mezi různými verzemi hry, takže skok od předchozí původní verze k trošku hezčí grafice mě zprvu trochu zaskočil, ale potěšil mě propracovaný CGI intro filmeček na úvod v této kolekci (zřejmě tedy pro IV, ovšem pro mě to byla novinka), díky kterému pixelaté postavy ve hře působí živěji.
A o postavách to celé je. Cecil a Rosa jsou stále spolu i rok po svatbě, kupodivu nikdo z nich mezitím tragicky nezemřel, takže třeba v budoucnu bude i nějaké to děcko. Jen Kain je od smutného osudového finále základní hry někde v čoudu. Vrací se však Rydia (předpokládám, že správně byla zamýšlena jako Lydia, aby to bylo pro Japonce správně exotické), která z CGI animace vyšla jako celkem pěkná holka a v příběhu má takovou větší roličku, která se blýskne hlavně v závěru Interlude (bohužel však hra končí mírným cliff-hangerem, který jsem příliš nepochopil. EDIT: tyto události jsou vysvětleny až v úplném závěru následující hry After Years). Jinak se vrací i další známí jako Yang (už zase někam zdrhá od svojí ženy), Palmon a Pogrom, či cool guy Edge.
V hlavní roli je samozřejmě Cecil, jenž se tentokrát trmácí přes království Damcyan a pár dungeonů včetně trpasličího podzemí do Babylonské věže, což jsou všechno lokace z původní hry. Přiznám se, že jsem nebyl nikterak nadšen z toho, že musím ona místa procházet zase znovu; dokonce i truhly s jejich tajnými průchody jsou zase naplněné a zpět na svých místech! A opět nastalo probíjení se skrze stejné řady generických nepřátel. Eh, nejsem fanda těchto opakování. Jestli nastane podobná situace i v následujícím rozšíření, tak si mě FFIV za rámeček nedá.
Ale k dobru mohu zmínit, že hra je na své poměry dost krátká. Sice jsem v ní strávil více, než bylo nutné, nicméně jsem hru úspěšně a bez problému zakončil, takže fajn. Dokonce se tu opět vyskytla místnost tvůrců hry a shlédl jsem zde svůdný taneček lepých tanečnic (taktéž stejný jako v původní hře).
Hru jsem dohrál za neúplné 4 hodiny. Z celé hry nejvíce cením bonusový soundtrack s možností přehrávání. Taky se v menu vyskytl nějaký bestiář, který mám z velké části nevyplněný, ale to neřeším. Je tu i seznam nějakých artworků, avšak je to tak pixelaté, že z toho nic nemám (hrál jsem v emulátoru Retroarch bez úpravy obrazu).
Tak schválně, co dál…
EDIT:
Komentář k předcházející Final Fantasy IV
Komentář k následující Final Fantasy IV: The After Years
Pro: Krátký příběh; grafika
Proti: Četnost náhodných soubojů; opakující se lokace; silně lineární cesta
Final Fantasy IV: The After Years
Red
Toto pokračování začalo epizodicky vycházet sedmnáct let od vydání základní hry a je to vidět. Je ukecanější a příběhovější, více se řeší jednotlivé postavy, jejich pocity a vztahy. Systém zůstává stejný, přibyly jen dva nové mechanismy. Prvním je střídání měsíčních cyklů, takže se střídá efektivita zbraní a magie. Bez toho bych se klidně obešel. Druhým jsou společné útoky, které jsem si oblíbil už v jiných jrpg. Tady je to spíše doplněk, co potěší, ale většinou se v soubojích nijak zvláště nevyplatí.
O sedmnáct let se také posunul tamní svět. Vedle staré sestavy vyrostla nová generace. Každá původní postava má svoji vlastní epizodu, která trvá cca 3h. Každá je lineární, často hrajete jen za jednu, dvě postavy, málokdy máte kompletní skvadru. Jste tak občas v situaci kdy nemáte nikoho, kdo by vás mohl léčit nebo jste jenom s mágy, což soubojům dává nutnost více plánovat. Vše se odehrává v původním světě a linky se různě prolínají. Často tak navštívíte stejná místa, vidíte příběh z jiné perspektivy a navštívíte stejné dungeony s odlišnými postavami (naštěstí bedny se každou epizodu resetují:)) Příběh i samotné lokace je víceméně taková fanouškovská variace původních motivů a dění. Celkově se vše recykluje od nepřátel po lokace, i když pár nových míst a protivníků tu je. Zlatým hřebem je poslední epizoda, kdy se všichni hrdinové konečně spojí a následuje epický závěrečný dungeon a završení příběhu.
Rozsah mě mile překvapil a hra se mi líbila. Řadu věcí docení právě hráči původní hry. Líbilo se mi, že postavy a vztahy jsou více propracovány a hra se nijak nezjednodušila. Dále je vidět, že epizody sice vznikaly epizodicky a občas tím trochu utrpělo tempo. Nicméně vše bylo řádně promyšleno a události jedné epizody vnáší více světla do dění epizody předchozí.
O sedmnáct let se také posunul tamní svět. Vedle staré sestavy vyrostla nová generace. Každá původní postava má svoji vlastní epizodu, která trvá cca 3h. Každá je lineární, často hrajete jen za jednu, dvě postavy, málokdy máte kompletní skvadru. Jste tak občas v situaci kdy nemáte nikoho, kdo by vás mohl léčit nebo jste jenom s mágy, což soubojům dává nutnost více plánovat. Vše se odehrává v původním světě a linky se různě prolínají. Často tak navštívíte stejná místa, vidíte příběh z jiné perspektivy a navštívíte stejné dungeony s odlišnými postavami (naštěstí bedny se každou epizodu resetují:)) Příběh i samotné lokace je víceméně taková fanouškovská variace původních motivů a dění. Celkově se vše recykluje od nepřátel po lokace, i když pár nových míst a protivníků tu je. Zlatým hřebem je poslední epizoda, kdy se všichni hrdinové konečně spojí a následuje epický závěrečný dungeon a završení příběhu.
Rozsah mě mile překvapil a hra se mi líbila. Řadu věcí docení právě hráči původní hry. Líbilo se mi, že postavy a vztahy jsou více propracovány a hra se nijak nezjednodušila. Dále je vidět, že epizody sice vznikaly epizodicky a občas tím trochu utrpělo tempo. Nicméně vše bylo řádně promyšleno a události jedné epizody vnáší více světla do dění epizody předchozí.
Pro: grafika, postavy, příběh,
Proti: náhodné souboje, lineárnost vývoje postav
The Sims 2
jones1240Mnozí z vás určitě ví že The Sims série se dočkala hromady klonů na konzole, některé fajn a některé zase velice stereotypní (ještě více než PC základní hra po týdnu hraní). Podle mě vždy byl problém pokud se snažili simulovat klasickou hratelnost simíků na konzole a to už jen z důvodu že se tato verze nikdy dodatků nedočká a navíc má většinou i mnohem omezenější možnosti. Naštěstí tu ale poté byli verze, které na to šli jinak, ať už třeba GBA verze která byla takové soft RPG, NDS verze kde se staráte o hotel či právě mnou recenzovaná verze pro PSP, která mi přijde i nejvíce pro hráče přitažlivá a to i pro ty kteří sérii Sims vůbec nehrají.
Tady se totiž jedná o vyložený fever dream, kterému sice zábavnost nevydrží do samotného konce hry, ale i tak se jedná o jednu z nejlepších konzolových verzí. No ale to si vše rozebereme postupně. Celá hra začíná tím že vámi vytvořený simík projíždí pouští a sekne se trochu o šutr který zapříčiní že musí zastavit u nejbližší benzínky a autoservisu. To že se v tomto místě děje něco zvláštního už zjistíte v moment kdy po vás servisák chce ať mu platíte respektem a ne penězi, ještě vám je znechuceně odmítne. No po zanechání auta v servisu se vrátíte a zjistíte že auto zmizelo spolu se servisákem i celou budovou a ještě na tom místě zvoní telefon kde vám jistý Doktor Newlon nabídne práci. Vy si tak seženete odvoz do Strangertownu ve kterém se snažíte nepřijít o rozum a také vyřešit problémy místních obyvatel.
Ano, celá hra je dělaná do 3D adventury a vy tak trávíte většinu herní doby řešením různých úkolů, které jsou často velice absurdní jako celá hra. Musíte tak například infiltrovat kult který uctívá Belzebeeefa, zjistit zda ve vašem sousedství nebydlí vraždící zlatokopka nebo vyhnat všechny duchy z vašeho baráku. Už jen podle těch úkolů můžete poznat že hra se nebere vážně a je tomu tak. Celý příběh je protkaný absurdními dialogy a taky si tu tvůrci dělají srandu z celé Sims série (to je asi tím že se na tom nepodílel více Maxis ani EA). Což celý příběh a dialogy jsou to hlavní co mě na celé hře bavilo. Bohužel v dalších aspektech už hra trochu slábne.
Největší problém tu je asi ten který k sérii neodmyslitelně patří, a tím jsou potřeby a simulace života. Tady je to samozřejmě všechno urychleno a osekáno, skilly si vylepšujete menším quick time eventem a vztahy tu rozšiřujete klikací minihrou ve které matchujete obrázek konverzace s tím který ukazuje druhý simík. Bohužel časté ubývání potřeb či potřeba si vylepšit skill pro posunutí příběhu, často zpomalují průběh hry a dělají celou hratelnost více frustrující. Hlavně ke konci kdy se ocitnete na vojenské základně, mi přijde že zábavnost dost ustoupila a hráč musel více grindovat skilly. Pokud ale se tomu chcete vyhnout tak si hned od začátku zkuste skoro vše dát na 7-8lvl. Nebo aspoň vylepšujte průběžně. Jelikož pak vás to může do budoucna slušně ubít. A aby toho nebylo málo ještě je tu i sanity meter, který když vám klesne skončíte v blázinci a navyšujete si ho plněním přání Simíka, není to nějaký velký opruz ale taky to občas poměrně zpomalí tok hry.
To je ale k hlavním záporům hry asi vše. Musím ale ještě zmínit další důležité prvky série a tou je třeba stavba domů. To tu nenajdete ale zase si tu můžete plně vybavit hrou stanovený byt a kupovat si do něj různé propriety, některé i exkluzivní pouze pro PSP verzi. Což teda já to vybavování používal pouze na to abych měl v domu důležité předměty na vylepšování skillů.
Dále grafická a technická stránka hry je fajn, vypadá to jako horší PC verze ale překvapilo mě že tu dost animací zachovali a že i simíci nevypadají vyloženě hnusně. Je sice pravdou že tu občas padá FPS, ale to se dá u takovéto hry poměrně pochopit a nijak extra mi to nevadilo. Takže jo, ve výsledku se jedná o slušnou mystery adventurní jízdu který ani není moc dlouhá (6-8h) a minimálně prvních pět hodin vám nabídne velkou salvu absurdní zábavy a legrace. Jedná se prostě o super adventuru v Sims světě a pokud by jste si chtěli dát nějakou divnou pařbu absurdní tak tímhle neuděláte chybu. A pokud aspoň trochu znáte Sims tak si u těch všech vtípků co bortí čtvrtou stěnu docela i užijete. Dlouho jsem nezažil hru, ve které vás do hry zapojí i samotné postavy. Takže jo, určitě to zkuste.
Tady se totiž jedná o vyložený fever dream, kterému sice zábavnost nevydrží do samotného konce hry, ale i tak se jedná o jednu z nejlepších konzolových verzí. No ale to si vše rozebereme postupně. Celá hra začíná tím že vámi vytvořený simík projíždí pouští a sekne se trochu o šutr který zapříčiní že musí zastavit u nejbližší benzínky a autoservisu. To že se v tomto místě děje něco zvláštního už zjistíte v moment kdy po vás servisák chce ať mu platíte respektem a ne penězi, ještě vám je znechuceně odmítne. No po zanechání auta v servisu se vrátíte a zjistíte že auto zmizelo spolu se servisákem i celou budovou a ještě na tom místě zvoní telefon kde vám jistý Doktor Newlon nabídne práci. Vy si tak seženete odvoz do Strangertownu ve kterém se snažíte nepřijít o rozum a také vyřešit problémy místních obyvatel.
Ano, celá hra je dělaná do 3D adventury a vy tak trávíte většinu herní doby řešením různých úkolů, které jsou často velice absurdní jako celá hra. Musíte tak například infiltrovat kult který uctívá Belzebeeefa, zjistit zda ve vašem sousedství nebydlí vraždící zlatokopka nebo vyhnat všechny duchy z vašeho baráku. Už jen podle těch úkolů můžete poznat že hra se nebere vážně a je tomu tak. Celý příběh je protkaný absurdními dialogy a taky si tu tvůrci dělají srandu z celé Sims série (to je asi tím že se na tom nepodílel více Maxis ani EA). Což celý příběh a dialogy jsou to hlavní co mě na celé hře bavilo. Bohužel v dalších aspektech už hra trochu slábne.
Největší problém tu je asi ten který k sérii neodmyslitelně patří, a tím jsou potřeby a simulace života. Tady je to samozřejmě všechno urychleno a osekáno, skilly si vylepšujete menším quick time eventem a vztahy tu rozšiřujete klikací minihrou ve které matchujete obrázek konverzace s tím který ukazuje druhý simík. Bohužel časté ubývání potřeb či potřeba si vylepšit skill pro posunutí příběhu, často zpomalují průběh hry a dělají celou hratelnost více frustrující. Hlavně ke konci kdy se ocitnete na vojenské základně, mi přijde že zábavnost dost ustoupila a hráč musel více grindovat skilly. Pokud ale se tomu chcete vyhnout tak si hned od začátku zkuste skoro vše dát na 7-8lvl. Nebo aspoň vylepšujte průběžně. Jelikož pak vás to může do budoucna slušně ubít. A aby toho nebylo málo ještě je tu i sanity meter, který když vám klesne skončíte v blázinci a navyšujete si ho plněním přání Simíka, není to nějaký velký opruz ale taky to občas poměrně zpomalí tok hry.
To je ale k hlavním záporům hry asi vše. Musím ale ještě zmínit další důležité prvky série a tou je třeba stavba domů. To tu nenajdete ale zase si tu můžete plně vybavit hrou stanovený byt a kupovat si do něj různé propriety, některé i exkluzivní pouze pro PSP verzi. Což teda já to vybavování používal pouze na to abych měl v domu důležité předměty na vylepšování skillů.
Dále grafická a technická stránka hry je fajn, vypadá to jako horší PC verze ale překvapilo mě že tu dost animací zachovali a že i simíci nevypadají vyloženě hnusně. Je sice pravdou že tu občas padá FPS, ale to se dá u takovéto hry poměrně pochopit a nijak extra mi to nevadilo. Takže jo, ve výsledku se jedná o slušnou mystery adventurní jízdu který ani není moc dlouhá (6-8h) a minimálně prvních pět hodin vám nabídne velkou salvu absurdní zábavy a legrace. Jedná se prostě o super adventuru v Sims světě a pokud by jste si chtěli dát nějakou divnou pařbu absurdní tak tímhle neuděláte chybu. A pokud aspoň trochu znáte Sims tak si u těch všech vtípků co bortí čtvrtou stěnu docela i užijete. Dlouho jsem nezažil hru, ve které vás do hry zapojí i samotné postavy. Takže jo, určitě to zkuste.
Pro: Příběh, absurdní humor, grafika, pár skladeb (nejvíce credits, epilogue a to co hraje v menu PSP), vtipné minihry,
Proti: Závislost na The Sims 2 aspektech jako jsou potřeby či grindování skillů, pro některé občasné pády FPS
Final Fantasy IV: Interlude
Jedná se o přídavek spojující události mezi Final Fantasy IV a Final Fantasy IV: The After Years. Příběh začíná krátce po událostech původní hry. Postavy si žijou své oddělené životy, mají partnery, čekají dětí atd. Hlavní je znovu Cecil, ale zahrajete si i s většinou z původní sestavy. Bylo pro mě trochu smutné se z 99 levelu propadnout níž, ale zase nezačínáte jako úplný nemehla bez všeho vybavení a schopností. Nejsou tu nějaké proměny v hratelnosti, složení nepřátel, nová zajímavá prostředí, schopnosti či vybavení. Hra je tentokrát lineární a ukecanější. Grindění není potřeba, narazil jsem jen na jeden schod v podobě nepřítele, který házel pořád zemětřesení a ještě jsem neuměl float. Naštěstí zde levelujete rychle, tak to bylo na pár minut. Celkově se ve hře toho příliš nestane, více zapamatováníhodný je závěrečný souboj. Jako obsah navíc je to fajn, ale víc mě bavil ten obsah po dohrání v původní hře a od Final Fantasy IV: The After Years očekávám více.
Pro: grafika, příběh
Proti: náhodné souboje, lineárnost vývoje postav
Final Fantasy IV
Čtyřku jsem si chtěl vždy zahrát, ale nevěřil jsem, že bych byl schopen ji někdy dokončit. I když jsem ve FF 7-9 strávil mnoho hodin, tak mě nakonec vždy to množství náhodných soubojů, skoků v obtížnosti či otevřený svět udolaly. Ale výzva je výzva a musím uznat, že bez opravdového dohrání by mi asi mnohé kvality zůstaly utajeny. Hrál jsem verzi PSP, protože se mi vizuálně líbila nejvíc.
Jednou z fascinujících kvalit je způsob, jak se svět ve FF IV epicky otvírá. Brzy získáte létající loď a možnost cestovat světem s několika kontinenty. Když už jsem se v něm začínal orientovat, otevřel se obrovský svět pod zemí. No a když ten prošmejdíte, získáte raketoplán a letíte na měsíc:). Když už jsem slavně došel ke konci hry (Svatba) a viděl titulky, po dohrání se otevřel obrovský dungeon, ve kterém jsou nejen nejlepší vybavení a výzvy, ale i puzzlovější hratelnost a příběhové pozadí postav, vlastně je to taková hra ve hře:). No a když už v základní hře opravdu už nic neuděláte, pořád tu jsou v PSP verzi dva "datadisky" (Final Fantasy IV: Interlude a Final Fantasy IV: The After Years), ke kterým se ale vyjádřím v jejich profilech. I když máte teď FF za nějaký moloch, tak je to přes množství obsahu krátké a svižné jrpg. Pocitově, i na hodiny (cca 25h).
Na příběh se dá dívat dvěma způsoby. Tím prvním je ho posuzovat dnešní optikou. Dramatické oblouky jsou znehodnoceny fingovanými úmrtími (často jsem si kladl podobnou otázku). Vedle hlavní příběhové linky je zde důraz na jednotlivé postavy. FF IV ještě nedosáhla té emocionální vybroušenosti s použitím vizuálna a hudby pozdějších dílů, nejsou tu politické čachry (Suikoden), časové hrátky (Chrono Trigger) či opravdu vážná témata (Xenogears). Ale v roce 1991, kdy vévodily zvraty typu princezna se nachází v jiném hradu, se jedná o výjimečné dílo, inspirující další generaci jrpg her.
Největší překážkou pro mě byly prvky, které jsem považoval za tradiční definici jrpg. Nejhorší jsou náhodné souboje, kdy často po pár krocích jdete ze souboje do souboje. Dalšími nepříjemnostmi je ukládání na vybraných místech, delší animace nejsilnějších schopností, lineární vývoj postav, občasné bloudění atd... Frustraci se naštěstí dát vyhnout emulátorem, který umožňuje kdekoliv rychle ukládat a nahrávat a možnost zrychlení času, u kterého si nejsem jistý, jestli nebyl už ve SNES verzi.
Co mě potěšilo je možnost si jedním kliknutím optimalizovat výbavu postavy. Soubojový systém je poloakční (tzv ATB), kdy se jednotlivým postavám nabíjí čas pro akci a musíte ji volit. Tato jednoduchá změna oproti čistě tahovým soubojům přináší časový nátlak a strategický rozměr (často se vyplatí si akce načasovat). Jinak rpg systém funguje, je uspokojující likvidovat snadno nepřátele, se kterými jste si dlouho nevěděli rady a jejich zabitím si rozšiřujete pěkně zpracovaný bestiář. Nejlepší jsou bossfighty, které jsou často nepovinné a hlídají nějaký skvělý předmět. Ty nejlepší jsou v závěrečném dungeonu, kde se dá i krásně grindit. Protože...
Grinding is the essence of JRPGs.
Jednou z fascinujících kvalit je způsob, jak se svět ve FF IV epicky otvírá. Brzy získáte létající loď a možnost cestovat světem s několika kontinenty. Když už jsem se v něm začínal orientovat, otevřel se obrovský svět pod zemí. No a když ten prošmejdíte, získáte raketoplán a letíte na měsíc:). Když už jsem slavně došel ke konci hry (Svatba) a viděl titulky, po dohrání se otevřel obrovský dungeon, ve kterém jsou nejen nejlepší vybavení a výzvy, ale i puzzlovější hratelnost a příběhové pozadí postav, vlastně je to taková hra ve hře:). No a když už v základní hře opravdu už nic neuděláte, pořád tu jsou v PSP verzi dva "datadisky" (Final Fantasy IV: Interlude a Final Fantasy IV: The After Years), ke kterým se ale vyjádřím v jejich profilech. I když máte teď FF za nějaký moloch, tak je to přes množství obsahu krátké a svižné jrpg. Pocitově, i na hodiny (cca 25h).
Na příběh se dá dívat dvěma způsoby. Tím prvním je ho posuzovat dnešní optikou. Dramatické oblouky jsou znehodnoceny fingovanými úmrtími (často jsem si kladl podobnou otázku). Vedle hlavní příběhové linky je zde důraz na jednotlivé postavy. FF IV ještě nedosáhla té emocionální vybroušenosti s použitím vizuálna a hudby pozdějších dílů, nejsou tu politické čachry (Suikoden), časové hrátky (Chrono Trigger) či opravdu vážná témata (Xenogears). Ale v roce 1991, kdy vévodily zvraty typu princezna se nachází v jiném hradu, se jedná o výjimečné dílo, inspirující další generaci jrpg her.
Největší překážkou pro mě byly prvky, které jsem považoval za tradiční definici jrpg. Nejhorší jsou náhodné souboje, kdy často po pár krocích jdete ze souboje do souboje. Dalšími nepříjemnostmi je ukládání na vybraných místech, delší animace nejsilnějších schopností, lineární vývoj postav, občasné bloudění atd... Frustraci se naštěstí dát vyhnout emulátorem, který umožňuje kdekoliv rychle ukládat a nahrávat a možnost zrychlení času, u kterého si nejsem jistý, jestli nebyl už ve SNES verzi.
Co mě potěšilo je možnost si jedním kliknutím optimalizovat výbavu postavy. Soubojový systém je poloakční (tzv ATB), kdy se jednotlivým postavám nabíjí čas pro akci a musíte ji volit. Tato jednoduchá změna oproti čistě tahovým soubojům přináší časový nátlak a strategický rozměr (často se vyplatí si akce načasovat). Jinak rpg systém funguje, je uspokojující likvidovat snadno nepřátele, se kterými jste si dlouho nevěděli rady a jejich zabitím si rozšiřujete pěkně zpracovaný bestiář. Nejlepší jsou bossfighty, které jsou často nepovinné a hlídají nějaký skvělý předmět. Ty nejlepší jsou v závěrečném dungeonu, kde se dá i krásně grindit. Protože...
Grinding is the essence of JRPGs.
Pro: grafika, příběh, endgame (obsah po dohrání hry)
Proti: náhodné souboje, lineárnost vývoje postav
God of War: Ghost of Sparta
MatthiasNa svém PSP jsem dohrál hromady her a nějak mi došly nápady, co hrát dál. O sérii God of War jsem párkrát slyšel, ale nic moc nevěděl. Vygooglil jsem si seznam nejprodávanějších her pro PSP a naslepo se rozhodl zkusit Ghost od Sparta.
Začal jsem hrát a moc jsem od toho neočekával.
Popravdě je to daleko lepší, než jsem doufal a velice brzy mi došlo, že hraji něco naprosto výjimečného.
Ze začátku jsem byl trochu skeptický, protože jsem si musel zvykat na ovládání, které vám hra moc dobře ani nevysvětluje, jelikož se třeba jen na chvíli objeví dialog informující "stiskem R + kolečko se stane tohle a stiskem L + kolečko zase tohle", a pak prostě zmizí a už se neobjeví. Ze všech těch informací byl můj mozek trochu přetížen. Naštěstí jsem se do toho brzy dostal a zjistil, že některá složitější komba člověk ani nemusí umět, aby to dohrál celé.
Překvapilo mě, že God of War je neuvěřitelně chytlavý a zábavný. Nemluvím jen o soubojích a akční stránce, ale také platforming má příjemnou flow. Platforming ve hrách obvykle bývá spíše otravnější věc, zvláště pak u těch, které se na něj tolik nezaměřují. Tady jsem se ale dobře bavil.
Tj. jdi kupředu, vyšplhej na tuhle stěnu, tady přeskoč na tuhle stěnu, tady se přitáhni k tomuhle řetězem, tady si pákou sniž tuhle plošinku, tady proběhni sem a tady něco polož na tuhle nášlapnou plošinu, abys ji zatížil a otevřel si dveře. Celá hra vás vede za ručičku. Obvykle je vození za ručičku vnímáno jako negativní věc, protože hry vedoucí za ručičku mohou působit příliš lineárně a hloupě, ale God of War ne. Tady vás to sice hodně vede, ale nápaditý design úrovní a fakt, že se pořád děje něco nového a zajímavého způsobuje, že vám to tak ani nepřijde. Zkrátka se mi přišlo, že zábavnost hry je paradoxně daná tím, jak je jednoduše nalinkovaná.
Samozřejmě nic není dokonalé a bylo tam pár míst, která mi přišly pitomé, nebo mi lezly na nervy. Buď byly otravné nebo tvůrci moc dobře nevysvětlili, co se tam má vlastně dělat. Párkrát jsem se někde zaseknul a musel jsem si najít na YT, co se po mně chce.
Ghost od Sparta je také docela zajímavý technologicky. Jsou tu momenty, kdy třeba jdete po velikém schodišti do chrámu a v dálce ho vidíte. A ten chrám má tolik detailů, sloupků, soch a různých dalších architektonických prvků. Říkám si, jak to vůbec mohl výkon PSPéčka dát? Většina her pro PSP takhle detailně prostě nevypadá...
Zajímavá je také filmová kamera. Filmová v tomhle případě neznamená jen to, že se nedrží striktně za zády hlavního hrdiny a zabírá scénu z různých úhlů apod. Ale opravdu si s ní tvůrci dali práci, aby vás celou hru vedla správným směrem, nebála se občas odletět a ukázat vám něco důležitého, nebo zvýraznit nějakou epickou scénu. Tohle je první hra, kde jsem si uvědomil, že herní kamera má na celkový pocit ze hry daleko větší vliv, než by si byl člověk ochoten přiznat.
Docela fajn je i příběh. Původně jsem se moc o lore a děj nezajímal, ale prostupně si mě to získalo. Kratos totiž hledá svého bráchu, a aby ho našel, neváhá se postavit i různým bohům. Líbí se mi, že je děj velice osobní a emocionální. Není to jen o tom, že hlavní hrdina je čistě dobrák a má osudem dané, že musí porazit nějakého záporáka. Je v tom prostě něco víc...
Abych jen nechválil, je tu jedna věc, která mi přišla jako strašný vopruz... A to quick-time eventy! Tj. musíte rychle něco stisknout, aby se něco stalo. Dejme tomu, že třeba porazíte bosse a musíte mu zasadit poslední ránu. Kratos do něj zapíchne řetěz a na obrazovce se objeví kostečka. Tu stisknete, Kratos bosse přitáhne k sobě a vyskočí mu na hlavu. A vy teď musíte rychle stisknout kolečko. Kratos mu zapíchne do oční bulvy čepel, čímž ho konečně zneškodní...
Problémem je jednak to, že je na to strašně málo času - obvykle zlomek sekundy - malinko se zpozdíte a hra vám to už neuzná a musíte to celé opakovat. A hlavně je to nepředvídatelné, protože se objevují pokaždé jiné symboly. Tj. pamatuji si, že to pro mě chtělo kostečku, tak se připravím ji stisknout, ale najednou to chce po mně zase trojúhelníček. Jenže já už omylem tu kostečku stisknul. To hra neuzná, a tak mě boss shodil z hlavy a musím ho zase znovu dostat na lopatky...
Troufám si tvrdit, že mám jakožto hráč docela rychlé reflexy, ale na tohle jsem prostě občas nestačil reagovat v čas.
Naštěstí vám hra dost odpouští chyby a check-pointy jsou téměř na každém rohu. (Překvapivě hra rozlišuje check-pointy a save-pointy jako dvě různé věci...)
Když to shrnu, byl jsem překvapen, že hra, od které jsem nic neočekával mi dala tolik. Je to zábavné, je to chytlavé, je to plné zajímavých nápadů. Zkrátka a dobře jsem byl ponořen do antického světa bohů od začátku do konce. Je tu pár drobných míst, u kterých bych si přál, aby byly trochu jinak a osobně bych malinko usnadnil quick-time eventy, (tj. dal bych na ně třeba trochu víc času, nebo je aspoň udělal předvídatelné a nechal hráče, ať si je namemoruje). Celkově ale za mě spokojenost a dávám téhle hře seal of approval a oba palce nahoru.
Začal jsem hrát a moc jsem od toho neočekával.
Popravdě je to daleko lepší, než jsem doufal a velice brzy mi došlo, že hraji něco naprosto výjimečného.
Ze začátku jsem byl trochu skeptický, protože jsem si musel zvykat na ovládání, které vám hra moc dobře ani nevysvětluje, jelikož se třeba jen na chvíli objeví dialog informující "stiskem R + kolečko se stane tohle a stiskem L + kolečko zase tohle", a pak prostě zmizí a už se neobjeví. Ze všech těch informací byl můj mozek trochu přetížen. Naštěstí jsem se do toho brzy dostal a zjistil, že některá složitější komba člověk ani nemusí umět, aby to dohrál celé.
Překvapilo mě, že God of War je neuvěřitelně chytlavý a zábavný. Nemluvím jen o soubojích a akční stránce, ale také platforming má příjemnou flow. Platforming ve hrách obvykle bývá spíše otravnější věc, zvláště pak u těch, které se na něj tolik nezaměřují. Tady jsem se ale dobře bavil.
Tj. jdi kupředu, vyšplhej na tuhle stěnu, tady přeskoč na tuhle stěnu, tady se přitáhni k tomuhle řetězem, tady si pákou sniž tuhle plošinku, tady proběhni sem a tady něco polož na tuhle nášlapnou plošinu, abys ji zatížil a otevřel si dveře. Celá hra vás vede za ručičku. Obvykle je vození za ručičku vnímáno jako negativní věc, protože hry vedoucí za ručičku mohou působit příliš lineárně a hloupě, ale God of War ne. Tady vás to sice hodně vede, ale nápaditý design úrovní a fakt, že se pořád děje něco nového a zajímavého způsobuje, že vám to tak ani nepřijde. Zkrátka se mi přišlo, že zábavnost hry je paradoxně daná tím, jak je jednoduše nalinkovaná.
Samozřejmě nic není dokonalé a bylo tam pár míst, která mi přišly pitomé, nebo mi lezly na nervy. Buď byly otravné nebo tvůrci moc dobře nevysvětlili, co se tam má vlastně dělat. Párkrát jsem se někde zaseknul a musel jsem si najít na YT, co se po mně chce.
Ghost od Sparta je také docela zajímavý technologicky. Jsou tu momenty, kdy třeba jdete po velikém schodišti do chrámu a v dálce ho vidíte. A ten chrám má tolik detailů, sloupků, soch a různých dalších architektonických prvků. Říkám si, jak to vůbec mohl výkon PSPéčka dát? Většina her pro PSP takhle detailně prostě nevypadá...
Zajímavá je také filmová kamera. Filmová v tomhle případě neznamená jen to, že se nedrží striktně za zády hlavního hrdiny a zabírá scénu z různých úhlů apod. Ale opravdu si s ní tvůrci dali práci, aby vás celou hru vedla správným směrem, nebála se občas odletět a ukázat vám něco důležitého, nebo zvýraznit nějakou epickou scénu. Tohle je první hra, kde jsem si uvědomil, že herní kamera má na celkový pocit ze hry daleko větší vliv, než by si byl člověk ochoten přiznat.
Docela fajn je i příběh. Původně jsem se moc o lore a děj nezajímal, ale prostupně si mě to získalo. Kratos totiž hledá svého bráchu, a aby ho našel, neváhá se postavit i různým bohům. Líbí se mi, že je děj velice osobní a emocionální. Není to jen o tom, že hlavní hrdina je čistě dobrák a má osudem dané, že musí porazit nějakého záporáka. Je v tom prostě něco víc...
Abych jen nechválil, je tu jedna věc, která mi přišla jako strašný vopruz... A to quick-time eventy! Tj. musíte rychle něco stisknout, aby se něco stalo. Dejme tomu, že třeba porazíte bosse a musíte mu zasadit poslední ránu. Kratos do něj zapíchne řetěz a na obrazovce se objeví kostečka. Tu stisknete, Kratos bosse přitáhne k sobě a vyskočí mu na hlavu. A vy teď musíte rychle stisknout kolečko. Kratos mu zapíchne do oční bulvy čepel, čímž ho konečně zneškodní...
Problémem je jednak to, že je na to strašně málo času - obvykle zlomek sekundy - malinko se zpozdíte a hra vám to už neuzná a musíte to celé opakovat. A hlavně je to nepředvídatelné, protože se objevují pokaždé jiné symboly. Tj. pamatuji si, že to pro mě chtělo kostečku, tak se připravím ji stisknout, ale najednou to chce po mně zase trojúhelníček. Jenže já už omylem tu kostečku stisknul. To hra neuzná, a tak mě boss shodil z hlavy a musím ho zase znovu dostat na lopatky...
Troufám si tvrdit, že mám jakožto hráč docela rychlé reflexy, ale na tohle jsem prostě občas nestačil reagovat v čas.
Naštěstí vám hra dost odpouští chyby a check-pointy jsou téměř na každém rohu. (Překvapivě hra rozlišuje check-pointy a save-pointy jako dvě různé věci...)
Když to shrnu, byl jsem překvapen, že hra, od které jsem nic neočekával mi dala tolik. Je to zábavné, je to chytlavé, je to plné zajímavých nápadů. Zkrátka a dobře jsem byl ponořen do antického světa bohů od začátku do konce. Je tu pár drobných míst, u kterých bych si přál, aby byly trochu jinak a osobně bych malinko usnadnil quick-time eventy, (tj. dal bych na ně třeba trochu víc času, nebo je aspoň udělal předvídatelné a nechal hráče, ať si je namemoruje). Celkově ale za mě spokojenost a dávám téhle hře seal of approval a oba palce nahoru.
Silent Hill: Origins
Origins je první díl série, který nevytvořil Team Silent, ale Konami si na to najalo nějakou společnost Climax. Je vidět, že se snažili kopírovat styl prvních třech dílů jak to jen jde a celkem se jim to podařilo, protože na mě atmosféra Silent Hillu dýchala docela často a paradoxně má tenhle díl blíž k původním hrám, než třeba čtvrtý díl.
Přiznám se ale, že můj vztah k tomuto dílu byl složitý, protože se mi prvně moc nelíbil a chvíli mi trvalo se do něj dostat. Plus některé věci mě na něm stále trochu štvou a odpouští se mi trochu hůře.
Hra má v podstatě dvě dějové linky. Na jedné straně sledujeme kamioňáka Trevora a jeho malý osobní příběh. Na straně druhé se hra snaží vysvětlit některé události, které se staly v úplně prvním Silent Hillu. On se totiž Origins časově odehrává ještě před prvním dílem a je to vlastně prequel. Někteří fanoušci Silent Hill lore to kritizují s tím, že určité věci nedávají smysl a Climax tým možná úplně danému lore nerozuměl a spíše ho zprznil.
Osobně bych to neviděl tak černě, ale souhlasím, že se možná měli na tuhle dějovou linku vykašlat a raději se zaměřit čistě na Trevora. Jeho příběh mi přišel docela zajímavý a měl i několik hodně silných momentů. Např. setkání s "mámou" nebo pak s "tátou" :))
Jinak je vše při starém. Chodí se po Silent Hillu, zabíjí se monstra, sbírají se health drinky, řeší se puzzles a tak dále.
Zajímavostí je, že tentokrát má hráč kontrolu nad tím, jestli se bude pohybovat ve Fog World nebo Otherworld. Zatímco v předchozích dílech se tyhle dvě verze města přepínaly dle příběhu, zde si je můžete sami přepínat u zrcadel. Někteří tohle kritizují, že to trochu zabíjí hororovost hry, protože máte kontrolu nad tím, co se bude dít. Osobně tenhle argument docela chápu a dodal bych k tomu, že to také trochu dělá hru složitější, protože každá budova, kterou musíte prohledat, existuje ve dvou verzích, kde se liší spoustu věcí. Někdy se člověk do toho trochu zamotá a je nutné kouknout třeba do návodu.
Co osobně fakt nemám rád je combat-system, tedy systém boje. A tím myslím hlavně boj na blízko. Zbraně na blízko, které Trevor nosí se dají použít jen omezeně a pak se rozbijí. Tj. vezmete klacek, švihnete s ním párkrát monstrum po hlavě, pak se klacek rozbije a zmizí vám z inventáře. Každý předmět má také ukazatel poškození ve formě malého křížku, který může být zelený, žlutý až červený.
V praxi je to trochu hloupé, protože budete u sebe nosit miliardu krámů (klacek, kladivo, šroubovák, hasák, stojan na kabáty, dokonce televizi či psací stroj), což působí komicky a boje pak probíhají stylem, že potkáte bubáka, švihnete ho dvakrát klackem a klacek se rozlomí, tak si rychle v inventáři nastavíte šroubovák, kterým monstrum bodnete, ale šroubovák zmizí. Nakonec berete kladivo, dáte monstru tečku a teprve teď se pomalu skácí k zemi. Ještě mu pak musíte dát jednu finální ránu, když leží na zemi, jinak zase vstane a bude otravovat dál. To je také docela nešikovná věc, protože když ta monstra jsou třeba tři naráz, je pak docela problém tuhle finální ránu zasadit. Je to tím, že když bude na zemi jedno, ta další dvě vás nenechají v klidu.
Moc mě také nenadchlo, že souboje obsahují quick-time eventy...
Ještě jedna věc, kterou bych chtěl vytknout. Když dáte monstru ránu nějakým předmětem, např. kladivem, udělá to takový ten efekt, že se zatřese celá obrazovka. Nic ve zlým, ale do Silent Hillu se to moc podle mě nehodí. Spíše si to umím představit v nějaké akční hře.
Naštěstí se dá combat-system ignorovat, jelikož žádné monstrum není nutné zabít a vlastně můžete tak 90 % monster obejít.
Navíc se zdá, že je tu docela dost munice do střelných zbraní. Já jsem omylem zapomněl sebrat pistoli na začátku hry, takže jsem pak sbíral asi 200 krabiček s náboji zbytečně. I tak jsem to dohrál! (Když o tom tak přemýšlím, tak je to víceméně chyba tvůrců, že ji nedali na viditelnější místo.) Později jsem našel jiný typ pistole a do té bylo také dostatek střeliva. Na konci jsem měl dokonce AK-47, kterým jsem upižlal i final bosse celé hry.
A poslední věc, která mi pila krev je to, že ve hře není globální ovládání, ale relativní vzhledem ke kameře, takže když se pohled kamery změnil, obvykle jsem se do toho zamotal tak, že jsem se omylem otočil a začal se vracet, což bylo nepříjemné třeba ve chvíli, kdy mě naháněla armáda monster.
Takže tohle všechno mi celkem pilo krev. :)
Zajímavé také je, že hra má achievementy, které se jmenují "accolades" a za některé dostanete i různé odměny. Např. když budete půlku celé hry nepoužívat baterku, můžete pak příště hru znovu rozehrát s brýlemi, které mají noční vidění. Popř. dostanete řadu legračních obleků. A tak dále.
Accolades jsou následující: Savior (dobrý konec hry), Stalker (cca polovinu hry odehrajete bez baterky), Collector (posbírej všechny předměty), Explorer (prohledej všechno), Butcher (špatný konec), Ambassador (UFO ending), Sprinter (Dohraj hru pod dvě hodiny), Sharpshooter (Postřílej 3/4 všech monster), Weaponsmith (ubij 3/4 všech monster zbraněmi na blízko), Brawler (umlať polovinu monster pěstmi), Cartographer (koukni do mapy méně, než 25x), Daredevil (dohraj hru bez ukládání), Fireman (zachraň Alessu z hořícího domu pod 80 sekund) a Codebreaker (zadej během hraní Konami kód).
Po prvním dohrání hry se také aktivuje menu, kde si můžete nastavit třeba Always Run, nebo že budete zanechávat krvavé stopy a pár dalších vtipných věcí.
Zde jsou také nějaké mé statistiky jen tak pro zajímavost. :)
Při prvním dohrání hry (dobrý konec):
Zbraněmi na blízko jsem zabil 18 monster, střelnými zbraněmi 17 a pěstmi jsem ubil 18. Posbíral jsem 308 předmětů, mrkl do mapy 537x a uložil pozici 86x. Ušel jsem 27.62 km. Hru jsem dohrál za 04:22:39 a z toho jsem 2:45:56 svítil baterkou. Získal jsem Savior, Stalker, Collector a Explorer accolades.
Při druhém dohrání hry (UFO ending):
Zbraněmi na blízko jsem ubil 143 monster. Palnými zbraněmi 9 a pěstmi 15. Posbíral jsem 232 předmětů. Do mapy jsem mrkl 178x a uložil hru 39x. Ušel jsem 18.08 km. Ve hře jsem strávil 2:25:02 a z toho 00:45:42 jsem prosvítil baterkou.
Při třetím dohrání hry (špatný konec):
Zbraněmi na blízko jsem zabil 0 monster (měl jsem bleskomet, co mi dali ufouni). Palnými zbraněmi jsem zabil 224 monster. 0 jsem ubil pěstmi. Sebral jsem 216 předmětů, mrkl 208x do mapy a hru uložil 37x. Ušel jsem 18.70 km. Hra dohrána za 2:22:45 a z toho jsem 00:06:59 prosvítil baterkou.
Co říct na závěr? Origins jsem původně moc nemusel, ale dal jsem mu víc šancí a později jsem mu přišel na chuť. Víceméně je to dobrý Silent Hill a je hoden svého jména. Jen systém soubojů obsahuje řadu rozhodnutí, které jsou dle mého názoru nešťastné a raději bych, kdyby tvůrci byli v této oblasti konzervativnější. Stejně tak bych nacpal do nastavení možnost si nastavit globální ovládání. A to je vše...
Přiznám se ale, že můj vztah k tomuto dílu byl složitý, protože se mi prvně moc nelíbil a chvíli mi trvalo se do něj dostat. Plus některé věci mě na něm stále trochu štvou a odpouští se mi trochu hůře.
Hra má v podstatě dvě dějové linky. Na jedné straně sledujeme kamioňáka Trevora a jeho malý osobní příběh. Na straně druhé se hra snaží vysvětlit některé události, které se staly v úplně prvním Silent Hillu. On se totiž Origins časově odehrává ještě před prvním dílem a je to vlastně prequel. Někteří fanoušci Silent Hill lore to kritizují s tím, že určité věci nedávají smysl a Climax tým možná úplně danému lore nerozuměl a spíše ho zprznil.
Osobně bych to neviděl tak černě, ale souhlasím, že se možná měli na tuhle dějovou linku vykašlat a raději se zaměřit čistě na Trevora. Jeho příběh mi přišel docela zajímavý a měl i několik hodně silných momentů. Např. setkání s "mámou" nebo pak s "tátou" :))
Jinak je vše při starém. Chodí se po Silent Hillu, zabíjí se monstra, sbírají se health drinky, řeší se puzzles a tak dále.
Zajímavostí je, že tentokrát má hráč kontrolu nad tím, jestli se bude pohybovat ve Fog World nebo Otherworld. Zatímco v předchozích dílech se tyhle dvě verze města přepínaly dle příběhu, zde si je můžete sami přepínat u zrcadel. Někteří tohle kritizují, že to trochu zabíjí hororovost hry, protože máte kontrolu nad tím, co se bude dít. Osobně tenhle argument docela chápu a dodal bych k tomu, že to také trochu dělá hru složitější, protože každá budova, kterou musíte prohledat, existuje ve dvou verzích, kde se liší spoustu věcí. Někdy se člověk do toho trochu zamotá a je nutné kouknout třeba do návodu.
Co osobně fakt nemám rád je combat-system, tedy systém boje. A tím myslím hlavně boj na blízko. Zbraně na blízko, které Trevor nosí se dají použít jen omezeně a pak se rozbijí. Tj. vezmete klacek, švihnete s ním párkrát monstrum po hlavě, pak se klacek rozbije a zmizí vám z inventáře. Každý předmět má také ukazatel poškození ve formě malého křížku, který může být zelený, žlutý až červený.
V praxi je to trochu hloupé, protože budete u sebe nosit miliardu krámů (klacek, kladivo, šroubovák, hasák, stojan na kabáty, dokonce televizi či psací stroj), což působí komicky a boje pak probíhají stylem, že potkáte bubáka, švihnete ho dvakrát klackem a klacek se rozlomí, tak si rychle v inventáři nastavíte šroubovák, kterým monstrum bodnete, ale šroubovák zmizí. Nakonec berete kladivo, dáte monstru tečku a teprve teď se pomalu skácí k zemi. Ještě mu pak musíte dát jednu finální ránu, když leží na zemi, jinak zase vstane a bude otravovat dál. To je také docela nešikovná věc, protože když ta monstra jsou třeba tři naráz, je pak docela problém tuhle finální ránu zasadit. Je to tím, že když bude na zemi jedno, ta další dvě vás nenechají v klidu.
Moc mě také nenadchlo, že souboje obsahují quick-time eventy...
Ještě jedna věc, kterou bych chtěl vytknout. Když dáte monstru ránu nějakým předmětem, např. kladivem, udělá to takový ten efekt, že se zatřese celá obrazovka. Nic ve zlým, ale do Silent Hillu se to moc podle mě nehodí. Spíše si to umím představit v nějaké akční hře.
Naštěstí se dá combat-system ignorovat, jelikož žádné monstrum není nutné zabít a vlastně můžete tak 90 % monster obejít.
Navíc se zdá, že je tu docela dost munice do střelných zbraní. Já jsem omylem zapomněl sebrat pistoli na začátku hry, takže jsem pak sbíral asi 200 krabiček s náboji zbytečně. I tak jsem to dohrál! (Když o tom tak přemýšlím, tak je to víceméně chyba tvůrců, že ji nedali na viditelnější místo.) Později jsem našel jiný typ pistole a do té bylo také dostatek střeliva. Na konci jsem měl dokonce AK-47, kterým jsem upižlal i final bosse celé hry.
A poslední věc, která mi pila krev je to, že ve hře není globální ovládání, ale relativní vzhledem ke kameře, takže když se pohled kamery změnil, obvykle jsem se do toho zamotal tak, že jsem se omylem otočil a začal se vracet, což bylo nepříjemné třeba ve chvíli, kdy mě naháněla armáda monster.
Takže tohle všechno mi celkem pilo krev. :)
Zajímavé také je, že hra má achievementy, které se jmenují "accolades" a za některé dostanete i různé odměny. Např. když budete půlku celé hry nepoužívat baterku, můžete pak příště hru znovu rozehrát s brýlemi, které mají noční vidění. Popř. dostanete řadu legračních obleků. A tak dále.
Accolades jsou následující: Savior (dobrý konec hry), Stalker (cca polovinu hry odehrajete bez baterky), Collector (posbírej všechny předměty), Explorer (prohledej všechno), Butcher (špatný konec), Ambassador (UFO ending), Sprinter (Dohraj hru pod dvě hodiny), Sharpshooter (Postřílej 3/4 všech monster), Weaponsmith (ubij 3/4 všech monster zbraněmi na blízko), Brawler (umlať polovinu monster pěstmi), Cartographer (koukni do mapy méně, než 25x), Daredevil (dohraj hru bez ukládání), Fireman (zachraň Alessu z hořícího domu pod 80 sekund) a Codebreaker (zadej během hraní Konami kód).
Po prvním dohrání hry se také aktivuje menu, kde si můžete nastavit třeba Always Run, nebo že budete zanechávat krvavé stopy a pár dalších vtipných věcí.
Zde jsou také nějaké mé statistiky jen tak pro zajímavost. :)
Při prvním dohrání hry (dobrý konec):
Zbraněmi na blízko jsem zabil 18 monster, střelnými zbraněmi 17 a pěstmi jsem ubil 18. Posbíral jsem 308 předmětů, mrkl do mapy 537x a uložil pozici 86x. Ušel jsem 27.62 km. Hru jsem dohrál za 04:22:39 a z toho jsem 2:45:56 svítil baterkou. Získal jsem Savior, Stalker, Collector a Explorer accolades.
Při druhém dohrání hry (UFO ending):
Zbraněmi na blízko jsem ubil 143 monster. Palnými zbraněmi 9 a pěstmi 15. Posbíral jsem 232 předmětů. Do mapy jsem mrkl 178x a uložil hru 39x. Ušel jsem 18.08 km. Ve hře jsem strávil 2:25:02 a z toho 00:45:42 jsem prosvítil baterkou.
Při třetím dohrání hry (špatný konec):
Zbraněmi na blízko jsem zabil 0 monster (měl jsem bleskomet, co mi dali ufouni). Palnými zbraněmi jsem zabil 224 monster. 0 jsem ubil pěstmi. Sebral jsem 216 předmětů, mrkl 208x do mapy a hru uložil 37x. Ušel jsem 18.70 km. Hra dohrána za 2:22:45 a z toho jsem 00:06:59 prosvítil baterkou.
Co říct na závěr? Origins jsem původně moc nemusel, ale dal jsem mu víc šancí a později jsem mu přišel na chuť. Víceméně je to dobrý Silent Hill a je hoden svého jména. Jen systém soubojů obsahuje řadu rozhodnutí, které jsou dle mého názoru nešťastné a raději bych, kdyby tvůrci byli v této oblasti konzervativnější. Stejně tak bych nacpal do nastavení možnost si nastavit globální ovládání. A to je vše...
Silent Hill: Shattered Memories
Osobně tenhle díl Silent Hillu nepovažuji za příliš povedený. Bohužel.
Ale abychom nezačali negativně, řeknu nějaká pozitiva. Takže za prvé se mi líbil nápad s tím, že vás hra psychologicky analyzuje. Rozhovory s terapeutem, který je zajímavě napsaný, (leč trochu nerealistický), mi přišly hrozně fajn. Podle toho, jaké mu dáváte odpovědi a jak vyplňujete jeho testy, tak to ovlivňuje celou hru. A také to ovlivňuje to, jakým stylem hrajete a na co se zaměřujete. Pokud postupujete spíše metodicky a pečlivě, změní se tím některé věci. Například potkáte policistku Cybil a ona bude mít policejní uniformu a bude velice přísná a vyhrožovat vám kvůli každé kravině. Na druhou stranu pokud budete psychologovi odpovídat samé sexuální věci a při hraní se zaměřovat na detaily jako jsou třeba plakáty nahých žen na stěnách atd. tak pak policistka Cybil bude spíše spoře oděná a bude s vámi flirtovat.
Tenhle koncept má podle mě potenciál a rád bych ho viděl ve více hrách. Ovšem v Shattered Memories je to trochu nevyužilo a moc se toho nestane navzdory velkému červenému upozornění na začátku hry.
Horrorová atmosféra není úplně marná a celkově se mi líbila všudypřítomná ledová světle modrá estetika.
Víc už mě toho bohužel nenapadá.
Co podle mě úplně nefungovalo? Vše ostatní!
Příběh je nic moc. Jedná se o tzv. reimagination prvního Silent Hillu, což v praxi nic moc neznamená - jen to, že se postavy jmenují stejně (Harry, Cybil, Dhalia, Lisa, Kaufman, etc.), plus některá místa (Midwich Elementary School, Alchemilla Hospital). A tím to hasne... žádnou další přidanou hodnotu to nemá a klidně by vše mohlo být stejné, i kdyby se postavy jmenovaly jinak.
Vlastně je tu i stejná zápletka - tj. Harry se svou dcerou Cheryl havarují a když se Harry vzbudí, zjistí, že jeho dcera zmizela, a tak se ji vydá hledat. Ovšem od téhle chvíle se to celé vyvíjí v podstatě úplně jinak. Tak jako tak je příběh založen jen na tom, že vlastně nic nedává smysl a logika neustále selhává. Na konci se dostaví vysvětlení, které považuji za docela dost líné.
Celé je to jen výplod fantazie Cheryl.
Hra se snaží být z velké části adventurou, ale reálně ani tohle moc nefunguje. Některé logické hádanky, které musíte řešit jsou docela zajímavé a originální, nicméně většina se nese v tom duchu, že musíte najít kód od číselníku u dveří a kód je na lístečku ve skříni poblíž. Nebo musíte najít klíč a ten je v plechovce nedaleko, kterou musíte otočit, aby z ní ten klíč vypadl. A to je víceméně všechno.
Kromě toho Harry dovede odhalit útržek minulosti na některých místech, který mu dojde ve formě zprávy na mobil. Tyhle útržky jsou často nesouvisející s hlavním příběhem hry a celkově jsou spíše na nic. Někdy je však potřebujete k řešení hádanek.
Překvapivě i navzdory adventurní povahy hry prostředí není příliš interaktivní a drtivá většina lokací je prázdná a nedá se tam nic moc dělat. Sem tam můžete akorát sbírat různé náhodné předměty (mementos), které jsou ale k ničemu.
Akční část hry je tentokrát úplně vynechána a není tu žádný combat-system, čili žádné násilí. To by mi ani nevadilo, ale je to nahrazeno něčím naprosto příšerným. Jsou tu tzv. únikové pasáže. Zatímco v předchozích dílech Silent Hillu se město přepínalo mezi tzv. Fog World a mezi Otherworld. Zde jsou tzv. Nightmare pasáže, kdy všechno kolem zamrzne a Harryho začnou nahánět zombíci, před kterými musí utéct.
Když pominu, že monstra jsou jen nějací humanoidní zombíci, což je snad ten nejvíce neoriginální design všech dob (ač se trochu mění dle vaší psychologie), tak je to celé neuvěřitelně otravné. Jde o to, že tyhle únikové pasáže jsou strašné bludiště, chaos a nedá se v tom vyznat. Vždycky to vezmu dveřmi přede mnou, a pak těmihle dveřmi a ještě těmihle a najednou puf - jsem tam, kde jsem začínal. Motám se v kruzích! Není divu, všechny ty chodby vypadají úplně stejně a nikde není žádná moc velká nápověda kam jít. Možná mapka v mobilu, ale zírejte do ní, když po vás jdou monstra, že...? Tenhle nápad je prostě strašně pitomej.
Ve výsledku toho Shattered Memories moc nenabízí. Žádný zajímavý příběh, adventuření, ani akci... Je celý takový nic moc. Za mě osobně tedy celkově spíše zklamání.
Dohrál jsem ho na PSPéčku. Zkoušel jsem to i v PC v emulátoru PPSSPP, ale to je skoro nehratelné, jelikož hra na náhodných místech padá a kužel světla z baterky má nějaký divný grafický glitch. Stejně tak dost blbne i verze pro PS2.
Ale abychom nezačali negativně, řeknu nějaká pozitiva. Takže za prvé se mi líbil nápad s tím, že vás hra psychologicky analyzuje. Rozhovory s terapeutem, který je zajímavě napsaný, (leč trochu nerealistický), mi přišly hrozně fajn. Podle toho, jaké mu dáváte odpovědi a jak vyplňujete jeho testy, tak to ovlivňuje celou hru. A také to ovlivňuje to, jakým stylem hrajete a na co se zaměřujete. Pokud postupujete spíše metodicky a pečlivě, změní se tím některé věci. Například potkáte policistku Cybil a ona bude mít policejní uniformu a bude velice přísná a vyhrožovat vám kvůli každé kravině. Na druhou stranu pokud budete psychologovi odpovídat samé sexuální věci a při hraní se zaměřovat na detaily jako jsou třeba plakáty nahých žen na stěnách atd. tak pak policistka Cybil bude spíše spoře oděná a bude s vámi flirtovat.
Tenhle koncept má podle mě potenciál a rád bych ho viděl ve více hrách. Ovšem v Shattered Memories je to trochu nevyužilo a moc se toho nestane navzdory velkému červenému upozornění na začátku hry.
Horrorová atmosféra není úplně marná a celkově se mi líbila všudypřítomná ledová světle modrá estetika.
Víc už mě toho bohužel nenapadá.
Co podle mě úplně nefungovalo? Vše ostatní!
Příběh je nic moc. Jedná se o tzv. reimagination prvního Silent Hillu, což v praxi nic moc neznamená - jen to, že se postavy jmenují stejně (Harry, Cybil, Dhalia, Lisa, Kaufman, etc.), plus některá místa (Midwich Elementary School, Alchemilla Hospital). A tím to hasne... žádnou další přidanou hodnotu to nemá a klidně by vše mohlo být stejné, i kdyby se postavy jmenovaly jinak.
Vlastně je tu i stejná zápletka - tj. Harry se svou dcerou Cheryl havarují a když se Harry vzbudí, zjistí, že jeho dcera zmizela, a tak se ji vydá hledat. Ovšem od téhle chvíle se to celé vyvíjí v podstatě úplně jinak. Tak jako tak je příběh založen jen na tom, že vlastně nic nedává smysl a logika neustále selhává. Na konci se dostaví vysvětlení, které považuji za docela dost líné.
Celé je to jen výplod fantazie Cheryl.
Hra se snaží být z velké části adventurou, ale reálně ani tohle moc nefunguje. Některé logické hádanky, které musíte řešit jsou docela zajímavé a originální, nicméně většina se nese v tom duchu, že musíte najít kód od číselníku u dveří a kód je na lístečku ve skříni poblíž. Nebo musíte najít klíč a ten je v plechovce nedaleko, kterou musíte otočit, aby z ní ten klíč vypadl. A to je víceméně všechno.
Kromě toho Harry dovede odhalit útržek minulosti na některých místech, který mu dojde ve formě zprávy na mobil. Tyhle útržky jsou často nesouvisející s hlavním příběhem hry a celkově jsou spíše na nic. Někdy je však potřebujete k řešení hádanek.
Překvapivě i navzdory adventurní povahy hry prostředí není příliš interaktivní a drtivá většina lokací je prázdná a nedá se tam nic moc dělat. Sem tam můžete akorát sbírat různé náhodné předměty (mementos), které jsou ale k ničemu.
Akční část hry je tentokrát úplně vynechána a není tu žádný combat-system, čili žádné násilí. To by mi ani nevadilo, ale je to nahrazeno něčím naprosto příšerným. Jsou tu tzv. únikové pasáže. Zatímco v předchozích dílech Silent Hillu se město přepínalo mezi tzv. Fog World a mezi Otherworld. Zde jsou tzv. Nightmare pasáže, kdy všechno kolem zamrzne a Harryho začnou nahánět zombíci, před kterými musí utéct.
Když pominu, že monstra jsou jen nějací humanoidní zombíci, což je snad ten nejvíce neoriginální design všech dob (ač se trochu mění dle vaší psychologie), tak je to celé neuvěřitelně otravné. Jde o to, že tyhle únikové pasáže jsou strašné bludiště, chaos a nedá se v tom vyznat. Vždycky to vezmu dveřmi přede mnou, a pak těmihle dveřmi a ještě těmihle a najednou puf - jsem tam, kde jsem začínal. Motám se v kruzích! Není divu, všechny ty chodby vypadají úplně stejně a nikde není žádná moc velká nápověda kam jít. Možná mapka v mobilu, ale zírejte do ní, když po vás jdou monstra, že...? Tenhle nápad je prostě strašně pitomej.
Ve výsledku toho Shattered Memories moc nenabízí. Žádný zajímavý příběh, adventuření, ani akci... Je celý takový nic moc. Za mě osobně tedy celkově spíše zklamání.
Dohrál jsem ho na PSPéčku. Zkoušel jsem to i v PC v emulátoru PPSSPP, ale to je skoro nehratelné, jelikož hra na náhodných místech padá a kužel světla z baterky má nějaký divný grafický glitch. Stejně tak dost blbne i verze pro PS2.
God of War: Chains of Olympus
berry1009Pokud hledáte odpočinkovou hru na již starší PSP konzoli na cesty, God of War: Chains of Olympus je ideální volba. Jako i u ostatních dílů se jedná převážně o rubačku s nějakými těmi hádankami navíc. Tyto dvě hlavní herní náplně se střídají, takže když už máte pocit, že bylo dost rubání, jde se hledat cesta dále nebo přijde cutscéna.
Je však nutno podotknout, že rubací fáze jsou značně zábavnější než hledat řešení hádanek. Protože je hra brána jako odpočinková, je vcelku uspokojující zabíjet zástupy medúz, otroků a jiné havěti. Méně již je uspokojující přesouvat různé sloupy a štíty aby se otevřela chodba před vaším Kratosem.
V boji Kratos používá různá kombíčka, která se cestou naučíte ovládat, a používá také magii, která je velmi užitečná. Boj pak působí plynule a mechaniky vás nutí použít od všeho trochu. Ne vždy je efektivní stejný styl boje, hra vás tak trochu tlačí k tomu, abyste nepoužívali pouze jedno a to samé kombo dokola. Finišovací údery ve formě QTE jsou pak hezky zpracované. K tomu bych měl však jednu poznámku: Nevím, kdo ve vývoji vymyslel, že jedno z QTE bude pohyb pravou páčkou podél levé nebo pravé strany. Tenhle pohyb se mi nikdy nepovedl a dokonce způsobil, že jsem hru na delší dobu odložil než jsem zjistil, že nepřátelé nemusí být nutně pomocí tohoto způsobu zabity.
Pokud po skončení příběhu nebudete mít dost, jsou zde pro vás připraveny různé výzvy. Mně přišel příběh dostačující a po většinu času jsem se dobře bavil.
Je však nutno podotknout, že rubací fáze jsou značně zábavnější než hledat řešení hádanek. Protože je hra brána jako odpočinková, je vcelku uspokojující zabíjet zástupy medúz, otroků a jiné havěti. Méně již je uspokojující přesouvat různé sloupy a štíty aby se otevřela chodba před vaším Kratosem.
V boji Kratos používá různá kombíčka, která se cestou naučíte ovládat, a používá také magii, která je velmi užitečná. Boj pak působí plynule a mechaniky vás nutí použít od všeho trochu. Ne vždy je efektivní stejný styl boje, hra vás tak trochu tlačí k tomu, abyste nepoužívali pouze jedno a to samé kombo dokola. Finišovací údery ve formě QTE jsou pak hezky zpracované. K tomu bych měl však jednu poznámku: Nevím, kdo ve vývoji vymyslel, že jedno z QTE bude pohyb pravou páčkou podél levé nebo pravé strany. Tenhle pohyb se mi nikdy nepovedl a dokonce způsobil, že jsem hru na delší dobu odložil než jsem zjistil, že nepřátelé nemusí být nutně pomocí tohoto způsobu zabity.
Pokud po skončení příběhu nebudete mít dost, jsou zde pro vás připraveny různé výzvy. Mně přišel příběh dostačující a po většinu času jsem se dobře bavil.
Pro: boj, odpočinek, různá komba
Proti: hluchá hádanková místa
Silent Hill: Origins
VšivákAch, další Silent Hill. Značka pro kterou mám slabost a objektivně jí nadhodnocuji. Už když jsem tenkrát, jako novinku, viděl první díl, dusivá a temná atmosféra neznáma mě uhranula. Zatímco první tři díly jsem zhltnul a nechal se u nich pořádně vyděsit a naladit melancholickou náladou, ve čtvrtém díle už to začalo trochu skřípat. Autoři se s hratelností chtěli posunout dál a experimentovali. Pořád to bylo děsivé, ale příběh nějak ztrácel sílu. Jak by teda asi měl vypadat pátý díl? Pokračování The Room? Ne, je to prequel vracející se ke kořenům se vším všudy. Jen už nemá takové ambice. Je to dáno hlavně cílovými konzolemi. Kdo neměl v roce 2007 pěkně drahé (alespoň tady u nás) PSP, mohl si to dát na PS2 rok po vydání PS3. Origins asi neměl být pro masy.
Silent Hill asi pro masy nikdy nebyl. Osobně jsem znal pár lidí, kteří to zkusili, ale při postupu se tak báli, že to radši vzdali. Bohužel, to je asi největší výtka k Origins. Ač se hra vrací ke kořenům, už nedokáže navodit tak děsivou atmosféru. Nepřátelé sice vypadají děsivě, ale je jich příliš mnoho. Navíc hrajete za hrdinu, který to se zbraněmi umí. Má jich hodně k dispozici a má do nich dostatek nábojů. Vždyť stačí jen pořádně prohledat všechny exteriéry ve kterých nemusíte nikoho zabíjet a nábojů pro kompletní vystřílení všech interiérů bude dost.
Můj největší nepřítel byla nakonec kamera. Jak se přepíná, tak se přepíná i osa ovládání. Dost citlivě. Často se mi stávalo, že při útěku se přepnula kamera, hrdina se rychle otočil a běžel nazpátek. Prvek se zrcadly je zajímavý nápad. Bohužel je až moc vydřený na dřeň. Díky tomu ztrácí pekelná strana Silent Hillu na přitažlivosti. Vlastně, získává na přitažlivosti. Stane se z ní rutina. Už tolik neděsí.
Podle posledních řádků by se mohlo zdát, že Origins je propadák, ale to není pravda. V první řadě hru zachraňuje perfektní hudba. Kdy se zdá, že Akira Yamaoka je na samém vrcholu a nebál bych se zdejší soundtrack zařadit k tomu nejlepšímu ze série. V druhé řadě je to klasická hratelnost. To nekonečné zkoušení v každých dveří na chodbách ručně kreslené mapy. Hledání zápisků. Hledání indícií v zápiscích pro plnění hádanek. Nostalgie jako hrom. Hru navíc pohání srozumitelný příběh, který vypraví tak, jak by měl nultý díl vyprávět. Vůbec není od věci si hru doplnit o film z roku 2006 a všechno do sebe krásně zapadne.
Není to vrchol série. Není to hra, na kterou by se mělo dlouho vzpomínat. Je to dobře odvedená práce. Je to část mozaiky, která přesně zapadla do jednoho malého příběhu. Za mě v pohodě. Hru jsem si i přes pár výhrad užil. Z vyprávění začátku příběhu mám dobrý pocit. Hlavní hrdina je v pohodě.
"Sága pokračuje"
Silent Hill asi pro masy nikdy nebyl. Osobně jsem znal pár lidí, kteří to zkusili, ale při postupu se tak báli, že to radši vzdali. Bohužel, to je asi největší výtka k Origins. Ač se hra vrací ke kořenům, už nedokáže navodit tak děsivou atmosféru. Nepřátelé sice vypadají děsivě, ale je jich příliš mnoho. Navíc hrajete za hrdinu, který to se zbraněmi umí. Má jich hodně k dispozici a má do nich dostatek nábojů. Vždyť stačí jen pořádně prohledat všechny exteriéry ve kterých nemusíte nikoho zabíjet a nábojů pro kompletní vystřílení všech interiérů bude dost.
Můj největší nepřítel byla nakonec kamera. Jak se přepíná, tak se přepíná i osa ovládání. Dost citlivě. Často se mi stávalo, že při útěku se přepnula kamera, hrdina se rychle otočil a běžel nazpátek. Prvek se zrcadly je zajímavý nápad. Bohužel je až moc vydřený na dřeň. Díky tomu ztrácí pekelná strana Silent Hillu na přitažlivosti. Vlastně, získává na přitažlivosti. Stane se z ní rutina. Už tolik neděsí.
Podle posledních řádků by se mohlo zdát, že Origins je propadák, ale to není pravda. V první řadě hru zachraňuje perfektní hudba. Kdy se zdá, že Akira Yamaoka je na samém vrcholu a nebál bych se zdejší soundtrack zařadit k tomu nejlepšímu ze série. V druhé řadě je to klasická hratelnost. To nekonečné zkoušení v každých dveří na chodbách ručně kreslené mapy. Hledání zápisků. Hledání indícií v zápiscích pro plnění hádanek. Nostalgie jako hrom. Hru navíc pohání srozumitelný příběh, který vypraví tak, jak by měl nultý díl vyprávět. Vůbec není od věci si hru doplnit o film z roku 2006 a všechno do sebe krásně zapadne.
Není to vrchol série. Není to hra, na kterou by se mělo dlouho vzpomínat. Je to dobře odvedená práce. Je to část mozaiky, která přesně zapadla do jednoho malého příběhu. Za mě v pohodě. Hru jsem si i přes pár výhrad užil. Z vyprávění začátku příběhu mám dobrý pocit. Hlavní hrdina je v pohodě.
"Sága pokračuje"
Pro: stará dobrá hratelnost, perfektní hudba, hnusná monstra, hlavní hrdina se s tím nemaže
Proti: příliš mnoho nepřátel, příliš mnoho zlé reality = méně strachu, nepohodlná kamera
Grand Theft Auto: Vice City Stories
Musím smeknout, že se vývojářům podařilo udělat 3D gtačko na přenosnou konzoli. Ano, technicky to má problémy. Framerate často padá a omezenější ovládaní PSPčka hru komplikují. Hratelné to, ale je. Na co si dále vzpomenu je skvěly výběr písníček v rádiu. Dává to hře správný vibe. Graficky je to na poměry PSP velice zdařile. Systém ukládaní je z dnešního pohledu hodně frustrující, ale to k těmhle starším dílům zkrátka patří. Náplně misí jsou nápadité a nerepetitivní. Za mě spokojenost.
Pro: Soundtrack, grafika, náplně misí, postavy
Proti: Framerate, ovládání, systém ukládaní, mohlo by to být delší
God of War: Ghost of Sparta
filip123
183 Rozehráno na Androidu přes PPSSPP emulátor. Grafika, hratelnost a prostředí a i ten příběh jsou skvělý. Tu hru vám doporučuji. Tuto hru můžou hrát lidé všech věkových skupin. I děti.
Pro: Grafika, hratelnost a prostředí.
Arthur and the Invisibles: The Game
filip123
183 Hraju na Androidu přes PPSSPP emulátor a během hraní jsi představuji jak se to všechno na malém displayi PSP odehrávalo. Grafika a hudební doprovod jsou hezký
God of War: Chains of Olympus
První God of War pro handheld Sony PSP sice vyšel až po druhém dílu, ale příběhově jde prequel. Základní hratelnost a mechaniky se od prvních dílů neliší a čekal jsem, že po dost jiném čtvrtém díle to bude problém. To byl ovšem špatný předpoklad, oba přístupy mají své a mohou bez problémů existovat vedle sebe. Takže jak jsem se bál udělat v sérii krok zpět, tak nakonec to nebyl problém a během chvíle jsem se do hry ponořil. Pomáhá i povedený hudební doprovod.
V zásadě by stačilo napsat, že je hra jako první dva díly, ale to není úplně pravda a ani fér. Zaprvé tu je pár ústupků menší a mobilní platformě a za druhé i pár vylepšení. Menší výkon znamená horší grafiku, ale to naštěstí dost vykompenzuje velikost obrazu. Úspornější je i level design, který nedosahuje takové epičnosti a lokace jsou menší. Omezenější ovládání je řešeno kombinací tlačítek, ale je to spíše o zvyk, vše je vyřešeno dobře a pohodlně. Co na tomto díle oceňuji jsou rozumnější QTE sekvence a vynechání hádanek s časovým limitem. Příjemný je i počet truhel na vylepšení. Život, energii i všechny schopnosti jsem měl před koncem na maximu i přestože jsem něco vynechal. Obtížnost je nastavená rozumně, na rozdíl od velkých dílů zde není žádné zásekové místo.
Tentokrát jsem se pustil i do výzev a to hlavně kvůli odemčení bonusových materiálů. Ty jsou vzhledem ke kapacitě kratší, ale stejně zajímavé. Především jsem chtěl vidět ukázku z Lost levels. Celkově je Chains of Olympus kratší a menší God of War, ale se vším všudy. Ve své době muselo jít o skvělou volbu na cesty a za zahrání stojí i dnes. Kratší herní doba mi vzhledem k tomu, že jde pro mě o šestý díl série, vůbec nevadila.
V zásadě by stačilo napsat, že je hra jako první dva díly, ale to není úplně pravda a ani fér. Zaprvé tu je pár ústupků menší a mobilní platformě a za druhé i pár vylepšení. Menší výkon znamená horší grafiku, ale to naštěstí dost vykompenzuje velikost obrazu. Úspornější je i level design, který nedosahuje takové epičnosti a lokace jsou menší. Omezenější ovládání je řešeno kombinací tlačítek, ale je to spíše o zvyk, vše je vyřešeno dobře a pohodlně. Co na tomto díle oceňuji jsou rozumnější QTE sekvence a vynechání hádanek s časovým limitem. Příjemný je i počet truhel na vylepšení. Život, energii i všechny schopnosti jsem měl před koncem na maximu i přestože jsem něco vynechal. Obtížnost je nastavená rozumně, na rozdíl od velkých dílů zde není žádné zásekové místo.
Tentokrát jsem se pustil i do výzev a to hlavně kvůli odemčení bonusových materiálů. Ty jsou vzhledem ke kapacitě kratší, ale stejně zajímavé. Především jsem chtěl vidět ukázku z Lost levels. Celkově je Chains of Olympus kratší a menší God of War, ale se vším všudy. Ve své době muselo jít o skvělou volbu na cesty a za zahrání stojí i dnes. Kratší herní doba mi vzhledem k tomu, že jde pro mě o šestý díl série, vůbec nevadila.
Revelations: Persona
Hodně hráčů zná sérii Persona hlavně díky pátému či čtvrtému dílu, které byli více na ruku anime hráčům či nováčkům žánrům. Nabízeli totiž velký důraz na příběh o přátelství, možnost randění a celkově stravitelnější prostředí pro masy. Tomuto nastavení sice házelo pod nohy vidle to, že tu byli dungeony které pro většinu hráčů představovali nutné zlo. Naštěstí jste si ale mohli nastavit kompletně safe obtížnost a dungeony jen tak prolítnout a nestrachovat se že chcípnete. A i když Personu 4 miluji, tak se ale musí uznat že série ze které Persona vychází (Shin Megami Tensei) už tu připomíná snad jen stejnými monstry.
Série Persona totiž od svého začátku byla mnohem více klasické Shin Megami Tensei, což znamená, hromada dungeonů, neférové souboje, málo příběhu a stovky random encounterů. Jediné co to tedy sdílí s novými díly jsou právě Persony které se probudí v duších či srdci či v něčem hlavních hrdinů. Takže pokud někteří z vás se naslepo vhrnou do jedničky s očekáváním romancí, školnímu životu a tak, budete hodně hořce zklamáni.
Pro ty z vás co ale se sérií SMT máte zkušenosti či máte chuť na takový dungeonový Dark Souls, tak by jste se o tuto hru rozhodně měli zajímat. Ve zkratce se jedná o příběh party studentů co pomocí "neškodného rituálu" chtějí podle jisté "urban legend" vyvolat Persony. To se jim v ten moment nepovede a tak jdou žít svůj školní život a vy tak první půl hodinku skutečně prožíváte něco jak z Persony 4, bavíte se se studenty, chodíte po škole a jdete například kamarádku navštívit do nemocnice. Jenže pak se najednou ozve zemětřesení a vy jste najednou zamoření tunami monster a na hlavní partě studentů je aby celou tuhle šlamastiku vyřešily. Příběh není žádný velký terno (přeci jen tu jde hlavně o souboje), jelikož kombinuje všemožná klišé známé z této série. Těmi je například cestování mezi jinými dimenzemi, protínání našeho světa se světem démonů apod. I přes ty klišé se ale díky líbivým hlavním hrdinům jedná o příjemné spestření po hodinách soubojů.
Ano hodinách soubojů... Nevěřte tedy prosím popisu této hry na DH, kdy nějaký "jeliman" napsla že hra obsahuje tuny dialogů. Není to pravda, tohle fakt není příběhová hra, tedy ne tak jak jste zvyklý z Persony, o tom ale za chvilku. Celá hra totiž funguje tak, že vždy musíte někam dojít a to probíhá přes mapu (přes kterou musíte dojít k dungeonu), kde máte random souboje, na mapě jsou častější, no a pak dungeon. Dungeony jsou jak je zvykem trochu spletitější a musíte tam často hledat alternativní cesty apod. Té exploraci dungeonu ale hází vidle právě zase random encauter generátor. Kdy vám průběh dungeonu trvá třeba dvě hodiny, místo půl hodiny kdyby tam nebyl. Do toho si ještě připočtěte jen pár savů v dungeonu a místy opravdu random instatní smrtě. Tady se opravdu může stát že si hodinku v klidu bojujete a už si říkáte že hru máte v malíčku a pak random dostanete fight s démonickým záchodem (nedělám si prdel) a ten vás beze srandy jedním lusknutím pošle k šípku a vy nahráváte save o hodinu později. Boom, tohle je tady na denním pořádku. Aby se vám tohle moc často nestávalo, můžete to vyřešit fůzováním skill kartiček na Persony. Skill Cards jak je opět zvykem v sérii získáváte překecáváním démonům aby se připojili k vám do týmu, poté - když jich máte více- je můžete přetvořit na Persony. Co se mi tady líbilo byl ukazatel toho jakou emoci k vám démon cítí při přemlouvání. S tímhle jsem se uřpímně zatím v žádné SMT hře nesetkal a dost to pomáhalo i v tom jaký přístup k démonovi volit.
Nemějte ale zase takový strach, pokud budete poctivě grindovat a dělat jednu taktiku, tak si myslím že hru zvládnete i docela v pohodě. Ta taktika zní: Když budete chodit po dungeonu, tak projděte všechny místa aby se vám políčka z modrého změnili na oranžové a vy měli díky tomu více random encouterů. Je fakt potřeba hlavně ze začátku se hodně nagrindovat a pak si budete docela pískat. Akorát se vám jako mně může stát že si některé charaktery více vyexpíte než ty druhé no a to je pak trochu horší (záleží to na tom jaký skilly hrdina používá a jak má silnou personu, ale tím vás nechci zatěžovat).
No a to je vlastně vše. Tady prostě jen chodíte dvě až tři hodiny po dungeonech a pak máte pět minut příběhu a zase jedete fighty. Do toho vám hraje naprosto výborný soundtrack a je to. Musím říct že sice si vždy musím SMT hry dávkovat a to nejlépe tak jen tři ročně, ale když se do toho dostanete tak vás to prostě chytne. Ten pocit, kdy po dvanácti hodinách dřiny si dáváte démony v prstem v nose a nebo vychytáte kombinaci že za celý bossfight vám boss neubere ani jedno HP, za to stojí. Takže já si to užil, je to vyčerpávající zážitek, ale stojí za to. Tak zase za půl roku u další SMT hry!
Série Persona totiž od svého začátku byla mnohem více klasické Shin Megami Tensei, což znamená, hromada dungeonů, neférové souboje, málo příběhu a stovky random encounterů. Jediné co to tedy sdílí s novými díly jsou právě Persony které se probudí v duších či srdci či v něčem hlavních hrdinů. Takže pokud někteří z vás se naslepo vhrnou do jedničky s očekáváním romancí, školnímu životu a tak, budete hodně hořce zklamáni.
Pro ty z vás co ale se sérií SMT máte zkušenosti či máte chuť na takový dungeonový Dark Souls, tak by jste se o tuto hru rozhodně měli zajímat. Ve zkratce se jedná o příběh party studentů co pomocí "neškodného rituálu" chtějí podle jisté "urban legend" vyvolat Persony. To se jim v ten moment nepovede a tak jdou žít svůj školní život a vy tak první půl hodinku skutečně prožíváte něco jak z Persony 4, bavíte se se studenty, chodíte po škole a jdete například kamarádku navštívit do nemocnice. Jenže pak se najednou ozve zemětřesení a vy jste najednou zamoření tunami monster a na hlavní partě studentů je aby celou tuhle šlamastiku vyřešily. Příběh není žádný velký terno (přeci jen tu jde hlavně o souboje), jelikož kombinuje všemožná klišé známé z této série. Těmi je například cestování mezi jinými dimenzemi, protínání našeho světa se světem démonů apod. I přes ty klišé se ale díky líbivým hlavním hrdinům jedná o příjemné spestření po hodinách soubojů.
Ano hodinách soubojů... Nevěřte tedy prosím popisu této hry na DH, kdy nějaký "jeliman" napsla že hra obsahuje tuny dialogů. Není to pravda, tohle fakt není příběhová hra, tedy ne tak jak jste zvyklý z Persony, o tom ale za chvilku. Celá hra totiž funguje tak, že vždy musíte někam dojít a to probíhá přes mapu (přes kterou musíte dojít k dungeonu), kde máte random souboje, na mapě jsou častější, no a pak dungeon. Dungeony jsou jak je zvykem trochu spletitější a musíte tam často hledat alternativní cesty apod. Té exploraci dungeonu ale hází vidle právě zase random encauter generátor. Kdy vám průběh dungeonu trvá třeba dvě hodiny, místo půl hodiny kdyby tam nebyl. Do toho si ještě připočtěte jen pár savů v dungeonu a místy opravdu random instatní smrtě. Tady se opravdu může stát že si hodinku v klidu bojujete a už si říkáte že hru máte v malíčku a pak random dostanete fight s démonickým záchodem (nedělám si prdel) a ten vás beze srandy jedním lusknutím pošle k šípku a vy nahráváte save o hodinu později. Boom, tohle je tady na denním pořádku. Aby se vám tohle moc často nestávalo, můžete to vyřešit fůzováním skill kartiček na Persony. Skill Cards jak je opět zvykem v sérii získáváte překecáváním démonům aby se připojili k vám do týmu, poté - když jich máte více- je můžete přetvořit na Persony. Co se mi tady líbilo byl ukazatel toho jakou emoci k vám démon cítí při přemlouvání. S tímhle jsem se uřpímně zatím v žádné SMT hře nesetkal a dost to pomáhalo i v tom jaký přístup k démonovi volit.
Nemějte ale zase takový strach, pokud budete poctivě grindovat a dělat jednu taktiku, tak si myslím že hru zvládnete i docela v pohodě. Ta taktika zní: Když budete chodit po dungeonu, tak projděte všechny místa aby se vám políčka z modrého změnili na oranžové a vy měli díky tomu více random encouterů. Je fakt potřeba hlavně ze začátku se hodně nagrindovat a pak si budete docela pískat. Akorát se vám jako mně může stát že si některé charaktery více vyexpíte než ty druhé no a to je pak trochu horší (záleží to na tom jaký skilly hrdina používá a jak má silnou personu, ale tím vás nechci zatěžovat).
No a to je vlastně vše. Tady prostě jen chodíte dvě až tři hodiny po dungeonech a pak máte pět minut příběhu a zase jedete fighty. Do toho vám hraje naprosto výborný soundtrack a je to. Musím říct že sice si vždy musím SMT hry dávkovat a to nejlépe tak jen tři ročně, ale když se do toho dostanete tak vás to prostě chytne. Ten pocit, kdy po dvanácti hodinách dřiny si dáváte démony v prstem v nose a nebo vychytáte kombinaci že za celý bossfight vám boss neubere ani jedno HP, za to stojí. Takže já si to užil, je to vyčerpávající zážitek, ale stojí za to. Tak zase za půl roku u další SMT hry!
Pro: Příběh (i když silné béčko, tak po soubojích bodne), postavy, design hry, soundtrack
Proti: Stává se to místy poměrně repetitivní, hlavně ze začátku silné a velmi náhodné změny obtížnosti, pro někoho celá existence těchto her, dungeony jsou někdy fakt pain
Medal of Honor: Heroes 2
První díl Medal of Honor Heroes vypadal spíš jako takový experiment, jestli konzole PSP vůbec tenhle žánr unese. Přeci jenom tato mobilní konzole není moc vstřícná k ovládání FPS akcí.
Od výcvikového trenažéru prvního dílu se Heroes 2 posunul do stylu her Medal of Honor na konzole PS2, Xbox nebo NGC. Obsahuje lineární postup, kde v misích střílíte nácky, plníte různé úkoly a občas narazíte na checkpoint. Prostě klasika.
Styl hry je stejný. Kromě jediné věci. Heroes 2 je hodně pomalá hra. Respetkive, hlavní hrdina je neskutečně pomalý a neohrabaný. A také hodně zranitelný. Zapomeňte na akční postup jako v konkurenčním Road to Victory. Tady se jde pomalu, většinou bez spolubojovníku a proti snad ještě větší přesile. Pomalými krůčky jsem postupoval vpřed, abych aktivoval "jen" jednu vlnu nepřátel a držel si je dál od těla. I tak to bylo na hraně, protože nepřátel je mnohem víc, než pohybové schopnosti hlavního hrdiny dovolí.
Zábavnost Heroes 2 stojí a padá na tom, jak se hráč dokáže naučit ovládání. Hra se s vámi nemazlí a často to chce mít rychlou, přesnou a pokud možno rytmickou mušku. Hra se nebojí respawnu a kolikrát na vás posílá hned několik vln nepřátel u některých bodů jejich aktivace. Zvuky jsou minimální. Asi, aby vás nerušily v soustředění. Palce mě často po zběsilé pařbě boleli, ale nepřipravili mě na to, co se bude odehrávat v poslední misi.
Totální frustrace, kde jsem si u padesátého pokusu říkal, že už to snad ani není možný. Nepřátele jsem trefoval jednou ranou do hlavy a věděl jsem, kde přesně se objeví. Ani to ale nepomohlo. Bylo jich prostě moc. Vaše postava je pomalá a mise je na čas. Na nějaký sedmdesátý pokus si to konečně sedlo. Poučil jsem se ze všech omylů, z úrovně zdrhl a dokonce i zastřelil všechny nepřátele. Abych se zachránil, musel jsem se dokonale naučit ovládání a vědět přesně, kam se automaticky natáčet a co dělat.
To byla střední obtížnost. Není ostuda si dát lehkou a zapnout si asistenty míření. Poslední mise hráči nic nedaruje. Jak je něco v téhle hře na čas, koleduje si to o pěkný průšvih. Úplně jako celý Medal of Honor: Frontline. Střílení nácků do hlavy je zábava. Pomalý a obezřetný postup nutností. A smrt nenadálá.
Od výcvikového trenažéru prvního dílu se Heroes 2 posunul do stylu her Medal of Honor na konzole PS2, Xbox nebo NGC. Obsahuje lineární postup, kde v misích střílíte nácky, plníte různé úkoly a občas narazíte na checkpoint. Prostě klasika.
Styl hry je stejný. Kromě jediné věci. Heroes 2 je hodně pomalá hra. Respetkive, hlavní hrdina je neskutečně pomalý a neohrabaný. A také hodně zranitelný. Zapomeňte na akční postup jako v konkurenčním Road to Victory. Tady se jde pomalu, většinou bez spolubojovníku a proti snad ještě větší přesile. Pomalými krůčky jsem postupoval vpřed, abych aktivoval "jen" jednu vlnu nepřátel a držel si je dál od těla. I tak to bylo na hraně, protože nepřátel je mnohem víc, než pohybové schopnosti hlavního hrdiny dovolí.
Zábavnost Heroes 2 stojí a padá na tom, jak se hráč dokáže naučit ovládání. Hra se s vámi nemazlí a často to chce mít rychlou, přesnou a pokud možno rytmickou mušku. Hra se nebojí respawnu a kolikrát na vás posílá hned několik vln nepřátel u některých bodů jejich aktivace. Zvuky jsou minimální. Asi, aby vás nerušily v soustředění. Palce mě často po zběsilé pařbě boleli, ale nepřipravili mě na to, co se bude odehrávat v poslední misi.
Totální frustrace, kde jsem si u padesátého pokusu říkal, že už to snad ani není možný. Nepřátele jsem trefoval jednou ranou do hlavy a věděl jsem, kde přesně se objeví. Ani to ale nepomohlo. Bylo jich prostě moc. Vaše postava je pomalá a mise je na čas. Na nějaký sedmdesátý pokus si to konečně sedlo. Poučil jsem se ze všech omylů, z úrovně zdrhl a dokonce i zastřelil všechny nepřátele. Abych se zachránil, musel jsem se dokonale naučit ovládání a vědět přesně, kam se automaticky natáčet a co dělat.
To byla střední obtížnost. Není ostuda si dát lehkou a zapnout si asistenty míření. Poslední mise hráči nic nedaruje. Jak je něco v téhle hře na čas, koleduje si to o pěkný průšvih. Úplně jako celý Medal of Honor: Frontline. Střílení nácků do hlavy je zábava. Pomalý a obezřetný postup nutností. A smrt nenadálá.
Pro: střílení nácků do hlavy je zábava, i po pár misích, pocit záchrany a svobody po dohrání poslední mise
Proti: hodně pomalý pohyb, poslední mise je frustrující peklo
Prince of Persia: The Forgotten Sands
HergiBěhem své tratě za dokončením všech dílů série Prince of Persia jsem se konečně dostal i ke stejnojmenné PSP verzi jejího známějšího bratříčka Prince of Persia: The Forgotten Sands. A po dlouhém přemýšlení asi musím uznat, že hra se snaží přizpůsobit své platformě a těžit z ní, jak to jen jde.
Příběh hry je možná až příliš jednoduchý - máme zlouna a musíme jej porazit, cestou k tomu posbírat nějaké ty upgrady, vybavení, ale hlavně překonat všechny úrovně. Co tady mohu vypíchnout je získávání nových mečů. To jsme sice mohli vidět už v předchozích dílech, tady je to ale ozvláštněno tím, že každý meč má svůj bonus, na druhou stranu ale i své omezení, které vás zpomaluje, nebo třeba snižuje sílu základních útoků. Nedá se tedy říct, který meč je nejlepší. Jasné, není to nic, co by revolučně ovlivňovalo hru, i tak je to ale zajímavé ozvláštnění mechaniky z předchozích dílů.
Když už jsem u mečů, přejdu rovnou na souboje. Ty jsem chtěl původně zařadit do slabších stránek hry. S postupem času a získáváním nových schopností jsem si je ale začal i poměrně užívat. Samozřejmě tu nechybí ani bossové, kteří jsou poměrně různorodí. Pořád se nemohu zbavit pocitu, že jsou tu jen proto, protože v Prince of Persia prostě být musí. Samotný souboj s bossy totiž využívá takřka všechny ostatní herní mechaniky, kromě klasického boje.
S tím se pomalu dostáváme k tomu, v čem hra exceluje - hrátky s časem. Většina předchozích dílů nám představila převážně vracení času, případně ovlivňování prince vzhledem k samotnému časovému toku. Tento díl se tedy rozhodl, že to vezme opačně a nechá vás ovlivňovat objekty okolo vás. Všechny důležité prvky tedy můžete zrychlit, zpomalit i zmrazit. A hra to využívá naprosto všude. V již zmíněných soubojích, v logických hádankách, v parkourový pasážích i v překonávání velkého množství pastí. Pokud třeba zrychlíte tok tryskajícího písku, jeho síla vám umožní posunout nějaký předmět, ke kterému byste se nedostali. Pokud jej zmrazíte, můžete na něj vylézt, nebo ho přímo uchopit a posunout jinam. Většina hádanek má sice jen jedno řešení, i tak jsem se ale občas nemohl nepochválit, jak chytře jsem to vymyslel.
Tyto mechaniky bohužel trochu podráží platforma, na kterou hra vyšla. Možná je to jen mnou, ale ovládání na PSP mi nikdy nepřišlo úplně precizní a v hodně jiných hrách jsem omylem udělal něco, co jsem nechtěl. Mám kvůli tomu pocit, že jsem místy umíral ne úplně kvůli své neschopnosti, ale kvůli tomu, že přepínat mezi množstvím těchto možností na tak malém zařízení chce více cviku, než mi hra za svou herní dobu dokázala nabídnout.
Ve výsledku jsem si ale i přes občasnou frustraci svůj průchod velmi užil. Asi je to i tím, v jaké době jsem hru hrál. Dnes je moderní otevřený svět se stovkami úkolů a občas to už začne být až vyčerpávající. Podobný lineární několikahodinový zážitek jsem proto pravděpodobně ocenil víc, než další 200hodinové Assassin's Creed. Pokud jste ještě navíc zkušenější ve hraní na PSP více než já, který tam dohrál jen pár her, budete ještě spokojenější. Vzhledem k tomu, jak se ale dá hra dnes těžko sehnat, možná budete nakonec stejně muset sáhnout po emulátoru.
Příběh hry je možná až příliš jednoduchý - máme zlouna a musíme jej porazit, cestou k tomu posbírat nějaké ty upgrady, vybavení, ale hlavně překonat všechny úrovně. Co tady mohu vypíchnout je získávání nových mečů. To jsme sice mohli vidět už v předchozích dílech, tady je to ale ozvláštněno tím, že každý meč má svůj bonus, na druhou stranu ale i své omezení, které vás zpomaluje, nebo třeba snižuje sílu základních útoků. Nedá se tedy říct, který meč je nejlepší. Jasné, není to nic, co by revolučně ovlivňovalo hru, i tak je to ale zajímavé ozvláštnění mechaniky z předchozích dílů.
Když už jsem u mečů, přejdu rovnou na souboje. Ty jsem chtěl původně zařadit do slabších stránek hry. S postupem času a získáváním nových schopností jsem si je ale začal i poměrně užívat. Samozřejmě tu nechybí ani bossové, kteří jsou poměrně různorodí. Pořád se nemohu zbavit pocitu, že jsou tu jen proto, protože v Prince of Persia prostě být musí. Samotný souboj s bossy totiž využívá takřka všechny ostatní herní mechaniky, kromě klasického boje.
S tím se pomalu dostáváme k tomu, v čem hra exceluje - hrátky s časem. Většina předchozích dílů nám představila převážně vracení času, případně ovlivňování prince vzhledem k samotnému časovému toku. Tento díl se tedy rozhodl, že to vezme opačně a nechá vás ovlivňovat objekty okolo vás. Všechny důležité prvky tedy můžete zrychlit, zpomalit i zmrazit. A hra to využívá naprosto všude. V již zmíněných soubojích, v logických hádankách, v parkourový pasážích i v překonávání velkého množství pastí. Pokud třeba zrychlíte tok tryskajícího písku, jeho síla vám umožní posunout nějaký předmět, ke kterému byste se nedostali. Pokud jej zmrazíte, můžete na něj vylézt, nebo ho přímo uchopit a posunout jinam. Většina hádanek má sice jen jedno řešení, i tak jsem se ale občas nemohl nepochválit, jak chytře jsem to vymyslel.
Tyto mechaniky bohužel trochu podráží platforma, na kterou hra vyšla. Možná je to jen mnou, ale ovládání na PSP mi nikdy nepřišlo úplně precizní a v hodně jiných hrách jsem omylem udělal něco, co jsem nechtěl. Mám kvůli tomu pocit, že jsem místy umíral ne úplně kvůli své neschopnosti, ale kvůli tomu, že přepínat mezi množstvím těchto možností na tak malém zařízení chce více cviku, než mi hra za svou herní dobu dokázala nabídnout.
Ve výsledku jsem si ale i přes občasnou frustraci svůj průchod velmi užil. Asi je to i tím, v jaké době jsem hru hrál. Dnes je moderní otevřený svět se stovkami úkolů a občas to už začne být až vyčerpávající. Podobný lineární několikahodinový zážitek jsem proto pravděpodobně ocenil víc, než další 200hodinové Assassin's Creed. Pokud jste ještě navíc zkušenější ve hraní na PSP více než já, který tam dohrál jen pár her, budete ještě spokojenější. Vzhledem k tomu, jak se ale dá hra dnes těžko sehnat, možná budete nakonec stejně muset sáhnout po emulátoru.
Pro: manipulace časem, ucelený lineární zážitek, trefná hudba, systém upgradů a mečů
Proti: souboje s bossy, nepřesnost ovládání způsobená platfromou
Coded Arms
Code Arms je jedna z raných her pro PSP. Jako by ještě autoři pořádně nevěděli jak tento žánr pro danou platformu uchopit. Místo ucelené hry dostanete směs náhodně generovaných levelů, ve kterých se prakticky nezmění design ani celkové prostředí. Ovládání kurzoru je hodně přizpůsobené automatickému míření. Bez něho si ani neškrtnete. Jednoduše je moc citlivé na to, aby se dalo do někoho (něčeho) v pohodě trefit. Při snížení citlivosti na minimum se zase kamera otáčí hrozně pomalu. Alespoň malá asistence je nutná.
Prostředí jsou tři: Město, Továrna a Starobylé trosky. Díky fádnímu designu jsem ale brzy přestal vnímat rozdíly. Většinu času jsem koukal na herní mapku, abych věděl kam dál a zároveň všechno v úrovni vyzobal. Pointa hry není špatná. Jako antivir bojujete na síti proti virům v podobě různých nepřátel. Když vás zabijí, vymaže se vám mozek. Čím hlouběji postoupíte, tím těžší nepřátelé potkáváte. Také spoustu zbraní. Které celkem pěkně střílí a můžete je vylepšovat.
Bohužel je do každé jedné z nich dost málo nábojů a musíte je často měnit. Jakou tedy vylepšit? Nejlépe všechny. Zbraní je ale moc a vylepšení málo. Osobně jsem vsadil na brokovnici, kterou jsem použil hned jak jsem sebral zásobník. Stejně jsem ale byl, velkou část hry, nucen střílet nevylepšenýma zbraněmi. Nábojů je prostě málo. V tu chvíli ztrácejí upgrady smysl a jsou spíš kontraproduktivní. Nejlepší taktika asi bude, že čím zrovna střílím, to vylepšuji.
Hru zachraňují nároční bossové. Velcí a těžcí bossové. U druhého bosse jsem to dokonce už chtěl vzdát, protože se mi zdál neporazitelný. Nakonec jsem taktiku našel. Našel jsem si místečko, kde jsem stál a on mě ze záhadného důvodu nemohl rychle zranit. Odstřel byl mnohem jednodušší. Vím, není to nic moc, ale já měl opravdu velkou radost, že se mi ho povedlo zničit. Zvlášť když se v úrovních z bossy nedá uložit.
Hra neobsahuje autosave. Člověk musí hezky a pomalu ukládat ručně. Na začátku jsem kvůli tomuhle nezvyku přišel o hodinu postupu.
Prostředí jsou tři: Město, Továrna a Starobylé trosky. Díky fádnímu designu jsem ale brzy přestal vnímat rozdíly. Většinu času jsem koukal na herní mapku, abych věděl kam dál a zároveň všechno v úrovni vyzobal. Pointa hry není špatná. Jako antivir bojujete na síti proti virům v podobě různých nepřátel. Když vás zabijí, vymaže se vám mozek. Čím hlouběji postoupíte, tím těžší nepřátelé potkáváte. Také spoustu zbraní. Které celkem pěkně střílí a můžete je vylepšovat.
Bohužel je do každé jedné z nich dost málo nábojů a musíte je často měnit. Jakou tedy vylepšit? Nejlépe všechny. Zbraní je ale moc a vylepšení málo. Osobně jsem vsadil na brokovnici, kterou jsem použil hned jak jsem sebral zásobník. Stejně jsem ale byl, velkou část hry, nucen střílet nevylepšenýma zbraněmi. Nábojů je prostě málo. V tu chvíli ztrácejí upgrady smysl a jsou spíš kontraproduktivní. Nejlepší taktika asi bude, že čím zrovna střílím, to vylepšuji.
Hru zachraňují nároční bossové. Velcí a těžcí bossové. U druhého bosse jsem to dokonce už chtěl vzdát, protože se mi zdál neporazitelný. Nakonec jsem taktiku našel. Našel jsem si místečko, kde jsem stál a on mě ze záhadného důvodu nemohl rychle zranit. Odstřel byl mnohem jednodušší. Vím, není to nic moc, ale já měl opravdu velkou radost, že se mi ho povedlo zničit. Zvlášť když se v úrovních z bossy nedá uložit.
Hra neobsahuje autosave. Člověk musí hezky a pomalu ukládat ručně. Na začátku jsem kvůli tomuhle nezvyku přišel o hodinu postupu.
Pro: jste antivir, nároční bossové, dokáže zabavit
Proti: fádní prostředí související s náhodným generováním, systém vylepšení zbraní, zbytečně moc zbraní, pořád stejně divný design, málo nábojů
Resistance: Retribution
Retribution se v mnoha žebříčcích na Youtube dostal do deseti nejlepších her na PSP. Po dvou hodinách hraní jsem moc nechápal, co je na téhle hře tak jedinečného, aby si to zasloužila. Nic hlubokého to rozhodně není. Jdete dopředu a střílíte nepřátele v celkem nudném designu. Navíc jsem je střílel jenom s jednou zbraní, protože ostatní se jí nevyrovnali a nábojů, do ní, padalo z nepřátel dost a dost. Základní zbraň Chiméry, která se dá v sekundárním režimu nabít silou a její smrtící projektil se odráží od zdí a kosí nepřátele až po třech najednou. Proč taky používat něco jiného, když je nejsilnější i na bosse?
Ze začátku jsem měl trochu obavy s ovládání. Tradičně jsem si přehodil ovládání na alternativní. I když je to do druhé ruky, není nad to zaměřovat páčkou. Asistenta míření jsem vypnul, protože s tím se to člověk nikdy nenaučí pořádně mířit. A hurá na střední obtížnost. Byl jsem překvapený, jak to na začátku šlo hladce. Hrdina je sice trochu nemotorný, ale hra s tím evidentně počítá a vždycky vám dá víc času na zamíření. Na začátku byl jediný problém jak efektivně likvidovat malé rychlé potvory co vypadají trochu jako face hugeři, ale člověk časem chytne gryf i na ně.
Hra vám dovolí krýt se za překážkami. To se určitě hodí, ale není to tak, že by Retribution byl kopírkou Gears of War. Překážky nejsou všude a často stačí jen uhýbat do stran a v poklidu nabíjet vetřelčí zbraň. Autoři se snažili vyšroubovat grafiku co PSP dalo. Vykreslí i velké prostranství z hodně nepřáteli a projektily nebo lasery protínající vzduch. Bohužel je to někdy na úkor frame-ratu. Člověku nezbývá, než si na to zvyknout. Handheldy mají jiné standardy, ale jakmile to klesne pod 20 snímků, tak už je to hodně znát. Naštěstí to není všude.
Celou dobu hraní jsem si říkal, že nic ve hře není nic vysloveně kulervoucí nebo bez menších kompromisů optimální. Hrál jsem to při cestách do práce v hromadné dopravě. Občas se vyvztekal u nějakého bosse či tužší přestřelce. Nakonec jsem je sejmul a najednou zjistím, že hraji dva měsíce (necestuji takhle každý den) a za celou dobu nevnímám hodinovou cestu do práce. To je přesně to, co od přenosné konzole potřebuji. Mít v ní jednu hru a hrát jí dlouho. Za tohle patří Resistance: Retribution dík.
V druhé polovině přeci jenom nebylo do vetřelčí zbraně už tolik nábojů a vyzkoušel jsem i jiné zbraně.
Ze začátku jsem měl trochu obavy s ovládání. Tradičně jsem si přehodil ovládání na alternativní. I když je to do druhé ruky, není nad to zaměřovat páčkou. Asistenta míření jsem vypnul, protože s tím se to člověk nikdy nenaučí pořádně mířit. A hurá na střední obtížnost. Byl jsem překvapený, jak to na začátku šlo hladce. Hrdina je sice trochu nemotorný, ale hra s tím evidentně počítá a vždycky vám dá víc času na zamíření. Na začátku byl jediný problém jak efektivně likvidovat malé rychlé potvory co vypadají trochu jako face hugeři, ale člověk časem chytne gryf i na ně.
Hra vám dovolí krýt se za překážkami. To se určitě hodí, ale není to tak, že by Retribution byl kopírkou Gears of War. Překážky nejsou všude a často stačí jen uhýbat do stran a v poklidu nabíjet vetřelčí zbraň. Autoři se snažili vyšroubovat grafiku co PSP dalo. Vykreslí i velké prostranství z hodně nepřáteli a projektily nebo lasery protínající vzduch. Bohužel je to někdy na úkor frame-ratu. Člověku nezbývá, než si na to zvyknout. Handheldy mají jiné standardy, ale jakmile to klesne pod 20 snímků, tak už je to hodně znát. Naštěstí to není všude.
Celou dobu hraní jsem si říkal, že nic ve hře není nic vysloveně kulervoucí nebo bez menších kompromisů optimální. Hrál jsem to při cestách do práce v hromadné dopravě. Občas se vyvztekal u nějakého bosse či tužší přestřelce. Nakonec jsem je sejmul a najednou zjistím, že hraji dva měsíce (necestuji takhle každý den) a za celou dobu nevnímám hodinovou cestu do práce. To je přesně to, co od přenosné konzole potřebuji. Mít v ní jednu hru a hrát jí dlouho. Za tohle patří Resistance: Retribution dík.
V druhé polovině přeci jenom nebylo do vetřelčí zbraně už tolik nábojů a vyzkoušel jsem i jiné zbraně.
Pro: dlouhá hrací doba, epická rozloha, pěkné animace
Proti: nevyvážené zbraně
Killzone: Liberation
Killzone mělo vždycky výbornou atmosféru. Byl jsem zvědavý, jak si poradí s izometrickým pohledem. Nakonec to není špatné. Jen jsem musel překonat počáteční šok. Ovládání na první dobrou není moc příjemné. Rozložení tlačítek je dobré, ale míření mi dělalo dlouho dobu problém. Když potřebujete zamířit statický objekt, musíte do podřepu. Díky téhle nešťastné věci jsem dlouho nemohl zabít bosse na konci třetí epizody. Úkroky jsou k ničemu a kotoul je tak zoufale pomalý, že častěji přivodí spíš smrt a vztek. Je to celkově takové neohrabané.
Mohlo by se zdát, že v ruku v ruce s nemožností nastavit obtížnost to bude vopruz. Mě se to ale líbí. Mám rád hry, kde nejde nastavit obtížnost. Hra vás tím nutí překonávat výzvu a nenahrává spekulantům, kteří machrují nad tím, že dohráli těžkou hru na nejlehčí obtížnost. I když jsem musel některé pasáže opakovat desetkrát (u bosse na konci třetí epizody bylo mnohem více smrtí), nikdy to nebylo tak, že by mě hra znechutila zkusit to znovu. Spíš mě to nutilo k zamyšlení přehodnotit taktiku nebo se ještě víc naučit ovládání. K tomu výborně poslouží challenge mód.
Challenge mód vás nutí naučit se dokonale ovládání pomocí úkolů na čas. Vyhrát ho na zlatou medaili není jen tak. Navíc motivuje, protože při dosažení určitého počtu bodů vám dá nějaké to vylepšení, které se dost hodí do kampaně. V kampani je potřeba prohledávat úrovně a sbírat kufříky. Díky nim se zpřístupňují a hlavně vylepšují zbraně, bez nichž byste v pozdějších fázích hry těžko uspěli. Nutilo mě to vracet se už do hotových úrovní a pořádně je vyzobat. Z vylepšenýma zbraněmi ale už nejsou tak těžké.
Kdyby hra měla ještě o jednu epizodu navíc, vůbec bych se nezlobil. Když už jsem se do toho začal konečně dostávat a hra mě naplno pohltila, hned byl konec. Strávil jsem dobré tři týdny nad challengema a bossem z třetí epizody, aby to nakonec po čtvrté epizodě skončilo. Navíc celkem jednoduchou poslední misí. Po dohrání jsem cítil prázdnotu. Prázdnotu nad hrou, kterou jsem po třech měsících dohrál a která si mě nakonec získala. Po konci jsem ale už neměl chuť pokračovat v dalších challenge. Některé byli přeci jenom dost frustrující.
Taktický prvek v podobě parťáka byl fajn, ale bylo to tam jen okrajově. Ve dvou v kooperaci by to bylo asi lepší. PSP ale v tomhle ohledu není moc pohodlná konzole.
Mohlo by se zdát, že v ruku v ruce s nemožností nastavit obtížnost to bude vopruz. Mě se to ale líbí. Mám rád hry, kde nejde nastavit obtížnost. Hra vás tím nutí překonávat výzvu a nenahrává spekulantům, kteří machrují nad tím, že dohráli těžkou hru na nejlehčí obtížnost. I když jsem musel některé pasáže opakovat desetkrát (u bosse na konci třetí epizody bylo mnohem více smrtí), nikdy to nebylo tak, že by mě hra znechutila zkusit to znovu. Spíš mě to nutilo k zamyšlení přehodnotit taktiku nebo se ještě víc naučit ovládání. K tomu výborně poslouží challenge mód.
Challenge mód vás nutí naučit se dokonale ovládání pomocí úkolů na čas. Vyhrát ho na zlatou medaili není jen tak. Navíc motivuje, protože při dosažení určitého počtu bodů vám dá nějaké to vylepšení, které se dost hodí do kampaně. V kampani je potřeba prohledávat úrovně a sbírat kufříky. Díky nim se zpřístupňují a hlavně vylepšují zbraně, bez nichž byste v pozdějších fázích hry těžko uspěli. Nutilo mě to vracet se už do hotových úrovní a pořádně je vyzobat. Z vylepšenýma zbraněmi ale už nejsou tak těžké.
Kdyby hra měla ještě o jednu epizodu navíc, vůbec bych se nezlobil. Když už jsem se do toho začal konečně dostávat a hra mě naplno pohltila, hned byl konec. Strávil jsem dobré tři týdny nad challengema a bossem z třetí epizody, aby to nakonec po čtvrté epizodě skončilo. Navíc celkem jednoduchou poslední misí. Po dohrání jsem cítil prázdnotu. Prázdnotu nad hrou, kterou jsem po třech měsících dohrál a která si mě nakonec získala. Po konci jsem ale už neměl chuť pokračovat v dalších challenge. Některé byli přeci jenom dost frustrující.
Taktický prvek v podobě parťáka byl fajn, ale bylo to tam jen okrajově. Ve dvou v kooperaci by to bylo asi lepší. PSP ale v tomhle ohledu není moc pohodlná konzole.
Pro: nemožnost nastavit obtížnost, vylepšování zbraní a výbavy, občasný parťák byl fajn
Proti: nepohodlné ovládání, některé dost frustrující pasáže nebo challenge, moc krátké, trochu nudné zakončení, parťák pomůže jen občas
Split/Second: Velocity
TomHardyNaprosto nedoceněná žánrová pecka z produkční stáje Disney Interactive Studios (WTF), která možná nemá úplně nejhladší vizuál, nejrychlejší menu nebo nejférovější soupeře, ale to koření v podobě absurdně velkolepých destrukcí stojí za každou jízdu. Málokde jsem pocítil takové uspokojení, jako když ve Split/Second hajzlíkovi, co mi ujíždí, hodím na hlavu celou přehradu. Nápad zlatý, hratelnost arkádová, ale jak si člověk zvykne na to, že skluz je plus a cokoli dalšího jen zdržuje, bude se skvěle bavit. Jen ty mezihry nejsou vždycky úplně top a ostré úhly v ulicích víc štvou než motivují. Ale zbytek hotová radost pro partičku kamarádů, kteří si chtějí na kolech dělat naschvály. Škoda, že hra nevyvolala větší odezvu, takže je definitivní počet tratí i aut. Tady bych si nějaké rozšíření dal sakra líbit.
Syphon Filter: Dark Mirror
Svého času jsem první dva Syphon Filtry dost pařil na PlayStationu. Je to pro mě taková srdcovka. I když jsem z nějakého důvodu dohrál jenom dvojku. O trojce a dalších dílech jsem donedávna neměl ani ponětí. Po zakoupení PSP to byla jedna z prvních věcí, co mě napadla. Mohl bych zkusit nějaký z těch novějších Syphon Filtrů. Jak to na mě dneska bude fungovat? Bude to stejné nebo jiné? Bude to tak epické jako tenkrát?
Bohužel není, ale není to vůbec špatné. Ačkoliv se hra tak tváří, stealth po vás, kromě jedné výjimky, nevyžaduje. Mnohem jednodušší a efektivnější je vzít bouchačku a všechny je jednoduše postřílet. To je velká škoda. Naštěstí je střílení odpočinkové a zábavné. Hra se vás nesnaží srážet brutální obtížností a místo toho rozjede klasický konspirační příběh o zlých teroristech a jejich super zbraních. Příběhové klišé z toho stříká proudem, ale komu by to vadilo u střílečky.
Ovládání je v rámci možností dobře navržené (Proč sakra nemá PSP druhý trigger nalevo!?). Jediné, co trochu dělá neplechu je systém krytí. Když se s postavičkou přiblížíte ke zdi, automaticky se k ní otočí zády. A to i v době, kdy to nechcete. Když totiž nepřátelé běží k vám, je docela zdlouhavé a nemotorné se zpátky dostat do klasického postavení. Tohle bych chtěl mít víc pod kontrolou. Chápu, že PSP má omezený počet tlačítek a tohle je takový kompromis. Někdy to ale bylo k vzteku.
Zvuky stojí za starou belu. Prakticky jediné co slyšíte je střelba a nějaký ten dabing. Je to jedna z těch her, u kterých mi vůbec nevadilo hrát v MHD bez zvuku. Grafika je na tom o mnoho lépe. Mise jsou pěkně designově navržené. Nemusíte bloudit a vždy víte co dělat. To se počítá. Na animace se pěkně kouká. Škoda, že je sráží šíleně rychlý, až skoro epileptický střih. Pokud si odmyslím, jak je to hezké, tak vlastně ani není moc na co koukat.
Dark Mirror jako střílečka funguje dobře. Bavil jsem se u ní. Vypadá to, že na stealth ani hra nebyla moc navržena. Nepřátelé si vás hned všimnou a plížení je celkově dost nemotorné. Možná, že za to hra dává nějaké odměny. Stealth ale tady zábavu rozhodně nezvedá. Škoda, že to také nebylo trochu delší a, že příběh je tak nudný. Možná vidím první dva díly nostalgickýma brýlemi. Možná je tohle lepší. Vzpomínky na Dark Mirror asi nebudu mít moc velké. Třeba další díl bude epičtější.
Bohužel není, ale není to vůbec špatné. Ačkoliv se hra tak tváří, stealth po vás, kromě jedné výjimky, nevyžaduje. Mnohem jednodušší a efektivnější je vzít bouchačku a všechny je jednoduše postřílet. To je velká škoda. Naštěstí je střílení odpočinkové a zábavné. Hra se vás nesnaží srážet brutální obtížností a místo toho rozjede klasický konspirační příběh o zlých teroristech a jejich super zbraních. Příběhové klišé z toho stříká proudem, ale komu by to vadilo u střílečky.
Ovládání je v rámci možností dobře navržené (Proč sakra nemá PSP druhý trigger nalevo!?). Jediné, co trochu dělá neplechu je systém krytí. Když se s postavičkou přiblížíte ke zdi, automaticky se k ní otočí zády. A to i v době, kdy to nechcete. Když totiž nepřátelé běží k vám, je docela zdlouhavé a nemotorné se zpátky dostat do klasického postavení. Tohle bych chtěl mít víc pod kontrolou. Chápu, že PSP má omezený počet tlačítek a tohle je takový kompromis. Někdy to ale bylo k vzteku.
Zvuky stojí za starou belu. Prakticky jediné co slyšíte je střelba a nějaký ten dabing. Je to jedna z těch her, u kterých mi vůbec nevadilo hrát v MHD bez zvuku. Grafika je na tom o mnoho lépe. Mise jsou pěkně designově navržené. Nemusíte bloudit a vždy víte co dělat. To se počítá. Na animace se pěkně kouká. Škoda, že je sráží šíleně rychlý, až skoro epileptický střih. Pokud si odmyslím, jak je to hezké, tak vlastně ani není moc na co koukat.
Dark Mirror jako střílečka funguje dobře. Bavil jsem se u ní. Vypadá to, že na stealth ani hra nebyla moc navržena. Nepřátelé si vás hned všimnou a plížení je celkově dost nemotorné. Možná, že za to hra dává nějaké odměny. Stealth ale tady zábavu rozhodně nezvedá. Škoda, že to také nebylo trochu delší a, že příběh je tak nudný. Možná vidím první dva díly nostalgickýma brýlemi. Možná je tohle lepší. Vzpomínky na Dark Mirror asi nebudu mít moc velké. Třeba další díl bude epičtější.
Pro: zábavná a dobře hratelná střílečka, pěkné animace, pěkný design misí
Proti: nevychytaný systém krytí, minimální důraz na stealth, celkem krátké, nevýrazné zvuky, nudný klišé příběh
Medal of Honor: Heroes
Není to tak dávno, co jsem se pohoršoval nad zoufale zastaralým ovládáním v Medal of Honor. Hra sice měla zajímavé mise, ale to ovládání. V Medal of Honor: Heroes je to přesně naopak. Nikdy bych nevěřil, že se na PSP dají takhle dobře ovládat FPSka. Život je samé překvapení. Škoda, že na PSP nevyšlo víc FPS, které třeba byly primárně určené na velké konzole.
Bohužel to ostatní už tak slavné není. Alespoň teda v singlu. Hra vás v každé úrovni hodí do arény, kde se neustále respawnují nepřátelé, a zadá vám nějaký úkol. Sebrat nějaké dokumenty, vyhodit něco nebo zabít důstojníky a zdrhnout. Obsadit v časovém limitu záchytné body a držet je, dokud vám nenaskáčou body. Obsadit v časovém limitu záchytné body, které stačí jen obsadit, ale obsazení je těžší. Vystřílet v časovém limitu určitý počet protivníků. To je všechno. Tyhle úkoly se dokola opakují v 15 misích v různých prostředích. Mise vám ještě zpestřují nepovinné úkoly a můžete je hrát tak často, dokud za jejich rychlý a čistý průběh nedostanete zlatou medaili.
Ne, že by střílení, díky skvělému ovládání, nebylo zábavné. Když se mi ale pořád za zády zjevují protivníci, je to někdy úmorné. Někdy jich na vás najednou naběhne tak moc, že to s jedním zásobníkem nedáte a co pak. Možná se skrčit nebo pomalým pohybem zkusit utéct. Spolubojovníci v boji zase tolik nepomohou. Spíš pořád lezou do výhledu. Ještě, že tady není friendly fire. Asi bych měl hodně záporných bodů.
Celá kampaň působí jako rozehřívací trenažer před multiplayerem, který už dneska stejně nefunguje. Je to zábavné. Je to žalostně krátké. Vzhledem k počtu úkolů ve hře to ale stačí. Alespoň grafika mohla být lepší. PSPéčko umí víc. Všeho mohlo být tak nějak víc.
Bohužel to ostatní už tak slavné není. Alespoň teda v singlu. Hra vás v každé úrovni hodí do arény, kde se neustále respawnují nepřátelé, a zadá vám nějaký úkol. Sebrat nějaké dokumenty, vyhodit něco nebo zabít důstojníky a zdrhnout. Obsadit v časovém limitu záchytné body a držet je, dokud vám nenaskáčou body. Obsadit v časovém limitu záchytné body, které stačí jen obsadit, ale obsazení je těžší. Vystřílet v časovém limitu určitý počet protivníků. To je všechno. Tyhle úkoly se dokola opakují v 15 misích v různých prostředích. Mise vám ještě zpestřují nepovinné úkoly a můžete je hrát tak často, dokud za jejich rychlý a čistý průběh nedostanete zlatou medaili.
Ne, že by střílení, díky skvělému ovládání, nebylo zábavné. Když se mi ale pořád za zády zjevují protivníci, je to někdy úmorné. Někdy jich na vás najednou naběhne tak moc, že to s jedním zásobníkem nedáte a co pak. Možná se skrčit nebo pomalým pohybem zkusit utéct. Spolubojovníci v boji zase tolik nepomohou. Spíš pořád lezou do výhledu. Ještě, že tady není friendly fire. Asi bych měl hodně záporných bodů.
Celá kampaň působí jako rozehřívací trenažer před multiplayerem, který už dneska stejně nefunguje. Je to zábavné. Je to žalostně krátké. Vzhledem k počtu úkolů ve hře to ale stačí. Alespoň grafika mohla být lepší. PSPéčko umí víc. Všeho mohlo být tak nějak víc.
Pro: skvělé ovládání, zábavné střílení
Proti: opakující se úkoly v misích, neustálý respawn, málo misí, jeden druh nepřítele
Scarface: Money. Power. Respect.
BystrozrakýV herních končinách roku 2006 vycházely takové pecky s dnes již legendárním statusem jako Hitman Blood Money, Company of Heroes, Bully, TES IV: Oblivion, Zoufalé manželky, Gears of War nebo Okami. Zároveň se rozmohl nešvar – hry podle starých kultovních trháků. Můžete mi oponovat, že předešlý rok vydalo Rockstar úspěšnou hru The Warriors podle filmu Waltera Hilla z konce 70. let, či že EA herně zadaptovala bondovku se Seanem Connerym From Russia with Love a dám vám za pravdu. Ovšem toho roku 2006 se toho nadělilo podstatně více – The Godfather, Reservoir Dogs nebo nejlepší hra na PS2 Beverly Hills Cop. Současně s těmito filmy tu je ještě jeden, který se tentýž rok dočkal dokonce dvou her! Řeč není o ničem jiném než o legendárním filmu Briana De Palmy Scarface. Onu první hru zná většina lidí jako klon GTA, která vyšla na počítač a konzole. O té druhé tahové strategii s podtitulem Money. Power. Respect. vydané pouze na PSP jako by se slehla zem. Našel jsem pouze pár gameplay videí a to je všechno.
Příběh hry je takřka nulový a skládá se pouze ze scén z filmu, které jsou složeny v pořadí, aby dávaly alespoň relativní smysl v závislosti na misích, které budete hrotit. Mise samotné jsou taky takové bez nápadu a všechny se stáčí k tomu, abyste něco obsadili, či vydělali x miliónů. Zároveň se celá hra, složená z 10 příběhových scénářů, odehrává na jedné stejné mapě, takže vlastně ani mise samotné nedávají moc smysl. Jednou musíte obsadit půlku města, přičemž zničíte konkurenční kartel, ale v následující misi máte za úkol ten kartel, který jste už zničili, zničit. No a na konci si můžete užít špatně střiženou pětisekundovou ukázku a titulky.
Hra je tahová strategie, kdy se jedno kolo dělí na tři fáze – budování, dealování a boj.
Při budování můžete stavět varny, které produkují fet nebo skladiště, kde si budete neprodané zboží odkládat. Zároveň můžete uzavřít spojenectví s konkurenčním kartelem nebo najímat vojáky, či dealery. Ovšem u těch spojenectví vzpomínejte na slova, která nepadla v remaku mafie „přátelství je srajda“. Nikdy totiž nemáte jistotu, že vás vaši „kamarádi“ nezradí a co si budeme, také jsem občas lišácky porušil nějakou domluvu.
Vedle kupování baráků a najímání pomocné síly si můžete kupovat tzv. výhody, které se dělí na tři kategorie:
> Bojové, které využijete zejména ve třetí fázi kola. Jedná se o bojové výhody, kdy například můžete dát svým pěšákům neprůstřelné vesty, či si můžete povolat snipera nebo lze podplatit nepřátelské pěšáky, aby se k vám přidali. Jen poznamenám, že když nebudete mít žádnou bojovou výhodu, tak vám pomáhej pánbůh.
> Drogové využijete zejména v dealovací části a většinou jde o to, že můžete zvýšit cenu nějaké drogy v určitém distriktu nebo dostanete varnu, či sklad zdarma.
> Zákonné můžete využít ve všech fázích. Například můžete uvalit embargo na určitou drogu, donutit konkurenční rodinu, aby na vás během třetí části nezaútočila, či vymáhat po sousedních kartelech daň.
Během dealování logicky dealujete drogy, kdy rozesíláte dealery s vaším zbožím po čtvrtích, které máte pod palcem. Můžete se však stát, že vás načape policie, čímž přijdete o všechny vaše drogy a budete muset v následujícím kole vykoupit i vaše dealery. No a na závěr během boje můžete buď útočit na jiné čtvrti nebo se bránit, čímž lze přemisťovat vaše vojáky.
Boje fungují tak, že můžete před vstupem do akce využít nějakou bojovou výhodu, čímž můžete zpočátku oslabit soupeře. Například jim můžete dát bombu do auta, či naspeedovat své pěšáky, aby dávali větší damage.
Samotný boj probíhají tak, že nějaký neurčitý časový úsek probíhá graficky moc nelíbezná přestřelka, po které nastává pauza a vy můžete využít bojovou výhodu, či si za příplatek s velkou přirážkou zaplatit posily. Náhody se dějí a tak se může stát, že se v jednom distriktu sejde více kartelů. Zde ale nějaké dohody nehrají sebemenší roli a prostě ten, čí vojáci zůstanou stát, dostane území.
Obtížnost, která je pro celou hru fixní, nebyla vůbec těžká. Jistě v pozdějších misích jste uvaleni do horších podmínek, ale jenom dvě mise jsem musel párkrát opakovat, jelikož se mi stal nějaký větší nešvar. Ovšem jak říkám, nejedná se o obtížnou hru a vždycky jsem končil s nesmyslným náskokem před ostatními kartely. Je tu ale jedna taktika, která se mi vždycky osvědčila a která může až nechutně zlehčit hru.
Když bylo na mapě více kartelů, tak jsem s někým uzavřel spojenectví a poté jsem za pomocí výhod znemožnil rodině druhé, aby na mě zaútočila. Když to potom bylo 1v1, tak jsem tuhle strategii spamoval každé kolo a měl jsem vyhráno. Tady ale také záleží na vašem štěstí, abyste tu konkrétní výhodu dostali.
Celou hru bych ohodnotil jako banální, přičemž ale neskrývám, že bych se zpočátku nebavil. Bavilo mě sledovat, jak se mi z prodávání drog mastí kapsy, jak drtím své nepřátelé a pomalu rozšiřuji své působení. Bohužel se ale po chvíli dostavil stereotyp. Svoji nemalou práci na tom má nedostatečně rozmanitá variace misí a fakt, že se všech 10 scénářů odehrává na jedná a té samé mapě s tím stejným rozložením území.
Udělám možná nesmyslné přirovnání, ale Age of Mythology, má v podstatě také stereotypní hratelnost. Vždyť furt do kola jenom těžíte suroviny, stavíte baráky a jednotky. Ale je to návykové a hodně tomu napomáhá rozmanitost jednotlivých národů a samotných scénářů. Samozřejmě AoM a Scarface Money. Power. Respect. nejsou ani zdaleka srovnatelné hry, ale myslím si, že Scarface by nemusela být tak průměrnou hrou. S trochou péče a lásky by se mohlo jednat o fajnovou strategii. Chápu ale, že se nepočítalo s tím, že by tahle hra měla mít nějaké větší ambice.
Pokud vás ale zajímají gangsterské strategie, tak tahle hra určitě stojí alespoň za vyzkoušení. Pokud se vám nechce sjíždět bazary, či ebay, tak na emulátor to (snad) lehko seženete.
[HERNÍ VÝZVA 2020 - 6. "Ještě jeden tah..."]
Příběh hry je takřka nulový a skládá se pouze ze scén z filmu, které jsou složeny v pořadí, aby dávaly alespoň relativní smysl v závislosti na misích, které budete hrotit. Mise samotné jsou taky takové bez nápadu a všechny se stáčí k tomu, abyste něco obsadili, či vydělali x miliónů. Zároveň se celá hra, složená z 10 příběhových scénářů, odehrává na jedné stejné mapě, takže vlastně ani mise samotné nedávají moc smysl. Jednou musíte obsadit půlku města, přičemž zničíte konkurenční kartel, ale v následující misi máte za úkol ten kartel, který jste už zničili, zničit. No a na konci si můžete užít špatně střiženou pětisekundovou ukázku a titulky.
Hra je tahová strategie, kdy se jedno kolo dělí na tři fáze – budování, dealování a boj.
Při budování můžete stavět varny, které produkují fet nebo skladiště, kde si budete neprodané zboží odkládat. Zároveň můžete uzavřít spojenectví s konkurenčním kartelem nebo najímat vojáky, či dealery. Ovšem u těch spojenectví vzpomínejte na slova, která nepadla v remaku mafie „přátelství je srajda“. Nikdy totiž nemáte jistotu, že vás vaši „kamarádi“ nezradí a co si budeme, také jsem občas lišácky porušil nějakou domluvu.
Vedle kupování baráků a najímání pomocné síly si můžete kupovat tzv. výhody, které se dělí na tři kategorie:
> Bojové, které využijete zejména ve třetí fázi kola. Jedná se o bojové výhody, kdy například můžete dát svým pěšákům neprůstřelné vesty, či si můžete povolat snipera nebo lze podplatit nepřátelské pěšáky, aby se k vám přidali. Jen poznamenám, že když nebudete mít žádnou bojovou výhodu, tak vám pomáhej pánbůh.
> Drogové využijete zejména v dealovací části a většinou jde o to, že můžete zvýšit cenu nějaké drogy v určitém distriktu nebo dostanete varnu, či sklad zdarma.
> Zákonné můžete využít ve všech fázích. Například můžete uvalit embargo na určitou drogu, donutit konkurenční rodinu, aby na vás během třetí části nezaútočila, či vymáhat po sousedních kartelech daň.
Během dealování logicky dealujete drogy, kdy rozesíláte dealery s vaším zbožím po čtvrtích, které máte pod palcem. Můžete se však stát, že vás načape policie, čímž přijdete o všechny vaše drogy a budete muset v následujícím kole vykoupit i vaše dealery. No a na závěr během boje můžete buď útočit na jiné čtvrti nebo se bránit, čímž lze přemisťovat vaše vojáky.
Boje fungují tak, že můžete před vstupem do akce využít nějakou bojovou výhodu, čímž můžete zpočátku oslabit soupeře. Například jim můžete dát bombu do auta, či naspeedovat své pěšáky, aby dávali větší damage.
Samotný boj probíhají tak, že nějaký neurčitý časový úsek probíhá graficky moc nelíbezná přestřelka, po které nastává pauza a vy můžete využít bojovou výhodu, či si za příplatek s velkou přirážkou zaplatit posily. Náhody se dějí a tak se může stát, že se v jednom distriktu sejde více kartelů. Zde ale nějaké dohody nehrají sebemenší roli a prostě ten, čí vojáci zůstanou stát, dostane území.
Obtížnost, která je pro celou hru fixní, nebyla vůbec těžká. Jistě v pozdějších misích jste uvaleni do horších podmínek, ale jenom dvě mise jsem musel párkrát opakovat, jelikož se mi stal nějaký větší nešvar. Ovšem jak říkám, nejedná se o obtížnou hru a vždycky jsem končil s nesmyslným náskokem před ostatními kartely. Je tu ale jedna taktika, která se mi vždycky osvědčila a která může až nechutně zlehčit hru.
Když bylo na mapě více kartelů, tak jsem s někým uzavřel spojenectví a poté jsem za pomocí výhod znemožnil rodině druhé, aby na mě zaútočila. Když to potom bylo 1v1, tak jsem tuhle strategii spamoval každé kolo a měl jsem vyhráno. Tady ale také záleží na vašem štěstí, abyste tu konkrétní výhodu dostali.
Celou hru bych ohodnotil jako banální, přičemž ale neskrývám, že bych se zpočátku nebavil. Bavilo mě sledovat, jak se mi z prodávání drog mastí kapsy, jak drtím své nepřátelé a pomalu rozšiřuji své působení. Bohužel se ale po chvíli dostavil stereotyp. Svoji nemalou práci na tom má nedostatečně rozmanitá variace misí a fakt, že se všech 10 scénářů odehrává na jedná a té samé mapě s tím stejným rozložením území.
Udělám možná nesmyslné přirovnání, ale Age of Mythology, má v podstatě také stereotypní hratelnost. Vždyť furt do kola jenom těžíte suroviny, stavíte baráky a jednotky. Ale je to návykové a hodně tomu napomáhá rozmanitost jednotlivých národů a samotných scénářů. Samozřejmě AoM a Scarface Money. Power. Respect. nejsou ani zdaleka srovnatelné hry, ale myslím si, že Scarface by nemusela být tak průměrnou hrou. S trochou péče a lásky by se mohlo jednat o fajnovou strategii. Chápu ale, že se nepočítalo s tím, že by tahle hra měla mít nějaké větší ambice.
Pokud vás ale zajímají gangsterské strategie, tak tahle hra určitě stojí alespoň za vyzkoušení. Pokud se vám nechce sjíždět bazary, či ebay, tak na emulátor to (snad) lehko seženete.
[HERNÍ VÝZVA 2020 - 6. "Ještě jeden tah..."]
Crisis Core: Final Fantasy VII
Crisis Core je bezesporu největší a nejpovedenější součást kompilace doprovázející legendární Final Fantasy VII. Hra je, stejně jako originál, JRPG. Ovšem přináší velké množství odlišností. Největší a zároveň nejkontroverznější je soubojový systém. Ten je akční a probíhá v reálném čase, přesto je, především v pozdějších fázích, značně komplexní. Základ ničím nepřekvapí, útoky střídají úhyby a bloky, hlavní postava se musí pohybovat po omezeném bojišti. Taktiku do boje vnáší pro FFVII tradiční materie. Z jejich obrovského množství je možné používat jen šest najednou. Navíc je možné je levelovat a vylepšovat pomocí mechaniky Materia Fusion. Lze tedy vytvářet velké množství kombinací, které je vhodné měnit dle druhu protivníků v dané lokaci. Někteří jsou proti mnoha útokům naprosto imunní. K tomu je k dispozici vybavení, další až čtyři kousky. Opravdu silné vybavení a materie je náročné získat, ale jejich efekt je značný a vyplatí se investovat čas do jejich zlepšení. Doporučuji získat alespoň část vybavení Genji. Zvláštní je systém levelování postavy a používání limitů. Stále se točící sloty (jako na automatech) vyvolávaní limity a přidávají level postavě nebo materii náhodně. Nebyl tak problém poskočit o 4 levely za pár minut a pak naopak hodinu nic. Pro summony platí totéž, jejich animace je sice působivá, ale dlouhá a když je po páté za hodinu je to dost otrava.
Hra vyšla pouze pro přenosné PSP, čemuž je skvěle přizpůsobena. Hlavní příběhová linie má celkem dlouhé mise plné animací. Sleduje osudy Zacka, známého z předchozích FFIV projektů, sedl let před původní hrou. Délku odhaduji na maximálně 15 hodin a obtížnost také není zrovna vysoká. Největší porce obsahu je v rámci volitelných misí. Těch je 300 a většina z nich je na 5 - 20 minut. Ideální na cesty nebo kratší pauzy. Bohužel jsou mise dost nevyvážené. Z počátku se často objevuje nové prostředí a protivníci, ale postupně se jedna podobá druhé jako vejce vejci. Naštěstí se mise zpřístupňují i na přeskáčku, takže se dají rozumně střídat. Některé celky jsou propojeny fajn příběhem. Mise určitě doporučuji projít, jinak moc výbavy ani levelů nezískáte. Hru nejspíš zvládnete dohrát i s minimem vedlejších misí, ale byla by škoda minout ty skvělé. Zhruba 100 misí má dost vysokou obtížnost, takže zužitkujete veškeré prostředky. Závěrečný souboj s Minervou opravdu stojí za to a úspěšný pokus nakonec trval snad půl hodiny.
Příběh je super a už jen kvůli němu hra stojí za to. Potěší také významná role známých postav. Grafika je povedená a na možnosti PSP skvělá. Po dohrání je možnost pokračovat na vyšší obtížnost, ale to už mě neláká. Ve hře jsem strávil asi 70 hodin a mám dokončeno 95% misí. Ostatní se neodemkly, takže jsem zřejmě něco minul v hlavní dějové linii. Fanouškům Final Fantasy musím hru rozhodně doporučit. Nemám problém věřit, že jde o nejlepší hru na PSP.
Hra vyšla pouze pro přenosné PSP, čemuž je skvěle přizpůsobena. Hlavní příběhová linie má celkem dlouhé mise plné animací. Sleduje osudy Zacka, známého z předchozích FFIV projektů, sedl let před původní hrou. Délku odhaduji na maximálně 15 hodin a obtížnost také není zrovna vysoká. Největší porce obsahu je v rámci volitelných misí. Těch je 300 a většina z nich je na 5 - 20 minut. Ideální na cesty nebo kratší pauzy. Bohužel jsou mise dost nevyvážené. Z počátku se často objevuje nové prostředí a protivníci, ale postupně se jedna podobá druhé jako vejce vejci. Naštěstí se mise zpřístupňují i na přeskáčku, takže se dají rozumně střídat. Některé celky jsou propojeny fajn příběhem. Mise určitě doporučuji projít, jinak moc výbavy ani levelů nezískáte. Hru nejspíš zvládnete dohrát i s minimem vedlejších misí, ale byla by škoda minout ty skvělé. Zhruba 100 misí má dost vysokou obtížnost, takže zužitkujete veškeré prostředky. Závěrečný souboj s Minervou opravdu stojí za to a úspěšný pokus nakonec trval snad půl hodiny.
Příběh je super a už jen kvůli němu hra stojí za to. Potěší také významná role známých postav. Grafika je povedená a na možnosti PSP skvělá. Po dohrání je možnost pokračovat na vyšší obtížnost, ale to už mě neláká. Ve hře jsem strávil asi 70 hodin a mám dokončeno 95% misí. Ostatní se neodemkly, takže jsem zřejmě něco minul v hlavní dějové linii. Fanouškům Final Fantasy musím hru rozhodně doporučit. Nemám problém věřit, že jde o nejlepší hru na PSP.
Grand Theft Auto: Chinatown Wars
Po nedávném pořízení PSP se moje pozornost upnula na hru z mé oblíbené série GTA, o které jsem toho slyšel nejméně. Věděl jsem pouze o její existenci a o její velké odlišnosti vůči jiným gétéáčkům, které vyšly na příruční konzole. Po dohrání mohu konstatovat, že Chinatown Wars je nejvíce atypickým přírůstkem do nejkontroverznější a nejúspěšnější série videoherního průmyslu.
Její zmiňovaná atypičnost tkví zejména v hratelnosti, která je arkádovější a některé herní prvky se v normálních dílech nemihnou ani náznakem.
Řeč je zejména o obchodu s drogami, jenž výdělek z nich bude činit velkou část vašich příjmů. Cestujete po Liberty City od dealera k dealerovi, kupujete a prodáváte drogy. Drog je tu šest druhů. Dostáváte typy na dealery, kteří prodávají své zboží pod cenou a typy na ty, kteří je za větší obnos vykupují. Cena drog je zároveň proměnná v závislosti na teritoriu, kde obchodujete. Různé gangy mají totiž preference, které drogy vykupují a které prodávají. Musíte také však počítat s tím, že vás během obchodu vyruší policie.
Policie se zbavíte tím, že kolik hvězdiček máte, tolik musíte při honičce zničit aut ochránců zákona. Zbavit se jich můžete i klasicky v autolakovnách. Bohužel vstup do nich máte zakázaný, pokud máte v patách policisty, což během pátrání máte neustále. Tudíž mi existence autolakoven přišla naprosto zbytečná a musel jsem se naučit, jak efektivně vybourávat policejní auta. Tento systém mi nevadil a svým způsobem mi přišel zajímavý. Bohužel není zrovna jednoduché docílit zničení policejního vozu, když sám řídíte pomalou šunku.
Také jsem si musel zvykat na řízení. Nemyslím to teď v souvislosti s kamerou, která vás po celou dobu hraní snímá z ptačí perspektivy. Tato ptačí perspektiva se mi právě líbila a s láskou jsem vzpomínal na GTA 2. Samotné řízení mě také bavilo, bohužel ulice Liberty City jsou ouzké a hustota dopravy by se dala krájet. Životnost aut se dá čítat na několik nárazů, tudíž jsem musel několikrát během cesty přes půlku města měnit dopravní prostředek.
Gunplay sám o sobě funguje v pohodě, ovšem pozlobí vás auto-aim, který poměrně často míří přesně tam, kam nechcete. Můžete si měnit cíle pomocí d-padu, ovšem je to nepraktické, když vás neustále od jisté smrti dělí zlomky sekund. Tento zlobící auto-aim mě stál několik nervů. Například jsem umřel, protože se Huang, hlavní hrdina hry, rozhodl místo do nepřítele střílet do kolemjdoucího. Jindy mě zatkli policisté, protože místo toho, aby Huang sestřelil policistu, který se do auta dobýval, tak začal nesmyslně střílet do zaparkovaných aut.
Zbraní je zde přiměřené množství a jejich nákup lze provádět skrze mobilní emitor, který má zde velkou funkci. Můžete si na něm nastavovat GPS navigaci, máte přístup k e-mailům, které vám odemykají další mise. Máte zde právě již zmiňované typy na dealery a na mapě znázorněna již zmiňovaná teritoria. Skrze telefon lze také ukládat hru. Ovšem u obsluhy telefonu mě rozlaďovala sice ne velká, přesto viditelná a otravná doba načítání jednotlivých okýnek.
Chinatown Wars také sází na "minihry", kdy například při vykrádání auta musíte pomocí příslušného škvrdlání joysticku odmontovat desku v autě a spojením drátu nastartovat auto. Bavilo mě si také na benzínce zaplatit benzín a pohybem stříkající tankovací pistole si naplňovat láhve, čímž jsem si dělal Molotovy koktejly. Lze také navštěvovat trafiky a kupovat si tam řadu losů, díky kterým si můžete vytřít životy, peníze, zbraně, či nový safehouse.
Mise samotné mě také bavily. Většina mají vesměs podobnou náplň, ovšem vždy se každá od sebe nějakým způsobem liší. Některé mise mě bavily hodně, některé zase méně. Avšak co je u GTA dlouholetou a nesmrtelnou tradicí, tak jsou „vysírací“ mise, jejíž jedinou úlohou je vás, co nejvíce vytočit. V souvislosti s Chinatown Wars se vždycky jednalo o escort mise, kdy moji naprosto vypatlaní parťáci vždy nabíhali do největších přestřelek a jejich health bar padal rychleji než prostřelený zepelín hraběte von Zeppelina. Naštěstí po úspěšném nezdolání mise jsem ji mohl ihned znovu spustit a při zbytečném přejíždění jízdu také přeskočit.
Vizuál by se dal přirovnat, alespoň co se týče atmosféry města a využití barevné palety, ke GTA IV. Není se čemu divit, když Chinatown Wars vyšla rok po čtvrtém dílu. Podobnost také pokračuje, co se týče rozložení města. Pokud jste čtvrtý díl hráli, tak jistě v Chinatown Wars rozeznáte některé pamětihodnosti Liberty City, včetně nadzemky. Ta zde funguje spíše jako vizuální smog, avšak jako dobrý vizuální smog.
Výtvarná stránky hry je povedená. Místo animovaných cutscén zde máte komiksová okénka, či chcete-li powerpointové prezentace, které svůj účel plní, alespoň co se dialogů týče. Bohužel vážnější momenty zde působí poněkud prkenně.
Musím však vyzdvihnout hudební složku hry, která sice nesází na známé písně, přesto dokázala za pomocí různých interpretů přijít s dobrými a převážně čistě instrumentálními rádii.
K příběhu se nevyjadřuji takto pozdě nadarmo. Chinatown Wars mě v tomto směru nijak moc neoslovilo.
V kostce – hlavním hrdinou hry je Huang Lee, rozmazlený majetný synáček nedávno zavražděného šéfa triády. Huang musí letět do Liberty City, aby zde předal nástupci tzv. Yu Jian, cenný rodinný meč. Ovšem co čert nechtěl Huang je přepaden a meč je mu odcizen. Tudíž vaším úkolem je meč nalézt a zjistit totožnost viníka, který za celým přepadením stál.
Vezmu-li například v potaz GTA San Andreas, které jsem poprvé v životě dohrál na začátku roku, tak příběhově se nejedná o žádné scenáristické veledílo. Ovšem bavily mě zajímavé postavy, dialogy a humor. Bohužel u Chinatown Wars jsem se dočkal průměrné zápletky, s průměrnějšími postavami a charakterově prázdným hlavním hrdinou. Huang Lee není ničím zajímavý, tedy pomineme-li, že ho všichni neustále a neúnavně označují za idiota. Opravdu v každém dialogu, je Huang nazván debilem, až mi z toho po velice krátké době bylo trapně. Alespoň humor mě místy pobavil.
GTA Chinatown Wars je zajímavý experiment, který ve výsledku vyšel jako nadprůměrná povedená hra. Bavil jsem se od začátku do konce a říkám si, že je škoda, že jsme se nedočkali dalšího podobně laděného kousku.
[HERNÍ VÝZVA 2020 - 7. "Neseď doma"]
Její zmiňovaná atypičnost tkví zejména v hratelnosti, která je arkádovější a některé herní prvky se v normálních dílech nemihnou ani náznakem.
Řeč je zejména o obchodu s drogami, jenž výdělek z nich bude činit velkou část vašich příjmů. Cestujete po Liberty City od dealera k dealerovi, kupujete a prodáváte drogy. Drog je tu šest druhů. Dostáváte typy na dealery, kteří prodávají své zboží pod cenou a typy na ty, kteří je za větší obnos vykupují. Cena drog je zároveň proměnná v závislosti na teritoriu, kde obchodujete. Různé gangy mají totiž preference, které drogy vykupují a které prodávají. Musíte také však počítat s tím, že vás během obchodu vyruší policie.
Policie se zbavíte tím, že kolik hvězdiček máte, tolik musíte při honičce zničit aut ochránců zákona. Zbavit se jich můžete i klasicky v autolakovnách. Bohužel vstup do nich máte zakázaný, pokud máte v patách policisty, což během pátrání máte neustále. Tudíž mi existence autolakoven přišla naprosto zbytečná a musel jsem se naučit, jak efektivně vybourávat policejní auta. Tento systém mi nevadil a svým způsobem mi přišel zajímavý. Bohužel není zrovna jednoduché docílit zničení policejního vozu, když sám řídíte pomalou šunku.
Také jsem si musel zvykat na řízení. Nemyslím to teď v souvislosti s kamerou, která vás po celou dobu hraní snímá z ptačí perspektivy. Tato ptačí perspektiva se mi právě líbila a s láskou jsem vzpomínal na GTA 2. Samotné řízení mě také bavilo, bohužel ulice Liberty City jsou ouzké a hustota dopravy by se dala krájet. Životnost aut se dá čítat na několik nárazů, tudíž jsem musel několikrát během cesty přes půlku města měnit dopravní prostředek.
Gunplay sám o sobě funguje v pohodě, ovšem pozlobí vás auto-aim, který poměrně často míří přesně tam, kam nechcete. Můžete si měnit cíle pomocí d-padu, ovšem je to nepraktické, když vás neustále od jisté smrti dělí zlomky sekund. Tento zlobící auto-aim mě stál několik nervů. Například jsem umřel, protože se Huang, hlavní hrdina hry, rozhodl místo do nepřítele střílet do kolemjdoucího. Jindy mě zatkli policisté, protože místo toho, aby Huang sestřelil policistu, který se do auta dobýval, tak začal nesmyslně střílet do zaparkovaných aut.
Zbraní je zde přiměřené množství a jejich nákup lze provádět skrze mobilní emitor, který má zde velkou funkci. Můžete si na něm nastavovat GPS navigaci, máte přístup k e-mailům, které vám odemykají další mise. Máte zde právě již zmiňované typy na dealery a na mapě znázorněna již zmiňovaná teritoria. Skrze telefon lze také ukládat hru. Ovšem u obsluhy telefonu mě rozlaďovala sice ne velká, přesto viditelná a otravná doba načítání jednotlivých okýnek.
Chinatown Wars také sází na "minihry", kdy například při vykrádání auta musíte pomocí příslušného škvrdlání joysticku odmontovat desku v autě a spojením drátu nastartovat auto. Bavilo mě si také na benzínce zaplatit benzín a pohybem stříkající tankovací pistole si naplňovat láhve, čímž jsem si dělal Molotovy koktejly. Lze také navštěvovat trafiky a kupovat si tam řadu losů, díky kterým si můžete vytřít životy, peníze, zbraně, či nový safehouse.
Mise samotné mě také bavily. Většina mají vesměs podobnou náplň, ovšem vždy se každá od sebe nějakým způsobem liší. Některé mise mě bavily hodně, některé zase méně. Avšak co je u GTA dlouholetou a nesmrtelnou tradicí, tak jsou „vysírací“ mise, jejíž jedinou úlohou je vás, co nejvíce vytočit. V souvislosti s Chinatown Wars se vždycky jednalo o escort mise, kdy moji naprosto vypatlaní parťáci vždy nabíhali do největších přestřelek a jejich health bar padal rychleji než prostřelený zepelín hraběte von Zeppelina. Naštěstí po úspěšném nezdolání mise jsem ji mohl ihned znovu spustit a při zbytečném přejíždění jízdu také přeskočit.
Vizuál by se dal přirovnat, alespoň co se týče atmosféry města a využití barevné palety, ke GTA IV. Není se čemu divit, když Chinatown Wars vyšla rok po čtvrtém dílu. Podobnost také pokračuje, co se týče rozložení města. Pokud jste čtvrtý díl hráli, tak jistě v Chinatown Wars rozeznáte některé pamětihodnosti Liberty City, včetně nadzemky. Ta zde funguje spíše jako vizuální smog, avšak jako dobrý vizuální smog.
Výtvarná stránky hry je povedená. Místo animovaných cutscén zde máte komiksová okénka, či chcete-li powerpointové prezentace, které svůj účel plní, alespoň co se dialogů týče. Bohužel vážnější momenty zde působí poněkud prkenně.
Musím však vyzdvihnout hudební složku hry, která sice nesází na známé písně, přesto dokázala za pomocí různých interpretů přijít s dobrými a převážně čistě instrumentálními rádii.
K příběhu se nevyjadřuji takto pozdě nadarmo. Chinatown Wars mě v tomto směru nijak moc neoslovilo.
V kostce – hlavním hrdinou hry je Huang Lee, rozmazlený majetný synáček nedávno zavražděného šéfa triády. Huang musí letět do Liberty City, aby zde předal nástupci tzv. Yu Jian, cenný rodinný meč. Ovšem co čert nechtěl Huang je přepaden a meč je mu odcizen. Tudíž vaším úkolem je meč nalézt a zjistit totožnost viníka, který za celým přepadením stál.
Vezmu-li například v potaz GTA San Andreas, které jsem poprvé v životě dohrál na začátku roku, tak příběhově se nejedná o žádné scenáristické veledílo. Ovšem bavily mě zajímavé postavy, dialogy a humor. Bohužel u Chinatown Wars jsem se dočkal průměrné zápletky, s průměrnějšími postavami a charakterově prázdným hlavním hrdinou. Huang Lee není ničím zajímavý, tedy pomineme-li, že ho všichni neustále a neúnavně označují za idiota. Opravdu v každém dialogu, je Huang nazván debilem, až mi z toho po velice krátké době bylo trapně. Alespoň humor mě místy pobavil.
GTA Chinatown Wars je zajímavý experiment, který ve výsledku vyšel jako nadprůměrná povedená hra. Bavil jsem se od začátku do konce a říkám si, že je škoda, že jsme se nedočkali dalšího podobně laděného kousku.
[HERNÍ VÝZVA 2020 - 7. "Neseď doma"]
Medal of Honor
Medal of Honor vyšel na PlayStation v době kdy analogové ovladače ještě nebyli taková samozřejmost a ovládání je přizpůsobené starým pořádkům. Střílet v pohybu můžete, ale pouze bez míření. Pokud potřebujete zamířit, musíte se zastavit. Je to nepohodlné ale dá se na to zvyknout. A díky tomu lze hra hrát obstojně i na PSP. Kde máte k dispozici jen jeden analog pod šipkami.
Ze začátku to byla docela zábava. Přestože hra vypadá opravdu hnusně, střílení bylo zábavné. Procházíte v nekomplikovaných úrovních a na určitých místech na vás bafají náckové. Design je tak lineární, až to skoro vypadá jak kolejnicová střílečka. Když nepočítám pár odboček pro náboje nebo splnění úkolu. Na úkoly je potřeba dát si pozor. Jednou se mi stalo, že jsem neměl všechno hotové, došel jsem do cíle a game over. Není to ale nic hrozného.
Postupem hrou se bohužel vůbec nemění prostředí. Stále jste v jakési divné tmě a jdete dopředu. Bohužel jsem také pocítil nemožnost uložení hry během mise. Přestože jsou úrovně krátké, ke konci jsou dost frustrující. Vrcholem toho byla před před poslední mise a poslední mise. V první jmenované mají snad všichni bazuku. Rakety (nebo co střílela bazuka) létají ze tmy a jedna rána konec. Chápu, že dohled je limitace hardwaru, ale tohle bylo nefér. V druhé jmenované zase začali být náckové na speedu a v úzkých chodbách se na ně hodně špatně mířilo. Zjevování nepřátel za zády také není nic příjemného.
Vzpomněl jsem si na Project IGI. S tím rozdílem, že tady mě fakt nebavilo podvacáté opakovat misi. Chápu, že hra je produkt své doby. PlayStation toho víc neuměl, úkoly se snaží být různorodé a na zdech jsou díry po kulkách. Mě nostalgie minula. Vidím jen raketu před ksichtem a už ve své době fakt hodně zastaralou hru. V porovnání s konkurencí napříč platformami. Na tohle je potřeba být nostalgik.
Možná tomu dám ještě pět procent navíc. Přeci jenom mi to nedalo a seděl jsem u toho, dokud nebyl konec.
Ze začátku to byla docela zábava. Přestože hra vypadá opravdu hnusně, střílení bylo zábavné. Procházíte v nekomplikovaných úrovních a na určitých místech na vás bafají náckové. Design je tak lineární, až to skoro vypadá jak kolejnicová střílečka. Když nepočítám pár odboček pro náboje nebo splnění úkolu. Na úkoly je potřeba dát si pozor. Jednou se mi stalo, že jsem neměl všechno hotové, došel jsem do cíle a game over. Není to ale nic hrozného.
Postupem hrou se bohužel vůbec nemění prostředí. Stále jste v jakési divné tmě a jdete dopředu. Bohužel jsem také pocítil nemožnost uložení hry během mise. Přestože jsou úrovně krátké, ke konci jsou dost frustrující. Vrcholem toho byla před před poslední mise a poslední mise. V první jmenované mají snad všichni bazuku. Rakety (nebo co střílela bazuka) létají ze tmy a jedna rána konec. Chápu, že dohled je limitace hardwaru, ale tohle bylo nefér. V druhé jmenované zase začali být náckové na speedu a v úzkých chodbách se na ně hodně špatně mířilo. Zjevování nepřátel za zády také není nic příjemného.
Vzpomněl jsem si na Project IGI. S tím rozdílem, že tady mě fakt nebavilo podvacáté opakovat misi. Chápu, že hra je produkt své doby. PlayStation toho víc neuměl, úkoly se snaží být různorodé a na zdech jsou díry po kulkách. Mě nostalgie minula. Vidím jen raketu před ksichtem a už ve své době fakt hodně zastaralou hru. V porovnání s konkurencí napříč platformami. Na tohle je potřeba být nostalgik.
Možná tomu dám ještě pět procent navíc. Přeci jenom mi to nedalo a seděl jsem u toho, dokud nebyl konec.
Pro: zpočátku zábavné, snaha o zpestřování hratelnosti
Proti: těžkopádné, hnusné a ke konci frustrující
God of War: Ghost of Sparta
Série God of War mě baví každým dílem pořád stejně. Je to pořád stejná akční a epická jízda. Má dokonale přehledný a srozumitelný bojový systém a takový ten celkový drive, který hráče táhne pořád dopředu. Příběh je jednoduchý a geniálně akční. Kratos je díl od dílu čím dál krutější a já si stále užívám tu skvělou výpravu a každý nový souboj.
Hádanky ani pasti v Ghost of Sparta skoro nepotkáte. Hratelnost je esence toho nejlepšího, co série nabízí. Souboje obtížností pěkně gradují, aby hra na konci předvedla (opět) kulervoucí souboj s hlavním záporákem. Bossfighty jsou tady dva a oba jsou skvělé. Kratos se nikdy nevzdává. Vždycky najde nějaké východisko a myslí mu to fakt rychle. Quicktime eventy vám dají tentokrát více času, aby jste si užili choreografii scény. Je to dobře. Nabízí to zase o něco plynulejší hratelnost.
Grafika ždíme, už v té době dosluhující, PSP na maximum. Efekty ohně, počasí a bojů jsou tady zase o něco hezčí. Modely vypadají zase o něco detailněji a zároveň se to všechno krásně hýbe. Ani jedno zpomalení. Jen krystalická hratelnost. Hra ovšem není dokonalá. Využití vedlejší zbraní je hodně chatrné. Veteránům bych doporučil hrát na vyšší obtížnost. Přeci jenom je to pořád to samé. Stejné mechaniky, stejné ovládání, stejní nepřátelé a větší skill člověka, co to samé hraje už po čtvrté.
Pořád je to ale 7-8 hodin skvělé jízdy, která mě opět bavila od začátku do konce. Před trojkou si dám teď chvíli pauzu, než dostanu zase hlad na pořádný masakr bohů.
Výzva naruby
Hádanky ani pasti v Ghost of Sparta skoro nepotkáte. Hratelnost je esence toho nejlepšího, co série nabízí. Souboje obtížností pěkně gradují, aby hra na konci předvedla (opět) kulervoucí souboj s hlavním záporákem. Bossfighty jsou tady dva a oba jsou skvělé. Kratos se nikdy nevzdává. Vždycky najde nějaké východisko a myslí mu to fakt rychle. Quicktime eventy vám dají tentokrát více času, aby jste si užili choreografii scény. Je to dobře. Nabízí to zase o něco plynulejší hratelnost.
Grafika ždíme, už v té době dosluhující, PSP na maximum. Efekty ohně, počasí a bojů jsou tady zase o něco hezčí. Modely vypadají zase o něco detailněji a zároveň se to všechno krásně hýbe. Ani jedno zpomalení. Jen krystalická hratelnost. Hra ovšem není dokonalá. Využití vedlejší zbraní je hodně chatrné. Veteránům bych doporučil hrát na vyšší obtížnost. Přeci jenom je to pořád to samé. Stejné mechaniky, stejné ovládání, stejní nepřátelé a větší skill člověka, co to samé hraje už po čtvrté.
Pořád je to ale 7-8 hodin skvělé jízdy, která mě opět bavila od začátku do konce. Před trojkou si dám teď chvíli pauzu, než dostanu zase hlad na pořádný masakr bohů.
Výzva naruby
Pro: to nejlepší z dosavadních dílů, souboje z bossy, ničím nerušená zábava po celou hru, příběh jako zvon
Proti: nevyužité vedlejší zbraně, minimum nových nápadů
God of War: Chains of Olympus
Moje první hra na PSP. God of War je ideální první hra na "novou" konzoli. Úplně stejně jako tomu je u PlayStationa. Nemusíte zdlouhavě zaměřovat analogovýma páčka. Stačí jen rychlý pohyb do osmi směrů a snadno pochopitelný soubojový systém. Ovládací tlačítka jsou využity všechny. Absence L2 a R2 je vyřešená kombinacemi tlačítek. Všechno je ale tak skvěle navržené, že se to nenásilně naučí úplně každý.
God of War i na PSP vypadá skvěle. A co je hlavní, hýbe se naprosto plynule. Co se týče grafické a technické kvality, nečekejte, že by to bylo horší než například první dva díly v HD verzi na PS3. Styl grafiky, hudba, dabing, zvuky a celkově atmosféra se drží pořád na stejné úrovni. Jen zde nečekejte moc balancování nad propastí, hádanek z brutálním časovým limitem nebo těžkých soubojů z bossy.
Autoři evidentně počítali s tím, že majitelé PSP nikdy žádný jiný díl nehráli. Hru osekali o těžší a diskutabilní prvky z minulých dílů a posunuli hru do ještě většího mainstreamu. Tak, aby hráče opravdu nic nerušilo při cestě k dohrání. Hra je kratší a i quick time eventy jsou jednodušší. A proč ne? Má to být přece hlavně zábava. Svižná akce u které byste neměli zakysnout na nějakém složitějším místě. Pro hardcoráře je tady pořád ještě nejtěžší obtížnost.
Předchozí díly jsem hrál a původně jsem hře chtěl dát o něco menší hodnocení. Když jsem si ale vzpomněl, že jsem to dohrál jedním dechem a celou dobu hraní mě to bavilo. Tohle je esence těch nejzábavnějších prvků z prvních dvou dílů. Jednohubka, která se ale skvěle hraje a rozhodně stojí za to.
Jen ty trofeje mi trochu chyběli. Bonusové arény ve stylu, zabij padesát nepřátel jen ohněm atd., mě moc nechytly. Může to být ale solidní prodloužení hratelnosti.
Heuréka!
God of War i na PSP vypadá skvěle. A co je hlavní, hýbe se naprosto plynule. Co se týče grafické a technické kvality, nečekejte, že by to bylo horší než například první dva díly v HD verzi na PS3. Styl grafiky, hudba, dabing, zvuky a celkově atmosféra se drží pořád na stejné úrovni. Jen zde nečekejte moc balancování nad propastí, hádanek z brutálním časovým limitem nebo těžkých soubojů z bossy.
Autoři evidentně počítali s tím, že majitelé PSP nikdy žádný jiný díl nehráli. Hru osekali o těžší a diskutabilní prvky z minulých dílů a posunuli hru do ještě většího mainstreamu. Tak, aby hráče opravdu nic nerušilo při cestě k dohrání. Hra je kratší a i quick time eventy jsou jednodušší. A proč ne? Má to být přece hlavně zábava. Svižná akce u které byste neměli zakysnout na nějakém složitějším místě. Pro hardcoráře je tady pořád ještě nejtěžší obtížnost.
Předchozí díly jsem hrál a původně jsem hře chtěl dát o něco menší hodnocení. Když jsem si ale vzpomněl, že jsem to dohrál jedním dechem a celou dobu hraní mě to bavilo. Tohle je esence těch nejzábavnějších prvků z prvních dvou dílů. Jednohubka, která se ale skvěle hraje a rozhodně stojí za to.
Jen ty trofeje mi trochu chyběli. Bonusové arény ve stylu, zabij padesát nepřátel jen ohněm atd., mě moc nechytly. Může to být ale solidní prodloužení hratelnosti.
Heuréka!
Pro: starý dobrý God of War, skvělý design, super zpracování, super atmosféra, perfektní soubojový systém, dynamická hratelnost
Proti: krátké, pro veterány předchozích dílů múže býti hodně osekané a lehké
Hi-Octane
Filom3nHi octane byla jedna z prvních lepsich závodních her který jsem na pc hral (kdyz nepocitame hry ala Test Drive) a hodne jsem si ji jako decko uzival, prostredi bylo neuveritelne promakany a plasticky - nechci tím nějak shazovat třeba mou vůbec nejoblibenejsi hru The Need for Speed která byla z Jimmyho soudku. Tohle byla scifi rezba, drtivou vetsinu hry jsm hravsl s tim autem co je z toho obrovskyho kola (co je v uvodni animaci). Aut byli myslím na výběr 6. Ale žádný jiný mi nepřirostlo k.srdci.
Po čase když jsem pořídil ps3 jsem hru koupil znovu na store s znovu jsem to zacal hrát jak na psp tak na ps3. Na ps 1 byla grafika o neco horsi nez na pc. Tam hra bezela i v 640x480 (kdo nehral hty na 320x240 (resp 320x200 viz prvni doom :)) asi nepochopi. V dnesni dobe je to neuveritelny ale i kdyz se podivam ted na tu grafiku tak na svoji dobu hra vypadala ostre a nerozmazane.
Ve hre je v kazdym levelu (6?) nejaka ta zkratka, benzinka, stitovka a nabojka kde se projetim získava benzín a kupodivu stity a naboje :)
Dodnes ji mam jako oblibenou...
Po čase když jsem pořídil ps3 jsem hru koupil znovu na store s znovu jsem to zacal hrát jak na psp tak na ps3. Na ps 1 byla grafika o neco horsi nez na pc. Tam hra bezela i v 640x480 (kdo nehral hty na 320x240 (resp 320x200 viz prvni doom :)) asi nepochopi. V dnesni dobe je to neuveritelny ale i kdyz se podivam ted na tu grafiku tak na svoji dobu hra vypadala ostre a nerozmazane.
Ve hre je v kazdym levelu (6?) nejaka ta zkratka, benzinka, stitovka a nabojka kde se projetim získava benzín a kupodivu stity a naboje :)
Dodnes ji mam jako oblibenou...
Pro: Uzasny levely, zajimavy pocin
Proti: Malo map, casem omrzi a nenuti hrat znovu
Grand Theft Auto: Vice City Stories
rikuhahl
Grand Theft Auto: Vice City je dodnes moje nejoblíbenější GTA a jedna z nej her vůbec, proto mě dlouhá léta mrzelo, že Grand Theft Auto: Vice City Stories vyšlo jen na nějaký konzole a ne taky na PC. V poslední době jsem zaregistroval, že se celkem hodně daří emulátorům a hraní konzolových klasik na PC už není nějak složitá záležitost. Jediné, co jsem nakonec musel překousnout bylo hraní na gamepadu, ale to se mi jistě do budoucna neztratí.
Hned na začátku hraní na mě padla nostalgie, po 15 letech od doby, kdy jsem poprvé hrál VC, jsem byl znovu v tomhle skvělém městě, jakoby se za tu dobu nic nezměnilo, ale opak je pravdou, jelikož se VCS odehrává v roce 1984, tedy asi 2 roky před svým předchůdcem, tak při projížďkách městem jsem zaregistroval pár staveb, které jsem neznal a pár prázdných míst, kde se teprve stavět bude. Nejmarkantnější to bylo u mého oblíbeného Sunshine Autos, na místě kterého byl obří billboard s tím, že se tento luxusní autosalon bude stavět a hned vedle takový umolousaný autobazar stejného jména :) Podobných zjištění jsem pak zažil ještě několik.
Začátek hry byl na opačném ostrově než minule, to bylo taky zvláštní, ale proč ne. Rádia zůstala skoro všechna stejná, ale jejich repertoár byl samozřejmě jiný, stále plný kvalitních osmdesátkových hitů (přesto je pro mě soundtrack ve Vice City pořád nejlepší). Hra sice vyšla o pár let později než její předchůdce, ale kvůli tomu, že byla na PSP, tak vypadala takřka stejně, občas i mírně hůř, ale to nebyl žádný problém.
Velmi mě potěšilo potkávání se starými známými, jako byl brácha Lance Vance, který byl ještě bláznivější než jsem si ho pamatoval, oproti tomu Phil Cassidy byl na můj vkus až moc klidný, přeskočilo mu asi až po roce 1984 :) Potěšil mě i milostný vztah, který se do té doby v GTA moc neobjevoval. Jako nabrnknout si vdanou ženu s dítětem a pak jí zabít manžela a nakonec o ní přijít je na poměry GTA netradiční a nečekaně zajímavej koncept.
Co mě nepotěšilo byl fakt, že celá hra se točí prakticky jen kolem kokainu, pryč je různá šmelina, podvody a další radovánky. Protože jsou skoro všechny postavy na kokainu závislé, tak jsou taky řádně bláznivé až vyšinuté. Jen ten slavný zpěvák Phil Collins je normální a jeho účast mě moc potěšila, ač nejsem jeho fanoušek.
Nakonec bylo ovládání na gamepadu celkem v klidu, toho jsem se trochu bál. Příběh byl oproti plnohodnotným GTA trochu slabší, ale to mi plně vynahradila nostalgie. Trochu doufám, že další GTA titul bude zase z Vice City, až opadne zájem o GTA V a RDR 2, tak snad bude na řadě :)
Hned na začátku hraní na mě padla nostalgie, po 15 letech od doby, kdy jsem poprvé hrál VC, jsem byl znovu v tomhle skvělém městě, jakoby se za tu dobu nic nezměnilo, ale opak je pravdou, jelikož se VCS odehrává v roce 1984, tedy asi 2 roky před svým předchůdcem, tak při projížďkách městem jsem zaregistroval pár staveb, které jsem neznal a pár prázdných míst, kde se teprve stavět bude. Nejmarkantnější to bylo u mého oblíbeného Sunshine Autos, na místě kterého byl obří billboard s tím, že se tento luxusní autosalon bude stavět a hned vedle takový umolousaný autobazar stejného jména :) Podobných zjištění jsem pak zažil ještě několik.
Začátek hry byl na opačném ostrově než minule, to bylo taky zvláštní, ale proč ne. Rádia zůstala skoro všechna stejná, ale jejich repertoár byl samozřejmě jiný, stále plný kvalitních osmdesátkových hitů (přesto je pro mě soundtrack ve Vice City pořád nejlepší). Hra sice vyšla o pár let později než její předchůdce, ale kvůli tomu, že byla na PSP, tak vypadala takřka stejně, občas i mírně hůř, ale to nebyl žádný problém.
Velmi mě potěšilo potkávání se starými známými, jako byl brácha Lance Vance, který byl ještě bláznivější než jsem si ho pamatoval, oproti tomu Phil Cassidy byl na můj vkus až moc klidný, přeskočilo mu asi až po roce 1984 :) Potěšil mě i milostný vztah, který se do té doby v GTA moc neobjevoval. Jako nabrnknout si vdanou ženu s dítětem a pak jí zabít manžela a nakonec o ní přijít je na poměry GTA netradiční a nečekaně zajímavej koncept.
Co mě nepotěšilo byl fakt, že celá hra se točí prakticky jen kolem kokainu, pryč je různá šmelina, podvody a další radovánky. Protože jsou skoro všechny postavy na kokainu závislé, tak jsou taky řádně bláznivé až vyšinuté. Jen ten slavný zpěvák Phil Collins je normální a jeho účast mě moc potěšila, ač nejsem jeho fanoušek.
Nakonec bylo ovládání na gamepadu celkem v klidu, toho jsem se trochu bál. Příběh byl oproti plnohodnotným GTA trochu slabší, ale to mi plně vynahradila nostalgie. Trochu doufám, že další GTA titul bude zase z Vice City, až opadne zájem o GTA V a RDR 2, tak snad bude na řadě :)
Pro: Vice City, soundtrack, staří známí, pár neotřelých nápadů
Proti: není na PC, slabší příběh, samej kokain
God of War: Ghost of Sparta
Majklkiller24Tahle hra je super díky tomu, že God of War je nejlepší Hack n Slash série na světě a můžu mít God of War ve svý kapse. Dohrál jsem hru na God obtížnost takže nejtěžší. Nejhorší moment byly právě čarodějnice které se zasunou do země a pak vyskočí a rozsekají mě. Ale našel jsem strategii, porazil Thanose a dohrál hru. Ale hra je celkem krátká a moc zajímavá magie tam není.
Grand Theft Auto: Liberty City Stories
David_Cravford
1784 Další GTA TÉÉÉÉMĚŘ dohráno. Na jediný skrytý balíček zřejmě seru, ale možná jednoho dne si ho najdu. Přeci jen, 99% není zlé číslo. Dohrání kolem 30ti hodin.
Příběh/postavy;
Někde jsem četl, že v téhlé hře o příliš nejde. A je to pravda. Hra je až na pár misí poměrně snadná a ke konci jsem ani nepocítil žádnou úlevu, prostě jsem si řekl, že jsem dobrej. Obtížnost se snaží Rockstar dohnat kulometovým respawnem a trošku AI cheatuje, ale vybavuju si snad jen jednu misi, kde jsem měl nějaké ty nervy.
Postavy jsou daleko lepší než ve VCS. Tony je na rozdíl od Vicka, bastard, profi gangster a nijak to neskrývá. Prostě přijede busem, nakráčí k šéfovi a "máte pro mě nějakej job?!" Je to jistě fajn hrát za hlavní postavu, která sama sobě si nic nenalhává, je loajalní a s šéfem tvoří super přátelství. Když se navíc Tony dostane na druhej ostrov, začne v každé cut scéně hláškovat a pro sarkasmus nejde daleko. Když navíc hrajete celou hru v kuřecím obleku, tak i při dialogové výměně "Tony, i've got a business for you" "No, i have already business in restaurant", jsem se musel od srdce zasmát, protože ten oblek tuhle větu povýšil na situační humor.
Tony je fakt super, Salvatore jako boss charismatickej. Chybí mi však zde pořádnej záporák, on tu nějakej je a objeví se už na prvním ostrově, ale vůbec si nevybavuju ani jeho jméno. Prostě další týpek na pozadí toho všeho, ale nepřišlo mi, že by byl nějak zásadní pro děj. Prostě měl řadu poskoků a potichu se chystal ovládnout město. Donald Lowe je teda fakt divnej, zasranej kanibal, ale aspoň ho Tony vždycky poníží stylovou hláškou a pak tu je několik vedlejších, které jsou hodně zaměnitelné, až na maminku Tonyho, která se teda povedla a dodává hře určitej důvitp, zejména v momentě kdy na svého syna vypíše odměnu a jdou po vás zabijáci, lul. V malé roličce se objeví i 8-Ball z GTA III. Ale moc souvislostí zde není, maximálně v rozvícejícím se Chatterboxu.
Mise/vedlejšáky/collectibles;
Úkoly jsou jednoduché, to až spíš spousta vedlejších solidně hráčům dá zabrat. Bohužel, nevyskytuje se ani jedna hlavní, která by mi přišla nějak nápaditá, originální či ikonická. U vedlejších se dočkáme několika challengů na různých motorkách s různejma zbraněma a stihnout sejmout co nejvíc enemáků, než vyprší čas či než vám zničej vehicle. RC Triad Take-Down je krátké, ale nesmírně zábavné, kdy s malým RC autíčkem jedete ke gangům a odbouchnete je. Car Salesman/Bike Salesman je originální. Máte čtyři auta/motorky a každé NPC má svůj vkus a musíte přesvědčit o schopnostech toho vehiclu, aby jste ho mohli prodat. Tenhle chce rychlé auto, tenhle terénní co dělá hustý skoky, tenhle pomalé, tenhle na chodce, aby je mohl přejíždět... Car Salesman má jeden secret spoiler, když to dotáhnete do 9 levelu, tak ve hře bude sněžit.
See The Sight Before Your Flight představuje pro změnu 12 úrovní, kdy vozíte NPCčka po mapě, fotíte je a pak zpátky na letiště. Tyhle mise mám fakt strašně moc rád, jsou zábavné, nápadité a jde to i bez akce.
Mno a zbytek misí, jsou trošku upravené variace na to co bylo ve VCS. Pak tu jsou assety. Z toho zmíním mise, kde deláte popeláře a musíte stihnout vyvézt určitej počet popelnic než vám vyprší čas. Zní to jako WTF, ale u těchto misí jsem pocítil fakt nervy a byl to solidní adrenalin. Pak zde rozvážíte pizzu, nudle, ambulantní mise tu jsou taky, policejní, prostě klasika co známe.
Trošku mě irituje, že LCS je kousek za miléniem a nejsou zde policejní motorky. Takže policejní mise taky představují zde slušný challenge. Collectibles ve tvaru prstů, vození aut do garáže, unikátní skoky, prostě taky klasika. Jinak hra je dost pestrá na odměny po těchto misí, zde si taky nemám na co stěžovat.
Město/rádia/technická stránka/mechanismy;
Město je o proti VCS živé, ale do San Andreas to má daleko. V ulicích se ale toho děje opravdu hodně, NPC maj dialogy, všude zácpy, takže to nepůsobí tak mrtvě jako u VCS. Rádia jsou však místy až podprůměrná. Zachraňuje to Rise FM, talk rádio LCFR (kde hostuje Liane Forgete, aby mluvila o novinkách a událostech ve městě), kde jsem si oblíbil teprve rozvíjející se Chatterbox s Lazlem, Electron Zone, Nurse Bob.. ostatní rádia jsou spíš poslouchatelná. Lips s autotune popem, nudné regéčko, slušný Flashback FM, katastrofální "rockové" rádio Head, kde týpek pořád mluví o rock n roll, ale přitom to rádio hraje autotune pop s tunou konektorů, bez bubnů a kytar (loool). Velkej problém je, že zde chybí licencovaná hudba. Většina zdejší, je uměle vytvořená. Rádia jsou sice krátká, ale hra je poměrně dlouhá a rychle se to oposlouchá. Aspoň reklamy, zejména o tom jak je internet špatnej, jsou vtipné.
Technicky hra vypadá stejně jako VCS. Takže není co bych vytkl, hra vypadá hezky, mapa je velká, je zde pořád co dělat. Mám ale problém s tim, že Tony NEUMÍ PLAVAT. Je to iritující. Je to vysvětlené skutečností, že voda je nějak nebezpečná a nakažená, ale to mi nestačí. Nejsou zde k dostání ani letadla, vrtulníky. Jen zkusit nějaké triky během misí a zaparkovat je, ale i přes obří letiště, si nezaletíte, pač zde nejsou ani střechy.
LCS představuje další solidní odvětví v open world žánru. Je to zábavné, zajímavé, místy pestré, ale na to nejlepší z téhlé série se nechytá. VCS mě bavilo o kus víc. Ale myslim si, že striktní fanoušek těchto her, by neměl litovat...
Příběh/postavy;
Někde jsem četl, že v téhlé hře o příliš nejde. A je to pravda. Hra je až na pár misí poměrně snadná a ke konci jsem ani nepocítil žádnou úlevu, prostě jsem si řekl, že jsem dobrej. Obtížnost se snaží Rockstar dohnat kulometovým respawnem a trošku AI cheatuje, ale vybavuju si snad jen jednu misi, kde jsem měl nějaké ty nervy.
Postavy jsou daleko lepší než ve VCS. Tony je na rozdíl od Vicka, bastard, profi gangster a nijak to neskrývá. Prostě přijede busem, nakráčí k šéfovi a "máte pro mě nějakej job?!" Je to jistě fajn hrát za hlavní postavu, která sama sobě si nic nenalhává, je loajalní a s šéfem tvoří super přátelství. Když se navíc Tony dostane na druhej ostrov, začne v každé cut scéně hláškovat a pro sarkasmus nejde daleko. Když navíc hrajete celou hru v kuřecím obleku, tak i při dialogové výměně "Tony, i've got a business for you" "No, i have already business in restaurant", jsem se musel od srdce zasmát, protože ten oblek tuhle větu povýšil na situační humor.
Tony je fakt super, Salvatore jako boss charismatickej. Chybí mi však zde pořádnej záporák, on tu nějakej je a objeví se už na prvním ostrově, ale vůbec si nevybavuju ani jeho jméno. Prostě další týpek na pozadí toho všeho, ale nepřišlo mi, že by byl nějak zásadní pro děj. Prostě měl řadu poskoků a potichu se chystal ovládnout město. Donald Lowe je teda fakt divnej, zasranej kanibal, ale aspoň ho Tony vždycky poníží stylovou hláškou a pak tu je několik vedlejších, které jsou hodně zaměnitelné, až na maminku Tonyho, která se teda povedla a dodává hře určitej důvitp, zejména v momentě kdy na svého syna vypíše odměnu a jdou po vás zabijáci, lul. V malé roličce se objeví i 8-Ball z GTA III. Ale moc souvislostí zde není, maximálně v rozvícejícím se Chatterboxu.
Mise/vedlejšáky/collectibles;
Úkoly jsou jednoduché, to až spíš spousta vedlejších solidně hráčům dá zabrat. Bohužel, nevyskytuje se ani jedna hlavní, která by mi přišla nějak nápaditá, originální či ikonická. U vedlejších se dočkáme několika challengů na různých motorkách s různejma zbraněma a stihnout sejmout co nejvíc enemáků, než vyprší čas či než vám zničej vehicle. RC Triad Take-Down je krátké, ale nesmírně zábavné, kdy s malým RC autíčkem jedete ke gangům a odbouchnete je. Car Salesman/Bike Salesman je originální. Máte čtyři auta/motorky a každé NPC má svůj vkus a musíte přesvědčit o schopnostech toho vehiclu, aby jste ho mohli prodat. Tenhle chce rychlé auto, tenhle terénní co dělá hustý skoky, tenhle pomalé, tenhle na chodce, aby je mohl přejíždět... Car Salesman má jeden secret spoiler, když to dotáhnete do 9 levelu, tak ve hře bude sněžit.
See The Sight Before Your Flight představuje pro změnu 12 úrovní, kdy vozíte NPCčka po mapě, fotíte je a pak zpátky na letiště. Tyhle mise mám fakt strašně moc rád, jsou zábavné, nápadité a jde to i bez akce.
Mno a zbytek misí, jsou trošku upravené variace na to co bylo ve VCS. Pak tu jsou assety. Z toho zmíním mise, kde deláte popeláře a musíte stihnout vyvézt určitej počet popelnic než vám vyprší čas. Zní to jako WTF, ale u těchto misí jsem pocítil fakt nervy a byl to solidní adrenalin. Pak zde rozvážíte pizzu, nudle, ambulantní mise tu jsou taky, policejní, prostě klasika co známe.
Trošku mě irituje, že LCS je kousek za miléniem a nejsou zde policejní motorky. Takže policejní mise taky představují zde slušný challenge. Collectibles ve tvaru prstů, vození aut do garáže, unikátní skoky, prostě taky klasika. Jinak hra je dost pestrá na odměny po těchto misí, zde si taky nemám na co stěžovat.
Město/rádia/technická stránka/mechanismy;
Město je o proti VCS živé, ale do San Andreas to má daleko. V ulicích se ale toho děje opravdu hodně, NPC maj dialogy, všude zácpy, takže to nepůsobí tak mrtvě jako u VCS. Rádia jsou však místy až podprůměrná. Zachraňuje to Rise FM, talk rádio LCFR (kde hostuje Liane Forgete, aby mluvila o novinkách a událostech ve městě), kde jsem si oblíbil teprve rozvíjející se Chatterbox s Lazlem, Electron Zone, Nurse Bob.. ostatní rádia jsou spíš poslouchatelná. Lips s autotune popem, nudné regéčko, slušný Flashback FM, katastrofální "rockové" rádio Head, kde týpek pořád mluví o rock n roll, ale přitom to rádio hraje autotune pop s tunou konektorů, bez bubnů a kytar (loool). Velkej problém je, že zde chybí licencovaná hudba. Většina zdejší, je uměle vytvořená. Rádia jsou sice krátká, ale hra je poměrně dlouhá a rychle se to oposlouchá. Aspoň reklamy, zejména o tom jak je internet špatnej, jsou vtipné.
Technicky hra vypadá stejně jako VCS. Takže není co bych vytkl, hra vypadá hezky, mapa je velká, je zde pořád co dělat. Mám ale problém s tim, že Tony NEUMÍ PLAVAT. Je to iritující. Je to vysvětlené skutečností, že voda je nějak nebezpečná a nakažená, ale to mi nestačí. Nejsou zde k dostání ani letadla, vrtulníky. Jen zkusit nějaké triky během misí a zaparkovat je, ale i přes obří letiště, si nezaletíte, pač zde nejsou ani střechy.
LCS představuje další solidní odvětví v open world žánru. Je to zábavné, zajímavé, místy pestré, ale na to nejlepší z téhlé série se nechytá. VCS mě bavilo o kus víc. Ale myslim si, že striktní fanoušek těchto her, by neměl litovat...
Grand Theft Auto: Vice City Stories
David_Cravford
1784 Původní komentář jsem naprosto odflákl.
Nakonec jsem se rozhodl hru dohrát a vůbec toho nelituju: VCS je po San Andreas, oficiálně moje druhé Grand Theft Auto, které jsem pokořil na 100%, aniž bych použil nějaký cheat:
Po necelých 33 hodinách, 82 dva dnů projetých, 2615 mrtvol, 298 zničených aut, 17452 vystřílených nábojů, 952 mil, musim přiznat, že to mnohdy pokoušelo moje nervy. Trošku lituju, že statistiky u SA si nepamatuju a zničil jsem svoje uložení módama...
Grand Theft Auto: Vice City Stories je výborný díl. Není nejlepší, ale na kapesní hru, je nařachaná neuvěřitelně robustním obsahem. Faktem zůstává, že jsem hru hrál "v realném čase" - na PSP emulatoru. Má určité, užitečné funkce - quick save v jakejkoliv moment/fast travel, kdy zmáčknete tlačítko a pokud vás trápí zbytečně dlouhé cesty k misím, můžete si cestu urychlit.
V mém případě to bylo potřeba, protože tuhle mapu znám podrobně, VCS jsem hrál roky a rádia mám naposlouchaný do mrtě. Skutečností tedy zůstává, že herní doba byla určitě kolem čtyřiceti hodin - tolik opakovaček, flashbacků kvůli vlastním chybám a mnohdy WTF designu. Taky se musim přiznat, že jsem spíš jednal trošku unáhleně a nespočet easter eggů začnu teprvě objevovat.
Pro začátek;
Hráč hraje za Vicka Vanceho. Je to voják a prostě "snaží se být dobrý hrdina, ve hře o špatným chlápkovi" - místy mi celé to putování až k finále, připomínalo San Andreas. Jste prostě děvka. Vick přijde do cut scény nasraně, co zase jeho brácha Lance provedl, mávne rukama a nasraně odchází, odsrat to, co jeho kumpáni stihnou zdecimovat. Ke konci už těch záporáků a stran, které jsem střídal, bylo tolik, že ani už kurva nevim kdo je Diego Mendéz... Martinez jako záporák je nudnej, akorát vám vyhrožuje skrz "messenger", a objeví se v pár cut scénách. Ale na dění ve hře, měl minimální vliv.
Totiž, tady jde o opětovnou nadvládu nad Vice City. Budujete si svoje impérium, máte vlastní základny, gang a bojujete proti jiným gangům. Hlavní zápletka, klasicky o pomstě, se začne projevovat spíš ke konci. Ani mě tolik nebavilo plnit mise pro růst svojí reputace a respektu svého gangu - protože Vick nechce mít nic společného s drogama, fetkama, prostitutkama, válkama atd...ale neustále se těma sračkama bortí.
Ani mi nevadí, že hraju za týpka co se snaží bejt vážnej - mě naopak mrzí, že za sebou nechává miliardy mrtvol, roztrhané město a neustále se tahá s odpadem společnosti. Nejhorší je, že chybí zde nějaké důsledky, karma či něco takového. U CJ-e jsem prožíval každou cut scénu a jeho charakter se netajil tim nejhorším, měl však určitou morálku. Vickovi až ke konci dojde, o co všechno přišel.
Design misí, vedlejší, collectibles;
Mise jsou fajn. Opravdu cením obří paletu vehiclů pro všechny možné účely a že tvůrci fakt ždímou jejich potenciál na maximum. A občas se i v hlavní linii objeví mise, která se stala pro mě ikonickou, je originální, barevná a prostě byla radost takovou hrát. Například "Brawn of the Dead", kdy Vick "zabijí" zombie/kaskadéry pro nějakej film v obchoďáku. či jedna z posledních "Domo Arigato Domestoboto", tady hrajete za Domestobota, co má v prackách zapalovač, štětku, robertek a hackujete trezor. Nasmál jsem se! - horší je to s klasickou akcí - všechno kolem samoúčelně exploduje, nekonečnej respawn enemáků, naprosto katastrofální AI kdy máte chuť ten ovladač rozmrdat na kusy - ano "Light My Pyre", kdy Lance má po autě, nasedne na motorku beze zbraně, pronásleduje tři Sentinely, nechává do sebe střílet - né že by počkal abych naskočil k němu a kosil týpky, navíc Vick je pak bez vehiclu a kámo, poser se.
Podle mě vrchol přichází při misi "In The Air Tonight", cameo Philla Collinse, co tenhle song tam i zpívá. Brečel jsem. Pro mě ikonická písnička, legenda. Koncík je bohužel přerušovanej hloupejma bitkama, kdy zabraňujete týpkům, aby Collinse oddělali.
Ale až na pár momentů mi mise přišli celkem snadné. Měl jsem akorát problém s emulatorem, kdy mi crashl a já musel opakovat. Vedlejší mise jsou na tom lépe. Bavil mě "mini-golf", perfektní a logický ovládání, škoda že je to příliš krátké. "Skywolf", poslední vedlejší, kdy s Hunterem letíte skrz checpointy a kosíte vehicly - obtížné, ale napínavé. "Crash", kdy s autobusem kosíte vše co máte v cestě (takové Burnout po GTA), navíc kolizní model je sexy a ty lítající auta kolem, tomu dodali šmrnc.
"Mashin' Up The Mall" s BMX uprostřed obchoďáku sbírat checpointy, časovky s BMX, kroskou a čtyřkolkou, nebo podle mě nápadité lítání s vrtulníkem a turistama, co si prohlíží a fotí okolí. A beach patrol mě ještě bavil. Playground Missions s motorkou, kdy sbíráte určitý body - škoda, že těch misí nebylo víc.
Collectibles v podobě balonku, které musíte střílet, byl taky solidní porod, ale lepší než sprejování tagů a sbírání mušlí. Jsem i rád za to, že "Unique Stunts" patří do 100% kompletace, jinak bych nenarazil na x vtipných momentů - hlavně s billboardem Full Moon, kterej paroduje při skoku E. T. aliena.
Jsem rád za rampage mise, což mi v San Andreas chybí. Akorát mě dost iritovaly assety - policejní, se sanitkou, helikoptérou atd...15 levelů? C'mon man. Ale ve většině případů, jsem si užil hodně srandy.
Mapa, město, rádia, transportéry, zbraně atd..;
Vice City je graficky hezký. Má pěkný barvy, západy slunce, občas zaprší. Město je však prázdné, NPC maj málo dialogů a ani ty policajti při třech hvězdičkách, se moc neobjevují. Interiérů je hodně, bohužel do většiny z nich, se podíváme během misí, jen jednou. Na zkoumání, zde máme pár malejch obchodů a ty základny. Chybí mi zde přístup do Tommyho villy, Pol Position klubu či Malibu. Ani policejní interiéry zde nejsou.
Rádia jsou však naprosto špičková. VCPR má nejlepší shows - New Word Order, Bait And Switch, Pressing Issues...škoda, že tyhle shows v real life neexistují. Mohl bych to poslouchat celej den. Hudebně prozkoumáme hodně disca, new wave, elektro hip hopu, rocku až heavy metalu. Je tady co poslouchat. Téměř každé rádio s každým moderátorem je top. U mě vede VCPR, Emotion a The Wave 103.
I takto malá hra je však nařachaná easter eggama, které se vydám hledat. Aut je brutální množství. Některé modely bych si přál vidět i v jiných dílech. Jsou zde i lodě, nějaké to letadlo, helikoptéry různých variací a velikostí. Motorek hafo, nebo pár zajímavých prototypů.
Iks řezných zbraní - sekyrka, nůž, katana, pak tu je minigun, bazuka, automatické pušky, pistole, brokovnice...skutečně, tahle hra by vyšla obsahem, na dvě další :D
Shrnutí;
Bylo to jinak super. Bavil jsem se, nervoval, prožíval emocemi naplno. Myslim si, že Vice City by si zasloužilo ještě jednu zastávku v HD provedení. Ve VCS mě bavilo dělat bordel, auta maj super jízdní model, každé se chová jinakk, rádia jsou spolu s SA, nejlepší za celou sérii, a myslim si, že pro fanouška open world her - rozhodně must play záležitost.
No a hurá do Liberty City...
Nakonec jsem se rozhodl hru dohrát a vůbec toho nelituju: VCS je po San Andreas, oficiálně moje druhé Grand Theft Auto, které jsem pokořil na 100%, aniž bych použil nějaký cheat:
Po necelých 33 hodinách, 82 dva dnů projetých, 2615 mrtvol, 298 zničených aut, 17452 vystřílených nábojů, 952 mil, musim přiznat, že to mnohdy pokoušelo moje nervy. Trošku lituju, že statistiky u SA si nepamatuju a zničil jsem svoje uložení módama...
Grand Theft Auto: Vice City Stories je výborný díl. Není nejlepší, ale na kapesní hru, je nařachaná neuvěřitelně robustním obsahem. Faktem zůstává, že jsem hru hrál "v realném čase" - na PSP emulatoru. Má určité, užitečné funkce - quick save v jakejkoliv moment/fast travel, kdy zmáčknete tlačítko a pokud vás trápí zbytečně dlouhé cesty k misím, můžete si cestu urychlit.
V mém případě to bylo potřeba, protože tuhle mapu znám podrobně, VCS jsem hrál roky a rádia mám naposlouchaný do mrtě. Skutečností tedy zůstává, že herní doba byla určitě kolem čtyřiceti hodin - tolik opakovaček, flashbacků kvůli vlastním chybám a mnohdy WTF designu. Taky se musim přiznat, že jsem spíš jednal trošku unáhleně a nespočet easter eggů začnu teprvě objevovat.
Pro začátek;
Hráč hraje za Vicka Vanceho. Je to voják a prostě "snaží se být dobrý hrdina, ve hře o špatným chlápkovi" - místy mi celé to putování až k finále, připomínalo San Andreas. Jste prostě děvka. Vick přijde do cut scény nasraně, co zase jeho brácha Lance provedl, mávne rukama a nasraně odchází, odsrat to, co jeho kumpáni stihnou zdecimovat. Ke konci už těch záporáků a stran, které jsem střídal, bylo tolik, že ani už kurva nevim kdo je Diego Mendéz... Martinez jako záporák je nudnej, akorát vám vyhrožuje skrz "messenger", a objeví se v pár cut scénách. Ale na dění ve hře, měl minimální vliv.
Totiž, tady jde o opětovnou nadvládu nad Vice City. Budujete si svoje impérium, máte vlastní základny, gang a bojujete proti jiným gangům. Hlavní zápletka, klasicky o pomstě, se začne projevovat spíš ke konci. Ani mě tolik nebavilo plnit mise pro růst svojí reputace a respektu svého gangu - protože Vick nechce mít nic společného s drogama, fetkama, prostitutkama, válkama atd...ale neustále se těma sračkama bortí.
Ani mi nevadí, že hraju za týpka co se snaží bejt vážnej - mě naopak mrzí, že za sebou nechává miliardy mrtvol, roztrhané město a neustále se tahá s odpadem společnosti. Nejhorší je, že chybí zde nějaké důsledky, karma či něco takového. U CJ-e jsem prožíval každou cut scénu a jeho charakter se netajil tim nejhorším, měl však určitou morálku. Vickovi až ke konci dojde, o co všechno přišel.
Design misí, vedlejší, collectibles;
Mise jsou fajn. Opravdu cením obří paletu vehiclů pro všechny možné účely a že tvůrci fakt ždímou jejich potenciál na maximum. A občas se i v hlavní linii objeví mise, která se stala pro mě ikonickou, je originální, barevná a prostě byla radost takovou hrát. Například "Brawn of the Dead", kdy Vick "zabijí" zombie/kaskadéry pro nějakej film v obchoďáku. či jedna z posledních "Domo Arigato Domestoboto", tady hrajete za Domestobota, co má v prackách zapalovač, štětku, robertek a hackujete trezor. Nasmál jsem se! - horší je to s klasickou akcí - všechno kolem samoúčelně exploduje, nekonečnej respawn enemáků, naprosto katastrofální AI kdy máte chuť ten ovladač rozmrdat na kusy - ano "Light My Pyre", kdy Lance má po autě, nasedne na motorku beze zbraně, pronásleduje tři Sentinely, nechává do sebe střílet - né že by počkal abych naskočil k němu a kosil týpky, navíc Vick je pak bez vehiclu a kámo, poser se.
Podle mě vrchol přichází při misi "In The Air Tonight", cameo Philla Collinse, co tenhle song tam i zpívá. Brečel jsem. Pro mě ikonická písnička, legenda. Koncík je bohužel přerušovanej hloupejma bitkama, kdy zabraňujete týpkům, aby Collinse oddělali.
Ale až na pár momentů mi mise přišli celkem snadné. Měl jsem akorát problém s emulatorem, kdy mi crashl a já musel opakovat. Vedlejší mise jsou na tom lépe. Bavil mě "mini-golf", perfektní a logický ovládání, škoda že je to příliš krátké. "Skywolf", poslední vedlejší, kdy s Hunterem letíte skrz checpointy a kosíte vehicly - obtížné, ale napínavé. "Crash", kdy s autobusem kosíte vše co máte v cestě (takové Burnout po GTA), navíc kolizní model je sexy a ty lítající auta kolem, tomu dodali šmrnc.
"Mashin' Up The Mall" s BMX uprostřed obchoďáku sbírat checpointy, časovky s BMX, kroskou a čtyřkolkou, nebo podle mě nápadité lítání s vrtulníkem a turistama, co si prohlíží a fotí okolí. A beach patrol mě ještě bavil. Playground Missions s motorkou, kdy sbíráte určitý body - škoda, že těch misí nebylo víc.
Collectibles v podobě balonku, které musíte střílet, byl taky solidní porod, ale lepší než sprejování tagů a sbírání mušlí. Jsem i rád za to, že "Unique Stunts" patří do 100% kompletace, jinak bych nenarazil na x vtipných momentů - hlavně s billboardem Full Moon, kterej paroduje při skoku E. T. aliena.
Jsem rád za rampage mise, což mi v San Andreas chybí. Akorát mě dost iritovaly assety - policejní, se sanitkou, helikoptérou atd...15 levelů? C'mon man. Ale ve většině případů, jsem si užil hodně srandy.
Mapa, město, rádia, transportéry, zbraně atd..;
Vice City je graficky hezký. Má pěkný barvy, západy slunce, občas zaprší. Město je však prázdné, NPC maj málo dialogů a ani ty policajti při třech hvězdičkách, se moc neobjevují. Interiérů je hodně, bohužel do většiny z nich, se podíváme během misí, jen jednou. Na zkoumání, zde máme pár malejch obchodů a ty základny. Chybí mi zde přístup do Tommyho villy, Pol Position klubu či Malibu. Ani policejní interiéry zde nejsou.
Rádia jsou však naprosto špičková. VCPR má nejlepší shows - New Word Order, Bait And Switch, Pressing Issues...škoda, že tyhle shows v real life neexistují. Mohl bych to poslouchat celej den. Hudebně prozkoumáme hodně disca, new wave, elektro hip hopu, rocku až heavy metalu. Je tady co poslouchat. Téměř každé rádio s každým moderátorem je top. U mě vede VCPR, Emotion a The Wave 103.
I takto malá hra je však nařachaná easter eggama, které se vydám hledat. Aut je brutální množství. Některé modely bych si přál vidět i v jiných dílech. Jsou zde i lodě, nějaké to letadlo, helikoptéry různých variací a velikostí. Motorek hafo, nebo pár zajímavých prototypů.
Iks řezných zbraní - sekyrka, nůž, katana, pak tu je minigun, bazuka, automatické pušky, pistole, brokovnice...skutečně, tahle hra by vyšla obsahem, na dvě další :D
Shrnutí;
Bylo to jinak super. Bavil jsem se, nervoval, prožíval emocemi naplno. Myslim si, že Vice City by si zasloužilo ještě jednu zastávku v HD provedení. Ve VCS mě bavilo dělat bordel, auta maj super jízdní model, každé se chová jinakk, rádia jsou spolu s SA, nejlepší za celou sérii, a myslim si, že pro fanouška open world her - rozhodně must play záležitost.
No a hurá do Liberty City...
Castlevania: Symphony of the Night
Ronik
Pokud se trochu zajímáte o hry, o značce Castlevania jste určitě už aspoň slyšeli - je to jedna z těch profláklých konzolových sérií jako Zelda nebo Final Fantasy, které mají asi milion dílů, ale u nás je nikdo moc nehrál. Jestli se o hry zajímáte trochu víc, asi jste slyšeli i o Symphony of the Night, pravděpodobně v souvislosti s žánrem metroidvania. Co ale už možná nevíte, je to, že tahle dvacet (!) let stará hra je pořád král svého žánru, kterému se dodnes máloco vyrovná. Neztratila ani kapku svého kouzla, pořád působí tuze atmosféricky a hratelnost je pořád geniálně návyková jako v den, co SotN vyšla. Ale popořadě.
SotN vznikla v době prvního Playstationu a raného 3D, kdy se každý překotně snažil o vytvoření svého tři dé hitu, i navzdory tomu, že to skoro nikdo prostě neuměl. To se samozřejmě nevyhnulo ani plošinovkám a v tom lepším případě vzniklo něco jako tohle, v horším něco jako tohle. Ale Konami se rozhodli jinak - zkrátka zužitkovali výkon PS1 na vytvoření co nejnadupanější 2D hry. A to se jim povedlo na jedničku. Krásně detailní pixelart, skvělé animace (takhle úžasně plynulou animaci chůze jen tak v nějaké pixelartové hře nenajdete), neuvěřitelná rozmanitost prostředí a nepřátel... Rekord SotN v počtu druhů nepřátel v plošinovce překonal snad až letos Hollow Knight, takže jí vydržel skoro dvacet let. A nejenže ta hra fantasticky vypadá, ona i skvěle zní. Vynikající soundtrack kazí snad jen ten nešťastný anglický dabing, který je až legendárně špatný. Ale holt nic není bez chyb.
I když víme, že samotná grafika hru nedělá, v gameplayi SotN naštěstí ani trochu nezaostává. Koji Igarashi a jeho tým vyházeli skoro všechno, co bylo pro letitou sérii Castlevania typické - dali sbohem lineárním levelům, hrdinům z rodu Belmontů ohánějícím se bičem Vampire Killer a tak typickému poněkud "ztuhlému" ovládání, které nutilo k rozvážnému postupu. Inspiraci pro revitalizaci značky nakonec našli u Super Metroidu a přidali notnou dávku vlastní invence. Vznikl zámek Castlevania, který, jak už bylo řečeno, nabízí neuvěřitelnou variabilitu prostředí, je velmi přirozeně prodchnutý různými tajnými cestami a zkratkami, je nabitý obsahem a ani na moment vás nenechá nudit. Zásobuje vás novými předměty a levely, do cesty vám hází nové a nové nepřátele a bossy a čirá zvědavost, co bude následovat, vás účinně pohání dál a dál. Při hraní čas plyne tak rychle, že se ani nenadějete a máte tři hodiny v čudu.
Použitý RPG systém sice není bůhvíjak (čti vůbec) inventivní, ale dovoluje autorům hry nepřetržitě rozdávat vylepšení vaší postavy, takže ať se nadějete, kam se nadějete, najdete něco užitečného. Tu novou zbraň, tam lektvar zvyšující statistiky, tam bonus k maximálním životům... Plus samotné hraní je opravdu příjemné. Hlavní hrdina Alucard je na rozdíl od rodu Belmontů velmi obratný, ovládá se jedna báseň, tudíž jen čisté kosení nepřátel a skákaní po plošinkách je zábava samo o sobě.
A jak jsem už psal - z mé strany tohle vyprávění není nějaký nostalgický trip dvacet let zpátky, kdy byly hry lepší a tráva zelenější. SotN jsem poprvé hrál loni a i tak se stala bez diskuze jednou z nejlepších plošinovek, které jsem kdy hrál. Před pár měsíci bych i řekl, že se stala i tou úplně nejlepší plošinovkou, ale od března svádí o první místo neustálý boj s Hollow Knightem. Oproti němu má ale v rukávu jeden zásadní trumf - víc než důstojně ustála zub času. Uplynulo dvacet let, vyšly stovky, jestli ne tisíce plošinovek a tahle japonská hra má pořád co do sebe. A to je jedna z nejpochvalnějších věcí, co se o hře dá říct, ne?
A nakonec ještě jedna věc: Nemůžu se nezmínit o naprosto dokonalém zvratu, který se nachází na samotném konci hry. Pokud jste hru dohráli, určitě víte, o čem mluvím, pokud ne, tak (následuje OBŘÍ spoiler k 20 let staré hře, kterou si asi nikdy nezahrajete, ale klikejte na vlastní nebezpečí) mluvím o zjištění, že hra na vás ušila velkou boudu a 100% kompletací na loadovací obrazovce nekončí. Pokud jste při hraní trochu pozorní, všimnete si připravených náznaků a uděláte, co máte, po poražení posledního bosse jste teleportováni do zrcadlově převrácené Castlevanie s kompletně novou sadou nepřátel a bossů, takže teoreticky jste tak v polovině hry! To je prostě něco, co na první pohled zní jako totální nesmysl - něco jako zkazky o Mewovi schovaném pod náklaďákem v Cerulean City, o kravím levelu v prvním Diablu nebo o ukrytém Bigfootovi v San Andreas, ale tady něco takového fakt je. Samozřejmě, velmi brzo přijde mírné vystřízlivění, když si uvědomíte, že i když musíte znova projít celý zámek, už do konce hry nezískáte žádné nové schopnosti, všechny cesty jsou hned otevřené a zkrátka to ani zdaleka není celá polovina hry. Ale stejně je to neuvěřitelně cool secret, jaké do dnešních her v době ečívmentů, data miningu a návodů na Youtube, které vychází ještě před vydáním hry, nemají vývojáři motivaci dávat.
SotN vznikla v době prvního Playstationu a raného 3D, kdy se každý překotně snažil o vytvoření svého tři dé hitu, i navzdory tomu, že to skoro nikdo prostě neuměl. To se samozřejmě nevyhnulo ani plošinovkám a v tom lepším případě vzniklo něco jako tohle, v horším něco jako tohle. Ale Konami se rozhodli jinak - zkrátka zužitkovali výkon PS1 na vytvoření co nejnadupanější 2D hry. A to se jim povedlo na jedničku. Krásně detailní pixelart, skvělé animace (takhle úžasně plynulou animaci chůze jen tak v nějaké pixelartové hře nenajdete), neuvěřitelná rozmanitost prostředí a nepřátel... Rekord SotN v počtu druhů nepřátel v plošinovce překonal snad až letos Hollow Knight, takže jí vydržel skoro dvacet let. A nejenže ta hra fantasticky vypadá, ona i skvěle zní. Vynikající soundtrack kazí snad jen ten nešťastný anglický dabing, který je až legendárně špatný. Ale holt nic není bez chyb.
I když víme, že samotná grafika hru nedělá, v gameplayi SotN naštěstí ani trochu nezaostává. Koji Igarashi a jeho tým vyházeli skoro všechno, co bylo pro letitou sérii Castlevania typické - dali sbohem lineárním levelům, hrdinům z rodu Belmontů ohánějícím se bičem Vampire Killer a tak typickému poněkud "ztuhlému" ovládání, které nutilo k rozvážnému postupu. Inspiraci pro revitalizaci značky nakonec našli u Super Metroidu a přidali notnou dávku vlastní invence. Vznikl zámek Castlevania, který, jak už bylo řečeno, nabízí neuvěřitelnou variabilitu prostředí, je velmi přirozeně prodchnutý různými tajnými cestami a zkratkami, je nabitý obsahem a ani na moment vás nenechá nudit. Zásobuje vás novými předměty a levely, do cesty vám hází nové a nové nepřátele a bossy a čirá zvědavost, co bude následovat, vás účinně pohání dál a dál. Při hraní čas plyne tak rychle, že se ani nenadějete a máte tři hodiny v čudu.
Použitý RPG systém sice není bůhvíjak (čti vůbec) inventivní, ale dovoluje autorům hry nepřetržitě rozdávat vylepšení vaší postavy, takže ať se nadějete, kam se nadějete, najdete něco užitečného. Tu novou zbraň, tam lektvar zvyšující statistiky, tam bonus k maximálním životům... Plus samotné hraní je opravdu příjemné. Hlavní hrdina Alucard je na rozdíl od rodu Belmontů velmi obratný, ovládá se jedna báseň, tudíž jen čisté kosení nepřátel a skákaní po plošinkách je zábava samo o sobě.
A jak jsem už psal - z mé strany tohle vyprávění není nějaký nostalgický trip dvacet let zpátky, kdy byly hry lepší a tráva zelenější. SotN jsem poprvé hrál loni a i tak se stala bez diskuze jednou z nejlepších plošinovek, které jsem kdy hrál. Před pár měsíci bych i řekl, že se stala i tou úplně nejlepší plošinovkou, ale od března svádí o první místo neustálý boj s Hollow Knightem. Oproti němu má ale v rukávu jeden zásadní trumf - víc než důstojně ustála zub času. Uplynulo dvacet let, vyšly stovky, jestli ne tisíce plošinovek a tahle japonská hra má pořád co do sebe. A to je jedna z nejpochvalnějších věcí, co se o hře dá říct, ne?
A nakonec ještě jedna věc: Nemůžu se nezmínit o naprosto dokonalém zvratu, který se nachází na samotném konci hry. Pokud jste hru dohráli, určitě víte, o čem mluvím, pokud ne, tak (následuje OBŘÍ spoiler k 20 let staré hře, kterou si asi nikdy nezahrajete, ale klikejte na vlastní nebezpečí) mluvím o zjištění, že hra na vás ušila velkou boudu a 100% kompletací na loadovací obrazovce nekončí. Pokud jste při hraní trochu pozorní, všimnete si připravených náznaků a uděláte, co máte, po poražení posledního bosse jste teleportováni do zrcadlově převrácené Castlevanie s kompletně novou sadou nepřátel a bossů, takže teoreticky jste tak v polovině hry! To je prostě něco, co na první pohled zní jako totální nesmysl - něco jako zkazky o Mewovi schovaném pod náklaďákem v Cerulean City, o kravím levelu v prvním Diablu nebo o ukrytém Bigfootovi v San Andreas, ale tady něco takového fakt je. Samozřejmě, velmi brzo přijde mírné vystřízlivění, když si uvědomíte, že i když musíte znova projít celý zámek, už do konce hry nezískáte žádné nové schopnosti, všechny cesty jsou hned otevřené a zkrátka to ani zdaleka není celá polovina hry. Ale stejně je to neuvěřitelně cool secret, jaké do dnešních her v době ečívmentů, data miningu a návodů na Youtube, které vychází ještě před vydáním hry, nemají vývojáři motivaci dávat.
Proti: nižší obtížnost v druhé polovině hry
Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)
-
Dragon Age: The…
+37
Dragon Age: The Veilguard
Napsal HolyMeatball, 19 dní
Napříč několika svými posledními komenty opakovaně avizuju, kterak jsem se už naučil… -
Silent Hill 2
+25
Napsal Adieu, 9 dní
Remake Silent Hill 2 je pro mě vyslyšenou modlitbou, protože žádnou hru jsem nikdy nechtěl… -
Grand Theft Auto…
+25
Grand Theft Auto III
Napsal adam.kulhanek, 26 dní
Kdysi dávno jsem měl možnost si zahrát oba první díly ze série Grand Theft Auto a bohužel… -
Valiant Hearts:…
+25
Valiant Hearts: The Great War
Napsal KingNut123, 9 dní
O druhé světové válce toho bylo napsáno a natočeno tolik, že se postupem času stala… -
Memento Mori
+25
Napsal Han22, 27 dní
Tak jsem se nakonec z roku 2008 pustil do adventury, která tu má nejvíce hodnocení a je tudíž… -
Torment: Tides of…
+24
Torment: Tides of Numenera
Napsal Le0nidas, 7 dní
Duchovní nástupce legendárního izometrického RPG Planescape: Torment to už z podstaty věci… -
Fallout
+23
Napsala Syndrom, 10 dní
Až se mě smrad za pár let zeptá tak jakou fotr, dám mu do ruky Fallout. Jako ve strategiích… -
Max Payne
+23
Napsal TenPepa, 24 dní
Max Payne je prostě klasika, co se nezapomíná. Pamatuju si, jak jsem tu hru zapnul poprvý a… -
Alan Wake
+22
Napsal TenPepa, 16 dní
Alan Wake je přesně ta hra, co vás vtáhne a už nepustí. Hned od začátku vás hodí do… -
Incubation: …
+21
Incubation: Battle Isle Phase Four
Napsal jvempire, 25 dní
Battle Isle je série tahových strategií, která vždy patřila mezi mé nejoblíbenější.…
Pro: Altair, grafika na poměry PSPčka, soubojový systém
Proti: Mála různorodost misí, příběh, nerůznorodé prostředí