Nainstalováno, odehrána asi hodina, odinstalováno. Prostě ne. To konzolový ovládání na PC je zkrátka peklo.
vapiscz
908 Poslední komentáře
Všechny
PC
PS1
PS2
PS3
PS4
PS5
PSP
Vita
Xbox
X360
XOne
XboxX/S
NES
SNES
N64
NGC
Wii
WiiU
Switch
GB
GBC
GBA
DS
3DS
VBoy
SegaMS
SegaMD
Saturn
Dreamcast
SegaGG
At2600
At5200
At7800
At8bit
AtST
Jaguar
Lynx
Odyssey2
Intelli
Coleco
TG16
CDi
3DO
NeoGeo
WSwan
Amiga
ZX81
Spectrum
C64
C16
AmstCPC
AmstPCW
Apple II
TRS80
BBCMicro
PC88
PC98
MSX
MZ800
FMT
SAMC
PMD85
IQ151
Ondra
Maťo
Mainframe
Arcade
Quest
iOS
Android
J2ME
Symbian
NGage
WMobile
WPhone
BBerry
Playdate
Browser
Stadia
Middle-earth: Shadow of Mordor
vapiscz
908 
Hook
Kunick
I přes značný počet levelu (puzzlů) jde spíše o drobnou hříčku. Šlo by říct, že působí jako ochutnávka, demo, jako proof of concept. Z této škatulky však vybočuje svou kvalitou hudba a estetika. Hudební, možná spíše zvuková, stránka je sice jednoduchá, ale pomáhá se soustředěním a udržením pozornosti. Estetika je pak nádherná – jednoduchá a elegantní. Neruší vás jakýmikoliv zbytečnostmi. A zjednodušení zašlo tak daleko, že chybí i jakékoliv nastavení. Díky tomu pak nejde ztišit zvuky a nejde ani změnit obtížnost. A to se projevuje na délce hry – proletíte ji v řádu desítek minut a nejvíc času zabere případný výběr puzzle. Pokud si chcete vyzkoušet konkrétní hádanku, musíte se k ní prolistovat!
Přesto jsem si hru užil a dohrál ji jak na PC, tak na mobilu. A tam taky patří a mnohem více vynikne.
Přesto jsem si hru užil a dohrál ji jak na PC, tak na mobilu. A tam taky patří a mnohem více vynikne.
Baldur's Gate II: Shadows of Amn
Le0nidas
Přiznám se, že první Baldur's Gate mě možná přes přílišná očekávání nijak zásadně nenadchl. I když se bezpochyby jedná o kvalitní hru, v porovnání s Planescape: Torment či Fallout 2 na mě (co se možností a obsahu týče) působí tak trochu jako chudý příbuzný. Přesto však svou roli zasvěcení do příběhu Bhaalova zplozence a do světa Forgotten Realms a jeho pravidel zastává dobře a dost možná bych si bez něj pokračování tolik neužil.
Druhý díl je oproti tomu opravdu megalomanské, pompézní a epické dílo doslova natřískané obsahem, což dokazuje i to, že jsem k jeho dohrání potřeboval neuvěřitelných 91 hodin herního času a to jsem toho beztak ještě spoustu minul.
Většinou u takto dlouhých her (jakože jich zase tolik není) u mě po čase nastane touha mít je už za sebou a příliš se nezdržovat vedlejšími odbočkami, málokdy ale tato touha překoná můj komplex kompletisty, což pak vede k jisté frustraci. Zde jsem však naopak hltal každičký detail, bavilo mě po celou dobu objevovat tento nádherný a do detailů propracovaný svět. Snad za to mohly i rozmanité změny tempa děje a lokací, že jsem pořád měl tu radost objevovat něco nového. Pryč jsou naštěstí prázdné plochy bez obsahu z prvního dílu, prozkoumávání je zde konečně odměňující.
Nenapadá mě hra, která by svou rozsáhlostí a obsahem umožňovala tolik možností hraní. Už z počtu možných společníků mi šla hlava kolem. Chtěl bych je mít u sebe všechny a slyšet jejich často vtipné a trefné názory na aktuální dění, členové družiny navíc často interagují i mezi sebou, což skvěle dodává na atmosféře. Ani však nechci počítat, kolikrát bych hru musel dohrát, abych slyšel všechny hlášky a objevil tak všechno, co hra nabízí.
Každé správné RPGčko musí mít dobrou zápletku a to zde již dobře nastavená laťka z prvního dílu ční ještě výše. Na prvním díle jsem kritizoval úroveň vedlejších questů. Dvojka je na tom mnohonásobně lépe, kvalitou a možnostmi volby se mnoho questů minimálně vyrovnává výše zmíněným klenotům herní tvorby. Všechny prvky hry do sebe krásně zapadají a společně tvoří unikátní dílo a nezapomenutelný herní zážitek.
Baldur's Gate si u mě druhým dílem výrazně napravila reputaci a již plně chápu i názory, které tvrdí, že se jedná vůbec nejlepší RPG všech dob. Já sám nedokážu říci, které z her z tzv. svaté trojice nejčastěji skloňovaných jmen na toto téma (BG2, P:T, F2) náleží ta pomyslná koruna. Můžu však s klidným svědomím prohlásit o každé z těchto her, že patří k vůbec těm nejlepším kouskům, které jsem měl možnost hrát, a to i přesto, že nejsem zatížen nostalgií, jelikož v době jejich vydání jsem chodil do školky a vrcholem mého gamingu v té době byl Mario na žlutých disketách od Vietnamců a při mém prvním kontaktu s PC už tyto hry bohužel jaksi nebyly v módě.
Druhý díl je oproti tomu opravdu megalomanské, pompézní a epické dílo doslova natřískané obsahem, což dokazuje i to, že jsem k jeho dohrání potřeboval neuvěřitelných 91 hodin herního času a to jsem toho beztak ještě spoustu minul.
Většinou u takto dlouhých her (jakože jich zase tolik není) u mě po čase nastane touha mít je už za sebou a příliš se nezdržovat vedlejšími odbočkami, málokdy ale tato touha překoná můj komplex kompletisty, což pak vede k jisté frustraci. Zde jsem však naopak hltal každičký detail, bavilo mě po celou dobu objevovat tento nádherný a do detailů propracovaný svět. Snad za to mohly i rozmanité změny tempa děje a lokací, že jsem pořád měl tu radost objevovat něco nového. Pryč jsou naštěstí prázdné plochy bez obsahu z prvního dílu, prozkoumávání je zde konečně odměňující.
Nenapadá mě hra, která by svou rozsáhlostí a obsahem umožňovala tolik možností hraní. Už z počtu možných společníků mi šla hlava kolem. Chtěl bych je mít u sebe všechny a slyšet jejich často vtipné a trefné názory na aktuální dění, členové družiny navíc často interagují i mezi sebou, což skvěle dodává na atmosféře. Ani však nechci počítat, kolikrát bych hru musel dohrát, abych slyšel všechny hlášky a objevil tak všechno, co hra nabízí.
Každé správné RPGčko musí mít dobrou zápletku a to zde již dobře nastavená laťka z prvního dílu ční ještě výše. Na prvním díle jsem kritizoval úroveň vedlejších questů. Dvojka je na tom mnohonásobně lépe, kvalitou a možnostmi volby se mnoho questů minimálně vyrovnává výše zmíněným klenotům herní tvorby. Všechny prvky hry do sebe krásně zapadají a společně tvoří unikátní dílo a nezapomenutelný herní zážitek.
Baldur's Gate si u mě druhým dílem výrazně napravila reputaci a již plně chápu i názory, které tvrdí, že se jedná vůbec nejlepší RPG všech dob. Já sám nedokážu říci, které z her z tzv. svaté trojice nejčastěji skloňovaných jmen na toto téma (BG2, P:T, F2) náleží ta pomyslná koruna. Můžu však s klidným svědomím prohlásit o každé z těchto her, že patří k vůbec těm nejlepším kouskům, které jsem měl možnost hrát, a to i přesto, že nejsem zatížen nostalgií, jelikož v době jejich vydání jsem chodil do školky a vrcholem mého gamingu v té době byl Mario na žlutých disketách od Vietnamců a při mém prvním kontaktu s PC už tyto hry bohužel jaksi nebyly v módě.
Pro: míra detailů, svět, příběh, postavy, dialogy, questy, atmosféra, hudba, možnosti volby, odměňující průzkum
Proti: některé souboje, složitost magie, tuna nepotřebných předmětů
Disney's Aladdin
Londo MollariEjhle, dohratelná plošinovka. Tak to jsem opravdu nečekal :). A navíc se jedná o hru podle filmu, která není kvalitativním ekvivalentem Ulice či Hrůzové zahrady. Aladdin byl vytvořen Virginem v roce 1994 a jako dítě jsem hru hrál, leč nedohrál. Díky cheatu na přeskakování úrovní jsem tehdy nicméně viděl všechny úrovně. Nyní jsem se ke hře vrátil a po třech dnech pohodové pařby hra padla. Hrál jsem na nejlehčí obtížnostem. Přijde mi, že při hře na těžší obtížnost nepřátelé pouze ubírají více života. Jinak jsem si žádného rozdílu nevšiml. A hlavním problémem jsou tak jako tak nekonečné jámy, které jsou pro všechny obtížnosti stejné.
Technologicky je hra na vysoké úrovni. Orientální hudba doprovázející hru je čistá, skladby jsou vydařené, ostatní zvuky (odraz dýky apod.) jsou kvalitní, graficky je hra na rok 1994 skvělá a pro každou postavičku naprogramovali autoři řadu animací. Strážný poskakuje po žhavých uhlících, tlouštík se cpe, vrhač nožů žongluje s noži, hadi se plazí a papoušci létají, dokud jim neoškubeme peří. Plameňákům a velbloudům můžeme skočit na hřbet (co na to PETA?). Samotný Aladdin seká mečem, bodá mečem, hází jablka (útok na dálku), šplhá po lanech, odráží se od trampolín (či jak to nazvat). Na animacích si tu dal někdo opravdu záležet. Podobně technologicky dokonalá hra musela být v roce 1994 úderem z čistého nebe (něco jako byl pár let předtím Prince of Persia).
Nepřátel ve hře není málo. Hra je bohužel všechny představí již v prvních 4 levelech a následně už nám žádného dalšího řadového bojovníka neukáže. A když už jsem zmínil ty levely, každý je originálem. Jak graficky, tak co do úkolu. Po úvodním městě a poušti se Aladdin podívá do sultánovy kobky, jeskyně pokladů, navštíví několik dalších podzemí, džinovu lampu a konečně i několik blízkovýchodních paláců. Bohužel samotných levelů je pouze 11. Což i člověku s dřevěnými prsty (očividně jsem byl v minulém životě pirátem) vydrží jen na několik málo hodin poctivé pařby. Hru jsem dohrál na třetí pokus. První den jsem se dostal do tajemné jeskyně, ale nevěděl jsem, co dál, tak jsem hru vzdal a šel spát. Druhý den jsem si vyplácal všechny životy v prvním lávovém světě (zapomněl jsem kupovat continue) a na třetí pokus jsem hru dnes konečně dotáhl, přičemž v džinově lampě jsem ztratil celé jedno continue - wish).
Hra obsahuje i několik bossfightů, ale s výjimkou toho posledního nejde o nic složitého (jednotlivými bossy jsou podle mě zloděj a kapitán stráží ve třetím levelu, létající opice v jeskyni - ta se obzvlášť vydařila, papoušek Iago v předposledním levelu a konečně sám Jafar na konci). Některé problémy je nutné řešit mozkem (naštěstí nejde o žádné výrazné zákysy), což hratelnost jen osvěžuje.
Celkově vzato je Aladdin povedená plošinovka pro PC, kde jich nikdy příliš nebylo. Před šílenými 27 lety hra technologicky předběhla svou dobu a ani dnes nepůsobí zastarale a podle mě se graficky musí líbit i moderním hráčům, kteří 90. léta nezažili. Navíc hra není nehratelně obtížná. Koneckonců jsem ji dokázal dohrát i já, což jsem mimochodem vůbec nečekal.
Technologicky je hra na vysoké úrovni. Orientální hudba doprovázející hru je čistá, skladby jsou vydařené, ostatní zvuky (odraz dýky apod.) jsou kvalitní, graficky je hra na rok 1994 skvělá a pro každou postavičku naprogramovali autoři řadu animací. Strážný poskakuje po žhavých uhlících, tlouštík se cpe, vrhač nožů žongluje s noži, hadi se plazí a papoušci létají, dokud jim neoškubeme peří. Plameňákům a velbloudům můžeme skočit na hřbet (co na to PETA?). Samotný Aladdin seká mečem, bodá mečem, hází jablka (útok na dálku), šplhá po lanech, odráží se od trampolín (či jak to nazvat). Na animacích si tu dal někdo opravdu záležet. Podobně technologicky dokonalá hra musela být v roce 1994 úderem z čistého nebe (něco jako byl pár let předtím Prince of Persia).
Nepřátel ve hře není málo. Hra je bohužel všechny představí již v prvních 4 levelech a následně už nám žádného dalšího řadového bojovníka neukáže. A když už jsem zmínil ty levely, každý je originálem. Jak graficky, tak co do úkolu. Po úvodním městě a poušti se Aladdin podívá do sultánovy kobky, jeskyně pokladů, navštíví několik dalších podzemí, džinovu lampu a konečně i několik blízkovýchodních paláců. Bohužel samotných levelů je pouze 11. Což i člověku s dřevěnými prsty (očividně jsem byl v minulém životě pirátem) vydrží jen na několik málo hodin poctivé pařby. Hru jsem dohrál na třetí pokus. První den jsem se dostal do tajemné jeskyně, ale nevěděl jsem, co dál, tak jsem hru vzdal a šel spát. Druhý den jsem si vyplácal všechny životy v prvním lávovém světě (zapomněl jsem kupovat continue) a na třetí pokus jsem hru dnes konečně dotáhl, přičemž v džinově lampě jsem ztratil celé jedno continue - wish).
Hra obsahuje i několik bossfightů, ale s výjimkou toho posledního nejde o nic složitého (jednotlivými bossy jsou podle mě zloděj a kapitán stráží ve třetím levelu, létající opice v jeskyni - ta se obzvlášť vydařila, papoušek Iago v předposledním levelu a konečně sám Jafar na konci). Některé problémy je nutné řešit mozkem (naštěstí nejde o žádné výrazné zákysy), což hratelnost jen osvěžuje.
Celkově vzato je Aladdin povedená plošinovka pro PC, kde jich nikdy příliš nebylo. Před šílenými 27 lety hra technologicky předběhla svou dobu a ani dnes nepůsobí zastarale a podle mě se graficky musí líbit i moderním hráčům, kteří 90. léta nezažili. Navíc hra není nehratelně obtížná. Koneckonců jsem ji dokázal dohrát i já, což jsem mimochodem vůbec nečekal.
Pro: Hudba, grafika, animace, každý level je jiný, pár logických problémů (nic těžkého).
Proti: Pouhých 11 levelů. Doba hraní je prodloužena nemožností sejvovat.
Deus Ex: Mankind Divided
Málokdo ví, že Deus Ex: Mankind Divided mělo vyjít s druhým podtitulkem: Pražáci versus Brňáci. To by bylo skutečně rozdělené lidstvo! Sotva nám Brňáci přestali závidět metro a začínali odpouštět nekonečný posměch za ten jejich dildoorloj, tak přišel nový Deus Ex s velmi pěkně zpracovaným nejkrásnějším městem Česka... Tvůrci však projevili notnou dávku milosrdenství a sjednotili celý národ pod záštitou společné nenávisti ke zmršeným českým nápisům prolínajícím se celou hrou (přiznávám, že mě osobně nevadily).
Vstup do hry se opět velmi povedl, grafika vypadá krásně, nebál bych se říct, že o chlup poráží i časově blízkou konkurenci. Kdybych si musel vybrat, lepší pocit jsem měl z interiérů. Prostory jsou příjemně plné, moderní byty se mi líbí, firemní kanceláře zejí životem a v dalších průmyslových a industriálních oblastech cítíte věrohodný futuristický nádech. Hudební podkres je všudypřítomný, velmi příjemný, místy nepatrně méně dominantní než v předchozích dílech. Praha se snaží působit jako něco více, než jen „city hub“, ona totiž musí, protože žádný další ve hře není. Tvůrci se snažili městu maximálně vdechnout život, ale je fakt, že ne vždy se to stoprocentně daří, vybavují se mi vzpomínky na Thief: Deadly Shadows. Se zvýšenou nutností přebíhání tam a zpět totiž přibývá klaustrofobický pocit šeptající vám do ouška, že tohle nestačí. Naštěstí hra vždy včas zavelí nástup do vrtulníku a jdete se mrknout aspoň na chvilku jinam.
Herní mechanismy zůstaly prakticky totožné s Human Revolution. Na první pohled potěší více možností, co se týče augmentací, střeliva a modifikací, resp. upgradů zbraně. V čem hra podle mě selhává je schopnost donutit hráče tyto možnosti využívat. I na nejvyšší obtížnost je poměrně hračka splnit každou misi hackováním a v průseru zapnout neviditelnost. Management předmětů, creditů a zkušeností, tedy praxis pointů je mizerný, všeho je přehršel, království je v rozkvětu. Vaši motivaci prozkoumávat okolí a něco si zkoušet tedy pohání pouze vaše zvědavost, nikoli výzva samotné hry, a to ne vždy funguje. Cítím, že tenhle aspekt, typický pro většinu moderních her, je poplatný tlaku na prodejnost, tedy aby hru zvládlo dohrát i dvanáctileté dítě. Myslím, že spoustu věcí by elegantně spravil návrat k hledání klíčů (lockpick) a hesel (doslova vše lze obejít hackováním), popř. zakomponovat do hry nutnost utrácet za něco kredity (třeba právě za hackovací software, jehož význam by se mohl zvýšit). Mozkové závity by také mohlo roztočit zadávání sofistikovanějších úkolů. Velmi mě potěšila např. mise, v níž musíte tiše vysledovat a neutralizovat rozprostřenou ostrahu na večírku. Kéž by bylo více takových!
Když je řeč o Human Revolution, musím říct, že jsem si velmi užíval jeho lehce úzkostnou, nebo chcete-li depresivní atmosféru, kdy jste jako Adam v prvé řadě zjišťovali, co se vlastně stalo vám osobně. S tím souvisela i jakési nevyslovené pnutí mezi Adamem a Meghan. Ve zkratce je to právě lidský a osobní rozměr, který v Mankind Divided vnímám jako výrazně slabší. A to i přesto, že rozdělení společnosti a popírání práv jedné skupiny je hlavním motivem hry. Jednotlivé dialogy jsou napsány dobře, hra určitě umí vzbudit zájem o své dění, nicméně jako Adam jste v podstatě generický elitní agent, který pouze dělá svou práci. A tomu odpovídá i poněkud uspěchaný a na poměry série Deus Ex spíše antiklimaktický závěr.
Abych jen nekritizoval, ve výsledku se jedná o důstojný přírůstek do rodiny imerzivních simulátorů. Výtky si neodpouštím právě proto, že v podařené hře působí některé zbytečné kiksy jako pěst na oko. Ve špatné hře by se ztratily, ale tou Mankind Divided rozhodně není.
Vstup do hry se opět velmi povedl, grafika vypadá krásně, nebál bych se říct, že o chlup poráží i časově blízkou konkurenci. Kdybych si musel vybrat, lepší pocit jsem měl z interiérů. Prostory jsou příjemně plné, moderní byty se mi líbí, firemní kanceláře zejí životem a v dalších průmyslových a industriálních oblastech cítíte věrohodný futuristický nádech. Hudební podkres je všudypřítomný, velmi příjemný, místy nepatrně méně dominantní než v předchozích dílech. Praha se snaží působit jako něco více, než jen „city hub“, ona totiž musí, protože žádný další ve hře není. Tvůrci se snažili městu maximálně vdechnout život, ale je fakt, že ne vždy se to stoprocentně daří, vybavují se mi vzpomínky na Thief: Deadly Shadows. Se zvýšenou nutností přebíhání tam a zpět totiž přibývá klaustrofobický pocit šeptající vám do ouška, že tohle nestačí. Naštěstí hra vždy včas zavelí nástup do vrtulníku a jdete se mrknout aspoň na chvilku jinam.
Herní mechanismy zůstaly prakticky totožné s Human Revolution. Na první pohled potěší více možností, co se týče augmentací, střeliva a modifikací, resp. upgradů zbraně. V čem hra podle mě selhává je schopnost donutit hráče tyto možnosti využívat. I na nejvyšší obtížnost je poměrně hračka splnit každou misi hackováním a v průseru zapnout neviditelnost. Management předmětů, creditů a zkušeností, tedy praxis pointů je mizerný, všeho je přehršel, království je v rozkvětu. Vaši motivaci prozkoumávat okolí a něco si zkoušet tedy pohání pouze vaše zvědavost, nikoli výzva samotné hry, a to ne vždy funguje. Cítím, že tenhle aspekt, typický pro většinu moderních her, je poplatný tlaku na prodejnost, tedy aby hru zvládlo dohrát i dvanáctileté dítě. Myslím, že spoustu věcí by elegantně spravil návrat k hledání klíčů (lockpick) a hesel (doslova vše lze obejít hackováním), popř. zakomponovat do hry nutnost utrácet za něco kredity (třeba právě za hackovací software, jehož význam by se mohl zvýšit). Mozkové závity by také mohlo roztočit zadávání sofistikovanějších úkolů. Velmi mě potěšila např. mise, v níž musíte tiše vysledovat a neutralizovat rozprostřenou ostrahu na večírku. Kéž by bylo více takových!
Když je řeč o Human Revolution, musím říct, že jsem si velmi užíval jeho lehce úzkostnou, nebo chcete-li depresivní atmosféru, kdy jste jako Adam v prvé řadě zjišťovali, co se vlastně stalo vám osobně. S tím souvisela i jakési nevyslovené pnutí mezi Adamem a Meghan. Ve zkratce je to právě lidský a osobní rozměr, který v Mankind Divided vnímám jako výrazně slabší. A to i přesto, že rozdělení společnosti a popírání práv jedné skupiny je hlavním motivem hry. Jednotlivé dialogy jsou napsány dobře, hra určitě umí vzbudit zájem o své dění, nicméně jako Adam jste v podstatě generický elitní agent, který pouze dělá svou práci. A tomu odpovídá i poněkud uspěchaný a na poměry série Deus Ex spíše antiklimaktický závěr.
Abych jen nekritizoval, ve výsledku se jedná o důstojný přírůstek do rodiny imerzivních simulátorů. Výtky si neodpouštím právě proto, že v podařené hře působí některé zbytečné kiksy jako pěst na oko. Ve špatné hře by se ztratily, ale tou Mankind Divided rozhodně není.
Centurion: Defender of Rome
danny21Tahovky určitě nejsou úplně můj nejoblíbenější žánr, no v rámci doplnění mezery staroušků jsem do toho římského vojevůdcovského boje šel a nebylo to úplně marné. Destrukce nepřátelských vojsk v rámci bitev docela slušná, můžete si vyzkoušet v gladiátorksé zapásy nebo vydělat zláťáky v závodech vozových spřežení - 60 %
Super Metroid
NiktoriusPecka jak sfiňa.
Až tak velká, že původně jsem ani neměl ambici celou hrou procházet (spíše jsem si ji chtěl jen vyzkoušet a pak nechat "na jindy", tak jako spoustu jiných kanonizovaných klasik, před nimiž dám nakonec stejně přednost vyhajpovaným novinkám), ale chytla mě a až do konce nepustila.
Věc, co hráče uchvátí jako první - je neuvěřitelné, jak působivou a vtahující atmosféru vývojáři zvládli vyrobit se skromnými technickými podmínkami 16-bitového SNESu. V těch třech megabajtech, co Super Metroid na cartridgi zabírá, je zkrátka vtěsnaná výborná 2D grafika (celkem by mě zajímalo, jestli tvůrci znali francouzského Metal Mutanta, na nějž jsem si při hraní párkrát vzpomněl) a chytlavá hudba, která se střídá s náladotvornými ambientními ruchy jako je pípání futuristických počítačů.
Druhá věc, která je na Super Metroidu opravdu super, je jeho nelineární struktura a značná paleta možností, jak lze jednotlivé lokace procházet. Jasně, po Metroidu byl přece po právu pojmenován celý žánr, ale i tak mě překvapila rozvětvenost jednotlivých oblastí, množství skrytých tras, místností a nakonec i upgradů, které v nich lze objevit (přitom mnohé jsou "nepovinné" - pro dohrání je není nutné najít). Je dokonce od začátku možné provádět speciální složité pohyby, což hráč musí jednak sám zjistit, protože hra mu to explicitně nepoví (ale na některých místech napoví) a jednak se musí tyto pohyby naučit na ovladači provádět (a není to zrovna jednoduché). Díky tomu je i některé překážky možné překonat více způsoby - což platí i o některých bossech. Při pár zákysech jsem si na YouTubu pouštěl nějaká walkthroughs a vždy mě překvapilo, jak moc se průchody jiných hráčů lišily od toho mého.
Super Metroid je překvapivě výborný také v tom, jak vede hráčovu pozornost a jakým nenápadným způsobem dovede jednak vyprávět příběh a jednak napovídat, co má hráč dělat. Tohle je hra, která nikoho nevede za ručičku, neobsahuje klasický tutoriál a téměř nic ze svých mechanik nevysvětluje přímo, ale zároveň se snaží hráče vést "za běhu" pomocí samotného designu. Ano, pro postup hrou musíte párkrát najít cestu způsobem, kterou by si jiné hry dovolily použít jen k nalezení nepovinného secretu, ale vždycky se nakonec budete plácat do čela a říkat si, že ten a ten prvek vám přece jasně napovídal, co máte udělat a kudy se vydat.
Z hlediska vyprávění nadchne intro a poté triumfální závěr - tam, kde by jiné hry té doby použily prostě kus textu nebo v nejlepším jednoduchou animaci, tam Super Metroid vypráví během samotného hraní. A minimálně závěrečnou satisfakci tak hráč jistě pocítí mnohem silněji než kdyby byl jen pasivním divákem.
Má Super Metroid i nějaké chyby? Zastaral? Inu, trochu ano. Mapa rozhodně mohla být užitečnější, kdyby v ní byly vyznačeny průchody a již sebrané předměty. A kdyby do ní bylo možné zanášet vlastní značky. S tím je spojené občasné frustrující bloudění, zvláště po košatém Norfairu, který je navíc plný náročných překážek. Není větší otrava, když někde složitě přeskáčete (zatímco vás strategicky umístění enemáci shazují) a pak zjistíte, že tudy vlastně žádná cesta nevede a můžete zase hezky skákat zpátky. Také systém ukládání je pro dnešního hráče dost drsný a nevstřícný - ale těžko můžeme po hře z roku 1994 chtít, aby měla alespoň dočasné checkpointy u náročnějších pasáží. Speciální pohyby a souboje s bossy pak vyžadují naprostou preciznost a přesnost, které už moderní hráči také do velké míry odvykli. Nemluvě o tom, že pokud hrajete Super Metroid na emulátoru, LCD obrazovce a s bezdrátovým gamepadem, celé hraní si ještě ztěžujete navýšeným input lagem.
Ano, párkrát jsem na hrdinku Super Metroidu, Samus Aran, vztekle křičel, párkrát jsem frustrací mále rozkousal ovladač, ale stejně u mě při hraní převládal údiv a nadšení. Což je skvělý výsledek.
Až tak velká, že původně jsem ani neměl ambici celou hrou procházet (spíše jsem si ji chtěl jen vyzkoušet a pak nechat "na jindy", tak jako spoustu jiných kanonizovaných klasik, před nimiž dám nakonec stejně přednost vyhajpovaným novinkám), ale chytla mě a až do konce nepustila.
Věc, co hráče uchvátí jako první - je neuvěřitelné, jak působivou a vtahující atmosféru vývojáři zvládli vyrobit se skromnými technickými podmínkami 16-bitového SNESu. V těch třech megabajtech, co Super Metroid na cartridgi zabírá, je zkrátka vtěsnaná výborná 2D grafika (celkem by mě zajímalo, jestli tvůrci znali francouzského Metal Mutanta, na nějž jsem si při hraní párkrát vzpomněl) a chytlavá hudba, která se střídá s náladotvornými ambientními ruchy jako je pípání futuristických počítačů.
Druhá věc, která je na Super Metroidu opravdu super, je jeho nelineární struktura a značná paleta možností, jak lze jednotlivé lokace procházet. Jasně, po Metroidu byl přece po právu pojmenován celý žánr, ale i tak mě překvapila rozvětvenost jednotlivých oblastí, množství skrytých tras, místností a nakonec i upgradů, které v nich lze objevit (přitom mnohé jsou "nepovinné" - pro dohrání je není nutné najít). Je dokonce od začátku možné provádět speciální složité pohyby, což hráč musí jednak sám zjistit, protože hra mu to explicitně nepoví (ale na některých místech napoví) a jednak se musí tyto pohyby naučit na ovladači provádět (a není to zrovna jednoduché). Díky tomu je i některé překážky možné překonat více způsoby - což platí i o některých bossech. Při pár zákysech jsem si na YouTubu pouštěl nějaká walkthroughs a vždy mě překvapilo, jak moc se průchody jiných hráčů lišily od toho mého.
Super Metroid je překvapivě výborný také v tom, jak vede hráčovu pozornost a jakým nenápadným způsobem dovede jednak vyprávět příběh a jednak napovídat, co má hráč dělat. Tohle je hra, která nikoho nevede za ručičku, neobsahuje klasický tutoriál a téměř nic ze svých mechanik nevysvětluje přímo, ale zároveň se snaží hráče vést "za běhu" pomocí samotného designu. Ano, pro postup hrou musíte párkrát najít cestu způsobem, kterou by si jiné hry dovolily použít jen k nalezení nepovinného secretu, ale vždycky se nakonec budete plácat do čela a říkat si, že ten a ten prvek vám přece jasně napovídal, co máte udělat a kudy se vydat.
Z hlediska vyprávění nadchne intro a poté triumfální závěr - tam, kde by jiné hry té doby použily prostě kus textu nebo v nejlepším jednoduchou animaci, tam Super Metroid vypráví během samotného hraní. A minimálně závěrečnou satisfakci tak hráč jistě pocítí mnohem silněji než kdyby byl jen pasivním divákem.
Má Super Metroid i nějaké chyby? Zastaral? Inu, trochu ano. Mapa rozhodně mohla být užitečnější, kdyby v ní byly vyznačeny průchody a již sebrané předměty. A kdyby do ní bylo možné zanášet vlastní značky. S tím je spojené občasné frustrující bloudění, zvláště po košatém Norfairu, který je navíc plný náročných překážek. Není větší otrava, když někde složitě přeskáčete (zatímco vás strategicky umístění enemáci shazují) a pak zjistíte, že tudy vlastně žádná cesta nevede a můžete zase hezky skákat zpátky. Také systém ukládání je pro dnešního hráče dost drsný a nevstřícný - ale těžko můžeme po hře z roku 1994 chtít, aby měla alespoň dočasné checkpointy u náročnějších pasáží. Speciální pohyby a souboje s bossy pak vyžadují naprostou preciznost a přesnost, které už moderní hráči také do velké míry odvykli. Nemluvě o tom, že pokud hrajete Super Metroid na emulátoru, LCD obrazovce a s bezdrátovým gamepadem, celé hraní si ještě ztěžujete navýšeným input lagem.
Ano, párkrát jsem na hrdinku Super Metroidu, Samus Aran, vztekle křičel, párkrát jsem frustrací mále rozkousal ovladač, ale stejně u mě při hraní převládal údiv a nadšení. Což je skvělý výsledek.
Pro: atmosféra, komplexnost a nelinearita, schopnost vést pozornost hráče, audiovizuální zpracování
Proti: bloudění, nedostatečně propracovaná mapa, obtížnost některých pohybů
Tom Clancy's Ghost Recon: Wildlands – Narco Road
RemixSvKV prvom DLC sa pokúsime infiltrovať tri menšie karteli, za účelom eliminácie nového záporáka s prezývkou El Invisible.
Novinky:
➤nové malé karteli: Los Kamikazes na čele s kráľom sociálnych médií Eddiem, jazdci smrti s motorkárom Arturom, Los Jinetes adrenalínovým nadšencom Toniom a k tomu pár menších nepriateľských kartelov. Všetci sú stále ale členmi veľkej Santa Blanky. Nemôžem povedať že by niektorí kartel bol zaujímavejší ako iný. Jediné čo by stálo za zmienku sú ich šéfovia. Radoví sicarios sú k tomu všetkému len preskinovaný do farieb daného kartelu.
➤vozidlá: uznávam že nové vozidlá boli celkom fajn. Či už monster truck, rôzne zavodné auta či motorky. Nepáčili sa mi ale ich hnusné krikľavé farby. V podstatne viac misiach, na rozdiel od hlavnej hry musel človek využívať lietadlá, na ktorých chuť som vôbec neprišiel.
➤informátor: tentokrát vám zbrane či dovednostne body na mape odkrývajú informátori. Tí sa vám odomknú pokiaľ v danom kartele získate dostatočné množstvo stúpencov. Myslím si že táto zmena bola absolútne zbytočná a pri informátorovi som sa zastavil možno 3 krát.
➤aktivity kartelu: komplet nové aktivity nám dajú možnosť hľadať stratené vozidlá, prepravovať a ochraňovať zvieratá, vykonávať letecký postrek a prepravovať amfetamín. Vždy ste ich museli splniť aspoň pár, aby ste mohli v príbehových misiach pokračovať. Najrýchlejšie sa dala splniť preprava a ochrana zvierat, keďže išlo len o vystrielanie nedalekého miesta. Najviac ma nudilo hľadať stratené vozidlá. Bolo to zdĺhavé a nudné.
➤electro výzvy: nachádzajú sa všade po mape a za ich plnenie získavate body. Poväčšine sú jednoduché, na štýl čo najdlhšie driftovať či predviesť nejakú akrobaciu z lietadlom. Osobne som tieto výzvy nevyhľadával a plnil som len tie, na ktoré som narazil popri hlavných úlohách.
!! Záverečné zhrnutie !!
Od Narco Road som už podľa hodnotení nečakal veľa. Ale chcel som si toto rozšírenie vyskúšať. A bolo to tak pol na pol. Akčné je to dostatočne, niekedy zbytočne moc. Nové karteli sú na prvý pohľad zaujímavé, no na ten druhý sú to len preskinovaná základná Santa Blanca z nulovými inováciami. Nové vozidlá sú za mňa najväčšie plus. Monster trucky a závodné auta sú na vyblbnutie fajn. Každopádne ich farebné krikľavé prevedenia sú vážne zlé. Čo sa ďalších zmien týka, tak informátori ani nestoja za zmienku, nové aktivity kartelu sú zaujímavé ale hral som ich len za účelom postupu a sprístupnenia hlavných misii. A na koniec sú tu výzvy electro, ktoré sú roztrúsené všade po mape. Tie som plnil len pokiaľ mi skrížili cestu pri plnení hlavných úloh. Malé plus na koniec je hlavný záporák El Invisible a celé rozuzlenie príbehu. No po prvé je to prakticky bezvýznamné plus a po druhé nie je vôbec prekvapujúce. Každopádne je Narco Road sklamaním, ktoré našťastie odsýpa rýchlo. Od druhého rozšírenia Fallen Ghosts mám väčšie očakávania, tak dúfam že sa naplnia.
HODNOTENIE: 50/100%
Novinky:
➤nové malé karteli: Los Kamikazes na čele s kráľom sociálnych médií Eddiem, jazdci smrti s motorkárom Arturom, Los Jinetes adrenalínovým nadšencom Toniom a k tomu pár menších nepriateľských kartelov. Všetci sú stále ale členmi veľkej Santa Blanky. Nemôžem povedať že by niektorí kartel bol zaujímavejší ako iný. Jediné čo by stálo za zmienku sú ich šéfovia. Radoví sicarios sú k tomu všetkému len preskinovaný do farieb daného kartelu.
➤vozidlá: uznávam že nové vozidlá boli celkom fajn. Či už monster truck, rôzne zavodné auta či motorky. Nepáčili sa mi ale ich hnusné krikľavé farby. V podstatne viac misiach, na rozdiel od hlavnej hry musel človek využívať lietadlá, na ktorých chuť som vôbec neprišiel.
➤informátor: tentokrát vám zbrane či dovednostne body na mape odkrývajú informátori. Tí sa vám odomknú pokiaľ v danom kartele získate dostatočné množstvo stúpencov. Myslím si že táto zmena bola absolútne zbytočná a pri informátorovi som sa zastavil možno 3 krát.
➤aktivity kartelu: komplet nové aktivity nám dajú možnosť hľadať stratené vozidlá, prepravovať a ochraňovať zvieratá, vykonávať letecký postrek a prepravovať amfetamín. Vždy ste ich museli splniť aspoň pár, aby ste mohli v príbehových misiach pokračovať. Najrýchlejšie sa dala splniť preprava a ochrana zvierat, keďže išlo len o vystrielanie nedalekého miesta. Najviac ma nudilo hľadať stratené vozidlá. Bolo to zdĺhavé a nudné.
➤electro výzvy: nachádzajú sa všade po mape a za ich plnenie získavate body. Poväčšine sú jednoduché, na štýl čo najdlhšie driftovať či predviesť nejakú akrobaciu z lietadlom. Osobne som tieto výzvy nevyhľadával a plnil som len tie, na ktoré som narazil popri hlavných úlohách.
!! Záverečné zhrnutie !!
Od Narco Road som už podľa hodnotení nečakal veľa. Ale chcel som si toto rozšírenie vyskúšať. A bolo to tak pol na pol. Akčné je to dostatočne, niekedy zbytočne moc. Nové karteli sú na prvý pohľad zaujímavé, no na ten druhý sú to len preskinovaná základná Santa Blanca z nulovými inováciami. Nové vozidlá sú za mňa najväčšie plus. Monster trucky a závodné auta sú na vyblbnutie fajn. Každopádne ich farebné krikľavé prevedenia sú vážne zlé. Čo sa ďalších zmien týka, tak informátori ani nestoja za zmienku, nové aktivity kartelu sú zaujímavé ale hral som ich len za účelom postupu a sprístupnenia hlavných misii. A na koniec sú tu výzvy electro, ktoré sú roztrúsené všade po mape. Tie som plnil len pokiaľ mi skrížili cestu pri plnení hlavných úloh. Malé plus na koniec je hlavný záporák El Invisible a celé rozuzlenie príbehu. No po prvé je to prakticky bezvýznamné plus a po druhé nie je vôbec prekvapujúce. Každopádne je Narco Road sklamaním, ktoré našťastie odsýpa rýchlo. Od druhého rozšírenia Fallen Ghosts mám väčšie očakávania, tak dúfam že sa naplnia.
HODNOTENIE: 50/100%
The Forgotten City
koberecTahle hra je poklad. Vůbec nic jsem od ní nečekal, a ona mi naprosto sebrala dech. Je možný, že tuhle hru někdo vytvořil přímo pro mě? Vidí mi někdo do hlavy?
Vůbec se mi nechce tady psát nic konkrétního, protože když do toho půjdete poslepu jako já, tak vás čeká ten nejlepší zážitek. Tak zcela obecně: hra vypadá moc pěkně, sice to není grafická špička, ale vzhledem k tomu, že ji má na svědomí tak malý tým, je to obrovský úspěch. Kvalita dabingu je vysoká, málokdy budeme mít nutkání konverzace přeskakovat. Většinu herní doby se budete věnovat konverzacím, občas je tam i nějaký souboj, ale není to nic, co by nezvládl ani úplný začátečník. Boj rozhodně není středem této hry. Tím je totiž postupné odhalování příběhu a řešení situací.
Ovládání je zdařilé, vadily mi jen úplné drobnosti. Třeba to, že jsem se musel natahovat na klávesu ESC pokaždé, když jsem chtěl ukončit interakci s předmětem. Občas se taky objeví trochu humpolácký loading při přechodu mezi určitými lokacemi, ale není to časté.
Celkově je na tom hra z technického hlediska výborně. Nevšiml jsem si žádných grafických glitchů, žádných pádů, bugů - malých ani velkých. Hudba je většinou hlasitá akorát, a samotné hudební motivy jsou také příjemné.
Moc se mi líbilo, že je hra dohratelná bez výrazné frustrace. Jakožto ne příliš zdatný hráč si musím často vypomáhat různými návody, nebo dokonce použít cheaty; tady jsem ale nic z toho nepotřeboval, vždy jsem si poradil, aniž bych měl pocit, že mě hra vede za ruku. Skoro mi přišlo, jako bych hrál „herní film“, který ale působil přirozeně, a nezredukoval interakci na rychlé drcení náhodných kláves. Řekl bych, že tady můžete zažít to, o čem se třeba Fahrenheitu nebo Detroit: Become Human může jen zdát. Hru jsem dohrál asi za 8 hodin, hrál jsem to v kuse!! Málokdy mě baví hrát jednu hru takhle dlouho.
Hra má několik konců, já měl ten s označením 4/4 a byl podle mě naprosto skvělý a velmi atmosférický.
Pokud máte rádi hry se zaměřením na lore, postavy, mysteriózní zápletku a casual hratelnost, budete v sedmém nebi.
Jediné, co mi trochu nesedělo bylo, jak dopadl Sentius. Chudák dělal všechno pro to, aby kletbu zlatého pravidla zrušil, mnohokrát se bez keců obětoval, vlastní dceru, která to celé málem sabotovala (a sama pak přiznala) zamknul v kanále, a přesto na něj padl ten nejhorší trest. Za co? A proč ho ostatní neoslavovali jako hrdinu?
Taky bych chtěl říct, že něco ve stylu toho konce 4/4 jsem čekal u Assassin’s Creed 3, kde jej ale maximálně zvorali.
Vůbec se mi nechce tady psát nic konkrétního, protože když do toho půjdete poslepu jako já, tak vás čeká ten nejlepší zážitek. Tak zcela obecně: hra vypadá moc pěkně, sice to není grafická špička, ale vzhledem k tomu, že ji má na svědomí tak malý tým, je to obrovský úspěch. Kvalita dabingu je vysoká, málokdy budeme mít nutkání konverzace přeskakovat. Většinu herní doby se budete věnovat konverzacím, občas je tam i nějaký souboj, ale není to nic, co by nezvládl ani úplný začátečník. Boj rozhodně není středem této hry. Tím je totiž postupné odhalování příběhu a řešení situací.
Ovládání je zdařilé, vadily mi jen úplné drobnosti. Třeba to, že jsem se musel natahovat na klávesu ESC pokaždé, když jsem chtěl ukončit interakci s předmětem. Občas se taky objeví trochu humpolácký loading při přechodu mezi určitými lokacemi, ale není to časté.
Celkově je na tom hra z technického hlediska výborně. Nevšiml jsem si žádných grafických glitchů, žádných pádů, bugů - malých ani velkých. Hudba je většinou hlasitá akorát, a samotné hudební motivy jsou také příjemné.
Moc se mi líbilo, že je hra dohratelná bez výrazné frustrace. Jakožto ne příliš zdatný hráč si musím často vypomáhat různými návody, nebo dokonce použít cheaty; tady jsem ale nic z toho nepotřeboval, vždy jsem si poradil, aniž bych měl pocit, že mě hra vede za ruku. Skoro mi přišlo, jako bych hrál „herní film“, který ale působil přirozeně, a nezredukoval interakci na rychlé drcení náhodných kláves. Řekl bych, že tady můžete zažít to, o čem se třeba Fahrenheitu nebo Detroit: Become Human může jen zdát. Hru jsem dohrál asi za 8 hodin, hrál jsem to v kuse!! Málokdy mě baví hrát jednu hru takhle dlouho.
Hra má několik konců, já měl ten s označením 4/4 a byl podle mě naprosto skvělý a velmi atmosférický.
Pokud máte rádi hry se zaměřením na lore, postavy, mysteriózní zápletku a casual hratelnost, budete v sedmém nebi.
Jediné, co mi trochu nesedělo bylo, jak dopadl Sentius. Chudák dělal všechno pro to, aby kletbu zlatého pravidla zrušil, mnohokrát se bez keců obětoval, vlastní dceru, která to celé málem sabotovala (a sama pak přiznala) zamknul v kanále, a přesto na něj padl ten nejhorší trest. Za co? A proč ho ostatní neoslavovali jako hrdinu?
Taky bych chtěl říct, že něco ve stylu toho konce 4/4 jsem čekal u Assassin’s Creed 3, kde jej ale maximálně zvorali.
Pro: strhující příběh, příjemná hratelnost, velmi uspokojivý konec
Proti: nic podstatného
MechWarrior 4: Mercenaries
VšivákAh, další nášup ze světa obřích bojujících mechů. Toho se snad ani nedá nabažit. Přiznám se, že z Mercenaries jsem měl trochu obavy. Příliš živě si pamatuji utrpení v manažerském módu v MechWarrior 2: Mercenaries. Naštěstí se historie neopakovala a zdejší řízení ekonomiky je o poznání zábavnější.
Když prohrajete misi, nic se neděje. Čas se zastaví a vy můžete, bez jakékoliv penalizace, misi opakovat do zblbnutí. Taková maličkost stačí, aby hru v zábavnosti vynesla o dva levely výš. Managementem své destrukční armády jsem strávil určitě víc času než na samotném bojišti. Pokud správně vyzbrojíte sebe a svých sedm parťáků, nepřítel nemá šanci. Stačila mi jednoduchá taktika. Poslat všechny na jeden cíl. A takhle jednoho po druhém. Hra mi najednou přišla jednoduchá. Člověk se často ani nemusí aktivně zapojovat do bitvy a stačí to jen dirigovat z dálky. Doporučuji vyšší obtížnost než Regular.
MechWarrior nikdy nebyl úplně o individuálních schopnostech v boji. S pomalým mechem na otevřených planinách se těžko vyhýbá laserům, projektilům nebo řízeným raketám. MechWarrior byl vždycky hlavně o týmové práci. V Mercenaries dostanete čtyři parťáky navíc. S taktických soubojů se to na nižší (střední) obtížnosti proměnilo v demolici. A je to ukrutně zábavné. Kdo by nechtěl demolovat jednoho stotunového mecha za druhým. Výtku mám trochu k umělé inteligenci spolubojovníků, kteří mají tendence nabíhat k protivníkovi tváří v tvář a pak se poškodit o jeho výbuch. A to i v případě, že mají ve výzbroji samé dalekonosné zbraně. Nějaké přednastavené vzorce chování by nebyli k zahození.
Arénu jsem si zkusil a není to nic pro mě. Za prvé) Prachy jsem nepotřeboval. Už v půlce hry jsem nevěděl, za co je utrácet. Za druhé) Individuální souboje mi nic neříkají. Přijdou mi mnohem zábavnější týmové souboje. Za třetí) Když jsem dohrál kampaň a chtěl se pustit do arény, už byla znepřístupněná. Chápu ale, že aréna může někoho brát. Čím víc druhů hratelnosti, tím víc lidí to může bavit.
Hru jsem si nejdříve nainstaloval jako Mektek, ale také nic pro mě. Management zbraní mi nepřijde moc přehledný. Samotné bojiště je o dost rychlejší a to mi k obrovským mechům nesedne. Navíc mód horko těžko zvládala má skvělá Intel HD 4000 a v některých částech hra padala až 15 FPS za sekundu. Staromilství mě v tomhle případě bavilo víc. Taky možná z důvodů, že na nějaký multiplayer, jako vždycky, kašlu.
MechWarrior je skvělá série a tohle je zatím nejlepší a nejzábavnější díl. I po třetím rozehrání se můžete dostat do mise, ve které jste ještě nebyli a určité zjednodušení obtížnosti kompenzuje možnost nastavení vyšších obtížností.
Když prohrajete misi, nic se neděje. Čas se zastaví a vy můžete, bez jakékoliv penalizace, misi opakovat do zblbnutí. Taková maličkost stačí, aby hru v zábavnosti vynesla o dva levely výš. Managementem své destrukční armády jsem strávil určitě víc času než na samotném bojišti. Pokud správně vyzbrojíte sebe a svých sedm parťáků, nepřítel nemá šanci. Stačila mi jednoduchá taktika. Poslat všechny na jeden cíl. A takhle jednoho po druhém. Hra mi najednou přišla jednoduchá. Člověk se často ani nemusí aktivně zapojovat do bitvy a stačí to jen dirigovat z dálky. Doporučuji vyšší obtížnost než Regular.
MechWarrior nikdy nebyl úplně o individuálních schopnostech v boji. S pomalým mechem na otevřených planinách se těžko vyhýbá laserům, projektilům nebo řízeným raketám. MechWarrior byl vždycky hlavně o týmové práci. V Mercenaries dostanete čtyři parťáky navíc. S taktických soubojů se to na nižší (střední) obtížnosti proměnilo v demolici. A je to ukrutně zábavné. Kdo by nechtěl demolovat jednoho stotunového mecha za druhým. Výtku mám trochu k umělé inteligenci spolubojovníků, kteří mají tendence nabíhat k protivníkovi tváří v tvář a pak se poškodit o jeho výbuch. A to i v případě, že mají ve výzbroji samé dalekonosné zbraně. Nějaké přednastavené vzorce chování by nebyli k zahození.
Arénu jsem si zkusil a není to nic pro mě. Za prvé) Prachy jsem nepotřeboval. Už v půlce hry jsem nevěděl, za co je utrácet. Za druhé) Individuální souboje mi nic neříkají. Přijdou mi mnohem zábavnější týmové souboje. Za třetí) Když jsem dohrál kampaň a chtěl se pustit do arény, už byla znepřístupněná. Chápu ale, že aréna může někoho brát. Čím víc druhů hratelnosti, tím víc lidí to může bavit.
Hru jsem si nejdříve nainstaloval jako Mektek, ale také nic pro mě. Management zbraní mi nepřijde moc přehledný. Samotné bojiště je o dost rychlejší a to mi k obrovským mechům nesedne. Navíc mód horko těžko zvládala má skvělá Intel HD 4000 a v některých částech hra padala až 15 FPS za sekundu. Staromilství mě v tomhle případě bavilo víc. Taky možná z důvodů, že na nějaký multiplayer, jako vždycky, kašlu.
MechWarrior je skvělá série a tohle je zatím nejlepší a nejzábavnější díl. I po třetím rozehrání se můžete dostat do mise, ve které jste ještě nebyli a určité zjednodušení obtížnosti kompenzuje možnost nastavení vyšších obtížností.
Pro: management mechů, čtyři parťáci navíc, někdy až epické souboje a totální demolice
Proti: individuální aréna není pro mě, mezery v inteligenci spolubojovníků
Alien: Isolation
Kdo nezná zubatého xenoforma jakoby ve světě sci-fi neexistoval - ten kdo má v oblibě filmovou sérii, bude s Alien Isolation maximálně spokojený jako já, protože dostane velkou porci zábavy, skvělou hratelnost, perfektní zvukovou stránku, vypiplané detaily a hlavně intenzivní feeling stát na špičkách a nevědět, odkud se ten kyselinový hladovec vynoří a kousne si do Vás, případně Vás hodlá sejmout úslužný Dříč Joe a jeho " Why not ask me about Sevastopol´s safety protocols ?"
Tvůrcům se prostě povedlo uvěřitelně a hlavně pokorně a respektem k předloze trefit prostředí obou prvních filmů Scottova a Cameronova, kdy se děj odehrává ve skvělých interiérech kosmické stanice, kde to vrže, skřípe, cinká, hučí, plížíte se průlezy, hledáte úkryt ve skříních, pod stoly a temných koutech raději ani nedýcháte. Kolem dokola je ale mimo Alijéna spousta dalších hádanek v podobě zamknutých dveří, hacknutí terminálů, odvařování kovů a bezpečnostích kódů, o zábavu má chudák údržbářka Amanda Ripley postaráno.
Nejvíc mi zůstala v paměti mise 14 v a poblíž reaktoru, kdy při plížení se zaslizovatělými tunely narazíte na klubající se facehuggery toužící obejmout Vaši tvář, a které je nutno zlikvidovat plameným hněvem a modlit se, aby náplň nedošla, když doběhnou starší, odrostelejší soukmenovci zkontrolovat, co to tam tropíte.
Sumasumárum kousek od vrcholu, ale naprostá spokojenost, těžko se bude překonávat - 90 %
Tvůrcům se prostě povedlo uvěřitelně a hlavně pokorně a respektem k předloze trefit prostředí obou prvních filmů Scottova a Cameronova, kdy se děj odehrává ve skvělých interiérech kosmické stanice, kde to vrže, skřípe, cinká, hučí, plížíte se průlezy, hledáte úkryt ve skříních, pod stoly a temných koutech raději ani nedýcháte. Kolem dokola je ale mimo Alijéna spousta dalších hádanek v podobě zamknutých dveří, hacknutí terminálů, odvařování kovů a bezpečnostích kódů, o zábavu má chudák údržbářka Amanda Ripley postaráno.
Nejvíc mi zůstala v paměti mise 14 v a poblíž reaktoru, kdy při plížení se zaslizovatělými tunely narazíte na klubající se facehuggery toužící obejmout Vaši tvář, a které je nutno zlikvidovat plameným hněvem a modlit se, aby náplň nedošla, když doběhnou starší, odrostelejší soukmenovci zkontrolovat, co to tam tropíte.
Sumasumárum kousek od vrcholu, ale naprostá spokojenost, těžko se bude překonávat - 90 %
South Park: The Stick of Truth
Dlaha1Když už si jeden myslí, že z vtipů o prdění vyrostl, tak ho Stick of Truth přesvědčí o opaku. Je to už pár let, co jsem se naposledy díval na seriálovou předlohu, ale díky téhle hře jsem si zase vybavil ten pocit, když jsem seriál pravidelně pozdě večer, částečně za zády rodičů, sjížděl v TV. A stejně jako u seriál jsem se i u hry celou dobu hihňal.
Z herního hlediska nejde o nic převratného. Open-world akční adventura s nějakými těmi skilly a levelováním. To osvěžující ale je, s jakou grácií si hra dělá srandu z provařených herních mechanik a postupů. Doteď mi zůstává rozum stát nad tím, jak elegantně autoři přetavili i běžné přeskakováním cutscén podržením tlačítka ve fakt dobrý fór.
Podobně funguje i příběh. Všechny prvky známé ze seriálu jsou na správných místech (hlavně nekorektní humor). K tomu je ale navíc naroubováno pravidelné zesměšňování všemožných herních klišé (provařené nacistické zombies). A funguje to na jedničku.
South Parku se prostě povedlo něco, co většině her dle seriálové/filmové předlohy ne, a to využít nové médium na maximum.
Z herního hlediska nejde o nic převratného. Open-world akční adventura s nějakými těmi skilly a levelováním. To osvěžující ale je, s jakou grácií si hra dělá srandu z provařených herních mechanik a postupů. Doteď mi zůstává rozum stát nad tím, jak elegantně autoři přetavili i běžné přeskakováním cutscén podržením tlačítka ve fakt dobrý fór.
Podobně funguje i příběh. Všechny prvky známé ze seriálu jsou na správných místech (hlavně nekorektní humor). K tomu je ale navíc naroubováno pravidelné zesměšňování všemožných herních klišé (provařené nacistické zombies). A funguje to na jedničku.
South Parku se prostě povedlo něco, co většině her dle seriálové/filmové předlohy ne, a to využít nové médium na maximum.
Pro: humor, věrnost předloze, Cartman
Syberia 3
FingonTak jak dopadl třetí díl hry, kdy jednička byla celkem dobrá adventura a dvojka už nic moc? Mohlo to dopadnout mnohem líp... A hlavně nebyl ten jako aprílový žertík slibovaný crossover se Still Life. Škoda.
Jestli mi něco na třetí Syberii vadilo, tak to bylo neohrabané ovládání - a to i když bylo několik let po vydání do hry zabudováno úplné ovládání myši. Řešit pohyb klávesnicí, jako v době vydání, no potěš koště. Samotné puzzly či ovládání mechanismů se sice provádí na každý pád myší, ale ono často nestačí jen kliknout, ale je potřeba zároveň držet myšítko stisknuté a táhnout. Plynulé to není ani omylem a třeba ovládání mechanismu ledoborce (kde má hráč jen velice krátký časový úsek) bylo pro mně díky tomu naprosto nemožné (naštěstí Microids dalo k dispozici několik savů pro případ bugu a save za ledoborcem je jedním z nich).
Bugy samotné se mi při hraní jinak vyhýbaly, i když hned dvakrát jsem se dostal do lokace, ze které mě ovládání nechtělo pustit (aneb když je Kate na jedné straně plotu, ale kurzor se kdovíproč ukazuje na straně druhé a postava odmítá jít - to se musí zažít).
Líbila se mi hudba, zvláště hlavní motiv v podobě ženského vokálu. Příběh jako takový byl většinou ok, s několika povedenými momenty (útěk lanovkou nebo poslední scéna s kapitánem), aby byl ukončen naprosto zbytečným cliffhangerem.
Fascinuje mě, že z hráčů, kteří hru hráli přes Steam, se až na závěr dostalo pouze 27%...
No a DLC. To nešťastné a zbytečné DLC, ve kterém jsem zakysnul, protože jsem dlouho nebyl stavu odemknout zámek.
Jestli mi něco na třetí Syberii vadilo, tak to bylo neohrabané ovládání - a to i když bylo několik let po vydání do hry zabudováno úplné ovládání myši. Řešit pohyb klávesnicí, jako v době vydání, no potěš koště. Samotné puzzly či ovládání mechanismů se sice provádí na každý pád myší, ale ono často nestačí jen kliknout, ale je potřeba zároveň držet myšítko stisknuté a táhnout. Plynulé to není ani omylem a třeba ovládání mechanismu ledoborce (kde má hráč jen velice krátký časový úsek) bylo pro mně díky tomu naprosto nemožné (naštěstí Microids dalo k dispozici několik savů pro případ bugu a save za ledoborcem je jedním z nich).
Bugy samotné se mi při hraní jinak vyhýbaly, i když hned dvakrát jsem se dostal do lokace, ze které mě ovládání nechtělo pustit (aneb když je Kate na jedné straně plotu, ale kurzor se kdovíproč ukazuje na straně druhé a postava odmítá jít - to se musí zažít).
Líbila se mi hudba, zvláště hlavní motiv v podobě ženského vokálu. Příběh jako takový byl většinou ok, s několika povedenými momenty (útěk lanovkou nebo poslední scéna s kapitánem), aby byl ukončen naprosto zbytečným cliffhangerem.
Fascinuje mě, že z hráčů, kteří hru hráli přes Steam, se až na závěr dostalo pouze 27%...
No a DLC. To nešťastné a zbytečné DLC, ve kterém jsem zakysnul, protože jsem dlouho nebyl stavu odemknout zámek.
Deus Ex: Human Revolution
Vurhor,,What a shame."
,,Yeah, RIP."
Série Deus Ex má vskutku ty nejlepší stoický protagonisty. A přesně to se mi na ní také líbí. Stejně tak se mi i zamlouval v pořadí již třetí díl, který mi spravil náladu mu velice neuspokojivém Invisible War.
Na Human Revolution jsem byl hodně zvědavý, protože jsem na něho ze všech stran slyšel jen samou chválu, plus Eidos Montréal upoutal mou pozornost poté, co jsem od něho hrál Shadow of the Tomb Raider, u něhož patřím k menšině hráčů, kteří tu hru považují za lepší než předchozí dva díly od Crystal Dynamics. Takže jsem do hry vstoupil s velkým zájmem.
Začnu tou nejlepší a nejsilnější věcí na celé hře, kterou je samotný gameplay. HR má zcela bezpochyby ten nejparádnější combat ze všech dílů. Je svižný, headshoty jsou uspokojivé, arzenál zbraní také, plus nepřátelé se (většinou) nechovají jako úplní dementi. A kulky bolí. Hodně. HR je tak jedna z mála her, ve které mi vůbec nevadil auto-heal, což je u mě velký thumbs up. Navíc se přiznám, že jsem ve všech hrách opravdu nehorázná špinavá děvka na XP. Takže kdykoliv byla možnost je někde získat, ihned jsem toho využil. Díky tomu jsem strávil opravdu HODNĚ času hackováním, které jsem využíval i v případě, že jsem znal potřebný kód. Holt člověk přece nesmí vyjít ze cviku! Dokonce i stealth, který jinak ve hrách nesnáším, mi zde velice vyhovoval. Skill Tree rozhodně nejuspokojivější ze všech her, obzvlášť plášť neviditelnosti byl učiněnou radostí.
Atmosféru má hra na většině místech vynikající. Detroit byl poměrně fajn, ale skutečnou lahůdkou byly Hengsha ulice. Obzvlášť lokace Court Gardens mě z nějakého důvodu nesmírně uchvátila. Díky kombinaci zvuků a celkového zasazení mi to fakt připomínalo jako něco z Blade Runnera. Dialogy jsou obecně zajímavé, plus hra má velice svižné tempo, díky kterému nedojde v ději k žádné vyloženě mdlé sekvenci. Jen teda těch side-questů mohlo být víc.
Teď chci ale psát o největším zklamání, které se projevilo i na finálním hodnocení hry. Tím je samotný setting a probíraná herní témata. HR se odehrává 25 PŘED událostmi v původní hře. Tak proč to sakra vypadá, že se odehrává 25 let PO jeho událostech? Na původní hře jsem hrozně oceňoval ono uzemněné zasazení, díky kterému jsem v něm mohl lépe hledat paralely se světem skutečným. Ten svět vypadal zkrátka velice podobně tomu dnešnímu. HR ale (jak se říká) "went full sci-fi", přičemž hráčovi nadělil poměrně futuristický design interiéru a exteriéru určitých budov, extravagantní hadry mnohých postav (největší extrém je reportérka Eliza Cassan - seriózní zpravodajství, lol) a města, která by za 6 let měla vypadat asi nějak takhle. Já samozřejmě chápu, že by nová hra z blízké budoucnosti měla vypadat co nejvíce podmanivě, ale tohle všechno na mě opravdu nekřičí: Prequel k Deus Ex. Spíš přesně naopak.
Pak tu jsou samotná témata. Původní Deus Ex se zaobíral hned několika velkými tématy, které se přímo týkají i dnešního světa. HR se však věnuje pouze a jedině jednomu velkému tématu - augmentace. Občas trochu nakousne vliv/kontrolu médií a konspirační teorie, ale příliš se jimi nezaobírá. Augmentace jsou primárním tématem, kolem kterých se točí i celý příběh, jenž je naštěstí poměrně zajímavý a dobře odvyprávěný. I tak mě to ale poměrně zklamalo, protože ze všech témat jsou "superhrdinské" augmentace opravdu jednou z největších science fiction záležitostí.
Obecně je Human Revolution dobrá hra, která se sice hraje jako Deus Ex, ale svou narativní/settingovou stránkou tak nepůsobí. Díky onomu skvělému gameplayi, atmosféře a kvalitně odvyprávěnému příběhu jí to ale jsem schopný odpustit. Finální hodnocení nakonec 80%, protože do žlutých barev si ta hra jít fakt nezaslouží. Jsem si totiž na sto procent jistý, že kdybych nehrál původní hru, hodnotil bych rozhodně výše.
,,Yeah, RIP."
Série Deus Ex má vskutku ty nejlepší stoický protagonisty. A přesně to se mi na ní také líbí. Stejně tak se mi i zamlouval v pořadí již třetí díl, který mi spravil náladu mu velice neuspokojivém Invisible War.
Na Human Revolution jsem byl hodně zvědavý, protože jsem na něho ze všech stran slyšel jen samou chválu, plus Eidos Montréal upoutal mou pozornost poté, co jsem od něho hrál Shadow of the Tomb Raider, u něhož patřím k menšině hráčů, kteří tu hru považují za lepší než předchozí dva díly od Crystal Dynamics. Takže jsem do hry vstoupil s velkým zájmem.
Začnu tou nejlepší a nejsilnější věcí na celé hře, kterou je samotný gameplay. HR má zcela bezpochyby ten nejparádnější combat ze všech dílů. Je svižný, headshoty jsou uspokojivé, arzenál zbraní také, plus nepřátelé se (většinou) nechovají jako úplní dementi. A kulky bolí. Hodně. HR je tak jedna z mála her, ve které mi vůbec nevadil auto-heal, což je u mě velký thumbs up. Navíc se přiznám, že jsem ve všech hrách opravdu nehorázná špinavá děvka na XP. Takže kdykoliv byla možnost je někde získat, ihned jsem toho využil. Díky tomu jsem strávil opravdu HODNĚ času hackováním, které jsem využíval i v případě, že jsem znal potřebný kód. Holt člověk přece nesmí vyjít ze cviku! Dokonce i stealth, který jinak ve hrách nesnáším, mi zde velice vyhovoval. Skill Tree rozhodně nejuspokojivější ze všech her, obzvlášť plášť neviditelnosti byl učiněnou radostí.
Atmosféru má hra na většině místech vynikající. Detroit byl poměrně fajn, ale skutečnou lahůdkou byly Hengsha ulice. Obzvlášť lokace Court Gardens mě z nějakého důvodu nesmírně uchvátila. Díky kombinaci zvuků a celkového zasazení mi to fakt připomínalo jako něco z Blade Runnera. Dialogy jsou obecně zajímavé, plus hra má velice svižné tempo, díky kterému nedojde v ději k žádné vyloženě mdlé sekvenci. Jen teda těch side-questů mohlo být víc.
Teď chci ale psát o největším zklamání, které se projevilo i na finálním hodnocení hry. Tím je samotný setting a probíraná herní témata. HR se odehrává 25 PŘED událostmi v původní hře. Tak proč to sakra vypadá, že se odehrává 25 let PO jeho událostech? Na původní hře jsem hrozně oceňoval ono uzemněné zasazení, díky kterému jsem v něm mohl lépe hledat paralely se světem skutečným. Ten svět vypadal zkrátka velice podobně tomu dnešnímu. HR ale (jak se říká) "went full sci-fi", přičemž hráčovi nadělil poměrně futuristický design interiéru a exteriéru určitých budov, extravagantní hadry mnohých postav (největší extrém je reportérka Eliza Cassan - seriózní zpravodajství, lol) a města, která by za 6 let měla vypadat asi nějak takhle. Já samozřejmě chápu, že by nová hra z blízké budoucnosti měla vypadat co nejvíce podmanivě, ale tohle všechno na mě opravdu nekřičí: Prequel k Deus Ex. Spíš přesně naopak.
Pak tu jsou samotná témata. Původní Deus Ex se zaobíral hned několika velkými tématy, které se přímo týkají i dnešního světa. HR se však věnuje pouze a jedině jednomu velkému tématu - augmentace. Občas trochu nakousne vliv/kontrolu médií a konspirační teorie, ale příliš se jimi nezaobírá. Augmentace jsou primárním tématem, kolem kterých se točí i celý příběh, jenž je naštěstí poměrně zajímavý a dobře odvyprávěný. I tak mě to ale poměrně zklamalo, protože ze všech témat jsou "superhrdinské" augmentace opravdu jednou z největších science fiction záležitostí.
Obecně je Human Revolution dobrá hra, která se sice hraje jako Deus Ex, ale svou narativní/settingovou stránkou tak nepůsobí. Díky onomu skvělému gameplayi, atmosféře a kvalitně odvyprávěnému příběhu jí to ale jsem schopný odpustit. Finální hodnocení nakonec 80%, protože do žlutých barev si ta hra jít fakt nezaslouží. Jsem si totiž na sto procent jistý, že kdybych nehrál původní hru, hodnotil bych rozhodně výše.
Pro: Gameplay, atmosféra, souboje, dobře odvyprávěný příběh, skill tree
Proti: fakt to nepůsobí jako prequel na Deus Ex, příliš velké dějové zaměření na augmentace
Syberia 3
Víte jak se říká, že scénář k Rychle a zběsile píše pětileté dítě? Tady nemám pochyb, že pětileté dítě má na svědomí celou hru. Co mohlo být špatně je tady špatně. Nevím ani kde začít… takhle špatnou hru jsem už dlouho nehrál. Většinou je v recenzích špatných her psáno „Jinak dobrou hru kazí technické nedostatky…“ nebo „Přes všechno pozlátko se v jádru skrývá nezajímavý příběh…“. Tady ale není ani to pozlátko, ani dobrý příběh.
Hned při spuštění hry jsou úvodní loga firem animovaná, ale nemají zvuk. Je to prostě divný. Pak se střídavě zobrazuje PRESS ANY KEY a PRESS ENTER, ale bere to jenom kliknutí myši. Tohle prostě musí být trolling.
Úvodní část hry je snad to úplně nejhorší. Což je možná jediná výhoda – pokud se dostanete přes ten šílený začátek, tak už vás čeká jen velmi mírné zlepšení. Příběh je nudný, a hlavně plný příšerných, trapných klišé. Dialogy jsou často nesmyslné. Dabing naprosto otřesný. Pohyby úst nesedí s tím, co postavy říkají. Řeč je často uměle zpomalena nebo zrychlena, což byl asi způsob, jak autoři dodatečně vsázeli dialogy do již naprogramovaných animací, nedovedu si to jinak vysvětlit. Věty jsou vyslovovány se špatnou intonací. Mezi větami je někdy nehodící se pauza, zato huba mele dál. Tomu všemu nasazuje korunu až úchylná tendence autorů zobrazovat strnulé obličeje postav z co největší blízkosti. Nejhorší je to pitvoření youkolů, kteří prošli asi největší proměnou. Již to není kmen zvědavých a šikovných lidí, je to banda neschopných, ukňouraných dětí, které by sotva dokázaly přežít dost dlouho, aby si vytvořily jakékoliv tradice. Syberia 3 udělala z izolovaného kmene tlupu kočovných pobudů, kteří jsou na každém rohu.
Ovládání tohoto díla je ale to, co mu dle mého názoru podráží tu jednu nohu, která mu zbyla. Nevím, jak se to hraje na gamepadu, ale i s ním by byla orientace v prostoru s náhodně umístěnou kamerou, která se navíc hýbe všemi směry jako opilá sova, také na hranici použitelnosti. Vstupy do dalších lokací bývají umístěné za rohem, kam hráč nevidí a nemůže tam kliknout. Interaktivní prvky, a hlavně samotný kurzor myši velmi často mizí, a je nutné opustit přiblížený pohled na prohlížený předmět a začít zběsile klikat, aby se zase objevil. Pořád musíte něco otáčet, otvírat, a myš je na to naprosto tragická. Inventář je samozřejmě přizpůsoben na gamepad, takže je veškerá interakce s ním zbytečně zdlouhavá. Hru samozřejmě nejde během konverzací zapauzovat, přestože se na obrazovce něco objeví. Co je ale ještě horší, nelze přeskakovat konverzace a cutscény! Takže pokud vám úžasný autosave uloží hru před předělovou animací, budete se na tu rozplizlou, hůř než hra vypadající abominaci, muset podívat znovu!
Kate se pohybuje ještě strnuleji než její obličejové svaly. Pokaždé, když se rozeběhne, naklání se jako by jela na Segwayi. Její běh je obzvlášť ve vnitřních lokacích komicky zrychlený. Někdy jsem měl pocit, že ovládám reanimovanou mrtvolu, což by v kontextu celé hry i možná sedělo.
Hádanky jsou samozřejmě otravné, obzvlášť v kombinaci se zmíněným mistrovským ovládáním.
Po grafické stránce si myslím hra není špatná, ale byla by na tom daleko líp, kdyby autoři volili statičtější a vzdálenější kameru.
Hru jsem dohrál, přestože to na začátku vypadalo, že poletí. Ono tam totiž přeci jen k vytvoření nějaké atmosféry dojde, obzvlášť během absence záporáků. Hudba taky není špatná, dokonce i ty dialogy začnou být trochu poslouchatelné. Rád jsem viděl i Oskara 2, vůbec by mi nevadilo, kdyby ho v případném pokračování reinkarnovali do automatona ve stylu Terminátora, a měl by k dispozici i nějakou palební sílu (napadlo mě to, když jsem ho viděl sedět v tom hasičském voze, vzpomněl jsem si na Terminátora 3).
Popravdě nevím, pro koho je tahle hra vhodná. Možná jen pro ty, kteří jsou zvyklí hrát špatné, ale dohratelné hry. Znovu už si to rozhodně nikdy nedám.
Hned při spuštění hry jsou úvodní loga firem animovaná, ale nemají zvuk. Je to prostě divný. Pak se střídavě zobrazuje PRESS ANY KEY a PRESS ENTER, ale bere to jenom kliknutí myši. Tohle prostě musí být trolling.
Úvodní část hry je snad to úplně nejhorší. Což je možná jediná výhoda – pokud se dostanete přes ten šílený začátek, tak už vás čeká jen velmi mírné zlepšení. Příběh je nudný, a hlavně plný příšerných, trapných klišé. Dialogy jsou často nesmyslné. Dabing naprosto otřesný. Pohyby úst nesedí s tím, co postavy říkají. Řeč je často uměle zpomalena nebo zrychlena, což byl asi způsob, jak autoři dodatečně vsázeli dialogy do již naprogramovaných animací, nedovedu si to jinak vysvětlit. Věty jsou vyslovovány se špatnou intonací. Mezi větami je někdy nehodící se pauza, zato huba mele dál. Tomu všemu nasazuje korunu až úchylná tendence autorů zobrazovat strnulé obličeje postav z co největší blízkosti. Nejhorší je to pitvoření youkolů, kteří prošli asi největší proměnou. Již to není kmen zvědavých a šikovných lidí, je to banda neschopných, ukňouraných dětí, které by sotva dokázaly přežít dost dlouho, aby si vytvořily jakékoliv tradice. Syberia 3 udělala z izolovaného kmene tlupu kočovných pobudů, kteří jsou na každém rohu.
Ovládání tohoto díla je ale to, co mu dle mého názoru podráží tu jednu nohu, která mu zbyla. Nevím, jak se to hraje na gamepadu, ale i s ním by byla orientace v prostoru s náhodně umístěnou kamerou, která se navíc hýbe všemi směry jako opilá sova, také na hranici použitelnosti. Vstupy do dalších lokací bývají umístěné za rohem, kam hráč nevidí a nemůže tam kliknout. Interaktivní prvky, a hlavně samotný kurzor myši velmi často mizí, a je nutné opustit přiblížený pohled na prohlížený předmět a začít zběsile klikat, aby se zase objevil. Pořád musíte něco otáčet, otvírat, a myš je na to naprosto tragická. Inventář je samozřejmě přizpůsoben na gamepad, takže je veškerá interakce s ním zbytečně zdlouhavá. Hru samozřejmě nejde během konverzací zapauzovat, přestože se na obrazovce něco objeví. Co je ale ještě horší, nelze přeskakovat konverzace a cutscény! Takže pokud vám úžasný autosave uloží hru před předělovou animací, budete se na tu rozplizlou, hůř než hra vypadající abominaci, muset podívat znovu!
Kate se pohybuje ještě strnuleji než její obličejové svaly. Pokaždé, když se rozeběhne, naklání se jako by jela na Segwayi. Její běh je obzvlášť ve vnitřních lokacích komicky zrychlený. Někdy jsem měl pocit, že ovládám reanimovanou mrtvolu, což by v kontextu celé hry i možná sedělo.
Hádanky jsou samozřejmě otravné, obzvlášť v kombinaci se zmíněným mistrovským ovládáním.
Po grafické stránce si myslím hra není špatná, ale byla by na tom daleko líp, kdyby autoři volili statičtější a vzdálenější kameru.
Hru jsem dohrál, přestože to na začátku vypadalo, že poletí. Ono tam totiž přeci jen k vytvoření nějaké atmosféry dojde, obzvlášť během absence záporáků. Hudba taky není špatná, dokonce i ty dialogy začnou být trochu poslouchatelné. Rád jsem viděl i Oskara 2, vůbec by mi nevadilo, kdyby ho v případném pokračování reinkarnovali do automatona ve stylu Terminátora, a měl by k dispozici i nějakou palební sílu (napadlo mě to, když jsem ho viděl sedět v tom hasičském voze, vzpomněl jsem si na Terminátora 3).
Popravdě nevím, pro koho je tahle hra vhodná. Možná jen pro ty, kteří jsou zvyklí hrát špatné, ale dohratelné hry. Znovu už si to rozhodně nikdy nedám.
Pro: hru lze dohrát bez příkazového řádku (zdravím Bethesdu)
Proti: slabý příběh, retcon, tragické ovládání, dialogy obsahově i zvukově jak z Google Translate
Pathfinder: Wrath of the Righteous
FredericcoJe tu už nějaká doba, co se objevil Kingmaker. Izometrické RPG po vzoru starých klasik jako Baldur´s Gate nebo třeba Icewind Dale. Byl to příjemný návrat k něčemu starému v novém kabátě, navíc dost slušně udělané. Hra mě neskutečně bavila, proto jsem byl nadšený, když tvůrci ohlásili nový díl.
Wrath of the Righterous nás vezme do oblasti známé jako Worldwound. Místa, které je už nějakých sto let ohrožováno útoky démonů. Vy se ocitáte ve městě Kenabres přímo během útoku démonů, který nakonec vyústí v pátou křížovou výpravu, která se má pokusit vše změnit.
První oříšek, který před vás hra postaví, je tvorba postavy. Pathfinder je velmi obsáhlá hra se spoustou možností a od posledně přibylo i řada nových věcí. K dispozici máte něco přes dvacet tříd, přičemž každá z nich má ještě asi šest dalších variací. Ty třídu více či méně upravují a poskytují nové možnosti. Kromě toho máte k dispozici na výběr dvanáct ras (každá se svou vlastní nabídkou dalších podskupin), náboženství, zvířecí společníky (od slepice až po veliciraptora) a další. Možností je opravdu hodně, což by mohlo některé hráče trochu odradit. Naštěstí jsou všechny třídy popsané, je jasně ukázána jejich obtížnost a směr v čem vynikají. Také se ve hře vyskytuje nápověda, která vás seznámí s nejrůznějšími mechanikami.
Když už budete mít tohle vše za sebou, můžete se pustit do hry. Ta v základě zůstává stejná jako její předchůdce. Máte k dispozici skupinku dobrodruhů, které si můžete libovolně přehazovat a potom s nimi vyrážet na výpravy. Zůstala tu i stavba města a pevností, i když tu na to není kladen takový důraz. Místo toho se budete starat o svou armádu. Konec konců co by byla křížová výprava bez armády. Tu můžete budovat podle svého uvážení. Najímáte generály, verbujete žoldáky a čas od času učiníte rozhodnutí, které vám vaše jednotky upgraduje na vyšší stupeň. Armáda ale není pochopitelně jen na okrasu a utkáte se tak s armádami démonů. Bitvy jsou inspirovány sérií HOMAM a ovládají se víceméně stejně, i když nejsou tak době vypilované.
Další novinkou jsou takzvané Mýtické cesty, které získáváte při postupu hrou. Ty fungují podobně jako klasické třídy. Každá vám dává k dispozici jiné schopnosti, případně možnosti v rozhovorech. Právě tyto cesty jsou jednou z věcí, která vám dá při další hraní úplně jiný zážitek. Na výběr jich máte celkem deset a každá je trochu jiná.
Já si například zvolil cestu Aeona, který je takovým kosmickým soudcem a správcem rovnováhy. Jeho schopnosti mu umožňují například identifikovat zločince, nebo třeba cestovat v čase. Zní to bezvadně, vlastně to bezvadné i je, ale postupem času se začalo ukazovat, že to není moc pro mě. Aeon by měl být nestranný a mělo by mu jít především o řád samotného světa a reality. Navíc se díky tomu můžete dostat do konfliktu s některými ze svých postav, které mají něco na svědomí, ale jinak jsou v jádru celkem dobré.
Kromě již zmíněného Aeona se dále můžete stát třeba andělem, démonem, nebo třeba zlatým drakem. Každá cesta má své vlastní schopnosti a odemyká nové možnosti. Navíc se jen tak nestává, že byste si mohli zahrát za poloboha.
Co stojí za zmínku, jsou určitě rozhodnutí a jejich následky. Nebudu tu tvrdit, že každé vaše rozhodnutí bude mít v budoucnu nějaký dopad na hru, ale některé z nich ano. Například hned ze začátku jsem se setkal se sukubou, která očarovala skupinku křižáků, a ti jí uctívali. Samozřejmě si mě okamžitě všimla a chtěla použít stejný trik na mě. Změnila svou podobu na podobu bohyně Iomedae, v naději, že jí jako správný křižácký pejsek padnu k nohám a budu jí uctívat. Bohužel holka netušila, že jsem ateista a božská zjevení pro mě nic neznamenají. A podobných momentů je tam více. Některé výraznější, jiné méně. Ve výsledku ale vytvářejí příjemný dojem.
A teď k těm méně příjemným věcem. Ani WotR se neobejde bez nějakých těch mušek a chybek. Asi nejvíce patrným, ale nejméně problematickým, je nedodělanost hry. Většinou se jedná o chybějící texty, bugnuté questy nebo zapomenuté poznámky vývojářů. Vzhledem k množství obsahu to trochu chápu. Navíc to není to nic moc strašného, co by překáželo při hraní a určitě se to v nejbližší době opraví.
Obtížnost se mi místy zdála trochu nevyvážená. To platí i u některých questů, kdy bylo na můj vkus soubojů trochu příliš a už jsem se modlil, ať už mě nikdo nečeká. S tím se trochu pojí i složitost systému vytváření postav. Pokud se do něj totiž moc ponoříte a přeženeteto, tak se může stát, že si vytvoříte něco, co není tak úplně dobře hratelné. To je znát především na vyšších úrovních.
Další drobnou výtku bych měl ohledně některých rozhovorových možností. Některé z nich totiž automaticky ukončují daný quest, ačkoliv to z textu vůbec nevyplývá. V jiném případě musíte postavy bedlivě poslouchat, vyptávat se a aktivně nabízet svou pomoc, jinak se nehnete dál. Je to pochopitelné, ale kazí to trochu možnosti roleplaye.
Abych to na závěr shrnul. Jedná se o parádní RPG, které vás zabaví na spousty a spousty hodin (můj první průchod trval něco přes 160), které vám nabízí propracovaný systém tvorby postav, svět který reaguje na vaše rozhodnutí a zajímavý příběh. Vyskytují se zde nějaké drobnější chyby, ale ničemu nepřekáží.
Wrath of the Righterous nás vezme do oblasti známé jako Worldwound. Místa, které je už nějakých sto let ohrožováno útoky démonů. Vy se ocitáte ve městě Kenabres přímo během útoku démonů, který nakonec vyústí v pátou křížovou výpravu, která se má pokusit vše změnit.
První oříšek, který před vás hra postaví, je tvorba postavy. Pathfinder je velmi obsáhlá hra se spoustou možností a od posledně přibylo i řada nových věcí. K dispozici máte něco přes dvacet tříd, přičemž každá z nich má ještě asi šest dalších variací. Ty třídu více či méně upravují a poskytují nové možnosti. Kromě toho máte k dispozici na výběr dvanáct ras (každá se svou vlastní nabídkou dalších podskupin), náboženství, zvířecí společníky (od slepice až po veliciraptora) a další. Možností je opravdu hodně, což by mohlo některé hráče trochu odradit. Naštěstí jsou všechny třídy popsané, je jasně ukázána jejich obtížnost a směr v čem vynikají. Také se ve hře vyskytuje nápověda, která vás seznámí s nejrůznějšími mechanikami.
Když už budete mít tohle vše za sebou, můžete se pustit do hry. Ta v základě zůstává stejná jako její předchůdce. Máte k dispozici skupinku dobrodruhů, které si můžete libovolně přehazovat a potom s nimi vyrážet na výpravy. Zůstala tu i stavba města a pevností, i když tu na to není kladen takový důraz. Místo toho se budete starat o svou armádu. Konec konců co by byla křížová výprava bez armády. Tu můžete budovat podle svého uvážení. Najímáte generály, verbujete žoldáky a čas od času učiníte rozhodnutí, které vám vaše jednotky upgraduje na vyšší stupeň. Armáda ale není pochopitelně jen na okrasu a utkáte se tak s armádami démonů. Bitvy jsou inspirovány sérií HOMAM a ovládají se víceméně stejně, i když nejsou tak době vypilované.
Další novinkou jsou takzvané Mýtické cesty, které získáváte při postupu hrou. Ty fungují podobně jako klasické třídy. Každá vám dává k dispozici jiné schopnosti, případně možnosti v rozhovorech. Právě tyto cesty jsou jednou z věcí, která vám dá při další hraní úplně jiný zážitek. Na výběr jich máte celkem deset a každá je trochu jiná.
Já si například zvolil cestu Aeona, který je takovým kosmickým soudcem a správcem rovnováhy. Jeho schopnosti mu umožňují například identifikovat zločince, nebo třeba cestovat v čase. Zní to bezvadně, vlastně to bezvadné i je, ale postupem času se začalo ukazovat, že to není moc pro mě. Aeon by měl být nestranný a mělo by mu jít především o řád samotného světa a reality. Navíc se díky tomu můžete dostat do konfliktu s některými ze svých postav, které mají něco na svědomí, ale jinak jsou v jádru celkem dobré.
Kromě již zmíněného Aeona se dále můžete stát třeba andělem, démonem, nebo třeba zlatým drakem. Každá cesta má své vlastní schopnosti a odemyká nové možnosti. Navíc se jen tak nestává, že byste si mohli zahrát za poloboha.
Co stojí za zmínku, jsou určitě rozhodnutí a jejich následky. Nebudu tu tvrdit, že každé vaše rozhodnutí bude mít v budoucnu nějaký dopad na hru, ale některé z nich ano. Například hned ze začátku jsem se setkal se sukubou, která očarovala skupinku křižáků, a ti jí uctívali. Samozřejmě si mě okamžitě všimla a chtěla použít stejný trik na mě. Změnila svou podobu na podobu bohyně Iomedae, v naději, že jí jako správný křižácký pejsek padnu k nohám a budu jí uctívat. Bohužel holka netušila, že jsem ateista a božská zjevení pro mě nic neznamenají. A podobných momentů je tam více. Některé výraznější, jiné méně. Ve výsledku ale vytvářejí příjemný dojem.
A teď k těm méně příjemným věcem. Ani WotR se neobejde bez nějakých těch mušek a chybek. Asi nejvíce patrným, ale nejméně problematickým, je nedodělanost hry. Většinou se jedná o chybějící texty, bugnuté questy nebo zapomenuté poznámky vývojářů. Vzhledem k množství obsahu to trochu chápu. Navíc to není to nic moc strašného, co by překáželo při hraní a určitě se to v nejbližší době opraví.
Obtížnost se mi místy zdála trochu nevyvážená. To platí i u některých questů, kdy bylo na můj vkus soubojů trochu příliš a už jsem se modlil, ať už mě nikdo nečeká. S tím se trochu pojí i složitost systému vytváření postav. Pokud se do něj totiž moc ponoříte a přeženeteto, tak se může stát, že si vytvoříte něco, co není tak úplně dobře hratelné. To je znát především na vyšších úrovních.
Další drobnou výtku bych měl ohledně některých rozhovorových možností. Některé z nich totiž automaticky ukončují daný quest, ačkoliv to z textu vůbec nevyplývá. V jiném případě musíte postavy bedlivě poslouchat, vyptávat se a aktivně nabízet svou pomoc, jinak se nehnete dál. Je to pochopitelné, ale kazí to trochu možnosti roleplaye.
Abych to na závěr shrnul. Jedná se o parádní RPG, které vás zabaví na spousty a spousty hodin (můj první průchod trval něco přes 160), které vám nabízí propracovaný systém tvorby postav, svět který reaguje na vaše rozhodnutí a zajímavý příběh. Vyskytují se zde nějaké drobnější chyby, ale ničemu nepřekáží.
Pro: Tvorba postavy, příběh, společníci
Proti: Drobné chyby
AI: The Somnium Files
SolidorSomnium Files je mou už asi pátou hrou od scénáristy Kotara Uchikoshiho. Bohužel jsem si potvrdil, že kvalita jeho titulů má sestupnou tendenci. Přechod z vizuálních novel k 3D adventurám příběhům, které chce vyprávět, nesvědčí.
Hratelné sekvence se v AI skládají ze dvou částí. Nejčastěji si staticky prohlížíte okolí hl. postavy, detektiva Dateho, a prokecáváte lidi. Tady není moc, co hodnotit. Prostě klikáte na aktivní předměty/osoby, dokud si neodemknete další lokaci. Zajímavější částí pak je ponoření do myslí a snů jednotlivých postav. Ocitnete se v podivné lokaci a hráč má šest minut, aby se dostal k závěru a zároveň zisku nějaké té důležité informace, přičemž každá provedená akce stojí nějaký ten čas. Zásadní problém vidím v tom, že většinou tyto akce nedávají smysl a dostat k cíli jde pouze stylem pokus-omyl.
Po Zero Escape sérii se dostáváme k poněkud skromnější detektivce. Malý počet lokací a postav je spíš ku prospěchu věci. Z jediné vraždy se postupně propletete až ke komplikovanějšímu případu. Škoda, že není řešení o něco lepší. Konkrétně, když se, zhruba ve dvou třetinách hry, dozvíte jednu zcela klíčovou informaci, tak se většina rozdělaných záhad vyřeší tak nějak sama. Zbytek děje dojede pouhou setrvačností ke konci. A vůbec minimální využití flowchartu zamrzí.
Najdete se i dost pozitivních prvků. Postavy jsou zábavné, několik dobrých momentů, většinou povedený humor a třeba i první třetina hry je v zásadě dobrá detektivka. Celkově ale převládá zklamání, zvlášť s přihlédnutím k předchozím dílům stejného autora.
Hratelné sekvence se v AI skládají ze dvou částí. Nejčastěji si staticky prohlížíte okolí hl. postavy, detektiva Dateho, a prokecáváte lidi. Tady není moc, co hodnotit. Prostě klikáte na aktivní předměty/osoby, dokud si neodemknete další lokaci. Zajímavější částí pak je ponoření do myslí a snů jednotlivých postav. Ocitnete se v podivné lokaci a hráč má šest minut, aby se dostal k závěru a zároveň zisku nějaké té důležité informace, přičemž každá provedená akce stojí nějaký ten čas. Zásadní problém vidím v tom, že většinou tyto akce nedávají smysl a dostat k cíli jde pouze stylem pokus-omyl.
Po Zero Escape sérii se dostáváme k poněkud skromnější detektivce. Malý počet lokací a postav je spíš ku prospěchu věci. Z jediné vraždy se postupně propletete až ke komplikovanějšímu případu. Škoda, že není řešení o něco lepší. Konkrétně, když se, zhruba ve dvou třetinách hry, dozvíte jednu zcela klíčovou informaci, tak se většina rozdělaných záhad vyřeší tak nějak sama. Zbytek děje dojede pouhou setrvačností ke konci. A vůbec minimální využití flowchartu zamrzí.
Najdete se i dost pozitivních prvků. Postavy jsou zábavné, několik dobrých momentů, většinou povedený humor a třeba i první třetina hry je v zásadě dobrá detektivka. Celkově ale převládá zklamání, zvlášť s přihlédnutím k předchozím dílům stejného autora.
Still Life
jones1240Oukej, má to tu hodně komentářů takže se pokusím jen čistě vyzvracet mé pocity ze hry.
Jedná se o dost fajn psychologický/thriller s prvky hororu, něco takového jsem mezi adventurami hledal hodně dlouho a proto se divím že jsem tuto hru tak dlouho přehlížel. Atmosféra je tu správně špinavá a to jak v přítomnosti tak v Praze (ta je extrémně depresivní), které si zase tvůrci spletli s Ruským velkoměstem, sice tu názvy budov jsou v čestině ale jména jako Vladana či Kosinov moc česky nezní :D
Každopádně spolu s dobrou atmosférou je tu i příběh který vás bude zajímat po celou délku hry, opravdu jsem se nemohl odtrhnout a chtěl jsem vědět jak to skončí. Bohužel mi zážitek občas narušoval fakt, že hra je prakticky bez jakýchkoliv zapamatovatelných postav (max hlavní dva hrdinové) a tak trochu nic moc soundtrack, který sice má pár atmosférických skladeb, ale jinak trošku slabota. Holt jsem namlsaný z Gabriela Knighta!
Dále co se týče obtížnosti, tak ta je vždy skoro až alá Life is Strange, ale pak to na vás vychrlí většinou docela hardcore puzzle, hodně rádi tu pracují s číslovými puzzly, což nesnáším! Takže za mě puzzly spíš hodně vypadali že je tam dali hlavně proto aby tam nějaký byli a když už je dali, tak aby jste u jejich řešení na chvíli zkejsli.
Jinak celkově se jedná o fajn napínavou thriller jízdu, sice to má konec který vyšumí totálně do prázdna, nezajímavé postavy, ale i tak to pořád záhadným způsobem funguje. Hodně se mi například líbilo to jak se příběh motal kolem maleb apod.
Jedná se o dost fajn psychologický/thriller s prvky hororu, něco takového jsem mezi adventurami hledal hodně dlouho a proto se divím že jsem tuto hru tak dlouho přehlížel. Atmosféra je tu správně špinavá a to jak v přítomnosti tak v Praze (ta je extrémně depresivní), které si zase tvůrci spletli s Ruským velkoměstem, sice tu názvy budov jsou v čestině ale jména jako Vladana či Kosinov moc česky nezní :D
Každopádně spolu s dobrou atmosférou je tu i příběh který vás bude zajímat po celou délku hry, opravdu jsem se nemohl odtrhnout a chtěl jsem vědět jak to skončí. Bohužel mi zážitek občas narušoval fakt, že hra je prakticky bez jakýchkoliv zapamatovatelných postav (max hlavní dva hrdinové) a tak trochu nic moc soundtrack, který sice má pár atmosférických skladeb, ale jinak trošku slabota. Holt jsem namlsaný z Gabriela Knighta!
Dále co se týče obtížnosti, tak ta je vždy skoro až alá Life is Strange, ale pak to na vás vychrlí většinou docela hardcore puzzle, hodně rádi tu pracují s číslovými puzzly, což nesnáším! Takže za mě puzzly spíš hodně vypadali že je tam dali hlavně proto aby tam nějaký byli a když už je dali, tak aby jste u jejich řešení na chvíli zkejsli.
Jinak celkově se jedná o fajn napínavou thriller jízdu, sice to má konec který vyšumí totálně do prázdna, nezajímavé postavy, ale i tak to pořád záhadným způsobem funguje. Hodně se mi například líbilo to jak se příběh motal kolem maleb apod.
Pro: Zajímavý příběh, super atmosféra, dabing, některé skladby
Proti: V celku nic moc soundtrack, konec, nezajímavé postavy
This War of Mine
S4TWHerní výzva 2021 - Čas je relativní
Hra, která mě potrápila jako málokterá. Tahle hra vám rozhodně nedá nic zadarmo a jakmile si myslíte, že jste hru obelstili a s každým dalším gameplayem jste chytřejší, tak vám do toho prostě něco hodí vidle. Ta deprimace je tu vskutku veliká a jelikož hra se v podstatě neukládá a žádná vaše zásadní chyba nelze napravit, tak jste nuceni hru tolikrát opakovat, než válka skončí. Je to sice jen něco málo přes čtyřicet dní, ale věřte mi, že každý den bude sakra pomalu utíkat.
Zde se musíte rozhodovat, jak moc hajzl budete, jak moc budete pomáhat či škodit. Jak vám bude záležet na ostatních nebo bude upřednostňovat svou skupinu, ale pokaždé to má nějaký háček. Jakmile se zaměříte čistě na svou skupinu, tak budou všichni deprimovaní a dospěje to do takového bodu, že nebudou ochotní vůbec nic dělat. Naopak, když se budete snažit být pouze za dobráka, tak zjistíte, že máte všeho příliš málo a začnete sami trpět.
Hru se mi povedlo dohrát asi až na pátý pokus, ale i tak polovina mé skupiny nepřežila. Každou oblast člověk musí opatrně prozkoumávat a zjišťovat, co si ještě může dovolit a co už ne. Většina soubojů skončí vaší rychlou smrtí, případně fatálním zraněním, které budete ještě několik dní léčit, což se často ukáže jako zásadní a zase jste na začátku.
Samotné hraní mě většinu času hrozně štvalo, protože jsem si neustále přišel beznadějně. Ale zároveň jsem to prostě chtěl pokořit, chtěl jsem být ten, co přežije nesnáze války a bylo to sakra náročné a musel jsem schýlit k věcem, které ve hrách nerad dělám, být trochu... trochu hodně sobec. A i tak jsem nedospěl uspokojivého konce.
Celé to má hrozně nepříjemnou atmosféru, což doplňuje soundtrack. Není zde prostor pro nic humorného, veselého či příjemného. Když někoho zabijete, tak z toho rozhodně nebudete mít uspokojení, stejně tak, když někoho okradete. Budete mít třeba vybavenou vaší základnu, ale budete vědět, co to stálo...
Jakmile se zaměříte na jednu věc, třeba dostatek jídla a myslíte si, jak jste hru konečně doběhli, tak zjistíte, že vám najednou chybí obvazy, zateplení, zbraně... Prostě pořád něco. Nikdy nebudete mít dostatek. Nikdy nebudou všichni spokojeni... Dobře, možná po padesátém hraní či s výpomocí návodu ano, ale běžný hráč bude neustále něčím trpět. A o tom přeci je válka. Válka je utrpení, je to hnus a nic na ní není hezkého a přesně tohle se tvůrcům náramně povedlo převést do This War of Mine.
Hra, která mě potrápila jako málokterá. Tahle hra vám rozhodně nedá nic zadarmo a jakmile si myslíte, že jste hru obelstili a s každým dalším gameplayem jste chytřejší, tak vám do toho prostě něco hodí vidle. Ta deprimace je tu vskutku veliká a jelikož hra se v podstatě neukládá a žádná vaše zásadní chyba nelze napravit, tak jste nuceni hru tolikrát opakovat, než válka skončí. Je to sice jen něco málo přes čtyřicet dní, ale věřte mi, že každý den bude sakra pomalu utíkat.
Zde se musíte rozhodovat, jak moc hajzl budete, jak moc budete pomáhat či škodit. Jak vám bude záležet na ostatních nebo bude upřednostňovat svou skupinu, ale pokaždé to má nějaký háček. Jakmile se zaměříte čistě na svou skupinu, tak budou všichni deprimovaní a dospěje to do takového bodu, že nebudou ochotní vůbec nic dělat. Naopak, když se budete snažit být pouze za dobráka, tak zjistíte, že máte všeho příliš málo a začnete sami trpět.
Hru se mi povedlo dohrát asi až na pátý pokus, ale i tak polovina mé skupiny nepřežila. Každou oblast člověk musí opatrně prozkoumávat a zjišťovat, co si ještě může dovolit a co už ne. Většina soubojů skončí vaší rychlou smrtí, případně fatálním zraněním, které budete ještě několik dní léčit, což se často ukáže jako zásadní a zase jste na začátku.
Samotné hraní mě většinu času hrozně štvalo, protože jsem si neustále přišel beznadějně. Ale zároveň jsem to prostě chtěl pokořit, chtěl jsem být ten, co přežije nesnáze války a bylo to sakra náročné a musel jsem schýlit k věcem, které ve hrách nerad dělám, být trochu... trochu hodně sobec. A i tak jsem nedospěl uspokojivého konce.
Celé to má hrozně nepříjemnou atmosféru, což doplňuje soundtrack. Není zde prostor pro nic humorného, veselého či příjemného. Když někoho zabijete, tak z toho rozhodně nebudete mít uspokojení, stejně tak, když někoho okradete. Budete mít třeba vybavenou vaší základnu, ale budete vědět, co to stálo...
Jakmile se zaměříte na jednu věc, třeba dostatek jídla a myslíte si, jak jste hru konečně doběhli, tak zjistíte, že vám najednou chybí obvazy, zateplení, zbraně... Prostě pořád něco. Nikdy nebudete mít dostatek. Nikdy nebudou všichni spokojeni... Dobře, možná po padesátém hraní či s výpomocí návodu ano, ale běžný hráč bude neustále něčím trpět. A o tom přeci je válka. Válka je utrpení, je to hnus a nic na ní není hezkého a přesně tohle se tvůrcům náramně povedlo převést do This War of Mine.
Pro: Atmosféra, podání války, silné emoce
Proti: Jednotvárnost, stereotypnost
The Evil Within
Survival horor je žánr, který můžu hlavně z knih a filmů, takže volba nějakého herního kousku byla otázkou času a výběru, vyhrál Evil Within, hlavně díky povedenému obalu ala Draw me form hell od Raimiho :-)
Plíživá, krvavá atmosféra, kdy jeden neví, co ho čeká za dalším rohem - ať už zombíci, jiní krvelační zmetci nebo nápadité pasti, které postavu připraví o údy je vynikající. Stejně jako nedostatek munice, se kterou je třeba rozumně šetřit a na druhou stranu rozmanitost zbraní - rozhodně nepodceňujte lukostříl a jeho upgrady díky návštěvám sanatoria, kde detektiv Castellanos prožívá vylepšení díky lobotomii.
Grafická stránka super, nápaditost monster a rozmanitost prostředí ( dungeonů ) jakbysmet, horší je to už se samotnými postavami a příběhem, který moc nenadchne. Závěrem chci popřát pařanům pevné nervy, protože někteří bossové jsou fakticky drsní a snad bych ani nechtěl rozmazávat, kolik mě stálo pokusů se přes několik z nich prokousat hrou dál, dávám nadprůměrné hodnocení a vzhůru za dalším pokračovním - 80 %
Plíživá, krvavá atmosféra, kdy jeden neví, co ho čeká za dalším rohem - ať už zombíci, jiní krvelační zmetci nebo nápadité pasti, které postavu připraví o údy je vynikající. Stejně jako nedostatek munice, se kterou je třeba rozumně šetřit a na druhou stranu rozmanitost zbraní - rozhodně nepodceňujte lukostříl a jeho upgrady díky návštěvám sanatoria, kde detektiv Castellanos prožívá vylepšení díky lobotomii.
Grafická stránka super, nápaditost monster a rozmanitost prostředí ( dungeonů ) jakbysmet, horší je to už se samotnými postavami a příběhem, který moc nenadchne. Závěrem chci popřát pařanům pevné nervy, protože někteří bossové jsou fakticky drsní a snad bych ani nechtěl rozmazávat, kolik mě stálo pokusů se přes několik z nich prokousat hrou dál, dávám nadprůměrné hodnocení a vzhůru za dalším pokračovním - 80 %
Nejlépe hodnocené komentáře
(za posledních 30 dní)
-
Alan Wake
+32
Napsala raisen, 29 dní
Alan Wake byl můj mnohaletý rest. Zhruba v době, kdy to byla relativně ještě novinka, jsem… -
Syberia
+30
Napsal berry1009, 18 dní
V této adventuře ze začátku roku 2002 se v kůži mladé právničky Kate Walkerové vydáte do… -
Terminator:…
+30
Terminator: Resistance
Napsal Zoltan, 29 dní
Teyon mě překvapil povedeným RoboCop: Rogue City, a tak jsem si vyzkoušel i jejich předešlou… -
Mass Effect 3
+29
Napsala Katt, 24 dní
Hodnocená verze - Legendary Edition Roky jsem nezažila u hry pocit, že si jí tak moc… -
Mass Effect 3
+28
Napsal H34D, 16 dní
Jeden by řekl, že poté, co dvakrát spasíte galaxii, by ten klid a mír mohl nějakou chvilku… -
Silent Hill 2
+25
Napsal Flowerpot, 3 dny
Remake. Silent. Hillu. Dvojky. Sa. Podaril. Nejak tomu stále nemôžem veriť, pretože som… -
DOOM + DOOM II
+24
Napsal H34D, 11 dní
Remasterovat původní Doom určitě byla jedna z největších výzev, které doposud masteři… -
Dishonored 2
+23
Napsal Jumas, 9 dní
Dishonored bylo zjevení. Když jsem se k němu a k jeho rozšířením dlouho po vydání… -
Final Fantasy IV
+22
Napsal Tainaru, 15 dní
Po dlouhém, opravdu dlouhém uvažování, rozmýšlení a rozvažování jsem se pustil do… -
Ve stínu havrana
+22
Napsal CrisBenton, 22 dní
No dobrá, jdu pokračovat ve své spanilé jízdě českými adventurami. Následoval Stín…
Pro: krásný design hry
Proti: krátká doba hraní