Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Mass Effect

  • PC 85
Když jsem se v třiatřiceti jakožto naprostý RPG anál-fabet rozhodoval, kterým RPG se nechám odpanit, Mass Effect měla být jasná volba… Jenže já zvolil Vampire: The Masquerade - Bloodlines, takže k Mass Effectu jsem se dostal po dalších dvou letech a uááá, proč jsem tyhle hry nehrál dřív?!

Milovník čistokrevných izometrických RPG ze mě asi nikdy nebude, ovšem cesta od sofistikovanějších akčních her typu System Shock, přes polo-RPG jako Deus Ex nevyhnutelně vede k akčním RPG ve stylu Mass Effect. V konceptu jednotlivých planet a vesmírných stanic poznávám koncept city hubů z Deus Ex, neztrácím se tedy v přespříliš otevřeném prostoru. Ve srozumitelných konverzacích zvládám udržet moč i myšlenku a nestává se mi, že bych si ledabylou péčí o skill pointy své tříčlenné družiny uzamknul některou z alternativ možného postupu vpřed. Mass Effect je hra, jež není RPG prvků otrokem, naopak je možná v tomto ohledu na hráče až příliš nenáročná.

Mass Effect na obrazovce rozprostírá fascinující, komplexní sci-fi svět, který vyvolá nejednu vzpomínku na seriálové kousky typu Battlestar Galactica. Zpočátku objevujete opulentní sídlo všech národů a ras zvané Citadela, v doprovodných textech studujete budoucí historii politického galaktického uspořádání a objevujete nové technologické vymoženosti, kterých se jistě roku 2183 dočkáme. V zájmu pozvolného objevování vůbec nevadí, že prvotní úkoly se týkají drobností jako „promluv s osobou X“, „přines objekt Y“. Objevování vizuálně pestrých planet je také zhruba do poloviny hry zajímavé. Později už doplácí na to, že side questy jsou jak přes kopírák, a dokonce jsou v nich použity identické budovy, které je nutno totožným způsobem vystřílet.

Pokud bychom chtěli přísně analyzovat příběh Mass Effect, zbytečně bychom sami sobě ubírali na zábavě. Dějová linka hrdinného vojáka na cestě za záchranou lidstva (a dalších ras) tedy už někdy byla, ale u Mass Effect funguje skvěle v prvé řadě proto, že je zasazena do atraktivního sci-fi světa, který je právě v rozkvětu – dějí se v něm velké věci a vy se stáváte jejich hybatelem. Jako zpestření pak slouží řada osobních příběhů postav, které na své cestě potkáte. Noveria je nejlepším příkladem svobody rozhodování hráče. Může jít o úplnou drobnost jako je doručení balíčku, ale to vy se rozhodujete, zda misi přijmete, nebo zadavatele rovnou odpálkujete, pak zda jej napráskáte šéfovi, nebo za balík vycashujete víc přímo u jeho příjemce. A co třeba si jej nechat?

Z hlediska hratelnosti obsahuje Mass Effect překvapivě hodně akce. Pocit ze střelby se s postupným získáváním lepších verzí zbraní a upgradů rapidně zlepšuje. Musím říct, že na konci hry jsem si hru docela užíval i jako klasickou střílečku z třetí osoby. Nicméně management zbraní, předmětů a surovin rozhodně není zpracován nejlépe. Jednotlivých verzí zbraní je až přespříliš, resp. hra vás nenutí dostatečně k vylepšování a už vůbec ne k nakupování, přestože shopkeeper je na každém rohu. Osobně jsem nikdy nic nenakoupil a omni-gel využil jen na konci z lenosti. Přesná muška by v RPG hře nemusela být jediným nástrojem k úspěšnému dohrání. Ocenil bych, kdyby se více přitlačilo na nutnost používání vedlejších skillů.

Sečteno a podtrženo, byla to úžasná jízda a nemyslím tím jen vesmírnou šestikolku Mako. Už teď se nemůžu dočkat až se do velkolepého vesmírného světa Mass Effect ponořím znova v jeho pokračováních. Ta naléhavost, intenzita, katarze a hladký gameplay tam prostě je. Plný dojmů přemítám, zda závěrečné hodnocení ještě nezvýšit, neboť právě ten pocit, kdy v nás hra, či film, či kniha něco zanechají i po svém konci, přesně chceme…
+29

Playing Kafka

  • PC 75
Tato jednohubka zajímavě přepracovává některá Kafková díla do herní podoby. Herně je to poměrně jednoduché a většinou stačí spojit něco s něčím na dane obrazovce a hra se posune dále ve vyprávění. Ve hře jsou občas možnosti volby, které trochu hru větví, ale zas mě to zaujalo na tolik abych si hru zahrál znovu a prozkoumal jiné možnosti. Vizuálně je to takové jednodušší, ale dá se to. Hodně se mi líbily animace pohybů apod., které jsou příjemné na pohled. Hra pěkně pracuje se zvuky, které pomáhají dobře k prožitku. Vyprávěním je to lákavé, gameplayem zas moc ne, ale celkově hra ve mě udělala dobrý dojem.

Pro: Animace, volby, práce se zvuky, atmosféra, přepracovaní poměrně nevšedního díla

Proti: Herně jednoduché, vizuál, ne každému styl vyprávění příběhu sedne

+13

Československo 38–89: Atentát

  • PC 75
Attentat 1942 je PC hra vyrobená v roce 2017 v ČR, sledující fiktivní postavy vyprávějící fiktivní příběhy z doby nacistické okupace. Fiktivní je možná špatné slovo. Nadšenci z Univerzity Karlovy a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR do živé (nedávné) historie na základě reálných informací, reálných osob a jejich reálných osudů v podobě, v jaké byly zaznamenány či subjektivně vyjeveny, sestavili příběh vymyšlené osoby Jindřicha Jelínka, který byl jako mnoho lidí zatčen gestapem po atentátu na Reinharda Heydricha. Hráč v roli vnoučete Jindřicha Jelínka zjišťuje, proč byl dědeček zatčen a jakou roli v atentátu sehrál, přičemž pokládá otázky svědkům tehdejších událostí a odhaluje tak postupně příběh své rodiny prostřednictvím filmových rozhovorů s různými postavami, interaktivních komixů, autentických záběrů či rozličných miniher.

Projekt je nejčastěji označován za výukovou pomůcku či interaktivní dokument obsahující silný příběh doplněný o autentická svědectví a dobové materiály, o důležité připomenutí minulosti. K tomu bych doplnil asi pouze, že jde o jeden z počinů připomínající, že mír a svoboda nejsou samozřejmostí.

Skoro bych řekl, že zakomponované minihry mají i svou případnou neintuitivností sloužit pro uvědomění nemožnosti nových pokusů v reálném životě a skutečnosti, že o osudu člověka může rozhodnout naprostá nepatrnost mimo jeho kontrolu.

Samozřejmě je možné, že ve mně hra vytváří takový dojem, neboť jsem jako dítě vyslechl několik příběhů přeživší prababičky z dané doby. Přeci jen dojmy a zážitky jsou vždy subjektivní. Každopádně tleskám, že něco takového vzniklo a podařilo se vydat též v Německu. Kdybych měl projekt hodnotit z čistě herního hlediska, určitě bych udělil podstatně nižší hodnocení, ale o tom to prostě není.
+13

XDefiant

  • PS5 70
On by mne asi XDefiant bavil víc, kdybych v něm však nebyl tak strašně špatnej. Už dlouho jsem se u žádné hry necítil jako totální lempl (naposledy to bude Vampire: The Masquerade - Bloodhunt, která mě také groteskně nešla) a po opuštění úvodní zastropované lobby pro maximálně 25. úroveň jsem začal podávat výkony již regulérně ubohé s K/D kolem 0.5. Pokusím se však vyjádřit ke hře objektivně...

XDefiant je po stránce hratelnosti fajn. A to je na to, aby měl šanci skutečně uspět prostě málo. Nejvíce připomíná asi libovolný moderní díl Call of Duty (kde se obyčejně také "chytám" i proti ostříleným hráčům nesrovnatelně lépe). Pocit ze střelby je slušný a střílení samotné vlastně uspokojivé. XDefiant je spíše rychlá akce než taktické orgie, byť do jisté míry záleží na zvoleném módu.

Devizou hry měly být jednotlivé frakce založené na jiných Ubisoftích titulech. V současnosti jsou zastoupeny série Tom Clancy's The Division; Tom Clancy's Ghost Recon; Tom Clancy's Splinter Cell; Far Cry 6 a Watch Dogs. Osobně k sériím vztah nemám a nepřišlo mi, že by hra z tohoto nápadu vytěžila nějakou přidanou hodnotu navíc. Jasně, jsou zde unikátní schopnosti, které z danými sériemi tu více tu méně smysluplně souvisí, hratelnost se tím však rozhodně neovlivní tolik, jak by se mohlo na první pohled zdát. Povedenější mi přišlo spíše začlenění témat jednotlivých her do návrhu map. Na druhou stranu mi zrovna vybrané série snad až na Far Cry hodně splývají a rozdíly tak nejsou až tak markantní.

Po grafické stránce mi novinka od Ubisoftu přišla na současnou herní produkci celkem slabá. Ne, že by bylo prostředí či animace vyloženě ošklivé, ale nezbavil jsem se pocitu, že jde prostě o F2P hru bez snahy více se odlišit či zaujmout a to právě i po stránce vizuálu. Některé modely postav jsou až vyloženě ošklivé.

Přišlo mi tak, že hře chybí nějaký výraznější prvek, kterým by se dokázala citelněji odlišit od konkurence. Módy jsou zábavné, ale naprosto standardní, zbraně a postavy vlastně také. Loni jsem hrál The Finals, který si hráčskou pozornost kvůli snaze o inovaci daleko více zaslouží.  XDefiant tak není špatný (i když já ve hře ano :)), ale zároveň mu schází nějaký opravdu zajímavý prvek jako třeba destrukce prostředí v již zmiňované The Finals. Nakonec tak nejspíše půjde o titul, který časem úplně upadne v zapomnění a to i když vlastně nic nedělá vyloženě špatně. Chybělo mi tu to srdíčko nadšeného vývojáře... tak jako v drtivé většině současných her od Ubisoftu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 2. hodnotící; Free To Play

Pro: Solidní hratelnost; relativně neagresivní F2P model, kde utrácení peněz ani příliš nedává smysl; tematické mapy

Proti: Chybí výraznější odlišení od konkurence; všechny prvky hry jsou jen "fajn" a XDefiant tak v ničem neexceluje; slabší vizuální zpracování

+11

Battlefield 3

  • XboxX/S 80
Kampaň má dobré tempo a technicky je na svoji dobu velmi dobrá. Samotná grafika zestárla do pořád příjemné podoby. Zvuky jsou tu udělány na rovněž dobré úrovni. S Gunplayem taky vývojáři nešlápli vedle. Příběh není kdovíjaký, ale upřímně jsem ho čekal u téhle hry slabší. Jednotlivé mise jsou poměrně různorodé a to jak level designem tak náplní. Co trochu zamrzí tak hra v rámci singleplayeru nemá nic, co by ji nějak extra odlišovala od ostatních podobných stříleček. Nějaký prvek nebo mechanismus, který by ukázal, že v této hře je a v ostatních alespoň v určité podobě není. Takhle je to vlastně taková klasická, ale podařená a zábavná střílečka.

Pro: Tempo, grafika, audio, pocit ze střílení, mise mají různorodé prostředí a náplň, často správně cinematické

Proti: Příběh, v jádru vlastně až moc klasická střílečka, nic moc postavy

+7

Echo Night

  • PS1 80
Další série od FromSoftware se od King's Field, Armored Core nebo souls dost liší. Echo Night totiž není akční hrou, ale 3D adventurou z vlastního pohledu. Celá hra je založena na pomalém průzkumu prostředí, řešení hádanek a vyhýbání se nebezpečí. Příběh začíná ve vyhořelém rodném domě hlavního hrdiny, ale brzy se přesune na hlavní dějiště, loď Orpheus. Ale dočkáme se i pár dalších prostředí, i když v mnohem menším rozsahu. Loď je plná duchů i jiných nadpřirozených jevů a je jen na vás zjistit, co se stalo a pomoci uvězněným duším odejít. Hry od FromSoftware obvykle vynikají skvělou atmosférou a nejinak je tomu i zde. Vše působí správně tajemně a místy i patřičně děsivě, ačkoliv se titul nesnaží být primárně hororem, ale spíše mysteriózní záležitostí.

Herní mechaniky jsou poměrně běžné, od rozhovorů po práci s předměty. Obtížnost je vzhledem k autorům posazena velmi nízko. Příběh v kombinaci s atmosférou mě u hry udržely vždy déle než jsem plánoval a dohrání tak bylo dost rychlé. Tomu napomohla i spíše kratší osmihodinová herní doba. Potěší různé konce pro jejichž dosažení stačí hrát od poslední uložené pozice. Dosáhl jsem tří a jsou dostatečně odlišné a mají i své vyznění. Za ideální bych neoznačil ani jeden, ale ke hře se to skvěle hodí.

Technické zpracování na první PlayStation je velmi slušné a engine dost připomíná King's Field. Ovládání je celkem v pohodě i díky nepřítomnosti akce, ale hra případně umožňuje tři další režimy. V nastavení lze také zvýšit rychlost pohybu, ale doporučuji to nepřehánět, hry by ztratila něco na své atmosféře. Manuál je nezajímavý, za pozornost stojí jen tři "deníkové" stránky. Celkově je hra dalším příjemným překvapením a rozhodně stojí za zahrání.
+16

Xanadu Next

  • PC 75
S letošním Retro klubem jsem se u čtvrtého dílu dostal do RPG světa, o kterém jsem neměl ani potuchy. A aby toho nebylo málo, musím říct, že jsem si to ve výsledku docela i s chutí užil.  

Xanadu Next, co jsem pochopil, je hra, která je součástí světa Dragon Slayer, pod kterou se skrývá nepřeberné množství titulů, kde teda v případě titulu tohoto hra vyšla oficiálně na Nokii. Osobně musím říct, že vůbec nevím, jak bych takový titul na tehdejším N Gage mobilu hrál, ale na druhou stranu, jejich konverze do PC prostředí dopadla prakticky na výbornou a já si hru se vším všudy užil.  

Ve své podstatě, když nebudu znát celou tu historii kolem toho světa a kolem vývoje všech těch her, která sahá do minulého století, a kterou tedy ostatně ani neznám, tak bych řekl, že se jedná o naprosto klasické RPG s naprosto klasickými RPG motivy, které mi na rok výroby naprosto přesně sedí. Takže tu máte hlavního hrdinu, rytého reka. Ten se objeví ve městečku, které je prokleté a potřebuje Vaši pomoct. V tu ránu se rozjíždí klasický kolorit objevování nových oblastí kolem městečka, levelování, získávání, popř. kupování nových předmětů. Sem tam nějaké brutální boje, sem tam nějaký ten boss, který vyzkouší vaše nervy. A to vše v konceptu více méně důvěrně známým. Jen s tím rozdílem, že hra má už z podstaty věci japonský nádech. Pracuje s japonskými historickými motivy, vizuálně vypadá tak trošku japonsky. Ale pořád ne natolik, aby se výrazně odlišovala od her podobného ražení.  

Prostě pohodička, která milovníky žánru jednoznačně nezklame. Pak už je to jenom o tom, jak moc si na ty specifické herní mechaniky zvyknete. Jak moc si zvyknete třeba na to, že než objevíte teleport, dost se naťapáte. Nebo že kapacita lektvarů je deset a přes ně nejede vlak. Nebo, že je vlastně nezbytné vylepšovat postavu ne jen podle toho, jak chcete, ale jak Vám dovoluje oblečení, které si kupujete. Nebo, že se tu neustále respawnovují nepřátelé a tak Vás tu nejednou krát dokáží perfektně otrávit. Vše se navíc odehrává v jednom jediném městečku, ze kterého pak dál děláte výpady do různých okolních částí, které sice nejsou daleko, ale mnohdy to průběh hry dost zbytečně prodlouží.  

Jinak ale levelování je poměrně zábavné. Ze začátku je hra hodně kecací. Možná tak moc, že Vám vlastně příběh bude dost jedno. A tak to je. Jedno mi vlastně byl i v průběhu celé hry. Nijak zvlášť jsem ho neprožíval. Prostě jsem postupoval dějem a čekal, kde na mě vypadne zase nějakej jinej sráč, který má nálepku Boss, a který Vám nedá spát, dokud ho neudoláte. Poslední souboj byl třeba docela peklo. I když pořád platí fakt, že čím víc se boj bude opakovat, tím rychleji najdete mechaniky, jak každého udolat. Chce to jen čas.  

Nakonec jsem se u hry zasekl více, než jsem čekal. Plus mínus něco přes dvacet hodin, a to jsem se s tím úplně nemazal. Naopak jsem to sekal co to šlo, abych se dostal co nejrychleji nejdál. I tak to ale byl příjemný zážitek, setkání s něčím novým, do té doby neznámým. Něco, kvůli čemu stálo za to být opět součástí Retro klubu a i když se do tohoto světa pravděpodobně již nevrátím, jsem rád, že jsem se o něčem takovém dozvěděl. Bavilo mě to, a to je podle mě to jediné, opravdu podstatné.
+14

RoboCop: Rogue City

  • PS5 90
RoboCop mě zaujal natolik, že jsem si hned po dohrání musel pustit film. Který jsem sice někdy před patnácti lety viděl, ale sešel mi dost z paměti. Vearhoven prostě umí a já si užíval naprosté věrnosti. Stejní herci, stejné prostředí, stejné zpravodajství, stejná absurdita. RoboCop je tak odlehčený, že ho milovník žánru nemůže nemilovat. Špína a svinstvo se skloubí s absurdním humorem. Děti by z toho měli noční můru, dospělí srandu. Robo je prostě borec a možná je ještě větší sranda hrát za něj jako za pragmatické robota bez citů než za procítěného člověka. Cestu si můžete vybrat. Hra obsahuje celkem výrazný Role Play prvek.

Začátek vypadá jako klasická přímočará řežba prošpikovaná cut-scénami. Krev lítá, končetiny lítají, hlavy praskají a při každém zásahu je slyšet uspokojivé plesknutí projektilu do masa. Až je s podivem, že si zlí pankáči na tohoto obrněného borce troufnou jen s konvenčními zbraněmi. Zároveň cítím sílu svých zbraní. Ať je to dlouhá dávková automatická pistole nebo zbraně padlých nepřátel.
Nikdo neměl šanci. Jen ti rukojmí všichni umřeli. S gamepadem mi šlo rychleji zaměřovat až v New Game Plus, když už jsem měl po 25 hodinách přeci jenom trochu větší cvik.

Očekávání lineární akce zařízla hned druhá mise, která mě hodila do otevřené části města. Kde jsem se mohl volně pohybovat, prohledávat a plnit různé úkoly. A není to jen o tom všechny zastřelit. Je to plné rozhovorů a rozhodování jakým směrem se vydat. Můžete prohledávat město a pouště se do nepovinných úkolů, které mají své vlastní příběhy. Někde jen nenásilně vypátráte vraha nebo hledáte ztracené dítě či kočku. Rozdáte pár pokut nebo zastřelíte padouchy, kteří si berou rukojmí. Skoro vše jde vyřešit více způsoby. Za vše sbíráte zkušenostní body, které dáváte do schopností vám blízkých. Já chtěl všechny, ale nakonec jsem se rozhodl si nejdřív namaxovat ty nenásilné.

Příběh je stejně robocopovský jako ve filmu. Velká kriminalita, všude špína, chudoba, bordel a všemu vládne nepříliš hodná korporace. Robo je jediný maják spravedlnosti, který s tím může něco udělat. Ne všichni mu věří. Přeci jenom by to měl být hlavně robot. Průstřel hlavy mu ale evidentně nevymazal lidská vzpomínky a některé návyky. A ten osmdesátkový feeling je prostě boží. Jsem rád, že se autoři neřídili novodobým remakem. Tohle má pro mě, jako pamětníka, mnohem větší sílu. Jak říkám. Vearhoven je klasik. Teď bych Teyone prosil ještě pořádnou adaptaci Hvězdné Pěchoty.

Není to těžká hra. Doporučuji spíš vyšší obtížnost.

Herní Výzva 2024
"Nikdy se nevzdávej!" (hardcore)
Lze použít třeba ještě V záři reflektorů nebo v Tenkrát v Hollywoodu

Pro: naprostá věrnost osmdesátkovému originálu, fenomenální pocit ze střelby, překvapivě otevřené město, které natáhne herní dobu, absurdita a krev

Proti: někdy mi při všem tom kecání chyběla akce, pasáže s flashbacky a zlými sny jsou pro znalce repepetivní a nezajímavé

+23

Costume Quest

  • PC 70
Kdysi, po dohrání Brütal Legend, jsem si řekl, že od Double Fine Productions musím minimálně vyzkoušet všechny hry, už jen kvůli přístupu studia k herní tvorbě, takže s letošní Herní výzvou byl Costume Quest jasnou volbou pro kategorii her, které mají mít něco společného se svátkem Halloween.

Dohrát Costume Quest se splněním téměř všech achievementů zabralo zhruba 8 hodin pohodového hraní. Během něho vyrazila dvojčata Wren a Reynold na halloween (nenapadá mě lepší výraz) koledovat v doma poslepovaných kostýmech s jasným plánem – nabrat co nejvíce sladkostí. Plány se ale hned zkraje zhroutily, když banda sladkostmi posedlých monster unesla Reynolda převlečeného právě za jakousi neidentifikovatelnou sladkost, tašku na sladkosti či něco podobného. Wren přesvědčená, že svého brata může šikanovat pouze ona, tak neměla na výběr a vydala se na epickou pouť za jeho záchranou.

Během večerní pouti prozkoumala postupně tři oblasti – předměstí, obchodní centrum a venkov. V každé pomohla řadě lidí a splnila přiměřené množství vedlejších úkolů a aktivit. Potkala nové přátele, kteří zrovna neměli nic lepšího na práci a rozhodli se, že jí pomohou najít bratra a zatrhnout monstrům jejich hromadění sladkostí. Společně s nimi poslepovala a prostřídala mnoho různých kostýmů, a tyto polepovala různými nálepkami, které dělaly kostýmy mocnější. Ale hlavně a zejména, posbírali mnoho (tisíce) sladkostí koledováním, vítězstvím v mnoha tahových soubojích a samozřejmě, to dá rozum, válejících se po zemi, v odpadkových koších, poštovních schránkách a všeho dalšího, do čeho se dalo praštit taškou.

V soubojích se děti vtělily do obrovských verzí kostýmů, které měly zrovna na sobě, a tedy v roli obrovského transformera s raketami, patriotické sochy svobody či duhového jednorožce se utkávaly s obdobně obřími monstry – zejména různými variacemi “goblinů”. Souboje byly tahové, kdy vždy jedna strana konfliktu udělila údery, aby je mohla následně zase obdržet. Údery byly ozvláštněné několika druhy quick-time eventů, které mohly útok posílit, což z počátku nemělo příliš smysl, ale s levelováním postav bylo stále znatelnější, resp. posílit obranu, což bylo naopak nezbytné, protože rozdíl v obdrženém zranění byl poměrně zásadní pro výdrž vašich svěřenců. Dále se kostýmům po několika kolech boje nabyla zvláštní schopnost, přičemž každý kostým měl jinou. Útočné typy zvláštní útok, obranné speciální obranu a podpůrné různé efekty, včetně léčení. Souboje byly poměrně jednoduché a ke konci dost repetitivní, ale vzhledem k délce hry a občasnému ozvláštnění bossem, to zase tak nevadilo. 

A nakonec… pozor spoiler… se vše podařilo a po dokončení dětského dobrodružství a poražení hlavního záporáka si všichni přátelé rozdělili koledu a dali si do nosu.

Hra staví zejména na originálním pojetí, pokusu o dětský pohled na svět, prezentaci a humoru, který samozřejmě nemusí být pro každého. Rozhodně nečekejte žádné propracované RPG mechaniky, svižnou akci, řešení logických úloh či rozsáhlé rozhovory.

Jde o milé RPG (ve smyslu dětského role-playingu „já jsem nindža a dělám pufff a ty jednorožec, co střílí duhu“) s téměř ideální délkou i pro achievement huntery.
+8

Mato Anomalies

  • PC 65
 Herní výzva 2024. - 9. Ztraceno v Překladu

Keby som bol býval vedel, že mi táto hra zaberie toľko času a budem ju musieť niekoľkokrát prerušiť kvôli iným prioritám, asi by som si do poslednej kategórie hernej výzvy dal niečo oveľa kratšie. Každopádne môžem konečne povedať, že som Mato Anomalies dohral. S hrou som začal niekedy ešte vo februári, no potom sa prioritou stala "Persona 3 Reload". K hre som sa opätovne vrátil niekedy v apríli, no potom vyšli tituly Eiyuden Chronicle: Hundred Heroes a následne Sand Land, kde som opäť musel priority dať tým smerom. Toto všetko však nehovorím preto, že by som sa chcel sťažovať. Dôvod je skôr ten, že týmto štýlom rozbitého hrania sú nakoniec možno moje dojmy touto skutočnosťou ovplyvnené.

Zo začiatku ma Mato Anomalies náramne bavilo. Prvé dve kapitoly a jednotlivé dungeony boli spracované solídne, akcia fungovala skvele, do hry sa dostalo veľké množstvo zaujímavých postáv, ktoré som chcel sledovať a obe stránky hry ma bavili. Akcia, i kartové súboje. Dungeony okrem toho boli celkom obohatené aj o niekoľko dobre nadizajnovaných hlavolamov, prípadne nebezpečných uličiek, kde ste sa mohli vyhnúť nepovinným protivníkom. Zase je ale pravda, že som sa snažil súbojom moc nevyhýbať, nakoľko spolu s úspechmi získavate aj skúsenosti, a tie sú v tejto hre skutočne potrebné. Taktika celkom fungovala, v hre bolo niekoľko solídne spracovaných bossov, pričom hneď prvý ma zaujal svojim kolotočovým dizajnom, ktorý bol vskutku excelentný a v tomto smere som bol spokojný. Akcia, dungeony, odmeny a získavanie skúsností boli uspokojivé.

Po tom, ako som sa do hry vrátil po niekoľkých mesiacoch som už ale nebol úplne schopný sa do hry úplne ponoriť a oblasti akcie som začal celkom slušne krívať. Opätovne som musel nájsť správnu taktiku, správne kombinovať jednotlivé "geary" a hľadať schopnejšie zbrane a metódy útoku, až som si uvedomil, že ma hra už absolútne tak nechytá. Následne som teda normálnu obtiažnosť znížil na jednoduchú a povedal si, že hru iba prosto a jednoducho dokončím. Jednoduchá náročnosť sa však stala pre mňa síce fajnou barličkou, no súčasne sa jej podarilo z hry vytlačiť akúkoľvek výzvu. Čiastočne síce pomohol aj správny výber "gearov", ktoré vedia vylepšiť vaše schopnosti v oblasti útoku, obrany, zdravia a rýchlosti, no útoky protivníkov sa zmenili zo skutočne smrtiacich na totálne ťapnuťia po tvári. Čo bohužiaľ urobilo akciu celkom nudnú. Myslím si, že keby mala hra podobnú obtiažnosť ako zvolili v Persona 3 Reload, kde by to fungovalo niečo ako medzistupeň štandardnej, no nie úplne jednoduchej obtiažnosti, neprekážalo by mi to. Myslím si, že to je asi moja reálna úroveň. Niečo medzi ľahkým a klasickým. Našťastie to ale nie je všetko, čo hra obsahuje.

Kartové súboje, ktoré slúžia ako prelomenie obrany mysle sú spracované veľmi zaujímavo a často predstavovali skutočnú výzvu vedieť si zvoliť správny deck a pustiť sa do súboja. Fajn pomôcka je, že pokiaľ sa vám trikrát nepodarí úspešne prelomiž myseľ, môžete túto časť preskočiť a pokračovať v hre. Využil som to asi dokopy dvakrát, keď som už skutočne nebol schopný nájsť lepšiu taktiku a hra ma neustále porážala. No aj tie zdanlivo nezvládnuteľné kartové súboje sú reálne zvládnuteľné. Niekedy však k tomu treba tá trocha šťastia a správne karty. Nie vždy to ale vychytáte.

Príbeh Mato Anomalies je v mnohých aspektoch zaujímavý, no rovnako by som mohol povedať, že aj celkom komplikovaný. V niektorých elementoch mi pripomenul seriál "Dark", vo finále dokonca prichádza niekoľko zvratov v tomto štýle, no nedá sa povedať, že je to úplne na ten spôsob. Nechcem v tomto smere veľa spoilovať, nakoľko príbeh a postavy sú dostatočne zaujímavé na to, aby hru posúvali ďalej, no je otázne či si v niektorých momentoch poviete, že to reálne dáva aj zmysel. Páči sa mi ale vysvetlenie démonov, s ktorými bojujete v dungeonoch a ich prepojenie na rôzne postavy. Pretože títo démoni sú často skôr emócie a určité formy posadnutosti. Slúžia v mnohom ako metafory.

Graficky hra vyzerá okey. Nič výnimočné, no dá sa na to dívať v pohode. Občas je iritujúce, že budete vidieť stále okolo seba rovnaké typy ľudí, no to sú detaily. Hudba je tiež funkčná a celkom dobrá a japonský dabing je funkčný. Jediné čo mi prekážalo bol japonský dabing Smokera, kde som mal pocit, že miestami ho dabuje chlap a miestami žena. Nebol som z toho vôbec jasný, nakoľko to pôsobilo, že išlo o dvoch úplne iných ľudí. Alebo si počas produkcie niekto niečo rozmyslel a toto je výsledok. Neviem povedať. Len to skutočne bije do uší.

No a hra sa nezaobíde ku koncu bez nejakého grindu. Poviem úprimne, že finálny boss bola moja najväčšia nočná mora. Na ľahkej obtiažnosti som musel prejsť 4 extra dungeony a nájsť kvalitnejšie zbrane a geary, aby som bol schopný nejako tento súboj zdolať. Úprimne si myslím, že je váš protivník vo výraznej presile. Neviem čo by to bolo na normálnej úrovni. Možno by som ešte stále hru nedohral.

Vo finále ma ale akosi najviac na hre mrzelo, že bola postupne neskonale repetetívna. Ak to opäť prirovnám s Persona 3 Reload, tak vaše vzťahové linky bolo presne to, čo robilo hru zaujímavou. Plánovali ste si dni, akcie ste nemuseli riešiť každú noc, mohli ste niečo podniknúť, viac s postavami komunikovať a podobne. Tu však veci pôsobia strašne nadiktovane. Môžete s postavami komunikovať, ale len vtedy, keď sa odblokujú dialógové možnosti. Ktoré následne môžu prísť až za dlhú dobu. A v podstate neustále chodíte na mape z jedného miesta na druhé, chodíte do dungeonov a bojujete, nejaké tie kartové súboje a znovu dokola. Nič viac v hre dokopy nie je. Je dosť možné, že keby som Personu 3 Reload nehral, dal by som hre vyšší rating, ale keď už mám v tomto smere hru s čím porovnať, dívam sa na veci trochu inak.

Prial by som si niekedy sa k hre opäť vrátiť a skúsiť to prejsť tentokrát bez prerušení a na normálnej úrovni od začiatku do konca. Či by ma to dokázalo pohltiť na celú dobu a vychutnať si hru tak, ako som si ju mal a chcel. Neviem, či k tomu niekedy dôjde, uvidíme ako na to budem mať čas, plus som takisto zvedavý aj na nové tituly, ktoré chcem vyskúšať. Ak máte radi JRPG tituly, možno vás to chytí. Ťažko sa mi to ale súdi, keď sám si nie som svojim hodnotením úplne istý. Ak by som niekedy názor zmenil, hodnotenie upravím. No momentálne si to zaslúži tých 65%, ktoré som tu udelil.
+11

Mafia: The City of Lost Heaven

  • PC 90
Herní výzva 2024: 2. Láska nebeská
 
Legendárnu Mafiu som kedysi dávno ešte ako tínedžer chvíľu hral, ale nikdy nedohral. Napriek tomu mi v pamäti ostali niektoré izolované hlášky a príbehové zvraty (napríklad, že Frank Salieriho zradí či misia s „kvalitními doutníky“). Hru si totiž obľúbil môj brat a občas som ho pri hraní sledoval. Inak som ale o príbehu vôbec nič nevedel, resp. všetko zabudol. Plneniu hráčskych restov síce neholdujem, ale nedávno som si povedal, že by som mohol Mafiu konečne poriadne rozohrať a dohrať. Predsa len, téma ma lákala a hra je na poli videohier kultovou záležitosťou.

Priznám sa však, že spočiatku som sa do nej vôbec nemohol dostať. Podvedome som očakával „niečo na štýl GTA“, čo ale nemohlo byť ďalej od pravdy. Keďže tvorcovia stavili na väčší realizmus, ovládanie vozidla mi prišlo veľmi ťažkopádne a iste tomu nepridal ani fakt, že som si od hrania na PC už odvykol. Ďalej ma štvala navigácia. Orientovať sa len podľa kompasu znamenalo zmätené blúdenie v uliciach. Našťastie som zistil, že hra má aj mapu, ktorá jazdenie po meste výrazne sprehľadňuje. Postupom času som sa s ovládaním zžil a od nejakej tej štvrtej misie som si Mafiu začal užívať.

Celkom ma prekvapilo, že vlastne nejde o klasický open world (čo som opäť nejako podvedome čakal). Iste, po meste si síce jazdíte, ale vždy v rámci misií. To ma vlastne potešilo. Žiadne zdržiavanie, zbytočné side questy (pár ich tu je, ale nie je nutné ich plniť), collectibles a podobne... Len jasný ťah na bránu. Fajn. Hra ale ponúka aj možnosť „voľnej jazdy“, ktorá ten klasický open world pripomína viac.

Grafika má aj po tých rokoch stále svoj pôvab a hlavne tváre postáv sa vydarili. Nejaké grafické bugy tam síce sú, ale k tým bývam pomerne tolerantný aj pri novších hrách a ani tu mi nevadili. Vykreslenie mesta sa vydarilo a pôsobilo živo a atmosféru danej doby sa tvorcom tiež podarilo vystihnúť.

Scenár a príbeh ako taký sa mi tiež páčil, hoci je to taká gangsterská klasika (niekto by možno povedal klišé). Vzostup a pád mafiána, pravdaže s trochou romantizovania a odkazovania na známe filmové gangsterky. Pre podobnú hru je to však podľa mňa ideálny príbeh. Vzťahy medzi postavami mohli byť aj prepracovanejšie (chýbalo mi väčšie zapojenie Sama a Sára sa mohla v nejakej cutscéne tiež ešte objaviť), ale to je len drobná výhrada.

Dabing je kvalitný, hoci Marek Vašut ako Tommy mi občas prišiel nevýrazný (Paulie vo vypätej situácii vrieska, kde je Sam a Tommy mu odpovedá znudeným monotónnym hlasom, že ho nevidel). Pozitívne hodnotím aj celkom vysokú náročnosť. Tá ma tiež celkom prekvapila. Mafia síce rozhodne nie je žiadna hardcore hra, ale viaceré misie ma solídne potrápili.

Bol som zvyknutý, že pri podobných hrách prechádzam misiami ako nôž maslom, takže ma potešilo, že to nie je úplne piece of cake. Celkovo teda u mňa Mafia rozhodne dostála svojej povesti a som rád, že som si ju zahral. Aj dnes totiž ide o parádny kúsok.

Pro: stále fajn grafika, svet, atmosféra, dabing, misie

Proti: drobné bugy, vzťahy medzi hrdinami mohli byť prepracovanejšie

+23

Shrot

  • PC 90
Dárek pro fandy české série Paranoia, potažmo fandy Dune II. Řízná akční RTS, která se vrací k samotným kořenům žánru a pokračuje tam, kde Paranoia 2 skončila, svým způsobem tak ignoruje žánrový vývoj reprezentovaný sériemi jako Command & Conquer a War-/Starcraft, a jde vlastní cestou. Je to svižné, rychlé, nepřítel s útoky nečeká, a je schovaný v opevněných základnách, pro jejichž dobytí budete potřebovat skutečně masivní počty jednotek.

Zatímco vizuál odkazuje na klasiky z let devadesátých, ovládání je veskrze moderní a příjemné. Soutěživé hráče potěší high-score tabulka, navázaná na hlavní kampaň :)

Pro: Nekomplikovaná akční RTS, takové se dnes již nedělají .)

Proti: Absentující online multiplayer.

+16

High on Life

  • XboxX/S 75
High on Life mě při představení nijak zvlášť nezaujala. Hra je postavená na humoru tvůrce seriálu Rick a Morty, který jsem nikdy neviděl, takže tohle pro mě nebylo žádným lákadlem, ale chtěl jsem si dát nějakou střílečku a tahle zrovna končila v Game Passu, tak jsem ji vyzkoušel a nakonec stála za dohrání.

Na začátku mimozemštani unesou celý náš barák na svou planetu, kde se do něho nasáčkuje bývalý bounty hunter, nyní bezdomovec Gene, který nás zasvětí do řemesla a a vyšle nás na první zakázky. Těch je asi osm, jsou to zajímavě provedené boss fighty, kvůli kterým se vyplatí projít tuctovou nenápaditou střílečkovou část. Marketing před vydáním byl založen hlavně na tom, že používáme střelné zbraně, které jsou mimozemské bytosti dabované zmíněným dabérem Ricka a Mortyho, ale bohužel většinu hry jsem strávil s první z nich, která měla velmi otravný, ubrečený hlas a nebavila mě. Komentář pode mnou to přirovnával k nějaké postavě ze seriálu. Ostatní zbraně byly o dost lepší, hlavně poslední retardovaný Lezduit, který měl jedinou hlášku a to "lezduit". Vrcholem byl ale psychopatický nůž Knifey, tam sem několikrát musel hru pauznout kvůli záchvatu smíchu.

Střílení bylo teda takové obyčejné, ale každá zbraň měla doplňkový skill, který umožňoval dostat se na nedostupná místa, kam normálně nešlo jednoduše vyskákat (např. jedna střílí zpomalovací bublinu, která zastaví rotující větrák, aby bylo možné jím proskočit). Tyhle téměř plošinovkové pasáže mě bavily hodně.

Když jsem se mezi misemi vracel do domu, zjistil sem, že Gene sleduje v televizi film, chvíli jsem se na to zadíval, byl tam šíleně rozpohybovaný tyranosaurus a nějaký bláznivý vědec, říkal jsem si co je to za debilitu, ale pak se zjevila na scéně mladá Denise Richards, takže jsem samozřejmě sledoval dál a později jsem zjistil, že je to film, který se u nás jmenuje Tyranosaurus Junior (nebo pod ještě lepším festivalovým názvem Tamča a Tyrča), kromě zmíněné herečky je tam ještě Paul Walker z Rychle a Zběsile. Tady byste měli přerušit čtení a jít se podívat na csfd na trailer. Zjistil jsem, že jsou tam celkem čtyři celé filmy podobné nebo horší kvality, o kterých napsat, že to jsou béčka by byla urážka normálních béčkových filmů.

U hry jsem se celkem bavil, některé části mě trochu nudily, některé hodně bavily a občas jsem si říkal, co to kurva sleduju. Určitě pokud jste fanda Ricka a Mortyho , tak to bude mít pro vás další rozměr a i pokud hledáte nějakou oddychovou střílečku, tak lze High on Life doporučit.

Pro: Boss fighty, Knifey, Denise Richards

Proti: na to že je to hlavně střílečka je škoda, že to není moc dobrá střílečka

+8

Fresh Start

  • PC 80
Rekreačná ekologická hra. Je to tak na 10 hodín hrania, kým nazbierame všetky achievementy. Obsahuje 12 scenérií, v ktorých máme primárne za úlohu upratať kopy odpadu a zahasiť horiace rastlinstvo. Odpad je starý a pokrytý blatom, takže najprv treba spláchnuť blato vodou a potom smeti povysávať. Bodaj by to išlo tak jednoducho aj v reále. Sekundárne úlohy sú v každej scenérii iné, napríklad: obnov tok rieky, kvetný nektár vlož do úľov, odstráň rybárske siete, odstráň všetky rozliate zelené kyseliny, znič pasce na zvieratá, osaď na stromy vtáčie búdky, odstráň vyliatu ropu, pomôž korytnačkám uviaznutým v sieti, nakŕm mývalov maškrtami...

Za recyklovanie nazbieraných smetí máme body, za ktoré si môžeme vylepšovať vysávač, vodovú hadicu a kapacitu v inventári. Existujú tam aj také roztomilé achievementy ako „Pohladkaj každé zviera“. Mňa to bavilo.
+4

Unreal II: The Awakening

  • PC 75
Ohodnotit druhý Unreal je celkem komplikované. Na hru se totiž lze dívat ze dvou různých perspektiv. V době vydání jsme všichni očekávali pokračování druhého dílu. Hru která na Unreal naváže a ideálně vše vylepší. Druhý díl se ale vydal vlastní cestou a s prvním má společného málo. Skaarje, nějaké zbraně a trochu estetiky, především v pozdějších částech. Grafická stránka je na svou dobu stejně povedená jako u prvního dílu. Ale to je vlastně vše a Unreal II tak v tomto selhal. Největším problémem je naprosto jiná atmosféra, pryč je pocit tajemna až pochmurna z první hry a rozlehlé lokace k prozkoumání.

Byla by ale škoda hru kvůli tomu zatracovat. Jako samostatný titul totiž funguje dobře. Během průměrného příběhu cestujete po různorodých planetách, které jsou opravdu pěkně udělané a originální. Nepřátelé se chovají různě a je rozdíl bojovat se Skaarji, lidmi nebo různými mimozemskými potvorami. Akce samotná je fajn, stejně jako pocit ze střelby. Hodně hraní ubližuje velmi pomalý pohyb vaší postavy. Hra také není dlouhá, za osm hodin je v pohodě hotovo. Prostřední obtížnost je tak akorát.

Dvanáctka misí má různé úkoly. Nejčastější je dojít pro artefakt nebo tajná data, ale dočkáte se i obraných misí. Celou dobu jste ve spojení s vaší lodí nebo dalšími lidmi na povrchu, takže atmosféra není špatná. Bohužel je design velmi koridorový, chybí jakékoliv prozkoumávání. Mezi většinou misí se vracíte na loď, kde je možné volně se pohybovat a vést rozhovory s posádkou. To je docela fajn a některé jejich informace příjemně osvětlují příběh. Ten je sice celkem běžné sci-fi, ale díky lepšímu navázání vztahů s posádkou vyzní nakonec docela silně. Unreal II je tak nakonec celkem dobrou střílečkou, která v dobové konkurenci nezapadne, ale špatným Unrealem.
+25

Sid Meier's Pirates!

  • PC 80
Sid Meier's Pirates jsem měl v plánu zahrát na výzvu v bodě Noemově Říše. Nakonec jsem si díky ní odškrtnul lásku nebeskou, cože jen podtrhuje kolik obsahu tento remake (2004) původní hry z roku 1987 skrývá. Je přesně taková hra, jakou jsem si ji pamatoval, když jsme ji hráli asi před 18 lety.
Pěkný barevný svět, svižné, jednoduché a intuitivní ovládání, veselá a satirická grafika.

Příběh vás vrhne na širé moře, kde se jako mladý pirát snažíte nalézt svou ztracenou rodinu a pomstít se tomu lotrovi, který vám ji unesl. Vedle toho však můžete plnit úkoly pro lordy místních frakcí - evropských velmocí kolonizujích Karibik. Guvernéři vás za to budou povyšovat a zahrnovat vás půdou a zlatem. Můžete rozvíjet vztahy s jejich dcerami a jako správný pirát mít svou milou doslova v každém přístavu( ale vzít si bohužel můžete jenom jednu). Můžete hledat ztracená indiánská města, či poklady slavných pirátů. S pirátskými velikány můžete soupeřit v počtu potopených lodí, nebo jednoduše můžete potopit tu jejich a jednou provždy jejich pirátskou kariéru ukončit.

Hra je opravdu příjemná záležitost na nějaký prodloužený víkend a dá se vytěžit za nějakých 10 hodin. Jelikož žádná část obsahu v sobě neskrývá další hloubku, tak se hra stane po této době repetitivní a na další zahrání se teď nechystám. Snad možná zase za dalších pár let..

Pro: Svět, grafika, hratelnost

Proti: Repetitivnost, pro někoho možná přihlouplé úkoly a příběh

+10

A Plague Tale: Innocence

  • PC 50
Když na lidi padne mor, krysy mají pré. Naštěstí jsou potvory tak přežraný, že nevyskočí ani na stolek půl metrů nad zemí.

Po několika hodinách s touhle vizuálně podmanivou kulišárnou jsem se snažil marně přijít na to, čím chce vlastně být. Rodinné drama? Hororový monster béčko? Supernatural fantasy? Walking simulator? Akční adventura? Ne, Já na to fakt nepřišel.
Z počátku to mělo svoje osobité kouzlo. Procházet se a kochat se technicky precizně vykresleným prostředím středověké Francie, a poslouchat dobře plynoucí dialogy z ústních otvorů schopných herců nebylo vůbec zlý. Ke konci jsem se však jen škodolibě usmíval nad tím, jak neuvědoměle tupoučký a přehnaně melodramatický to je.

Bavilo mě, jak ti dlouhoocasí chlupáči nemají vůbec problém se prožrat plátovým brněním jako kostkou sýra, jak stráže neslyší padnout několika tunovou klec a následný agonický nářek svého kolegy, jenž je zaživa požírán rattus rattus 5 metrů od nich, ale šutráček mrsknutý na příhodně postavenou bednu s brněním slyší na kilometr daleko. AI je strandovně tupá. Chápu, že se jedná o středovek, kde běžný chasník měl tolik zůbů co mozkových buněk, ale i tak je to nedobré, ba přímo tragické. Házení prakem je z počátku celkem zábava, ale hodně rychle se omrzí díky auto-aimu, který nejde vypnout, a prakticky z celého házení dělá jedno nudný velký QTE. Ono to celé vůbec čpí konzolema na sto honů - UI, menu, jednoduchost "hádanek" - ala posun bednu, hod kámen tu a tam, tady hni páčkou. Samozřejmě tu musí být krafting systém a pasáže kdy vás hra nutí jen chodit a nic jiného nedělat. A tak je playstejšn design dokonán. Hehe. The last of Us ve středověku, hihi.

Podle mě se plague tale pokusil udělat moc věcí naráz a ve výsledku nedotáhl nic. Postavy jsou fajn, sourozenecká chemie funguje na výbornou, atmosféru to čas od času má taky, mjůzik má štávu, ale zbytek je nedomrlý konzoloidní pandering bulšit, který kazí potenciálně výbornou příběhovou adventurku, a ve výsledku z toho dělá generický nekoncentrovaný mišung.

Pro: Hlavní protagonisté, dabing, první třetina hry, vynikajicí vizuál, hudba.

Proti: Poslední třetina hry, umělá demence, triviální stealth a akční pasáže, neuvěřitelně konzoloidní.

+12 +14 −2

Lake

  • PS5 70
Poslední týden jsem si zahrál za keltskou válečnici trpící schizofrenií, za bývalou pacientku sanatoria, za osamoceného astronauta na měsíci a nakonec jsem se vyrovnával se ztrátou blízkého. Už to chtělo něco pozitivnějšího. Tak jsem zkusil Lake.

Co mi dalo Lake hnedka od začátku je pohoda. Hra má uklidňující atmosféru, hráč si se svou hrdinkou jen tak jezdí, roznáší poštu a tu a tam si pokecá se starými známými či pozná nové obyvatele. Občas pro někoho něco uděláme, když budeme chtít, zkrátka se tak vžíváme s městečkem.

Tak je to vlastně po celou hru. Jak jsem postupoval hrou a příběhové linie, byť jednoduché a obyčejně lidské, se trochu rozjedou, přišlo mi doručování pošty už trošku nudné a těšil jsem se na další rozhovory. Ty jsou napsané většinou dobře, i když to občas solidně zaskřípe, ale spíš se tomu člověk pousměje. Většina postav je sympatická, někteří jsou zábavní, někteří trošku nudnější, tady asi záleží na vkusu. Jinak je to spíš přehlídka dokonalého městečka se skvělými lidmi, tak trošku ráj na zemi. Jako já bych zůstal :) Osud hrdinky záleží na hráči, hra má tři konce.

Mám trochu výhrady ke grafice, kdy prostředí vypadalo pěkně, ale moc mi neseděly modely postav, působily vykuleně (nejvíc hlavní hrdinka) a možná až moc cartoonově. Malou výhradu mám také k chůzi hlavní hrdinky, takhle se courat, to by u české pošty doručovala až do čtyř do rána.

Jinak je to slušná adventura. Klasický feel good. Není dokonalá, nesedne každému a asi na ni musí být i nálada. Já se ale pobavil dobře.
+27

The Fall of Lazarus

  • PC 45
The Fall of Lazarus na první pohled vypadá jako nenápaditá variace na téma "walking simulator ve vesmírné lodi". Co mohu pochválit, je úsporná estetika ne nepodobná Portalu; vesmírná loď je malá, ale má logickou architekturu s několika patry spojenými výtahy a pěkně zpracovanou mapu, která podobně jako u prvního System Shocku vychází z tvaru lodi/základny.

Další rozměr tomu dávají příběh a hádanky, přičemž obojí bylo pro mě rozporuplné. Hádanek je málo, mají nápad, ale jsou pro hráče neintuitivní, někdy u hádanek nevíte, co dělat kvůli ovládání. Jinak většinu času strávíte putováním z místa na místo a neubráníte se pocitu umělého prodlužování herní doby. Příběh je těžko stravitelný, vodítek je málo a že se jedná o alegorii, jsem pochopil až mimo hru překládáním achievementů v hex editoru, identifikováním přehrávaného němého filmu a pročítáním fór. Lekačky nefungovaly, anglický dabing mi hru spíše kazil.

Hra je v současnosti zadarmo, takže klidně vyzkoušejte sami.

Pro: architektura a navigace lodi, nápaditost hádanek

Proti: málo hádanek hodně chození, zmatečný příběh a ovládání

+12

Into the Breach

  • Switch 90
Jestli rádi krájíte veky, tak tahle hříčka je pro přesně pro vás. Až na to, že se nejedná o pečivo, nýbrž o hmyz, a první písmeno „V“ je velké. Jak úžasné zjištění bylo, že na tak malém prostoru mrňavého čtverce se dá odehrát tak velké drama a přitom s opakovanou radostí. Into the Breach má svižnou hratelnost, hravou estetiku pixel artu a úplně v pohodě strčí do kapsy různé jiné známější taktické hry.  

Nějak se stalo, že jsem na ni narazil při hledání taktických mecha her; a taky na fakt, že hra vyšla ve slušivé krabičce na Switch i s nějakými samolepkami, plakátkem a manuálem. Takže bylo jasné, že ji potřebuji mít. Akorát ta moje kopie mi musela přijít z Austrálie, protože levnější jsem jinde nenašel.  

První krůčky ve hře jsem se učil na normální obtížnost a prostě to nešlo a nešlo. Po pátém nezdařeném pokusu jsem přepnul na easy a najednou to po dvou hodinkách vyhodilo výhru, hra byla dokončena. Zjistil jsem, že si mohu za nějak vydělané mince koupit několik dalších týmů, a namátkou jsem zkusil další průchod s kombinovanou partou, který mi také vyšel, a navíc to byla trošku jiná zábava. Cítil jsem, že mi přemýšlení a uvažování jde o něco lépe a už jsem se naučil více počítat se schopnostmi pilotů i s celkovou hratelností. Další průchod na normální obtížnost mi také konečně vyšel, ale byla to výzva. Tu jsem objevil kouzlo in-game achievementů s mincovními odměnami, a náhle se mi otevřely další dveře a já v tom byl po uši.  

Je neuvěřitelné, co všechno se naskládalo do tak skromného prostoru. Jeden tříčlenný tým střídá jiný, k dispozici mají plejádu různých útoků a schopností, čas od času jsou některé mise těžší než jiné nebo se prostě projeví hloupá náhoda, jindy zase krásně vyjde celoplošná sofistikovaná past na nepřítele a vždy je to parádní pocit, když se mapa úplně vyčistí od hmyzu. To vše za doprovodu rytmické, melodické hudby, která skvěle podněcuje k vymýšlení zoufalých kliček mezi políčky nepřátel.  

Obtížnost je zde zásadní – nelze ukládat, nelze resetovat celou misi, nelze vracet tahy. Maximálně se může jednou (či dvakrát se schopností) resetovat tah na každém bojišti. Cestou je třeba vyhledávat a vyzobávat spadlé záchranné moduly s cennou odměnou, která přilepší upgradem, pilotem nebo novou zbraní do arzenálu. Cesta vede přes dva až čtyři svižné ostrovy, načež se záchrana lidstva odehraje ještě na jednom dalším. Asi za dvě hodinky je hotovo a je možno začít zase znovu s jinými podmínkami. Po čase už jsem to měl tak naučené, že jsem dokázal odehrát i hard obtížnost (a zrovna s leteckým týmem).
Unfair obtížnost už jsem nezkoušel, jen jsem si vyzobal všechny piloty, achievementy a získal všechny mince. Můj finální průchod jsem si osvěžil s týmem tří stejných mechů Exchange mech (ze skvadry Bombermechs), což byla ohromná zábava, jen se mi takto příliš nedařilo plnit ty mise s odolnějšími fialovými bossy. Nicméně jsem dost rád, že jsem si mohl zahrát tak nápaditou taktickou hru (minulou hru od tohoto vývojáře jsem doposud neznal). Jo a na Switchi se to hraje parádně. Mimochodem, pořadí tahů nepřátel na bojišti se dá zobrazit stisknutím pravého joy-conu, což je náramně užitečná věc. Hru jsem odehrál během pobytu na chatě.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba celkem: 70+ hodin
Všichni piloti ve hře získáni
Mince: 70/70
In-game achievementy: 70/70
Nejvyšší skóre: 19037 (normál)
Můj oblíbený pilot: Camila Vera 

Pro: Znovuhratelnost; hudba; rozmanitost a nápaditost

Proti: Někdy se to stane, že náhoda je blbec a rozestavení jednotek nevyjde

+22