Nejlépe hodnocené komentáře

Pokud jste za svůj život hráli alespoň jednu tahovou strategii, bude vám základní princip Wargroove okamžitě jasný. Vše se točí kolem střetů dvou a více armád na šachovnicových mapách. Hráči střídavě budují jednotky, zabírají po mapách rozmístěné budovy (sloužící jednak jako zdroj příjmů, ale i jako kasárna) a bojují s nepřátelskými vojsky. V porovnání s některými megalomanskými tahovými strategiemi, kdy ovládáte celé národy, se Wargroove však omezuje na bojůvky spíše komornějšího rázu a na herní ploše zřídkakdy uvidíte více než patnáct vojáků na každé straně.

O to více je ale nutné starat se o každičkého vojáka a důmyslně využívat jejich schopností. Pouhá hrubá síla na výhru nikdy nestačí a je třeba brát v úvahu jednak speciální schopnosti jednotlivých jednotek, ale i jejich síly a slabiny. Například jízda sice doslova roznese na kopytech pěchotu, ale kopiníci pro ně mohou představovat neřešitelný problém. Je také třeba dávat si pozor na kritické údery, které každá jednotka může při splnění specifických podmínek aktivovat. Každé armádě navíc velí velitel, jenž má navíc v záloze speciální schopnost zvanou Groove, kterou postupně nabíjí zabíjením nepřátel. Ostřílení stratégové se tak nemají čeho bát a i přes počáteční zdánlivou jednoduchost Wargroove nabízí slušnou taktickou výzvu.

Studio Chucklefish za relativně nízkou cenu dvaceti dolarů nabízí velice solidní dávku obsahu, za kterou by se nemusela stydět ani ledajaká AAA hra. Základem je kampaň složená ze zhruba třiceti misí (rozdělených na hlavní a vedlejší), v nichž si vyzkoušíte úplně vše, co hra nabízí. Osaháte si všech dvanáct velitelů a jejich schopnosti a pod kontrolu dostanete jak klasické pozemní vojáky, tak i námořní a vzdušné síly. Každá mise působí zcela unikátně a těžko jmenovat nějakou, která by byla očividnou výplní na vyplnění herní doby. Ta je i tak úctyhodná a čas na dohrání všech dostupných misí se může vyšplhat až ke dvaceti hodinám.

Příběh je spíše odlehčený a humorný, plný postav, které by jakoby vypadly z nějakého dětského seriálu a co si budeme povídat, slouží především jako záminka, proč by si měly jednotlivé armády ve všech možných kombinacích jít po krku. Nedá se mu ale upřít jistý naivní šarm a takového psího generála Caesara, který na vlastní tlapku vede tažení proti banditům ohrožujícím obyvatelstvo Cherrystone, si je velice těžké neoblíbit.

Velký palec nahoru si Chucklefish zaslouží za naslouchání připomínkám hráčů. Bezprostředně po vydání hry jsem měl výtky například směrem k nepřehlednému UI, zdlouhavosti jednotlivých tahů, zbytečné přísnému hodnotícímu systému, ale netrvalo dlouho a téměř vše zmíněné bylo patchem vylepšeno.

Pokud jste fanoušky pixelartové grafiky, je Wargroove velmi pohlednou hrou. Milovníky realismu asi příliš nepotěší, ale k odlehčenému příběhu se komiksová grafika a chibi postavičky skvěle hodí. Mapy jsou tak akorát detailní, aby nebyly nepřehledné, bojiště je okamžitě čitelné a bojové animace nádherně plynulé. Zvláštní pochvalu si zaslouží fakt, že jednotlivé hratelné rasy nejsou pouhými barevnými variacemi, ale všechny jednotky mají pro každou z frakcí unikátní vzhled.

Když jsem poprvé uviděl záběry z Wargroove, okamžitě jsem si vzpomněl na tahovou strategii Advance Wars, jednu z oblíbených her mého dětství. A právě hráči Advance Wars budou ve Wargroove jako doma. Až si člověk říká, jestli podobnost obou her nehraničí až s porušením copyrightu! Zdá se ale, že Nintendo s takovouto poctou jejich značce nemá výrazný problém a dokonce svolilo k vydání hry na Switchi. Nám tedy nezbývá než si oddechnout, že tvůrci ze studia Chucklefish nebudou hnáni k soudu, a bezstarostně si s nimi zavzpomínat.

Stejně jako Minit by se dal nazvat mini dvoubarevnou verzí Zeldy, tak Gato Roboto je mini dvoubarevnou verzí Metroidu. Inspiraci se tvůrci ani nesnaží skrývat a hra se v podstatě hraje zcela totožně jako libovolný díl Metroidu, pouze s jedinou novou featurou (možnost vystoupit z robotického obleku a vystřídat ho za jiné vozidlo), přejatou ze série Blaster Master.

To však nemusí být nutně na škodu. V tomhle případě dvě až čtyři hodiny strávené s roztomilou kočkou a nutné k dohrání hry příjemně utečou. Kočka se ovládá hladce, upgrady jsou řádně overpowered, backtracking nedosahuje otravnosti, zkrátka vše je tak, jak má být. Na poměry žánru je Gato Roboto až nezvykle lineární a z celé série Metroid se tak nejvíce přibližuje černé ovci Metroid Fusion. Po vzoru Fusion to Gato Roboto však vyvažuje vyšší obtížností, hlavně co se týče bossfightů. U mě osobně však nikdy nedošlo ke frustraci a i když na téměř každého bosse bylo potřeba více pokusů, nejednalo se o žádné nepřekonatelné překážky.

Stejně jako zmíněný Minit, i Gato Roboto vzalo retro inspiraci o kus dál a namísto NES hry připomíná spíše hru ze ZX Spectrum ve dvou barvách. U Minit mi černobílá grafika nevadila, jednou to ale stačilo a Gato by rozhodně detailnější grafika prospěla. Výborný je však soundtrack, který jakoby vypadl ze Super Metroid.

Sečteno podtrženo, Gato Roboto sice není must-play hra, která změní žánr, ale fanoušky žánru za nízkou cenu rozhodně neurazí. Bloodstained navíc vyjde co nevidět, takže jako malý předkrm Gato posloužilo dokonale.