Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Life is Strange - Episode 4: Dark Room

  • PC 75
Nehezký pohled do očí prachy chtivého zdravotnictví v Americe je to nejvíce děsivé, co mě v této jinak nejmelancholičtější, nejakčnější a nejobsáhlejší epizodě epizodě potkalo. Též nejvíce připomíná adventuru, kde je nutné alespoň z 50% na 5min zapnout mozek, díky detektivní vsuvce na počátku epizody.

Nelehké rozhodnutí žít či nechat zemřít je ve hře dost zjednodušeno díky cestování časem (viz. Jabův komentář) ale z čistě etického a morálního hlediska předkládá mnoho otázek a fakt bych se nerad dostal do podobné životní situace. Z druhé strany koukat se jak hip nerd dává do tlamy hip psychoušovi bylo velmi jednoduché, uklidňující a dokonce jsem si mile rád dopřál reparát, muhaha.

P.S. U bladerunnera jsem skončil v limbu stejně jako Chloe, když jsem ho ve 13ti letech viděl poprvé, takže se mile rád ztotožňuji.
+14 +15 −1

Assassin's Creed: Odyssey

  • PC 40
K této hře budu krutě upřímný a budu se snažit distancovat od klasické věty: „tohle není Assassins Creed!“ Origin jsem dohrál v době, kdy již byl Odyssey na trhu a musel jsem si dát opravdu velkou pauzu, protože jsem se bál, že to bude copy-paste díl a znovu se pouštět do objevování světa a plnění bambilionu úkolů se mi nebude chtít. Copy-paste díl to je, ať mi nikdo neříká, že není (sorry Raisen). Vlastně vše od Ubisoft od roku 2012 (FarCry 3) je recyklace, jen v jiné designy.
Své komentáře rád rozděluji na dva základní kameny – klady a zápory. Zde to ale udělat nemůžu, protože by to asi bylo zbytečné.

Nemůžu se zbavit dojmu, že série Assassins Creed se stala naprosto prázdným produktem, bez jakékoliv identity. A zrovna na stylu a určité osobitosti si série vždy zakládala. Místo toho máme jen kopírku skvěle prodávaných titulů (Zaklínač 3 a Shadow of War/Mordor), která je naprosto bezpohlavní.
Mrzí mě i očividné designové přešlapy. Spousta střešních balkonů nemá žádný přístup. Nevedou na něj schody, nic. Prostě čekají, až tam assassin, který v této hře není assassin, ale žoldák, vyleze. A to si tam občas jedna z dvou hlavních frakcí uloží bedny se zásobami. Už jenom nápad, že se tak důležité zásoby uloží na střešní balkón jakési vily místo do skladu je stupidita, ale to, že na balkon nevede normální přístupová cesta je šílenost. Design světa a jeho fungování této hry v mnoha ohledech naprosto kašle na zdravý rozum a jen doufá, že hráč většinu oblastí jen rychle proběhne.

Myslel jsem si, že s přibývajícími díly této série se bude AI nepřátel zvyšovat, ale přijde mi, že jsou hloupější a hloupější. Většina nepřátel vidí zhruba v úhlu 30° a ztratí vás z dohledu za prvním rohem. A když říkám za prvním, tak opravdu myslím, za prvním! Klidně stačí stát na stanu, počkat až na něj nepřítel vyleze, skočit dolů, vlézt dovnitř a většina vojáků vůbec nechápe, kam jste se poděli. Ne že by to bylo potřeba, ty tam jsou doby Ezia, který se musel vyhýbat každé ráně, protože dva zásahy znamenaly smrt a tak nebudete mít prakticky potřebu před někým utíkat. Nepřátelé zde jsou jenom otravný hmyz, který akorát zdržuje.

Absolutně nechápu, proč vás hra nutí zabíjet naprosto všechny. Většinu hry nevíte, kdo jsou ti „hodní“ a kdo ti „zlí“. Například když jeden region ovládá Sparta, tak v daném regionu prohledám otazníčky, vyberu truhly, zabiju kapitány, oslabím suveréni frakci. Ve chvíli, kdy se vedením regionu zhostí Athény a já najdu ještě jeden otazníček, který je vojenský tábor, abych ho dodělal, musím zabít Athéňany, za které jsem před pěti minutama bojoval. Těchto paradoxů jsou ve hře naprosté mraky a nakonec mi bylo naprosto jedno, kdo má jakou frakci a koho mám vlastně zabít. Mockrát se mi stalo, že jsem dobil tábor Athén. Uvnitř byli zajatci Sparty, a abych si mohl otazníček odškrtnout, tak jsem musel propustit vězně. Jenže před chvilkou jsem v bitvě o region bojoval za Athény. Takže otevřu klec (která se mimochodem otevírá dovnitř a vždy projde tělem zajatce, v Ubisoft takový detaily ale nikoho neberou), vypustím Sparťana a zapíchnu mu ostří čepele do hlavy. Vedle stojí, další vězeň, otevřu klec a vězeň ke mně přistoupí se slovy „Ooooo thank you Misthios!“ Zbytek je snad jasnej.

Zároveň se stává, že ve hře naleznete místo, které bude dějištěm nějakého úkolu. Ten ale nejde splnit, protože úkol ještě není aktivovaný. Takže třeba narazíte na vězně, který již podle vzhledu neodpovídá standardům (většina lidí a tím pádem i vězňů jsou generování podle šablony, kterou hned rozpoznáte oproti nějaké významnější postavě), otevřete klec a on stojí a čučí a ani se nehne. Myslím, že to byl právě někdo z CD Projekt, kdo říkal, že tohle se ve hře nikdy nesmí stát, protože je to jako byste omylem divákovi ukázali druhou stranu filmových kulis.

Nechápu jak se hra, která si zakládala na realismu, mohla dostat tak strašně daleko od reality. Proč to neustálé ulehčování hratelnosti (skok ze 40 metrové sochy přímo na dlažbu vám nezpůsobí nic, krom pocitu, že tady někdo na základní fyziologický pravidla z vysoka se*e)? Sidestory, která se točí kolem Absterga zemřela společně s Desmondem a teď je zbytečnější víc než kandidatura Kaney Westa na amerického prezidenta. Proč jsou vedlejší, a potažmo i hlavní, úkoly tak strašlivě nudný? Od začátku až do konce je to čisto čistá rubačka, ale hlavně hrozně nudná rubačka. Úskok, sek, sek, sek, úskok, sek, parírování , sek, sek, multikombo. Vybrat truhly, donést pro co mě poslali a jde se dál a takhle pořád a pořád dokola. Vždy si vzpomenu na Vaase, což jsou paradoxně slova Ubisoftu: „ Insanity, is… doing the exact same fuckin thing… over and over again, expecting shit to change.“

Těch problémů, které s hrou mám je strašná hromada. Ani nechápu, jak jsem se mohl dokopat k tomu jí dohrát. Lockdown je prostě někdy dlouhej. Hrozně mě ale mrzí, kam se série dostala. S perfektní, inovativní hry se stala prázdná vyvražďovačka, bez jakékoliv hloubky. Hrál jsem 9 dílů z této série a dohrál jich 8. Bohužel, po ukázkách na Valhallu vím, že počet dohraných „Assassínů“ i v následujích letech zůstane na stejném čísle.
+14 +20 −6

Pokémon Sword/Shield Expansion Pass: The Crown Tundra

  • Switch 80
Crown Tundra je s nadsázkou vlhkým snem všech fanoušků pokémoních her. Sice se z ukázek a leaků zdálo, že rozsah bude o něco větší, ale i tak toho druhé DLC ke hrám Sword a Shield nabízí dost a dost. Jeho největší předností je velká nabídka starých i nových legendárních a UB Pokémonů (přes 50) a důraz na prozkoumávání nového území částečně zasněžené Tundry.

Hned po stažení DLC hráčům přistane pozvánka do Tundry z nádraží ve Wedgehurstu. Tentokrát se vláček neodebere na prosluněný ostrov, ale stočí se na jih do studeného galarského cípu. Hned po prvních krocích se hráč stane svědkem výměny názorů Peonyho (bratr Rosého) a jeho dcery Peonie, která ho nechce doprovázet na výpravě za dobrodružstvím, které si na ni vymyslel. Tak trochu se k nim připletete a vlastně tím nahradíte Peonii, která zmizí do svých vlastních Dynamax Adventures. Za chvíli se pustíte do vlastních zážitků. Peony vám daruje kombinézu do mrazivého počasí, ukáže základnu ve vesničce Freezington a brzy můžete řešit úkoly jako chytání nových forem ptačího tria, chytání všech regiů a odhalení tajemství Calyrexe, který má jeden zajímavý problém.

Tundra je rozlohou rozhodně větší než předchozí Isle of Armor. Určitě není na všech místech zasněžená – přece jen se v ní nachází několik zelených míst - zejména obří legendární strom obsypaný plody trčí do výše jako žižkovská věž a je vidět z každého průzoru v krajině. Zasněžené plochy ovšem zaujímají nezanedbatelnou část a vytvářejí její ikonickou tvář. I tak se tu dají ovšem najít zamotané jeskynní tunely nebo zátoka s plovoucími krami. Na nejvyšším místě Tundry se tyčí tajemný chrám.

Pokédex Tundry čítá 210 čísel. Je v něm samozřejmě několik známých galarských Pokémonů, ale i mnoho dalších, které se v předchozích pokédexech v Galaru neobjevili. Game freak dobře věděl, že si má hlavní tahouny nachystat do druhého DLC, takže většina legendárních a pár mýtických Pokémonů tady zažívá svůj velký boom a fanoušci díky tomu chrochtají blahem.

S tím souvisí i aktivita Dynamax Adventures. Kromě toho, že celá Tundra je vlastně opět otevřený prostor a zároveň jedna velká raid zóna stejně jako na ostrově (a opět vás tady po boku provází váš pokémoní společník), tak Dynamax Adventures má naopak vlastní vstup do doupěte. V doupěti jsou zatím vědci provádějící výzkum. V Tundře se totiž náhle vyskytly hromady legendárních Pokémonů a jejich odchytem pomáháte přijít věci na kloub.
Dynamax Adventures je multiplayer, kde ve čtyřech lidech můžete vyrazit do doupěte a systémem větvení chodeb se probojovat přes tři náhodné Pokémony až k poslednímu legendárnímu. Pokud nemáte online službu, systém vám přidělí nějaké generované postavy. Nutno podotknout, že aby to nebylo moc jednoduché, tak si do boje nemůžete vzít vlastního Pokémona. Od vědátorky si jednoho vypůjčíte, stejně jako ostatní hráči. Tím se věci komplikují, protože ne každý Pokémon dokáže vydržet takovou výzvu a počet porážek funguje na stejném principu jako raidy (čtyři porážky Pokémonů v týmu znamenají neúspěch) a porážky se sčítají během celého Dynamax Adventure. Dojít tímto způsobem třeba až k Zygardemu (a navíc ho porazit) je téměř nemožné. Nicméně Pokémony, které porazíte cestou, si můžete chytit a vyměnit jimi Pokémony ve vlastním týmu. Také je možné mezi souboji narazit na vědce, jenž vám pomůže třeba darováním nějakého předmětu, nebo naleznete berries k léčení zranění, či vám někdo rovnou nabídne výměnu téměř vyčerpaného Pokémona. I tak je ale těžké určit, s kým budete cestou bojovat, protože hra vám sice ukáže celou cestu v doupěti na mapce a v jednotlivých soubojových uzlech napíše typ Pokémona, ale samotný Pokémon je zahalený růžovou mlhou a jen málokdy se dá díky siluetě poznat, o jakého se přesně jedná. Na rozhodování o směru cesty má pak skupina jenom kolem 20 sekund. Pokud se však v pořádku dostane až k cíli a porazí legendu, je možno ji chytit (ale pouze pokud ji v doupěti chytáte poprvé). Po úspěšném průchodu jeskyní pak dostanete i na výběr, zda si ponechat Pokémona, kterého jste použili v soubojích, nebo tu legendu. Poznámka: pokud je legenda shiny, lze to poznat až teprve po jejím chycení. Další odměnou v Dynamax Adventure je tzv. dynite ore – ruda, kterou lze směnit za další odměny a předměty.

Jedním zbrusu novým předmětem je Ability Patch - když se aplikuje na Pokémona, tak mu změní abilitu na jeho Hidden Ability. Jedná se sice o nevratný proces, ale jistě se tím objeví zajímavé kombinace především v competitive scéně.

Hlavní příběh zabere něco kolem tří-čtyř hodin, což bohužel není moc. Ale úkoly mě bavily, třeba chytání ptačího tria se odehrává po celém Galaru (raid zóna, ostrov a Tundra) a opravdu je třeba se hodně hýbat na kole, abyste jim stačili. Regi trio je zase nutno aktivovat vyřešením různých hádanek, přičemž dva noví regi Regieleki a Regidrago jsou exkluzivní a vybrat si můžete jen jednoho z nich. Calyrex zase bude muset přilákat jednoho ze svých dvou koníků, což jde jenom konkrétním způsobem a zase si budete muset vybrat, jestli ledového Glastriera nebo dušího Spectriera. S koníkem potom bude moct i fúzovat. Někde v Tundře je schovaný NPC, jenž vám zase vyvine galarského Slowpoka na galarského Slowkinga za pomoci galarica wreath (věnec), který vám uplete z 15 galarica twigs. Možná také narazíte na náhrobek, na kterém je napsáno: „Spread my voice.“ To znamená, že pokud prokecáte online asi 40 lidí, tak se objeví Spiritomb. Je ještě několik dalších easter eggů, ale ty si jistě objevíte sami.

A nakonec, když se vám povede zkompletovat pokédex Tundry, tak dostanete jako odměnu zcela novou korunku a 50 rare candies – promluvte si v Tundře s vědkyní na nádraží. A po dohrání příběhu se můžete také pustit do Galarian Star Tournamentu, kde po boku nějakého známého galarského trenéra či šampiona bojujete vyřazovací metodou proti dalším dvojicím. Po každých třech úspěšných soubojích s jednou postavou se odemkne nějaká další. Poslední dvě postavy jsou celkem překvapení.

Takže za sebe mohu říct, že se druhé DLC vydařilo. V této blízké době po vydání nás čekají nějaké eventy (nejbližší byl již proběhlý g-max Melmetal), příběh i prozkoumávání Tundry mě bavilo o něco více než ostrov a určitě se tu ještě nějakou dobu zdržím. Tak trošku doufám, že se časem objeví další DLC, které odemkne zbytek celého pokédexu, ale kdo ví.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Pro: Legendární, UB a mýtičtí Pokémoni; prozkoumávání Tundry; Dynamax Adventures co-op; Galarian Star Tournament.

Proti: Krátká doba hraní; mnoho Pokémonů má ještě shiny lock.

+14

Creature in the Well

  • PC 80
Zelda, ale pinball? Proč ne, když Metroid, ale pinball (Yoku’s Island Express) fungoval nad očekávání dobře. Creature in the Well vás uvede do role robotího technika, jeho úkolem je uvést do provozu dávno opuštěný rozsáhlý mechanický komplex. K tomu mu však nebudou bránit nepřátelská monstra, jak byste u podobného dungeon crawleru mohli čekat. Namísto toho každá místnost dungeonu představuje malou kinetickou hádanku ve stylu pinballového stolu. Robot BOT-C je vyzbrojen dvěma zbraněmi. První typ zbraně přitahuje a nabíjí elektrické míčky, druhý míčky zas odpaluje. Zásahy všudepřítomných terčů generují energii, za kterou si můžete odemykat další místnosti a postupovat tak dungeonem až na konec, kde čeká bossfight s tajemnou příšerou.

Zprvu jednoduchý koncept se v průběhu hry samozřejmě začne více a více komplikovat. Každý z osmi dungeonů představuje specifický typ výzvy, na kterém pak dále buduje. Někdy budete mít co do činění s pohyblivými terči, někdy budete muset trefit terče v přesně dané a časem omezené sekvenci, někdy se v místnosti nebude nacházet generátor míčků a budete tak muset odchytávat střely automatických turretů. Situaci znesnadňují i terče nabité negativní energií, které míčky odráží zpět na vás.

Rozšiřuje se i nabídka zbraní a namísto základních obyčejných flipperů tak brzy dostanete například hůl, která vaše míčky spojuje elektrickým proudem, sekeru, která dokáže míčky rozdělit vejpůl nebo řetězový meč, které míčky přitahuje z dvojnásobné vzdálenosti. Možné kombinace zbraní tak dávají velký prostor pro experimentování a nalezení vlastního optimálního herního stylu. Někdo může preferovat přesné střely jedním míčkem, někdo zas chaos a změť míčků na obrazovce.

Hra zpočátku oplývá poměrně vysokou obtížností, nepůsobí však neférově a pouze od hráče vyžaduje naučení se netypických herních mechanik. V momentě, kdy vám přejdou do krve, vás už nic nezastaví. Zapotíte se především u bossfightů, během nichž se vás příšera snaží vší silou zastavit a obrazovku tak zaplaví střelami, lasery a všemožnými dalšími překážkami. Pro ilustraci jsem se při prvním hraní za dvě a půl hodiny dostal do čtvrtého dungeonu, ale následkem chyby Microsoft Store jsem přišel o svou uloženou pozici. Napodruhé jsem však čtyři dungeony prošel za necelou hodinu.

Celkově hra nabízí právě tak akorát variability, aby se odpalování míčků nestalo nudným, a nabízí velmi vyvážené tempo. K tomu přispívá i kratší délka. Na jednu stranu bych dvojnásobnou porci dungeonů nechal líbit, oceňuji však, že autoři hru ukončili přesně v ten moment, kdy usoudili, že už k pinballovým dungeonům nemají co říct. I tak se však v průběhu hry setkáte s copypastovanými místnostmi, které působí jako trochu zbytečná vata. Ovšem na druhou stranu mohou krásně ilustrovat, jak moc se v průběhu hry zlepšujete. V těch nejsvětlejších momentech se dostanete až do arkádového transu, kde do sebe všechno dokonale zapadne a pinkání pinballových míčků se stane vaší druhou přirozeností.

Velmi oceňuji, že Creature in the Well se své hráče nesnaží držet za ručičku a namísto toho je velmi organickým způsobem uvádí do akce. Nikdo vám explicitně neřekne, kam jít, kde se léčit, jak funguje otevírání tajných místností či k jakému účelu přesně slouží získané předměty. I tak je hra tak dobře nadesignovaná, že naprostou většinu herních mechanik lze intuitivně odtušit a neztrácet se v nich. Podobný přístup zvolili tvůrci i ve vyprávění příběhu, který je velmi minimalistický a omezuje se na deníkové zápisy a krátké rozhovory s titulní příšerou. Ta hráče po celou dobu hry pronásleduje, potichu ho pozoruje a jen zřídka komentuje jeho snažení. To společně s audiovizuálním zpracováním hře dává neopakovatelnou znepokojivou atmosféru. Na druhou stranu tak příběhové pozadí světa může působit poněkud chudě.

Jasným poznávacím znakem hry je její grafický styl, který je prostě a jednoduše k sežrání. Sytě barevné prostředí leží v kontrastu s černočernými stíny dává dohromady scenérie jak vystřižené z rozpohybovaného nezávislého komiksu. Jako plus je zvolený styl navíc velmi přehledný a přehled nad situací nelze ztratit ani v té největší pinballové vřavě. K hutné atmosféře přispívá notnou měrou i ambientní soundtrack, zcela nevhodný k poslechu mimo hru, ale k dokreslení tajemné nálady nenahraditelný.

Unikátnímu konceptu dungeon crawleru, kde vaše neustále lepšící se zbraně neslouží k zabíjení stále silnějších monster, ale řešení stále komplexnějších hádanek, se týmu Flight School Studios nepochybně povedlo učinit zadost. K dokonalosti ale ještě něco málo chybělo. Chtělo by to zaměřit se především na vyprávění příběhu, mírně nevyváženou obtížnost a zapracovat na množství obsahu. Za férovou cenu však ani tak nemám Creature in the Well pro příznivce neobvyklých herních zážitků problém doporučit.
+14

The Suicide of Rachel Foster

  • PC 75
V první řadě bych rád poděkoval Bystrozrakému, jehož komentář mě na tuto hru upozornil a já měl tak možnost jí ještě koupit v příjemné slevě. V následujících řádcích se budu mimo jiné vymezovat vůči jedné z jeho kritik, není to však mířeno proti němu, protože jak jsem zjistil, ono téma je dost výbušné i (a hlavně) u zahraniční hráčské komunity.

Mimo jiné chci varovat, že můj komentář je plné menších spoilerů. Ty hlavní budou skryté, ale stejně jako u hry Firewatch se zde nemohu vyhnout zmínit maličkosti, jejichž znalost může i tak ohrozit herní zážitek. V tomto odstavci pouze řeknu, že The Suicide of Rachel Foster je hra pro milovníky walking simulátorů a/nebo psychologických horrorů. Pro nikoho jiného nemá nic moc co nabídnout. Je to v zásadě jen hra o úroveň výše než Dear Esther, a chybí tomu ta nepopsatelná esence kterou má zmíněné Firewatch. Tak zbytečně případně neplýtvejte penězi.:)

Děj TSORF se odehrává v zasněženém hotelu, kde hlavní hrdinka vyrůstala, a nyní je tak zaseknutá se svými vnitřními démony. Jak bylo zmíněno, styl hotelu a některé další horrorové maličkosti jsou inspirované z díla Stephena Kinga (a, ehm, Kubricka) Osvícení. Horror je však ve hře velmi implicitní, je to zaměřeno především na atmosféru. V celé hře není jediný skutečný jumpcare. Přesto musím říct, že jsem se během hraní fakt bál a měl těžko v žaludku, což jsem neměl ani u nedávno hodnocené Blair Witch a Call of Cthullu. Pramení to zřejmě z pocitu izolace a nejistoty, který ve vás hra dovede skvěle probudit.

Nyní k té palčivé věci. K příběhu. Bystrozraký zmiňuje ve svém komentáři pedofilii, což je často hlavní téma zahraničních recenzí i diskuzí. Zajímavé je, že mě to za celou hru vůbec nenapadlo. Ano, došlo mi, že vztah s mladistvou není úplně košer ale té dívce bylo šestnáct, ne dvanáct. Vztah, který ve hře vidíme, je esencí čisté lásky, které nepřejí okolnosti a svět, což končí tragicky. Každý na to může samozřejmě mít názor jaký chce, ale mám dojem, že tahle část byla extrémně špatně pochopena.

Nic to nemění na tom, že příběh je krutý až až. Ačkoliv to celé nakonec bylo jedno velké klišé, což ve mně v jednu chvíli vyvolalo hořké zklamání, fungoval nesmírně logicky. A to je fajn. Ve hře nejsou plotholy či tak, jako celek to prostě funguje skvěle. Z toho ale i pramení, že závěr můžete odvodit dloooouho před koncem hry. Někdy ale asi není zbytí.

Kromě zmíněné atmosféry bych chtěl nesmírně ocenit zvuky. Ve hře jsem zažil pár, zřejmě nezamyšlených, „zvukových jumpscarů“. V jedné části s mikrofonem jsem měl srdce až v krku a bylo to velmi nepříjemné. Ale v tom dobrém slova smyslu. Irving, váš společník do dialogové hry, má nesmírně příjemný hlas a hra s ním po boku mě bavila.

Technické zpracování fakt elementární. Já nejsem programátor a stále moc nevidím do této stránky herního vývoje, ale v určité chvíli pochopíte, že ten engine nepracuje s obličeji, takže asi nikoho fakt nepotkáte. Což zamrzí. Navíc bych ocenil, kdyby postava chodila rychleji.

Na závěr, pro ty co už hráli, růže uložena na pečlivém místě na recepci, nesmírně potěšila

Pro: Atmosféra, zvuková stránky hry.

Proti: Tak trochu klišé, postava chodí pomalu.

+14

Mafia: Definitive Edition

  • PC 90
Není to tak dlouho, co jsem si říkal, že by Mafia potřebovala pořádný remake, aby si ji bylo možné užít ve zmodernizované podobě, a ono ejhle, remake je tu! Jen se ho ujalo studio Hangar 13 stojící za nevýraznou Mafií 3 a nepodořenou definitivní edicí Mafia II.

Hned zkraje můžu říct, že se remake Mafia I povedl na výbornou. Jádro zůstalo zachováno, mnohdy obohaceno o nějaké ty novinky v příběhu, lokacích, ale i postavách, které nyní dostávají svou přepracovanou verzi a mnohem více prostoru. Více se toho dozvídáme o Luigim, Pauilem, Samovi, Sáře, donovi a dalších skrze upravené dialogy spjaté s vydařeným, ba perfektním českým dabingem. Bohužel s několika hrubkami v titulkách.
Co se týče náplně misí, zůstaly povětšinou dost podobné, ale upravené tak, aby seděly k modernějšímu pojetí. Jediná výtka patří k obrněnému náklaďáku, který mi do hry prostě a jednoduše neseděl, a nevyužitému venkovu.
Charaktery jsou propracované parádně, příběh upraven a velmi příjemně doplněn o zajímavé pasáže a na druhé straně osvobozen od méně zábavných pasáží, konstrukce misí zůstala víceméně zachována a spíše došlo k realističtějšímu uspořádání jednotlivých misí, jejich podání a vyznění.
V čem jsem zpočátku vnímal problém byl také systém střelby, na nějž jsem si ale docela rychle zvykl a společně se systémem krytí mi už pak přišel naprosto v pohodě.

A technický stav? Ten, za nějž jsou Hangar 13 tolik kritizováni? Jako by tu hru dělal někdo úplně jiný! Popravdě jsem za celou hru zaznamenal jen jeden propad snímků, na druhé straně se zejména zpočátku hru objevovaly problémy s animacemi postav, kdy mluvili, ale nemluvili, a často se i obličeje nepřiměřeně protahovaly do všech stran, to však s průchodem hrou vymizelo.

Co si budeme povídat. Kdyby se Hangar 13 s takovou péčí pustilo do remaku Mafia II a doplnilo ji o původně slibované prvky, vůbec bych se nezlobil.

Pro: Grafika, příběh, postavy, mise, herní doba, umělá inteligence, věrnost originálu, optimalizace, systém krytí, střelba, dabing

Proti: Počáteční problémy s animací, obrněný vůz, nevyužitý venkov, hrubky v titulkách

+14 +15 −1

Metro 2033

  • PC 70
Knihu jsem četl, a líbilo se mi, jak ji hra ztvárnila. I ta volba na konci příběhu byla uspokojující.

Co se mi na hře líbilo:
* Spoustu věcí musíte ovládat manuálně, jako je tlakování pneumatických zbraní nebo nabíjení svítilny dynamem. Hře to přidává úplně jiný rozměr. Mezi další detaily patří praskliny na plynových maskách, odměřování výdrže vzduchových filtrů na hodinkách, zašpiněné puškohledy. Stejně výborný je i herní deník s poznámkami.
* Není to klasické FPS. I na normální obtížnosti můžete zemřít na 2-3 zásahy. Musíte být opatrní a ve vybraných pasážích se snažit o tichý postup. Vběhnutí do tábora 5+ banditů je špatný nápad.
* Příběh je zajímavý a hodně blízký knižní předloze.
* Velká péče byla věnována konverzacím lidí, které můžete zaslechnout, když stojíte poblíž. Povídají si zajímavé příběhy a výborně to zatahuje do ponoření se do hry. Oproti jiným hrám mi okolní postavy přišly živější. Jen škoda, že pro ně nelze aktivovat titulky, jejich angličtina s ruským přízvukem je občas těžká k porozumění.
* Různé obtížnosti a herní režimy, které zvyšují znovuhratelnost.

Co se mi nelíbilo:
* Záchytné body místo klasických ukládacích pozic.
* Systém obchodování, kde nemáte tušení, zda kupovaná zbraň bude dobrá nebo špatná. A po koupi si ji ani nemůžete vyzkoušet, dokud zcela neopustíte danou stanici metra.
* Důležité příslušenství typu plynové filtry mohou být zakoupeny jen na začátku hry (kdy ještě nevíte, k čemu slouží a kolik jich budete potřebovat), ale už ne poté, až je potřebujete nejvíce. A to ani v největších stanicích metra. Toto bylo velice nepříjemné a působilo to jako umělé omezení bez žádného logického zdůvodnění.
* QTE scény "zmáčkni tlačítko E" (např. když jste na žebříku a málem padáte). Nejde tam o vaše načasování, schopnosti, štěstí, prostě nic. Zmáčknete E a žijete (máte na to docela dost času), nezmáčknete a zemřete. Působilo to jak z levných konzolových her, a fakt nechápu jejich význam. Po každé takové sekvenci, kde jsem stisknul E (jak jinak), jsem měl pocit, že mě někdo poplácal po rameni a řekl "hodnej kluk!", a přehrál mi animaci, jak jsem to zvládl. Vytrhovalo mě to ze hry a totálně ničilo imerzi. Tyto akce by měly být založeny na načasování nebo schopnostech, nebo tam vůbec nebýt, protože jinak jsou zcela stupidní.
* Menší otravnosti jako nepřeskočitelné úvodní animace nebo nefunkční multimediální klávesy během hraní.

Jsem docela dost přesvědčen, že nebudu hrát Metro: Last Light [poznámka z budoucnosti: tady jsem se mýlil]. Tato hra byla určitě zábavná a nadprůměrná, ale úplně jsem si neužil její motiv. Kniha se mi líbila, ale samotná hra se skládala ze 3 hlavních náplní - souboje s mutanty, souboje s neonacisty, a strašidelné scény s nadpřirozenými jevy. První typ obsahu jsem miloval, druhý typ obsahu se mi nelíbil (ani to nebylo v knize, a nechci ze hry mít dalšího Wolfensteina), a třetí typ obsahu jsem nesnášel (ačkoliv ten odpovídal knize, ale já prostě nedávám hororové hry obecně). Nedělá mi problém plížit se temnými tunely zatímco mi na záda skáčou zmutovaná zvířata, ale prostě nesnáším ty strašidelné šeptavé zvuky, co se nedají lokalizovat, nehmotné výjevy co se vám z ničeho nic objeví před očima a hned zase zmizí, a pocit, že je něco strašně špatně a někdo si zahrává s vaším vědomím. Bylo to velmi dobře ztvárněno na základě knihy, ale já jsem si to nedokázal užít (a občas vydýchat). Ale určitě bude mnoho lidí, které to naopak nadchne.

Celkové hodnocení: Výborná

(Komentář byl původně zveřejněn v roce 2014 v angličtině na Steamu).
+14

Raji: An Ancient Epic

  • PC 65
Indický videoherní průmysl zatím v podstatě neexistuje, a tak je tato malá indie záležitost vlastně úplně první indická videohra, která vyšla na většině hlavních platforem a získala si nějakou mezinárodní pozornost.

Autorům evidentně hodně záleželo na prezentaci domácí kultury, a tak se tu dočkáme hinduistických mýtů a tradičního indického výtvarnictví a hudby. Právě výtvarně nakonec Raji zaujme nejvíc, hratelností sestávající ze soubojů a jednoduchého skákání (+ primitivních puzzlů, u nichž většinou není potřeba žádného přemýšlení, neb řešení je zjevné na první pohled) nijak zvlášť neohromuje.

Souboje by určitě snesly větší míru rozmanitosti a ovládání mohlo být přesnější. Například mířit jde rozumně jen na myši, na gamepadu hrdinka míří "automaticky", což čtěte spíše jako "čistě náhodně". Asi bych netvrdil, že je Raji nějaká must-have záležitost, ale na druhou stranu je to taky v současnosti nejlepší hinduistická akční adventura všech dob...

Pro: výtvarné zpracování, hinduistická mytologie

Proti: nedopečená hratelnost, useklý závěr, souboje s bossy

+14

Far Cry 4

  • PC 80
Někteří říkají přeskinované FC3, já říkám vylepšené FC3.
To, kde FC3 vynikalo, se přeneslo do čtvtého dílu, který vyšel brzy pro trojce. To, v čem nevynikalo, buď zmizelo, nebo bylo vylepšeno. To, co mělo potenciál, ale ne plně využitý, čtyrka vylepšila. Pojďme se na to podívat.
Vžijete se zde do kůže Ajaye Ghala, syna slavných Ghaleových, hned zpočátku se Vás ujme nový záporák Pagan Min, kterému ale utečete se Zlatou stezkou. A protože Vám pomohla prchnout, tak se k ní přidáte. Klasické klišé? Docela.
Nicméně se nenechte zmást tímto nepříliš originálním začátkem, a hru neodsuzujte, protože to, co přijde, je něco, o co byste se neměli ošidit.
Příběh FC4 se postupně rozvíjí, a novinkou v něm je, že se musíte často rozhodnout, zda pomoct Amitě nebo Sabalovi. To se pak projeví na dalším vývoji hry a tedy i tom, kdo povede Zlatou stezku.
Hra přináší mnoho zvratů, většinou zajímavých, morální rozhodnutí, jestli pomůžete Amitě zachránit drogová pole, abyste mohli financovat činnost Zlaté stezky, nebo raději na Sabalovu radu pole zničíte a nebudete ničit reputaci ZS? K takovým rozhodnutím dojde během hry několikrát a hru příjemně zpestřují.
K samotným postavám, Amita a Sabal a malá Bhadra jsou velice dobře vykresleny. Pagan Min je na tom o něco hůře, Vass z trojky nasadil laťku zatraceně vysoko a nebýt jej, pravděpodobně by PM byl skvělým záporákem, ale Vaase prostě nepřekonává, i když k němu nemá tak daleko. Podle Zlaté stezky je Pagan šílenec, podle královské armády není. Tak kde je pravda? I Vás samotné občas donutí Pagan zamyslet se nad tím, kde je pravda. Co když všechna rozhodnutí, která přijal, byla proto, aby zajistil zemi prosperitu?
Tento názor je během hry přebitý a je Vám jasně naznačeno, že Min je naprostej šílenec, i když on to vidí jinak.
Vedle Mina ve hře působí ještě jeho tři "společníci", které v příběhu krátce potkáte. Každý z nich ovládá část oblasti za pomocí své pevnosti. A co je na tom dobré? Krom táborů nyní můžete dobývat i tyto pevnosti, které jsou o něco složitější k dobytí.
Dobývání se tedy vrací v plné parádě, antény jsou nahrazeny zvonicemi, které jsou o dost lepší a je menší šance, že z nich spadnete. Po jejich osvobození dostanete zdarma nějaké ty zbraně. Dobývání táborů zde funguje na stejném principu, přijď, užij jeden z postupů, dobyj. Ale pozor! Může se stát, že královská armáda si bude chtít vzít tábor zpět a tedy na něj zaútočí. Pak je řada na Vás, abyste jej ubránili.
Také jednou za čas se na mapě objeví tzv. Paganův hněv, kdy potkáváte nepřátelské konvoje, které můžete ničit, nebo nepřátelské náklaďáky, které můžete za odměnu zničit, nebo odvézt do dobytých stanovišť.
Hru zpestřuje také možnost bojovat v aréně jak s lidmi, tak se zvířaty.
Klasicky ve hře nechybí lov zvěře a následné vylepšování vybavení, vedlejší úkoly (zabít někoho nebo něco, závodit, detonovat bombu atd.) a mnoho vedlejších postav počínajících Longinem, který si pojal Bibli po svém, pokračuje Yogim a Regim, kteří Vás pošlou do "houbičkového" ráje, konče vedlejšími úkoly Zlaté stezky, ať už třeba za účelem vydání se do Himalájí najít něco ztraceného. A to není zdaleka všechno.
Hlavní příběh jsem už zmínil, jen mi přišel poměrně krátký. Mohl být určitě delší. Ale při plnění vedlejších úkolů se herní doba dostane na vysoké číslo.
Možností ve hře je spousta, aktivit taktéž a opět se vrací strom dovedností, kdy si postavu vylepšujete.
Grafika je krásná, prostředí Kyratu je nádherné, logicky uspořádané, plné života. Zvuky jsou na dobré úrovni, dabing perfektní a oficiální české titulky se povedly na jedničku.

SHRNUTÍ:
FC4 je vylepšenou FC3, kdy zlepšuje všechno, co ve trojce potřebovalo vylepšit, a přidává k tomu něco svého. Setkáte se zde s dobře napsanými postavami, a ačkoliv Paganovi ještě něco málo chybí na dosažení Vaase, je dobře napsaným záporákem.
Prostředí Kyratu je krásné, grafika povedená na jedničku, svět je pln života, kde se furt něco děje, a zvuky jsou na dobré úrovni. Dabing je perfektní a totéž platí pro oficiální české titulky.
Jediná výtka patří menšímu množství dopravních prostředků a kratší délce hlavní kampaně (nepočítaje vedlejší úkoly). Jinak zde není moc co vytknout. FC4 patří mezi hry, které chytí a jen tak nepustí.

Pro: Příběh, volby, grafika, ozvučení, mise, prostředí, obsazování, zbraně, možnosti postupu, pevnosti, postavy, strom dovednosti, titulky

Proti: Vaas byl lepší záporák, bránění táborů, kratší herní doba příběhu

+14

Sherlock Holmes: Crimes & Punishments

  • PC 90
Dohráno v rámci Herní Výzva 2020

K Sherlockovi mám pozitivní vztah už dlouho. Ač jsem toho tolik nečetl, seriál od BBC jsem viděl a dokonce jsem navštívil reálnou adresu 22B Baker Street, zároveň jsem navštívil i seriálovou adresu tohoto místa.

Sherlock od Frogwares je skvělá detektivní hra a nedivím se se, že vyhrála některá ocenění,
Ve hře je 6 případů, každý se nějak odlišuje od ostatních. Zejména druhý, třetí a pátý jsou hodně dlě mě povedené.
Za Sherlocka procházíte místy činu, odhalujete tajemství. V rozhovorech se můžete zaměřit na detailní průzkum rysů osobnosti - z nehtů zjistíte, že pracuje manuálně, z náramku zjistíte, že má rodinu atd. Dále můžete používat Sherlockovu předtuchu, všimnout si detailů, kterých by si nikdo nevšimnul. A v neposlední řadě máte k dispozici Sherlockův "Mind palace", ve kterém můžete spojovat jednotlivé důkazy a dělat závěry. Ale ne vždy je ten závěr správný. Vždy si musíte vybrat viníka (někdy i dokonce jeho komplice či jeho zbraň) a máte tak možnost odsoudit nevinného - vše záleží jen na vás. Občas je to jednodušší, občas se ale můžete pěkně zaseknout a musíte přemýšlet. Krom odsouzení viníka si vybíráte i zda na něj budete přísní (většinou to znamená poslat ho do vězení) nebo zda budete milejší (poslat ho do ústavu či ho nechat jít).
Hra nabízí spousty zajímavých postav, skvělé hádanky a skvěle vypadající prostředí - grafika neuchvátí, ale ani nezklame, ale k tomuto stylu hry se opravdu hodí.
Na rozdíl od pokračování Sherlock Holmes: The Devil's Daughter mohu jednoznačně doporučit!

Pro: druhý, třetí a pátý případ, opravdové vcítění se do Sherlocka

Proti: krátkost čtvrtého případu, jednoduchost šestého případu.

+14

Sniper: Path of Vengeance

  • PC 35
Pokaždé, když jsem si ultra pomalým kurzorem najížděl na ikonku Snajper, vzpomněl jsem si na to jaké pouštím béčko. Že existují hry, které je úspěch jenom dohrát. Když trnete, že každé dveře můžou být konečná, protože nevíte, jestli půjdou otevřít nebo hra náhodou nenávratně nespadne. Nepamatuje, že bych někdy hrál takhle rozbitou a chybovou hru.

Hned na začátku byl problém s citlivostí myši. Hra vůbec nereaguje na stáhnutí myši v menu. Aby se to dalo obstojně hrát, musel jsem ve Windows stáhnout citlivost na jedna. Pak to šlo. Ultra pitomá hudba nejde ztlumit. Jde jen vypnout. Po vypnutí se vypnou i efekty zvuků počasí nebo provozu ve městě. Hra si ani nepamatuje, že byla hudba vypnutá a při dalším spuštění hraje zase.

Použitý LithTech engine byl aktuální v ruce 1998. Tohle je suverénně nejhnusnější hra na tomhle enginu. Nejen, že je hra hnusná, ale ani pořádně nefunguje. Nepřátelé procházejí zavřenýma dveřmi. Za zádami se vám klidně zjeví ze zdi. Jejich propadávání do textur je naprostá samozřejmost. Navíc jsou totálně pitomí a nemají zásahové zóny. Pokud jim ale dáte trochu víc času, umějí být nepříjemně přesní. Hra obsahuje "RPG" prvky. Sbíráte zkušenosti. Po každé úrovni můžete hodit bodík do výdrže, síly, zdraví nebo do nějaké zbraně. Čím střílíte, to se vám na papíru vylepšuje. Je to vidět ve hře? Není. Je to úplně jedno.

Naštěstí má hra solidní rychlé tempo (pokud vám nedojde naprosto zbytečná výdrž). Některé zbraně mají pěkné zvuky a střílení je relativně zábavné. Nejvíc mě bavilo vystřílet do každého nepřítele zásobník s Uzi a potom se vyléčit chlastem. Celou hru se jde rovně a střílí se do chlápku, kteří jsou tlustí a oblečení podle toho, jakou mají zbraň. Naštěstí je hra docela krátká. Někde v polovině se mi místo F9 (quick load) podařilo zmáčknout F10 a zničilo mi to všechny savy. Musel jsem od začátku. K čemu jinak je tam tohle tlačítko, na to jsem nepřišel.

Potěšila mise jako z Matrixu a frenetické stupňování střílení na konci. Celé to dovršilo závěrečné střílení z prstu v poslední animaci. Neuvěřitelné je, jaký se podařilo sehnat dabing. Soukup geniálně špatně dabuje pitomé dialogy. Měl jsem pocit, že se tím snad i bavil. Zaslechl jsem tam i chlápka, co dabuje Stalloneho. Totální majstrštyk. Hra vygradovala tím, že se po závěrečných titulcích sama vypnula.

Hrál jsem verzi 2.33 (jak asi musela vypadat 1.00) a přijde mi jako zázrak, že to jde dohrát na Windows 10. I když je potřeba dávat si pozor, co mačkáte. Snajper je tak špatný, až jsem se u něj škodolibě bavil. Hra trvá asi tři hodiny a bohatě to stačí. Ve hře zabijete tak 100 policajtů a na konci dostanete milost. Perfektní!

Pro: geniální dabing, mise jako Matrix, celkem rychlé tempo, je to krátké, funguje na Win 10, nedal jsem za to nikomu peníze

Proti: je to ošklivé a totálně pitomé, dialogy jsou jeden velký vtip, chyb je v tom tolik, že se to nedá ani vypsat, pár prvků je jen na krásu v menu a spoustu dalšího

+14

NieR: Automata

  • PC --
Přestože jsem hru dohrál, tak budu rebel a odmítnu hodnotit. Ihned vám napíšu, proč to tak je...

Upozornění: abych mohl obhájit mé pohnutky, tak se samozřejmě nevyhneme spoilerům.

Tak fajn. Jak to jen uchopit? V prvé řadě se nejedná tak úplně přímo o hru jako takovou. Ona je vlastně filozofický soubor zajímavých otázek okolo bytí, které může běžný hráč (včetně mě) snadno přehlédnout. Naštěstí se od vás očekává, že budete hru hrát několikrát.
Jak už bylo uvedeno. K vytvoření celistvýho příběhovýho obrazu potřebujete hru dohrát víckrát. Přesněji řečeno minimálně třikrát a i tak stále nebudete chápat určitý věci.
Po druhém průchodu mi došla velmi podstatná věc. Autor hry s vámi nekomunikuje v klasickým stylu přímo ze hry. Nevypráví ani tak vlastní příběh jako spíš globální filozofii, která se dá použít na většinu situací z našeho světa. Máte v tom bordel? To se nedivím. Já totiž popravdě taky. Stále si utřiďuji myšlenky a horko těžko dokážu myslet mimo zaběhnutý koleje. Hry totiž hraji už nějakej ten pátek, ale tenhle styl vyprávění je pro mne naprostá novinka.

První průchod je takovým nastíněním dějový linky. Brzy vytušíte, čím se hra bude zabývat, ale pořád vám něco nebude dávat smysl. Převážně tím, že s vámi nekomunikuje standardně. Nastane zlom. Buď tento fakt přijmete a po dohrání si hru dáte znovu nebo ji hodíte po 8 hodinách do vámi libovolný kategorie na Steamu se zklamaným výrazem kvůli nedostatku obsahu. On totiž konec prvního průchodu je nic moc. Spousta věcí vám nebude jasný. Proč 2B říká, že to vždy skončí takhle? A co je vlastně přímo Yorha? A proč se vůbec bojuje? A s kým to bojujeme? Čím víc otázek, tím ve vás bude víc hlodat červík zvědavosti (trademark). No nic, skočíme na druhý průchod.

Druhý průchod se zdá býti totožný. On vlastně i totožný je a to může poněkud nasrat. Pohybujete se totiž ve stejný lokacích a bojujete se stejnými nepřáteli. A co víc. Budete absolvovat naprosto dementní hackovací minihru. Možná i v řádech stovek stejných miniher. Sem tam se vám něco z děje odkryje. Už začnete trochu chápat, co se děje, ale pořád budete tápat. Skočíte tedy na průchod třetí, protože když jste se dostali tak daleko, tak chcete znát celou pravdu.

A tady začnou pršet hovna. Stanete se svědky zamotaných filozofických témat a začnete si spojovat své předchozí průchody. Ono totiž to opakování má svůj účel. Jistá stereotypnost má s herní tématikou hodně společnýho a autoři to dobře vědí. Vše vygraduje finálem, které je...Ale ne. Nepřipravím vás o všechno :).

A právě proto, hru odmítám hodnotit. Nejedná se totiž tak úplně o hru jako takovou a jak jsme zvyklí. Skrz vlastní styl vyprávění totiž překrucuje svá negativa v pozitiva. Je to stejný, jakoby jste byli třeba v galerii a řekli, že na obraze jsou jen barevný fleky. To samozřejmě možná jsou, ale co když je za tím něco víc?

To však nemění nic na tom, abych si trochu nezadržkoval. Jak jsem zmínil. Ta hackovací minihra je naprosto dementní a srala mě každou vteřinu. Právě proto se mi otvírala kudla v kapse, kdykoliv jsem hrál za 9S. Jelikož sem dočte málokdo, tak vyloženě zmíním, že mi ke konci třetího průchodu z toho už praskal šulc. Souboje jsou tradičně Platinum games. Cool rubačka, kterou stále studio zvládá perfektně. Soundtrack se nestane protivný ani po tak dlouhý době pohybování se ve stejných lokacích.
Ať už si to obhájí autor jakkoliv, tak lokací, nepřátel a bossů je hrozně málo. Kreativní bossové nejsou žádní (alespoň si nevzpomenu, což už samo o sobě vypovídá). Je to stereotypní? Rozhodně je. Stojí fishing ve hře za prasklej párek? Ano, stojí. Tak co mě u hry vlastně udrželo? Klidně mě mučte, ale sám si nejsem jistý.

Snad jsem svým komentářovým vysrání se trochu obhájil, proč nehodnotím. Pokud jste dočetli až sem, tak jste super! :)
Glory to mankind!

Pro: extrémně komplexní příběh, zábavné souboje, sexy postavy (a kdo říká ne, tak lže), soundtrack, odlišný styl vyprávění

Proti: stereotypnost, odlišný styl vyprávění, extrémně komplexní příběh, nutnost dohrát hru víckrát

+14 +15 −1

Trine 2

  • PC 80
Dal jsem tomu od prvního dílu trošku čas. Zahrál si různé hry, včetně různorodých plošinovek a když už nadešel pocit, že bych se k sérii Trine měl vrátit, tak jsem nainstaloval dvojku. Jedná se pořád o tak skvělou plošinkovku?

Jedná! Jednoznačně! Opět se tu totiž ujímáte role tří hrdinů - rytíře, čaroděje a lupičky, se kterými procházíte neuvěřitelně nádherně nasnímanými úrovněmi, na které je radost koukat. Jediná vysloveně slabina tohoto dílu je podle mě příběh, který je vyprávěn tak zvláštní formou, že je Vám vlastně docela jedno. Popravdě vlastně ani nevíte kam a za čím jdete. Prostě si Vás Dříšťál vytáhne z Vašeho všedního dne a vypraví Vás na pouť - neznámo kam, neznámo kudy. Nevím co si o tom myslet, ale na příběhu se tady zapracovat fakt dalo!

Je tedy pravda, že za druhou polovinou hry příběh trošičku nabírá spád a hráč se konečně dozví, kam jde a proč tam jde. I když úplně čisté to taky není. Tvůrci si tu zatraceně věřili s tím, že mě herní mechaniky donutí hrát, i když mi je příběh vlastně jedno. Věřili si natolik, že se jim to vlastně vyplatilo.

Na této plošinovce se mi totiž líbí to, že úrovněmi můžete procházet, jak se Vám zlíbí. Můžete je projít s jednou postavou, ale můžete si pohrát i se třemi. Navíc si je v průběhu hraní vylepšujete sbíráním minciček a i to vylepšení Vám může uškodit, ale i výrazně pomoci. V každé úrovni prakticky jinak, takže mám za to, že každý z hráčů hru dohraje naprosto rozdílně. Ta variabilita je na plošinovkuaž neuvěřitelná.

Jako je tomu standardem, tak i zde jsem se dočkal překrásného soundtracku. Musím se ale přiznat, že i u prvního dílu ta hudba vytvořila větší wow efekt. Měl jsem nutkání si pouštět během hraní poslední album od Nightwish, které také není úplně topové, ale po pár posleších jsem uznal, že je na dnešní poměry pořád natolik dobré, že ho budu mít rád. Nakonec jsem to uznal i s hudbou v Trine 2 a vrátil se opět k ní. Finové to se mnou prostě umí.

Trine 2 potvrdilo, že se jedná o nejlepší plošinovkovou sérii současnosti. Navíc se mi opět potvrdilo, že Finové na pohádkovou atmosféru a epickou melodickou tóninu mají prostě krev. Plus přidali i na délce a tak jsem se tu mohl bavit o něco déle, než u prvního dílu. Za mě tedy dobrý. Adekvátní druhý díl. Trošku jiný, ale přesto dobrý.

Pro: Po sérii různě zkoušených a dohraných arkád a plošinovek současnosti jsem se opět vrátil k Trine a opět si potvrdil, že není lepší arkády.

Proti: Na rozdíl od prvního dílu tu ale hudba je mírně slabší, příběh horší a délka delší, což je vlastně plus...ale hodilo se mi to do věty :-)

+14

Sam & Max Season One - Episode 3: The Mole, the Mob, and the Meatball

  • PC 65
Třetí epizoda je zatím asi nejpovedenější. Děj hned od počátku navazuje na události předchozích epizod a rozvijí nosnou zápletku. Příběh samotný je zajímavější než minule, ale humor mi zase sedl o něco méně. Lokací je tentokrát dost málo, k již známým přibyly pouze tři. A z toho vlastně jen jedna je více využita. Obtížnost je zhruba mezi první a druhou epizodou. Střelecká minihra je v pohodě, ale spíše do počtu. Pochválit si rozhodně zaslouží hudba. Jinak platí vše co u předchozích částí a to včetně nepovedeného překladu. Ačkoliv chyb přece jen ubylo nebo jsem si už méně všímal. Každopádně jde kvalita pomalu vzhůru, takže se na další epizodu celkem těším.
+14

SIMT MHD

  • PC 95
V současné době je tahle hra plnohodnotný simulátor trolejbusů i tramvají :) I na autobusy se hra dívá svým způsobem a nesnaží se konkurovat jiným hrám. A to je celé kouzlo této hry Simt.

Svůj pět let starý komentář jsem smazal, hra značně pokročila dopředu a je načase napsat nový. Třeba to za pět let zas smažu

Malá nezávislá hra plná ambicí a energie i letos předvedla, že je o co stát. Vylepšený herní engine, který vylepšil do obrovské simulace trolejbusový systém jsem ani nečekal. Novinkou je i plná podpora terénu, takže mapa už nikdy nebude holá placka jako dříve.

Kouzlo celé hry je hlavně v tom, že město žije. Nemyslím tím provoz nebo chodce. Ale děj na pozadí. Vše má nějaký příběh, ve městě se pořádají festivaly, kde jezdí speciální linky. Často se něco opravuje, takže linky jezdí odklonem. Bývá zde i náhradní doprava za tramvaj nebo trolejbus. Prostě prvky, které známe ze svých domovů. A já, co by řidič skutečné tramvaje, mám k tomuhle velmi blízko.

Ve hře je obrovské množství vozidel (viz zajímavosti). Po té dlouhé době mě hra stále baví. Pravda, není to věc, co se dá hrát pořád, ale na nějaký ten relax je hra dostačující, stejně jako Euro Truck Simulator 2 a podobné tituly. Hra má neskutečně velkou komunitu, takže se občas objeví do hry i nějaké nové skiny vozidel.

Hra ještě není zcela dokončena. Ale postupně se hra vyvíjí a vylepšuje. Autor hry to má také jako relax, takže se dá chápat, že to dlouho trvá. Což beru i jako vyčítku - Někdy se ke hře přistupuje jako k reálnému světu včetně rozpočtu a to mi furt nejde do hlavy...

Pro: Množství vozidel, mapa, různé "eventy" ve městě, autor hry komunikuje s hráči, což se dneska tolik nevidí.

Proti: Místy nějaké bugy, občas opravdu dlouho trvá, než něco bude.

+14

Sam & Max Hit the Road

  • PC 75
Herní výzva 2020 - bod č. 1 Parťák

Jako jedna z prvních her, ve kterých máte po svém boku nějakého parťáka mi na mysli vytanula podivná detektivní dvojice Sam a Max. Kdysi dávno jsem se k této hře dostal, a líbila se mi po grafické stránce, ale kvůli nedostatku času jsem se příliš daleko nedostal. Díky herní výzvě si tak můžu odškrtnout jeden ze svých herních restů (a že mi jich zbývá ještě dost :-)).

Začnu tedy tou grafikou, když už jsem ji nakousl. Grafika zde hraje sytými barvami a člověk při ní dostává takový pocit jako kdyby bylo všechno zalité sluncem. K tomu napomáhají i různorodé lokace, kdy se podíváme na docela zvláštní místa jako je například zatopené golfové hřiště plné krokodýlů. Občas je zde trochu dlouhý přesun přes lokaci a dokáže to člověka i unavit.

Co se týče příběhu, ten nebyl nějak zvlášť valný, a postupně se začínal trochu vytrácet a přecházet do šíleného víru nesmyslností. S tím samozřejmě souvisely i některé podivné hádanky či kombinace předmětů. Dobrou věcí bylo, že se parťák Max dal využít jako předmět k vyřešení několika problémů a nebyl na obrazovce pouze do počtu. Dalo by se říct, že spíše než příběh hru tvoří vtipné dialogy a narážky na další hry či filmy. Kromě klasických hádanek s využíváním předmětů jsou zde i nějaké minihry, které hře dodaly trochu šmrnc. Jednak jich není mnoho a nejsou ani příliš náročné.

Dabing a hudba jsou také na dobré úrovni a určitě neurazí. Zde spíše poznámka k neoficiálnímu českému překladu, který občas nesouhlasí s tím, co postavy říkají nebo vůbec některé věty nedávají smysl (neberu to jako zápor).

Pro: Grafika, lokace, využitelný parťák

Proti: Složitost některých hádanek, zdlouhavé procházení lokací

+14

Duke Nukem II

  • PC 65
Když jsem hru pustil poprvé, říkal jsem si, hraji skutečně dvojku? Graficky je hra sice o kus dál a okolí tak vypadá detailněji, než v jedničce. Na druhou stranu mi přišlo, že absence jednoduché grafiky značně zhoršila přehlednost úrovní. Minimálně z počátku, než jsem si na to po pár levelech naštěstí zvykl.

Další šok spočíval v tom, že při hraní na střední obtížnost mi zabralo celkem dost pokusů, než jsem vůbec dokázal dokončit první úroveň. Nebezpečí totiž ve dvojce číhá doslova na každém rohu a dokud si člověk nezvykne na všechny nepřátele a překážky, bude hodně nadávat. Ale i poté se často stává, že se nepřítel objeví a ihned Dukea zasáhne (hlavně ti zelení ptáci mi doslova pili krev), takže to často chce se danou úroveň dobře naučit. Každopádně se mi líbí i velká variabilita nepřátel (zelený sliz mi připomínal toho z Dangerous Davea 2), ale přišlo mi, že je všechny do hry vložili až příliš brzy, takže na poslední dvě epizody už na moc novinek nedošlo.

Super věc je, že se zde klade větší důraz na zbraně. Ano, hru jde projít se základní pistolí, ale přeci jen s raketometem a laserem to jde líp (navíc, základní pistolí není možné zničit otravné střílny).

Dále musím ocenit některé úrovně. V jedné úrovní lítá Duke v malém střílejícím letadle, jindy se úroveň odehrává venku na letící raketě, takže špatný skok znamená pád a okamžitou smrt. Lepší mi přišli také bossové na konci jednotlivých epizod. V jedničce jsem Dr. Protona vždy rychle "ustřílel", tady už to takové lážo plážo nebylo, hlavně toho úplně finálního jsem dostal jen s odřenýma ušima.

Co jsem naopak úplně nepochopil je systém checkpointů. Když Duke umře před jeho získáním, musí kompletně opakovat celou úroveň. Po jeho získání však jeho každý následný postup zůstává zachován a při případné smrti tak není potřeba některé sekvence v úrovni opakovat, protože získané předměty zůstávají v inventáři a zabití nepřátelé zůstávají mrtví. Takže po dosažení checkpointu není problém i s jedním životem pozabíjet všechny nepřátele a úroveň dokončit. Trochu nevyrovnané.

Hra je sice náročnější, ale pořád stejně zábavná. A to je nejdůležitější.

Pro: Vyšší obtížnost, hudba, hodně nepřátel

Proti: Z počátku nepřehledné, systém checkpointů

+14

Kane & Lynch: Dead Men

  • PC 40
Nějakou dobou už existovala holy trinity v podobě Half-Life 2, Doom 3 a Far Cry, zároveň ve stejném roce vyšel Crysis. No a pak tu máme Kanea, který se spolu s Ondřejem Hejmou snaží zaujmout hráče v titulu, který hodně zaspal dobu.

K&L kombinuje to nejhorší ze staré generace her s naprosto neodladěnými mechanismy, které se ve hrách staly standardem až později. Zastaralá grafika, super tupá AI a díky bohu hodně krátký playthrough asi definuje celou hru. Dva nechutní nesympatičtí antihrdinové se potkávají, aby vás provedli wtf příběhem, který by v televizi nestačil ani na jeden 20 minutový díl seriálu. Všechno se ve hře stane tak rychle, že nemáte vůbec čas přemýšlet nad tím, jestli něco z té story dává smysl nebo jestli vás to vůbec zajímá. Oba konce depresivní a neuspokojivý.

Fajn je, že se během těch 4 hodin udá asi 16 kapitol příběhu v několika prostředích a některé konkrétní situace i dnes působí dobře, např. obrana ve fastfoodu, naháněčka v japonských ulicích nebo noční klub. Proti tomu se ale postaví útěk v dodávce, bitva na nějakém jihoamerickém náměstí nebo celá poslední pasáž v džungli. Jedno velký špatný. Nepřátelé se svorně staví do řady a běží přímo proti vaší hlavni, nemůžete si sami přebít, takže se velmi často stává, že se s krytu postavíte, abyste někoho dorazili, ale zrovna nemůžete, protože se hra rozhodla vám přebít. Automatické schovávání za překážky funguje tak jeden pokus z deseti, semtam se nepřátelé střílí navzájem, když si vběhnou do cesty. Samozřejmě se ve hře objeví všechny povinné střílečkové disciplíny, takže OP sniperování na dálku, nefunkční stealth, kolejnicové pasáže v jeepu s neomezenou municí do kulometů, OP boss ve vrtulníku atd.

Kane and Hejma je v dnešní době irelevantní hra, kterou bych určitě nehrál nebýt výzvy. Věděl jsem, že s touhle kategorií budu mít problém a nechtěl jsem v ní ztrácet moc času. To se mi zadařilo a teď move on :)
+14

Halo 4

  • PC 75
Popravdě, jedna z věcí, co mě dlouho odpuzovala od série Halo, byla její grafická stylizace a fikční svět, který na mě svou barevností, podivnými tvary a pištícími mimozemšťany působil velmi infantilně a neseriózně.

Tady musím pochválit 343 Industries, protože jejich uchopení světa Halo se mi líbí více než to původní od Bungie. Projevilo se to už na remasteru jedničky a dvojky, kde mi nová grafika sedí mnohem lépe (ačkoli hardcore fanoušci posun oproti původnímu vizuálnímu stylu kritizovali) a Halo 4 to potvrzuje - je to podle mě zdaleka nejlépe vypadající díl celé Master Chief Collection a není to jen posunem v technologiích (logicky na tom hra z konce životního cyklu Xboxu 360 bude lépe než první díl z původního Xboxu). Nová prostředí a zejména design zbraní vypadají úžasně a v některých místech jsem típal screenshoty skoro tak často jako jsem střílel.

Zatímco grafika a inovace zbraní, nepřátel a prostředí patří mezi klady, hlavní problémem Halo 4 je skutečnost, že jej jako šestý díl v sérii (nezapomínejme na Reach a ODST) už docela dost dohání stereotypnost a repetitivnost základních prvků hratelnosti. Pasáže v mechovi a vesmírné stíhačce zážitek oživují jen trochu, ale... zakončeme to pozitivně - Halo 4 je prostě krásně vypadající a velmi dobrá FPSka, kterou by žádný fanoušek žánru neměl minout.

Pro: grafická stylizace, novinky v arzenálu

Proti: únavový syndrom celé série

+14

Mandagon

  • Android 70
Mandagon na první pohled ihned zaujme zajímavým vizuálem a atmosférou. A také tak trochu v hádankách vyprávěným příběhem. Hrajeme zde za totemovou hlavu a snažíme se otevřít dveře uprostřed velkého levelu. Otázkou však je, proč to vůbec děláme?

Hratelnost je jednoduchá, jedná se o 2D plošinovku, ve které nejde zemřít - každý pád z plošiny bolí jen hráče, protože se musí trmácet zpátky nahoru. Jde opravdu jen o skákání, hledání, sbírání a aktivování. Než jsem vychytal ovládání na telefonu, zažil jsem pár pěkně frustrujících pádů až na dno úrovně (hry na mobilu jinak nehraji, takže to byl nezvyk, po chvíli cviku usuzuji, že se hra ovládá vlastně dobře :))

Myslím, že na hodinovou hříčku zadarmo se jedná o docela fajn záležitost.
+14