Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Ark of Time: Enter a World of Adventure

  • PS1 55
Proč já si tohle dělám? Proč musím mít potřebu si vždy něco dokazovat hledáním zapadlých adventur a jejich dohráním?!?!? Pak se nemám čemu divit že narazím na takovýto bizár jménem Ark of Time. Není také divu že když jsem pročítal recenze na Moby tak jsem se často setkával s něčím jako " It has some of the worst voice acting I can remember hearing in a game"nebo " This is the worst game that I've totally enjoyed", i tak to ale moje odhodlání nesetřáslo a já se do toho střemhlav pustil.

Hlavním hrdinou je tu sportovní novinář Richard, který je svým editorem pověřený aby zanechal neambiciózního psaní a radši se podíval na záhadu zmizelého profesora. No a vy se tak ve stylu Broken Swordu vydáváte na dobrodružství po různých částech světa, a že to místy dá zabrat. Příběh je podle mě takové typické dobrodružné klišé, kterému ale schází jakýkoliv pocit nebezpečí. Hlavní hrdina si tu totiž během svého vyšetřování v klidu prochází řeší jednu logickou či nelogickou hádanku za druhou a vlastně nic se neděje. Což často vedlo k tomu že jsem se do hry vyloženě nenutil s pocitem toho jak to dopadne a co dalšího se stane. Protože tady vlastně ve výsledku o nic nejde, což je veliká škoda.

Naštěstí to kompenzuje jiná stránka, a tím je ta humorná. Nečekal jsem že se bude jednat o tak vtipnou hru. Tady jsem totiž našel místy opravdu velice vtipné a absurdní dialogy, některé tedy až tak trapně vtipné že nešlo jinak než se pousmát. Také tomu dosti pomáhal i over-the-top dabing, který lidé hejtují, hlavně co se týče hlavní postavy, mě ale bavil. Richardův dabér totiž přehrává a fakt zní a dává vám pocit takového stereotypního lehce vymletého naivního sportovního novináře. Navíc i humornost některých dialogů připisuji hlavně jemu. Takže nevím, mě ten dabing k tomu celému sedl, opravdu bych nedokázal říct že je nějak vysloveně špatný, teda až na úplný závěr hry.

S tou komediálností jdou také ruku v ruce hádanky, které tu jsou místy poměrně obtížné a to kvůli několika bodům. První je že některé hádanky jsou logické v logice absurdní ale ne reálné viz: Ukradnete holčičce kočku, aby jste jí mohli hodit oknem do kostela a ona k tomu oknu přistavila žebřík na který můžete vlézt. Či nabarvíte kraba na bílo aby jste navrátili kapitánovi jeho kraba. No a druhý bod je ten že některé hádanky tu trpí na fakt, že máte prostě dost lokacích otevřených zároveň (ty se skládají samozřejmě ještě z dalších obrazovek). No a jelikož je děj poměrně rozplizlý, tak se vám dost jednoduše může stát že zapomenete kdo vlastně dělá co, nebo jaký je váš konkrétní úkol. Nepomáhá tomu an ifakt že některé postavy musíte opakovaně kontrolovat zda pro vás něco nemají, či zda jste si nezapomněli prohlídnout nějaký předmět a tím pádem vás hra nepustí dál. Například musíte dvakrát za sebou zavřít a otevřít dveře aby se něco zmrazilo, či s někým ještě dodělat dialog aby vám babka nakreslila obraz. Což je v rámci velkých lokací a žádného deníku docela problém. Navíc některé předměty vám nepůjdou třeba zkombinovat a až po hodině zjistíte že je máte zkombinovat opačně... prostě ne použít hadici na pumpičku, ale použít pumpičku na hadičku..uf

Nemluvě o tom že se celá postava ještě navíc strašně pomalu pohybuje po lokacích, je sice fajn že přechod mezi obrazovkami máte okamžitý, ale když chodíte po dané obrazovce tak si přesuny v ní ukrátit nemůžete, což je docela na nic. Hlavnš z důvodu že ty lokace jsou prostě nechutný, nemají žádnou atmosféru a tyhle 3D polygonový prostředí prostě nesnáším. Hřebíček do rakve je že tu navíc ani není ŽÁDNÁ HUDBA!!! Nevím jak vy, ale pro mě je hudba jedna z hlavních devíz adventur, jak máte do háje zvládnout plnění puzzlů a backtracking když tam ani nemáte hudbu která by vás trochu zklidnila tím že si do ní zajamujete? Tady je jen debilní ambient, kterej mě začal postupem pěkně srát. Navíc mě ještě dostalo že hra údajně láká na výborný orchestrální soundtrack! Oka, jestli tím myslí tu skladbu dlouhou 6 sekund co jede furt ve smyčce když si vybíráte na jakou lokaci půjdete, TAK OK! Achjo, říkám kdyby aspoň ta hudba tam byla či udělali lepší pozadí, třeba kreslený, tak to mohla bejt tak super hra.

Já tady říkám jaký je to bizár a ono vám to asi takhle nepřijde, ale to si tu hru musíte zahrát, protože ten humor, hnusný lokace, hnusný postavy, ujetý dabing, neexistující ost, otravný ambiente zvuky, to je prostě mix který vám z toho udělají hru na kterou nezapomenete. Budete se smát, budete se proklínat že jste si to vybrali ale nakonec si myslím že vám to i něco dá. Lituji zahraní? Ne! Užil jsem si to, ten humor a přeafektovaný voice acting mě prostě bavili a díky tomuhle si mě to udrželo celých cca 8 hodin.

Na závěr jen dám ještě takový bonusový poznatky. V závěru hry, je například pecková scéna kdy ženská postava (má pocelou dobu hry ženský hlas) je najednou z ničeho nic posledních pár vět dabovaná chlapem, který tu ženu tak kvalitně imituje jako váš opilý kámoš co nadává na to jakou megeru má doma. Hned poté hlavní hrdina udělá ten nejhorší výkon v dabingu jaký jsem kdy v životě slyšel (Megan Fox v MK má konkurenci), a ještě předtím té ženě řekne. Nevím jestli to byla sebereflexe autorů na upadající kvalitu scénáře během celé hry, ale hádám že ne... přitom ten dabing hlavní postavy byl do té doby dobrej. Jo a finální puzzly zase strašná pakárna.

Pro: Přeafektovaný dabing, ujetý humor, absurdní kombinace, naprosto debilní konec

Proti: Hnusné polygon prostředí, hnusné postavy, chybějící OST, otravný ambiente zvuky, občas nelogicé či potřeba zkombinovat předmět přesně podle hry, místy chaos v tom co máte dělat

+14

Star Ocean: The Second Story R

  • PS5 85
Remake druhého dílu z dlouholeté série Star Ocean byl mojí první hrou z této série, takže jsem byla naprosto neznalá herních mechanik a vůbec celého herního světa. Hned zpočátku mě mile překvapila stylizace a vůbec grafika hry, kdy se 2D postavy v podobě pár pixelů procházely až téměř fotorealistickým světem (což je samozřejmě nadsázka, ale v porovnání s těmi postavami to není špatné srovnání). Některé výhledy mě donutily se zastavit a rozhlížet se okolo sebe, i když ne vždy jsem měla k dispozici volnou kameru, škoda. Na každou novou oblast či dungeon jsem se těšila a potěšilo mě, že jsem se dočkala i větší variability prostředí a neprocházela se tak jen lesy.

Příběh mě chytil už hned na začátku, protože mě zajímalo, jak se to bude dál vyvíjet a jestli si moje hlavní postava dočká šťastného konce, ať už doma či v novém světě. Zpočátku mi Claude nebyl až tak sympatický (to vlastně ani Rena), ale postupem času jsme si k sobě našli cestu. Nechybělo ani pár překvapení v příběhu a ke konci mě to bavilo čím dál více.

Postav, které hráče doprovázejí, je celá řada a některé z nich jsem exkluzivní pro danou hlavní postavu a záleží, koho si na začátku hráč vybere. Tyto postavy jsem více poznávala díky tzv. Private Action, které se sestávaly, ať už z cut-scén či rozhovorů s nimi a na základě mé volby v dialogu se náš vztah mohl prohlubovat či naopak. Popravdě mi ty volby přišly někdy tak náhodné, že jsem se často netrefila a na konci hry jsem moc srdíček s postavami nenasbírala. Ale nijak mi to nevadilo a naopak mě tyto interakce dost bavily a vždy jsem po splnění hlavního úkolu zjišťovala, jestli nějaké PA přibyly či ne. Říkala jsem si, jak v průběhu hry postavy vystřídám, ale samozřejmě jsem zůstala u té původní sestavy (tedy Claude, Rena, Celine, Opera)

Co musí nadchnout každého, kdo rád rozdává body za zisk nového levelu, je zdejší systém různých schopností pro jednoho, bojových dovedností, vylepšování kouzel a útoků či skupinových schopností. Tyto všechny části se dají vylepšovat a často se mi stalo, že jsem zůstala v nějaké oblasti, abych získávala levely a mohla tak utrácet všechny možné body a mohla tak používat nové schopnosti, a to jak v boji, tak mimo něj. Na to jsou navázány i různé výzvy, kdy třeba jsem měla za úkol 10x použít Blacksmithing, což byla také radost plnit. Opravdu jen s tímto systémem lze ve hře strávit plno času a vyhrát si s tím. Navíc se díky tomu dá odemknout plno nových velmi užitečných schopností, jako je třeba skládání hudby, psaní knih či jízda na králíkovi.

Pro mě osobně je největší slabinou soubojový systém, který mě moc nechytl a boje jsem si tak moc neužívala. Kolikrát jsem přes všechny ty efekty útoků či kouzel neviděla ani, co se na bojišti děje, a jen jsem doufala, že z té změti vyjdu jako vítěz. Kolikrát se mi stalo, že zbyl poslední nepřítel, který pobíhal po bojišti a já pobíhala za ním, abych ho porazila, ale nemohla ho trefit, jak přede mnou utíkal. Je fajn, že boj lze i zapauzovat a rozdat útoky, ale to následně proběhne tak rychle, že bych za vteřinu dvě musela pauzovat znovu, takže jsem si jen upravila strategie pro každou postavu a už jsem se většinou obešla i pauzy. Zpočátku jsem měla problém s dostatkem energie na kouzlení a speciální útoky, ale to rychle vyřešila výměna vybavení.

Hru jsem si užívala od začátku až do konce, jen mě překvapilo, jak byla vcelku krátká. Ale je fakt, že se nabízí i druhý průchod hrou za druhou postavu a navíc hra nabízí i post-game obsah, který určitě zabaví na další hodiny.
+14

A Plague Tale: Requiem

  • PS5 85
Byl jsem unešený z atmosféry, temného grafického ztvárnění gotického středověku a celkově ze singleplayerové filmovosti prvního dílu. Takové hry mám u televize nejradši. Sednout si na gauč a ponořit se do příběhového interaktivního zážitku. Druhý díl Requiem nabízí stejný styl hratelnosti. Je potěšující, že v dnešní době v záplavě Live Service/Free to Play her vznikají stále takové hry. I když často prodělají a pak skončí ze znouzectnosti alespoň na PS+ či jiných podobných platformách.

Oproti Innocence nabízí Requiem to samé. Jen se místo severní Francie podíváme do té jižní a dál do středozemního moře. Ponurá temnota středověkého města je vyměněna za více sluníčka, barev a krásné přírody idylického středomoří. Brutální atmosféra prvního dílu je v Requiem trochu rozmělněna. Na druhou stranu si můžete užít znepokojivých a děsivých kontrastů na větší a epičtější ploše hry. Akvitánské vévodství mi někdy chybělo. Jeho prostředí mi bylo bližší. Změna je ale život a stát na místě by byla chyba.

Největší problém prvního dílu byl určitě inteligence nepřátel. Druhý díl se v tomto aspektu značně zlepšil. Jakmile vás nepřítel spatří, můžete mu sice utéct. Bude ale stále bez přestávky a ostražitěji prohledávat okolí. Na druhou stranu má Amicia nové prostředky, jak se nepřátel zbavit. Pokročilejší a smrtící alchymii. Kuš při jejímž maximálním vylepšení nad jinou zbraň není nebo třeba samotného Huga a jeho krysy. Hru jsem dohrál dvakrát. Jednou jako mírumilovný stealth za 25 hodin. Podruhé jako nekompromisní zabiják na nejtěžší obtížnost v New Game+ za 10 hodin.

Zabíjet je tady to nejjednodušší. V některých ohledech je Amicia tak surová, že kam se na ní hrabe třeba Ellie z The Last of Us II. Platinovou trofej jsem tentokrát nedal. Chybělo mi vylepšit alchymistkou vynalézavost na maximum. Nedosáhl jsem na ni asi proto, protože jediná má alchymistická vynalézavost sloužila k brutálnímu zabíjení. Ne, že by si to nepřátelé nezasloužili. Jen se ze mě stal takový vynalézavý Manhunt. Sice se není čím chlubit, ale když je to nejjednodušší způsob průchodu, tak co má hráč dělat.

Nešťastník Hugo. Všude kam on s přáteli a jeho rodinou přijdou, tak jim jdou dřív nebo později po krku. On díky tomu nechtěně a nešťastně rozsévá zkázu i mezi nevinnými a hodnými lidmi. Za mě je to jedna z nejtragičtějších a nejnešťastnějších postav co jsem ve hrách potkal. A přitom je to jen šestileté nevinné dítě. Bylo mi ho opravdu líto. Sledovat jeho postupný a celkový psychický rozklad. Konec není překvapivý. Je nevyhnutelný a celý postup hrou je vlastně takové smíření se s ním. 

Hudbu v závěrečných titulcích jsem si opravdu vychutnal. Vlastně jako v celých obou dílech.

Pro: vylepšená AI, rozšíření herních možností, rozmáchlejší a krásný svět, závěr prostý sentimentu, úžasná hudba

Proti: zabíjení je ten nejjednodušší způsob průchodu, děsivá atmosféra prvního dílu byla lepší, ošklivější postavy

+14

Warhammer 40,000: Rogue Trader

  • PC 85
Kombinace slov RPG a Owlcat Games jsou zárukou dobře strávených 100+ hodin. Dokonce takovou zárukou, že jsem šla do, pro mě do neatraktivního a v podstatě neznámého, settingu Warhammeru 40.000 a to ještě za plnou cenu. Vyplatilo se to, Owlcat nezklamali.
Jedná se o velmi hutnou hru s obsáhlým lorem, složitými komplexními pravidly soubojů zapříčiněné hlavně obrovskou škálou vlastností a dovedností postav. Díky tomu jsou v pozdějších fázích hry souboje neskutečně zábavné a odměňující, když zvolené buildy charakterů fungují jako mašiny na zabíjení (Heinrix van Calox ftw!) a daří se kombinovat různé podmínky jednotlivých akcí, itemů a skillů do řetězce, kdy ani nestíháte číst výši uděleného poškození nepřátelům. Je to určitě jedna z nejsložitějších her, ne-li ta úplně nejsložitější, kterou jsem, kdy hrála.

Jenom vybírání dovedností při postupu na novou úroveň trvá z počátku klidně i pět minut pro jednu postavu. V aktivní družině jich je šest, další 4 potom čekají na lodi. Úrovní je ve hře 55, takže jsem z celkových 103 hodin reálně mohla strávit kolem 30 hodin (někdy to šlo i rychleji) postupem na vyšší úroveň. Jestli tato statistika o něčem vypovídá, tak rozhodně o monumentálnosti hry anebo taky o tom, že se neumím rychle rozhodovat.

Rogue Trader je udělaná podle klasického Owlcat rukopisu – dlouhatánský hlavní příběh plný různých zvratů, který ale ke konci ztrácí dech, třetí kapitola, která jako by z oka vypadla čtvrté kapitole z Pathfinderu WotR (ugh, už ne prosím), spousta vedlejších questů, ve kterých se nedá moc dobře vyznat, protože deník nefunguje úplně spolehlivě a na mapě se vedlejší questy neukazují, deset úžasných companionů, kteří tvoří epickou retinue a hned bych s nimi zašla na skleničku Amasecu, zábavné, tentokrát tahové souboje střídané nezábavným prozkoumáváním vesmíru a scanováním planet alá Mass Effect, doplněné o neuvěřitelně otravné souboje vesmírných lodí (zlatý management království). To vše zabalené v zabugovaném a depresivním Warhammerovském kabátku.

Je to takový mix Shadowrunu – špinavá budoucnost plná augmentu, mutací, tahových soubojů a hromady textu a létání ve vesmíru jako ve zmíněném Mass Effectu. Někomu to sedne jako prdel na hrnec, někdo jiný by to zase ihned refundoval. Já se většinu času císařsky bavila, nicméně mi předchozí Pathfinder přišel o chlup lepší, hlavně z hlediska znovuhratelnosti.

Tento komentář bych ráda věnovala Charllizemu, se kterým jsme se společně na tuhle hru těšili. Bohužel už se jí nedočkal, ale myslím, že by se ti, kámo, líbila.

Pro: neokoukaný setting WH 40K, společníci, příběh, zábavné souboje, hromady skillů

Proti: bugy, nudné vesmírné souboje, absence ukazatele questů a zbytečné pendlování vesmírem, sodoma gomora třetí kapitola

+14

The Artful Escape

  • PS5 70
Zprvu jsem měl z The Artful Escape trošku rozporuplné pocity. Hra začala zajímavě, ale než se pořádně rozjela, chvílemi se mi táhla a trošku jsem se i nudil. Jakmile ale začne hrdina putovat po roztodivných planetách, začne ta pravá hudební zábava. I tak jsem měl ale místy pocit, že by určité pasáže mohly být kratší.

Největší klad hry je jasný - audiovizuál. Některé scenérie jsou v kombinaci hudby, grafiky a animace naprosto dechberoucí , v těchto momentech mě hra strhla a nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Psychedelické barvy, prostředí plné fantazie a prapodivných tvorů, do toho parádní kytarové riffy, v tomto hra naprosto exceluje.

Příběh o hledání sebe sama je lehce praštěný a chvíli mi trvalo, než jsem mu přišel na chuť. Trošičku mi přišel jak nějaká muzikálová epizoda Rick and Morty, ale bez šíleného humoru. Hudební minihry jsou jednoduché, ale i tak jsem to občas zmastil. Ale žádný postih za to není, prostě opakujete, dokud to nevyjde tak jak má.

Za zmínku stojí také povedený dabing, okořeněný o zvučná hollywoodská jména, jako Mark Strong, Lena Headey nebo Jason Schwartzman.

Nakonec tedy velmi fajn hra. Má své silné momenty, jen z hlediska gameplaye se mi občas ale lehce táhla. I tak určitě stojí za zahrání.
+14

DAVE THE DIVER

  • PS5 95
Co se stane, pokud smícháme 2,5 D subnauticu a farmville? Co vzít to nejzábavnější z obou a přetvořit do jediného titulu.

Dave - potápěč, hlavní postava sedící na pláži, popíjejíce koktaily, když z nenadání se ozývá starý přítel Cobra. Seznámí nás s nápadem otevřít sushi restauraci, kdy my budem zajišťovat ryby lovem v Blue Hole (skutečně existující velké mořské jeskyně, kdy jejich voda je často směsí mořské a sladkovodní).
Dave si vezme vybavení a na lodi spolu s Cobrou se sám ponoří do hlubin Blue hole. Zde začíná naše hlaní činnost, kterou je lov ryb. Podvodní prostředí je velmi rozmanité, proto ze začátku začneme lovit za pomoci harpuny. Průzkumem nalézáme zbraně, které napomáhají se zabitím, uspáním větších i menších ryb.
Ryby jsou členěny dle velikosti, a tak zde nalézáme druhy, které lze jednoduše vzít, kdežto ty větší, jako jsou žraloci, z nichž jen odebíráme maso.

Lov je ohodnocen systémem hvězd, jedna hvězda znamená, že ryba byla zabita a tak dostáváme pouze 1 kus masa. Dvě hvězdy značí ulovení za pomoci harpuny, kdy získáme 2 kusy masa. Tři hvězdy získáme uspáním a sebráním živé ryby, tím maximální počet masa tj. 3kusy.
Samotné ryby jsou zařazeny do ranků, které značí jejich úroveň. Úrovně jsou na šklále od 1 do 9.
Během průzkumu se střetneme i s několika bossy. Tyto souboje jsou náročné a často vyžadují lepší vylepšené zbraně.
Na lodi máme možnost měnit zbraně, po seznámením s Dustym, lze získat blueprinty a vyrábět zbraně.
Ve hře nalezneme možnost vylepšení vybavení. Mezi vybavení se řadí, vzduchová bomba - zvyšování kapacity vzduchu; podvodní schránka - vyšší množství hmotnosti ryb a vybavení; harpuna - zvýšení základního poškození; potápěčský oblek - dosažení větší hloubky a nůž - navýšení poškození.

Pro přepravu větších kusů ryb se nám v průběhu hraní otevře podvodní dron a past na kraby/humry. Ten lze v začátcích využívat jen jednou, kdy po dosažení maximálního vylepšení, lze využít až 3 krát.

Během dne nalovíme ryby, pokud není vyžadováno nočního lovu, ten se odemkne po získání podvodní baterky, kdy lze lovit i v noci. Ve většině případů však budeme večer trávit v restauraci.
Cobra nám představuje svého přítele Bancha, který je sensei přípravy sushi. Ten nás uvede do tvorby jednotlivých porcí, které lze vylepšovat. Zvyšování úrovně porce, znamená získat více peněz za porci a navýšení chuti.
Po vylepšení porcí, které je tvořeno nalovením určitého počtu ryb. Porce jsou připraveny a tak nás čeká tvorba menu, kdy počet porcí je odvislé od hodnoty restaurace.
Hodnocení je tvořeno pěti úrovněmi - bronzová, stříbrná, zlatá, platinová a diamantová.
Tyto úrovně mají vliv na počet hostů, kteří vás navštíví za jednu noc (Doporučuji si zjistit počty, aby jste zbytečně nevyhazovali porce).
Z počátku budeme obsluhovat celý bar pouze sami, avšak to bude pouze do návštěvy prvního vip hosta, kdy po splnění žádosti o speciálního jídla, nabídne svoje služby jakožto manager. Tím dojde k možnosti náboru obsluhy, tím je myšleno jak kuchařů, číšníků tak i zaměstnanců vysílaných pro získávání příměsí do jídel, jako jsou miso, curry, sojovka, sůl atd.
Hra obsahuje několik eventů, jsou mezi nimi návštěvy VIP hostů, kdy připravujeme speciální jídla, souboje kuchařů, kdy se pomocí miniher účasníme přípravou a závěrem tématické večery. Témata se mění a tak jsou hlavním motivem tuňáci, žraloci, krvety či okurky.

Díky VIP hostů dochází k otevření farmy a chovu ryb. Tudíž si budeme pěstovat zeleninu a posléze i ryby.
Chov ryb je mi i po více než 80 hodinách ve hře záhadou, jak dochází k zisku jiker, které jsou potřeba k získání minimálně dvou ryb k jejich množení. Získávání jiker působí velmi nahodile.

Mechanika lovu je triviální, připlaveme a harpunujeme, avšak lze pouze lovit do levé a pravé strany do určitých úhlů. ty jsou v rozmezí +70 až -70 stupňů, takže lovit rybu, která je nad námi či pod námi je nemožné. Ovšem to je asi má jediná vítka, která mi ve hře vadila, nicméně se dá na ni zvyknout.
Samotný lov rozličnými hroty harpuny, které mají uspávací, elektrizující, jedový, poškozující či popalující
(popálení ryby pod vodou? Ano, opravdu lze popálit rybu).

V mém případě jsem hral ps5 verzi, která má podporu ovladače dualsense ,a proto zvuky lovení a plavání jsou implemntovány přímo do reproduktoru ovladače, což je super jen do momentu, kdy jste v konverzaci s přáteli, kdy zvuky ostatní přehlušují, toto lze eliminovat použitím sluchátek.

Hra je neskutečně návyková a strávíte u ní opravdu velké množství hodin, které jsou zábavné, avšak po získání většiny vylepšení na maximální level a nechytání všech ryb na tři hvězdy (Dokončení všech ryb otevře přístup k tajnému bossovi Lusca)

Do hra je aktuálně dostupné Dredge DLC, které je zcela zdarma. V něm lovíme v noci v mlze zmutované ryby, které později večer připravujeme speciálním hostům v kápích. zbytek ryb od nás posléze vykoupí tajmná kapitánka lodi.
V květnu 2024 vychází rozšíření Godzila.

Osobně jsem si hru velmi užil a musím ji opravdu doporučit všem, kteří si rádi zahrají cokoliv jiného.

Platina: 50-60 hodin

Pro: Vysoce návykové, multi-managment, bezplatné DLC

Proti: Žrout času, úhly lovu

+14

DAVE THE DIVER

  • PS5 80
Takovou chuť na sushi, jakou jsem dostával při každém spuštění této hry, jsem už dlouho nezažil. A to sushi skoro ani nemám rád.

DAVE THE DIVER je celkem svěží a poměrně originální adventurka plná humoru, pop-kulturních odkazů a především ryb. Samotný Dave, sympaptický pohodář v neoprenu velikosti XXXL, se během dne snaží nalovit zásoby na večerní otevření restaurace, kde po nocích navíc pomáhá za barem. Hra tak dobře rozbíjí nebezpečí repetitivní hratelnosti mezi průzkum hlubin zátoky a sběr ryb, a posléze vás nechá odpočnout u Overcooked-like pasáže, kde svoje nasbírané suroviny následně za pohodové tropické noci proměníte na sumičku zlaťáků a trošku dopaminu. Základní loop na začátku funguje velmi dobře a hra je až nebezpečně chytlavá. Postupně odemykáte nové možnosti a hlavně také nové herní mechaniky, kterých bylo pro mě až překvapivě hodně. Správa restaurace se najednou rozroste o nábor zaměstnanců, zahradničení, chov ryb, dokonce otevření nové pobočky. Nebudu lhát, nic z toho mě ale nad rámec základní hry nijak zvlášť nebavilo. I když oceňuji do kolika žánrů her a prvků hratelností DAVE THE DIVER zabrousí, nemůžu říct, že by mě jejich kvalita nějak oslovila. Spíš mi to přišlo jako vzorky her, co bývaly na CDčkách v cereáliích. Na druhou stranu je asi fér uznat, že většina povinných odboček do těchto žánrů je velmi krátkých a už se nikdy neopakují, nebo jsou prostě nepovinné, takže to není problém. Hra vám bude předkládat nové mechaniky prakticky celou hru, a to až do úplně poslední minuty posledního bossfightu. Když jsme u toho, hra skutečně předkladá větší množství bossfightů, které jsou teda nahoru dolů. Některé jsou zábava, jiné díky nestandardnímu ovládání spíš opruz. Tak jako tak, jsou vždycky krátké a ten finanční výdělek, co vám přinesou na herní konto, za to nakonec stojí.

Po vizuální stránce hra vypadá krásně. Klasický pixelart se mísí se standardní grafikou nebo rozpixelovanou fullscreen grafikou, která vyniká hlavně při vtipných a krátkých cutscénách. Hudba je taky příjemná, i když se po čase začne trošku oposlouchávat. Uvítal bych možnost přepínání hudby při hraní. Ta jde přepínat jen v přehrávači na lodi a volba se zruší po odložení telefonu... škoda.

Příběh mě moc neoslovil. Většina úkolů je už z podstaty věci prostě a jen fetch quest. Nepomáhalo ani to, že občas najdete nějakou věc, kterou ale nemůžete sebrat, dokud to nedostanete přikázáno v hlavním úkolu a pak se musíte na místo vrátit. Navíc jsem měl celou dobu pocit, jako by hra vznikala v early-accessu a s každým novým patchem nabíral příběh trošku jiný směr. Příběh jsem bral spíše jen jako nezbytnou kulisu.

Kolem a kolem, DAVE THE DIVER byl fajn, nějaké výtky by se našly, ale i tak jsem si hraní pár dní užil a mám podezření, že mi jen díky této hře sushi chutná o trošku víc.

Pro: Grafika, humor, základní hra, originalita

Proti: Příběh, vedlejší herní mechaniky, minihry

+14

Assassin's Creed IV: Black Flag

  • PS5 75
Na to, že má být podle mnohých Black Flag nejlepším dílem série, to zase takové terno nebylo. Z těch pár AC her, které mám za sebou, mi nejpovedenější přijde stále dvojka, i když rozhodně zde hraje roli i nostalgie a fakt, že jsem ji na rozdíl od právě propíraného dílu hrál relativně krátce po vydání. Black Flag nezestárnul úplně elegantně a vedle jasných kladů mi na hře celkem dost prvků i vyloženě vadilo.

Edward Kenway není špatný protagonista. Z podstaty věci jde však o charakter morálně velmi pochybný, s čímž ostatně hra v kontextu příběhu pracuje, a jde rozhodně spíše o antihrdinu než vyloženého klaďase. Pirátská tématika mi není úplně blízká a vzhledem k tomu, že jde prakticky o romantizované zloděje, reálně jsem postavám moc palce nedržel a že se jich konce příběhu dožila jen hrstka mi přišlo fér. Příběh jako takový má své momenty a scénář není špatný, někdy mi však přišlo, že scény hodně zvláštně navazují a některé zvraty či činy postav jsou dost hloupé a nelogické. Příběhu chybí i tah na branku a o Observatoř jde vlastně tak nějak mimochodem… to aby se hra úplně nepustila návaznosti na konflikt Assassinů a Templářů.

Herní plocha je poměrně rozlehlá a sestává se z pár měst a mnoha menších mořem oddělených lokací, mezi kterými nechybí domorodé chrámy, rybářské vesnice či opuštěné oázy. Vzhledem k zasazení do oblasti Karibiku jde o logický tah, málokdy si však zalezete na skutečně pozoruhodné budovy či místa a vlastně není moc po čem šplhat.

Největším tahákem jsou rozhodně námořní bitvy a plavba lodí po moři. To se vážně povedlo a i u takhle staré hry jde o krásně atmosférický zážitek. Brázdit moře s kormidlem Kavky v rukou za popěvků posádky je parádní zážitek a námořní bitvy zpočátku dokáží být zábavné i napínavé díky dobrému ovládání lodě samotné a jejich zbraní. Nebyl by to však Ubisoft, kdyby vás i ty zábavné věci nenutil dělat tak dlouho až zábavné být přestanou, což platí i pro námořní bitvy, zejména pokud se budete snažit splnit i stereotypní vedlejší aktivity. Po odehrání Black Flag mi nápad postavit hru pouze na lodích tak jako v Skull and Bones (AAAA!!!) připadá ještě hloupější, než původně, zvlášť když mají být některé mechaniky v uvedeném ubisoftím průšvihu dokonce ještě zjednodušené. Třeba bez šermovaček na palubě nepřátelské lodi si to nedokáži dost dobře představit i když i tady po nějaké době přichází ke slovu stereotyp, jelikož ani Black Flag nenabízí kdovíjak komplexní soubojový systém. Bambitky jsou ale fajn, to zase jo!

Hlavní mise občas přijdou s nějakým tím zajímavým nápadem, jejich náplň je však většinou poměrně stereotypní. Velmi často se opakuje nutnost někoho sledovat či vyslechnout hovor postav z poza rohu. Občas je to lahůdka i díky frustrujícím momentům, kdy Edward skočí někam, kam jste nechtěli a není to tak úplně vaše vina jako spíš rozmar trochu nešťastně vyřešeného ovládání.

Za zmínku rozhodně stojí i absurdní umělá inteligence nepřátel, kteří jsou regulérně retardovaní. Hlavně zpočátku mi lobotomické chování nepřátel, kterým jste právě prakticky před očima zabili parťáka až rušivé. Lokace jsou nepřátel bez mozku zbytečně přeplněné. Daleko víc by stealth hře slušel nižší počet nepřátel na smysluplných místech, kteří však na konání hráče reagují alespoň trochu uvěřitelně. Postupně jsem si ale asi trochu zvykl a začal automaticky s demencí nepřátel kalkulovat v hraní samotném.

Poslední zmínku bych věnoval dějové lince v „současnosti“, které mě asi jako jednoho z mála hráčů baví a zajímá. V trochu otravných minihrách jsem tak hacknul všechny počítače abych se dostal ke všem střípkům děje, které hra v tomto ohledu nabízí.

I přes to, že jsem v komentáři vypíchnul spíše to špatné ze hry, není Black Flag ani takhle po letech špatná hra a vůbec ne špatný díl AC (mimochodem, ruce pryč od Liberation, což je regulérně totální s*ačka). Hra však až na námořní bitvy nezestárnula úplně dobře a po vzoru dalších ubisoftích her budete opakovat některé činnosti až do zblbnutí. Víc než co jiného jsem si tak při hraní představoval, jak dobré by mohlo být regulérní pokračování s pirátskou tématikou vydané třeba letos... tedy za předpokladu, že by se o něj postarali lidé s vizí a talentem, tedy ctnostmi, kterých se bohužel většině vývojářských sekcí Ubisoftu dnes již bohužel nedostává.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – "1. Noemova říše:  Dohraj hru, ve které přímo ovládáš loď, ponorku nebo jiné plavidlo plovoucí po vodě nebo pod vodní hladinou." – Hardcore varianta /Hráč ovládá značnou část hry vlastní loď/

Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 509. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Námořní bitvy; atmosféra pasáží na moři; většina aktivit je zábavná (než vás je autoři začnou nutit dělat podesáté); dabing

Proti: Imbecilní nepřátelé; stealth hra, kde se nedá plížit?; nic moc soubojový systém; příběh má rozhodně rezervy a postrádá "tah na branku"; občas frustrující ovládání

+14 +15 −1

Polda 2 remástr

  • PC 80
Tak nový hábit Poldovi velice sluší a jde vidět, že to bylo děláno s láskou. Ani mi při hraní nepřišlo, že to není nová grafika. Vše má krásný detail a stejně tak jako při hraní Poldy 7, kdy si tento kousek zahrajete, tak i tady mám z toho stejný pocit.

Co zamrzí, tak vlastně krom hudby a grafiky nejsou žádné jiné změny. Ne, že by to teda byl průser, ale občas při tom rémastru člověk očekává i jiné změny než jen detailního rázu. No nevadí.

Zbytek už je starý dobrý Polda se vším všudy. Dokonce i dabing je původní, ale to se dá pochopit.

Takže tady není o čem. Pokud vám Polda není cizí, je radost se vrátit do staronového prostředí a pocítit zase tu vlnu nostalgie. Ale nic víc očekávat nelze.

Pro: grafika je fakt skvělá, hudba taky

Proti: žádné jiné změny krom grafiky a hudby, lze odehrát za opravdu krátkou dobu, po znovuzahrání nepředstavuje už výzvu a může hra trochu nudit

+14

Puzzle Agent 2

  • PC 65
Agent Nelson Tethers. V prvním díle své hry Puzzle Agent mě uvedl do světa, který se tváří jako adventura, ale zároveň jste tu prostupovali příběhem (mimochodem příběhem absurdním jak z pera bratrů Coenů) formou různých hádanek a puzzlů, čímž se hra jako taková zajímavě ozvláštnila. Jinak řečeno druhá podobná v té chvíli nebyla. Dnes už to je ale jinak. Je druhý díl. Který je naprosto…ale úplně naprosto…TOTOŽNÝ. Nečekaně. Možná v lecčems o chlup horší. Ale za to o nejtenčí chlup v uchu podomního indického prodavače ovoce.  

Stejně tak, jako se Nelson Tethers vrátil do městečka Scoggins, jsem se i já po poměrně krátké době vrátil k pokračování jeho příběhu. Prostě mě zajímaly ty nezodpovězené otázky kolem té továrny na výrobu mazacích gum. K mému překvapení tu ale továrna nyní hraje prakticky minoritní roli. A to i přesto, že se tu stejně procházíte po důvěrně známých místech z prvního dílu. Ve skutečnosti tady není nic moc navíc. No, popravdě jste tu ve stejném městečku, kde potkáváte stejné lidi, a kde záhy zjistíte, že se vše dokonale odhalilo už na začátku. Nic víc. Nic míň.  

Pravda ale, že to vlastně nevadí. Pokud Vás bavilo luštit ty hádanky, ani zde o ně nebudete ušetřeni. A zde je ten hlavní důvod, proč si tuto hru pouštět. Jiný důvod to vlastně ani nemá. Vrátit se zpátky do dění toho příběhu prvního dílu? Myslíte, že to má smysl? Zde ani ne. Tvůrci totiž trošku zešíleli. Jednak tu nic moc nového neřekli a jednak ke konci ad absurdum přehnali, co mohli. Skoro to vypadá, jak kdyby tvůrci dvojku vydali jen proto, že se jim do jedničky něco nevyšlo. To se jim zde sice povedlo, ale bylo toho málo. Zatraceně málo. A ten závěr byl teda úlet. Těžkej úlet scénáristy, který neví, jak zakončit už dost tak absurdní vyšetřovačku a tak tam hodí vesmír. Ano, vesmír.  

Pořád je to ale vzorová odpočinkovka, kde vlastně ani zázrak nečekáte. Chcete si odfouknout, vyluštit pár těch fíglů, které do Vás hustili už na základce formou Klokánka. A tento účel hra splňuje vlastně perfektně, tak proč se sem nevrátit, že?
+14

Diablo IV

  • XboxX/S 85
Herní výzva 2024 – 7. "Volání Cthulhu" (Hardcore) - Dohraj hru, ve které hraješ za člena náboženského nebo spirituálního kultu popř. náboženského představitele.  

Už predtým ako som Diablo IV vôbec začal hrať, som tak nejak rátal s tým, že budem písať celkom ostrý hanopis na Blizzard Entertainment. Ostatne, keď človek číta o ich dnešnej "korporátnej kultúre", automaticky pristupuje k ich novým produktom s určitým dešpektom. Mýlil som sa.

Na začiatok musím povedať, že stopercentné hodnotenie na tejto stránke som udelil len pár titulom. Diablo II je jedným z nich. Strávil som pri ňom fakt kvantum času, takže zrovnaniu sa nevyhnem a ani nechcem. Myslím, že túto značku dnes držia pri živote práve ľudia ako ja. Ľudia, ktorí v rannej puberte mali level 92 Paladina, zatiaľ čo ich spolužiaci už mali frajerky. Blizzard si to po rozpačitom treťom dieli uvedomil a v mnohých ohľadoch sa vrátil k tomu, čo fungovalo v 2ke. Samozrejme aj s tým, čo sa medzičasom osvedčilo v 3ke (za mňa je to napr. systém health potions a paragon systém). Zmizla "cartoonová" grafika a vrátila sa temná atmosféra. Skoro by som povedal, že až brutálna a hra je nie náhodou 18+. Blizzard na nás požmurkáva rôznymi referenciami na dávne udalosti a stretnete aj nejakých starých známych (Meshif!). Keď som sa na okamih počas kampane v jednej "snovej sekvencií" so svojou postavou vrátil do Tristramu a k tomu začala hrať stará známa melódia, skoro mi vyhŕkla slza. Nové Diablo však samozrejme prinieslo aj mnoho noviniek a musím povedať, že väčšina sa vydarila.

Každopádne, aby bolo jasné, kráľ je len jeden a tým je samozrejme neohrozene druhý diel. Až pri hraní 4ky som si však uvedomil, prečo je dvojka taký kult a každé odklonenie od tohto precízne poskladaného receptu vedie takmer nevyhnutne k zníženiu perfektného hodnotenia. Holt, keď chcete špagety al dente, musíte to trafiť s odchýlkou pár desiatok sekúnd, inak to proste nevyjde. Úspech dvojky mi v mnohom pripomína úspech Minecraft. V seriáli Rick and Morty sa udivený Rick pýta: "So you're mining stuff to craft with, and crafting stuff to mine with?". Dialóg skončí výsmechom Mortyho ale epizóda končí tým, že tomu samotný Rick prepadne tiež. Skalní fanúšikovia Diabla 2 to majú podobne. Desiatky hodín zabíjame príšery, aby z nich vypadol super raritný item, ktorý spustí obrovskú vlnu endorfínov. No a to všetko preto, aby sme s ním mohli zabíjať príšery ... lepšie. Ťažko sa to vysvetľuje, treba to zažiť.

Kolega VŠIVÁK v diskusii pri Diablo II: Resurrected povedal: "Pravé Diablo začne až na obtížnost Hell. Dohrání jen na normal je pro sraby.". Ja samozrejme bezvýhradne súhlasím, ale ani v takejto skúsenej hernej komunite, aká je tu, sa to nestretlo úplne s pochopením. Priznám sa však, že Diablo IV som zatiaľ dohral len na "World Tier 2" obtiažnosti, kde som dokončil kampaň. Až po nej sa odomknú nové "tiers". Avšak, už nehráte príbeh odznova, akurát sa vám odomknú nové veci a lokácie, padajú lepšie itemy a protivníci sú tuhší. Myslím si, že takto je to správne a hra pôsobí moderne a nie je to také repetitívne. Diablo 2 bol proste "grind", ale my máme rok 2024 a nová generácia už na toto nepočuje, či sa nám to páči alebo nie. K "novej dobe" tiež samozrejme patrí aj nevyhnutnosť byť online, čo spôsobuje nevôľu, hlavne u pamätníkov prvých dvoch dielov. Ja som to viac menej úspešne vytesnil a akékoľvek features, spojené s online pripojením, som proste ignoroval. Samozrejme, nezávidím hráčom hardcore charakterov, ktorým zomrela level 50+ postava kvôli problémom s pripojením na server. Je ich plný YouTube. Nuž, takto dnes vyzerá AAA hack & slash RPG a napriek všetkému je z môjho pohľadu mimoriadne vydarené.

Veľmi sa mi páčili novinky ako dobývanie pevností, "aspekty" itemov ale aj fakt, že jednotlivé classes postáv majú unikátne špecifiká (mimo skillov samozrejme). Geografia sveta je vynikajúca, mestá sú živé a lokácie nápadité. Každá jedna lokácia má vlastnú hudbu, ktorá je kapitolou samou o sebe. Jedná sa pravdepodobne o najlepší soundtrack v sérií a pre mňa jeden z najlepších herných soundtrackov posledných rokov. Odporúčam v menu znížiť ostatné zvuky, pretože kvôli kvíleniu monštier hudba občas zanikne. Zvuky a dabing postáv sú takisto na vysokej úrovni. Príbeh je asi najprepracovanejší doposiaľ a nájde sa tiež kopa zaujímavých side-questov.

Zhrnuté a podčiarknuté, Diablo vstúpilo do novej hernej generácie s gráciou. Drží krok s dobou a zároveň ctí tradície svojich predkov. Viem si predstaviť, že pre mladších hráčov bude práve toto ich najobľúbenejší diel.
+14

Xanadu Next

  • PC 75
První okamžiky hry byly ve znamení mírné nudy, protože než jsem se vůbec dostal k možnosti ovládat svojí postavu, či dokonce do boje, musel jsem se prokousat hromadou dialogů. Pak mě hra zavalila popisem, jak bojovat a dalšími mechanismy, ale to ani nebylo tolik potřeba, protože mi většina věcí přišla celkem intuitivní. Soubojový systém spočívající v uhýbání před nepřátelskými útoky a následné nabíhání a útok do zad nepřítele se mi celkem rychle dostal pod kůži. 

Určitě musím pochválit level design většiny levelů, zvláště pak jejich propojenost, kdy se po čase otevře nějaká zkratka zpět do vesničky Harlech. Také je fajn, že to není pořád na jedno brdo, protože čas od času hrdina získá určitou magickou věc, pomocí které může v prostředí dělat věci, co předtím nešly, jako rozbít stěnu, chodit po neviditelném mostě či dýchat pod vodou. Plus se pak občas hodí se podívat do předchozích dungeonů, jestli se tam nenachází nějaký tajný poklad. 

Dalším zábavným prvkem pro mě byly puzzle s krabicemi. Předně jsem si tak aspoň chvíli mohl odpočinout od běhání sem a tam a hlavně trochu zapojit taky jinou část mozku, co má na starosti logické myšlení. První puzzly byly celkem jednoduché, ty závěrečné už ale dávaly celkem zabrat. Zvláště, když jsem kvůli ovládání občas omylem sekl do krabice, místo aby jí posunul, což vedlo k nutnosti restartovat puzzle.

Z lokací se mi nejvíce líbily dungeon Eternal Maze a kouzelné bludiště v lese Trechier Woods. Naopak nejhorší mi přišly poslední dvě lokace. Blikající Time Crevice s divnou hudbou mi nedělala moc dobře, z toho důvodu jsem později ani moc nezkoušel ani nepovinný Neverland, který se v této lokaci odehrává. Finální hrad Strangerock pak byl až moc rozsáhlý a mapa zmatená, tak jsem se dost ztrácel, ale nakonec se mi podařilo se dostat až do finále.

S rozmanitostí nepřátelských potvor jsem spokojený. Občas se některé opakují s přívlastkem ohnivý, jedovatý, apod., ale dá se to přežít. Asi nejhorší potvora pro mě byla Lich s jeho schopností snižování úrovně a odpočítávání insta killu. U něho jsem několikrát zařval. Ale klasicky, když se přijde na tu správnou strategii, tak nemají šanci ani dva najednou. Souboje s bossy byly fajn, problémy jsem měl akorát s tím finálním, kde mě štvalo, že jsem následně musel opakovat ten dlouhý výstup po schodech.

Na vizuál hry jsem si musel chvíli zvykat, ale po čase jsem se nad tím už nepozastavoval. Hudba v lokacích se taky dobře poslouchá, ale ta v úvodní a závěrečné animaci se fakt povedla.

Celkově mám ze hry dobré zážitky. Na můj vkus je až příliš ukecaná, ale příběh je jinak fajn a tak můžu tento retro titul doporučit.
+14

Xanadu Next

  • PC 75
S letošním Retro klubem jsem se u čtvrtého dílu dostal do RPG světa, o kterém jsem neměl ani potuchy. A aby toho nebylo málo, musím říct, že jsem si to ve výsledku docela i s chutí užil.  

Xanadu Next, co jsem pochopil, je hra, která je součástí světa Dragon Slayer, pod kterou se skrývá nepřeberné množství titulů, kde teda v případě titulu tohoto hra vyšla oficiálně na Nokii. Osobně musím říct, že vůbec nevím, jak bych takový titul na tehdejším N Gage mobilu hrál, ale na druhou stranu, jejich konverze do PC prostředí dopadla prakticky na výbornou a já si hru se vším všudy užil.  

Ve své podstatě, když nebudu znát celou tu historii kolem toho světa a kolem vývoje všech těch her, která sahá do minulého století, a kterou tedy ostatně ani neznám, tak bych řekl, že se jedná o naprosto klasické RPG s naprosto klasickými RPG motivy, které mi na rok výroby naprosto přesně sedí. Takže tu máte hlavního hrdinu, rytého reka. Ten se objeví ve městečku, které je prokleté a potřebuje Vaši pomoct. V tu ránu se rozjíždí klasický kolorit objevování nových oblastí kolem městečka, levelování, získávání, popř. kupování nových předmětů. Sem tam nějaké brutální boje, sem tam nějaký ten boss, který vyzkouší vaše nervy. A to vše v konceptu více méně důvěrně známým. Jen s tím rozdílem, že hra má už z podstaty věci japonský nádech. Pracuje s japonskými historickými motivy, vizuálně vypadá tak trošku japonsky. Ale pořád ne natolik, aby se výrazně odlišovala od her podobného ražení.  

Prostě pohodička, která milovníky žánru jednoznačně nezklame. Pak už je to jenom o tom, jak moc si na ty specifické herní mechaniky zvyknete. Jak moc si zvyknete třeba na to, že než objevíte teleport, dost se naťapáte. Nebo že kapacita lektvarů je deset a přes ně nejede vlak. Nebo, že je vlastně nezbytné vylepšovat postavu ne jen podle toho, jak chcete, ale jak Vám dovoluje oblečení, které si kupujete. Nebo, že se tu neustále respawnovují nepřátelé a tak Vás tu nejednou krát dokáží perfektně otrávit. Vše se navíc odehrává v jednom jediném městečku, ze kterého pak dál děláte výpady do různých okolních částí, které sice nejsou daleko, ale mnohdy to průběh hry dost zbytečně prodlouží.  

Jinak ale levelování je poměrně zábavné. Ze začátku je hra hodně kecací. Možná tak moc, že Vám vlastně příběh bude dost jedno. A tak to je. Jedno mi vlastně byl i v průběhu celé hry. Nijak zvlášť jsem ho neprožíval. Prostě jsem postupoval dějem a čekal, kde na mě vypadne zase nějakej jinej sráč, který má nálepku Boss, a který Vám nedá spát, dokud ho neudoláte. Poslední souboj byl třeba docela peklo. I když pořád platí fakt, že čím víc se boj bude opakovat, tím rychleji najdete mechaniky, jak každého udolat. Chce to jen čas.  

Nakonec jsem se u hry zasekl více, než jsem čekal. Plus mínus něco přes dvacet hodin, a to jsem se s tím úplně nemazal. Naopak jsem to sekal co to šlo, abych se dostal co nejrychleji nejdál. I tak to ale byl příjemný zážitek, setkání s něčím novým, do té doby neznámým. Něco, kvůli čemu stálo za to být opět součástí Retro klubu a i když se do tohoto světa pravděpodobně již nevrátím, jsem rád, že jsem se o něčem takovém dozvěděl. Bavilo mě to, a to je podle mě to jediné, opravdu podstatné.
+14

Closure

  • PC 80
Closure je spojením plošinovky a logické hry. Hlavním prvkem je práce se světlem. V tomto světě totiž neexistuje nic, co není osvětleno. Každá plošinka, kterou je třeba přejít, každé dveře, které chcete otevřít, je nejprve nutné zhmotnit pomocí světla. K tomu hra nabízí několik způsobů - zdrojů světla. Nejčastější jsou jakési světelné koule, ale postupně narazíte i na reflektory nebo něco jako zrcadla. Celý příběh je rozdělen do tří světů a každý přináší nové prvky a tím trochu jinou hratelnost. Po jejich dokončení se odblokuje závěrečných deset úrovní, z nichž ty poslední jsou delší a náročnější. Obtížnost je většinou celkem rozumná, ale čas od času nějaká úroveň umí pořádně potrápit. Obzvláště když se snažíte sbírat i bonusové můry, to jsou pak nějakou část opakoval hodně krát.

Celá hra je kompletně černobílá, což výborně dokresluje atmosféru hrátek se světlem. Svět také působí melancholickým dojmem, který se hodí k bezeslovnému zvláštnímu příběhu i závěru. Potěší možnost se kdykoliv vrátit do již prošlých světů a úrovní, není tak problém si vše zkompletovat i v pozdější fázi. Za pozornost také stojí komentář od vývojářů.

Aktuální verze dostupná na Steamu je již druhou inkarnací Closure. Původně šlo o flashovou záležitost, kterou jsem si původně spustil jen ze zvědavosti, ale nakonec také dohrál. Jde totiž o hru, která má sice stejné principy, ovšem jiné úrovně (i když pár jich určitě poznáte) i hlavní postavu. Některé prvky jsou ještě jednodušší, třeba klíč nemůže propadnou do prázdnoty a tím vám zablokovat postup. A většina pokročilejších mechanik ve hře také není. Přesto jde o příjemné prodloužení herní doby, pokud vás plnohodnotná hra bavila a určitě stojí za vyzkoušení. V pozdějších úrovních také umí dost potrápit a řešení bývá často trochu jiné. Celkově tak hru určitě doporučuji ať už v jedné nebo druhé verzi, ale nejlépe v obou.
+14

Terminator: Resistance

  • PC 85
Nadhodnocení hry? Stoprocentně. Ale mám k tomu jasný důvod. Je to přece Terminátor. Ten, kdo vyrůstal v 80tkách a 90tkách, tak tomu tenhle název nemohl uniknout. A ačkoli nejsem políben hrou z roku 95 (tuhle chybu chci napravit) tak tohle mne prostě dostalo. Filmy opravdu mám rád a prostě ta atmosféra, jak na vás dýchne, úplně cítíte smrad laser pušek, terminátorů a všeho.

Jasně, na hře jde cítit ten menší rozpočet, ale Teyon se toho zhostil naprosto perfektně a s láskou a já byl okouzlen. Ale abych tu jen nechrlil chválu, nějaký rez jako maj terminátoři, má i hra. Od dabingu, který občas pokulhává, přes animace obličejů až po chování AI a pro mne i konec. Ten mohl být trochu lépe zpracovaný, ale co, ne každý umí konec jako Cameron.

Každopádně po delší době FPS, která vzbudila ve mne vášeň a budu muset si těch FPS zahrát daleko víc, aby tahle vášeň opadla.

A co tu máme dál? Padlý policajt, který je předělaný na robota. Kde jsem to jen....

Pro: atmosféra, pocta filmům, zbraně, je to prostě terminátor, délka hry, znovuhratelnost, možnost voleb

Proti: chování AI, konec hry, občas pokulhávající dabing, animace obličejů

+14

TOEM

  • PC 85
Adventura stylizovaná do černobílé? Proč ne? Od prvních okamžiků jsem ze hry cítil, že je nenásilná a svým způsobem intuitivní. I proto jsem si k sobě vzal své dva malé pomocníčky, se kterými jsme si prošli celou hrou společně.

Příběh je celkem jednoduchý, hráč se musí ujmout dospívající postavy a vydat se na cestu na vysokou horu a vyfotit zvláštní jev jménem TOEM. Cesta to však není přímočará, je potřeba v každé ze zastávek pomáhat místním obyvatelům a postupně dostávat razítka, která vedou k možnosti se přesunout autobusem zase o něco dál. Jednotlivé úkoly jsou někdy celkem snadné, obvykle nebyl problém získat požadovaný počet razítek pro cestu dál. Avšak dokončení všech úkolu ve všech městech bylo někdy i náročnější. Asi nejvíce jsme se zapotili ve velkoměstě. Nakonec jsme to ale zvládli a nejednou jsme se nad řešením problémů i zasmáli.

Neméně zajímavá je i poslední bonusová lokace, která se zpřístupní až po dokončení základní příběhové linky. Ta mě bavila ze všech asi nejvíc především díky střídání dne a noci, kdy se jednotlivé lokace a někteří jejich obyvatelé malinko pozmění či se objeví nové možnosti řešení problémů.

Hra je stylizována s jednou výjimkou do černobílých barev, což mi ze začátku přišlo podivné. Nicméně jsem si na to velmi rychle zvykl a vlastně mi to později krásně sedělo ke stylu, jak je svět vykreslen. Hudba se taky příjemně poslouchá, ale nebylo zde nic, co bych si zapamatoval.

Hry od Amanita Design mají u mých dětí novou konkurenci! Já i ony jsme si hraní skvěle užili a hru tak můžu vřele doporučit a to nejen pro děti, ale i pro dospělé, kteří mají v oblibě oddechové adventury.
+14

Phantom Fury

  • PC --
F jako Phantom
 
"Smíšené" steamové hodnocení Phantom Fury (FF) je přehnaně neutrální. Nemám problém vyhodit 20€ za hru, ve které můžu trhat toaletní papír po jednom dílku. Až maniakální interaktivita je srovnatelná s těmi největšími tříáčkovými gamesami. Např. voda v akváriu s každým průstřelem mění svou hladinu - úplně jako v RDR2, když jsem prostřeloval sudy. Akorát teda v FF úplně chybí jakékoli zvuky pohybu ve vodě, ať už při plavání nebo při chůzi v zatopené místnosti. A vlastně i to plavání je jakási zvláštní levitace v prostoru, bez nutnosti hlídat si kyslík. Ale kdo by to řešil, když si můžu v pouťovém automatu vytáhnout plyšáka.

Phantom Furz
 
Po každém spuštění je potřeba přepnout klávesnici na anglickou, aby fungoval výběr zbraní na číslech, což se docela hodí, protože třeba pro kuši stačí jen třikrát zmáčknout čtyřku, což je stejná klávesa i pro těžký kulomet, lehké uzi a hyperblaster. Naštěstí se nepřátelé často zaseknou v myšlenkách a já mám tak dost prostoru přepínat klávesnici a vybírat zbraň i během přestřelek. My boomeři jsme byli vytrénování rozebrat kuličkovou myš, vyčistit ji, zase složit a sejmout týpka, který se po celou tu dobu snažil získat aspoň jeden frag. Ale není to tak těžké ani pro generaci Z, na Hard by to dal i H34D. Ukládání funguje oblíbeným autosavem, který nám kdysi ve střílečkách dost chyběl. Není nad to, když se hra občas uloží.

"Fantom Fury? we have Half-Like at home!"
 
Až groteskní inspirace Half-Lifem hře nijak neškodí, právě naopak. Bere si z něj to nejlepší. Autoři do FF navrstvili takovou hromadu odkazů a okopírovali tolik nápadů, že jsem si tady připadal jako doma. HEV oblek v dámském podání s prsními košíčky ještě nikdy nevypadal lépe, hornet gun (aliení rukáv střílející mouchy) už má konečně pořádný damage a ventily se taky ještě nikdy neotáčely tak hezky. Pixel art ždíme Unreal Engine 4 na maximum a fyzikální engine dokáže zázraky. Třeba akcelerovat hlavní postavu půl kilometru do dálky, z blíže nespecifikovaných příčin. Nebo podržet minibosse zaseknutého do pouliční lampy, aby se moc nehýbal. 

"Občas jsem si říkala, že jsem se asi dostala mimo mapu, ale naštěstí to jen blbě lícovaly textury."
- Shelly B. 

FF přináší mnoho zajímavých lokalit s krásnými výhledy a také části s lehce přehlédnutelnými aktivními prvky. Né že by ty podmořské, laboratorní, podzemní, tovární nebo kancelářské komplexy byly zase až tak moc komplexní, ale přeci jen je občas potřeba spustit nějaký ten hůře viditelný ventil nebo čudlík, popř. najít ty správné dveře pro další postup. Dokonce se mi podařilo i na chvíli zakysnout, jako za starých časů! Všeobecně bych nedoporučoval být příliš kreativní ve venkovních prostorech, protože díky velké otevřenosti a snadné přístupnosti některých nepřístupných míst není vůbec těžké si rozbít skriptování, přestože se autoři snažili využít sílu neviditelných zdí na maximum.

Rapier Fury 

O pilotování leteckých prostředků ve střílečce nikdo nestojí a pasáž s helikoptérou je on-rail shooter jízda na horské dráze, jestli né epická, tak minimálně epičí. Naopak plně ovladatelná je malá ponorčička, která sice moc epičí není, ale zase je možno malými torpédky střílet houfy malých mozečků s ocáskem a protože na cestu není moc vidět, je k dispozici malý pixelártový sonárek. Jako první si hráč vyzkouší řízení jeepu v otevřené krajině, která je sice prázdná, ale jeep je nezničitelný a jak by řekl Rapier: "ovládá se jen o trochu víc blbě, než v Halo".

Upgrady jsou k ničemu, ale zase je jich hodně. Zbraní je hodně, ale často jsou k ničemu a některé jsem vůbec nepochopil. Naštěstí to zachraňují klasiky jako Loverboy, Motherflakker nebo ikonická pistole Johna Blada ze SiN, která trhá nepřátelé na kusy stejně dobře, jako dobře mířená paragánská padina mezi voči (bionickou paží). Ke konci už to level-designeři trochu flákali, naštěstí je všude hodně spawnujících se nepřátel, vyskakujících ze všech děr a směrů (takže výběr zbraní připomínal hraní na zobcovou flétnu na piku).

Devadesátkový Wrath: Aeon of Ruins jsem musel opustit pro strašlivou nudu, FF dopadl tak jak dopadl... proč mám takový blbý pocit, že GRAVEN od těch pazdrátů ze Slipgate Ironworks bude hattrick zajímavě vypadající, ale herně nedomrlé gamesy.

Hodnocení: podprůměrně smíšené
+14

Gold Rush!

  • PC 70
Po půl roce herního sucha jsem se rozhodl vrátit ke kořenům. Pustil jsem se do jedné zapomenuté Sierrovky, kterou jsem měl nainstalovanou už asi tři roky. Gold Rush! je na DH opravdu neprozkoumaná - komentáře 0, diskuse 0, dohrání 0, jedno hodnocení, pravda, 100% a jedno video. Je vidět, že se místní adventuristi do Zlaté Horečky moc neženou, proto připadla čest prvního komentáře právě mě.

Téma Divokého Západu bylo ve hrách vždy opomíjeno. Za sebe jsem s touto tématikou zkoušel snad jen Billy the Kid Returns, což ale není adventura. Proto pro mě bylo toto téma z hlediska hraní lákavé. Hlavní hrdina Jerrod Wilson se v roce 1848 v Brooklynu rozhodne jít po stopách svého ztraceného bratra a zúčastní se zlaté horečky, která toho roku vypukla v Kalifornii. Příjemnou změnou oproti ostatním hrám je cíl hry - zbohatnout. Jerrod nezachraňuje město, Ameriku, planetu, syna, taťku, psa, kočku, ale chce zlato, a chce ho hodně. Jedná se o sympatický cíl hry v porovnání se současnými herními i filmovými klišé (s výjimkou Redneck Rampage, tam se hledalo prase).

Sierra dodala svůj dobový standard. Hru ovládáme prostřednictvím dobře fungujícího parseru, pohyb postavičky zajišťuje numerická klávesnice. Hra je z roku 1988, takže z hlediska technologie jede hra stále v EGA a stále na starším AGI engine. Zvuky to také nějaké má, ale jsou prezentovány pouze prostřednictvím PC speakeru. Hra je zkrátka k nerozeznání od svých tehdejších bratrů a sester - King's Quest 1-3, King's Quest 4 AGI verze, Space Quest 1-2 či Black Cauldron.

Hratelnost je podobná ostatním Sierrovkám. Cílem první části v Brooklynu je získání finančních prostředků k cestě na západ. Prostřední částí hry je samotná cesta do Kalifornie, přičemž si zde netradičně můžeme vybrat ze tří možností - lodní cestu přes Panamskou šíji, lodní cestu kolem mysu Horn a cestu dostavníkem. Tato možnost výběru je překvapivá, nevede však k různým koncům hry, neb všechny cesty vedou do Říma (respektive do Kalifornie), kde se stezky nakonec sejdou k finále hry, jehož cílem je nechutně zbohatnout (a možná i najít bratra, ale to není zas až tak podstatné). A co je sympatické - kromě intra je hra naprosto bez humoru.

Z hlediska hratelnosti je hra poměrně tuhá a klade hráči stupňující se odpor. Hra zahrnuje faktor času - ceny nemovitostí se v čase mění (k horšímu), loď vám může odplout, dostavník ujet. Přiznám se, že jsem si dotyčné pasáže raději zopakoval, než bych řešil, zda jsem nebo nejsem v dead endu. Brooklyn je ještě OK. V následující fázi již přitvrzuje (zvolil jsem cestu Panamou), přičemž konečné rozuzlení v Kalifornii už je slušně drsné. Na rozdíl od King's Quest 1 se mi nepodařilo umřít na první obrazovce. Na druhé už však ano a ten kočár mě pak žvejknul ještě několikrát. Úmrtí jsou i jinde během hry na denním pořádku a místo vražedných schodišť se Sierra tentokrát vytasila s vražednými žebříky - z těch jsem letěl minimálně 10x. Kromě úmrtí nás mohou okrást banditi, což sice Jarred přežije, ale hráč raději zakouzlí kouzlo "F7-restore game".

Hra poměrně zapadla. Oproti sériově vyráběným Questům nemá žádného dobového následovníka, což je možná škoda, protože prostředí divokého západu volá po modernějším (ideálně SCI) zpracování. Modernímu hráči bych hru příliš nedoporučil, sám se již cítím zkažen modernou jako Indiana Jones 4, King's Quest 6 a před koncem hry jsem s ní už celkem bojoval, jakožto i s myšlenkami "no nevykašlu já se na to"? Uvažoval jsem i o dojetí ostatních dvou cest, ale nenašel jsem v sobě dostatek morálky. Alespoň zatím ne. Současná omladina se hře zdaleka vyhne, archeologovi hra nabídne standardní chod ozvláštněný rozdělením cest ve druhé třetině hry.

Pro: Tři cesty ke stejnému cíli, bez humoru, standardní Sierrovka své doby.

Proti: Standardní Sierrovka své doby, žebříky, ke konci dost tuhé.

+14

Cat Quest

  • PC 65
„Mňáááááu!“.  

Ne, nebojte. V této hře se sice mňouká, ale také se tu normálně lidsky mluví. Vlastně to tu působí úplně normálně lidsky, jen s tím rozdílem, že místo lidí tu máte v hlavních rolích kočky všemožných i nemožných odrůd. Pro kočkofily povinnost.  

Cat Quest je dle názvu kočičí RPG. Jednoduché kočíčí RPG, které lépe, než na počítači, vyzní spíše na mobilech popřípadě tabletech. Tam teda, jak jsem pochopil, bylo prvotně i určeno. Jedná se totiž o poměrně jednoduché, stereotypní, ale na první dobrou velice hezké RPG. Příběh, jádro hry, je poměrně jednoduchý, ale rychle chytne. Dostanete se do role hlavního hrdiny, který po vzoru japonských samurajů, nemluví. Jenže mu unesou sestru a tak začne jednat.  

V tu chvíli se objevuje velice hezká mapa, po které cestujete. Není úplně malá, ale ani úplně velká. Hledáte na ni vedlejší questy, opakovaně kosíte různé dungeony, abyste řádně zalevelovali. Pravda, že všechno se vesměs otravně dost opakuje. No a sem tam se dostanete k příběhu z hlavní kampaně, který Vás posune dál, k cíli záchrany sestry a souboji se zlotřilým kocourem Drakothem, který ji unesl.

Levelování je klasického charakteru. Bojujete, plníte questy, získáváte lepší oblečení, učíte se různé magické útoky. K mému překvapení to levelování docela i šlapalo. Takže se v průběhu hraní učíte pořád něčemu novému, ale k tomu děláte vesměs stále to samé. Třeba hlavní příběhová linka je tu poměrně strohá a bez levelování se k ní bohužel nedostanete.

No, pokud bych měl jet vlakem, metrem, autobusem a na zahnání nudy si tuto hru na mobilu pustit, nebudu váhat. Má jednoduchý koncept, který na tyto chvíle bohatě postačí k tomu, abyste se nenudili a zároveň Vám cesta z práce, popřípadě do práce, utekla. To je, řekl bych, i smysl mobilních her. Na počítač je to ale přeci jen krapet málo. Pravda. Nicméně pokud si chcete odpočinout, moc nepřemýšlet, hezky si odfrknout, hra toto taktéž splní měrou vrchovatou.
+14

Nioh

  • PC 80
Nioh se vůbec nijak nesnaží tajit tím, kterou úspěšnou sérií je silně inspirován. Fanoušci souls her tu budou jako doma. Přesto se zde však najde pár významných odlišností a originalit, které Niohu dodávají punc vlastní duše. Já osobně ze soulsovek dohrál zatím jen Dark Souls a nějaký čas jsem strávil i v Dark Souls II: Scholar of the First Sin. A přesto, že první zmíněný kousek považuji za jednu z nejlepších her všech dob, za odborníka souls her se tedy rozhodně nepovažuji.

Možná i proto mi Nioh hned od začátku připadal jako krásný svěží východní vítr s mnoha vlastnostmi a prvky, které už se ve hrách ze západu příliš nenosí. Mluvím tu teď především o důrazu na vysokou obtížnost, atmosféru a pár dalších věcí, které už se dnes dají jednoduše zařadit pod škatulku old school. Není žádným tajemstvím, že mi tento styl vyhovuje. Zvlášť pokud hra dokáže hráče odměnit za to, když ji hraje dobře a naopak tvrdě potrestat za jeho vlastní (často naprosto hloupé) chyby, což je přesně tento případ.

Hlavní devízou hry je naprosto fantasticky zpracovaný soubojový systém. Dosud jsem nehrál hru s lepším soubojovým systémem, který by mi dával tolik chtěnou satisfakci. Tento systém je poměrně složitě rozpracován a větví se do několika článků, které je potřeba se naučit. Naštěstí Vás hra všechno prostřednictvím svých tutoriálů zcela pochopitelně naučí a brzy se tak můžete stát velice schopným samurajem či ninjou, v mém případě kombinací obojího.

Na rozdíl od Souls her tu máme mnohem přímočarejší podání příběhu - lore není třeba studovat z videí na youtube nebo z popisků předmětů. Nutno však dodat, že příběh tu tvoří pouze jen takovou kulisu, která v té záplavě mnoha nejrůznějších postav občas znatelně ztrácí na přehlednosti. Často jsem měl pocit, že tomu chybí celistvost a ucelenost. Každopádně musím ocenit hezky zpracované cutscény a profesionální dabing.

Nioh mě tedy ve výsledku velice překvapil. Šel jsem do něj s tím, že dostanu béčkový Dark Souls. Po dohrání ale tento pocit nemám, Nioh je v mnoha ohledech značně originální a skvělou hrou. Často jsem si sice z hlediska audiovizuálního zpracování případal, že hraju PS3 hru, na hratelnost, o které to celé je, to však vliv nemá. Doporučuji všem fanouškům Souls her, stejně tak všem haterům tohoto subžánru - Nioh totiž některé věci dělá jinak v tom smyslu, že by i těmto hráčům mohl nabídnout desítky hodin kvalitní zábavy.

Herní výzva 2024 - kategorie. č. 9 - Ztraceno v překladu - Hardcore

Pro: soubojový systém, obtížnost, návykové

Proti: audiovizuální zpracování, příliš mnoho lootu - příliš mnoho času nutného k jeho managementu, menší diverzita nepřátel/lokací

+14