Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

AI: The Somnium Files

  • PS5 70
Somnium Files je mou už asi pátou hrou od scénáristy Kotara Uchikoshiho. Bohužel jsem si potvrdil, že kvalita jeho titulů má sestupnou tendenci. Přechod z vizuálních novel k 3D adventurám příběhům, které chce vyprávět, nesvědčí.

Hratelné sekvence se v AI skládají ze dvou částí. Nejčastěji si staticky prohlížíte okolí hl. postavy, detektiva Dateho, a prokecáváte lidi. Tady není moc, co hodnotit. Prostě klikáte na aktivní předměty/osoby, dokud si neodemknete další lokaci. Zajímavější částí pak je ponoření do myslí a snů jednotlivých postav. Ocitnete se v podivné lokaci a hráč má šest minut, aby se dostal k závěru a zároveň zisku nějaké té důležité informace, přičemž každá provedená akce stojí nějaký ten čas. Zásadní problém vidím v tom, že většinou tyto akce nedávají smysl a dostat k cíli jde pouze stylem pokus-omyl.

Po Zero Escape sérii se dostáváme k poněkud skromnější detektivce. Malý počet lokací a postav je spíš ku prospěchu věci. Z jediné vraždy se postupně propletete až ke komplikovanějšímu případu. Škoda, že není řešení o něco lepší. Konkrétně, když se, zhruba ve dvou třetinách hry, dozvíte jednu zcela klíčovou informaci, tak se většina rozdělaných záhad vyřeší tak nějak sama. Zbytek děje dojede pouhou setrvačností ke konci. A vůbec minimální využití flowchartu zamrzí.

Najdete se i dost pozitivních prvků. Postavy jsou zábavné, několik dobrých momentů, většinou povedený humor a třeba i první třetina hry je v zásadě dobrá detektivka. Celkově ale převládá zklamání, zvlášť s přihlédnutím k předchozím dílům stejného autora.
+12

Summer of '58

  • PC 60
Já mám ty hry od EMIKA_GAMES docela rád. Ono se tomu moc vyšší hodnocení dát nedá, ale je to slušná práce. Je to fajn v rámci horrových indie her, alespoň je tam vidět snaha.

Ono je dost vidět, že to dělá jeden člověk. Většinou je tam jeden/dva prostory které se dost opakují a jsou tam různé děsivé zvuky, lekačky a tak dále. Má to i poměrně dobré achievementy. Ty hry občas trochu působí stylem, že autor se hlavně trénuje v programování a chce si něco přivydělat, a poměrně to za to stojí.

Přesto je zde pár problémů. Z jeho tří her je tohle druhá, v které se na začátku nové kapitoly restartuje veškeré nastavení - grafika, rozlišení a tak dále. Musíte to tedy vždy nastavovat znova. Především ze začátku musíte po každé cutscéně hledat znova kameru a slovník, který potřebujete ke čtení nalezených textů.

Hra se totiž tentokrát odehrává v rodné zemi autora, Rusku, a ačkoliv je to i v angličtině tak tentokrát se rozhodl to pojmout trochu jinak, a originální texty jsou v azbuce zobrazují se vám se slovníkem v angličtině.

Příběh je tak trochu.... nedokončený, mám ten pocit, je toho hodně k domýšlení. Ačkoliv smutné a mrazivé jako vždy.

Obecně ale platí, že jsem se docela bál, tohle zas EMIKA_GAMES umí. Udržuje vás v nejistotě a přitom to nejsou úplně laciné lekačky.
+12

20XX

  • PC 45
20XX není první hrou, která mě hned při úvodu upozorňuje na to, že jestli mám konzolový ovladač, tak ať neváhám a okamžitě hraju s ním. No a jelikož jsem neposlouchal, stihl mě hbitý trýznivý ovladače prostý trest. Aby mě to ale tolik nemrzelo, na truc jsem jí to osolil v hodnocení.

Plošinovky jsou v dnešní době ve formě, co si budeme nalhávat. Dobré plošinovky nicméně potřebují dobrý nápad, atmosféru, určité kouzlo, díky kterému ji budete hrát s chutí a rádi budete dějem prostupovat dál. Ve 20XX tvůrci tohle všechno vynechali a svojí hrou se orientovali na odkaz osmdesátých let - se vším všudy.

Takže v praxi to znamená, že myš tu postrádá smysl (když už teda nezapojíte ovladač) a vše se odehrává na klávesnici. Na ní to, vzhledem k faktu, že hra byla zřejmě vyvíjena právě pro ovladač, není úplně jednoduché. Kór když chcete někam skočit a potřebujete se rozeběhnout. Když už ale tohle přijmete, tak si budete muset zvyknout na ledabylé prostředí, grafiku, skillování, které jaksi přichází náhodně, vylepšuje Vaši postavu a posouvá Vám ji dál. No a k tomu všemu posloucháte tóny 16ti bitových melodií, které vzhledem k dnešní době docela táhnou, ale právě vzhledem k dnešní době k nim potřebujete nějakou nástavbu a ne, že budete poslouchat hity, které opravdu v osmdesátých letech hrál někde v zapadlém americkém maloměstě jeden z mnoha herních automatů, na které kde kdo jen tak nezapomíná.

20XX je spíš jednohubka, tak bych ji vnímal já. Když se do ní pustíte, dohrajete ji za pár chvil, nic zásadního. To, že hra disponuje multiplayerem je sice fajn, ale vzhledem k její oblibě jsem nenašel jedinou místnost, kde bych se mohl vyřádit s někým jiným z okolního světa. Jako jednohubka dobrý, ale jako porovnání s dnešními nápaditými plošinovkami zatraceně tristní. Nic, co byste dřív už nezažili a nic, co byste museli mermomocí chtít si zahrát.

Pro: Největší plus hry je odkaz na staré herní automaty a sérii Mega Man.

Proti: S tím ale pramení to, že vše je totálně tristní - boje, bossové, grafické prostředí, hudba...tedy o ničem.

+12

The White Door

  • PC 70
Je to už nějaký ten pátek, co jsem The White Door dohrála. Celkově to nebylo špatné, typická hororová atmoška od Rusty Lake tu moc není, spíš je to takové znepokojující jako každé druhé pseudo psychologické středisko ve fikci.

Náplň hry ani příběh nepřekvapí a spíš než pro náhodné kolemjdoucí hráče, je tohle spíš hra pro fanoušky Cube Escape her. Je to spin-off a jako samotně stojící hra to asi moc neohromí. I samotný Robert Hill je takový nemastný neslaný ne/hrdina a na Dalea nebo kohokoliv z Vanderboomových a Eilenderů to prostě nemá. Ze všech her z tohohle vývojářského studia je tahle hra nejslabší (hlavně, když člověk bere v potaz to, že se jedná o plnohodnotnou hru).

Vyloženě nemám, co extra vytknout ale ani ve mně nezanechala žádný dlouhotrvající dojem.
+12

SnowRunner - Season 5: Build & Dispatch

  • PC --
Jen co by kamenem dohodil od nedávno anektovaného Krymu, leží oblast Rostov a řeka Don. A město s originálním názvem Rostov na Donu. O sněhu si tady můžou nechat jen zdát, na druhou stranu tu není nouze o kaluže hluboké několik metrů a neprůjezdné hromady kamení rozsypané na hlavních silnicích. Ani bych nedokázal spočítat, kolikrát jsem vysypával popelník i s nákladem na korbě. 

Build & Dispatch obsahuje pouhé dvě malé mapy, bez větších převýšení. Úkolů je spíše méně, ale jsou o to více těžké. Hlavně pak finální dovoz boileru do továrny Tatra se může jevit jako jednoduchý job, ale dostat ho ladně na širokém návěsu skrz úzké koridory továrny je praktické nemožné bez glitchování.

Né všechny úkoly jsou na mapě aktivní hned, ale některé se aktivují až poté, co splním jiné zakázky, spolu zdánlivě nesouvisející. Předně, získání dvou nových Tater je naprosto debilní. Ta první, Tatra Force 815, je zahrabaná na smetišti mezi velkými balvany. Investoval jsem spoustu času a zdrojů, abych ji vykopal a ve skutečnosti bylo potřeba nejprve splnit úkoly bokem, než se balvany zázračně vyzmizely a já mohl Tatru vytáhnout ven. Problém je, že hra o tom nijak neinformuje. Podobná situace je potom s Tatra Pheonix - sice jsem ji našel, ale nemohl jsem ji opravit a začít používat. Zaktivovala se až po splnění několika jiných úkolů. 

Obě Tatry mě dost zklamaly. Dostaly schopný a silný jeřáb, ale jsou limitované množstvím attachmentů. Pouze vysoké sedlo, žádné speciální úpravy a ačkoli mohou být v reálu nezmary, ve Snowrunneru jim to příliš nefunguje. Force má příliš nízko položený čumák, díky čemuž si docela často tleská ve vzduchu zadními koly, když se instantně zastaví v menší příčné strouze na cestě. Pheonix je na tom o něco lépe, pokud použiju zvýšenou úpravu předního nárazníku. Dokonce, má jako první truck ve hře, natáčecí všechny nápravy, takže se dokáže otočit na pětníku. Je velmi schopná v lehkém terénu i sněhu, ale její úzké a malé 47" kola si neporadí s hlubší bažinou. O to více úsměvně působí rádoby kopřivnický test track, na kterém se obě Tatry rozbijí jak dětské hračky. 

Celý Don region jsem dohrál se sebezapřením. Zatím ho považuju za to nejhorší, co v rámci DLC vyšlo. Odměny za úkoly a dokonce i za výzvy jsou naprosto směšné a prakticky jsem si tam ani nedokázal vytvořit finanční rezervu. Cokoli jsem získal, obratem letělo do pohonných hmot a oprav. Navíc jsem měl pocit, že je celé DLC tak trochu zabugované - příkladem budiž Arctic, který se mi zázračně objevil ve výčtu vozového parku. Vypadalo to, že pokud jej v Donu najdu a vyprostím, můžu si ho nechat. Jenže to tak vůbec nebylo a Arctic, po zatažení do garáže, zmizel. Některé úkoly viditelné na mapě nešly vůbec aktivovat a jiné měly vadný překlad... tenhle start druhé sezóny se příliš nevydařil.
+12

Epistory: Typing Chronicles

  • PC 85
Epistory: Typing Chronicles mi byla doporučena jako krásná a naprosto skvělá hra. Kousek mi byl ukázán a potom přišlo „Hle, mám ji na Steamu, tak si ji zahraj, pokud tě zaujala.“. Jsem tu a píšu tuhle recenzi, takže zaujala.

Když jsem hru spustil, okamžitě jsem ji přenastavil do češtiny. I přes to, že jsem byl vystaven psaní písmen, která mě zdržovala (ó, ň, ť, atd.).

Hned ze začátku jsem byl okouzlen přenádhernou a originální grafikou, stejně tak jako herním světem. Je krásně barevný, rozmanitý a otevíráte si ho hezky postupně, takže něco přesně pro mě.

Protagonistkou této hry je neznámá blonďatá dívka, která tento origami svět zkoumá ze hřbetu tříocasé lišky. Nejenže je to pro mě naprosto dokonalé spojení herních postav, ale ještě k tomu používá jako zbraň sílu slov. Dokonalost.

Místo meče a štítu musí tedy hráč využít své psací dovednosti a psát slova tak, jak se zobrazují na obrazovce. Někdy jsou kratší a někdy jsou, řekněme, velmi dlouhá, viz „PNEUMONOULTRAMICROSCOPICSILICOVOLCANOCONIOSIS“ (ano, to tam opravdu je, mám screenshot :D), která dala zabrat i mně, a to umím psát všemi deseti.

Pro mě je Epistory mistrovským dílem, které si zaslouží velké uznání. Při hraní jsem nevnímal čas, ztratil se v již zmíněném světě a kochal všemi nádherami okolo sebe. Hra mě unášela na prazvláštní vlně klidu a uchvácení, což se mi ještě u žádné hry nestalo. Určitě si zaslouží váš herní čas a já si ji rád brzy zahraji znovu.

Pro: Poutavost hry, přenádherná grafika, příběh, různé druhy magických dovedností

Proti: Malá rozmanitost nepřátel

+12

Crusader: No Remorse

  • PC 75
Crusader No Remorse je dalším akčním kouskem, který mě záhadně minul v jinošských letech :-) Příběh křižáka, přidajícího se po neuposlechnutí rozkazu k rebelské straně a rozhodne se vykostit výzkumné stanice, sabotovat a zdemolovat vše, co přijde pod ničitelskou ruku.

Vizuál je poměrně povedený na svou dobu, se spousta detailů v rámci mapového prostředí jednotlivých levelů - počítačové terminály, kódované dveře, minová pole, laserové zábrany, teleporty a různorodými protivníky ať už z masa ( kteří se dají likvidovat municí nebo blasterem ať už přímo na cíl nebo s využitím příhodně postávajících barelů s kyselinou či výbušninou ) nebo z kovu ( v rámci kráčejících dvounožných robotů. všudepřítomných senzorů pohybu, kamer obranných systémů ). Oblíbenou činností bylo vypustit na cíl kamaráda "pavoučka".

Po úspěšně dokončené misi se dá dáchnout na rebelské základně, doplnit munici, pokecat se šéfem Maxisem nebo s ostatními členy odboje - nicméně nedá se čekat všeobecná obliba, protože jak to tak bývá, mezi nimi je krysa - celkově to vidím na lehounký nadprůměr, Crusader No regret si určitě nenechám ujít - 75 %

Pro: prostředí, detaily, příběh

Proti: monotónnost a délka levelů

+12

Twelve Minutes

  • XboxX/S 65
Moje pocity jsou rozporuplné a tak trošku na houpačce. Když vyšel první trailer tak jsem si řekl: Jo, tohle by mohlo být zajímavé. Včera jsem hledal nějakou hru do Herní výzvy a vzpomněl jsem si na tuto, navíc je v Game Pass, tak ho zkusíme.

První pocity po zapnutí byly špatné. Věřím, že myši se to ovládá lépe, ale na ovladači jsou tyhle point'n'click adventury vždycky takové divné. Později jsem se s tím trošku sžil, ale... Nejvíc otravné mi připadalo, když už hraju stejný loop po několikáté, tak zrychlování dialogu je stylem "klikej jak blbec tlačítko A". To mi přišlo dosti otravné.

Příběh má nakonec zajímavou zápletku, myslel jsem si, že je to celé trošku jinak. A konec si vybere každý dle sebe, nebo si projde všechny.

Pro: námět, příběh

Proti: ovládání, opakující se dialogy bez možností rozumného přeskočení

+12

Chicken Police

  • PC 90
Úvodem je třeba podotknout, že zařazení mezi vizuální romány je naprosto výstižné. Pokud by někdo očekával klasickou adventuru se všemi souvisejícími herními mechanismy, mohl by být poměrně zklamán. Hádanky se v celé hře dají spočítat na prstech jedné ruky, interakce s inventářem prakticky neexistuje, kombinování/používání předmětů vůbec. Veškerá herní náplň se tak sestává z rozhovorů a zjišťování informací, hledání klíčových stop případu, výslechů svědků a hledání vzájemných souvislostí. Připravte se tedy, že budete číst. Hodně číst. Ale to vůbec nevadí! Protože atmosféra díky netradičním a originálním hlavním postavám (lidským tělům s různými hlavami zvířat), výborné hudbě i povedeného dabingu přímo tryská z monitoru.

O příběhu je lepší neprozrazovat příliš mnoho detailů. V roli kohouta Sonnyho, člena dříve legendárního policejního dua Chicken Police, toho času postaveného mimo službu, kterého opustila žena s potomkem (uvést dítětem by v reáliích tohoto světa nebylo úplně přesné), který našel zálibu ve whisky a zbývá mu do důchodu 121 dní, se po návštěvě tajemné ženy (ehm) pouštíme do posledního případu kariéry. Na tuto cestu přibere svého bývalého parťáka Martyho, s kterým se po celou dobu vzájemně špičkují. Jejich vztah však prochází vývojem i s ohledem na jednu nešťastnou událost z průběhu jejich dřívější kariéry. Při svém pátrání narazí na spoustu starých známých, kteří jim pomohou posunout se v případu případu, stejně jako na postavy, o kterých doposud pouze slýchali.

Zdůraznit musím perfektně propracovaný svět, jehož geografické i historické detaily jsou nám postupně odkrývány v nalezených informacích. Stejně tak jsou zajímavě vykresleny vztahy mezi jednotlivými zvířecími druhy žijícími v zdánlivém poklidu v jednom městě. V soužití různých druhů je možné spatřit alegorii na některé problémy současné doby, zejména pak xenofobii a různé formy elitářství… naštěstí nijak aktivisticky, tudíž tím není rušen celkový zážitek ze hry.

Obtížnost je velmi nízká, víceméně je nemožné zakysnout, což je však ku prospěchu věci, neboť není narušena atmosféra. Herní doba je okolo deseti hodin, což považuji za optimální, neboť jednak po celou dobu hra neztratí tempo a současně není zbytečně protahovaná. Všem milovníkům románů s temnou noir atmosférou můžu návštěvu Clawville doporučit a vůbec bych se nezlobil, pokud bych se na místo činu opět vrátil v nějakém pokračování, klidně i z dob největší slávy této policejní dvojky!

Pro: Atmosféra, hudba, dabing, propracovaný svět, optimální délka.

Proti: Možná by těch hádanek a obecně adventurních prvků mohlo být přeci jen o něco málo více...

+12

Blood Stone 007

  • PS3 80
Pro mě je Blood Stone zapadlým klenotem z éry Daniela Craiga. Originální příběh vás v téhle střílečce z pohledu třetí osoby zavede do řady atraktivních lokací. Začínáte v aténské Akropoli, fanoušky Srdečných pozdravů z Ruska potěší výlet do Istanbulu, a pokocháte se také ohňostrojem no nočním nebi Monaka. Parádní špionskou atmosférou na vás dýchne mise na Sibiři, kde musíte infiltrovat sklad biochemických zbraní, a jako ve skutečném velkofilmu si budete připadat při návštěvě obřího akvária v Bangkoku.

Chybět nemůže ani úvodní titulková scéna a famózní song I’ll Take It All od zpěvačky Joss Stone, která svůj půvab a hlas propůjčila hře i pro ztvárnění bond girl. Jo a hlavního hrdinu si samozřejmě namluvil sám Craig a nechybí ani Judy Dench, čili ve všech směrech byla tomuhle videohernímu projektu věnována špičková péče.

Na internetu ostatně najdete spoustu povzdechnutí ve smyslu, že tohle měl být film. A to je to nejdůležitější – celý příběh je s Craigovou sérií silně propojený, což vám dojde ve chvíli, kdy se doslechnete o jakémsi děsivém muži na pozadí všeho, co se děje... Není jmenován, ale modří už vědí, přitom do jeho oficiálního "představení" v tu dobu zbývalo ještě 5 let! Proto si Blood Stone na časové ose můžete skutečně zařadit mezi Quantum of Solace a Skyfall, a stane se tak dalším (a plnohodnotným) střípkem do celkové mozaiky Craigových bondovek.

Dobové recenze hru do nebes nevynášely, většinou dostávala průměrné hodnocení 5-6 z 10, ale obecně ji fanoušci agenta 007 dodnes považují za vydařené dílo a dokonce v komentářích volají po remaku. Blood Stone měl smůlu, že byl vydán zrovna v časech po rozpačitě přijatém Quantum of Solace. Série prožívala ústup ze slávy, proto i slabé prodeje rozhodly o tom, že zvažované (a snad i původně ohlášené) videoherní pokračování nebude.

Říkám škoda! Protože i když hratelnost není vždy dokonalá, jde o vydatnou porci (kvalitní) bondovské akce a zábavy, kterých mimo filmy zas tak moc nevzniklo.

PS: Další mé recenze nejen na hry najdete na Instagramu, profil instageek_cz , díky!:)

Pro: Filmová atmosféra, atraktivní lokality, příběhově doplňuje Craigovu hlavní sérii bondovek.

Proti: Levely, kde něco řídíte, byly sice nadupané akcí, ale technická stránka trochu drhla.

+12 +13 −1

World Racing 2

  • PC 50
Konečně zase jednou otrávený komentář. Je větší sranda je psát, než ty pozitivní.

Předchozí díl byl až na pár detailů skvělou závodní arkádovkou a se správným nastavením i drobnou simulací. Že se v něm jezdilo jen s Medvědy vůbec nevadilo, grafika byla špičková a možnost ježdění si jen tak v otevřených mapách byla taky fajn věc. A možnost si po procentech nastavit, jestli se mají auta chovat arkádově nebo simulačně byla k nezaplacení.

World Racing 2 pokračuje v nastoleném trendu, jen daleko hůře. Ale začnu těmi pozitivy. Grafika je o fous lepší, auta se neomezují jen na Mercedesy, značek a modelů je tu mnohem více, včetně Škodovek. Jsou tu 4 nové velké mapy, okruh Hockenheim a testovací okruh. Zvuky aut taky znějí o něco líp. A tady pozitiva bohužel končí.

Co nám z prvního dílu zůstalo, je to nejhorší menu, které jsem kdy ve hře viděl. Nepřehledné, nelogické, ovládá se div ne půlkou klávesnice. Naštěstí po nastavení všeho potřebného už není nutné se v něm moc hrabat. Kromě kariéry, která je za trest, tak dalšími možnostmi je klasický single race (závod, knockout, time tiral), joyride (volná jízda), testovací jízda na okruhu a "offroad" checkpointové závody. A myslíte si, že můžete po startu hry rovnou skočit třeba do knockoutu? Kulové dámy a pánové.

Pain in the ass kariéra je totiž nutnost. Při jejím průchodu získáváte měnu speedbucks, za kterou si pak odemykáte úplně všechno. Auta, tratě, barvy, disky... a jelikož na začátku nemáte nic, tak je nutné se pro začátek alespoň částí prokousat. A teď bych ještě měl vysvětlit, proč je tak strašná, důvody jsou dva. Prvním je neskutečně nevyvážená obtížnost. Rubberbanding je tu neskutečně okatý, ale pouze v jednom směru a asi nemusím říkat, ve kterém. Jak se někde zbrzdíte, už zbytek nedoženete ani s raketou v zádi. A pokud jedete jak polobozi, stejně máte soupeře pořád za zadkem. V jedničce byla možnost si obtížnost kariéry nastavit, tady to samozřejmě nejde (pouze pro single race).

A tím druhým a daleko podstatnějším je to, že pro kariéru si NELZE upravit jízdní model, který je natvrdo nastaven na arkádu - a bohužel v tom nejhorším slova smyslu. Spousta jiných her, které si nehrají na simulaci (Forza Horizon, Grid), mají jízdní model nastavený skvěle, takže je zábava to hrát. Tady je to srovnatelné se středověkým mučením. Auta drží jak přilepená, takže v první klopené zatáčce se prakticky zastaví. Brzdy mají 2 stupně - nula a ruční brzda na steroidech. Nějaká plynulá jízda? Ani ho... Hra totiž nedetekuje triggery na Xbox controlleru, takže tlačítka. Volant jsem kvůli tomu ani nevytahoval. Sice je v nastavení možnost zapnout / vypnout jakési Arcade plus, ale žádný rozdíl jsem nepozoroval.

No a takhle odjezděte 71 závodů... upřímně, já to dodnes nedal. A kromě toho soupeři jezdí jak jisté domácí zvířectvo, takže do vás bourají vesele a hádejte, kdo za to dostane penalizaci? :-)

Co hru naštěstí zachraňuje, je právě joyride a samostatné závody (které si tedy nejdřív spolu s auty musíte odemknout). Tady už si lze nastavit jízdní model do přijatelných mezí a hned je to úplně jiná hra. Závody se rázem stanou zábavnými, soupeři jedou tak, jak jim dovolíte a frustrace je pryč. Jenže s tím bohužel i nějaká motivace hrát dál, protože i kdybych se donutil tu kariéru dojet, tak budu pak tak otrávený, že hra poletí z disku. Ale aspoň se na ní pěkně kouká a potěší malé detaily, jako např. při průjezdu vysokou trávou vidíte v dalším kole přesnou dráhu, kudy se jelo. Model poškození taky vypadá lépe, než v předchozím díle, ale sešrotovat auto do nepojízdného stavu by nezvládl do půl hodiny ani slepec s parkinsonem.

Takže bohužel naprosto promarněný potenciál a stokrát raději se vracím k prvnímu dílu. U WR2 to vždy dopadne tak, že si vyjedu tak 5000 speedbucks, odemknu pár aut, tratí, chvíli jezdím a konec.

Pro: Grafika, mapy, joyride, slušné množství aut, možnost nastavit jízdní model a obtížnost v single race

Proti: Kariéra, jízdní model v kariéře, nevyvážená obtížnost, kariéra, nefér soupeři, menu, kariéra

+12

Horace

  • PC 70
"Hele, ty! Co to znamená "H"? Horác? Židli pro krále, Horáci, a snídani! Pan Nejmilejší si přeje pojíst."

Znalí jistě pochopili, že se jedná o hlášku ze světa Červeného trpaslíka. Když jsem Horace hrál, neustále jsem si ji opakoval. Bavila mě ta paralela. Že by Horace byl králem pixel artu současnosti? Těžko říct, minimálně se o to ale více než dost snaží.

Když jsem Horáce instaloval, předpokládal jsem, že se bude jednat o plošinovku na pár hodin. Netušil jsem ale, že u ní ztvrdnu na více, jak dvacet hodin, a ještě mě to bude bavit. Tvůrci Paul Helman a Sean Scapelhorn tu za pomocí pár dalších kamarádů stvořili postavičku robůtka, kterého vytvořil starý pán, aby na tom světě neumřel tak nějak sám. Jenže on pak opravdu umře a Horáce si začnou přehazovat různí, nutit ho do úkolů, které jednou působí zábavně, ale určitě ne dobrácky, aby se námět nakonec stočil do zachraňování světa.

Příběh je hlavní devizou této plošinovky. Zároveň také ale jejím úskalím. Ve 22 kapitolách se totiž setkáte s tolika videi, které můžete přeskočit jenom po domluvě se hrou v nastavení. Jenže to by zase byla škoda, protože pořád je nutné zmínit, že je příběh hlavní devizou hry. Je to s ním tak padesát na padesát. Příběhy ve hrách vyhledávám, ale tady mě ty nekonečná videa neskutečně nebavila. Nebylo výjimkou, že někdy jsem se zasekl i na 10 až 15 minut, abych shlédl jedno video. Hra toho tedy chce sdělit opravdu hodně, jenže v tomto případě je méně rozhodně více. Mnohé odkazy na staré Hollywoodské filmy té doby nicméně pohladili mé filmové srdce. To je třeba uznat.

Co se týče herních mechanik, tak tady nevím, kde vlastně začít. No, tak snad u samotného Horáce. Ten se po světě pohybuje jako v klasické skákačce. Za krátkou chvíli ale budete moci lézt po stěnách nebo stropech a pojem plošinovky tak získá naprosto nový, neotřelý rozměr. V tom určitě tkví jistá nápaditost, které ale v případě této hry rozhodně nebere konce. Když už Vás ale třeba na chvíli žánr plošinovky začne unavovat, hra přispěchá s minihrami, kterých je tu celej ranec. Jednak je tu arkádový dům, kde si můžete zahrát celou řadu automatových her. Není to ale nutností, protože během hry se setkáte s takovými klasikami jako je Pong, Space Invaders, Donkey Kong, Pac Man, Závody a já vlastně ani na první dobrou nevím, co ještě. Ve hře toho je tolik, že oči z toho kolikrát přecházejí. To jsem ještě nezmínil ani to, že v jistém momentu ve hře máte volný prostor pohybu napříč čtyřmi městy a ostrovem, odkud pochází Váš starý pán. Takže vy můžete jak pokračovat v příběhu, tak se volně pohybovat po světě a sbírat odpad, což si Horace sám určil za své životní poslání. Za to si pak můžete kupovat různá vylepšení, která se rozhodně hodí. Nicméně i zde bych se možná nebál zmínit, že v případě této hry by méně bylo rozhodně více.

Horace je určitě unikátní záležitostí. Je vzorovou hrou, která odkazuje jak na osmdesátá, tak na ranná devadesátá léta. K tomu nabízí velice pěknou pixel artovou grafiku, kterou v roce 2019 oceňovala nejedna komise pro nejlepší hru roku 2019. Osobně jsem si jí užil, ale kdyby všeho nebylo tak strašně moc a herní doba od takové, na první dobrou, jednohubky, nepřehoupsla dvacet hodin, asi bych se bavil i více.

Pro: Asi nejzajímavější pixel art záležitost, která kdy vznikla. Obsahuje v sobě totiž vše, co si pod tímto pojmem představíte.

Proti: Jenže více je v tomto případě méně. Obsah bych klidně okleštil a ve výsledku by se nic nestalo.

+12

Dungeon Siege: Legends of Aranna

  • PC 70
Datadisk vychází z principů i grafiky základní hry a nijak zvlášť se od ní neliší - máme zde opět nevýznamný příběh (znovunabytí jakési hole), akčnost a lineární průběh, je tu ale cosi, co mě nutí k mému hodnocení původní hry (65%) přidat ještě kousek navíc - tím je jednak určitá atmosféra, téměř melancholická, daná jak posmutnělými lokacemi (jeskyně, hřbitov), tak především hudbou, což je z mého pohledu ten hlavní důvod, který nakopává mé výsledné procento vzhůru. Zejména v jeskyni, kde do hudby zasahují vzdálené ozvěny hlasů, nářků a stenů, se mi líbila nejvíc - bohužel v soundtracku zrovna tahle pasáž není obsažená, bylo by to skvělé hudební pozadí pro jeskyně v Dračím doupěti.

Pro: hudba, atmosféra

Proti: lineárnost, příběh

+12

Serial Cleaner

  • Switch 85
Naprosto jednoduchá ale takřka dokonalá – jednoduchá premisa, jednoduchý pravidla, ale obtížná cesta k úspěchu. Samotná hratelnost není nijak výjimečná – zkuste zkřížit zeleného bareta z Commandos a přidejte špetku Hotline Maimi a nezapomeňte na doznívající duch hippies. Vy totiž nevraždíte – Vy jste uklízeč. Vaším úkolem je zbavit se těl, krve, důkazů. A nenechat se chytit.  Nejste tak cool jako Mr.Wolf a nemáte dobře fungující firmu jako má Charlie (ale vás taky neplatí zlatými mincemi), ale stejně jste žádaný, a zakázky se jen hrnou. A že je co uklízet. Sedmdesátá léta mají mnoho ikonických masakrů a autorům tak nechyběla inspirace. A pokud vám ani 20 misí spojených nečekaně smysluplným příběhem nestačí, dostanete Nášup. Deset bonusových kol inspirovaných známými filmy a naplněných odkazy na ně. A stylové obleky taktéž filmové provenience navrch.

Já si hru užil, bavil jsem se příběhem, bavil jsem se odkazy na reálné ale i filmové události a neskutečně jsem ocenil vyprávění příběhu. Pocitově jsem celou dobu balancoval mezí tím, zda jsem hybatelem děje nebo jen sleduji cizí příběh. A ke hře to sedlo.

Dostal jsem mnohem víc, než jsem od podobně jednoduché hříčky čekal a neskutečně se bavil.

Pro: Nádherná stylizace. Grafika, hudba, odkazy …TOP

Proti: Furt je to jen uklízení…

+12

Dungeon Siege II

  • PC 50
Dvojka Dungeon Siege je velmi podobná jedničce, ostatně vyšla nedlouho po ní. Základní principy hry se nemění, přesto došlo k několika změnám, které hře určitě neprospěly.

První věc: obtížnost. Hrál jsem na střední, ale bylo to v podstatě o řezání másla nožem - nepřátele byli nudní, bez výzvy, bez radosti nad vítězstvím. Měl jsem sice plný batoh lektvarů, ale používal jsem je jen výjimečně. Bohužel, i lektvary jsou o ničem - na rozdíl od jedničky, kdy vám dolily životy či manu, zde pouze jejich nabytí zrychlují, takže když už se dostanete do potíží, moc vám nepomohou.

Druhá věc: očarovávání předmětů. Nově si můžete běžný (neočarovaný) předmět vzít do města, přidat ingredience, a hle - máte kouzelný předmět. Stejný, jako vám vypadne z každé druhé truhly. Naprosto zbytečné, po druhém pokusu jsem tuto funkcionalitu ignoroval.

Třetí věc: questy. Ty vás mnohdy posílají již na probádaná území, akorát těžko hledáte, kde je ten skrytý pramen. Okolo vás se pohybují nepřátelé, které nudně kosíte po desítkách, a je to jen o tom najít to konkrétní místo. Zářný případ je quest "Duchové Aranny", který vás vrací daleko zpátky a je neskutečný opruz procházet dávné lokace se slabými soupeři znovu. Proč to, proboha?

Čtvrtá věc: družina. Zapomeňte na osm členů jako v jedničce, tady na první dohrání budete mít maximálně čtyři. Budiž, nevadí. Plusem je, že můžete mít zvířecího společníka, ovšem když ho vykrmíte na určitou úroveň, jeho další vývoj už běží velmi pomalu. Můžete si koupit silnějšího, ale já chtěl prostě mít svého vlka...

Pátá věc: hudba. Velký sešup dolů. Po datadisku k jedničce je to velmi citelné. Jedná se jen o jakýsi doprovod na pozadí, který hru nijak neobohatí.

Šestá věc: specializace vývoje postav. O ničem. Ta prvotní je omezená, dále se nevyvíjí, ale stejně má větší efekt, než ty ostatní, na kterých budete pracovat zbylých 80% hry. Toto není naplnění RPG hry.

Poslední věc: inflace předmětů. Narážíte neustále na pojmy "skvělý luk", "raritní meč", ale obojí je podprůměrné. Je to, jakoby bylo všechno smetí nadzvihováno do nebes. Opět: proč to?

Nechci, aby mé hodnocení dvojky Dungeon Siege vyznělo nějak negativně - není to špatná hra. Je poctivě udělaná, prostá bugů, přesuny družiny jsou bez komplikací, i přes nevýrazný příběh a lineárnost si tato akční hra může najít své příznivce. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že se jedná o sešup dolů oproti předchozí verzi. Trojka pak už i v oficiálních recenzích sklidila spíše kritiku a hrát ji už nehodlám. Škoda - není to špatné, ale ani dobré. Prostě průměr, čemuž odpovídá i mé hodnocení.

Pro: prosto bugů

Proti: změny oproti prvnímu dílu

+12

Lust for Darkness

  • PC 60
O Lust for Darkness jsem slyšel už nějakou dobu zpátky a letos vydané Lust from Beyond mi ji jen znovu připomnělo. Když jsem ji pak zahlédl ve slevách na Steamu, rozhodl jsem se ji konečně zkusit. Můj výsledný pocit je takový, že každý dobrý bod má nějaké své "ale".

Hra na mě od prvního momentu zapůsobila svou hutnou atmosférou a tajemnem, které bylo cítit na každém kroku. Byl jsem zvědavý, kam celý příběh bude směřovat a co všechno se dozvím o samotném kultu. Bohužel musím říct, že i přestože jsem otevřen příběhům, kde si divák či hráč musí pár věcí domyslet a číst mezi řádky, tady těch získaných informací bylo opravdu až příliš málo a většina těch vyčtených z různých cárů papírů nebyla až tak zajímavá. Jejich hledání bych též označil za dosti rozporuplné. Hra si totiž není úplně jistá, které předměty vás má nechat zvedat a prozkoumávat. Když jsem viděl knihovnu, ihned mě napadlo, že bych tam mohl něco najít. S žádnou knihou ale nešlo interagovat. Když jsem pak přišel do kuchyně, mouku šlo v pohodě zvednout a prohlédnout si jí. Celé to pak působí o dost méně přirozeně, když zkrátka intuice nefunguje.

Co se mi na druhou stranu velmi líbilo byl kontrast mezi naším světem a Lusst´Ghaa, ze kterého jsem měl díky riziku smrti stejně nepříjemný pocit, jako zažíval hlavní protagonista. Tento pocit postupem času ale klesal, protože lokace, kde mě mělo něco nahánět, začaly být dost prokouknutelné. Vždycky tu navíc byl nějaký velký objekt, jenž stačilo oběhnout a vydat se pak směrem, kam jsem chtěl, příšera zkrátka neměla šanci. Na konci hry byly pak pro změnu případné smrti dost k pláči, protože jsem si měl pravděpodobně vycucat z prstu to, odkud na mě příšera vyskočí, když nebudu mít masku.

Ještě více frustrující byly ale plížící pasáže, kde vás zkrátka nesměl nikdo vidět, jinak jste si to mohli dát celé od posledního kontrolního bodu. O dost více by mě bavila kombinace zmíněných naháněček a schovávání, jak je to ostatně ve většině jiných hororovkách. Nebo by mi stačilo, kdyby měli nepřátelé jakýsi postupně nabíhající indikátor, že mě vidí, protože takhle bylo velmi komplikované odhadovat, kdy jsem už moc blízko a kdy ne. Samotné skrčení navíc nemá žádný efekt, jen vás zpomalí.

Ocenil bych také nějaký lepší indikátor vašeho šílenství a nějaký tip, jak nezešílet a dostat se do více bdělého stavu. V Amnesii se stačilo trochu nadopovat nebo koukat do světla. Tady jsem zkoušel se třeba odvrátit od děsivých či nepřirozených věcí, ale to nějak úplně nefungovalo.

Nakonec bych ještě zmínil pár technických nedostatků, jako slabší chvíle zvuku, kdy se z mých reproduktorů ozvalo podezřelé cvaknutí, jež bych rozhodně nenazval dobrým přechodem, nebo neskutečně kolísavou grafickou náročnost, kde má GTX 2060 místy neměla problém jet na nejvyšší detaily na stabilních 60 FPS, zatímco asi ve dvou pasážích se snímky držely jen velmi nízko nad 30 i s výrazně sníženými efekty. Což mi také připomíná, že i možnost nastavení grafiky by u takové hry mohly být výrazně širší.

Lust for Darkness je ve výsledku asi fajn jednorázovka, ze které asi nebudete v sedmém nebi, na druhou stranu ale nebudete přímo zklamáni. Vzhledem ke své délce navíc nezačne být úplně repetitivní a vše to uteče velmi rychle.

Pro: tématika, atmosféra, rozdílnost obou světů, prvotní strach z Lusst´Ghaa

Proti: nedostatečné odpovědi, předvídatelné naháněčky, plížící pasáže, technické nedostatky

+12

Apotheon

  • PS5 70
Co si budeme povídat, on Apotheon není rozhodně žádný vybroušený klenot. I léta po vydání je schopná hra padat, obsahuje pár nepříjemných bugů (nejhorší vám zabraní v získání některých trofejí na PlayStationu) a hlavně z počátku se i dost nepříjemně hraje.

Jenže na Apotheonu je také vidět srdíčko a unikátní přístup autorů. A to se počítá. Na první dobrou hra zaujme stylizací do antických fresek. Jde o fajn nápad a hlavně zpočátku tak vizuál působí až kouzelně. Bohužel se zvoleným stylem nechali autoři trochu svázat a jednotlivá prostředí působí dost uniformě a jednotvárně.

V jádru je Apotheon celkem jednoduchou skákačkou s místy až nepříjemným ovládáním. Soubojový systém, spočívající v mlácení/vrhání/střílení prakticky všeho, co zrovna přijde pod ruku, časem dostane hráč pod kontrolu a i přes svojí neohrabanost dokáže bavit.

Hra boduje zasazením (starověké Řecko já rád prakticky v jakékoliv podobě), navíc v nevídaném provedení. V kůži Nikandrea se vydáváte na pouť za svržením olympského osazenstva, jednotlivé světy i přes svoji zmiňovanou vizuální uniformnost dokáží překvapit zajímavým zpestřením hratelnosti (souboje s bossy se většinou neomezují na jednoduchou mlátičku) a díky tomu hra i přes svoji jistou trivialitu nesklouzává ke stereotypu. Naopak se vlastně celkem těšíte, jaká ozvláštnění hratelnosti autoři ještě připravili a časem neduhy v podobě divného ovládání a vlastně i gameplaye začnete vnímat spíše jako něco, co ke hře prostě patří. Ono se to vlastně celkem obtížně vysvětluje. Mám pocit, že Apotheon buďto po hodině odložíte (jako já před lety), nebo ho už prostě dohrajete (jako já nyní). Nebudete na něj sice vzpomínat na jako kdovíjaký majstrštyk, ale vzpomínat budete. A to se o všech hrách rozhodně říci nedá.

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 25. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Zasazení; zajímavý vizuální styl; soubojový systém ve své neohrabanosti nakonec baví; občasná zpestření hratelnosti

Proti: Nepříjemné bugy; uniformní prostředí; nezábavné popisky; místy frustrující; "nasírací" (před)poslední souboj

+12

Řež

  • PC 60
Na tento mnou skoro zapomenutý milník při cestě k hernímu dospívání jsem si vzpomněl před pár dny úplnou náhodou. Kamarádka sdílela na Instagramu příběh podbarvený chytlavým textem: „Já vám dááám, pod polštááář, bombu velkou jak dům,…“ Následoval flashback na doby dávné, kdy jsem většinu her tahal z cédéček, nikoliv z internetu. ŘEŽ byla jednou z těch her, které jsem si tajně instaloval (a odpoledne zase odinstaloval), aby se táta nedozvěděl, co to hraju za chujoviny. Tenkrát jsem se do hry dokázal opravdu ponořit ani ne tak pro její hratelnost nebo grafiku, ale především pro výše avizovaný soundtrack. Řezat nepřátelé za zvuku řízného českého punku byla úžasná jízda. Koneckonců jsem díky hře (a dokonalé Nazi-Czech) objevil Totální nasazení, na které dodnes nedám dopustit, ačkoliv punk rozhodně není má krevní skupina.<span class="Apple-converted-space"> 

Odporná, ale stylová grafika, nečekaně náročná obtížnost, nabušený soundtrack a vozíčkáři v šaškovské čepici. To je ŘEŽ!

P.S. Dodnes mám na záložním exteráku složku „Soundtrack hry Řež“.

Pro: Na poměry freeware zábavná hra, soundtrack

Proti: Žádný příběh, slabá grafika

+12

Orcs Must Die! 3

  • PC 70
Třetí velký díl série OMD rozhodně nevyžaduje znalost těch předchozích. Princip je stále stejný a vlastně vcelku prostý. Čekají nás hordy nepřátel a řada záhadných trhlin, jimiž procházejí. A právě to je třeba utnout, přičemž k tomu všemu slouží pořádná výbava pastí a dalších doplňků, magie nebo lze usednout do obléhacích strojů. <span class="thumbnail-source">Největší předností je samotná hratelnost, díky níž je Orcs Must Die! 3 zábavnou a návykovou hrou, čemuž přispívají i chytře navržené úrovně. Sama o sobě hra není ani nijak těžká, jedná se však o jeden z těch případů, kdy můžeme říct, že je lehké se ji naučit hrát, ale velice náročné ji zcela mistrovsky ovládnout. Bohužel nastanou i situace, kdy technické nedostatky začnou kazit samotné hraní. Stává se, že se nepřátelé zaseknou mezi pastmi, případně tam zablokují i vás. To pak většinou vede ke smrti, po níž se sice vzápětí znovu objevíte u trhliny, ale stačí i zacyklené omračování od zlobrů, aby se vám zcela rozpadla obrana a nepřátelé si to vesele namířili přímo do trhliny. V těsnějších chodbách se k těmto nepěkným hrátkám ještě často přidává poskakující kamera a zkáza je dokonána.

Zmínit musím českou lokalizaci od Filipa Ženíška, ale dojem z ní trochu kazí fakt, že si hra nedovede vždy s češtinou poradit, respektive s diakritikou. Jde-li však o samotný překlad, ten rozhodně potěší. Nepostrádá nic z nálady originálu, a tak jej lze kromě proklouznutí pár češtinářských chybiček jedině pochválit a ocenit.

Orcs Must Die! 3 není žádným novátorským titulem, nikdy tak ale ani nebyl prezentován. Sází na jistotu a výsledkem je velice povedená tower defense hra. Pravdou je, že se drží ve starých zajetých kolejích a vlastně to celé funguje i potřetí, respektive napočtvrté. Možná by ale nebylo na škodu, kdyby se přece jen v rámci vlastní série a po tolika letech a experimentování s free to play modelem pokusili vývojáři alespoň o pár inovací. Hra kvůli tomu působí spíše jako rozšíření druhého dílu a mnoho nového nepřináší. Ačkoli jí lze vyčítat nedostatek inovací, koncept stále funguje a samotná invence rozhodně nechybí. Nedá se jí upřít zábavnost, chytlavost a motivace k opětovnému hraní. Na druhou stranu se však potýká s problémy, které i v tom nejpromyšlenějším designu a gameplayi dokážou nadělat pěknou paseku. Hra tak občas nastavuje hráči nepříjemné bodáky, a i když nedělá vysloveně nic špatně, potěší zejména veterány a nováčky pravděpodobně aspoň na chvíli zabaví. Kreativní masakrování nejen zelených nepřátel je totiž nesmírně zábavnou a poměrně návykovou záležitostí i přes některá zaškobrtnutí, jichž se hra dopustila.

Více zde: https://www.vortex.cz/recenze-orcs-must-die-3/

Pro: zábavný gameplay a chytře navržené úrovně; rozmanitý výběr zbraní a pastí; výborný hudební doprovod a příjemný voice-acting; pěkná stylizovaná grafika; nenucená motivace; česká lokalizace

Proti: problémy s kamerou a zasekávání nepřátel v objektech; herní ekonomika a odměňování hráče; občas nedoladěné zvuky a animace; v podstatě nepřináší nic nového

+12

This Is the Police 2

  • PC 70
Ke hře jsem přišel spíš náhodou v nějakém bundlu. Obecně mi tyto klony XCOMu sednou a tématika policie pro mě není moc probádaná, takže jsem se těšil. Celkově se jedná o povedenou hru, která ale trochu ztrácí dech v některých aspektech, nejspíš hlavně kvůli malému a nezkušenému vývojářskému studiu.

Celá hra je zajímavým mixem různých herních stylů a hromady miniher, které občas působí velmi náhodně, nenabízejí nic moc navíc a vlastně nechápu jejich účel. Kromě strategické části s mapou, kde rozesíláte policisty na jednotlivé zásahy jsou zde ještě občasné taktické mise. Dále je zde celá řada různých prapodivností, jako blackjack s vaším donašečem, nutnost asi týden určovat jídelníček sboru pokud možno ke všeobecné spokojenosti, nebo třeba zvláštní soutěž s kap. Carterem. Na druhou stranu jsou zde také "policejní" minihry, jako výslech, vyšetřování, apod., které jsou povedené.

Taktické mise jsou prakticky vykradené z XCOM: Enemy Unknown, jenom totálně ořezané až na kost co se týče herních možností. Brzo jsem zjistil, že je nejsnazší maxovat u policajtů plížení a pobíhat po mapě a všechny omráčit. Později jsem bez vysvětlení přestal dostávat body, tak jsem už všechny jenom bodal nožem. Jediné kousky výzbroje, které můžete svým borcům určovat, jsou všechny určeny jenom k omráčení protivníka (obušek, taser, flashbang, paralyzér, pepřák) a vlastně nechápu proč je jich tu tolik. Dále pak mohou mít policajti odemčené všelijaké perky, z nichž si ale mohou nelogicky vybrat na misi jenom 4. Naštěstí jich je ale zase taky většina úplně k ničemu. No taktické mise nejsou celkově povedené, zato jich bylo ve hře taky překvapivě málo.

Strategická část je o dost lepší. Všelijaké zásahy jsou různorodé, občas se jedná o planý poplach, občas potřebujete poslat poldu kterému důvěřujete na nějakou špinavou práci. Musíte vysílat týmy, kde každý umí něco, posílat nováčky se zkušenými veterány, aby pochytili co nejvíce zkušeností, a také hlavně své nejchytřejší jedince nechat vyšetřovat složitější zločiny. Vyšetřování, kdy ze střípků informací, výpovědí svědků a různých indicií máte obvinit správnou osobu, byl pro mě asi nejzábavnější prvek hry.

Co hru zase ale sráží jsou někdy úplně náhodné události, kde vás hra nutí udělat rozhodnutí s naprostým nedostatkem informací a pak vám omlátí o hlavu následky. Někdy dostanete bizarně velkou odměnu, jindy vám absurdním způsobem někdo zemře, nebo vám rovnou odejde půlka sboru. Dělat rozhodnutí a pak nést následky zní dobře na papíře, ale tady prostě selhává provedení. Často nevíte o čem rozhodujete a hra se vám pak ještě skoro vysměje.

No a nakonec bych zmínil příběh. Ten je pro mě docela pozitivní překvapení. Hlavní hrdina je tedy od začátku nebývale nesympatický nerudný děda, ale bylo fascinující postupně pozorovat jeho naprostý rozklad osobnosti. Cutscény jsou trochu "hit or miss", většinou dobré, někdy trochu zvláštně napsané, ale výborně nadabované.
Bohužel jsem ale dost trpěl tím prostředím amerického zapadákova plného hloupých vidláků.

Podtrženo sečteno mi vychází dobrá hra, nijak zvlášť nadprůměrná, ale docela zábavná a obsahující některé zajímavé a neotřelé prvky (jednotlivé zásahy, vyšetřování,...).
+12