Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Silent Hill 2

  • PC 80
Pokračuji v dohánění restů a zatímco první díl téhle proslulé série mě překvapil tím, jak je stále v pohodě hratelný, od dvojky jsem už s ohledem na často absolutní hodnocení čekal o fous více. A také odcházím zákonitě mírně zklamaný. Ale jen mírně.

Začnu nejprve příběhem. Tvůrci rozhodně udělali krok správným směrem a zatímco v prvním díle se do hororového pekla hlavní postava přimotala vlastně docela náhodou, ve dvojce je to vyloženě osobní Silent Hill, kde je hlavní hrdina do jisté míry jeden ze strůjců. Nechci více spoilerovat, ale pro hráče to znamená především to, že je to daleko více deep psychologický horor, než béčkařská báchorka o pekelném kultu. Stejně jako u prvního dílu to ale hodně sráží amatérský voice-acting, na který jsem si až do konce hry nezvykl a často působil nechtěně směšně.

Hratelnost hráči trochu ulevila a tentokrát se dala celá hra s trochou snahy projet prakticky bez návodu. Méně bloudění, více intenzivních momentů. Pravdou ale je, že i tak mě ten občasný simulátor zamčených dveří unavoval. Není to úplně ten typ hratelnosti, co by mě uspokojoval. Změnou k horšímu je i soubojový systém, kdy nepřátelé vydrží přehnaně moc a často hráči jednoduše nezbývá nic jiného, než běhat sem a tam, kličkovat mezi kolíbajícími se monstry a pod nátlakem hledat ty správné dveře. A co si budem, po čase je to repetitivní až ubíjející. Na druhou stranu v momentech, kde hráče nic nehoní a hlavní slovo dostane příběh či jen prozkoumávání nějaké bezpečné lokace a řešení hádanky, je to fajn zábava. Kdybych mohl tvůrcům fušovat do řemesla, určitě bych zredukoval počty otravných nepřátel, ubral na dveřích, zkrátil chodby a stavěl hru převážně na adventuření a atmosféře.

A že atmosféra je tu fakt výborná. Zpočátku nejistá, trochu twin peaksovská (nahrávají tomu všechny ty mimoňské dialogy), ale čím dále se hráč noří do té pocitově skoro až lynchovské noční můry, tím intenzivnější a tísnivější to celé je. Mnohými oslavovaná hudba mě příliš neoslovila, ale sound design, ať je to šumění rádia či z hrozivých dálek linoucí se zvuk sirén, je perfektní. Dojde i na pár jump scarů (jednou jsem si fakt málem káknul), ale jinak je Silent Hill postaven především na plíživém strachu, kdy jsem netušil, co mě čeká dál a jak hluboko dokážu sestoupit.

Hrál jsem omódovanou Enhanced verzi hry a musím říct, že moddeři hru velmi slušně omladili a po technické stránce to jede jedna báseň (4k, 60 fps, ostrý obraz, přidaný efekt valící se mlhy). To, co ale žádný mód neopraví, je nutnost neustále srovnávat otravně neposlušnou kameru, která má stálé nutkání mířit naprosto opačným směrem, než potřebuju.

Silent Hill 2 jsem si docela užil, především depresivní příběh, který mě sice na zadek úplně neposadil, ale přesto mám z něj i několik dní po dohrání docela slušnou depku. Se samotnou hratelností už to ale tak slavné není. Minimálně méně roztahaný bludišťoidní design a citlivější práce s nepřáteli by tomu rozhodně prospěla.

Pro: psychologický horor a nekončící noční můra, podivnost, hádanky, příběh jako celek, sound design, velice obstojný vizuál (EE verze), dojemný konec (leave ending)

Proti: simulátor zamčených dveří, design ala roztahaná bludiště a dlouhé holé chodby plné nepřátel, kamera, zdlouhavé a toporné souboje, voice-acting a občas tupoučké dialogy

+24 +25 −1

A Day for Fresh Sushi

  • PC 40
Textovou adventurku A Day for Fresh Sushi vytvořila Emily Short v rámci soutěže Speed-IF pořádanou na IFMudu 16. dubna 2001. Dle zadání má mít hlavní postava fialovou barvu a v následujícím příběhu se musí vyskytovat kuchařská čepice, štěrk, něčí vítězoslavný návrat a zlá ryba. Čas na programování byl vymezen dvěma hodinami. Hru lze dohrát v zásadě během 4 tahů (krmení je schované v látce ve skříni), ale nabízí možnost, i v rámci takto omezeného prostoru, prozkoumat několik předmětů v místnosti - to vše za komentářů výše zmíněné otravné ryby. Tyto detaily načrtnou vztah malířky Britney a hlavní hrdinky i malířčin vztah k matce. Hru je těžké srovnávat s plnohodnotnými textovými adventurami (i obdobné Indigo je delší), ale jako náladotvorná skica o jednom salónu prozářeném sluncem může zprostředkovat několik úsměvných minut.
+12

Fade to Black

  • PC 60
Fade to Black, 3D pokračování úžasné plošinovky Flashback, jsem vždycky chtěl dohrát, ale vždycky jsem to vzdal hned na začátku, jako u spousty her, které mě prostě hned v úvodu odradí. Tentokrát jsem se kousnul a s pocitem, že se dovím, jak to s hrdinou Flashbacku Conradem dopadlo se do toho pustil.

Fade to Black začíná přesně na konci Flashbacku. Conrad zničil planetu Morphů a unikl ve své lodi, ale v neznámém vesmíru nezbývalo než se uložit do hibernace a doufat, že ho někdo najde. Po 50 letech bloudění vesmírem je nalezen, bohužel zrovna Morphy a uvržen do vězení. Morphové nezaháleli a podařilo se jim ovládnout Zemi, z vesmírné lodi Shadow jim vzdoruje jen hrstka rebelů a Conrad se po úniku z vězení přidává. Příběh je slušný, sledujeme rebely při snaze osvobodit Zemi, tentokrát se dočkáme uzavření a navíc je doprovázen parádními animacemi plnými akce a vesmírných scén.

Samotná hra bohužel zas tak úžasná není. Dvě věci, díky kterým jsem to vždycky vzdal jsou grafika a ovládání. Grafika je prostě odporná. Neinspirativní krabicoidní prostředí, hnusná barevná paleta, textury, prostě všechno. Chápu, že je to rok 1995 a že tehdy těch 3D pokusů moc nebylo, ale v porovnání s ostatními hrami toho roku je to prostě hnus na ntou.

Samotná hratelnost je third person akce, možná jedna z prvním a také jedna z mála, která vznikla před slavným Tomb Raiderem. Bohužel se to podepsalo na ovládání. To je neskutečně tuhé - šipkami se člověk otáčí a dopředu je běh. Občas potřebujete jen krok, ale něco jako chůze moc nefunguje, šipka dozadu není couvání, ale přikrčení se. To v celé hře nevyužijete, hodilo by se v soubojích, ale bohužel to při míření nejde. Souboje probíhají že jedním tlačítkem spustíte míření a šipkami se snažíte zaměřit nepřátele a dalším tlačítkem střílíte. Třetí tlačítko je pak na přebíjení. Něco zaměřit, natož trefit je umění, jde to naštěstí i myší, ale tam zas laguje střelba. Pokud chcete uhýbat, tak to jde zas jen na numerické klávesnici a pomalu.

Souboje jsou zkrátka peklem, navíc soupeři střílejí taky, občas máte různé poletuchy, které je těžké trefit, jindy potvory co vydrží 5-6 zásahů... a životy jdou do háje. Navíc nějakého chytráka napadlo, nacpat do hry plno nezničitelných potvor - golemové, věžičky, mechové, hlavní příšera. A tak střílíte a střílíte, než Vám dojde, že to nemá smysl a začnete prchat. Vtipné to je, když do Vás buší golemové, zatímco se snažíte řešit puzzle.

Abych je nekritizoval, tak ten zbytek je popravdě docela zábavný. Design levelů se povedl - sbíráte klíče, předměty, aktivujete zařízení pro postup dál, občas přijde nějaké puzzle, prostorový úkol (neviditelné stěny mě daly zabrat). Jsou tu různé nášlapné plošinky, vražedné sloupy rudého světla či bleskové podlahy, nebo lasery. Občas narazíte i na někoho živého na pokec. Explorace je fajn, stejně tak různé maličkosti - sbírání různých nábojů, štítů, skenerů. Funguje tu dobíjení energie na stanicích, ukládání je bez problémů, je tu povedená mapa. A kromě dějových animací je tu spousta death scén, které se spustí, pokud Vás něco originálně zabije. Asi nejvíce mě pobavilo zničitelné sklo na vesmírné stanici a následně vycucnutí ven.

Fade To Black není úplně špatná hra. Je tu slušně podaný příběh plný animací, dobře vymyšlená kola, jen to sráží mizerné ovládání a souboje a odpudivá grafika i na rok vzniku.
+16

Master Levels for Doom II

  • PC 75
Opatrně jsem přistupoval k datadisku k jedné ze stěžejních her mého dětství. Zdejší hodnocení naznačuje spíše zklamání a fakt, že jsem se o datadisku dozvěděl až mnoho let po vydání díky databází her, signalizoval, že Master Levels asi do světa díru neudělaly… Avšak k mému překvapení jsem byl překvapen. :) Master Levels plně dostávají svému jménu – je to Doom II, ale je těžší – je pro mistry? Na vyšší obtížnosti ano. Při nejmenším v roce 1995, kdy hráči ještě neměli neutuchající úkroky do stran a přesnou mušku tolik v ruce, musely působit Master Levels hrozivě. Jednotlivé levely začínáte pouze s pistolkou a všudypřítomnou chlupatou rukou s boxerem, přičemž nejednou se spawnete mezi hordu somráků s brokárnou, nebo i hůř – je to výzva. Fakt, že jednotlivé úrovně nedávají dohromady jednu ucelenou kampaň, mi vůbec nevadí. V původní hře jsem nějakou návaznost mezi levely také moc nevnímal...

Úrovně jsou navrženy někdy zajímavě a někdy až přehnaně komplikovaně. Pokud mi něco vadí, tak, aby v čistokrevné Doomovce, kterou Doom bezesporu je, utichla akce a já musel zoufale hledat neviditelný průchod do zdi nebo skryté tlačítko. Přiznám se, že jsem několikrát koukal do návodu – ne, že by hra byla až tak těžká, ale protože mi přišlo stupidní, se byť jen pár prázdných minut trápit v již vystřílené místnosti.

V každém případě, krásné čtvrt století po datu vydání a hra stále baví. Jsem si jist, že existuje řada povedenějších wadů, možná z větší části i těch neoficiálních, ale Master Levels nejsou žádné selhání. Možná Final Doom je brzy dokázal zastínit, a to jak počtem úrovní, tak i obtížností a zákeřností...
+17

Test Dopravního značení

  • PC 25
Nudná hra, která procvičí postřeh o něco lépe než testy z autoškoly. Divím se, že taková hra je vůbec na DH.
Ona to vlastně snad není ani hra. Hráno asi 5 minut, za tu dobu se mi opakovaly asi čtyři obrázky dokola.

Pro: Zajímavý nápad

Proti: Krátké, technické zpracování (hru je nutno pořád zapínat)

+12

Risen

  • PC 70
Návrat Piraní ke kořenům se poved. Je to taková hra středního proudu bez větších ambicí, kterých moc není a i přes tunu kompromisů jaké důslednější první dva G překračují silnější vizí, se jedná o poctivou práci. Pojďme se na Risen podívat konkrétně:


- Nejvíc z toho trčí souboják. Celá úvodní (ale dobrovolná - volnost pičo!) lokace moc nehýří atraktivitou questů, což jsem po G3 čekal, ale v prostředí tuctu špinavců chce hlavně hráči ukázat boj. Je skvělý a postavený na timingu - právě, že nejen vás, ale i oponenta, takže kdejakej brouk nebo prase dá spravedlivě zabrat plus všechny creepy (i v rámci jedné rasy) mají nějaká specifika (ghúlové rozbijí obranu ledovym kouzlem, gnomové mají hrozně rychlej útok, takže hrozí stun a z dálky vás neustále ruší v míření zbraní házením bordelu). Doporučuju spíš uskakovat do strany (klávesou a skokem, ne double tapem), než se furt krýt, protože s krytím máte nepřátele zalockovaný a pak je to moc drakonický. Co mi vadilo, že moc nefunguje parry. Teda na NPC jo, ale na ještěráky, kde je to mnohem kruciálnější už ne, protože protiútok je slabounkej i s tou nejlepší výbavou. Musíte do nic porád mrdat mocnýma sekama, poslouchat hekání borce a zenově reagovat na každou mikroanimaci abyste měli správnej timing pohybu i útoků. I na obtížnost normal docela závan starých, tvrdých časů.

- Obstojný, sprostý dialogy maskující ne zas tak kontextuální úkoly. „Co budeš dělat teď?“ posunovače, kioskový postavy sypající info z rukávu a spoustu dones Fido seznamů místo plnokrevného příběhu, ale obzvlášť v Přístavním městě se to docela rozjede (personal favourite: Situace kolem Patty a Legenda o Gyrgerovi kvůli prďáckýmu ártu na východním pobřeží). Dost daleko od scénáristicko - literárního přístupu a hutnýho dějovýho pozadí, který bych si představoval. Avšak hrdina má osobnost, takže průběh kolikrát vtipně reflektuje a obecně všichni hezky okecávaj - pravý opak G3 a o to Piraním šlo především.

- Pokud byl příběh slabší, tak lvl design určitě ne. Všechno to vypadá zajímavě. Bující flóra ve středu ostrova, město ve stylu Leonových westernů, všechna ta členitost ručního designu – fakt tvl, jestli chcete aby něco vypadalo vizuálně dobře, udělejte to pod úhlem, takže kopec – a i dungeony byly lahůdka. Zacyklené, velké na pohled a přitom bez nudnejch kiláků nevim kam du. S minimem prostých chodeb a maximem velkých jeskyň, dómů, poschodí, propastí a organického rozpadu. Z původního enginu zbyly bohaté barvy a pěkné efekty, tak si to užijete. Prostupuje to ta hovnařská (lidský rozměr) atmoška, kdy i v tý najzapadlejší šachtě můžete narazit na NPC se storkou o houbách. Průzkumníkův ráj naplněný originálním bestiářem (personal favourite: ghúl a elitní ještěran).

- Quality of life featury. Můžete. Mít. Bez omezení. Otevřenej. INVENTÁŘ! Nejsem schopnej vypočítat kolikrát mi zachránilo zadek, že jsem mohl běžet od monstra a zároveň bumbat lektvary; úkoly lze splnit bez zadání – dokonce až tak, že když mi do propasti spadli questový kostlivci, tak se potřebný itemy teleportovaly do kapes; na každym orientačnim bodu je postel, kde se dá vychrápat když v noci nic nevidíte (že Piraně nenapadne udělat nějaký mise jen na noc co?); přepínatelná obtížnost ingame; rychlá animace sbírání, pokud umíte tichošlápkovat; atd. 


Kompromis Risenu spočívá ve slabší koncentraci na obsahovou stránku věci. Když jsem pročítal dobové záznamy z fór, překvapilo mě že komunita se většinou na tohle ptá. Na árt, strukturu příběhu, bude to jako Gothic ve smyslu: můžu tomu fiktivnímu světu věřit? Tak bych čekal, že propracovanost story bude maximální a tady jsou přitom zveličené hlavně ty herní aspekty jako combat, levely a optimalizovaná grafika. Esteban nemá jak Goméz nádherný portréty s bastardím mečem a kurvama u nohou na stěnách a to je škoda. Navzdory úlitbě práci herního designéra.

Pro: Náplast na G3, která funguje.

Proti: Menší umělecká vize. Poslední kapitola měla mít ještě pár levelů před bossem.

+17

King's Quest VI: Heir Today, Gone Tomorrow

  • PC 100
Trochu jsem se bál znovu rozehrát KQ6. Koneckonců nostalgie dokáže být pěkná potvora a pro mne byl KQ6 jednou z prvních, ne-li úplně první adventurou, která se mi dostala do ruky. Ovšem tehdy jsem ji nedohrál, to až mnohem později. Po dnešním dohrání musím říct, že nostalgie nezkreslila nic. King's Quest je pro mne milník a jedna z nejlepších adventur, ne-li úplně nejlepší, kterou jsem kdy spustil.

Story goes on... Do hry nás přivítá několikaminutové intro, na kterém sice mírně zahlodal zub času, ale není to nic, co by zkazilo herní zážitek. Po Mordackově porážce se Grahamova rodina vrací zpět do Daventry. Princ Alexander se však vášnivě a na první pohled zamiloval do princezny Cassimy a chodí po zámku jako tělo bez duše, protože nikdo neví, kde její domov, ona Země zelených ostrovů, vlastně leží. Opět pomůže kouzelné zrcadlo, které ukáže druhou dívku ve věži v sérii a Alexander nasedne na loď a naviguje ji podle hvězd, které viděl ve vizi. V bouřce loď ztroskotá a Alexander se probouzí sám na pláži ostrova. V sérii jde už o jakýsi evergreen.

Postupem času Alexander navštíví všech pět ostrovů Zeleného souostroví a navštíví i Zemi mrtvých, ze které se s trochou štěstí a šikovnosti snad i dokáže vrátit. Spíše než pohádky se tentokrát tvůrci inspirovali pověstmi a dospělejšími příběhy, a tak na svém putování potkáme Minotaura i s jeho labyrintem, Krásku a Zvíře (to je obzvlášť dojemná část hry), Chárona a dokonce Abdula Alhazreda (sice není šílený, ba ani mnich, ale i tak se to počítá). Všechna prostředí jsou krásná, zejména Isle of wonders se tvůrcům opravdu povedl. A je zajímavé, kolik lidí si v dětství myslelo, že se dá nějak dostat do Šachovnicové země. Mě nevyjímaje.

Pojetím je KQ6 klasická point'n'click adventura. Vše je ručně kreslené a jak už u Sierry bývá zvykem, vše je také krásné. Tentokrát se poměje i posluchač, protože hudební soundtrack řadím k absolutním klasikám, zejména skladba "Girl in the tower" je nezapomenutelná.

Cca ve dvou třetinách příběhu se hra větví, takže se nedočkáme "jen" dvou konců, ale i úplně jiných úkolů a lokací. Osobně jsem horší konec dohrál jenom jednou, protože se tím člověk připraví o návštěvu Říše mrtvých a ta věru stojí za to. Hra je zakončena outrem, které sice není filmečkové, ale i tak přináší důstojné zakončení Alexandrova pátrání po Cassimě.

Nutno ještě říct, že jsem hru nikdy nedokázal dohrát na plný počet bodů a nepodařilo se mi to ani dnes. King's Quest 6 nevydává svá tajemství zadarmo a přestože ubylo náhodných úmrtí, nejedná se o jednoduchou hru, zejména kvůli přítomnosti dead-endů.

Má obava z návratu do Země zelených ostrovů se ukázala jako lichá. I nadále KQ6 považuji za jednu z nejlepších, ne-li nejlepší adventuru všech dob. Na tom nic nezměnily ani roky, které mi naskákaly do občanky, ani další dohrané hry, ani šedivé vlasy, které se mi začínají rojit na hlavě.

Pro: Všechno. Ale kdybych měl něco vypíchnout, tak skvělou hudbu, stylovou Zemi mrtvých a rozvětvení příběhu do dvou linií.

Proti: Cliffs of copy protection =)

+18

L.A. Noire

  • PC 100
Jak jsem psal u komentáře k Mafii, jsou hry jejichž první dohrání si budete pamatovat navždy. V drtivé většině případů je to proto že vás hra z nějakého důvodu abnormálně uchvátila. U mě a L.A. Noire to není výjimka i když si budu tento počin pamatovat i z jiného výjimečného důvodů a to proto že jsem hraní musel přibližně ve dvou třetinách cca na měsíc přerušit kvůli onemocnění Covidem.

Je páteční odpoledne a přesto že je konec února venku svítí slunce a je celkem příjemně. Já ale jako správný asociální pařan :) sedím za notebookem a hltám právě rozehranou detektivku ze 40. let minulého století. První mise je klasická „seznamovačka“ s mechanikami hry a netrvá dlouho a první důkazy jsou na světě. Cole Phelps vypadá na správného poldu a tak napjatě čekám co bude dál. Přichází i první akce a je to velmi zajímavé zpestření k průzkumnické práci na místě činu.

V akci bych vyzdvihl hlavně střelbu a s ní spojený systém krytí, za který by se nemusela stydět žádná vyloženě akční hra a v titulu který se považuje spíše za adventuru jde skutečně o nadstandardně zpracovaný prvek. U další akčnější složky hry, tedy automobilových honiček, to mám trochu složitější protože mi trvá docela dlouho než se sžiju s citlivostí řízení a zvyknu si na chování ostatních aut ve městě. Ale i to se mi po čase daří a i když bych mohl častokrát nechat řídit parťáka užívám si jízdu po krásném městě andělů sám. I když v pozdější fázi si kolegové přece jen zašoférují když se mi nechce jezdit za side questy z Hollywoodu až do centra :)

Grafická stránka je vůbec další super věc která mě nejednou posadila na zadek. Co mě nejvíc uhranulo bylo právě impozantně a mimořádně detailně zpracované město. Když si k tomu pak připočtete jeho rozlohu máme před sebou málem ne jen nějaký herní prostor ale rovnou simulaci. Tak rozsáhlá věc se asi ale téměř zákonitě nemohla obejít bez chyb a tak se sice jen zřídka ale přeci jen občas vytratí silnice nebo se pozdě načtou textury okolí.

Už teď to vypadá že výlet do policejního sboru je na vysoké herní úrovni ale věřte že ten největší triumf L.A. Noire se skrývá až v příběhu. Tak jak by to nakonec ve správné adventuře mělo být. Vše začíná u postav a to ať už příběhem provází či jen proplují a které jsou bez přehánění mistrovsky napsané a snad za celou hru jsem se nesetkal se slabým „hereckým“ výkonem. Nerudní ale poctivý parťáci na které budu dlouho vzpomínat, šéfové co musí bilancovat mezi spravedlností a politikou i hnusáci, zločinci a falešní přátelé ti všichni skládají dohromady úžasnou lidskou mozaiku se stylovou třešničkou na dortu ve formě až fanaticky propracované mimiky.

Dny se hrou mi plynou jako voda a každou volnou chvíli se snažím ponořit do tajů velkoměsta a všech jeho obyvatel prostřednictvím Colea Phelpse. Hrdiny jakého jsem ve hře ještě neviděl. Válkou zoceleného ale za jakýchkoliv okolností spravedlivého. Vždy v perfektně padnoucím obleku ale zároveň připraveného skočit za podezřelými i do městských kanálů. Uznávám že Cole během první poloviny hry působí trošku moc jako Mirek Dušín ale další čas ukáže že i on je nakonec jenom člověk a ne vždy se dobře rozhodne nebo udělá správnou věc. Zároveň ale předvede že i přes různá klopýtnutí nikdy není pozdě svoje chyby napravit a poučit se z nich. A to je odkaz který se ve hrách málokdy vidí za který tvůrcům upřímně tleskám. Válečný hrdina se postupně z pochůzkáře stává dopravákem pak detektivem atd. a s tím také stoupá i obtížnost výslechů a vůbec úspěšné uzavírání případů. Hollywoodská herečka totiž bude lhát mnohem přesvědčivěji než drážní dělník a najít dostatečně přesvědčivé důkazy proti organizovanému drogovému kartelu je těžší než proti chlapovi co chtěl utéct za milenkou a nafingoval tak svou vraždu za pomoci prasečí krve. Párkrát tak moje vyšetřování skončí i neúspěchem což ale aspoň vede k větší snaze příště získat víc důkazů, vést lépe výslechy a myslím že si tak postup nakonec i víc užít.

Přibližně po dvou třetinách hry ale přichází již zmíněná nucená pauza kvůli Covidu a starosti o spravedlnost v Los Angeles jsou tak to poslední co musím řešit a ke hře se vracím až po více než měsíční pauze. Dost jsem se obával že jsem z ní úplně vypadl a že bude těžké se vrátit do rozjetého vlaku protože právě v poslední třetině hry story nejvíc graduje a to i na osobní úrovni hlavní postavy. Už po pár desítkách minut se mi ale jak ovládání tak příběh vrací do mysli a musím tak opět pochválit vývojáře za to že udělali po všech stránkách tak silnou hru že vám ani tak nepříjemná věc, jakou Covid byl, nedokáže zkazit herní zážitek.

V poslední třetině jsou případy stále propojenější a zločin prostupuje už i samotné policejní řady a vysokou politiku. Na scénu nečekaně přichází i hra za další postavu což je vítané zpestření a vše nakonec vrcholí v úchvatném finále jak po příběhové tak po herní stránce. Sice ne vše nakonec dopadne dobře ale tak už to prostě v životě chodí. Když se nakonec ohlédnu zpět za celou herní dobou je příběh hrdiny Phelpse jednou úžasnou jízdou s fascinující cílovou rovinkou se kterou se může měřit jen málokterá jiná hra.

Je víkend a přesto že je květen venku je zima jako v únoru. Sedím u wordu, stále dokola poslouchám Menu Theme a psaním komentáře se s výjimečným titulem loučím. V duchu už se ale těším až si L.A. Noire zase někdy dám znova až se mi trochu vytratí z paměti. Vzhledem k tomu jakou silnou stopu ve mně ale hra zanechala to bude možná tak někdy v důchodu :) L.A. Noire je velmi komplexní hra která v sobě skrývá výzvu ve formě adventurního řešení případů tak akorát prošpikovanou skvělou akcí a vyprávěnou v krásných kulisách pamětihodnými postavami. S Colem Phelpsem, jedním z nejlepších videoherních frajerů vůbec, v jejich čele. Titul který by si měl zahrát doslova každý.

P.S.: Já si teď v sobě nechám ještě zážitek „doznít“ s filmy L.A.: Přísně tajné, Gangster Squad: Lovci Mafie nebo Černá Dahlia. A sorry že je to zas takový elaborát ale tenhle šperk si to beze zbytku zaslouží ;)

Pro: Příběh, postavy, grafika, akce

Proti: Nic, nothing, nada, nichts

+31

Mass Effect 3

  • PS5 --
Komentář se vztahuje k Legendary Edition, tudíž je ponechán bez číselného hodnocení.

Chtěl bych na úvod říct, že mám Mass Effect opravdu rád a hodně jsem se těšil, až si ho dám nativně na PSku a televizi a nebudu muset kvůli znovu-odehrání série sedat za PC. Pořád jsem byl ale docela v očekávání, jestli BioWare v této kolekci něco nezmrší a nezničí mi tím skvělý zážitek z této série, tak jak si ho pamatuju, když jsem ho hrál poprvé. Nakonec ve mně možná převládá drobné zklamání, které ale nepramení z toho, co BioWare pokazili, ale spíš z toho, co všechno neudělali. Přijde mi, že ME:LE mohl být mnohem lepší a polovina práce, kterou by si tato série zasloužila, zůstala nedodělaná. Na druhou stranu, nemůžu studio obviňovat z toho, že nedoručili, co slíbili. Věděli jsme docela přesně, co se změní, a co zůstane stejné. Já si jen myslím, že změny mohly být zásadnější a přijde mi škoda promarnit příležitost udělat z prvního dílu série kvalitativně rovnocenný díl, který by se vyrovnal druhému a třetímu dílu.

Termín "promarněná příležitost" podle mě perfektně vystihuje tento remaster prvního dílu. Remaster, který měl být podle mě remakem. První díl doteď stál hodně bokem od hratelnosti a kvality zpracování druhého a třetího dílu, a bohužel - bude stát dál. To, co je nakonec remaster, měl být podle mě plnohodnotný remake. Druhý a třetí díl dokázaly, že dokáží úspěšně odolat zubu času a i po takové době tyto dva díly vůbec nezestárly. To se bohužel nedá říct o prvním dílu. Tento díl bohužel zestárl. Hodně. Ať už to bylo zastaralé ovládací schéma, změna standardů v krycích střílečkách nebo nedostatečné zkušenosti týmu v level designu či při práci v UE3, na prvním dílu je vidět spousta porodních bolestí, které plynou z toho, že BioWare zcela evidentně neměl přesnou představu o tom, co ME bude. Jenže teď už víme, co ME je. Tak v čem je problém? Proč nevzít recept ME2/ME3 a uvařit podle něj ME:Remake se stejnými postavami a skvělým příběhem, který ale bude vypadat dobře a hrát se jako víno?

Ke změnám sice došlo, hlavně co se týče střelby a akce, ale přijde mi to žalostně málo. Na neuvěřitelně dementní umělou inteligenci nikdo ani nesáhl, přitom je to prvek, který bije do očí od první minuty a setkáváte se s ním prakticky celou hru. Když jsem u všeho, co bije do očí: grafika. 4K vypadá sice na papíře hezky, ale upscalované textury nejsou všechno. Vývojáři opakovaně používali superlativy, když nás lákali na nový systém nasvětlení scén, který je opravdu na první pohled "jiný", ne nutně ale vždy lepší. Stíny a světlo pořád na obličejích a zbroji vytváří podivné nevzhledné matlaniny a jediný díl, u kterého jsem si všiml, že nasvícení vypadá konečně dobře, byl až ME3. A to ani nevím jistě, jestli se jedná o vylepšený prvek, nebo takhle hra už vypadala předtím. Nechápu, proč všechny tři díly provází jeden identický model Sheparda, ale už ne modely ostatních postav, jako Liara nebo Garrus? A co ostatní modely, proč nevypadají lidé v prvním díle stejně jako ti v posledním? Evidentně to šlo udělat s Shepardem, proč ne s ostatníma?

Proč není v prvním díle přepracovaná naprosto příšerná mapa a systém navigace, aby se ve hře dalo vyznat, stejně jako v ME2/ME3? Proč první díl obsahuje pořád tak dementní systém výbavy a lootu, který vzal naprosto právem v dalších dílech za své a skončil v propadlišti dějin. Proč není místo toho ve hře k použití schopnost aktivní munice jako v ME2/ME3? Proč si můžu do hajzlu ve třetím díle nastavit v menu možnost skrytí helmy v dialozích, ale v prvním díle se to dělá v rámci výbavy a ve druhém to ani nejde?? Takhle bych mohl pokračovat ještě docela dlouho... moje pointa je, že BioWare měli šanci udělat ze všech tří dílů kvalitativně rovnocenné části epického příběhu, které by tvořily jednolitou, celistvou kolekci a zdánlivě se přiblížily formátu jedné hry o třech epizodách. Ale bohužel, i po takové době se jedná jen o kolekci tří her, z nichž první díl pořád stojí více či méně bokem těch ostatních.

Od studia BioWare už dlouho nečekám žádné zázraky, ale doufal jsem, že budu z kolekce ME víc nadšený. Pořád jsem si hraní užil, pořád mám tuto sérii rád, ale pachuť z polovičaté práce na prvním dílu mi zůstává na jazyku i po dohrání ME3...

Škoda...

Pro: Příběh, postavy, ME2/ME3

Proti: Odfláknutý remaster ME1, bugy a glitche napříč všemi díly, pořád hodně odbitý character creator

+17 +18 −1

NHL 17

  • PS4 80
A je to tu zas, MS v ledním hokeji. Krom fandění národnímu týmu u televizní obrazovky vždy navíc dostanu chuť zahrát si i nějaký ten virtuální hokej (na ten opravdový nemám vlohy). Letos jsem se k sérii NHL nakonec opravdu dostal.

Nejsem žádný zarytý fanda NHL ani jiných sportovních her. Kdysi jsem strávil hodně času u NHL 2001 a 2002 (odkaz), pak dlouho opravdu nic a aktuálně jsem se dostal k ročníku 17 (byl ve slevě). Tudíž moje hodnocení není nijak ovlivněno tím, zda každý rok tvůrci vydávají v podstatě to samé s minimem úprav, jelikož nemám s čím porovnávat. A upřímně ani nejnovější ročník nepotřebuji. Aktuální soupisky mě nezajímají, novinky v módu kariéra taktéž ne, jediné co chci je zahrát si jednu sezónu NHL za vybraný tým a pak hru opět odložit k ledu.

Naučit se dokonale ovládání není jednoduché a chce to opravdu cvik aby to člověku přešlo do krve. Kolikrát jsem se přistihl, že jsem začal během zběsilé akce mačkat tlačítko, které v ten okamžik opravdu nebylo ku prospěchu věci a spíše mi škodilo. Smířil jsem se s tím, že ze mě nikdy žádný profesionál nebude. Ale nevadí mi to. Hraji to jen pro zábavu (i když ne vždy se bavím) a na online zápasy se opravdu nechystám.
Umělá inteligence mi přijde někdy trochu hloupější, ale zase na druhou stranu mi hra přijde férová. Nemám pocit, že bych dostával nesmyslné góly, ale naopak, většinou za tím vidím svou chybu jako je například chybná přihrávka či chyba v bránění. To je vždy k vzteku. Naopak, když se mi povede pěkná útočná akce zakončená gólem, člověk skoro až prožívá euforii.
Grafická stránka mi přijde stále dost dobrá, a zda jsou tváře hráčů vymodelovány téměř až fotorealisticky či ne mi je jedno.

Když to shrnu, hra mě baví. Mé hodnocení se tak úplně nevztahuje na hru jako na celek, jelikož jsem sváteční hráč jemuž stačí odehrát si sem tam nějakou sezónu a vše ostatní je pro něj nezajímavá nadstavba. Nevidím ani důvod k tomu si v dohledné době kupovat nový ročník, protože mi toho nenabídne až o tolik více.
+14

A Plague Tale: Innocence

  • PC 85
Už při prvním spuštění mě A Plague Tale: Innocence pohltilo. Zážitek ze hry bych přirovnal k temnému Hellblade: Senua's Sacrifice.

Prostředí středovéké a Černou smrtí zpustošené Francie, kde se hra odehrává, je zobrazeno opravdu skvěle. Již od začátku jde cítit ponurá atmosféra a z některých scenérií běhá mráz po zádech.

Hra si mě mimo jiné získala i svými postavami, které si toho prožijou opravdu hodně. Po příběhové stránce to není nic převratného, ale díky postavám vás příběh bude zaručeně zajímat. Další pozitivum bych viděl v soundtracku, který sice na normální poslech není, ale vždy se hodí do dané situace. Nejvíc se za mě povedla tahle skladba.

Plague Tale trpí klasickým problémem stealth her - AI je někdy opravdu stupidní (neuvidí člověka, který je schovaný v metr vzdálené trávě), ale někdy naopak vidí i přes zeď.

Hra rozhodně není dokonalá, ale nabízí ponurý historicko-fantasy svět, takže pokud jste fanouškem her s temnou atmosférou, tak můžu jen doporučit.

Pro: Postavy, atmosféra, soundtrack, grafika

Proti: Umělá inteligence

+21

Drakan: Order of the Flame

  • PC 85
Drakana jsem si už delší dobu chtěl zopakovat, protože po dřívějším dohrání mě z něj nezůstaly prakticky žádné vzpomínky. Původně jsem byl tedy rozhodnutý rozjet za každou cenu Prince of Persia 3D, ale protože se nezadařilo, vyhrál Drakan, který byl pravděpodobně lepší volba.

Hrál jsem s patchem 10th Anniversary, který opravuje údajně spoustu bugů a také vylepšuje grafiku. Tu si tedy netroufnu objektivně hodnotit. Grafika byla se všemi detaily vyhlazená, líbivá, nic se nesekalo, venkovní prostředí vypadalo pěkně. Je to ale zřejmě dílo patche, protože původní grafiku jsem sledoval v in-game animacích a je to dost zubaté, špičaté a hranaté, hlavně modely postavy.

Pokud mám k něčemu výtky a za něco jdou procenta dolů, tak je to příběh. Ten vypadá ze začátku zajímavě - fantasy vesnička je vybita brutálními monstry, které unesou malého Delona. Jeho starší sestra Rynn popadne meč a vydá se ho najít a zastavit obrovské mezidimenzionální zlo. Společníka ji dělá drak Arkhon, kterého na konci první kapitoly probudí. Je tu spousta proroctví, historie, občas nějaká vedlejší postavy. Bohužel tu nejsou titulky, postavy mají dost zkreslené hlasy, 5 minutový proslov hlavního záporáka neslyšíte kvůli řevu monster. Takže jsem z příběhu moc nepochytil. Asi 25sekundový konec je na pár facek a plivnutí do tváře za tu celou dřinu Delon padá po portálu a smějící se záporák to sleduje v zrcadle.

Dále už jen chvála, Drakan je totiž parádní hrou. Dokonce bych řekl takové tři v jednom. Je to akční rubačka, tombraiderovka a letecký simulátor.

Jako Rynn procházíte buď přírodou, nebo kobkami v klasickém tomb raider stylu. Kamera je odladěná, Rynn ovládá i Lařiny kotouly a saltíčka. Na rozdíl od Tomb Raideru jsou skoky naprosto přesné a nikdy se mi nestalo, že bych spadl jinak, než vlastní blbostí. Skákacích pasáží je dost, nechybí různé pastičky, plavání, interakce s pákami a také puzzle. Není to úplně obtížnost ala dungeon, ale občas jsem se zasekl, třeba při získávání posledního meče. V rámci explorace máte vždy poměrně obrovskou mapu krajiny, plnou odboček, zkratek a tajných míst, která rozhodně hráče za ručičku nevede. Funguje to na jedničku, bohužel z Tomb Raideru je obšlehnutý i systém dvojích srázů. Na některé tak vylezete, na jiné ne a občas je to k vzteku, když se třeba nemůžete dostat z vody.

Druhou složkou je boj. Proti Rynn stojí armáda zvířecích potvor i různých "Orků", ti nejlepší mají dvě zbraně, brnění či štít. Rynn nepředvádí žádné parádičky, na nějaké kombíčka jsem nepřišel, stejně tak krytí mi přišlo k ničemu. Místo toho ale báječně fungují, úkroky, úhybné kotouly, salta, obíhání nepřítele a sekání zezadu. Taktika spočívá i ve zbraních, které nacházíte. Jsou tu zbraně s krátkým i dlouhým dosahem, neohrabané a silné vs. rychlé ale slabé. Zbraně podléhají opotřebení až na asi 3 nezničitelné kousky a tak v inventáři potáhnete náhradní arzenál, časem budete rutinně vyhazovat ty se slabším útočným číslem. Když se zadaří, useknete potvoře vyčnívající končetinu, nebo ji překvapíte zezadu. Z nepřátel bych vypíchl zmetka s dvěma ohnivými meči, co na dálku háže firebally a na blízko pro změnu fire wall, to jsou taktické orgie... A samozřejmě odpudiví pavouci, ze kterých mi běhal mráz po zádech. V nejhorším pomůže zaseknout soupeře (brutální obři) za nějakou překážku. Zkrátka boje se povedly.

Kromě různých mečů, sekery, máte i kouzelné předměty, které mě přišly kompletně k ničemu a luky. Nechybí spousta léčení, občas neviditelnosti či nesmrtelnost. A luky. Ty fungují jako sniperka, z FPS pohledu zaměříte nepřítele a různými druhy šípů s ním uděláte krátký proces. Šípů ale není tolik, abyste si tohle mohli dovolit celou hru, navíc jsou nezbytné pro určité souboje (sukuby).

Pravá zábava ale začíná když osedláte draka. Ten může chodit i pěšky, ale hlavně lítat a to je teprve maso. Ač nejsem žádný pilot, ovládání mě přešlo hned do krve. Drak je bůh. Veškerá monstra co jsou na Zemi sežehnete ve vteřině na krvavou kaši alternativním ohnivým útokem. Že jsou tu katapulty? Stačí uhýbat a rychlopalný standartní ohnivý útok. Kořením jsou naprosto parádní dogfighty s jinými draky, kdy uhýbáte, pronásledujete a v příhodný okamžik vypustíte ohnivou nálož a pak už jen sledujete padající hořící tělo, jak se řítí do propasti. Pokud draka ovládnete, je to naprostá paráda, zažijete pocit božské moci. Navíc drak má postupně i další útoky (led, blesky, jed), ale po pravdě oheň je oheň. Samozřejmě drak s Vámi všude nemůže, takže součástí "dungeonů" je i najít spínač, který drakovi otevře cestu dál. A pokud vlezete do kobky, kde na Vás vystartuje trojice orků, není nic jednoduššího, než prchnout zpět ven a s drakem fouknout plamínek do dveří na dotírající verbež :)

Zkrátka mě to moc bavilo. Drakanu fungují všechny složky (explorace, boj, létání), vypadá to pěkně a jen škoda, že z toho příběhu jsem moc nepochytil.
+17

Resident Evil Village

  • PC 90
Série Resident Evil patří k mým nejoblíbenějším herním sériím vůbec. Jistě za to může už jen ten fakt, že jsem podobně jako s Oddworldem se sérií vyrůstal a kromě spin-offů jsem hrál všechny díly, co jsou na PC. Ale taky velice zajímavý a propracovaný lore, který sice ve hrách vypadá značně béčkovitě, ale jako celek tvoří velice atmosférické a dechberoucí univerzum.

Můj nejoblíbenější díl je čtvrtý a proto, když byl oznámen Village, který měl jít ve šlépějích právě čtvrtého dílu, jsem měl hroznou radost. Už z trailerů vypadalo, že autoři slib dodrží, ale byl jsem trochu v rozpacích, protože mi to spíš připomínalo Bloodborne už jen díky viktoriánskému stylu, ale též díky klasickému scénáři: Upíři vs Lykani. Doteď jsme byli zvyklí, že RE série byla o biozbraních a bioterorismu, takže jak to tedy nakonec dopadlo?

Příběh hry navazuje na předchozí díl, kde se opět představí Ethan Winters, jeho žena Mia, ale také jediná postava známá z předchozích dílu Chris Redfield. Ethanovi byla unesena jeho dcera Rose a tak se jí vydává hledat do ne zrovna příliš vábné vesnice kdesi v Rumunsku, kde nedostane zrovna vřelé uvítání. Ve vesnici se následně dozvídá, že Rose má sloužit k jakémusi rituálu, kterému velí tajemná Mother Miradna a její 4 "experimenty".  Příběh je vyprávěn podobně jako v sedmém díle a sice na začátku vám to do mysli vryje přes 50 otázek a postupném hraní se odtajňují jednotlivé díly této skládačky. Osobně mi toto vyprávění sedí, jelikož v tomto díle už se nedá příběh moc předvídat jako to bývalo dříve. Nebo spíš takhle, zpočátku jsem si hrál na Záhady s.r.o. a měl jsem jasno v tom, kdo je zlosyn a kdo oběť. Jenže když přišlo na "odmaskování ", tak nakonec bylo úplně všechno jinak a tím si mě Village získal.

Hratelnostně se to od sedmičky moc neliší, kamera je celkem smooth, s mířením a střelbou tedy problém není.  Poté už to ale přebírá prvky čtyřky, konkrétně už zde nejsou ukládací bedny, poklady a klíče mají svoje záložky a nedávají se do inventáře. Prakticky inventář zaplnit už nejde tak lehce a navíc jde zvětšovat průběhem hry. Také zde sbíráte peníze a utrácíte je u obchodníka. Lze koupit munice, vybavení, healing, ale také upgradovat zbraně. Do zbraní lze najít i různá zlepšovátka vylepšující staty a díky tomu má Village nový rozměr z hlediska gunplaye oproti sedmičce.

Největší problém ovšem nastává s monstry. Není jich tolik druhů a jsou až moc...jak bych to řekl...obyčejní. Nejde z nich žádný respekt, když to porovnám s klasickými zombiemi. Naštěstí má hra pasáže, kde na vás jde vícero enemáků, takže aspoň trochu ty nervíky zapracují. Toto ovšem neplatí o bossfightech, to už je jiná liga. V těch hlavně platí princip jejich vysokých HP, takže během boje si budete často craftit novou munici až nakonec vám dojdou všechny zdroje a už se potichu modlíte, aby to monstrum už zdechlo. Jsou tedy zdařilé a hlavně napínavé. Tímto se vlastně dostávám k druhému všeobecnému problému a sice, že si spousta hráčů stěžuje, že hra již není děsivá. Popravdě až na pár pasáží se jedná o vcelku poklidný průchod, ovšem pasáž v Doll House jsem rozdýchával ještě pár hodin. Nicméně obhajuju si to tím, že Resi 4 taktéž ubral na hororu, ale i přesto se jedná o jednu z nejlepších her podle Metacritic.

Graficky je to zpracované velmi pěkně, hra nabízí krásné lokace k prozkoumávání a taktéž velmi zdařilý level design jednotlivých interiérů. Díky tomu hra disponuje alespoň parádní atmosférou, která se udržuje po celou dobu hraní a nikdy nebudete mít pocit bezpečí na místech, která jste již dávno vyčistili. Ten Capcomácký RE engine je stále díl od dílu vymakanější a dokonce i pěkně optimalizovaný, že i moje starší železo z 2016 mi udržovalo hru nad 60fps a v interiérech dokonce 120.

Zvukovou stránku moc hodnotit nemohu, jelikož díky čerstvému synáčkovi jsem musel mít zvuky utlumené tak, že jsem slyšel akorát hlasy, střelbu a skřeky. Mohl jsem se vzít sluchátka no, ale na domácím kině se vždycky bude hrát nejlépe. Nicméně hudba v titulkách mě překvapila a moc se mi líbila.

Závěrem akorát doporučení...zahrajte si nejdříve sedmičku, víc si pak hru užijete.
+28

Cities: Skylines - Campus

  • PC 70
Pěkné DLC, které je možná zbytečné. Vytváření zón je opět zpět, tentokrát zóna kampusu. Jednotlivé druhy škol jsou sice fajn, ale opravdu nevím jestli to má zásadní vliv na město. Nikdy se mi nepodařilo celý systém dokončit.
Zájem lidí o kampus prudce klesá i když se mu daří. Jak finančně tak studijními výsledky či přitažlivostí. I úprava vyhlášky moc nepomáhá. Musím se tomu ještě věnovat.

Kdo nemá náhodou DLC stadionu - nemusí zoufat. Zde je jich několik a jejich funkce je skoro stejná. Lze nastavit barvu dresu, jméno týmu a výsledky hýbou s městem. Buď bude smutné nebo šťastné. Na stadiony proudí mraky lidí, takže je dobré je budovat u větších přestupních terminálů nebo dálnic.

To je tak vše co zde napsat. Celkově jde spíše o slabší DLC, které přidá kampusy. Doporučuji k němu i kampusové domečky, které jsou ve zvláštním DLC navíc - nechápu! Mohlo to být dohromady.

Jako výtku musím napsat i absenci nových scénářů.

Pro: Kampusy, vzhled budov, nové možnosti do hry, pár hodin navíc. Stadiony, nový systém vzdělání

Proti: Opět systém zón, za mě slabší DLC

+10

Garfield

  • PC 80
Herní výzva 2021 - bod č. 7 Čas je relativní

Jedna z her, kterou jsem hrál během svého dětství několikrát, ale do dneška jsem ji nebyl schopen pokořit. Jedním z problémů bylo ovládání vysavače, protože jsem netušil, že se dá mířit nahoru a dolů, a některé věci mi tehdy nešly sebrat. I z toho důvodu jsem se nemohl dostat do dalších zamčených místností správnou cestou, a tak jsem použil cheat, díky kterému jsem si odemkl všechny místnosti.

Úkol hry je jednoznačný a spočívá v uklizení domu, dříve než se vrátí John, aby Garfield nedostal dietu. Jelikož se John má (prý) brzy vrátit, musíte spěchat. Ve hře jste na to upozorňováni časovým limitem, který je nastavený (pokud si správně pamatuji) na 8 hodin a 30 minut, takže na vás zase tolik netlačí. Akorát by mě zajímalo, kam až jel John nakupovat, a co všechno nakupuje, že mu to trvá takovou dobu.

I přesto, že jsem si pamatoval umístění velkého množství předmětů, zabrala mi hra nějaké tři hodiny. Kromě sbírání předmětů a jejich umisťování na jejich původní místo je ve hře i vysávání dílků puzzlů, kterých je celkově 58. Některé puzzly jsou schované po místnostech, jiné dostanete za uklizení místnosti nebo dokončení minihry. Pokud si chcete zahrát na konci hry minihru, kdy si puzzle i postavíte, musíte je sesbírat dříve, než všechno uklidíte a splníte další úkoly, jinak tuto možnost nedostanete. Ve hře se nachází i několik miniher, mezi které se řadí například běžecký závod či varianta na Tetris. Některé tyto minihry jsou povinné, jiné zase dobrovolné.

Hra je dostupná s českým dabingem, který je oproti britskému (britský se mi nikdy nelíbil) velmi povedený a příjemně hru zpestřuje. Hru jsem si i po několika letech užil a byla to taková pěkná oddechovka.

Pro: Jednoduchá hratelnost, minihry, Garfieldovy hlášky

Proti: Kamera, otravný Oddie

+15

The Dark Pictures Anthology: Little Hope

  • PS5 70
V Supermassive Games mě kdysi nadchli Until Dawn, kde tvůrci nabídli vyjma dostatečného množství možností i žánrově opravdu štědrou výpravu, která toho o moc víc v rámci kulis a obsazení dát nemohla (ve smyslu "jestli jsem někdy snil o interaktivním herním slasheru, pak jsem si rozhodně přál, aby vypadal nějak takhle"). Série The Dark Pictures Anthology vedle toho působí nízkorozpočtově. V obsazení vždy jediné známější jméno (minimálně linky propojující Kurátor mohl mít známější tvář) a prostředí pokaždé mnohem uzavřenější a skromnější. I navzdory výtkám jsem si první epizodu na strašidelné lodi vesměs užil, protože měla to, co bych od hororové antologie očekával - dokonalé žánrové prostředí a jeho využití. Neměl jsem nicméně z Man of Medan, na rozdíl od Until Dawn, pocit velké hry. U Little Hope je to ještě výraznější. Tohle už je vyloženě epizoda Krajních mezí, sympatická v rámci scénáře, ale nedomyšlená, protože docela fikané rozuzlení paradoxně odrazuje od opakového hraní. Ale ne že bych si tuhle jízdu neužil. Jen mám pocit, že se ambice hororových povídek nedaří moc naplnit a House of Ashes mě už dopředu zasazením i herci odrazuje. Škoda. Tahle série měla na víc.
+10

Stronghold

  • PC 75
Dlouho jsem k RTS hledal vztah, tak nějak všechny RTS preferovaly iniciativní agresivní přístup. No a já byl založením spíš budovatel, bavilo mě čekat, s čím přijde nepřítel a tak nějak tajně jsem i doufal, že nepřijde a dobrovolně se vzdá. Do dneška si vzpomínám, jak jsem byl po recenzi na Age of Empires II natěšený na možnost hradeb a jak hořké zklamání jsem tehdy zažil. Hradby se obtížně stavěli a byly to jenom zdi bez možnosti umístění jednotek, vedle toho fungovaly budovy typu věže, co magicky střílely projektily.

Stronghold je splnění mých tužeb. Překvapilo mě, jak se prostřednictvím vojenské a ekonomické kampaně intuitivně seznámíte s jednotlivými prvky. Aspoň co se týče obrany a ekonomiky je tak seznámení se hrou nenásilné a s každou misí jsem tak doplnil skládačku vědomostí potřebnou ke zvládnutí mechanik hry. Audiovizuálně se mi hra také moc líbí, hrál jsem HD verzi, tedy s vyšším rozlišením.

Ekonomická část hry je propracovaná. Na rozdíl od mnohých RTS zde funguje jakýsi logistický řetězec - tedy že nestačí jen kácet stromy, ale těžená surovina je zdrojem pro výrobu dalších výrobků. Je tedy nutné počítat se vzdálenostmi mezi jednotlivými dílnami a skladem. Sklad je tu fyzický a není neomezený, takže při špatném plánování vaše výroba stojí. Je moc pěkné, že na budovách vidíte jak se tam pracuje, můžete tak tento produkční řetězec sledovat, farmář zaseje, sklidí, donese obilí do skladu, ze kterého si to vezme mlynář, ten z obilí udělá mouku, tu zase donese do skladu ze které si ji vyzvedne pekař a upeče na ní na peci v pekárně chleba.

V obraně tu nejsou magické obranné budovy či katapulty bez posádky, naopak na všechno potřebujete lidi, kterými hradby obsazujete a je třeba plánovat jejich efektivní přístup na ně (stavěním schodů můžete i v některých případech překonávat přírodní překážky). Samotné stavění budov i zdí (i jejich případné bourání) je dosti zjednodušeno, což beru jako ústupek nezábavné realitě. S dostatkem kamení a dřeva tak můžete rovnou popustit uzdu své fantazii a téměř v mžiku postavit kompletní hradby. A jednou z potěch hry je vidět, jak si o ně nepřítel rozbíjí hubu. K tomu jak už jsem řekl, potřebují hradby lidí. Plus minus to funguje tak, že potřebujete vyrobit výbavu a podle této výbavy své lidi vyzbrojíte, tedy například vyrobíte 3 luky a už můžete 3 vesničany poslat do zbrojnice a následně na hradby. Kopiníci, rytíři a další už potřebují sofistikovanější vybavení, třeba meč a zbroj.

Do výrobního systému trochu hází vidle budova tržiště, kde můžete prodat a koupit cokoliv. V příběhové kampani je často nedostupná nebo omezená, ale i tak mě ve hře štvala. Respektive mohla by být zajímavým prvkem, pokud by hráč musel řešit dodávky a obchodní cesty, ale v této podobě akorát kazí ekonomickou část hry. V některých misích tak prostě stačí vyrábět spoustu jídla, přebytky prodávat a nakupovat za ně zbroj a kuše.

Další slabinou hry je AI a pathfinding. Zezačátku je komické exploitovat útočící nepřátele, dělat jim příkopem a hradbami cestičky a potom škrtnout sirkou a celou cestičku pomoci nasáklého oleje zapálit a zničit tak celou armádu. Mnohdy ani nemusíte vytvářet uzavřený hrad, na mapě máte vyznačeno, odkud nepřítel přijde a tak namísto pěkného hradu uděláte pár hradeb kolem tohoto prostoru. Ještě horší je, když se octnete ve stejné situaci vy, kdy máte něco dobývat. Vzpomínka na překonávání příkopu nepřítele jak moji bojovníci místo kopání zmateně pobíhají mezi ohněm a šípy mě vytáčí ještě teď.

I přes tyto chyby se Stronghold řadím mezi špičku žánru. Pokud jste podobně jako já nějakým zázrakem Stronghold v době vydání minuli nebo se obáváte, že vám znovuhrání pokazí vzpomínky, nemáte se čeho bát.

Pro: grafika, hradby, hudba, obrana, logistika

Proti: tržiště, AI

+22

Stargate SG-1: Unleashed Ep 1

  • Android 75
Stargate SG-1 je pro mě naprostá srdeční záležitost, která mě doprovázela dětstvím, dospíváním a i v dospělosti na ní náhodně koukám se stále stejnou chutí a nadšením. Rád říkávám, že je to seriál, který u mě svou dobrosrdečností nastavil jakési životní a morální hodnoty a zároveň je to seriál tak pestrý, záživný a nestárnoucí, že se na něj dá dívat stále dokola. Proto mě mrzí, že naprosto všechny pokusy o herní zpracování byly okamžitě zazděny nebo nedokončeny, ať už se jednalo např. o akční Stargate SG-1: The Alliance nebo až nereálně ambiciózní Stargate Network, jehož vývoj byl nedávno již po několikáté zrestartován a zřejmě se nikdy nedočkáme něčeho více, než jen průchodu branou na Abydos (ale i to stojí za to, doporučuju zkusit!) a zpět.

Podobný osud potkal i Stargate SG-1: Unleashed. Trochu se tam střílí, trochu plíží, občas se tam řeší jednoduché hádanky nebo trénuje postřeh při QTE, ale po většinu času to vypadá jako taková zjednodušená varianta Telltale hry, kde hráč sleduje cutscény, poslouchá dialogy a volí odpovědi. Dějově to působí jako takový fan-fiction recyklát všeho možného, již v seriálu viděného, který asi vyloženě nenadchne, ale je alespoň fanouškovsky vděčný a kanonicky docela dobře zapadá zhruba někde do zlatého období mezi 3. a 4. sérií. Určitě potěší ofiko licence, takže je es-gé-jednička namluvená herci ze seriálu a zní do toho staré známé motivy. Komu nevadí nedokončený příběh a jistá osekanost daná mobilní platformou, mohu fanouškům tuhle krátkou příběhovku klidně doporučit.

Pro: oficiální licence - hudba dabing, obstojný příběh, pestrá hratelnost, fan-servis

Proti: legálně již k nesehnání, omezení plynoucí z mobilní platformy

+15

Left 4 Dead 2

  • PC 90
No výborně! Konečně jsem se k této hře dostal. Na tuto Survivor hru jsem poprvé narazil, když mě kamarádi vytáhli do herny, kde jsme ji hráli denně, od té doby jsem si tuto srdcovku pamatuji a do teď patří mezi mé velmi oblíbené.

Cíl hry je jasný. Jako skupina přežít, dostal přes zástupy zombie a utéct... Jednotlivé kampaně se skládají z několika misí, které končí takzvaně Safe Housem, kde si doplníte zásoby a hra se ukládá. Je tu spoustu zbraní, z kterých se dá vybrat. Od mačety až po granátomet... Takže zbraně v této hře problém určitě nejsou...
Další, o co se nemusíte strachovat je léčení. Vždy, když potřebujete nějak vyléčit, tak se strachovat z větší části nemusíte, protože za každým rohem leží prášky, adrenalin či lékárnička a kdyby náhodou ne, můžou vám pomoci spoluhráči...
No a pak se samozřejmě dostáváme k vrhacím zbraním, které v této hře prostě miluji... Moje oblíbená Pimb bomba přes Molotov a k lahvičce žluči vás zde taky nenechají vůbec v klidu, hlavně když se na vás seběhne horda zombie, tak se vám budou určitě hodit...

U každé hry zmiňuji hudbu, atmosféru, zvuky... Tak myslím, že v této hře je všeho poměrně dost, takže to vám zde chybět určitě nebude. Jediné mínus, je pro mě to, že mi ty jednotlivé kampaně přijdou občas velmi rychlé, čili si nestihnete pořádně určitou kampaň užít a už je konec!

Mohl bych tu popisovat každý detail, ale to už zde bylo několikrát řečeno. Tato hra je pro mě prostě srdcovka a i když není 100% dokonalá, mě rozhodně nenudila... :-)

Pro: Zbraně, atmosféra, hudba, Survivor

Proti: Kratší herní doba

+21

Mafia III

  • PC 80
7. říjen roku 2016, den, kdy se internet nebezpečně otřásal v základech. Den, kdy se salvy rozčarování, vzteku a nenávisti kupily ze všech stran na jedno studio a jejich novou, nejočekávanější hru roku. Vydání Mafie 3 způsobilo takové pozdvižení, až by se jeden mohl divit, že nebyla podniknuta křížová výprava na brněnskou pobočku Hangáru 13. I já jsem mimo jiné v té době naskočil na vláčka Nasráčka a kudy jsem šel, respektive jel, tam jsem si odplivl na třetí Mafii. Uběhlo pět let a po druhém dohrání vcelku povedeného remaku první Mafie (poprvé dohrané v době vydání na PS4 a teď nedávno na PC) mě napadlo, že si ten tolik nenáviděný, zpackaný ďáblův exkrement zahraji… A k mému vlastnímu překvapení, jsem se až sám divil, jak mě tahle hra bavila.

Příběhově je Mafia 3 přímočařejší než její předchůdci. Místo časosběrného sledování osudu jednoho gangstera, zde máme jasně strukturovaný příběh o pomstě. Jistě, téma velmi profláklé (*mrk* *mrk* na God of War, GTA IV, Max Payne, Shenmue, The Last of Us 2 a tři zadky filmů a literatury…), ale přesto si dokázala třetí Mafie udržet moji pozornost až do konce. Zaujala mě samotná doba a atmosféra 60. let, která byla skvěle budována. Scénář je solidní – dialogy jsou dobře napsané a místy vtipné, postavy jsou sympatické a vesměs zajímavé. V tomto ohledu se musí vyzdvihnout skvělé herecké výkony. Bavilo mě neotřelé retrospektivní vyprávění skrze fiktivní dokument a líbilo se mi zachycení infrastruktury Marcanova zločineckého impéria. Mé největší výtky ale míří zejména k hlavní postavě, Lincolnovi, který je plochý a účelový, až to bolí. Nepřišlo mi, že by měl v sobě kousek osobnosti na rozdíl od Tommyho Angela nebo Vita Scaletty a nijak by mě nenapadlo, že by dokázal být bossem jakéhokoliv zločineckého syndikátu. Lincolnův charakterový vývoj mi přišel nulový a jediný moment, kdy dojde k nějakému zajímavému bodu v jeho charakteru je bohužel až na konci hry, přičemž tento moment stojí na rozhodnutí samotného hráče. Je to škoda, protože Lincoln je zajímavá postava, se kterou se dalo rozhodně lépe pracovat.

Co se týče hratelnosti… No… Nalijme si čistého vína… Mafia 3 je těžká over the top arkádovinka, která realismus původní Mafie neviděla naškrábnutý ani na hajzlpapíru… Přesto mi to vůbec nevadilo a dokázal jsem nad tím přimhouřit oči, protože mě ta arkádovost sedla a bavila. Ani na moment jsem se nenudil, a to jsem ve hře strávil 45 hodin.
Gunplay není vůbec špatný, je velmi zábavný a je zde celkem slušný repertoár zbraní a vybavení všeho druhu. Lincoln má i speciální schopnosti, jako zpomalení času, což jsem ale za celou hru nikdy nevyužil. Nejvíce jsem upřednostňoval tichou a postupnou likvidaci. Stealth funguje, i když může působit fádně, kdy se stačí schovat za překážku, hvízdnout a nic netušícího maníka kuchnout jak vánočního kapra. Navíc, když někoho zabijete před NPCéčkama, tak začnou jak zmatený včely pobíhat a řvát okolo, zatímco nepřátelé si pokojně chodí vlastními cestičkami. Ovšem nepotěší občas nelogická AI, kdy mi jednou jeden gangster obešel celý blok místo toho, aby si jednoduše otevřel dveře. Mimoděk mě překvapilo, že Lincoln jakožto vytrénovaný elitní voják nedokáže sprintovat déle než 5 sekund…
Jízdní model je hodně… řeknu opět to slovo… arkádový, přesto dle mého kvalitně zpracovaný a zábavný. Čím delší trasy jsem měl jezdit, tím spokojenější jsem byl, zejména když z rádia hrají pecky 60. let. Nejednou jsem si při přejíždění nebo při intenzivní honičce prozpěvoval Eve of Destruction, Long Tall Sally, King of the Road, The House of the Rising Sun, Son of a Preacher Man, Fortunate Son nebo Born to Be Wild. Dále jsem se seznámil s peckami jako Hold On, I'm Comin’, Heroes and Villains, Dance of the Hours, I Fought the Law nebo Bad Moon Rising. Soundtrack je zkrátka bezkonkurenční a nejlepší v sérii celkově.
Ovšem co může mnoho lidí odradit, leč právoplatně, jsou prvoplánové a repetitivní úkoly. Mezi příběhovými misemi, které jsou sami o sobě vesměs zajímavé, je vždy série menších úkolů, které stojí na bázi – vyslechni, zabij, znič nebo ukradni, akorát vždy stylizované do druhu byznysu, který se zrovna snažíte obsadit. Je to sice líné, ale kvůli zábavné hratelnosti mě to nijak zvlášť neobtěžovalo. Stejně tak mě neobtěžovalo si přes vysílačku na prasáka přivolat překupníka zbraní, ozbrojené posily, či si nechat přistavit auto… Pro mě trochu úsměvná a bizarní je možnost si přes vysílačku na moment zrušit pátrání, či když obrátíte auto vzhůru nohama, tak na vás vyskočí „stiskněte Levý Ctrl pro otočení vozidla“…
Co mě moc nepotěšilo byla umělá inteligence a série menších bugů, které byly ale povětšinu času spíše úsměvného rázu. NPC mi ráda skákala pod auto, což je tradicí celé série a vlastně i všech her tohoto žánru, nebo z náhodného důvodu vyskakovali řidiči z aut a utíkali o život pryč… Často jsem potkával zabořená auta do silnice, či jednou při útoků atentátníků se nepřátelé spawnuli do protijedoucího vozidla, a vzniklá kolize je vyhodila jak do vzduchu, tak i do vzduchu. Často se také bugovalo osvětlení, kdy Lincoln občas světélkoval jako zjevení panny Marie. Občas se ale stalo, že jsem byl nucen restartovat hru od posledního checkpointu, protože jsem nemohl u pár maníků aktivovat mise, ale nejednalo se o nic převratného, spíš to bylo lehce otravné…

Vizuál hry je to takový 50 na 50… Města, prostředí, budovy, předměty, vozidla nebo interiéry rozhodně vypadají hezky a dá se na ně koukat. Celkem příjemně mě zarazilo do kolika obytných prostorů se jde dostat, jak jsou vybaveny, a ještě více mě překvapilo, že pod městem je síť kanalizací, přes kterou se lze dostávat do různých objektů. Bohužel na to není nijak upozorňováno… Na druhou stranu jsou zde poté obličeje postav, které jsou… No… Minimálně zvláštně prazvláštní.

Co se týče DLCéček, tak si je dovolím okomentovat zde, protože mi přijde zbytečné psát těch pár řádků k jednotlivým dodatkům… Všechna DLC jsou zábavná a velmi příjemně zpestřují základní hru. Jedná se o nabité kraťasy, ze kterých ale čpí silný odér béčkovosti, kdy se i ta poslední kapka serióznosti, ze základní hry, vypaří a vývojáři se přímo utrhnou ze řetězu. Po každém DLC máte ještě pár (zbytečných) misí a u Faster, Baby! a Sign of the Times se dočkáte i mini pidi """manažerské""" minihry. Ve výsledku DLCéčka neurazí, ale taky neohromí… Spíše potěší a jak jsem říkal, jedná se o příjemné odreagování od rutinního obsazování podniků.

Do Mafie 3 jsem šel původně s očekáváním, že nemám nic převratného očekávat a pravděpodobně mě hra rychle přestane bavit, vypnu ji a zapomenu na ni… Ale puzzle se obrátily a já byl ve výsledku příjemně překvapen. Mafie 3 je pro mě hrou, kterou když jsem zapnul, tak jsem u ní vždy spokojeně vypnul a vždy se na pár hodin zabavil. Líbil se mi příběh, dobová atmosféra, soundtrack a zejména hratelnost... Na druhou stranu ale chápu to rozčarování, které třetí Mafie vyvolává a nikomu to ani nebudu rozmlouvat… Ten ubisoftí puch z toho smrdí na sto honů, ale já osobně jsem se u nejnenáviděnější hry (minimálně u nás) náramně bavil od začátku do konce. Jedná o solidní "gangsterskou" hru, nikoliv ale Mafia hru.

{HERNÍ VÝZVA 2021 - 8. HERNÍ NÁŠUP}
+32