Nejlépe hodnocené komentáře

Hned na úvod se musím omluvit Johnovi za zpochybňování jeho úsudku. Ve výsledku mám totiž ještě negativnější dojmy, jak je patrné z mého hodnocení. Žádný učený však z nebe nespadl a na hře je znát um tvůrců z Ninja Theory. V některých ohledech jde vidět, že studio mělo talentované lidi již v době vzniku Heavenly Sword, jen ještě nejspíš nevěděli, co jim půjde nejlépe a výsledek je takový polovičatý mišmaš, který pořádně nedotahuje writing, ani filmové pojetí a už vůbec ne samotný gameplay. Ale popořadě.

Ninja Theory patří k mým oblíbeným studiům, to je asi zřejmé z hodnocení jejich her. Naprosto miluju Enslaved: Odyssey to the West. Je to jedna z mých nejoblíbenějších her, která perfektně vyvažovala jednoduchou lineární akční hratelnost s platformingem a výborným příběhem spolu se zábavnými postavami v lehce komediálně pojatém post-apokalyptického road-tripu. DmC zas byla skvělá rubačka s vyšperkovanou hratelností a považuju ji za jednu z nejlepších bojových akcí, co jsem měl tu čest hrát. Hellblade pak zas znovu potlačilo samotnou hratelnost a perfektně se věnovalo filmovému zážitku a vyprávění herně neobvyklého příběhu. No a před tím vším tu byl Heavenly Sword. Po hratelnostní stránce nedotažená konzoloidní zoufalost a filmově příběhová část se zas příliš věnovala práci s kamerou a animacemi včele s úžasným Andy Serkisem, že se úplně zapomnělo na zajímavý příběh jako takový.

Zmíněný Andy Serkis a vlastně postavy jako celek je jedno z mála, ovšem za to výrazných pozitiv celého díla. Nevím, jak dlouho jsem hru hrál, ale asi to nebylo víc jak 6 hodin, přičemž cutscény pocitově tvoří snad polovinu hry a nutno uznat, že jsem si je užíval. Příběh je sice jalové fantasy, které si moc nedokázalo získat mou pozornost a ve výsledku i působí jako pouhý prolog k něčemu, k čemu hráč nedostane dostatek kontextu, nicméně dialogy jsou napsané vtipně, především co se skupinky záporáků v čele se Serkisovým Bohanem týče, a hra přes svou vážnost dokáže překvapivě často rozesmát. Na rok 2007 pak ohromí i nevídaná detailnost motion-capture a mimiky postav. I dnes tak mohu říct, že hra téměř vůbec nezestárla a případné nové vydání by se klidně obešlo bez remasteru. Obzvlášť to člověk ocení pokud má dohrané zmíněné Hellblade a je tak hezké vidět, jak k tomu tvůrci směřovali už v počátcích. Tenhle pozitivní odstavec bych pak uzavřel výborným hudebním doprovodem a také poznámkou k technickému stavu, který JohnCZ i Terry.Cooper zmiňují. Na Slimkové PS3 a neupdatované krabicové verzi jsem nepozoroval žádné výrazné poklesy FPS, tudíž to zdá se není nevyhnutelný problém. Teď bych se však už přesunul k negativům.

Že hra nijak zvlášť nerozvíjí souboják by tolik nevadilo a to, co hráč dostane k dispozici, je vlastně dostačující. Tři druhy zbraní, několik možných komb a možnost využívat prostředí a předměty okolo vás k boji. Dobrý, super. Problém je, že nepřátel je zbytečně moc a postupně vám jdou pod čepel na zdlouhavou popravu, což nepůsobí vůbec uspokojivě. Naopak věčné špihlání řadových nepřátel začne být časem spíš únavné a zdržující. Hra se snaží o proměnlivý gameplay tím, že vás občas nechá hrát za jinou hrdinku, se kterou místo sekání meči střílíte a tvůrci očividně mířili na pohybové možnosti konzole, neboť značná část hry se věnuje ručnímu navádění šípů či dělových koulí na nepřátelské cíle. Nemusíte máchat ovladačem před obrazovkou jak pitomci, vše jde změnit na ovládání páčkami, nicméně co se na první pohled jeví jako cool mechanika, začne být brzy spíš zdlouhavá otrava. Vrchol je pak tohle střílení v momentě, kdy jsou cíle příliš blízko a vše se mění ve stupidní přebíhání sem a tam a snahy dostat si nepřítele co nejdál od těla a s velkou dávkou štěstí mu nějak trefit hlavu. Umělá inteligence člověku pak přijde na úrovni houpacího koně a inteligence vlastní jakbysmet.

Kapitola sama o sobě jsou pak boss-fighty. Stačilo jich odehrát pár a na mysli jsem měl pár otázek: Bavilo to tvůrce? Hráli vůbec svou hru? To jim testeři neřekli, že to je vopruz? Měli vůbec nějaké? A takhle pořád dokola. No usuďte sami. Přijde vám zábavné několik minut bojovat s bossem a v momentě, kdy tedy jeho HP bar snížíte na nulu, tak celý souboj rozhodne stupidní QTE, kde máte 1s na reakci? Garantuju vám, že dokud si nezapamatujete, co máte popořadě mačkat, tak nemáte šanci to odklikat správně. A že by byl autosave právě před QTE? Ale kdeže. Jedno špatně zmáčknuté tlačítko a celý bossfight odznova! Pochopil bych tuhle prasárnu u Arcade automatu, kde by zaručeně vytřískali z lidí drobáky navíc, ale takhle ne. Vůbec celkově hra při každém bossfightu neúměrně navýší obtížnost oproti primitivnímu zbytku.

Jak jsem zmíňil v úvodu, na Heavenly Sword jde vidět, že tvůrci ještě úplně nevěděli, co chtějí dělat. Po filmové stránce jde s ohledem na rok vzniku o úctyhodný počin, jen při tom všem zapomněli na zábavnou hratelnost a příběh samotný. Jsem rád, že u dalších titulů už všechno dokázali skloubit dohromady v zábavné formě. Ve výsledku hra za koupi bazarové PS3 po tolika letech úplně nestála, ale co už. Kung Fu Chaos nejspíš vynechám. :)

Je to pomalu rok, co mě jones navnadil na The Blind Prophet svým tehdejším komentářem. Point and click adventury téměř nehraju a nepočítaje freeware kousky, tak jich nebudu mít odehraných víc, než desítku. Tím chci říct, že mě tenhle žánr nikdy příliš nezaujal, ale nějaké výhrady vůči němu taktéž nemám, tudíž jsem do tohoto díla šel téměř bez očekávání a přiznám se, že impulsem ke koupi byla především grafická stylizace a možná příslib dospělého příběhu v neokoukaném zasazení. A že by zrovna tohle byla ta trefa do černého, co mě přiměje mít tenhle žánr rád? Možná. V první řadě chci však hru připomenout, neb adventurně naladěná DH jej z nějakého důvodu stále přehlíží, což je velká škoda.

Hrdina Bartholomeus je vskutku drsnej týpek, který se s ničím příliš nepáře. Co nevyřeší jeho pěsti, vyřeší dozajista jeho meč a trocha ohně. Je totiž apoštol vyslaný bojovat s démony a zdejší město je jimi prolezlé skrz naskrz. Gangy, místní pobudové, dealeři, ale klidně i policie. Všichni jsou posilnění nějakým tím démonickým dryákem, frčí v drogách nebo podléhají korupci. Městečko Rotbork je ukázková dystopie. Díky komiksovému vyprávění příběhu je totiž hra na žánrové poměry překvapivě "filmová" a pro useknuté končetiny a stříkající krev se nejde nikdy daleko. Pro autory tenhle statický komiksový styl samozřejmě maskuje nejspíš nízký budget, neboť se nemuseli obtěžovat s animacemi, nicméně na druhou stranu musím uznat, že to funguje vážně dobře a vyprávění pohltí podstatně víc, než je tomu u některých jiných zástupců žánru. Je však pravda, že hra lehce trpí nekvalitním překladem z francouzštiny a nějaké ty chybky najdete i když angličtinu neovládáte na perfektní úrovni.

Pro hráče je k dispozici celé město Rotbork, přičemž přítomná mapa vás navádí jednotlivými ulicemi a hra vždy v rámci questu napovídá, kam jít. Zde mám asi největší výtku, kterou je nepřítomnost nějaké fast travel mechaniky, neboť proklikávat se obrazovku po obrazovce při průchodu města z jedné strany na druhou dokáže být zbytečně zdlouhavé. Na druhou stranu kombinace předmětů a řešení hádanek není příliš zdržující, neb většinou dávají logický smysl. Po stisknutí tlačítka lze i zvýraznit aktivní předměty, což chválím, neboť předměty jsou často součástí pozadí a není příliš patrné, s čím lze provést interakci. Každá obrazovka těch aktivních bodů nabízí relativně hodně, přičemž velká část je tam dle mě k ničemu a spíš bych uvítal více animací pro oživení, neb ona statičnost někdy lehce zabíjí imerzi. Kritiku pak zaslouží také zvolený font v malých oknech při komentování předmětů nebo vedení konverzace s NPC, který je špatně čitelný už sám o sobě a o to horší to je na handheldu.

Kapitola sama o sobě jsou mini-hry, jejichž kvalita je kolísavá. Ty s logickým řešením jsou dobré, dávají smysl a hráče nikam neženou. Nenabízí sice příliš velkou výzvu, ale jsou dostatečně zábavné. Ta špatná část je pak po vzoru arkádových her zaměřená na přesnost a rychlost, kde má opět Switch trochu smůlu, neb je znatelné, že se myslelo v první řadě na PC. Nejde o nic, co by nešlo zvládnout na druhý či třetí pokus, nicméně nazval bych to spíš zbytečnou výplní. Když jsem u dalších pokusů, tak jelikož se ve hře často zabíjí a terčem jste mnohdy i vy, v určitých částech je nutné také reagovat s kombinací předmětů či interakcí s prostředím v omezeném čase, což nutno říct, že ne vždy jsem intuitivně odhadl, co mám vlastně dělat a běžně jsem umíral. Na druhou stranu checkpointy jsou velmi přátelské a hra vás vždy hodí přímo před začátek časového limitu a nevyžaduje zdlouhavé opakování.

Vrátit se musím ještě k tomu nejlepšímu, čímž je atmosféra, kterou je nakousl při chválení vyprávění. Detailní kresba nočního města zajišťuje spoustu kochání a obrazovky je vždy radost si důkladně prohlédnout. Minimalistická hudba pak celý zážitek jen podtrhuje. Pocit špíny, nebezpečí a temnoty však místy v dobrém nabourává střídmě dávkovaný humor plný sarkasmu a absurdity. Autoři vyloženě některé dialogy s NPC používají na příběhově nesouvisející odlehčení, přičemž můj oblíbený byl například barman, který bez problému prodá kokain i nezletilým, ale zděsí se, když si chcete koupit čokoládovou tyčinku, neb nemůže připustit, abyste do sebe cpali tak nezdravý odpad.

The Blind Prophet lze doporučit prakticky všem. Žánrově nabízí neokoukaný komiksový styl s ručně kresleným atmosférickým městem a dospělý příběh plný násilí a společenského úpadku, jenž si užijí znalci adventur stejně, jako nováčci, kterým zas může vyhovovat spousta akčních částí a rychle odsýpající děj. V neposlední řadě pak překvapí i slušná herní doba i vzhledem k cenovce, která minimálně v rámci Switch verze neustále klesá na padesát korun. Jděte do toho.