Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Dark Souls

  • PC 90
Takový fantasy RPG ekvivalent Tichého Kopce s příměsí klasického Tomb Raidera. Asi to zní debilně, ale tak na mě hra úpřímně po celou dobu hraní působila.

Dark Souls mi dal něco, v co jsem tuto generaci už ani nedoufal - Obrovský nádherný svět, ve kterém se střídá snad každé prostředí (a bez loadingů, lahoda), které ve kvalitním fantasy očekávám, plus i zcela originální kouty, které mi vpravdě braly dech (a vážně, takhle báječnou různorodost a variabilitu prostředí si tuhle generaci u ničeho jiného nevybavuju); Úžasnou epickou hudbu, která se k dění vyloženě hodí (narozdíl od mnoha jiných her a i filmů, kde závratně dramatické a epické tóny sedí asi jako brokolice ve špagetách); Naprosto skvostnou atmosféru naprosto každé sekce hry (jo, i Blighttown, ač ve všech ostatních směrech smrdí, tu atmosféru má); Absolutní volnost veškerého pohybu a jednání, kdy si opravdu můžu jít kamkoliv se mi zachce a hrát ve zcela libovolném tempu a hra mě za to nijak nepenalizuje a NIKDY mě nechytá za ručičku (to, že s takovým přístupem velmi brzy narazím na někoho nebo něco, co mě řádně nakope do pozadí, už k tomu patří; ostatně, díky absenci questů či nějakého jiného systému, který by nějak určoval pořadí úkonů, to ani jinak nejde); A v neposlední řadě samozřejmě VELICE uspokojující obtížnost, se kterou je časté umírání přirozenou a úmyslnou součástí hry.

Chvalopět bych mohl ještě dlouho, neb Dark Souls opravdu má až nebezpečně blízko k čiré herní dokonalosti, a nějak podrobně jej popisovat by bylo zbytečné - tohle je jeden z těch zážitků, který ani výstižně popsat nejde. To se musí zažít. Pokud váš herní život momentálně poněkud stagnuje a vy si pořádně ani nemůžete vybavit, proč že jste to kdy s hrami vůbec začínali, zahrejte si Dark Souls. Je to velmi efektní a efektivní připomínka toho, co je na hrách krásné a proč se do nich člověk tak snadno zamiluje.

Pro: Musím se opakovat? ; nebývalá znovuhratelnost - dohrál jsem to dvakrát takřka hned za sebou a už teď se těším, až si to dám na potřetí

Proti: Port zesrali a tím mě značně nasrali - nebýt Duranteho nebo někoho potenciálního jiného, ani bych to nehrál; ADHD enemy lock; Blighttown je tak příšerná lokalita, že se mi vůbec nechce věřit tomu, že v té hře původně vůbec měla být; slabší ukončení

+33 +35 −2

Black Crypt

  • Amiga 90
Mám ohromnou čest napsat první komentář na můj nejoblíbenější dungeon.

Black Crypt je bezesporu jedním z nejlepších dungeonů staré školy. Žádně exteriéry, žádný složitý příběh- jen klasické kobky, chodby, tlačítka a nepřátelé. Při hraní je stále cítit napětí , které Vás nutí jít stále dál a dál, za další roh, do další kobky, procházet nová patra a zákoutí, odemykat různé dveře a mačkat tlačítka v očekávání nových dobrodružství. Nádherná grafika.

Těžko, přetěžko se mi hledají negativa, Black Crypt je zkrátka moje srdcová záležitost.

Příběh, tak jako u podobných RPG, není důležitý, v úvodu hry je sice nastíněn, ale k Tolkienovi má přeci jen daleko, .

Black Crypt vyšla pouze na AMIGU. Na Windows jsou k dispozici pouze první dvě patra, což je pouze takový předkrm.

Doporučuji nezahodit ani jednu ze 4 věcí, potřebných k zabití Estorotha Paingivera (jsou zobrazeny v intru). Jednou se mi to podařilo ( v rámci čistky inventáře), a byl jsem takzvaně namydlený. Štít se mi už hledat nechtělo (nevěděl jsem , kde jsem jej zahodil), a tak jsem Estorotha musel porazit ještě jednou... v nové hře.....

Hra čas od času chce vědět správnou odpověd na otázku z manuálu - klasická protipirátská ochrana. Na dotaz- Jak dlouho trvala Black war mám krásnou vzpomínku. Zkoušel jsem tehdy pokus omyl, což znamená, že při nesprávné odpovědi hrdinové dostanou pořádnou pecku, a po každé třetí odpovědi zemřou. Když jsem byl asi u čísla 25, tak jsem nevydržel s nervama, sedl na kolo, odjel na dědinu (telefonní budka) a zavolal bratrancovi Romanovi o pomoc. Krásná doba, žádný mobil, žádný internet.......

A na závěr: pokud se Vám líbil Legend of Grimrock, určitě vyzkoušejte.
A pokud jste byli z LoG nadšení, tak jste již Black Crypt dozajisté několikrát dohráli.

Pro: Skvělá atmosféra, jeden k vrcholů klasických krokovacích dunegonů.

Proti: Méně komfortní inventář, minimální možnost "levelování" postav (což při dokonalém vyvážení obtížnosti není na závadu).

+33

Arcanum: Of Steamworks and Magick Obscura

  • PC 90
Arcanum je po čertech povedené rpg a přesně ten typ hry (pro mne po dlouhé době), kdy si pořád říkáte, ještě jeden level do mé postavy, abych se mohl stát učedníkem, ještě jeden úkol udělám, abych si mohl říct, že jsem ukončil jistou část příběhové linie, a ještě, a ještě… a jdu spát. Jako magicky- technologická mantra. Arcanum je přesně ten typ hry, která nechává vyniknout hráčovu představu o tom, kam budou směřovat kroky jeho avatara, jak bude vypadat a čím se nakonec také stane. Platí to o všech, od krvežíznivého bijce všeho co dýchá, po mírumilovného léčitele, jenž se bude snažit z každé šlamastiky vykecat.

Já, v mém prvním hraní, jsem zvolil typického reka, co bohatým a zlým bere - samozřejmě zásadně po nechtěném upadnutí na mou pyrotechnickou sekeru - a chudým a hodným dává. Vždy ochotný vypomoci těm, co si o to nezapomenou požádat. A že těch žádostí bylo požehnaně, až jsem občas zapomenul na své původní úmysly. Můj "hero" (jak jinak než ViRus - což vedlo i k humorným spojením v rozhovorech) se od počátku zaměřil na chladné zbraně, kapsářství (nejen z poctivého obchodu jest cestovatel živ) a po zkušenostech z Falloutu i na jistý druh komunikace a přesvědčování. S touto trojkombinací, dle mého, by se dalo v klidu vydržet až do samého závěru, ale tím by se hráč ochudil o mnoho kombinací, které zcela mění herní přístup. Hračičkové a hráči s jistým druhem obsese (bažení po splnění všeho do pověstné mrtě), svého hrdinu vytrénují k dokonalosti, naučí ho manuály od získání čisté rudy, až po sestavení mechanické zbroje (každá taková výroba jistě zahřeje na duši) nebo se začnou věnovat magii od základních léčitelských dovedností až po černou necromancii. To je opravdu na každém…

Způsobů, jak se dobelhat konce, je vícero, ale všechny mají něco společné - většina činů sebou nese břímě odpovědnosti a to nejen na přímé osoby, kterým se snažíte pomoci. Tak jak se k nim zachováte, bude se většinou nahlížet i na vás v celém světě Arcana, docela rozlehlého a rozrůzněného. Jsou zde zastoupeny technokratické, magické, chudé, bohaté, tajemné i zcela odporné kouty země a každá tato část má své neskutečné kouzlo, mající až atmosférický pel skutečnosti. Kobky smrdí zatuchlostí, elfí města čistotou, přístavní města skoro až čpí rybinou a takové Vendigrothské ruiny, to je motolice říznutá utopií. Je opravdu lákavé, na chvíli se zastavit a pozorovat dění v těchto lokalitách, občas si s někým jen tak poklábosit (někteří se k vám přidají, což častokrát ulehčí putování a člověk se necítí tak sám), přičemž se podaří, že vydolujete nějaké užitečné informace nebo udáte nalezenou cetku (nalezenců je v této hře opravdu velké množství). Zpočátku (jistota je kulomet), jsem sbíral absolutně všechno, lístky koky, hadry, haraburdí nebo rezaté zbraně, vše s myšlenkou, že se to bude určitě hodit. No ono by se to i hodilo, tedy část určitě, ale opět se dostáváme k důležitosti samotné postavy – pro to, čím se stane, jsou důležité i ty správné nalezené věci. Postupem času se tak stávají jedny předměty nedostatkové a jiné zase zcela bezcenné.

Jiné předměty jsou zase důležité pro splnění jak hlavního questu, tak i těch vedlejších. Ty jsou povětšinou striktně logické a dobře namíchané. Mezi nimi se nacházejí i takové, které se snaží o profouknutí mozkových závitů a že ty mé zažily celkem vichřici.

Z toho, co jsem zatím napsal, se zdá hra jako dokonalá tvář prince Krasoně, leč není to tak úplně pravda. Přece jenom jsou zde malilinkaté jizvičky, kazící jinak esteticky a vůbec povšechně dokonalý zážitek. Nic ale dramatického:

1. Obrovská kupa věci, co jde od počátku hry sbírat (méně je někdy více).
2. Zbytečně je hráč stresovaný tím, jestli prodat či nikoliv (půjde vůbec prodat? Když prodám, naleznu pak?).
3. Nedokonalostí trpí tahový bojový systém, kdy se mi mnohokrát stalo, že přišla řada na protivníka, ale nikdo se nehýbal a na něco se stále čekalo (bylo pak nutné přepnout se do real-time a zase zpět do tahovky).
4. Občasnými chybami trpěl i systém cestování v lokacích pomocí bodů (někdy nebyl problém obejít občana města, jindy jsem se o něj zasekl).
5. Nemožnost loupení peněz po více než 100 zlatých.
6. Nelogičnost chování obyvatel v jistých momentech (páčení občanovy zamčené bedny ani omylem, ale po zcizení klíče od této bedny a následném otevření před občanem samotným žádný problém).
7. A poslední výtku bych měl (zčásti si za to můžu sám) k jistému úkolu, který jsem se snažil nelogicky vyřešit, hra mi mé počínání umožnila, ale už mi neumožnila jej kladně dokončit.
+33

Might and Magic V: Darkside of Xeen

  • PC 85
Pátý díl této velkolepé herní série představuje jeden z vrcholů krokovacích dungeonů s otevřeným světem a s velkou mírou osobní svobody. Skvělá hratelnost, dynamický soubojový systém a kouzelná grafika řadí tuto hru mezi ty nejlepší, co jsem kdy hrál. Johnovi van Caneghenovi (potažmo New Wolrd Computing) se opět povedlo nenásilně skloubit svět fantasy a sci-fi. Opět se vydáte (tentokrát již úspěšně) po stopách úkladného Sheltema, budete řešit spoustu logických hádanek, šetřit každý zlaťák na trénink, prozkoumávat herní svět a bavit se rozmanitostí herních prostředí i dungeonů. Každý dungeon je trochu jiný: některý je zaměřen více na boj, jiný na kouzla, v dalším musíte řešit hádanky (jejich obtížnost není zbytečně vysoká). Každou chvíli Vás hra překvapí: třeba lektvary s + 5 odolností, popřípadě starobylý svitek s + 500 000 expy (a jako vedlejší "bonus": + 50 let věku). Narazíte na zrádného džina a pochopíte, proč je dobré si peníze ukládat do banky. Řešení problematiky ročních období, likvidace loupeživých orků, záchrana zakleté královny a uvězněného prince Rolanda.
Samozřejmě na konci je hra trošku stereotypní (u mne byla herní doba cca 2 měsíce), ale
můžu s klidem říci, že jsem ve hře prozkoumal každý čtvereček herní plochy.
A jako třešnička na dortu? Výtečná čeština od Majka.

Pro: Skvělé zakončení herní série započaté prvním dílem (definitivní porážka Sheltema)

Proti: Nepraktický inventář

+33

Spec Ops: The Line

  • PC 85
Musím říct, že najít kvalitní akci, aniž by byla z druhé světové války, byl pro mě za posledních několik měsíců, ne-li déle, docela těžký problém. Hra "Spec Ops: The Line" byla konečně tím, co moji pozornost upoutalo hned od prvních ukázek a záhy poté po vyzkoušení demoverze. A pročpak?

Pominu-li grafický kabát, který hru dělá vizuálně parádní, je to jednoznačně exotičnost prostředí, kterou je zkázou zničená Dubaj. Zničená obchodní centra, garáže, špičkové hotely apod., které byly kdysi symbolem největšího arabského luxusu, jsou nyní místy, kde většina bojů probíhá.

Dalším velmi výrazným aspektem jsou spolubojovníci. Sláva! Konečně jsem cítil, že to nejsou jen pověstné figurky, které jsem měl vždy zafixované jako spíše překážky. Tentokrát jsou někým, kdo v bojích skutečně pomáhá, neplete se pod nohama a pokud jsem v nesnázích, spolehlivě odvede skutečně kvalitní práci a nejednou mi statečně zachrání krk. Navíc jim jako hlavní postava mohu zadávat příkazy, které konkrétní nebezpečně dotírající nepřátele mají zlikvidovat. Co víc si od takových užitečných parťáků přát?

Pokud jde o zbraně, víc jak dvě zbraně nosit hlavní postava nemůže. Občas jsou k vidění pasáže, kdy tento zdánlivý neduh přináší menší problém, ale vězte, že je to problém vyskytující se spíše v části blížící se ke konci hry.

Co dodat? Pověstné rčení, že kdo si počká, ten se dočká, se v kromě výtky, kterou bych měl ke krátkosti hry, v mém případě platilo opravdu doslova, a tak můžu konstatovat, že na "Spec Ops: The Line" budu mít nejen výborné vzpomínky, ale zároveň s tím jej můžu směle zařadit mezi jedny z nejlepších akčních titulů, které jsem za poslední léta hrál a jehož znovuhratelnost je téměř jistá.

Pro: grafika, krytí, prostředí, užitečnost spolubojovníků

Proti: krátkost hry

+33 +36 −3

Half-Life 2

  • PC 100
Nemohu si pomoct, ale HL2 je "milášek" :) A to přesto, že první Half-Life nijak zvlášť nemusím (dostal jsem se k němu poměrně dost pozdě). O HL2 jsem se dozvěděl tehdy ještě z časopisu Score, a podle toho, co jsem se dozvídal, jsem se na hru těšil více a více. Mé nadšení tehdy zmrazily video ukázky toho, co Source Engine v HL2 bude umět. Hra se mi tak dostala do rukou ještě v době, kdy jsem ani zdaleka nesplňoval ani minimální HW nároky. O to více jsem byl překvapen, že běhala, naprosto bez problémů i na grafické kartě, která tehdy horko těžko zvládala DirectX 7. A byl jsem u vytržení. Do té doby nevídaná grafika (alespoň mnou), skvělé hrátky s fyzikou předmětů i postav, neuvěřitelné obličejové grimasy, nádherná měnící se prostředí i skvělí nepřátelé. Uchvátila mě i skvělá post-apo atmosféra utlačované země, resp. města a jejich obyvatel, shromažďujících se v odboji, kteréhož jsem měl já, jakožto Gordon Freeman, být ikonou i hlavním hybatelem, aniž bych o takovou roli stál a aniž bych chápal, kde a proč se tu vlastně beru. To věděl jen tajemný G-Man, který mě donutil vstát a nadechnout se popela.

Nemohl jsem se prostě vynadívat a poprvé jsem hru odehrál snad skoro v kuse (no, pár dní po sobě :) Od té doby mám Half-Life 2 zařazen na zlatém stupni žebříčku TOP her (spolu s Unrealem, samozřejmě :) Tímhle dílkem udělalo Valve skutečnou revoluci, nebo minimálně velký evoluční krok a hra si tak zasloužila svoje místo v historii.

Na druhou stranu, ačkoliv dávám zcela neobjektivních a zaujatých 100%, je mi jasné, že ne všechno bylo na hře bezchybné. Bugy zde byly a jsou i v roce 2013. AI občas vynechává a panďulák tak stojí a čumí, ačkoliv by měl jednat. RagDoll panenky občas ustrnou ve velmi zvláštních pozicích a místech. Jako nemilovníka čehokoliv okolo Zombie (čest výjimce L4D2) sice potěšil vzhled a atmosféra Ravenholmu, ale napříč hrou bych těch zombie uvítal i méně. Stejně tak mi vadilo, že jsem po překonání Nova Prospectu nemohl už nikde využívat možnosti povolat si na pomoc pár Antlionů. Bugískem pak budiž i poněkud zvláštní fungování achievementů: i když jsem nalezl několik tajných umístění beden se zásobami nebo prokazatelně splnil nějaký úkol, ocenění jsem nedostal - např. získání airboat (jak jsem asi mohl hru dohrát, kdybych airboat nezískal?). Nicméně tohle jsou takové drobnosti, že je HL2 bez potíží prominu. Hru si tak mile rád zahraji znovu a znovu a znovu. Pokaždé, když budu mít chuť a uzraje na ni ten správný čas.

"...Time, mr. Freeman?"

Pro: grafika, fyzika, hw nenáročnost, délka hry, množství různorodých prostředí, přítel i nepřátel, atmosféra a děj, Alyx :), stále vycházející updaty (podpora vývojáře - po více jak osmi letech od vydání!)

Proti: bugy ve scriptování, zvláštní udělování achievementů

+33 +34 −1

Mafia: The City of Lost Heaven

  • PC 100
Napsat komentář ke hře, jako je Mafia je velmi snadné – hře totiž nelze téměř vůbec nic vyčíst. Abych to zkrátil a zbytečně se tak příliš neomílal již uvedené, napíšu jen stručný výpis subjektivně vnímaných největších kladů:

Bezchybná atmosféra Chicaga (teda aspoň myslím, že Chicago je předlohou) 30.let, výborná muzika (na té se nešetřilo a je to SAKRA slyšet!), fungující živý město, dechberoucí retrospektivní příběh, nejlepší český nadabování hry co jsem kdy slyšel, skvělej ovládací model aut s možností nastavení řazení včetně klávesy pro spojku (ty starší káry holt do kopce musely na jedničku! Tomu říkám příjemná změna!), hra skvěle simuluje i průběh doby (mimo změny aut i např. móda)

Pokud bych pátral v hlavě, co by se dalo hře vyčíst, tak vzpomenu na jedinou věc: Vím kde bydlel Paulie, vím kde bydlel Luigi, vím kde bydlel kdekdo, ale kde jsem v tom městě, co znám doteď zpaměti bydlel já (Tom) jsem bohužel zjistil až z přídavku- pozdě, což mě v průběhu hry dost mrzelo.

Jó to bylo tenkrát, když sem pravidelně jezdil na špeka k majáku na útes se žlutym kabrioletem… Už teď se těším, až si tam na něj zase jednou zajedu!

Opravdu kultovní dílo. 100% jako vyšitejch!

Pro: atmosféra, hudba, příběh, design, obtížnost, délka

Proti: absence vlastního bytu/domova

+33 +35 −2

Max Payne 2: The Fall of Max Payne

  • PC 90
Maxe Payna 2, jakkoli klišovitě to může znít, nelze hodnotit jinak než jako kultovní hru s nakažlivou noir atmosférou, která se dostane pod kůži.

Detektiv, který svými glosami a úvahami, jimž rozhodně nechybí cynismus a ironie, nezaměnitelným hlasem doprovází situace, ve kterých se v rámci příběhu ocitá, odhaluje zkorumpovanost vlastního oddělení, a na své pochmurné pouti plné kriminálních živlů za doprovodu podmanivých tónů violoncella prožívá milostný, zároveň však komplikovaný vztah s charizmatickou Monou Sax, která by z hlediska zákona měla být Maxovým nepřítelem.

Detektiv, který rozhodně není prototypem nezranitelného všemocného spasitele, ale znechuceného chlápka, kterého kromě Mony (jak psychicky, tak fyzicky) drží při životě kupa bandáží, analgetik a do jisté míry i vnitřní touha po spravedlnosti, kterou si Max i v prostředí překypujícím úpadkem dokázal uchovat.

Snové a deprimující prostředí Maxových nočních můr, které jsou protkány hlasy, jež k Maxovi v někdy až hororové atmosféře promlouvají, a surrealistickými výjevy, které jsou výplody Maxovy světobolem zmítané mysli, také patří k ojedinělým herním zážitkům.

Akční pasáže, kterých je ve hře požehnané množství, jsou typické nejen Maxovým arzenálem (nemůžu nezmínit Ingramy), ale zejména použitím bullet time, který v graficky zdařilém prostředí obstarává nesmírně zábavné a skvěle vypadající přestřelky a la Matrix se zpomalenými záběry na kulky razící si cestu vzduchem do hlavy nepřítele, působivé otočky při přebíjení či kotouly nebo úskoky vzad. Engine hry také disponuje interaktivním okolím, a vzpomínám si, že když jsem oddělal prvního chlápka v nemocnici, kterého má střelba vzápětí odmrštila na hromadu beden, aby se nakonec spolu s padajícími předměty svalil do rohu místnosti a vymaloval ho krví, sledoval jsem to s otevřenou pusou.

Pro: Nezapomenutelná atmosféra noir příběhu s osobitými hlavními postavami, skvělý dabing, geniální hudební kulisa, výborné přestřelky v bullet time

Proti: Hra možná mohla být delší (ale jinak má k dokonalosti skutečně velmi blízko)

+33

Fish Fillets

  • PC 95
Tahle hra patří podle mě ke špičkám v žánru logických her.
Mně osobně se na ní nejvíc líbí to, že je hodně obtížná. Dohrál jsem jí zatím zhruba do poloviny a tak se k ní čas od času ještě vracím a zkouším nová a nová řešení chybějících úrovní. A opravdu se mi povede tu a tam popojít o kousek dál. Tak snad se někdy dočkám i úplného dohrání.
A gratuluji všem, kteři hru už dohráli. To jsou opravdoví borci.

Pro: vysoká obtížnost a přitom jednoduchá grafika, komentáře rybiček, vtípky

Proti: lze hrát pouze v okně (ale to je maličkost)

+33

Grand Theft Auto: Vice City

  • PC 90
Vice City nezklamalo ani po deseti letech,...

Co na tom, že jsou ve hře jen 2D palmy, auta a lidé se zjevují, aby po nich vzápětí nebylo vidu ani slechu. Den zde má pouhých 24 minut, prostředí města se neustále za pochodu vykresluje a ztrácí v dálce, při přejezdu z ostrova na ostrov následuje loading obrazovka. Prostě řada technických omezení, která dnes převážně řeší alespoň dostupné modifikace. To podstatné, proč hra stále kraluje, je ale ukryto v její hratelnosti.

Osmdesátky jsou dobou mého dětství, takže možnost si zde opět hrát, jako je libo, mi přišla více než vhod. Zvláště, když bylo město dobře prosluněné, plné nadupaných kár, růžových kváder a stylových songů. Do toho stavěly jednotlivé mise na rozmanitosti, dávaly na odiv své zaměření na gangsterskou tématiku. Ovládání nečinilo žádné potíže, stejně tak plnění řady rozličných činností, jež se tu daly mimo hlavní dějovou linku provozovat.

Zamrzí absence plavání, naopak potěší možnost se svézt i na palubě lodí, zajezdit si se čtyřmi typy motorek, zalétat si apod. To zážitek dost obohacuje, protože v GTA III ještě tolik uvedených prvků zakomponováno nebylo. Vodní plocha je poměrně rozlehlá, lemuje všechny části města, akorát nejsou lodě zpočátku přístupné. Přesto se mi v jedné konverzi povedlo odchytit jachtu na golfovém hřišti, z mostu na ni skočit a prohlídce celého města tudíž nestálo nic v cestě. Ačkoli plynuly teprve úvodní hodiny, krátce po započetí nové hry.

Kupování nemovitostí dotváří už tak podmanivou atmosféru, jíž napomáhá především reálné zužitkování tohoto potenciálu. Což v kombinaci plnění variabilních úkolů, s nimi spojených, poskytuje přehršel variant na to, aby každý sám dle sebe uvážil, do čeho investuje získané peníze nejdříve. Zda do tiskárny, klubu Malibu, Taxíka, Doků, autosalónu, filmového studia apod. Nesporným plusem těchto vlastněných objektů totiž je zpětná vazba v návratnosti investovaných financí, poté, co dojde ke zkompletování všech povinností - vážících se k danému majetku. Denní odměnu v určité výši následně stačí pouze osobně vyzvednout.

Hra na dnešních počítačích funguje víceméně bez problémů, tedy až na potíže s načítáním pozic, řešitelné naštěstí pravidelnou zálohou savů. Dále docházelo i k padání v obchodech se zbraněmi, a pokud hráč zajel do sprejovny, nebo zhlédl nějakou animačku. Přeinstalace a vyzkoušení jiné verze těmto patáliím částečně zabránilo. Popř. stačilo nainstalovat Ultimate Vice City a Vice Cry, kde dříve závadná verze přestala v prodejnách zbraní a nářadí padat. Mody vizuálně posunují dojem z hraní na dnešní úroveň, ať už jde o rozlišení, poměr stran, FoV, paletu barev, nasvícení scény a plynulost ve full HD rozlišení. Čímž je decentním způsobem dosaženo v podstatě původní podoby, byť s menším rozdílem, že už není rok 2003, ale 2013.

Dohráno s těmito dvanácti add-ony, Enb Series v0075c3, + částečné ENB Series z 80's Car Packu v.2.0, Widescreen Fix Remake, Load Screen Remover, Vice City x10 Draw Distance, Buyable Marina, Quicksave Mod, Cleo FrameLimit Adjuster, Čeština, GTA Sunny Vice Skin (třetí od zdola), New HUD a CLEO Mod.

...nostalgie je holt svině!

Pro: Zábavné, rozlehlé, variabilní, stylové, modifikovatelné a přesunovatelné na vodě, vzduchu a zemi.

Proti: Nereálný čas, rychle se měnící počasí, lidé a auta mizí a zjevují se. Quicksave Mod v podstatě nepoužitelný, vhodný jen na doplňování zbraní.

+33

Elvira: Mistress of the Dark

  • PC 80
Ha!Nejsem tu od toho abych vzpomínal, jsem zde od toho abych si s Elvírou trochu pohrál a dostal ji na kolena, byť je to docela mrcha, která neodpouští žádnou chybu a pokud již má pomoci, tak je kolem toho plno keců.. ale i tak, mám ji rád, potvoru!

Vše to začalo tím, že mi jednoho dne zavolala, že si "sehnala" hrad a jaká to bude báječná turistická atrakce pro pracháče.No tvářil jsem se na to skepticky, ale vlastně proč ne... nějakou dobu nebylo o Elvíře vidu,slechu a pak přišel dopis, TEN DOPIS, který mne do těchhle sraček dostal.
Prej se na hradě děje něco divného, že se objevil i původní majitel a na to, že mu je přes tisíc let, vypadá až moc svěže a živě..

No nedalo mi to a vydal jsem se na cestu, abych zjistil, co za matroš ta má holka kouřila.Netrvalo dlouho a já se ocitl se svým věrným přítelem prázdným batohem před vstupní bránou hradu.

Poté věci nabraly rychlý spád, SLEPÝ strážný mne uvrhl do smradlavé vězeňské kobky, Elvíra mne s kopou keců okolo zase vytáhla na světlo boží a já dostal úkol, najít původního majitele hradu - tedy spíše majitelku, zjistit proč se ve sklepeních prohánějí kostry, kde se vzali skřeti v hradní zahradě, copak má za lubem bubák, jenž se usadil v kryptě pod hradem a proč se ze stáje místo řehtání koní ozývá vytí vlčí? A jako, aby se Elvíra ukázala, že je žena gentleman, strčila mi do ruky dýku, do baťůžku pár kouzel a šupej hrdino ven.

Tak jsem se dal do toho, svedl lité boje, zažil bezpočet ohavných a vynálezavých smrtí (díky za kouzlo SAVE/LOAD), mnohokrát propadl frustraci abych se později do toho zase znova vrhnul, ne Elvíra mi nedala spát, i po těch letech je to pořád vymazlená kočka, která se zase nebere až tak vážně a pořád jsou večery s ní nezapomenutelné!

Pro: Výborný mix adventury a dungeonu, parádní grafika a vynalézavé druhy hráčova umrtí,Elvíra,hra nic neodpouští

Proti: Někdy frustrující boje, závěrečný fight

+33

Dead Space 3

  • PC 80
Hororová série Dead Space je pro mě něčím, na co se jen tak nezapomíná. Znovu se ocitnout v roli těžařského inženýra Isaaca Clarka a pokračovat strastiplnou cestou plnou krvelačných nekromorfů sice nezní nijak přívětivě, ale vzhledem k velmi dobře ztvárněné hutné atmosféře, kterou překoná jen málokterá hra, u mě nešlo ani napotřetí odolat.

Spousta věcí zůstala při starém, ale pár novinek ve třetím díle přece jen je, ovšem ne všechny se vyvedly. Nevím, jestli jsem příliš netolerantní konzerva, ale většina změn ve trojce mě spíš štvala a ne zrovna málo.

Začal bych asi lavicí na úpravu zbraní. Ta nenabízí jen úpravu zbraní, ale nově i jejich výrobu, a to nikoliv z kreditů, nýbrž tentokrát výhradně z nalezených surovin. Pravda, výroba vlastních zbraní se jeví jako nápad velmi zajímavý, sám za sebe jsem se ale této zdánlivé výhodě bránil a raději vybíral z arzenálu, který mi nabízela hra samotná. Mezi nimi pár novinek přibylo, takže vybírat bylo leckdy složitější a chtělo to zbraně nejdříve takříkajíc omakat a pak je v tom horším případě jakožto neúčelné uložit do trezoru. Samotná lavice, resp. rozložení vylepšovacích prvků, mi zpočátku přišlo poněkud nepřehledné, na rozdíl od prvního a druhého dílu, kde bylo vše jasné od prvního zhlédnutí.

Další kapitolou, kterou musím nerad zmínit, jsou hackovací minihry sloužící k otevření vybraných dveří. Možná to byla snaha autorů hru nějakým způsobem odlehčit a zpříjemnit, u mě však byla reakce úplně opačná a během hackování bylo lepší v rámci bezpečnosti na mě raději nepromluvit.

Pokud jde o hratelnost, přišlo mi, že v některých scénách šlo opravdu do tuhého a po zdolání některých z nich jsem si doslova zhluboka oddychl. Nepřátelé vesměs zůstali podobní, ovšem jejich častá převaha i odolnost mi občas dávala pěkně zabrat, především pak souboje s bossy, které mi navíc přišly neúměrně natahované. Za výrazný plus hry rozhodně považuji prostředí. Nekonečné chodby a často únavné přesuny výtahy sice přece jen převažovaly, ale byly naštěstí o něco častěji střídány venkovní mrazivou krajinou, která mi sice přišla krásná, zato v určitých chvílích kolikrát stísněnější než lokace vnitřní.

Dalším výrazným plusem hry bych zcela jistě obdaroval příběh. Ten sice do jisté míry poněkud omezuje typickou akční a dusnou atmosféru hry, avšak přidává ji určitou adventurní podobu, v níž nikterak nešetří dějovými zvraty.

Co dodat? Třetí díl Dead Space slušným způsobem skloubil drsnou akci s pěkně podaným sci-fi příběhem. I přes toto zjištění mi přišlo, že jej v posledních několika kapitolách zbytečně protahoval a neztenčil jej do obvyklého počtu kapitol typického pro předchozí dva díly a hru by tak ukončil v akorátním čase. Takhle mě často přepadala otázka ve stylu „že by už závěr?“. A to je samozřejmě špatně.

Pro: grafika, akce, důraz na příběh s dějovými zvraty, výběr zbraní

Proti: souboje s bossy, délka hry

+33

Star Wars: The Old Republic

  • PC 80
Revidováno v roce 2021.

Bioware na svém dalším dílu ze světa Star Wars odvedl ohromný kus práce. To je zcela bez diskuze. Každý charakter je kompletně (a velmi kvalitně) nadabován a grafika dobře funguje, byť přenádherná není. I ten příběh celkově vlastně docela jde... Na to že je to onlinovka tedy. Oceňuji i množství předmětů, díky němuž mají postavy hráčů téměř vždy alespoň trochu odlišný vzhled.

Odpovídání kolečkem mi i dnes nesedí a občas text volby neodpovídá tomu, co charakter nakonec vyřkne (týká se ironických odpovědí atp.). SWTOR ale dnes nabízí ohromné pole možností. Jedná se o klasickou onlajnovku, kterou do dohraní class stories žene právě příběh. Ten později notně kvalitou upadá, jak přijde obsah, který je víceméně stejný napříč povoláními. Dnes je však ohromná výhoda ve značně rychle přibývajících zkušenostech a class stories tak není třeba mixovat s nepříliš propracovanými vedlejšími questy. Zcela zadarmo si tak můžete SWTOR zahrát jako pokračování KotOR a to s osmi odlišnými příběhy. I pokud nechcete onlajnovky hrát, tak tohle imho stojí za vyzkoušení. Jak hodnotím jednotlivé charaktery viz níže.

Obsah vyžadující další hráče se potácí od průměru až k občasným velmi dobrým flahspointům a operacím. PvP je rovněž solidně zpracované. Naopak vesmírné bitvení v automatovém podání není nic moc a Galactic Starfighter by rozhodně mohl být také lepší. Jenže ač to či ono není třebas tím nejlepším v žánru... SWTOR vše kombinuje do jednoho celku, kde si prostě sami můžete vybrat, čemu se chcete věnovat. A to je ohromná výhoda.

Seřazení po dohrání všech class:

Rep. Trooper
Příběh: Mně osobně velmi sedl. Příslušník speciálních jednotek a jeho rychlý vzestup vyvolaný nečekanými "okolnostmi". První kapitola celkem slušná. Posléze při boji proti generálu Raktonovi i jedno zatraceně dobré dilema. Moc se mi líbilo, že v řadě vedlejších rozhovorů a questů nadále všichni salutují, oslovují se hodnostmi a NPC jsou většinou nadšené, že mohou hodit své problémy na velitele Havoc Squad. V posledním questu se daří vyvolat alespoň tak nějak víceméně pocit souboje armád, o což se snaží více classů a bohužel většinou neúspěšně.
8/10
Posádka: Rep. Trooper nemá nemá nejlepší společníky jednotlivě. Ale celkově mezi ty nejlepší party rozhodně patří. Tanno Vik se k Light Side charakteru moc nehodí (naopak k DS je bezvadný a navíc je docela zábavný) a Yuun je hrozný. Ale první tři družníci dobře sednou vždy a dostáváte je celkem rychle (na prvních čtyřech planetách).
8/10
Gameplay: Rozhodně silná stránka classu. Jako DPS commando máte extrémně jednoduchou "rotaci" (tzn. jaké ability spouštět pro maximální účinnost), ale extrémně zábavné to tedy není. Naopak jde o zábavného tanka. Může si i dovolit semo tamo drobnou chybu. S harpunou je to v HM flashpointech jako koncert. IMHO nejde o nejlepšího tanka, ale rozhodně o nejvšestrannějšího a celkem jednoduchého na hraní. Na Rep. Troopera je rovněž řada krásných zbrojí, které vás bude bavit skládat. Podle mého má asi nejlepší výběr ve hře a i mnoho volně dostupných vypadá zatraceně dobře.
8/10
Dabing: Oba dabéři jsou extrémně zkušení. Jennifer Hale není ani třeba představovat a Brian Bloom je jen o fous méně známý. Asi bych paradoxně spíše doporučoval mužský charakter, jelikož Jennifer Hale namluvila i Satele Shan, což je další přední postava hry. Její hlas pro vojandu pak není její nejlepší práce. Jakkoliv je samozřejmě stále výborná. U troopera prostě nemůžete sáhnout vedle. Plusové body i za další členy posádky. Moira Quirk (dabuje Elaru Dorne) už se zařadila mezi mé oblíbené.
9/10
Hodnocení celkově: 8,25/10

Imperial Agent
Příběh: Absolutně nejlepší příběh ve hře. Kdo by to byl řekl, že MMO může představit takhle dobře zpracovanou špionážní linku. Každý úkol v jejím rámci byl zábavný, nechybí celá řada nečekaných zvratů. Chiss má navíc i vícero zajímavých dialogů (hlavně na Hothu). Už na konci první kapitoly je jedno zajímavé dilema a pokud jste opravdoví parchanti, tak dostanete pěkný titul (který bohužel při dalším hraní mnoho neznamená).
10/10
Posádka: Tady už naopak Imp. Agent trochu ztrácí. Společníci jsou celkem zajímaví, ale nedá se říci, že je to ta pohodová a vtipná parta, s níž chcete létat vesmírem. Spíše, obdobně jako sám agent, jsou (bez výjimky) nebezpeční sami sobě i okolí.
7/10
Gameplay: Můžete hrát toliko za pět různých DPS větví nebo heal. Sniper celkově dokáže v první chvíli vyrobit velké poškození, ale pak to jde zase střemhlav dolů. Při větvi marksmanship půjde dosti vaší damage na zmar a tak lze vlastně doporučit jen Engineering Snipera. Operative DPS taky jde. Trochu hůře jste na tom i při výběru zbroje. Ale pár jich za to stojí.
7/10
Dabing: Bertie Carvel (resp. jeho vyšší hlas) může asi pár lidem sednout. Dabing je takový "zle arogantní". Nicméně v souboji s Jo Wyatt nemá absolutně šanci. V SWTOR Jo předvádí ještě lepší práci než ve Witcheru 3 (kde dabovala samozřejmě Ciri). Její hlas k postavě absolutně sedne a patří k tomu nejlepšímu, co jsem ve hrách slyšel.
9/10
Hodnocení celkově: 8,25/10

Sith Warrior
Příběh: Celkem slušný příběh s výbornou první kapitolou. Rozhodně doporučuji hrát za Dark Side, neb žádný jiný class na to není tak stavěný a u Sith. War. si užijete nejvíce "dark" možnosti ve hře. V rámci stíhání mladé tajemné příslušnice Jedi řádu jich je dost a dost. V dalších kapitolách to jde se zábavností už dolů (první kapitola je ale nejdelší).
8/10
Posádka: Sith Warrior má imho nejlepší NPC ve hře - Vette. Rovněž nedávno zveřejněné statistiky ukazují, že je ze základních posádek nejoblíbenější. Jde zároveň o první získané NPC a tak se vám bude starat, vzhledem ke své výřečnosti, o zábavu celou dobu. Jde o takového Smugglera v posádce Sith Warriora a i v rámci DS jsem neměl tu sílu jí týrat. Jaesa pak nabízí nejvíce DS romanci ve hře. Je absolutně šílená a i díky ní si to hraní za zlý charakter ještě více užijete. Zbytek party už tak skvělý není a nemožnost trvale se rozloučit s Quinnem mě štve ještě dnes.
8/10
Gameplay: De facto všechny ability mají dosah jen do čtyř metrů a tak budete stále pobíhat jak debil. U tanka žádná harpuna, která by vám to ulehčila, žádná zvýšená rychlost jinou abilitou. Vynahrazuje to asi nejlépe fungující AoE Taunt (aby se nepřátelé soustředili na něj) ve hře. DPS Marauder je na tom s dosahem obdobně. Ovšem platí, že pokud za něj umíte, tak jde o skvělou postavu. A hlavně Carnage spec je extrémně rychlý. Má také přístup k velmi dobře vypadajícím zbrojím.
8/10
Dabing: Sith Warrior má z dabérské scény asi méně známé zastupitele. Konkrétně Mark Bazeley a Natasha Little. Jakkoliv oba odvádí velmi solidní práci, tak preferuji asi mužský hlas, který se k charakteru hodí o něco více. Vette (první členka posádky) je namluvená Catherine Taber. Mission Vao se tak vrací do "Staré republiky". Jiní ji spíše poznají jako Padmé z animovaného seriálu Clone Wars.
8/10
Hodnocení celkově: 8/10

Bounty Hunter
Příběh: Jste lovec odměn a lovíte odměny. Příběh je kompletně nudný. Potěší jen pěkná možnost státi se Mandalorianem.
5/10
Posádka: V rámci celkové nevyváženosti má naopak BH posádku naprosto výbornou. Mako mě ještě tolik nezaujala, Ale Gault je před Gussem a těsně po Vette mé nejoblíbenější NPC. Opět vrcholově zábavný de facto "smuggler". I Torian mě překvapivě neotravoval. Taková mandalorianská naivka, ale dobře napsaná. Blizz je samozřejmě vrcholově roztomilý, bohužel rovněž trpí tím, že jej získáte až na Hothu. Skadge je hrozný a je škoda, že se v téhle jinak prima partě objevil.
9/10
Gameplay: Platí to, co u Troopera. Včetně přístupu k jen o fous méně pěkným zbrojím. Mandalorian Hunter set by ale měl tenhle class snad obdržet v rámci příběhu, páč jinak je úděsně drahý. Animace Arsenal Mercenary vypadají ve hře díky dvěma pistolím výrazně více dynamicky, než animace obdobného Commando Troopera.
8/10
Dabing: Tom Spackman či Grey Griffin (známější spíše jako Grey DeLisle). Tom Spackman má over-the-top drsňácké hrdelní podání. Někomu může sednout, ale na Grey DeLisle v žádném případě nemá. Grey známe i jako Kahlee Sanders (a jiné) z Mass Effect série, Handmaiden z druhého KotOR, Jeanette (atp.) z V:TM - Bloodlines a samozřejmě jako Viconii či Nalii z Baldur's Gate 2. V KotOR tato velezkušená dabérka odvádí opětovně dobrou práci a lze ji tedy jen doporučit. Dobrou práci ale odvádí i Daran Norris jako výše zmíněný Gault.
9/10
Hodnocení celkově: 8/10

Jedi Knight
Příběh: Dějová linka je taková ta tradiční hrdinská. Jako byste hráli KotOR III. V rámci sestupné kvality série zase o něco horší. Ale všechny střety s Císařem jsou dobré. Rovněž je dobré, že na Corelii potkáte znovu rytíře Jedi ze svého minulého hraní.
7/10
Posádka: Jedi Knight má hodně slušného člena posádky v Kiře a jinak to za nic moc nestojí. Nikdo není vysloveně špatný ve smyslu Skadge, Yuuna, Bowdaara či Qyzena. Ale ani Scourge či Doc také vysloveně nezaujmou.
7/10
Gameplay: Platí co u zrcadlového Sith Warriora. Jen zbroje jsou ještě o dost horší a připadáte se v nich jak obrněný somrák. Složit dobře vypadající zbroj je extrémně složité. Ale nakonec se mi to (velmi draze) povedlo.
7/10
Dabing: David Hayter namluvil rytíře a Kari Wahlgren rytířku. Hayter zní jako solidní had (chytrému napověz...). Neodvedl ale špatnou práci. Kari Wahlgren je přeci jen o něco známější (naposledy z Cyberpunku 2077 či seriálu Rick and Morty) a dabing se jí povedl. Plusem je i hlas Kiry (viz výše), kterou má na svědomí zkušená dabérka Laura Bailey.
9/10
Hodnocení celkově: 7,5/10

Smuggler
Příběh: Smuggler mě vysloveně překvapil. Jednotlivé dialogy jsou velmi zábavné a často se v nich zasmějete, neb váš Smug dokáže vyprodukovat vtipné odpovědi. Rozhodně si také užijete veselého svádění NPC. Celý class byl příběhově v těžké pozici, ale autoři se s tím skvěle popasovali. Třetí kapitola dosahuje kvalit Imp. Agenta.
9/10
Posádka: Tady mě opět Smuggler celkem mile překvapil. Corso je celkem dobrý, Bowdaar hrozný, ale naštěstí s dalšími získanými společníky se to zlepšuje. Risha už je hodně slušná a má dobré rozhovory se Smugglerem. Akaavi snad ještě lepší, byť ze začátku mě štvala, jak si dojemně pochvalovala přijetí zbytkem posádky. Rozhodně bych ji ale doporučoval jako konečnou volbu pro romanci, neb sveřepá mandalorianka a nezodpovědný svůdník mají zábavné dialogy. Pokud hrajete za ženu, tak je na výběr jen Corso a upřímně moc vám ho nezávidím. Asi nejlepší společník Smugglera je bohužel až ten poslední. Guss představuje "comic relief" a snad už se ani nemohl více povést. Opravdu škoda, že je až na Hothu.
8/10
Gameplay: Zrcadlově stejný jako Imp. Agent. Sniper puška je ale přeci jen unikátnější. "Zbroje" jsou ještě více na jedno brdo a tedy nic převratného.
6/10
Dabing: Maury Sterling i Kath Soucie oba odvádí celkem dobrou práci. Soucie je určitě známější. Ač ale dělá, co může, tak mi její hlas zní k postavě trochu "staře" a mám tak o něco raději Sterlinga. Soucie btw kdysi do Baldur's Gate 2 namluvila Aerie či Ellesime. Ale také Lauru či jeden z hlasů Mastera v prvním Falloutu.
7/10
Hodnocení celkově: 7,5/10

Sith Inquisitor
Příběh: Rozhodně patří mezi mé nejoblíbenější. Postupný vzestup otroka disponujícího "silou" a jeho přerod v mocného vládce temných sil s vlastní armádou a učedníky. Armáda a učedníci jsou vám už bohužel na pytel a ve hře vám vlastně moc nepomohou. Jsou vidět maximálně v jednotlivých in game animacích. Přesto je ten postupný vzestup extrémně uspokojující a texty jsou dobře napsané.
9/10
Posádka: Tady je to horší. Snad jen Khem Val je zábavné NPC (a naštěstí také první). Ostatní tak nějak celkem jdou, ale mezi vaše oblíbené většinou patřit nebudou.
6/10
Gameplay: Sith Inquisitor má přístup k poměrně širokému množství různých rób a to byť může nosit toliko lehké brnění. Sith Assassin je s přehledem nejzábavnější tank ve hře. Nejsnáze na sobě udržíte pozornost nepřátel. Bohužel také nejsnáze zemřete po chybě vlastní nebo po chybě healu. I v rámci normálních questů má Sith Assassin slušné poškození u plošných schopností a budete je tak procházet daleko rychleji než s ostatními tanky. Jako DPS (Sith Sorcerer) je rovněž dobrý a Area of Effect poškození je skvělé. Rotace dovedností je jednoduchá. Ale podle mého se docela rychle ohraje. Heal je imho nejlepší ve hře. Z DPS Assassinů doporučuji asi Deception. Za tuhle větev se hraje docela dobře. Celkově ale preferuji jiné classy.
7/10
Dabing: Euan Morton a Xanthe Elbrick. Ani jeden z nich není moc známý a jak napovídá výsledek, tak to má asi i důvod. Mužský hlas je vyšší a opět zní poměrně arogantně, což může některým k postavě sednout. Ženský je jak od aristokratické babičky. K postavě se podle mého moc nehodí. Andronikos Revel je namluven zkušeným dabérem Stevem Blumem, který má na svědomí i Grunta ze série Mass Effect. A, no... Grunt se mu povedl o dost více.
6/10
Hodnocení celkově: 7/10

Jedi Consular
Příběh: Jo, byl tam. Vlastně je i docela snesitelný a bavil mě stále více než ten u Bounty Huntera. Jste prostě diplomat. Na konci máte údajně i flotilu a armádu, akorát je nikdy neuvidíte, jen se o nich mluví a jsou nasazováni do "akce" někde mimo váš dohled. Dějová linka s dětmi Emperora ale není celkově špatná. Jen to taky není zrovna terno.
6/10
Posádka: No ty jo... Tharan byl asi nejlepší, jelikož jsem si jej představoval jako dr. Kriegera ze seriálu Archer. Oblíbenost Zenitha vůbec nechápu. Byl to totální random blb jak z diskuzí na novinkách. Nadia je tu pro ty, kteří mají rádi japonské hentai. Ale musíte kvůli tomu hrát za chlapa, což vzhledem k jeho hlasu bude vyžadovat maximální přemáhání.
4/10
Gameplay: Viz Sith Inqusitor. Bod dolů za "zbroje", které jsou většinou celkem ošklivé. Vlastně budete spíše běhat v některé z těch základních "oblečků", jež vypadají celkem dobře. Obdobně animace dovedností jsou nudnější než u inkvizitorů a tedy další důvod pro onen bod dolů.
6/10
Dabing: Athena Karkanis se dabing consularky moc nepovedl, je podle mého zbytečně hrdelní. Má ale štěstí, jelikož hlas Nolana Northa patří k tomu nejhoršímu, co ve hrách můžete slyšet. Consular v jeho podání zní jak usvědčený pedofil a malé padawany byste raději svěřili Palpatinovi.
5/10
Hodnocení celkově: 5,25/10


Doporučené kombinace:
Light Side muž/žena, Mirialan/Human/Zabrak Watchman/Combat Sentinel (DPS)
LS žena, Miraluka/Twi'lek/Togruta Seer Sage (Heal) či Mirialan Infiltration Shadow (DPS)
N muž, Cyborg/Zabrak Vanguard (DPS/Tank)
N muž, Human/Zabrak Saboteur Gunslinger (DPS)

DS muž, Sith Pureblood Annihilation/Carnage Marauder (DPS)
LS muž, Human Deception/Darkness Assassin (DPS/Tank) či Corruption Sorcerer (Heal)
N žena, Rattataki Arsenal Mercenary (DPS)
N žena, Chiss Engineering Sniper (DPS)

Mé postavy: https://imgur.com/a/6ra6p

P. S. Po konci hry standardní class storyline hraji nejvíce za republiku s (Cyborg) Vanguard Tankem/DPS a (Human) Sentinelkou. Ostatní republikové charaktery mi něčím vadí. U Smugglera a Consulara jsem prostě nenašel tu správnou zbroj. Consular má pak navíc otravný hlas i pokud hrajete za ženu.

Za impérium hraji se (Sith Pureblood) Carnage Marauderem, Chiss Engineering Sniperkou, Rattataki Arsenal Merckou. Méně už s Deception Assassinem či Madness sorckou. U nich mě bohužel opět trochu otravuje dabing (opět nehledě na pohlaví).

Pro: class stories, ohromné pole možností, ucházející grafika

Proti: ne vždy kvalitní obsah, málo "osobní" příběh po konci class stories

+33

King's Bounty: The Legend

  • PC 80
Pokud se vám líbí série Heroes a zároveň vás otravují boje proti nepřátelské AI, tak by King‘s Bounty mohla být hra přesně pro vás. Zatímco Heroes je tahovka i v nebojovém režimu, King‘s Bounty se tváří více jako RPG s tahovými souboji. Svět jinak běží realtime a cílem hrdiny je postupně prozkoumávat mapu a porážet nepřátelské jednotky. Nikdo (pokud se mu teda hrdina nepostaví drze před xicht) na něj ovšem neútočí z vlastní iniciativy, což je prvek, který pro mě hru dělá mnohem atraktivnější, než tahanice o hrady v HoMaM sérii. To ale neznamená, že je hra jednodušší, to rozhodně ne. I na střední obtížnost jsou souboje místy dost tuhé, ale díky variabilitě jednotek jsou i po takřka 60 hodinách zábavné. Možných taktik je ohromné množství a docela bych se i vsadil, že já jsem jich objevil sotva čtvrtinu.

Na první pohled určitě upoutá nádherná pohádkově stylizovaná grafika podkreslená příjemnou hudbou. Vcelku mě překvapilo, že je hra hodně ukecaná a i přes absenci jakýchkoli předělových animací mě příběh bavil. Atraktivita hlavní příběhové linky je sice nulová, ale nápadité dialogy a desítky subquestů mě bavily až do konce hry. Hra se nebere úplně vážně a to je dobře. Během hry se hrdina podívá do mnoha rozličných prostředí různých frakcí jako jsou obyčejní lidé, ale třeba i elfové, nemrtví, trpaslíci, ďáblové atp. Prostě typická fantasy klasika. Každé prostředí je něčím originální a krom občasných strohých podzemních prostor jsem se rozhodně neměl čas nudit.

Obtížnost je poměrně vysoká, a pokud si nedáváte pozor na vlastní armádu, je vcelku jednoduché se šprajcnout. Momentů, kdy jsem měl zdecimovanou armádu a zároveň jsem byl skoro bez zlata, jsem zažil vcelku dost (hlavně s blížícím se koncem hry), ale naštěstí jsem z této prekérní situace vždycky nějak vybruslil. Je fakt, že je hra v tomto ohledu docela dobře vybalancovaná, ale dle mého názoru by k těmto věcem nemělo docházet vůbec. Přeci jen, komu by se chtělo po 40 hodinách seknout se hrou jen proto, že dostal do slepé uličky. Chtělo by to hru obohatit o nějaký alternativní příjem přesně kvůli těmto momentům. Co mi ovšem vadilo víc, bylo nedomyšlené nakupování jednotek. Po každém boji hráč logicky ztrácí část armády, kterou posléze musí doplnit. A to nejde jinak, než objet všechny příslušné hrady a taverny v okolí, což nějakou tu minutku zabere a obzvlášť v některých větších lokacích. V pozdějších fázích hry je toto ježdění neskutečně otravné a je škoda, že tvůrci do hry nezakomponovali nějakou vychytávku, která by cestování urychlila.

Verdikt: King‘s Bounty rozhodně doporučuju. I přes počáteční rozpaky způsobené především tím, že tahovky moc nehraju, mě hra uchvátila. Uchvátila mě natolik, že jsem ji věnoval více jak 60 hodin svého života a rozhodně plánuju i někdy v budoucnu okusit pokračování.

Pro: pohádková stylizace, humor, hromada vcelku nápaditých questů, hra vydrží více jak 60 hodin aniž by začala výrazněji nudit

Proti: zdlouhavé cestování po mapě za účelem dokupování armády, některé souboje jsou hodně tuhé - obzvláště ten závěrečný, časově to je přeci jen až moc náročné (což ale nemusí být vždycky zápor)

+33

Spec Ops: The Line

  • PC 90
Spec Ops: The Line má hrozný název (osobně se přikláním k elegantnímu If You Liked Apocalypse Now and Fight Club, You Seriously Need to Play This: The Line), kvůli kterému jsem i přes veškerá doporučování váhala, jestli si hru vůbec pořídit. Neříkám, že mě americké patriotické demence rambo spasí svět s kulometem v ruce vyloženě odpuzují - občas se i v tomhle žánru vyskytne něco, co je tak šílené, že je to vlastně dobré - ale času je málo a her hodně. Vždycky se snažím vyvarovat jakýchkoliv spoilerů, takže jsem i k The Line přistupovala zcela nepřipravená na to, co mě čeká, a o to byl ten zážitek kvalitnější. Po nějaké době jsem se totiž zase dostala ke hře, po jejímž konci jsem měla hodně o čem přemýšlet a taky se nemohla dočkat, až si ji pustím znovu.

Spec Ops: The Line je dokonale ambivalentní. Na jednu stranu je to nalajnovaný koridor cutscéna - chvilička běhu dopředu - cover based střílení - cutscéna - běh - střílení, které se opakuje ad infinitum a vy musíte poslušně postupovat dál, běžet za ukazatelem cíle, vyčistit úsek od nepřátel (což vás poměrně baví jen kdyby se pořád tak nerojili a neházeli po vás granáty, sotva si najdete dobrou pozici) a odposlouchat si pár keců se svým týmem. Nemůžete si vybrat, co budete dělat, nad odvíjením narace nemáte kontrolu, můžete ji jen bod po bodě plnit.

Na stranu druhou ale hra právě tenhle základní princip stříleček využívá ke své hlavní pointě a nakonec vám vyčiní za to, že jste ho tak slepě následovali. Hru nelze "vyhrát" jinak než že ji prohrajete; čím více se snažíte, tím méně jste hrdinou. Všechno je vlastně jinak à la Šestý smysl a vy si to musíte projet ještě jednou, abyste zjistili, zda to do sebe opravdu tak dobře zapadá. Neříkám, že je to originální či nepředvídatelná zápletka, takové totiž neexistují - pouze to, že ji The Line skvěle zpracovala a zprostředkovala.

Disonance mezi vámi a postavou, kterou ovládáte, je geniální. Na začátku odehrajete akční flashforward letu helikoptérou a pak už je tu skok zpět a nevyhnutelná expozice kdo, kde, jak, proč. Máte jasný úkol - prozkoumat okolí písečnou bouří zničené Dubaje kvůli tísňovému signálu, který vyslal plukovník Konrad, mentorská to figura vašeho hrdiny, kapitána Walkera. Vzápětí dojde k očekávaným komplikacím, během nichž se Walker rozhodne jít ve třech zachránit Konráda, celou jeho rotu (1300 mužů) a potažmo i celou Dubaj, namísto toho, aby se zachoval rozumně a vrátil se jako normální člověk ---- a hra tak ztratí veškerou realističnost.

Kdyby se ale hrdinové her chovali jako normální lidi, neměli bychom co hrát, takže namísto vytržení z děje si říkáte, fajn, Walkere, to zní jako plán. Jak tak ale postupujete, je to čím dál divnější a divnější a nejenom vy jako hráč, ale i Lugo a Adams, Walkerovi podřízení, mají pocit, že tady něco nehraje. Walker ale vypadá, že to má zcela pod kontrolou a vy nejenže bezmocně přihlížíte, ale dokonce ho svým ovládáním aktivně podporujete v tom, že dělá čím dál zvrácenější věci. Hra je krátká, takže si odbydete několik várek ostřelování a ani se nenadějete a už ve velkém sypete po nepřátelích hnusnou chemickou látku a pomáháte ničit jediné zásoby vody pro přeživší. Vše postupuje tak hladce a mechanicky, že nemáte ani čas se zastavit a říct WTF. Mimochodem, reakce místních na vaše jednání je celkem přirozená - začnou lynčovat vašeho oblíbeného parťáka. Hra vám v tomhle momentě výjimečně poskytne možnost zvolit, jak Walker zareaguje. No, nejsem na sebe pyšná.


Jak se tak blížíte peklem Dubaje k cíli, hra se začíná tvářit čím dál subverzivněji. Loading screen se vás ptá, jestli už si připadáte jako hrdina, a Walker vypadá domláceně, špinavě a brutálně a brutálně se taky chová. Hra vás nadále nutí zabíjet kolegy Američany a zároveň se vás ptá, proč to proboha děláte. Konečné setkání s Konrádem, tj. temnotou ve Walkerově srdci, je působivé. Detail, že Konrád maluje onu tragickou scénu, která se Walkerovi nejvíc vryla do paměti, je možná enormní klišé, ale na mě fungovalo. Na výběr máte několik konců, z nichž žádný po tom všem pochopitelně nemůže být šťastný.

Spec Ops: The Line je průměrná střílečka vystavěná do skvěle sebekritického příběhu, v němž zastáváte roli psychopatického megalomaniaka, který se považuje za hrdinu, a vy mu to hodnou chvíli věříte.

Pro: dokonalý příběh, graficky taky ujde, jinak průměr

Proti: těžko kritizovat klišé, která hra využívá, když je kritizuje sama

+33

Dishonored

  • PC 90
Přestože se mi koncept Dishonored jevil jako velmi zajímavý, do poslední chvíle jsem si nebyl jistý, zda-li opravdu tato hra moje požadavky skutečně splní. Prvních pár okamžiků se mi hlavou honila směsice různých pocitů, které ale velmi brzy vzaly za své.

Začněme tradičně grafickou stránkou založenou na Unreal Enginu. Ačkoliv hry založené na tomto enginu byly odjakživa mému oku příjemně optimální, zpočátku jsem byl poněkud rozčarován. Okolní prostředí sice vypadalo velmi realisticky, avšak s vykreslováním obličejů všech postav to už bylo horší. Nakonec jsem ovšem musel chtě nechtě uznat, že k historické době, v níž se hra odehrává, se vlastně poměrně dobře hodí, tudíž považovat tuto věc za neduh by nebylo příliš opodstatněné.

Z hlediska příběhu pojednávající o pomstě nespravedlivě odsouzeného hlavního hrdiny za skutek, který nespáchal, avšak bohužel s důkazy nepřímo namířenými proti němu, vyslovuji jednoznačnou spokojenost. Téma sice zní velmi klišovitě, ale jeho zpracování a záživnost zcela jistě nepokulhává. S ním souvisí další a v tomto případě jednoznačný tahoun celé hry a tou je vynikající hratelnost. Jak známo, Dishonored v sobě mixuje několik herních žánrů, a sice akční adventuru, stealth akci a RPG a všechny tyto styly namíchá tak, že výsledek a s ním spojená hratelnost jsou výborné. Kromě vícero cest postupu hrou a vylepšování svojí postavy pomocí schopností, které vám poskytují nalezené runy a amulety, je zde možné zvolit, zda proti ozbrojeným strážím, které jsou úhlavními nepřáteli celé hry, použijete tvrdý boj s mečem v jedné ruce doplněného o pistoli v ruce druhé a nepřátele tak připravíte o život, nebo se o něco pracněji budete schovávat ve stínu a ke své cestě k cíli využijete tichých metod v podobě plížení zakončené omráčením a následného ukrytí protivníkova těla, jak je doménou pro správnou stealth akci. Jak jsem se již zmínil, posledně jmenovaný postup, který jsem já zvolil, je sice o něco pracnější a piplavější, ovšem při jeho dodržení se docílí menší množství nepřátel v další kapitole včetně vývoje samotného příběhu, stejně tak jako množství morem nakažených a tím i velmi nebezpečných krys, které hned po zmíněných strážích jsou úhlavními nepřáteli číslo dvě.

Co dodat? Moje smíšené pocity byly nakonec vystřídány nevšedním herním zážitkem a zjištěním, že Dishonored u mě rozhodně zaujme z hlediska hratelnosti a celkové kvality přední postavení, kterému budou šlapat na paty pouze moje některé srdcovky. Faktem ale je, že pro tyto srdcovky je Dishonored dosti sebevědomým konkurentem.

Pro: příběh, hratelnost, mix herních žánrů

Proti: ke konci trochu fádní

+33

The Elder Scrolls V: Skyrim

  • PC 60
Sice jsem slavnostně dodělala hlavní dračí misi a několik zajímavěji vypadajících hlavních questů, ale po nějakých chabých třiceti hodinách se hrou přes překypující seznam nedodělaných úkolů končím, rezignuji a uznávám, že prostě není pro mě, jelikož k dalšímu ocrcávání se ve Skyrimu by mě přiměli jen, kdyby mi platili. Ve hře můžete být kdokoliv, dělat cokoliv a s kýmkoliv, až na to nebezpečí, že vám neustále hrozí zabřednutí do generické nudy, kdy je vaše herní identita rozplizlá stejně jako skyrimské lokace a bezvýrazná jako veškeré postavy, co je obývají.

Dívat se na Skyrim negativně je snadné - vždyť tam nejde o nic jiného, než že kliknutím přeskakujete mezi různými městy, která jsou ve finále nemlich ta samá, vždycky někam přijdete a prodáte věci, potkáte nějakého blbce, co chce nasekat dříví, přinést mamutí chobot nebo někoho nechat zabít, takže to jdete udělat, ovšem cestou potkáte další bezprizorní osobu, co nechápe, že tady řešíte velevýznamné věci jako například návrat hrozivých příšer z legend a vážně na ni nemáte čas, a tak vás pošle najít ztracený meč nebo manžela, a vy to odsouhlasíte, protože i té nejtupěji vypadající postavě nedokážete říct ne a tak to pokračuje doslova a do písmena ad infinitum. První "hlavolam" v první jeskyni otvíráte s radostí, dvacátý stejný hlavolam v dvacáté stejné jeskyni vás naplňuje už jen pocitem marnosti. Nic nevystihuje nevýraznou povahu všeho lépe než skutečnost, že sice máte na výběr mezi dvěma hlavními skyrimskými politicko-teroristickými organizacemi, ale ač vypadají na papíře odlišně - jedna chce multi-kulti integraci, druhá suverenitu - tak jsou v důsledku prostě stejné a všechno je jedno. Navíc vás ještě otravují takové nepříjemnosti jako například to, že vám koník s oblibou parkuje našikmo na skále, snad jediná cutscéna ve hře se nespustí (výlet do minulosti za bájnými hrdiny) a navíc za vámi pořád leze zloděj, co vás otravuje a nutí do řeči zrovna ve chvíli, kdy velice zjevně bojujete s něčím velkým a nebezpečným, co vás ihned zabije.

Na Skyrim se ale dá dívat i pozitivně. Zaprvé je třeba zapomenout na fast travel, protože o tom nekonečném cestování nekonečnými krajinami to celé je (a také o tom, že místo desetihodinového stání na jednom místě fakt jdete spát do postele), a za druhé je třeba zapojit fantazii a domyslet si ty smyslutvorné prvky, které vám hra není vzhledem ke své rozsáhlosti schopná poskytnout. Ponoření do drsného světa Skyrimu, kde můžete jít kamkoliv, dělat cokoliv a být kdokoliv, je totiž krásné. Tenhle pozitivní přístup ve mně ten jeden reálný den a kousek, co jsem ve hře strávila, převládal, až se to najednou zlomilo a já se do Skyrimu nedokážu přinutit vrátit, protože už mě prostě vůbec, ale vůbec nebaví.

Pro: ponoření se do světa Skyrimu má svoje kouzlo

Proti: generičnost, opakování, bugy

+33 +34 −1

Shadowrun: Dragonfall - Director's Cut

  • PC 95
Je jednoducho vidno, že Jordan Weisman je tvorca celého Shadowrun sveta. Toto je developer čo rozumie o čo v tom svete ide, ten writing a storytelling je bezkonkurenčný. Shadowrun Returns znamená pre mňa mix toho najlepšieho z Falloutov 1 a 2 a Tactics, reznutý Planescape Tormentom (s prihliadnutím na svoju adventúrnu časť).

Dragonfall ide v šľapajách pôvodného Returns spred pol roka so snahou sa tváriť menej lineárne, čo mu však nikto zrejme neverí. O to nejde, aj lineárna hra má svoje čaro ak ten dej a udalosti stoja za to (inak by som nehrával adventúry). Dragonfall je opäť plný zaujímavých postáv, inteligentných (a autentických) dialógov a misií a skvelého turn-based combatu.

Oproti pôvodnej hre by som vyzdvihol fakt, že combat je vybalancovanejší, je vidno, že zamakali na patchoch a všetky bojové triedy sú približne rovnako využiteľné (snáď až na rifles, ktoré mi stále prídu trochu ó-pé). Čo ma však mierne vyrušovalo boli parťáci, ktorí mi občas pripomínali NPC v Neverwinter Nights, keďže pokračovali v svojej telenovele kúskovane vždy po splnení istých misií. To je vec, čo som zrejme skritizoval v každej hre od Bioware, tu mi to však až tak neprekáža, najmä kvôli tomu, že Jordanove texty môžem čítať od večera do rána (to nie je preklep), kďežto dialógy od Bioware sú asi ako talianske tanky -- je ich veľa, ale stoja za hovno.

Vždy sa mi páčili RPG spojené s adventúrami, mám rád turn based combat, zbožňujem cyberpunk, k tomu všetkému je to napísané samotným tvorcom Shadowrunu, tu sa viacmenej nedalo čo pokaziť.
+33 +34 −1

Doom

  • PC 90
Herní legenda na čtyři. I tak by mohla znít jedna z typických otázek do křížovek. Už je to přes dvacet let, co byl Doom vypuštěn do světa a zatímco po řadě her, knih, či filmů neštěkne po takové době ani pes, Doom je stále pojem s velkým P. Celkem jasně vzpomínám na dobu, kdy jsem jako osmiletý capart hru spustil. Tehdy jsem měl jen demo, nicméně prokousat se první epizodou na nejlehčí obtížnost pro mě byl skoro nadlidský úkon. Dnes je to úplně jiné, ale tehdy to byla moje vůbec první PC hra, navíc se vše ovládalo šipkami, nikoli přes WSAD a myška byla jen na ozdobu. Ale ani po odehrání zbylých dvou epizod nesešel Doom z mysli a to ani dodnes ne. Vždycky se po pár letech k Doomu vracím a vybírám si obvykle nějaké ty fanoušky vytvořené epizody. Díky portům jako ZDoom či Doomsday už není problém nastavit rozhlížení se myší, vypnout automatické zamíření, či ‚trochu‘ pomoci grafice přidáním vyšších rozlišení a speciálních efektů. Navzdory všem těmto úpravám je to stále klasický Doom, stále nadmíru zábavná hra, ale co je vlastně na Doomu tak nadčasového?

V první řadě bych to viděl na náplň hry a hlavní myšlenku. Hráč prochází z bodu A do bodu B ve více či méně spletitých úrovních. Do toho likviduje monstra a sbírá zbraně, léčivo a další užitečné předměty. Tento dnes už vzácný primitivní koncept by seděl třeba i na slavného Serious Sama, jenomže ten těží z arén, kam hráč vleze, za ním se uzavře vchod a musí čelit přívalům monster. Doom má svá monstra už na mapě a málokdy se stane, že by na hráče vyběhlo třeba 15 monster najednou. Kdepak, u Doomu vede kvalita nad kvantitou - střídmost a více či méně zákeřné rozmístění roztodivných monster, což hráče nutí počínat si opatrně.

Jako druhý bod musím zmínit jednoduchý, leč geniální design map. Tvůrci měli pod rukama pár prvků jako je výtah, čidlo, spínače, dveře, schodiště,… a z nich vytvořili mapy, které jsou mnohdy přehledné, líbivé a nenudí. Neměli nic, za co by se mohli schovat – žádné detailní textury, dynamická světla ani efekty počasí. Měli jen to základní a to důležité pro hratelnost, no a vytěžili z toho skoro maximum.

Monstra jsou nedílnou součástí každé FPS, ale ať už potvůrky pro Doom vymýšlel kdokoli, má můj obdiv, neboť to co stvořil, trumfne svojí nápaditostí a do určité míry i roztomilostí řadu dnešních her. Dodnes závidím bývalému spolužákovi plyšového Cacodemona. Každá potvůrka je prostě vymazlená 2D záležitost a to nejen po grafické stránce, ale i co se týče jejích schopností. Jako malého mě bavilo nahodit IDDQD, na vybraných mapách najít nějaké silné monstrum a dostávat jej do soubojů s jinými nepřáteli. Pak třeba blokovat střely, či ostřelovat jiná monstra, aby to moje zvítězilo a mohlo jít dál… Pamatuji i na bitvy v coop modu, kdy jsme si každý obstarali armádu monster a nechávali je řezat se mezi sebou. Bylo to prostě šílené…

Pak tu máme zbraně. Většina z nich není ničím výjimečná a jde o kousky, které jsou k vidění v každé střílečce – pistole, brokovnice, raketomet či kulomet. Pak tu jsou dvě specialitky s velkým potenciálem ničení, ale stále nejde o nic světoborného, nakonec, co chcete na hře z roku 1993? Kvůli malému počtu zbraní však přijde vhod každá, a protože se od sebe tak odlišují, zůstanou vám v paměti dlouho.

Poslední, co mi přijde velmi důležité, jsou předměty včetně zbraní. Oproti současným hrám tu není nic neobvyklého, prostě lékárny, brnění, náboje a pár bonusů. Ale všude po mapách se něco povaluje a tak hráč čelí takovým rozhodnutím jako ‚mám si vzít bednu s dvaceti broky, když mi chybí čtyři?‘ anebo ‚vezmu ty brýle do tmy, když támhle vedle je jen trochu šero?‘ Hráč zkrátka neustále čelí otázkám a rozhodnutím. Dokonce jsem znal i hráče, co počítal každý náboj a na mapě značil všechna místa, kde nechal něco zajímavého, ale proč ne, vždyť je na každém, jak tu hru bude hrát.

Ještě si dovolím pár slov k jednotlivým epizodám, které jsem nedávno hrál na střední obtížnost přes Doomsday port.

Knee-deep in the dead
První epizoda, jež byla součástí demoverze, je vlastně primitivní záležitostí, která představuje asi jen 2/3 toho, co Doom nabízí. Vrcholem zbraňového arzenálu je raketomet, navíc mnohdy přítomný jen v tajných oblastech a monstra jsou ochuzena o čtyři kousky. Všude je přehršel nábojů a i na střední obtížnost jsem míjel většinu brnění i lékáren. Co mě trochu zarazilo, bylo odebrání svastiky v E1M4. Určitě tam v původní verzi byla, ale s verzí Ultimate Doom byla zřejmě odstraněna. Jsou věci, které prostě nepochopím a snaha vymazat ze světa svastiku, která tu byla dlouho před nacisty, je jedna z nich. Tajná úroveň (dostupná z E1M3) je povedená a nechybí jí mírná odlišnost od běžných úrovní. Boss v podobě dvou Pekelných baronů (nebo jak by se ty bestie daly přeložit) se s raketometem mění ve frašku, nicméně souboj Baron vs. brokovnice je už mnohem zajímavější.

The shores of Hell
Druhá epizoda obohacuje Doom o Plasmovou pušku a nové potvůrky včetně legendárního Cacodemona a Cyberdemona. Mapy jsou větší, spletitější a ke slovu se hojně dostávají teleporty. Tajná úroveň (dostupná z E2M5) je hardcore záležitost, která přímo vybízí k tomu, aby hráč dosáhl poutavé rvačky mezi monstry. Boss epizody je samozřejmě Cyberbestie s raketometem. Osobně mi přijde tato epizoda nejslabší a svými úrovněmi nejméně výrazná.

Inferno
Textury značící prostředí lidských staveb a vojenských základen nahradily skály a stěny s vyobrazením démonů. Konečně dojde i na známou zbraň BFG, která mi však kvůli ohromnému účinku moc nesedla. S pomocí BFG se z každé situace stává fraška a to včetně boje s bossem. Tím je Pavoučí bestie, která bývá mnohdy považována za slabší monstrum než je Cyberdemon a důkazem toho je mapa M20 z Doomu 2, kde se obě monstra mohou střetnout v boji, který v drtivé většině případů vyhrává Cyberdemon. Pavouk je jednak slabší, pomalejší a větší, tudíž snáze zasažitelný. Ovšem na otevřeném prostranství je nebezpečný díky kulometu. Pokud se tedy Pavouk dobře umístí, je nebezpečnější než Cyberdemon. Zapomněl jsem ještě na tajnou úroveň (dostupná z E3M6), která je zajímavá především využitím první mapy a přítomností Cyberdemona.

Pro: Hratelnost, design map, ozvučení + hudba, monstra a zbraně

Proti: Nedostatky vlivem stáří - nic, co by moderní porty nedokázaly vylepšit

+33

Brothers: A Tale of Two Sons

  • PC 100
Jestli si nějaká hra zaslouží 100%, pak je to právě Brothers: A Tale of Two Sons.

Především ohromí vizuální zpracování, tedy nádherný, dechberoucí, do detailů propracovaný svět, doladěný krásnou hudbou. Dalším lákadlem hry je ovládání a koordinace obou hlavních postav zároveň. Musím se přiznat, že u mě to ze začátku občas vypadalo, jako by bratři podnikali epickou výpravu domů z hospody (za což viním neustále se točící kameru), ale jakmile se člověk rozehraje a na ovládání si zvykne, všechno jde jako po másle.

Moc povedené jsou i postavy (obří pár, pavoučí slečna, hypogryf, vynálezce...) v čele se samotnými bratry (mladší Naiee vede, ale starší Naia taky není k zahození). Velmi oceňuji, že se hra nebála potemnit (hřbitov, záchrana oběšence, sekání ruky obra, pavoučí slečna, konec).

Brothers dokazuje, že nepotřebujete slova, abyste odvyprávěli srozumitelný, krutý, ale zároveň nádherný příběh dvou bratrů, který chytí za srdce.

Pro: audiovizuální zpracování, svět, postavy, originalita, ovládání, emoce

Proti: bugy, herní doba

+33