Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Shrot

  • PC 90
Dárek pro fandy české série Paranoia, potažmo fandy Dune II. Řízná akční RTS, která se vrací k samotným kořenům žánru a pokračuje tam, kde Paranoia 2 skončila, svým způsobem tak ignoruje žánrový vývoj reprezentovaný sériemi jako Command & Conquer a War-/Starcraft, a jde vlastní cestou. Je to svižné, rychlé, nepřítel s útoky nečeká, a je schovaný v opevněných základnách, pro jejichž dobytí budete potřebovat skutečně masivní počty jednotek.

Zatímco vizuál odkazuje na klasiky z let devadesátých, ovládání je veskrze moderní a příjemné. Soutěživé hráče potěší high-score tabulka, navázaná na hlavní kampaň :)

Pro: Nekomplikovaná akční RTS, takové se dnes již nedělají .)

Proti: Absentující online multiplayer.

+16

Echo Night

  • PS1 80
Další série od FromSoftware se od King's Field, Armored Core nebo souls dost liší. Echo Night totiž není akční hrou, ale 3D adventurou z vlastního pohledu. Celá hra je založena na pomalém průzkumu prostředí, řešení hádanek a vyhýbání se nebezpečí. Příběh začíná ve vyhořelém rodném domě hlavního hrdiny, ale brzy se přesune na hlavní dějiště, loď Orpheus. Ale dočkáme se i pár dalších prostředí, i když v mnohem menším rozsahu. Loď je plná duchů i jiných nadpřirozených jevů a je jen na vás zjistit, co se stalo a pomoci uvězněným duším odejít. Hry od FromSoftware obvykle vynikají skvělou atmosférou a nejinak je tomu i zde. Vše působí správně tajemně a místy i patřičně děsivě, ačkoliv se titul nesnaží být primárně hororem, ale spíše mysteriózní záležitostí.

Herní mechaniky jsou poměrně běžné, od rozhovorů po práci s předměty. Obtížnost je vzhledem k autorům posazena velmi nízko. Příběh v kombinaci s atmosférou mě u hry udržely vždy déle než jsem plánoval a dohrání tak bylo dost rychlé. Tomu napomohla i spíše kratší osmihodinová herní doba. Potěší různé konce pro jejichž dosažení stačí hrát od poslední uložené pozice. Dosáhl jsem tří a jsou dostatečně odlišné a mají i své vyznění. Za ideální bych neoznačil ani jeden, ale ke hře se to skvěle hodí.

Technické zpracování na první PlayStation je velmi slušné a engine dost připomíná King's Field. Ovládání je celkem v pohodě i díky nepřítomnosti akce, ale hra případně umožňuje tři další režimy. V nastavení lze také zvýšit rychlost pohybu, ale doporučuji to nepřehánět, hry by ztratila něco na své atmosféře. Manuál je nezajímavý, za pozornost stojí jen tři "deníkové" stránky. Celkově je hra dalším příjemným překvapením a rozhodně stojí za zahrání.
+16

Final Fantasy XV: Episode Gladiolus

  • PS4 80
Dlouho jsem žila v představě, že rozšíření a DLC ke hrám vznikají až na základě zájmu hráčů jako dodatečný obsah hry. Teď už chápu, že DLC bývají od počátku plánovaná součást s cílem vytáhnout z vydané hry peníze dávkovaně, a tedy přijatelněji pro kupující. S tím jsem ok a dává to smysl. Sama bych nerada kupovala hru za trojku, ale když je dobrá, tak postupně to není tak hrozný.

Ale to, co předvedlo Final Fantasy XV, je fakt úsměvný extrém. Jedna z hlavních postav vám v průběhu příběhu náhle oznámí, že si musí jít něco vyřídit. Tadá! Máme tu prostor pro příběhové DLC. Takto průhledně a prvoplánově jsem to opravdu nečekala.

Také začlenění do hry je debilní a úplně ničí imerzi. Mohla třeba vyskočit možnost přepnout se do rozšíření s případným odkladem na jindy. Ale ne. Musíme vypnout hru, skočit do DLC menu a spustit tuto "epizodu" samostatně.

Gameplay jako takový ale špatný nebyl. Je to ještě více hozené do stylu akčních hack and slash než hlavní FFXV, převážně se bojuje, a to v prostředí tajemného dungeonu, jen s občasnými prostřihy na tvrďácký boy talk. Gladiolus je ale velký sympaťák, takže jsem se o něm ráda dozvěděla něco víc. I když nic z toho nebylo vůbec důležitý. Vytkla bych jedině to, že mlátit obrovská monstra velkými kamennými sloupy působí cool v případě Kratose, ne když je někdo sotva unese. Vypadalo to směšně a nesmyslně.

Celkově toto přibližně hodinové DLC doporučuji, protože je to příjemné zpestření v příběhu a hratelnosti hlavní hry. Ale jeho vyčlenění do samostatné epizody je laciné, zbytečné a vyrušující.

Pro: Osvěžující změna gameplaye a rozšíření oblíbeného charakteru.

Proti: Laciné oddělení tohoto DLC od zbytku hry.

+16

Cyberpunk 2077

  • PC 100
Tož Cyberfunk2024 2.1. Na magická slova: "CD Projekt Red oficiálně ukončil vývoj Cyberpunk 2077" jsem https://i.kym-cdn.com/photos/images/original/000/415/209/3b4.png dlouhé čtyři roky a oni delších 10. Tahle absurdní nadprodukce se projevuje v revoluční cinematičnosti hry, která mi dala třetí, objektivně 100% mistrovské dílo, navíc pocukrované faktem, že se jedná o sci-fi, takže tři formativní žánry mého dětství jsou kompletní (Mafie - krimi, Dark Souls - fantasy, CB77 - televarieté). Jackie jednou profázoval skříní, Rogue i přes svůj věk dala Valentovo trojité salto s pěti vruty a pár (dvě) NPC se ponořilo do stěn betonu Megabloku, kde mám byt - toliko dnes k bugům. Chápu, že "situace kolem CB77" obzvlášť za pandemie musela být studená sprcha, bohužel se ale ukazuje, že i inteligentní hráči se nechávají příliš strhnout většinou. Píší rozhořčené dopisy, točí výkladní skříň civilizace v podobě Youtube videí a jako každej druhej zamumlaj a odfrkaj to podstatné, aby se mohli rodit eseje přetékající banalitama a nadinterpretacema. Nyní to podstatné.

Příběh, příběh, PŘÍBĚH!!!: Reevesova nejlepší role. Ten animovanej panák má víc charismatu a lépe napsané řeči, než všechno z filmografie herce. Do Rogue jsem se při konci "Slunce" normálně zabouch a do mrtvoly Smashera vystřílel tři zásobníky za to co jí proved a za to, co o ní řek. S Panam v tanku se mi začal zvedat stůl i když jsem měl ruce za hlavou a to ani není můj typ. Judy je přesně můj typ ty vole a voni z ní musí udělat lesbu to bys brečel. Riverovi ani Kerrymu jsem pusu nedal, nejsem buzna a z konce "Ďábel aneb vyřešte kostku" sem se musel jít vydejchat na zahradu. Byť juvenilní emocemi, dějem nesmírně precizní a masivní. Vzorově zpracované výrazy očí a řeč těla, RDR2 se může jít zahrabat.

William Gibson: Prý je to jak GTA. Ano je. Jako moje nejoblíbenější GTA2. Gibson je samozřejmě hráč, který na to jde od programátorských základů ryzího ajťáka o tom nepochybuji ani na vteřinu, ale v jedné věci má recht. V CB77 jsem postrádal víc hraní v kyberprostoru, víc toho surreálna, kdy se Henry z knihy objeví na pláži virtuální reality. Víc (kyber)psychotropních drog by taky neškodilo. Reálně to s GTA5 sdílí jeden vážný problém:

"Mileniál číslo #2091888 - na hrách si nejvíc cením hratelnosti": GTA5 má dodnes zmršený systém správy vozidel. Michael musí do garáže, kde nic není, vstoupit, hledat ve vzduchoprázdnu aktivaci skriptu, pak se mu zobrazí katalog jeho aut. Franklin si koupí tank. Následně zjistim, že k tanku potřebuju hangár. Franklin si koupí hangár. Tank se v hangáru neobjeví i když si ho koupím podruhé. Franklin běhá po hangáru jako blázen a hledá skript na katalog. Dodnes. CB77 je to samý v bledě modrém. Obskurní staty desetinných čísel, zbytečné +tiery, až relativně nedávno relativně smysluplný upgrade unikátních zbraní a modifikace běžných zbraní je otravný i tak. Podělaná výroba, kdy žoldák bude sedět někde na obrubníku a s nářadím v kufrech na opravu iphonů rozebírat hodinky s vodotryskem, aby si udělal lepší stínítko na lampu. V inventáři je samozřejmě radost se orientovat stejně jako ve Witcherovi. Celý to vyházet a postavit jen na rozumně odškálovaných cenách u obchodníků.
 
brrrrmmm: Určitě zábavnější jízdní model, ale stejně jako z části boj na blízko, nyní už jen tak z 15-25% rozbitý. Kolize nejsou logické a jednotné. Střelba ok. Zvlášť se mi líbí to protěžování pistolí, které dalo vzpomenout na .223 ve Falloutu. Lepší než Fallout 4 a určitě šťavnatější než arkáda Gtáčka.  

Ženíškův překlad: Výraz “kotrmelína” jsem slyšel naposledy, když mi bylo tak 8. I přes chyby, nádhera.
+16 +17 −1

Octopath Traveler II

  • PC 95
Surrender yourself not unto silent dusk, for the light shall fade.
And soon, night shall fall.

Pro fanouška prvního dílu je druhý díl splněným snem. Takřka vše, co jsem jedničce vyčítal, bylo napraveno a vylepšeno, takže dvojka je ještě o něco lepší zážitek. Nejprve stručný výčet novinek pro hráče, kteří dohráli jedničku a zvažují koupi dvojky:
- Lepší grafika a více grafických efektů.
- Střídání dne a noci (to je vlastně stěžejní téma hry i příběhově) a s tím související mechaniky.
- Zmizely fialové truhly, takže není potřeba mít v partě Thiefa.
- Nová mechanika Latent power, která dává ještě další novou vrstvu už tak promakanému tahovému soubojovému systému.
- Jobs tu nově fungují přes licence, kterých lze pro každé povolání získat 3 kusy.
- 4 nové "tajné" jobs, které hráč odemkne během hry a které jsou úplně jiné než v jedničce.
- Průzkum moře vlastní lodí.
- Společné příběhy dvojic postav.
- Některá povolání byla lehce překopána (k lepšímu).

Pro mě osobně největší slabinou prvního dílu, kterou jsem tu na databázi ve svém příspěvku i hodně kritizoval, byla přílišná schematičnost gameplay loopu - každá postava měla 4 kapitoly, každá kapitola měla přesně ten samý průběh (přijít do města, absolvovat pár rozhovorů, vyrazit do dungeonu, prokousat se obyčejnými mobkami, porazit bosse, pokecat s postavami a takhle dokola 32x). Tohle je konečně ve dvojce úplně jiné. Kapitoly jednotlivých postav nemají ty samé level requirements, stejnou strukturu (některé postavy mají více kapitol než jiné, někdy má postava více možných pokračování pro ten samý level, apod.) a dokonce ani ten samý průběh (někdy v celé kapitole žádný boss ani není, jindy třeba dva bossové). Hra tak působí daleko přirozeněji a hráč nikdy neví, co ho zrovna čeká.

Tomu napomáhá i vedlejší herní obsah, který je k dispozici už poměrně dost brzy. Hráč například pro merchanta dělá Scent of commerce kapitolky, které odemykají nové mechaniky; nebo získá nový job už na začátku hry, jehož skilly se neodemykají za JP, ale hledáním a sbíráním ingrediencí; nebo dělá sub-questy pro odemykání licencí, či hledá oltáře, které odemknou každé postavě nový skill (ten je navíc dostupný skutečně jen pro to povolání a přes job získat nejde).

Dvojka má také na rozdíl od jedničky konečně pořádně a perfektně udělaný závěr hry. Po skončení jednotlivých kapitol (což mimochodem každé postavě kromě vyvrcholení vlastního příběhu získá ještě další bonusový skill) člověk dohraje ještě sdílené příběhy postav a pak ho hra specificky pošle do lokace, ve které začne finální kapitola, která je pořádně rozmáchlá, spojuje příběhy dohromady, vysvětluje spoustu nedořešených věcí a končí závěrečným bossem, který je naprosto epický.

Celkově je teď příběh hry kompaktnější a provázanější, postavy spolu více rozmlouvají a úplně od prvních kapitol je cítit společná příběhová linka, která na závěr vyvrcholí. Tohle je opravdu hodně příjemná změna oproti prvnímu dílu. Stejně tak svět je tu mnohem "organičtější" a lépe udělaný. Člověk se do měst a lokací opakovaně přirozeně vrací a po pár desítkách hodin má pocit, že celý svět perfektně zná, v jednotlivých městech si pamatuje NPC a obchůdky, v divočině cesty a dungeony. Vylepšení v tomto smyslu se dočkaly i side-questy, které až na pár výjimek jde tentokrát zvládnout udělat i jinak než náhodou nebo s návodem. Řešení side-questu je velmi často v té samé lokaci a je logické.

Customizovatelnost postav a kombinace povolání, jobs, equipmentu a skillů je tu doslova neuvěřitelná, pro power gamery musí tahle hra být lahůdka. Ostatně secret boss podobně jako v prvním díle prověří hráčovy schopnosti na maximum a člověk musí používat kombinace, které ho předtím ani ve snu nenapadly, aby měl vůbec šanci přežít pár kol. Mimochodem, v červnu 2024 vyšel bez jakéhokoli předchozího varování tiše update pro hru, který přinesl tzv. Extra battles, konkrétně 4 super-obtížné souboje, které už jsou určené jen pro opravdové maniaky a power gamery, kteří hru a její mechaniky znají skrz naskrz a dokáží využít úplně všeho, co hra v bojích nabízí (na rozdíl od tajného bosse jsem si tyhle Extra battles jen zkusil a po totálním vydrcení v prvním kole jsem se na úspěšné pokusy podíval na YouTube :-) Můžu s čistým svědomím říct, že to už je obtížnost jen pro skutečné blázny; na druhou stranu je z tohoto updatu cítit láska tvůrců k vlastní hře - dva souboje jsou proti partě postav z prvního dílu, postavy mají specifické skilly a synergie, nově nadabované hlášky a jsou neskutečně dobře promyšlené).

Hudba je stejně jako v jedničce naprostý skvost, některé melodie mám ve Spotify liknuté a často si je třeba k práci pouštím, některé skladby můžu poslouchat asi donekonečna (např. Seaside Town -Night-). Skladatel Yasunori Nishiki je za mě génius.

Výtky bránící mi dát 100% hodnocení mám vlastně jen tři a fanoušci JPRG mě za ně možná sežerou, protože jsou třeba v žánru standardem, ale mně prostě trochu vadily. První je struktura dungeonů, kdy je každý dungeon poměrně malý a obsahuje jen úplně tytéž random encountery jako úplně každá venkovní lokace, a teprve závěrečný boss dungeonu je unikátní. Mnohem víc by se mi líbilo, kdyby random encountery byly jen venku a dungeony měly pevně dané nepřátele (třeba i těžší než obyčejné random encountery a vyžadující nějakou speciální taktiku a přizpůsobení se jejich mechanikám), takže by i šly trvale vyčistit, a třeba i nějaké logické hádanky a puzzly.

Druhý problém jsem měl s nedostatečnou popisností a vysvětlením různých mechanik. Beru argument, že takto hra nutí hráče k experimentování a objevování, ale často mi to přišlo vyloženě na škodu (jsem hrozná lama, ale například to, že Castti může mixování lektvarů boostovat a utracené BP přidávají do lektvaru po ingredienci, jsem objevil až na levelu 45, když to po mně vyžadoval quest). Stejně tak nejsou nikde číselně vyjádřené poměrně zásadní informace, třeba o kolik nějaký bonus boostuje nebo postih snižuje damage; člověk se tak nemůže při hře informovaně rozhodovat, jestli se vyplatí kouzlit buff (či odčarovat debuff).

Poslední negativum je snad ještě rozbitější balanc postav než v jedničce. Možná je chyba zase ve mně, ale přišlo mi, že některé postavy jsou až neskutečně silné, konkrétně Hikari, kterým jsem dával desítky tisíc damage v jednom tahu ve fázi hry, kdy ostatní postavy horko těžko zvládaly dávat tisíce. Jiné postavy (merchant a dancer) hrály druhé housle. Na druhou stranu se mi hodně líbilo, že warrior se tu může učit skrz Challenge nové skilly, a hunter si tu na rozdíl od jedničky vytváří stálý zvěřinec, díky kterému je to mnohem lepší class než v prvním díle (ochočená monstra nejsou jen na několik použití, ale zůstávají u huntera trvale), navíc příběhem získaná monstra zůstávají v arzenálu do konce hry. Milé zpestření.

Tohle jsou ale poměrně drobnosti. Celkově je Octopath Traveler 2 více než důstojním pokračováním prvního dílu. Po všech stránkách výjimečná a zábavná hra, ve které jsem s chutí nechal přes 100 hodin a získal všechny trofeje. Opravdu doufám, že se dočkám třetího dílu.

Edit: Dvě poznámky, na které jsem při psaní příspěvku zapomněl:
1) V hlavních příběhových liniích a v některých side-questech už jsou dialogy plně nadabovány, takže konec toho hrozného způsobu z jedničky, kdy postava řekla jen první slovo z věty.
2) Jedničku jsme hrál na PC s Xbox ovladačem, dvojku jsem si střihnul na Steam decku a mohu to všemi deseti jen doporučit. To je hra na handheld doslova jako dělaná.

Pro: Nové mechaniky, konec schematičnosti jedničky, konečně fungující open world, mnohem lepší příběh navíc sdílený mezi postavami

Proti: Design dungeonů, nedostatečné vysvětlivky

+16

What Remains of Edith Finch

  • PS5 80
 Herní výzva 2024: 6. Ukradené Vánoce

O What Remains of Edith Finch som vedel len toľko, že je to adventúra, resp. walking simulátor a to bolo všetko. Ani neviem prečo, ale čakal som, že pôjde o horor, ale v skutočnosti je to skôr artová melancholická pocitovka (hoci jemne znepokojivú atmosféru predsa len má). Pravdaže, je to skôr interaktívny film než „plnohodnotná“ hra, ale pokiaľ na to pristúpite, odnesiete si pomerne silný zážitok.

Tajomstvá rodiny Finchovcov ma naozaj bavilo odkrývať, hra je navyše po výtvarnej stránke veľmi vydarená. Každý člen rodiny má vlastnú minikapitolu v svojskom originálnom štýle. Takže v jednom momente ovládate dieťa, ktoré sa hrá s hračkami vo vani, inokedy sa zase ocitnete v predstavách deprimovaného pracovníka konzervárne či dievčatka, ktoré sa mení na sovu či mačku.

Hra je pretkaná podmanivo nostalgicko-melancholickou atmosférou a občas dokáže byť dokonca aj jemne mrazivá. Jednotlivé „úrovne“ sú nesmierne kreatívne a využívajú estetiku snov, surreálnych predstáv, magického realizmu či odkazy na popkultúru (skvelá bola napríklad halloweenska časť v komiksových políčkach priamo odkazujúca na kultový Carpenterov Halloween).

Samotný príbeh je zaujímavý a budete pri ňom musieť zapojiť aj vlastnú intuíciu. Pochválil by som aj príjemnú grafiku a detailné prostredia. Celkovo veľmi sympatická a zaujímavá kronika jednej podivnej rodinky. Vlastne som si na konci želal, aby to bolo trochu dlhšie, ale tie dve hodinky (možno aj menej) sú zrejme akurát.

Pro: Vizuálne stvárnenie, atmosféra, príbeh, kreativita

Proti: Možno trochu krátke

+16

1000xRESIST

  • PC 95
Pravda je, že som to cítil od momentu, ako som dokončil prvú kapitolu tejto hry, no myslím si, že mám pred sebou moju osobnú hru roku. Trailer ma navnadil, pozitívne ohlasy na titul ešte viac, a keď bol na Steame letný výpredaj, rozhodol som sa, že túto hru musím vyskúšať a presvedčiť sa o jej kvalitách. Rozhodnutie, ktoré nebudem ľutovať.

Pravdou je, že rok 2024 je pre mňa zatiaľ tak trochu zvláštny. Herne neponúkal nejaké výraznejšie tituly, ktoré by ma zaujali a s výnimkou januárového Lil´ Guardsman som nemal asi žiadnu hru, na ktorú by som sa výraznejšie tešil (čo je oproti minulému roku s Baldurs Gate III, Resident Evil 4, Dead Space a Hogwarts Legacy celkom iná situácia) a tak nejako som viac-menej len tápal v tom, čo na mňa pôsobilo zaujímavejšie. Veril som však, že sa objaví nejaká indie hra, ktorá by dokázala vo mne tú hernú chuť nejako nakopnúť a priniesť niečo fantastické. A tak sa aj stalo.

1000xRESIST je v tomto smere skutočne fantastickou hrou. Počas hrania som neustále tvorcov zo Sunset Visitor obdivoval v tom, že sa hru rozhodli spracovať bez toho, aby ste museli čo len raz zdvihnúť proti niekomu zbraň a posúvať príbeh skrz akciu. Tým nechcem tvrdiť, že v hre nie sú žiadne akčné momentky, no nikdy neprichádzajú z toho, že by bolo nutné, aby ste museli zdvihnúť zbraň. Dúfam, že sa vyjadrujem jasne. Kvality plynú primárne z toho, že hra má kvalitne spracovaný príbeh a podáva nám ho cez vynikajúco napísané postavy.

Tie osobne vnímam v tejto hre, ako ten absolútne najväčší highlight, nakoľko si ku každej postave dokážete vytvoriť nejaký vzťah. Nedá sa povedať, že budete súhlasiť s ich akciami, no dokážete porozumieť ich motivácii a dôvodom, ktoré vyprovokovali jednotlivé akcie. Všetci sa v podstate vyrovnávame s udalosťami, ktoré nás najviac v živote ovplyvnili. Často urobíme veci s dobrým úmyslom, no v realite sa naše konanie následne otočí proti nám. Niekedy chceme svojimi skutkami svojich rodičov potešiť, no dosiahneme tým úplný opak. Niekedy sme v živote rebelom, ktorý odmieta všetko a všetkých, no nakoniec nie sme schopní našu samotu uniesť.

Nechcem zachádzať do príliš veľkých detailov, pretože keby chcem o príbehu rozprávať obsiahlejšie, musel by som dokopy skoro všetko skryť do obrovskej dávky spoilerov, ktoré sem radšej ani písať nechcem. Verím, že väčšina ľudí, ktorí budú tento komentár čítať by si ich síce nerozklikla, no nechcem herný zážitok pokaziť ani tým ostatným. Zvraty, ktoré sa v hre objavia sú nielen veľmi zaujímavé, no dokopy mi nenapadne ani jeden, ktorý by som dokázal predpokladať. Áno, sú tu postavy, v rámci ktorých som mal nad hlavou určitý otáznik, ktorý sa mi možno v jednom momente potvrdil, no súčasne je tá akcia odôvodnená niečím, čo mi ani len nenapadlo. Napriek tomu, že to po spojení všetkých predošlých indícií nepôsobí ako blesk z jasného neba.

Ak by som mal príbeh k niečomu prirovnať, povedal by som, že to veľmi dobre kombinuje elementy z niekoľkých mojich obľúbených filmov a hier dokopy, no zvláda to absolútne excelentne. Je tu cítiť niečo z Arrival, Inception a v niektorých aspektoch aj zo seriálu Dark. Miestami možno trochu komplikované, no napriek tomu si myslím, že sledovať sa to dá celkom v pohode. Takisto hra veľmi dobre využíva element cestovania do spomienok a hľadanie v nich indícií, ktoré sú pre našu hrdinku "Watcher" podstatné. Dalo by sa povedať, že v tejto oblasti je pre mňa hra niečo, čo som kedysi očakával od titulu Remember Me, z čoho mám skutočne nesmiernú radosť.

Mal by som ale vyzdvihnúť aj celkový gameplay. Baví ma, že hra je najčastejšie príbehová adventúra z pohľadu v tretej osobe, no počas cestovania jednotlivými spomienkami a udalosťami sa bude pohľad neustále meniť. Občas to pôsobilo ako staré Resident Evil tituly, inokedy hra využila pohľad zhora, následne zboku a dočkáme sa dokonca aj pohľadu z prvej osoby. Vždy to využíva hra spôsobom, aby vás ako hráča vedela lepšie dostať do deja a zmeny uhlu pohľadu fungujú vždy vynikajúco a nepôsobia mimo.

Hra má navyše solídny spád, nakoľko vás nezdržuje aktivitami, ktoré sú pre vás nepodstatné. Nie sú tu žiadne hlavolamy, ktoré by blokovali váš progres (aj keď občas tu sú momentky, ktoré sa dajú nazvať ako malou hádankou), nie je potrebné sa na miestach výraznejšie zdržiavať, ani nič podobné. Jediný moment, kde môžete viac objavovať a budete potrebovať pochopiť ako navštíviť niektoré miesta bude počas prvej kapitoly, no všetko ostatné je v princípe logické nasledovanie jednotlivých akcií a spomienok až do úspešného konca.

Vizuálne je hra veľmi pekná na pohľad. Oceňujem ako sa tvorcom podarilo zachytiť futuristickejší vzhľad vašej "Orchard", kde žijete so svojimi sestrami, no súčasne sú dobre spracované aj časti, kedy sledujete spomienky vašej "Allmother" Iris a vidíte jej život s rodičmi, priateľmi v škole a podobne. V hre sa prestrieda toľko rôznych prostredí v rôznych grafických štýloch a vždy to má svoj unikátny vzhľad, no súčasne nepôsobí nudne, alebo sterilne. Hra v mojich očiach vyzerá fantasticky.

Ak by som mal hre niečo vytknúť, tak mi napadne len pár maličkostí. Občas mi vadilo, že pre aktiváciu niektorých scénok sa musíte postaviť na konkrétne miesto, aby ste mohli pokračovať ďalej, a vie to byť trochu únavné behať okolo postáv, aby ste našli to správne miesto, kde máte stáť. Tiež som mal občas pocit, že možnosť voľby dialógov v určitých scénkach dokopy neprináša žiadne výraznejšie zmeny v rámci príbehu. Občas sa objavia voľby, ktoré pôsobia, že môžu mať nejaký výraznejší dopad, no väčšinou je jedno, čo zvolíte. Aspoň mám ten pocit.

Hru by som tiež neodporúčal pre ľudí, ktorí majú radi veľkú dávku akcie a potrebujú držať v ruke zbraň. Budú veľmi sklamaní keď zistia, že hra v sebe také momentky nemá. Ako som povedal, mne to osobne imponuje, no viem pochopiť sklamaných hráčov, ktorí očakávali trochu akčnejšie sci-fi dobrodružstvo. Pre mňa však v tomto bode úplne stačí mať kvalitne napísané postavy v silnou príbehu, ktorý má dušu a dokázal ma zasiahnuť. V mojich očiach jednoznačne stojí za pozornosť a odporúčam všetkými desiatimi.
+16

Shadow of the Tomb Raider

  • XOne 85
Tak nám autoři kozaté Lary Corft alias Tomb Raider předsstavili už dvanácté pokračování a konečně jsem se jako milovník této archeologické adventurské série dostal k pokoření posledního dílu survival trilogie. Jak se už stalo zvykem v předchozích dílech, Crystal Dynamics se zase hecli s vizuálem, který je vymazlený – lokace jsou dechberoucí, tentokrát bych řekl, že hlavní příběh je povedenější než v Rise Of The Tomb Raider a pokud se jako já rozhodnete, že všechny lokace 100 % prosmejčíte a půjdete hledat všechny dokumenty, survival cache, relikvie, vyřešit všechny hádanky a rozlousknout hrobky a krypty, čeká na Vás spousta herního času.  

Tentokrát se Lara vydává do tropických oblastí Mexika a Petu nalézt skryté město Paititi, kde se opět střetává a snaží se zastavit polovojenskou organizací Trinity, která se snaží rozpoutat mayskou apokalypsu. Archeoložka má pro konfrontaci k dispozici palné zbraně, luk se šípy a kudlu s cepínem k přepadávání ze zálohy – z vody, maskovaná blátem v křoví nebo skokem z vyvýšených míst. Za plnění různorodých úkolů získává dovednostní body, díky kterým může levelovat své dovednosti ve třech oblastech a sběrem surovin po cestě také upgradovat svoje zbraně.  

Ve srovnání s dílem předchozím došlo i k několika vylepšením – v rámci plavání pod hladinou má Lara možnost nadýchnout se ve vzduchových kapsách čímž pádem je schopná vydržet déle ve vodním živlu, dále může nově slaňovat pomocí cepínu a lana a dokonce i lézt díky vytuněným botkám vzhůru ve zlomených skladních převisech. Hrobky, challenge a hádanky jsou rozvětvenější a náročnější na rozluštění, nicméně se mi vyloženě nestalo, že bych se někde dlouhodobě zasekl, za mě je to opět silně nadprůměrná zábava, být ještě trochu lepší hlavní příběh, mohlo být ještě veseleji – 85 %
+16

Terminator: Resistance

  • PS5 85
Terminátora jsem měl vždycky moc rád. Jako desetiletý jsem hlavně dvojku sjížděl snad každý týden na VHS kazetě po škole. Hlášky z původního dabingu jsem tenkrát uměl nazpaměť. To je asi ten důvod, že nový dabing nedokážu vydýchat a v dnešní době si pustím radši originál. A to je asi ten důvod proč se mi Terminator: Resistance tak líbí. Za svůj vzor si bere prostřihy z budoucnosti z prvních dvou dílů. Zachovává jejich hutnou atmosféru. V potaz ještě bere třetí díl, zatímco Terminator: Salvation jako kdyby vůbec neexistoval. Je to přesně to, co všichni zarytí nostalgici chtějí a kvůli tomu je to tak dobrý.

Atmosféra je fakt boží. Víc terminátorská ani nemůže být. Všude spoušť a zkáza. Zkázu zdůrazňují ikonické hudební melodie. Stroje číhají všude a rozdat si to na začátku na férovku třeba s T-800 není moc dobrý nápad. Mnohem lepší je útočit na ně ze zálohy nožem, počkat si, až budou procházet kolem zásobníku plazmy nebo hackovat strážní věže, které pak odvedou práci za vás. Otevřené lokace se dají také jen v tichosti proplížit, splnit hlavní úkoly a zmizet. To ale nebyl můj styl. Jakmile jsem na mapě neprolezl každý kout a nezničil každý stroj, tak jsem neměl pokoj.

Od začátku jsem cílil na co největší přísun zkušenostních bodů. Těšil jsem se, že otevřu úplně všechny perky. Jaké bylo pak mé rozladění, když jsem zjistil, že zde existuj strop zkušenostních bodů. Že je perky potřeba více vybírat. Že můj strop nastal někde ve dvou třetinách hry. Že nemá vůbec cenu investovat body do perku na přidávání více zkušenostních bodů. RPG systém zde má velké rezervy. Stejně tak systém craftění. Je pěkné, že to jde. Když se ale všechno potřebné stejně válí na zemi nebo u nepřátel, není to k životu až tak potřebné.

Převládala ale radost z prozkoumávání okolí a kocháních se hezkou, trochu stylizovanou grafikou. Některé zdánlivé nejasnosti lze eliminovat vyšší obtížností. Opravdu doporučuji hrát vyšší obtížnost než normal. Hra se tím stává mnohem více smrtící a nemilosrdnou. Pak je to teprve ten boj o přežití jaký jsem si představoval z filmů. Chce to pak ještě víc taktizovat, klást pasti, využívat prostředí a promyslet si každý výpad. Když už dojde na vyloženě akční části, tak hra také nezklame. Pocit ze střelby je zde výborný.

I kdyby některé nedomyšleností někoho mohli odrazovat, tak minimálně příběh za to stojí. Takhle mělo vypadat pokračování Terminátora 3. Možná trochu zamrzí nízká motivace ke znovu hraní. Škoda, že nenabízí nějaké zásadní rozhodnutí i když je ve hře celkem dost dialogů. Ani k získání platinové trofeje nepotřebujete nic víc než normálně hrát a hru dohrát klidně na nejlehčí obtížnost.

Herní výzva 2024
"Láska nebeská"

Pro: bere si za vzor první dva filmy na které odkazuje, perfektní atmosféra, skvělé příběhové provázání s první filmovou trilogií, z laserových samopalů se ve hrách zase tak často nestřílí

Proti: nedomyšlené sbírání zkušeností, nízká motivaci ke znovuhratelnosti

+16

Tavern Manager Simulator

  • PC 40
V posledních letech jsem zkoušel celou řadu her z předběžného přístupu a ne jednou se mi stalo, že taková hra mi přišla víc kompletní, než ty vydané ve finální verzi. No v případě Tavern Manageru jsem to měl přesně naopak, protože tahle hra mi spíš přišla jako beta verze sloužící k feedbacku, než kompletní produkt.

Prvních pár hodin bylo v pohodě. Hra začíná tutorialem, který vám řekne co postavit/vylepšit/vařit. Problém nastal po pár hodinách, když mi začalo být jasné, že celá hra je jeden velký tutorial. Být tvůrci, tak si vyhodím to slovo manager z názvu, protože tady si tak maximální můžete řídit kam si dáte v hospodě nábytek nebo obraz. Ceny potravin hra určí sama. Chceš zvětšit hospodu, prodej 30 klobás. Jakým způsobem se budova rozšíří také samozřejmě určí hra. To kolik máte peněz je naprosto irelevantní, protože pokud chcete mít přístup k novému nábytku, musíte se k němu dostat skrze questíky, které vás nutí postavit konkrétní věc nebo prodat určitý počet něčeho. Celá hra tak působí jako ty čistě koridorové střílečky ve kterých vám neviditelné zdi neumožní udělat ani krok do strany. 

Co se týče audio stránky, tak také žádný zázrak. Po půl hodině mě omrzela velice generická hudba a po vypnutí jsem si uvědomil, jak moc tichá vaše hospoda je, bez ohledu na to kolik v ní máte lidí. Většinu zvuků představuje občasné krkání, zasmání, případně zamumlání něčeho nesrozumitelného.

Nejvíc mě dostalo, když později si můžete na pomoc najmout bludičky, které vám pomohou vykonávat některé práce. Bohužel jsou to slečinky s frňáky nahoru, takže nečekejte, že budou utírat podlahu nebo sekat dřevo. Místo toho si seberou ty nejzajímavější práce jako obsluhu a vaření, takže druhá část hry se skládá především z toho, že jakožto správný manažer běháte kolem a utíráte podlahu nebo čistíte ucpaný záchod, mezitím co bludičky se vám promenádují pomaličku po hospodě jako princezny. Na druhou stranu i když gameplayově celkem otravné, tak je asi nemůžu moc kritizovat za to, že chtěli alespoň nějakou část hry mít založenou na realitě. 

Vizuál je snad jediná stránka se kterou nemám problém. V zásadě to byl také důvod proč jsem se rozhodl dát téhle hře šanci. WoW like grafika se celkem hodí pro zpracování hospody ve fantasy světě. Snad jen by si tvůrci mohli dát bacha, aby dvě identické postavy nešly spolu na oběd.  

Když to shrnu, tak tohle mi přijde jako perfektní hra pro 6 leté děti, které si chtějí zahrát svojí první management hru, ale nechcete je zatěžovat s management prvky. Přeskinovat tohle do Pokémonů nebo Tlapkové Patroly, tak tvůrci vydělají balík.

Pro: Vizuál

Proti: Management, nulová atmosféra hospody, líné bludičky

+16

Sega Bass Fishing

  • PC 70
Občas si říkám jestli není lepší hrát hry, na které se člověk moc netěší. S rybařením v reálu mám naprosto minimální zkušenost, konkrétně dva pokusy ze kterých si vybavuji hlavně nudu. Takže hra o tom přece není pro mě ne? Navzdory tomu jsem dal Bass Fishingu šanci a nakonec jsem celkem příjemně překvapen. Začal jsem arkádovým režimem, který je, díky možnosti libovolně pokračovat bez postihu, takovou rozcvičkou a slouží hlavně k naučení ovládání a zkoušení návnad i lokací.

V režimu Original už jde více do tuhého. Nabízí čtyři turnaje, dva po pěti herních dnech, dva po dvou. První je sice označen jako amatérský, ale dal mi vlastně nejvíce zabrat. Hráč se totiž ještě rozkoukává a na výhru je třeba už nachytat pěkných pár okounů. Počítají se všechny úlovky, ale díky časovému limitu se stejně vyplatí chytat hlavně ty těžší. Raději ani nebudu počítat, kolik pokusů trvalo vyhrát. Naštěstí jsem se začal pomalu učit co a jak. Nakonec jsem využíval hlavně dvě lokace a tři oblíbené návnady, respektive většinou jen Pencil pro lovení u hladiny. Ráno a večer je totiž často chladno a takhle to vypadalo nejúčinněji. Odpoledne za vyšších teplot to chtělo lovit ve větších hloubkách.

Druhý turnaj měl jen dva dny, což sice znamenalo kratší pokusy, ale větší tlak na dobré umístění. No a pak přišel třetí turnaj, označený dokonce jako Professional. Pravidla definují minimální váhu a počítá se jen několik největších ryb, přesto jsem vyhrál na první pokus. Vítězství ve třech dnech z pěti mi dokonce dalo slušný bodový náskok. Závěrečný turnaj už sice nebyl tak pohodový, ale na podruhé to také jde.

Na začátku chytání působilo hodně náhodně a ke konci už se občas zadařilo nahodit a vytáhnou slušnou rybu dvacet vteřin před koncem. Rybaření jak je podané v Sega Bass Fishing má slušnou dynamiku, zpočátku pomalou křivku učení a na konci především dobrý pocit ze slušného úlovku. Na ryby sice kvůli hře nepůjdu a asi ani nebudu vyhledávat další rybářské hry, ale tohle jsem si překvapivě užil.
+16

Half-Life 2

  • PC 80
Dlouho trvalo než jsem se dostal k dalšímu pokračování legendy Half Life a je třeba říct, že se rozhodně čekání vyplatilo. Gordon Freeman, jakožto uznávaná celebrita po úspěšném vyřešení incidentu ve výzkumném centru Black Mesy přijíždí tramvají stavící ve východoevropsky omšelé metropoli City 17, kde v úvodní sekvenci vědce fotí hlídkující sondy, nad jeho cestou dozorující hlídky s náckovskými manýry a s obrazovek promlouvá jakýsi šedovlasý prorok.  

Gordonovo putování je rozděleno do jednotlivých misí v celkovém počtu 14, ve kterých musí projít různorodými lokacemi jako jsou stoky, opuštěné rozsáhlé komplexy, vyschlé vodní kanály za pomocí stylových vozítek jako například vznášedlo. Častokrát to není jen o tom svištět a kosit, tvůrci nasadili i různé překážky, které nutí hrdinu sesednout a tam odstanit překážky v cestě, případně najít způsob jak otevřít vrata průplavu třebas. Co se mi opravdu líbilo bylo že každý předmět se dá uchopit a má své fyzikální náležitosti a smysl – opět dám příklad  a to je zatížení plošiny.  

Vizuálně moc pěkné – panelákové siluety v pozadí s vraky trabantů, co se týče zbraní, tak antigravitační udělátko bylo moc fajn, kdy se daly metat po protivnících různé předměty, jinak se arzenál spíš zúžil vhledem k předchozímu dílu. Hodnotím stejně jako předchozí kousky a nic nebrání se pustit do Epizody One a Two – 80 %
+16

Portal

  • PC 90
První Portal se zpočátku tváří jako hra, ve které máte plnit logické úlohy. Postupem hraní zjišťujete, že se z jednotvárného herního zážitku stává hra o přežití. Jedině váš důvtip vás dovede k tomu, zdali se dostanete na konec cesty, anebo zemřete v útrobách komplexu Aperture Science.

Po celou dobu vás provází pocity izolace a samoty; nemožnost útěku a pocit, že jste někým neustále sledováni, místy nahání i hrůzu. V průběhu hraní tušíte, že je něco špatně. Aperture Science je skutečně opuštěný komplex; jedinou společnost vám dělá arogantní, sarkastická a sadistická GlaDos a roztomiloučké turety, jejichž posláním je rozstřílet vás na kaši. Zkrátka společnost, ve které se cítíte vítaní a milovaní.

Portalu mohu vytknout tři věci: délku hry, jednoduché úkoly a absenci příběhu. Úkoly nepředstavují výzvu, ale výzvičku. Na můj vkus byly některé levely až moc jednoduché. Absence příběhu ale není zásadní. Opuštěná a chátrající Aperture Science mluví za vše. Izolované a místy klaustrofobické testovací místnosti vám dávají pocit, že jste jedinou žijící lidskou bytostí na tomto místě.

I přes veškeré mé kladné hodnocení se jedná o slabý odvárek studia Valve. Hra svou náročností představuje něco, co je vhodné pro děti od sedmi let. Jednotlivé levely máte hotové během pěti minut. Celá hra vám zabere okolo dvou až tří hodin. I přesto se jedná o skvělou hru. K dokonalosti jí chybí opravdu málo.

Pro: logické úkoly, originální koncept, portal gun, GlaDos, Still Alive song

Proti: délka hry, levely nejsou moc náročné, cake is a lie

+16

Playing Kafka

  • PC 75
Že si niekedy zahrám videohru na motívy diel Franza Kafku, to by mi teda nikdy nenapadlo. Ale ono to vlastne nevypálilo vôbec zle a ja som si túto prechádzku trojicou Kafkových diel dosť užíval. Iste to bolo aj preto, lebo Kafka patrí k mojím obľúbeným prozaikom a rád som si jeho dielo týmto spôsobom pripomenul (Proces, List otcovi aj Zámok som čítal už veľmi dávno).

Tvorcom sa podľa mňa celkom dobre podarilo zachytiť tú strašne temnú a depresívnu atmosféru autorových kníh. Toho ponurého sveta plného divných príkazov, úradov, nariadení a bludnej byrokracie. Grafika je jednoduchá, ale k príbehom sa hodila. Fajn je aj dabing (aj s ohľadom na fakt, že je hra zadarmo). Puzzle sú ľahučké, čo je tiež fajn (pre mňa).

Akurát Zámok sa mi zdal trochu zdĺhavý, ale to platí aj pre román, a tá zdĺhavosť k nemu vlastne patrí, takže je otázne nakoľko to brať ako negatívum. Celkovo veľmi zaujímavý kúsok, ale nie som si istý, či niečo dá aj tým, ktorí Kafkovo dielo nepoznajú.

Pro: grafika, dabing, atmosféra, ideálna dĺžka (pre mňa)

Proti: jednoduchosť (pre niekoho), nečitatelia Kafku to možno nedocenia

+16

Planet of Lana

  • PC 80
Trochu nedopatřením jsem se po dohrání Somerville pustil do námětem velice podobné hry. V Planet of Lana taktéž dochází k invazi vetřelců z vesmíru a taktéž komunikují skrze sekvence barev (a hudby). Tím ale podobnost naštěstí končí.

O Planet of Lana jsem se dozvěděl díky poměrně agresivní reklamě na sociálních sítích a už tam mě na první pohled zaujalo umělecké zpracování. Jestli se na hře skutečně něco povedlo, tak je to krásný pohádkový vizuál. Screeny ze hry vypadaly neskutečně a v pohybu to není o nic horší - jen jsem měl pocit, že se prostředí po většinu herní doby moc nemění a takových těch wow vrcholů spojených s grafikou, změnou lokace a nebo samotným příběhovým momentem je spíše poskrovnu. To by tak nevadilo, kdyby tohle vyvážila pestrá hratelnost, ale tady se ke škodě tvůrci taky příliš neodvázali a odvádí "pouze" takový ten standard.

Nechci ovšem znít příliš kriticky. Koneckonců, navzdory výše uvedenému, se mi to jinak hrálo velice příjemně. Prostředí planety plné lesů a luk to táhne, stejně jako příběh, který je na jednu stranu prostinký, ale že je jeho pozadí vyprávěno beze slov, pouze prostředím, popř. za pomocí nalezených nástěnných maleb, tak vybízí k imaginaci a vlastní interpretaci.

V Planet of Lana se hráč jednoduše dočká klasického mixu hopsání a hádanek, zabalených do krásné grafiky a příběhu, který dokáže postupně zaujmout, ale nedokáže v žádný moment vyloženě odrovnat. Obtížnost je nastavená velmi nízko, takže hrou dokáže proplout úplně každý. Ovládání je příjemné a responzivní. V tomto ohledu vše šlape jako hodinky.

Planet of Lana má smůlu v podstatě jen v tom, že podobných žánrovek je na trhu už hodně, jsou si podobné jako vejce vejci, přičemž řada z nich dokáže předvést ještě něco víc než jen řemeslně dobře odvedený standard. Na druhou stranu, kdo má tenhle typ her rád, a stále nemá dost, nešlápne úplně vedle.

Jo a ještě poslední věc: hlavní postava se záhy po začátku hry setkává se zvířecím parťákem, kterého pojmenuje Mui. Kromě toho, že tahle opičko-kočko-cosi hráči pomáhá s řešením hádanek a průchodem herním prostředím, tak... wait for it... ho taky lze pomuchlat. Insta +10 %.

Pro: art design, Mui, příjemná hratelnost, příběhové pozadí, hudba

Proti: vyloženě neohromí ani herní náplní, ani podáním příběhu

+16

Sherlock Holmes Chapter One

  • PC 75
Do životních útrap Sherlocka Holmese v podání ukrajinského studia Frogwares jsem se poměrně hezky vpravil s dílem Crimes and Punishments. No a od té doby jsem vlastně žádný další díl nevynechal, přičemž Chapter One je u mě již třetí v řadě. Takže jsem si určil volnější týden a do tohoto dílu se okamžitě pustil.

Volnější týden jsem si v případě tohoto dílu nachystat musel, protože jsem četl, že Chapter One nejen, že odkazuje na Sherlockovy začátky, ale především tu otevírá mnoho věcí do té doby v sérii nevídaných, které herní dobu notně prodlužují až k řádu desítek hodin. Třeba nejzásadnější je fakt, že tu tvůrci vytvořili svébytný fiktivní středomořský ostrov, kde to nejen žije, ale kde se můžete i naprosto volně pohybovat a dělat si doslova to, co chcete. Nebo to, co Vám vlastně tvůrci dovolí. A málo toho úplně není.  

Na to, jak to zní, to tu má ale celou řadu těch ne úplně oblíbených ALE. Základní kostra hlavního příběhu je jasná. Sherlock se vrací na místa, kde prožil dětství, a kde se za jistých okolností doslova rozloučil s matkou. Jenže to rozloučení má jaksi v mlze a od té doby mu v hlavě straší kámoš Jon, který Vás vlastně otravuje celou hru, a který ze Sherlocka dělá trošku magora. Ne, že by magor nebyl, co si budeme. Ale takhle explicitně to přeci jen vypadá trošku blbě a kdyby Sherlocka zavřeli do prvního hospicu, který by v seznamu viděli, asi by se nikdo nemohl divit.

Každopádně příběh – hlavní kostra je dobrá, vlastně hodně dobrá. Hlavně závěr tu tvůrci napsali naprosto fantasticky. Reálně čítá pár případů v rámci hlavního vyšetřování, ale ty případy baví. Především jejich vývoj. Horší je to ale s průběhem. Hra totiž okamžitě otevírá mapu celého ostrova. Není úplně velký, ale je dostatečně velký na to, abyste se v tom vyšetřování ztratili. Hra totiž celý ten průběh vyšetřování nechává na Vás. Dám příklad. Na scéně se objeví mrtvola. Začnete vyšetřovačku. Během ní zjistíte třeba jistou spojitost s někým. Je ale na Vás si zjistit o dané osobě víc. Takže musíte objevit radnici nebo policejní stanici. Dojít si tam, hrabat se ve spisech, hledat spojitosti a doufat, že narazíte na to, co potřebujete. Nebo si třeba Sherlock na něco vzpomene. Musíte si ten úkol vzpomínky vyvolat na konkrétním místě a pak chodit po okolí a hledat bubliny, které Sherlockovi ty vzpomínky aktivují. A to vůbec nemluvě o hledání čehokoliv a jeho pátrání v ulicích. Hra Vám to zadarmo nedá. Ovládání je velice neintuitivní a dostal jsem se k němu jakž takž až hodně za polovinou hry.

A to vůbec nemluvě o vedlejších úkolech. Tedy když se například objevíte na policejní stanici a představíte se, tak policajti Vám nabídnou spolupráci a sem tam i nějakou tu prácičku. Třeba vystřílet nějaký doupě nebo něco vyšetřit. Tady ale hrozí, že Vám to hra vysloveně zprotiví, protože vlastně jakmile si nastavíte vyšetřování daného případu, na mapě Vám nic neoznačí, nic nenapoví…musíte prostě pátrat. Vyptávat se, měnit si oblečení, dostat se mezi různé kasty, vyzvídat…a tak dále.

No, ta volnost je tu sice hrozně fajn. Ostrov vypadá mimochodem velice hezky. Hrozně hezky se po něm prochází. Navíc se tu mění den a noc, i když to logiku moc nemá a vlastně se na ostrově nic nezmění. Například, je tma, noc a po městě Vám všichni chodí jak kdyby se nechumelilo. Pokud se ale v příběhu seknete, což se reálně stane, hra Vás tím nesmírně otráví. Ne jednou jsem koukal do návodu, abych zjistil, co dělat dál. Přitom by stačilo, kdyby tvůrci na mapě ukazovali kam mám jít a kde mám pátrat, jak to má již tradičně celá ta léta GTA. Podle mě by to nebylo od věci, když po vzoru této slovutné značky otevřeli tak obšírný prostor a ještě si s ním dali takovou práci.

Reálně to pak způsobí, že vlastně vůbec nemám chuť se do těch vedlejších případů pouštět. A jít do přestřelek? To už je úplná otrava, protože ty nejsou vůbec klasické, ale vysloveně arkádové. Jak dostat soupeře? Sestřelíte mu třeba z kapsy balíček se střelným prachem. On se zakucká a vy ho můžete mocným kopem zpacifikovat. Popřípadě na něj něco shodíte a tak dále a opět dochází k mocnému tentokrát úderu pod bradu. Ale klasická přestřelka? Bez šance.

Přijde mi, že i přes všechna ta pozitiva a negativa na této hře Frogwares opravdu fantasticky zamakali. Má nejvíce obsahu, co jsem se zatím setkal, ale na jeho úkor se tu střídá herní euforie s herní otravou. Přitom je to hrozná škoda. Vytvořili svébytnou hru se slavným vyšetřovatelem a volným pohybem na mapě, která je krásně zpracovaná, ale jak jsem řekl již výše, těžce neintuitivní. Přitom stačilo málo a mohlo se jednat o top zážitek. Takhle ten zážitek je fajn, ale nedokážu se zbavit dojmu, že když jsem dorazil v předchozích dílech na uzavřenou scénu, kde se rozjíždí případ, tak mě to ve výsledku bavilo víc. Prostě jsem měl omezený prostor pro to, abych něco vyřešil a nemusel se lopotit od ulice k ulice s pocitem, že vlastně nevím, co mám dělat. Prostě s velkým prostorem a mnohými možnostmi vznikla velká zodpovědnost, kterou ale tvůrci zmákli tak nějak napůl.
+16

Captain Commando

  • PC 85
  • Arcade 85
Capcom za roky své existence vytvořil mnoho beat 'em up her. Většina z nich si udržuje slušnou kvalitu, ale nejvíce mě překvapuje, jak často přicházejí s nějakou inovací. Ačkoliv se Captain Commando odehrává ve stejném městě jako Final Fight, posouváme se z roku 1989 do roku 2026. Prostředí je tak plné sci-fi prvků a s tím souvisí první změna a to možnost osedlat si několik "mechů". Funguje to podobně jako v Golden Axe, nejdříve vykopat protivníka a pak jeho stroj obrátit proti němu.

Klasicky lze sebrat několik druhů zbraní, tentokrát střelných. Jde o velkou pomoc a zábavně zpracovanou, ovšem omezenou limitovaným počtem výstřelů. Do boje se může vrhnout jedna ze čtyř postav, samozřejmě včetně samotného kapitána. Rozdíly jsou tradiční, největší zábava je zkoušení speciálních schopností. Nejvíce jsem hrál za univerzálního Captain Commando a rychlého Ginzu.

Hra obsahuje devět částí, ale díky jejich krátkosti je spíše o něco menší. Jednotlivá prostředí jsou ale velmi různorodá a pěkně zpracovaná. Obtížnost je v rámci žánru také spíše nižší a to platí i pro většinu bossů. Captain Commando podporuje kooperaci až čtyř hráčů, což může být hodně fajn. Ve výsledku jde opět o skvělou hru, která rozhodně stojí za zahrání. Nakoukl jsem i do mangy podle hry a nemuselo by to být špatné.
+16

Nobody Wants to Die

  • XboxX/S 75
Bude dobré hned na úvod uvést, že mi celý tento herní zážitek zabral pouhých 4:41 minut (meřidlem series s). Též bude dobré hned vyjasnit o jakou hru se jedná. Jde z 80% o interaktivní film byť nějaké herní mechaniky má, není to rozhodně nějaká tuhá výzva a vše lze poměrně rychle rozlousknout. Do třetice je dobré zmínit, že jsem si tuhle jízdu nakonec velmi užil! Inu pojďme k podrobnostem.
Hra vás do New Yorku budoucnosti vrhne velmi stylově. Atmosféra je rozhodně jednou z hlavních deviz tohoto Polského double A titulu. Mix Metropolis a Blade Runner je velmi pěkně a detailně zpracován a když jde o striktně linearní hru, tak má chvílemi člověk pocit takového mini open worldu. Toto se celkem blbě popisuje.
Dá se řici, že první půlka hry vás vždy na chívli nechá nakouknout do exteriérů a vyšetřování se pak odehrává v interiérech. Tady jsem už právě v půlce hry trochu váhal jestli to nebude až příliš low budget titul, protože těch vyšetřovacích dá se říct místnosti je opravdu pouze několik a za mě nejsou až tak zajímavé. Druhá půlka se však docela rozjede a nakoukne do několika dalších velmi zajímavých části Metropolis New York.
Nechce se mi tu moc rozebírat zmiňované herní mechaniky. Říkám, především jde o interatkivní zážitek srovnatelný s návštěvou stylového sci-fi biáku v kině. K dispozici je několik předmětů napomáhajících vyšetřování z čehož nejzajímavější je “rekonstruktor” (můj odborný překlad do češtiny). Umožňuje skládat důkazy a na základě nich vracet v čase. Postupně tedy pozpátku odkrývate jak se celá událost odehrála.
Samotnou zápletku samozřejmě příliš odkrývat nebudu. Není to žádné velké překvapení minimálně pro znalce žánru a nápadně připomína Altered Carbon, či domáci Bod Obnovy. Zdejší svět je jen snad ještě o trochu prohnilejší:) i když hlavně Altered Carbon je dost obdobný.
U podobných interaktivních filmů mě táhne hlavně atmosféra “a pomalé tempo” kdy si člověk vychutnává detailně zpracované prostředí oněch interiérů i exteriéru. To zde funguje na výbornou. Trochu slabší mi místy připadaly dialogy, kde je vidět jasná inspirace Noire detektivkami a já sice nejsem znalcem žánru, ale připadalo mi to místy šroubované. No a pak těch několik pro mě ne úplně zajímavých interiéru, byť krásně zpracovaných. Musím říct, že The Invincible mě bavilo o chlup více, ale i toto stojí za to! Mohu doporučit zejména tomu koho tato chuťovka zajímá žánrově a může ho bavit interaktivní film!

Pro: atmosféra, krásně a detalně zpracovaný herní svět

Proti: několik ne až tak zajímavých interiéru ve kterých se odehrává značná část hry, někdy šroubované dialogy

+16

Jazz Jackrabbit 2

  • PC 100
Možno budem jediný, ktorý to tak vníma, no Jazz Jackrabbit 2 je pre mňa obrovský posun vpred oproti pôvodnej hre. Levely sú solídnejšie nadizajnované, máme tu na výber dve hrateľné postavy, hudba je fantastická, zbrane sú solídne a najmä sú levely snímané z väčšej diaľky, čo robí hru oveľa prehľadnejšou. Jedným z mojich najväčších problémov s originálnou hrou bola práve skutočnosť, že napriek solídnemu tempu tu hrozili často kolízie s nepriateľmi. A navyše už tu nemáte žiadne časové limity, do ktorých musíte levelom prejsť. Máte čas si nájsť vlastné tempo.

Mal by som však asi ešte povedať, že prvýkrát som sa s touto hernou sériou stretol práve tu. Pokiaľ ste najprv hrali jednotku a je k nej vaša nostalgia oveľa silnejšia, viem to pochopiť. Možno aj z toho titulu mám ja túto hru radšej. No keď si obe hry dám vedľa seba, tak musím férovo uznať, že vo všetkých ohľadoch je pokračovanie spracované lepšie a je viac vychytané v oblasti detailov. Jediné, čo by som povedal, že mala jednotka urobené lepšie boli bonusové levely, ktoré ste mohli odblokovať a získať jeden extra život. Inak vidím všade posun vpred.

Kapitoly už tentokrát nemáte rozdelené od seba. Miesto toho musíte ísť od začiatku a postupným prechádzaním levelov odomknete ďalšie levely. No beriete si so sebou aj všetky dovtedy nazbierané body a zbrane. K dispozícii je aj viac boss súbojov. Každá kapitola je rozčlenená na 3 úseky a poväčšinou platí, že každý tento úsek má svojho vlastného bossa. Ako som ale povedal, poväčšinou, nakoľko sú aj levely, ktoré ich buď nemajú, alebo ich dostali až v neskorších verziách hry.

Soundtrack patrí medzi moje absolútne najobľúbenejšie vo svete viedohier. Keby mi pustíte ktorúkoľvek z týchto skladib, vedel by som vám presne povedať, do ktorého tematického celku bola zaradená a je tu aj niekoľko skutočne skvelých melodických highlightov. Hudba je aj veľmi veľký dôvod, pre ktoré som sa rád do tejto hry opätovne vracal a prechádzal si ju znovu aj na vyššej obtiažnosti. Skladby sú neuveriteľne chytľavé, každá má úplne iný tón a veľmi dobre vie ladiť s atmosférou, ktorú sa level snaží vybudovať.

No a nakoniec je super, že každá postava má úplne odlišný štýl hry. Jazz dokáže použiť svoje uši ako vrtuľu a urobiť výpad ako superman, kým Spaz dokáže vo vzduchu urobiť ešte jeden skok a jeho špeciálny útok je poriadna kopačka, ktorá odrovná všetko naokolo. Dáva to možnosti nájsť si svoj vlastný obľúbený štýl hry, prípadne to hrať aj s priateľom na split screene ako dvojica, pričom si každý zvolí tú svoju obľúbenú postavu. V tomto ohľade je super, že niektoré levely majú aj viacero ciest. Každá postava si pôjde tou svojou, až kým sa niekde v strede cesty nepretnú. Dá sa tak aj súťažiť o to, kto si vychytí v hre ten parádny bonus.

Ak by som mal byť ale skutočne objektívny, hra si asi reálne tých 100% nezaslúži. Dali by sa nájsť veci, ktoré úplne vychytané neboli, no čisto zo skutočnosti, že je to jedna z mojich pamätných hier z detstva tu hrá svoju úlohu aj nostalgia. Ak by ma tá hra tak nebavila, nebol by som schopný ju prejsť znovu a znovu asi aj 20x, aby som si opäť užil spomienky svojho detstva. Z toho titulu jej tie extra body z lásky dám. Pre tú nefalšovanú radosť z hrania, ktorú mi Jazz Jacrabbit 2 priniesol.
+16

Four Last Things

  • PC 75
Staré obrazy mám rád, dá se říct, že rok od roku víc a víc. Podobně poťouchlý humor mi taky není úplně cizí a hra, která se snaží vyhnout se mainstreamu, to je přeci taky dobrý vklad. Tohle nemohlo dopadnout špatně.

Příběh hry je trochu na hlavu postavený, ale o to víc zábavnější. Spáchat všech 7 smrtelných hříchů, no kdo by odolal? :) Navíc, když je to pro dobrou věc a “spásu” hlavního hrdiny.

Procházení obrazovek má několik rovin, nejdřív se člověk kochá všemi detaily, pak se snaží najít všechny aktivní body a proklikat všechny možnosti, no a nakonec pak udělat pár bláznivých věcí, aby splnil, nebo se přiblížil splnění některého z hříchů.

Co hře uškozuje je především její délka, nebo spíš nedélka. Dá se dohrát do hodiny a do hodiny a půl pak udělat všechny akce, co hra nabízí a mít 100% achievementů. Pokud by byla hra aspoň 2-hodinová, hned bych tasil minimálně 90% hodnocení. Takhle je ale někde na půl cesty mezi hříčkou a pamětihodnou hrou. Ale bavil jsem se každou minutu a další hry od tohoto autora snad zvednou laťku ještě výš ;)

Pro: mnoho historických obrazů jako scény ve hře, vtip, narážky na náboženství a církev

Proti: krátkost, některá řešení dají zabrat

+16