Poslední komentáře

Během mého letního cestování se mi naskytla chvilka, kdy jsem si mohl pustit něco jen tak na rychlovku, a můj los padl na stařičký Pokémon Snap, který jsem chtěl odehrát na emulátoru. Ovšem pustit tuhle hru s úspěšným výsledkem na emulátoru N64 nebylo jen tak. Zjistil jsem totiž, že pro tuto hru prakticky neexistuje vhodná emulace z toho důvodu, že se nedaří určovat detekce nafocených Pokémonů – asi tak 90% všech foto-úlovků mi hra odmítla uznat. Po nějaké době hledání řešení jsem zjistil, že je třeba si stáhnout verzi, která vyšla kompatibilně jako virtuální konzole na Wii (wiiware) a spustit ji v Dolphinu, což mi nakonec vyšlo. Tak paráda.  

Hra samotná zabere tak odhadem dvě-tři hoďky času. Mně zabrala asi šest, protože jsem stále dokola zkoumal a vymýšlel postupy, jak docílit změn v chování Pokémonů, a taky mi občas nešlo do hlavy, jak odemknout další lokaci nebo způsobit vývin Pokémona (ano, narozdíl od New Pokémon Snap jsou tady evoluce běžně v přímém přenosu).

Grafika hry je už silně za zenitem a ani jsem nečekal, že by mě mohla nějak více bavit, ale opak byl nakonec pravdou. Dnes už víme, že New Pokémon Snap není remake této hry, ale její volné pokračování, a stejně jako tam, i v prvním Snapu hrajeme za postavu Todda, známého aspirujícího fotografa Pokémonů, jehož snem je nafotit mýtického Mewa, což mu my jako hráči musíme umožnit.
Děje se tak skrze focení různých druhů Pokémonů, které je třeba zachytit v co nejzajímavějších pozicích, situacích, technikou a třeba i s počtem dalších příšerek v záběru. To se poté odráží v hodnocení, jež poskytuje profesor Oak, a na základě kumulativně dosaženého skóre odmění hráče nějakou další vychytávkou nebo třeba další tratí.  

Todd tedy postupně odemyká házená jablíčka, puf bomby nebo flétnu vábničku, která na různé pokeše působí všelijak. S odemykáním všech tratí je to už obtížnější. Dohromady je jich jen sedm, ale k té poslední je třeba se dopracovat specifickým způsobem (nafotit neživé útvary, které připomínají některého z Pokémonů), přičemž několik map má v sobě ukrytou cestu, jež se musí obvykle odemknout skrze nějaké interakce s místními Pokémony, a ne vždycky je to jasné. Na trati s řekou jsem si lámal hlavu dost dlouho, než jsem na to (náhodou) přišel. Nicméně lokace se mi líbí, opět se jedná o různé biotopy typu pláž, lávový kráter, džungle a podobně.

Hra ovšem není obsáhlá ani počtem příšerek – celkem jich není ve hře ani polovina z první generace. Oproti tomu se hráč může těšit na původní legendární trio a jednoho mýtického. A samozřejmě je na Snapu vidět i zřetelný rukopis tvůrců, což znamená, že v něm lze spatřit celou vývojovou linii Charmandera (obecně oblíbený startér patrně celého studia), ale nikoliv další evoluce startérů Bulbasaura a Squirtla. No a nesmí chybět Psyduck (oblíbený pokeš Miyamota i Masudy) a Poliwag (Satoshi Tajiri).
A už to ukončuji, nemám dnes už na psaní tolik času. To hlavní jsem zmínil, splnil jsem si jeden z mých dávných přání  zahrát si původní Snap, hru jsem si užil do sytosti a Mewa mám v kapse (tedy na fotce), takže spokojenost.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Battle Revolution na konzoli Nintendo Wii vždy vzbuzovalo rozporuplné reakce. Po předchozích titulech Pokémon Colosseum a Pokémon XD: Gale of Darkness (obojí konzole GameCube) byli hráči namlsaní plnohodnotným alternativním RPG příběhem s arénovými souboji jako příjemným bonusem po dohrání hry.
V Battle Revolution se koncept hry naopak vrátil zpět do časů série Stadium, ačkoliv zprvu převládlo nadšení z nádherných bohatých animací a (i na dnešní dobu) docela slušných modelů všech 493 aktuálních příšerek.
Jenže krok směrem ke konceptu Stadium je podle mnohých velkým krokem zpátky. Nejen, že chybí samostatné RPG, ale hráči nelibě nesli i absenci čehokoliv připomínající náznak příběhu, stupňující se obtížnost s týmem půjčených Pokémonů, a vlastně i nemožnost nastavit si celkovou obtížnost. Navíc online multiplayer mód zcela postrádal žebříčkové souboje. Největší slabinou zřejmě dodnes zůstává fakt, že pokud si hráč nepřenesl do hry vlastní Pokémony z her čtvrté generace, pak ve hře toho moc nesvede a není tam moc co dělat.  

Touto optikou bych normálně hodnotil i já a zřejmě bych hrál hru na emulátoru (kde ale dnes již prý existují nějaké složité technické postupy, jak situaci změnit k bojeschopnému stavu), nicméně já naštěstí vlastním konzoli WiiU a také mám na dvou mých 3DS odehrané hry čtvrté generace, což pro mě znamená v této hře maximum zábavy. Přál bych si, abych měl stejnou zkušenost právě i v sérii Stadium, ale třeba se ještě někdy zadaří. Použil jsem však nedávno odehranou verzi HeartGold. Hra se propojí s Battle Revolution a nakopíruje do ní data ze svého PC úložiště, po čemž je možné si z uložených dat sestavit tým se šesti Pokémony a s nimi pak bojovat v šampionátech. Mimo souboje se dá tým kdykoliv měnit.  

Takže po vytvoření postavy a vlastního týmu jsem hupsnul do řetězu šampionátů v in-game Colosseu. Sice je jich dohromady 11 a většina jich obsahuje kolem 7 soubojů v řadě, ale musejí se odemykat jeden za druhým. Každý z nich má nějaká jiná pravidla, takže se mohou střídat klasické single battles, double battles, level 30, level 50, level 100, vlastní tým, rental tým, 1vs1 - 4vs4 (postupně za sebou), prostředí s mlhou, kolo štěstí ovlivňující různé stupně léčení apod. Nakonec z toho byla různá směs kombinací, takže nikdy mi to nepřišlo zcela stejné. Zvláště zajímavý šampionát je ten, kde se můj i protihráčův tým skládal náhodným výběrem z našich obou týmů dohromady, takže často jsem končil se dvěma mými a dvěma Pokémony protivníka, a on také. Jenže mě hra pořád stavila do nevýhodné pozice (zejména díky mým silným Pokémonům na straně protihráče), takže jsem stále prohrával. Nakonec jsem sáhl po týmu rentals, s nimiž jsem dokázal napoprvé vyhrát.

Po vítězném tažení všemi šampionáty v „kampani“ projedou závěrečné titulky, ale kdo chce, může ještě pokračovat dál, protože se tím odemkne ultimátní survival šampionát o 100 soubojích se zvyšující se obtížností a další dva menší šampionáty. Survivalem jsem se prokousal do 51. kola, ale po něm jsem to vzdal. Zbyli mi totiž už jen dva bojeschopní polomrtví Pokémoni (ze šesti) a hra mezi souboji nedává příliš možnost je vyléčit. Používá za tímto účelem kolo štěstí (v mém případě spíše kolo smůly), kdy náhodně jednomu Pokémonovi vyléčí buď HP, status, nebo obnoví PP či držený předmět – anebo neudělá vůbec nic. To samo o sobě se dá ještě zvládnout, jenže v pravidelných intervalech se objevuje aréna s mlhou a v ní veškeré útoky dost často míjí (zejména na mojí straně), což zvláště někdy bývá velmi frustrující (nasírací). Také předměty nemohou být použity v týmu dvakrát, takže jsem mým Pokémonům nemohl dát třeba leftovers do každé kapsy.  

Nicméně nevadí. Hra je jinak s vlastním týmem docela zábavná a uspokojující. Vidět moje vlastní příšerky z 3DS v plném 3D prostředí, které je navíc opravdu moc pěkné s fešnými modely a jejich bohatými animacemi (skoro bych si troufl říct, že jsou hezčí než v mainline Switchových hrách), je prostě velmi fajn zážitek. Speciálně jsem si vychutnal Blastoise střílejícího hydro pumpu z obou kanonů, velmi efektní.  

Odměnou jsem dostal do 3DS svého surfujícícho Pikachu, za nasyslené body pořídil nějaký obleček mojí postavě a také další leftovers navíc do mainline her (ha, kupodivu během odesílání dárku je možné zachytit dárek na všech aktuálně připojených DS/3DS konzolích, a pokud během onoho tříminutového okna stihnete ještě vyměnit cartridge a přijmout dárek na dalších mainline hrách, pak jej můžete mít i víckrát, lol).  

Co mě následně velmi zaujalo, je multiplayer na základě připojených DS/3DS konzolí. Obě dvě 3DS s verzemi HeartGold a Platinum jsem připojil k WiiU a zvolil pvp. Boj se sice řídí klasicky pomocí handheldů, ale samotný souboj probíhá na displeji WiiU a ve 3D vypadá prostě famózně a nebývale živě, jednoduše paráda. Dokonce i komentátor v této hře je snesitelný. Určitě by bylo moc fajn tohle vyzkoušet někdy s dalším spolu/protihráčem.  

Ohledně ovládání hry na WiiU mě ale překvapila jedna věc. Hra se totiž neovládá na gamepadu, nýbrž pomocí dálkového ovladače s interaktivním zaměřovačem. A jelikož nemám TV, tak jsem musel hrát hru na obrazovce gamepadu, což ovšem znamenalo být od obrazovky aspoň půl metru. To mi přijde poněkud ironicky komické. Ale budiž, dá se to; jen to byl docela nezvyk hrát pokeše dálkovým ovladačem. Na druhou stranu se to dá hrát například vedle monitoru PC a koukat přitom třeba na film (během hraní dlouhotrvajícího survival šampionátu jsem shlédnul podle mě zajímavý Hansan: yongeui chulhyeon), takže je to ok.  

Co tedy závěrem? Jedná se vlastně o stejnou situaci jako v Stadium hrách. Hru bych dokázal doporučit pouze v případě, že máte k dispozici vlastní týmy Pokémonů, jinak asi budete trpět s týmem rentals (odemykají se další postupem hrou); tito Pokémoni ovšem mnohdy ztrácejí dech a příliš si neví rady se stupňující se obtížností. Online funkce už neslouží, ale základní bezdrátové přenosy příšerek na krátkou vzdálenost ano. Graficky hra snad vůbec nezestárla, pořád vypadá překvapivě hodně dobře a živě. Stále se jedná o nejlepší spin-off s tahovými arénovými souboji. Navíc od minulých podobných her můžete dát Pokémonům do držení bojový předmět.
Ryze akční alternativa momentálně spočívá ve hře Pokkén Tournament DX - ta vypadá sice opravdu pěkně, ale nabízí jen zoufale málo Pokémonů k boji.
Battle Revolution jsem dohrál k závěrečným titulkům za necelých 8 hodin, ale pokračoval jsem dál asi na 14 hodin.
---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.