Logických hádanek jsem v Papo & Yo řešil spousty, ale nebyly příliš složité, a tak hra pěkně odsýpala. Nepamatuji si na místo, kde bych se zasekl na víc, než půl hodiny, ale zase nešlo o nic zcela primitivního, abych se pozastavoval nad tím, proč tam autoři takovou prkotinu vůbec dávali. Zkrátka správně nastavená obtížnost.
Většinu hry mi dělala společnici malá robotická hračka Lula, která mi pomáhala s překonáváním delších vzdáleností, jež bylo třeba přeskočit a za těch pár hodin jsem si jí celkem oblíbil. Cestou mě doprovázelo i podivné monstrum (vlastně otec alkoholik), jehož břich jsem využíval jako trampolínu. Hře hodně ubírá nesmrtelnost Quica. Ať spadne z jakékoli výšky, ať ho monstrum chytí a mlátí s ním ze strany na stranu kolikrát chce, vždycky vstane a pokračuje dál. Zuřivost monstra tím tak trochu postrádá význam.
Indie scéna mi nevadí a často v těchto vodách narazím na pěkný kousek, ale tohle na mě byl až moc zvláštní počin, kde domy chodí, létají nebo se z nich stanou schody. Abstraktnímu umění příliš neholduji a Papo & Yo je abstraktní až až. Jak zmiňuje Wild One, jde o podobnou hru, jakou je Among the Sleep, ale mě samotného oslovilo více právě putování batolete, než tento titul.
Pro: hratelnost, akorátní obtížnost, Lula, monstrum
Proti: nesmrtelnost Quica, příliš zvláštní počin