Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

80 Days: Around the World Adventure

  • PC 75
Herní výzva 2022 - bod č. 6 Svaz spokojeného hraní

Ke hře jsem se dostal díky edici ABC a během několika let jsem ji hrál mnohokrát. Přesto jsem se nikdy nedostal dál než do Bombaje. Díky výzvě jsem se rozhodl k této hře vrátit a napravit, co jsem před lety nedokázal.

Z Káhiry, ve které hra začíná jsem si pamatoval téměř všechny úkoly, a tak hra odsýpala vcelku rychle. Po opuštění Káhiry a cestování na lodi, kterou jsem zvolil jako první dopravní prostředek jsem ovšem z rychlého tempa trochu vypadl, i díky neznalosti úkolů.

Hra má vcelku solidní příběh, který zčásti kopíruje, ale především bere inspiraci z knihy od Julesa Verna, Cesta kolem světa za 80 dní. Váš poťouchlý strýc vás posílá na cestu kolem světa, abyste přivezli patenty k jeho vynálezům a vyhnuli se tak své svatbě, kterou nechcete podstoupit, ale rodiče vás do ní nutí. Vydáváte se tedy na cestu, na kterých poznáváte nová prostředí a také lidi. Postavy ve hře jsou velmi odlišné a všechny jsou svým způsobem trochu ulítlé.

Po většinu hry běháte z místa na místo a plníte různé úkoly, kdy máte něco najít, donést nebo opravit. Kromě běhání můžete zakoupit i některý dopravní prostředek, který můžete využít k rychlejšímu pohybu po městě. Prostředky jsou ve všech čtyřech městech trochu odlišné, i když v každém najdete létající koberec a motorovou trojkolku. Největším plusem tohoto běhání jsou logické hádanky a puzzly, které v některých případech dokáží pěkně potrápit, než přijdete na jejich řešení. Co už je trochu horší je krkolomnější pohyb vaší postavy. Především to jde poznat při skákání, díky kterému jsem se několikrát zabugnul do stěny a musel načítat předchozí pozici, ale také stealth. Stealth je součástí několika úkolů, kdy nesmíte být spatřeni, ale postavy vás vidí téměř skrz objekty, takže stačí abyste malinko vyčuhovali a už vás mají. V některých případech bylo možné postavy uplatit a pokračovat bez omezení dále, v jiných případech to znamenalo opakování nebo dokonce špatný konec hry, kdy jste byli uvrženi do vězení.

Pohyb po městě komplikuje chybějící mapa, která je alespoň částečně nahrazena minimapou a šipkou ukazující vám směr, kterým se máte vydat. Šipka bohužel v některých úkolech na minimapě není a musíte si poradit sami. Také se vám během vašeho putování počítá čas, který se porovnává s časem Philease Foga a jeho cesty kolem světa.

Pro: Příběh, logické hádanky, postavy

Proti: Skákání, stealth, občasné bugy, chybějící mapa

+16

Dying Light 2: Stay Human

  • PS5 75
Původně jsem se chtěl do DL2, pustit až někdy v budoucnu, protože únor byl vcelku nabytý měsíc. Ale co čert nechtěl, nakonec jsem si hru pořídil a zhruba po třech týdnech dohrál. Tato hra mne nakonec velmi potěšila a zároveň velmi zklamala, ale to proberu až dále.

Nejprve něco o příběhu. Příběh vás zavede do města Villedor, kde budete pátrat po dlouho ztracené sestře, řešit problémy mezi frakcemi a pomáhat komukoliv kdo o to požádá. Hlavní dějová linka je vcelku na dobré úrovni a hezky odsýpá, i když se některé postavy chovají trochu zvláště, hlavně kdy reagují na některé události co se staly a jejich reakce je v rozporu s tím co se vlastně stalo. Pak je tu systém rozhodování, který má mít vliv na svět kolem vás. Jelikož jsem hrál spolu s kamarádem, který šel odlišnou cestou než já, tak mám vcelku jasný obrázek o tomto systému rozhodování, který se prezentoval tak, že vaše rozhodnutí budou mít opravdu dopad. Ve výsledku jsou tato rozhodnutí vcelku našroubované, tak aby jste měli pocit, že něco rozhodujete, ale ve skutečnosti to tak úplně není (např.: vaše rozhodnutí zabije nějakou postavu a vy si řekne a kdyby jsem se rozhodl jinak, tak mohla daná postava žít.... akorát, že vůbec... daná postava umře pouze nějak jinak, jinde), s čímž souvisí jak jsem umínil některé dané rozhovory s postavami, který reagují jinak než se ve skutečnosti stalo. Toto není úplně výtka a moc dobře si uvědomuji, že tento systém zakomponovat do tak rozsáhlé hry, není vůbec snadný úkol a ve finále to dopadlo i vcelku dobře.

Vedlejší aktivity a úkoly jsou velmi nápadité a místy i vtipné. Mezi ty top aktivity pro mě byl zombie baseball (kde dostanete železnou pálku a zombíky odpalujete ze střechy), pak je tu létání na koštěti ve stylu Harryho Pottera, kolo, hoverboard, doom level a mnoho dalších. Vedlejších úkolů je dostatek, ale ne přehršle. Zároveň jsou dostatečně odlišné, aby se nestaly repetetivní. Samozřejmě jsou tu typy dojdi, vyzvedni a přines, ale jsou zaobalené do zajímavého kabátku, kdy vás to bude bavit (např.: dáma, která přišla o hlas kvůli tomu, že ji ulétl šátek na krk, tak vy jako dobrý soused vyrazíte na cestu za ztraceným šátkem, aby dáma mohla zase "krásně" zpívat).

Pohyb po městě mne neskutečně bavil. Pro mě byl intuitivní, plynulý a celkově příjemný. Místy vám vaše postava trochu zazlobí, ale není to nic co by se nedalo odpustit. Soubojový systém je na tom podobně. Máte k dispozici nějakou chladnou zbraň a můžete využívat i určité prvky parkouru, jako přeskočení nepřítele a nakopnutí dalšího. S tím vším souvisí i systém vylepšování vaší postavy. Strom schopností je rozdělen na bojové a parkourové. Parkourové schopnosti jsem využíval vcelku hojně a přišli mi užitečné. Oproti tomu bojové mi přišli vcelku zbytečné a využil jsem tak třetinu, s tím že zbytek jsem prakticky nepoužil ani jednou. Další věcí, kterou si vylepšujete svou postavu, jsou inhibitory. Těmi si buď vylepšíte staminu nebo zdraví a konkrétně stamina je velmi potřeba, jelikož ze startu ji máte zoufale málo. V neposlední řadě zde najdeme věci nočních běžců, které vám pomohou v pohybu po městě. Patří sem paraglidingový padák, hák nebo baterka s ultrafialový světlem. Tyto předměty, ale dostanete až v průběhu, takže hratelnost se značně změní jakmile je získáte. Což považuji za plus.

Postavy, s kterými se zde setkáte, jsou dobře napsané a hlavně zapamatovatelné, což je dobře a víc se vcítíte do příběhu. Jen co je škoda, že nedostali větší prostor odpadlíci a přišlo mi, že jsou vcelku odfláknutí a zasloužili by si více prostoru.

Spojení přes kooperaci funguje dobře. S parťákem co jsme spolu hráli bylo spojení vcelku bezproblémové, ano párkrát nás to mělo problém spojit, ale stačilo vypnout a zapnout hru a vše zas šlapalo jak má. Co ovšem se dá kooperaci vytknout tak je, že když se podíváte na svého parťáka, kdykoliv něco dělá, tak vypadá komicky a to ať je to odemykání nebo souboj. Skoro to na mne působí jako, kdyby to bylo spíchnuto na poslední chvilku.

Technická stránka je jedním slovem katastrofa. Rozhodně nepatřím k lidem, kteří hledají sebemenší vadu na kráse a chápu jak je vývoj her (a kor takhle rozsáhlých) náročný a proto studiím i leccos odpustím, ale tady to byla opravdu hrůza. Ku příkladu jsem přes kooperaci někomu pomáhal a jelikož bylo celkem už pozdě, tak jsem se od něj odpojil šel k sobě, dodělal jsem quest a vypnul hru. Druhý den, jsem chtěl pokračovat, tak načítám poslední uložení, objevuji se na spawn pointu a najednou se mi na obrazovce objeví: jste mimo oblast mise a odpočet 4 vteřiny, po nichž umírám a objevuji se na stejném místě a odpočet jede znovu a tak pořád dokola. Tak jsem stal objetí tzv. "deathloop glitche". Zhruba po týdnu, co tento glitch nebyl opraven, jsem se rozhodl rozjet novou hru. Tam zas asi po 5 hodinách, jsem na jednom místě blbě skočil a zemřel, žádná tragedie to se může stát, bohužel jsem se objevil na respawn pointu, kde byli zadělané dveře a já odtamtud nemohl odejít, naštěstí to se dalo celkem rychle opravit, ale první řadě ve mě hrklo, že další průchod je v p*****. No a pak výpadky zvuku, propady textůrou, postavy se kterými si máte pokecat, ale nejde to, úkol, který splníte, ale po načtení se vám znovu objeví, už ani nepočítám. Tady se Techlandu očividně něco nepovedlo.

Závěrem se jedná o skvělý titul, který ale sráží na kolena jeho technický stav. Proto kdo tento komentář bude číst za pár měsíců a bude vše opraveno, si k hodnocení může přičíst 15 bodů.

Pro: příběh, parkour (celkově průzkum), vedlejší aktivity, easter eggy

Proti: technický stav, místy nelogické reakce postav

+16

Shadow Warrior 3

  • PC 75
Po dlouhém čekání trvajícím šest let vývojáři z Flying Wild Hog konečně vyslali do světa třetí díl Shadow Warriora a já u toho nemohl chybět protože mám předchozí díly poměrně rád. Jakmile hra vyšla, skočil jsem do ní a jal se kosit všechno co se hýbe. Byl jsem však poměrně zaskočen faktem, že jsem u jedničky seděl zhruba třicet hodin u dvojky cca dvacet a trojku jsem sfoukl za šest. Na druhou stranu musím říct, že mi krátkost hry celkem vyhovovala protože dnešní tituly po vás požadují desítky hodin a tohle byl pro mě velice příjemný odpočinek v té nejlepší společnosti.

Tu mi dělal především hlavní hrdina Lo Wang jež vám na začátku hry ve své "jeskyni" vypráví příběh o tom, jak se snažil zabít draka ale nakonec neuspěl a zřejmě to bylo tím, že ztratil svoje mojo. Vyprávění si částečně odehrajete a tím získáte povědomí o tom, jak hrát a co dělat. Jakmile Lo dokončí svůj monolog k vám, objeví se na scéně Orochi Zilla a bok po boku vyrazíte Zlodělajícího Draka (ano, tak se skutečně jmenuje) porazit. Na cestu si berete i dobře známou Hojiho masku a dost možná se na scéně po čase objeví i Hoji sám, kdo ví.

Na cestu jste primárně vybaveni sedmi zbraněmi. Ty tvoří například revolver, granátomet či vrhač hvězdic. Sekundárního kolegu vám dělá dobře známá katana se kterou budete dělat sushi z každého, kdo se vám postaví na odpor. Levým tlačítkem ovládáte střelný arzenál a pravým porcujete. Do toho používáte Chi-Blast kterým odhodíte nepřítele v dál - třeba mimo mapu nebo na nedaleké hroty. A jelikož ve hrách dnešní doby nesmí chybět kotvička, tak máte i tu. Slouží klasicky na to, aby se vám lépe skákalo po úrovních, můžete s ní přitahovat výbušné sudy nebo se přitáhnout k nepříteli a sesadit mu hbitým ostřím hlavu z krku.

To vše se odehrává ve frenetickém tempu jež čerpá především z DOOM Eternal. Budete tedy nuceni sbírat z padlých nepřátel boostery jež vám například doplní munici nebo zdraví ale taky se vám bude postupně plnit lišta díky které budete provádět komba. V DOOMu se sbíralo palivo do motorové pily a tohle je v podstatě to samé. Lišta se dělí na tři části - za jeden bod sejmete ty nejslabší nepřátele a s trojkou sundáte i ty největší hovada. Jamile kombo spustíte tak nepřátelům provedete nehezké věci a na chvilku si půjčíte jejich zbraň. Mě osobně bavilo okrádat ninju protože s jeho katanou pak stačilo namířit jen směrem kde někdo stojí a Lo tam okamžitě skočí a na pár ran ukončí toho kdo tam stojí - velmi efektivní a zábavné protože se z vás stane prakticky nezranitelná mašina na zabíjení. Z DOOMu si hra půjčuje i pohyb po úrovních - budete skákat jako králici na fetu, lézt po liánách, běhat po stěnách nebo se všudypřítomně přitahovat kotvou - a stavbu arén - jakmile vykosíte co proti vám stojí, ideálně tím nerychlejším a nejefektivnějším způsobem, hra vás pustí dál.

Shadow Warrior si dělá ze všeho srandu. Bere si na paškál hry, filmy, seriály - prostě celou popkulturu - někdy to funguje, někdy zase tolik ne, ale musím uznat, že jsem se poměrně slušně bavil a hlášky byly sympatické. Do toho všeho hraje fajnový soundtrack a vy běžíte lineárním koridorem pomalu ale jistě k cíli. Jakmile se dostanete do určité části úrovně, tak se spustí animace a pod ní začne běžet loading takže více než vřele doporučuji instalovat na SSD (nicméně i tam jsem při každém spuštění animace zažil dvě tři lehčí trhnutí). Jediné, čím si můžete nebo taky nemusíte lámat hlavu při průchodu hrou je sbírání kuliček - ty slouží na vylepšování postavy a zbraní. Na některé narazíte bez většího problému a jiné se musí lehce hledat. Další kuličky potom dostáváte za plnění výzev  - například zabij někoho tak a tak nebo udělej tohle a tohle takhle rychle. Pakliže splníte všechny a podaří se vám najít skryté kuličky po úrovních, na konci vás bude čekat plně vybavený hrdina. Ale bez větších problému vám bude stačit sběr těch z výzev.

Pojďme si to shrnout. Ke hře jsem si sedl poměrně nadšen, po několika hodinách jsem ji dohrál a kromě toho, že by mohla mít třeba o čtyři hodinky víc mě vlastně nic moc netrápilo. Žádná pachuť nebo naštvanost, jen radost z dokončení. Hra je plná naprosto střelených nepřátel jejichž vzhledy jsou opravdu výjimečné, zajímavého level designu a optimalizace na dobré úrovni - hra mi běžela ve vysokých fps, ani jednou nespadla a tempo bylo akurátní. Jak jsem již naznačil výše, pro mě je vlastě výhra když hru můžu dokončit do deseti hodin a k tomu všemu je naprosto lineární a zábavná. Mám rád otevřené světy i dlouhé tituly ale jelikož jsem kompletista tak mi to někdy bere víc času než bych tomu měl nebo chtěl dát. Tohle byla perfektní jednohubka ze které sice bude nejeden fanoušek zklamán (především díky krátkosti) ale zároveň se najde i více lidí jako jsem já, kteří tohle rozhodnutí budou kvitovat s povděkem. Mě to sedlo a splnilo to přesně ty body, jež jsem potřeboval k odpočinku a relaxaci.

Pro: Všudypřítomný humor, optimalizace, level design, zbraně, tempo

Proti: Přílišná krátkost hry, slabý příběh, málo lóru

+16

Control

  • PC 80
Jo, tady se shodnu s místním hodnocením. Přesto bych se rád krátce vyjádřil.

Tak nejprve to, co mě točilo celou hru. Control má hromadu cool věcí, který můžete v souboji použít. Průser je, že ovládání pro mě působilo chaoticky. Tohle by mělo teoreticky vymizet po pár hodinách a hra by pak měla působit přirozeně a vžít se plně do krve. Jenže tady se mi to nestalo a já nevím proč. Dodge, telekineze, střelba, došly náboje, telekineze, dodge, odněkud se vyrojí cápek, kterej taky používá telekinezi a jsem koženej. Já nevím, prostě jsem necítil, že mám Control pod kontrolou. Nutno poznamenat, že jak píšou ostatní uživatelé, v podstatě probíhá každý souboj stejně. Jsem naprosto v pohodě s tím, když hra není snadná. Mám rád výzvu (to asi máme rádi všichni), ale neměl jsem pocit, že jsem dostal tlučku kvůli sám sobě. Celý to totiž působí až příliš chaoticky. Ale jak to vlastně vypadá? Extrémně dobře...

Při tom všem střílení, házení a levitování všude lítají kusy zdiva, skla nebo blbýho papíru. Musím říct, že na nejvyšší detaily vypadá Control naprosto fantasticky. Několikrát jsem se přistihl, jak jen tak pro srandu ničím kancl košem. Zajímavý pocit satisfakce pro všechny kancelářský krysy (jako jsem já). Ozvučení a hlavně soundtrack tomu dodává pořádný koule. Převážně část v Ashtray Maze byla skvělá.

Co se týče hlavní dějový linky, tak když to okleštíte o všechny ty lore věci, tak se vlastně jedná o nic moc záležitost. Jakmile ale začnete číst dopisy a sledovat záznamy, tak zjistíte, že máte před sebou příjemně komplexní a hlavně uvěřitelný zasazení. Ta kombinace našeho běžnýho světa se světem Control mě nepřestávala udivovat. Bylo strašně fajn postupně objevovat kousky skládačky, který pak do sebe zapadnou. Postupně se vám taky začnou tvořit v hlavě otázky na který můžete a nemusíte najít odpovědi. A to je strašně fajn po všech těch prázdných keců v dopisech ve většině ostatních her. Ten lore je prostě lahůdka. Doporučuji všem kajnšmekerům .

Jen ještě dodatek. Víte, jak má Remedy pokaždý nějaký skvělý soundtrack? Jo, tady ho má taky.

Do Control by jste tedy měli jít, pokud vás láká propracovaný lore a paranormální věci. Neupínejte se jen na touhu po soubojích. Mohli by jste být zklamáni.

Pro: lore, soundtrack, postavy, grafika

Proti: souboje se velmi rychle okoukají, někomu by mohla vadit malá různorodost prostředí

+16

Dying Light 2: Stay Human

  • PC 80
Na DL2 jsem čekal jak na smilování boží. A když jsem se konečně dočkal, přesně v den vydání mi klekla karta. Ale tento příběh, jak jsem se zbláznil a pořídil v dnešní době funglovku z poslední řady RTX , už je dobře znám. Pojďme se tedy podívat, jak se nejspíš zbláznil někdo v Techlandu.

V první řadě jsem nepochopil, jak mohl Techland vydat prohlášení, že mapa bude 4x větší než celá jednička s Followingem dohromady. To se vážně nekoná. Co se týče města - tak daleko rozmanitější mi přišlo v jedničce. Ano, tady máme sice výškové budovy, na kterých se i díky padáku můžeme solidně vyblbnout, ale jinak je to dost copy paste. Všechny ulice i domy vypadají skoro stejně, takže máte ve finále pocit, že běháte furt v tom samém prostoru. Tento pocit vygradoval ve vedlejší linii pro pošťáky, kdy máte dojem, že běháte snad furt do toho samého bytu.

Za celou dobu mě zaujala snad jediná postava a to jen díky tomu, že mě neskutečně srala. Zbytek postav je klasický ansámbl béčkovýho příběhu, který se začne časem rozpadat. A to hlavně díky mnohým volbám, které ale nemají na finální zakončení sebemenší dopad. Maximálně tím ovlivníte, koho naserete, kdo chcípne dřív nebo později, popřípadě přežije úplně. Tohle všechno je ale stejně ve finále úplně jedno, protože na konci je finální volba, která může pohřbít úplně všechno, čeho jste se snažili celou dobu dosáhnout. To devalvuje veškerá rozhodnutí, která jste doposud udělali. Ta vám jen nastolí cestu, po které k té poslední volbě dojdete. Takže, kdo by čekal, že vaše volby ve hře ovlivní finále....Ne, jen vám pozmění hru, questy, které budete dělat atd. Finále jako takové si žije vlastním životem. Neskutečně jsem kroutil hlavou i nad nedotaženými vedlejšími linkami. Třeba ta s Aitorem nebo Jackem Mattem. Hlavně ta s druhým zmíněným je neuvěřitelný watafak, kdy se postava z konce hry prostě vypařila. Příběh jako takový není úplně nejhorší a troufám si říct, že je v mnohém lepší než jednička, ale bohužel to zakončení ho celý pošlape. Měli jste vidět můj výraz, když jsem v dobré vůli a pln naděje vyrazil na pomoc Lawan, aby se nevyhodila do vzduchu při zneškodňování raket v silu, abych ji vytáhl ven, rakety rozjebaly město a já se pak dočkal dvou filmečků: Spike přijde do Rybího oka a pokecá s barmanem, Aiden odkráčí z města. Sám. Kde je ségra, kde je Waltz, kde je Hakon, kde je Lawan? To jako vážně? Po to všem najdu ségru, poseru volbu, rakety zničí podstatnou část města a já se dočkám filmečku jak týpek kecá na baru a já odkráčím v dál? Ty vole... Tak pro tohle jsem to přes 100 hodin vážně nehrál. Úplný prázdno, nic, nada. Pocit uspokojení? Zapomeňte. Jen hořká pachuť. Pokud někdy do hry vloží new game +, tak si to klidně znovu dám. Ale jinak rozhodně znovu 126 inhibitorů nehledám, to ani omylem.

Co se týče technického stavu, je to solidní kočkopes. Sice jsem na Ryzenu 5800x a RTX 3070 v uwhd držel 60fps i s ray tracingem s DLSS na kvalitu, ale co to občas dělá za kejkle, jsem jen čuměl. Nejde o klasické propady fps jako takové, spíš z ničeho nic dojde k brutálnímu poklesu výkonu, snímky se pohybují kolem 40 a už se to nevzpamatuje. Pomůže až restart. Časem jsem vypnul globální nasvícení s ray tracingem, protože to je jedna velká katastrofa, co dělá tenhle efekt. V noci od trávy odletují jiskřičky, když na traviny koukáte přes nějaké pletivo nebo něco podobného, tak to vypadá, že je za ním rozlitá jakási světélkující břečka. Různé kovové předměty se v noci divně blýskají a nesmyslně třpytí. No prostě jsem si připadal jak na třpytkové párty desetileté holčičky, která si pozvala zombíky. Jakmile jsem ho vypl, přestalo to mít tyhle šílený propady a hra byla od té doby stabilní. Náhoda? Dost možná, ale podle mě to způsoboval tenhle efekt.

Ale abych nebyl za úplného negátora, krom konce mě to celou dobu vlastně bavilo. A bavilo mě to tak, že jsem přes měsíc nehrál nic jiného, automaticky jsem si sedal k pc, že jdu hrát právě tohle. To se mi stalo naposledy snad jen u Days Gone. Hodně potěšily easter eggy. Hlavně ty, kdy najdete doupě Techlandu nebo poctu Cranovi. Pečlivě jsem vyzobával veškeré vedlejší úkoly, některé i dvakrát. Stalo se mi, že jsem měl ještě na první mapě donést milostné dopisy jedné dívce. A když jsem se dostal na druhou mapu, potkal jsem opět tuto dívku a chtěla po mě donést opět tyto dopisy. Nechápu :D Nemohu opomenout, že v některých misích jsem byl až nezvykle v pozoru. Atmosféru to má určitě lepší než předchůdce. Pohyb po městě je jiný než v jedničce. V první řadě hák vás nepřitahuje k bodu, do kterého jste ho vystřelili. Funguje jako klasické lano, na kterém se zhoupnete. Padák je jedním slovem paráda a je radost si lítat po městě. Co se týče Aidenova parkouru, je trochu těžkopádnější než ten Kylea, ale zase o to víc realističtější. Přece jen Kyle lítal po městě pomalu jak Superman.
Mohl bych o tom ještě dlouze psát, protože prostoru na monolog mám díky čerstvým dojmům habakuk, ale kluci to v jiných komentech už zmiňovali. Za mě asi nejdůležitější řečeno.

Pro: až na konec slušný příběh, vtipné easter eggy, padák a parkour celkově, v některých scénách solidní atmosféra

Proti: odfláknuté zakončení, volby ve hře neovlivní konec, jen průběh hry, diskutabilní technický stav

+16

Vane

  • PC 75
Pro Ico-like hry mám slabost a že jsem Vane byl nedávno obdarován, tak se mi v must-play seznamu, nehledě na mixed hodnocení na Steamu, vyhoupl na přední příčky.

Vane kráčí v odkazu svých duchovních předchůdců poměrně zřetelně, ale přesto si jde z velké části svou cestou. Zejména co se art a sound designu týče, což jsou zdaleka nejsilnější stránky hry a dělají z Vane vysoce zážitkovou věc. V recenzích se často skloňuje jistá zmatenost, ale osobně nemůžu říct, že bych se někde výrazněji zasekl. Naopak mi hra přišla poměrně nenáročná, byť je u ní potřeba dávat pozor. Za ručičku úplně nevede, design není vždycky úplně intuitivní a rozhodně vyžaduje od hráče vlastní iniciativu při orientaci v prostředí.

Podobné je to i s ovládáním, které je na chlup stejně tuhé jako Team Ico her, ale osobně v tom nevidím zápor. Postavička je spíše pomalejší a je u ní cítit jakási setrvačnost, takže je poměrně jednoduché s ní někam žuchnout. Osobně mi to nevadilo u Ico a nevadí mi to ani tady. Hráč ale neťape jen po svých. Velkou částí hry také prolétá v podobě ptáka. S ovládáním je to sice podobné, ale pocit z letu ve větru tvůrci navodili dokonale.

Vane ovšem není až tak úplně hrou, jako spíše uměleckým walking/flying zážitkem šmrcnutým plošinovkou. Hádanek obsahuje naprosté minimum a jsou ryze enviromentální a jednoduché, souboje absentují zcela. Hlavní gró tkví v atmosféře a velice stylovém art designu. Spojení moderní a nízkopolygonové grafiky je neokoukané, samotný vizuální design bere dech a do vkusu se mi trefil i výrazný soundtrack složený z elektronického ambientu a na patřičných místech až burácivých synťáků.

Příběhově je Vane velmi minimalistický a jeho zápletka se mě emocionálně nedotkla ani zdaleka tolik, jako třeba v The Last Guardian nebo jiných podobných žánrovkách typu Journey nebo Abzu, ke kterým má Vane také dost blízko. Výsledný dojem tedy sice až tak silný není, ale přesto mohu příznivcům výše uvedených titulů Vane doporučit. A i kdyby si to nesedlo, tak je za 4 hodinky hotovo. I se všemi achievementy.

Díky, Frite, za hru!

Pro: umělecká stránka, soundtrack, atmosféra, hratelnost, pocit z letu, proměny prostředí

Proti: na některých místech neintuitivní design, každému nemusí vyhovovat loudavé tempo

+16

Rage 2

  • PC 50
Rage 2 je hodně zvláštní hra, a to nejen grafickou paletou a úchylkou na růžovofialovou barvu. Působí, jako by vývojáři do hry nasypali všechno, co je napadlo, aniž by se zabývali myšlenkami, zda se to A) hodí do hry samo o sobě, B) hodí do hry v kombinaci s tím ostatním, C) není to náhodou úplně zbytečné. A tak zde máme otevřený svět jako zkopírovaný s Max Maxe, s mnoha aktivitami, které mě (na rozdíl od Mad Maxe) vůbec nebavily a plnil jsem je doslova jen když jsem jel náhodou kolem. V autě. Kterým se po světě pohybujete a dokonce můžete spravovat i vlastní garáž, ale je to, opět, zcela zbytečné. Absolutně mimo mě šel celý příběh, zápletka i dialogy a doslova mě nebavilo to číst. Hra má asi nejhorší quest log, který jsem kdy viděl a tunu možností jak vylepšovat zbraně, schopnosti, vozidla a kdo ví co ještě, přičemž k vylepšování obecně je třeba celá řada různých itemů, které se získavají různými způsoby (a něco lze zase vylepšit jen u specialisty ve městě) a celé je to tak překombinované, že jsem kromě toho nejnutnějšího celou tuto nadstavbu ignoroval. A úspěšně, neboť Rage 2 je mimořádně jednoduchá hra, včetně triviálních boss fightů se stále stejným vzorcem.

Přiznám se, že první hodinu dvě jsem se do hry musel vyloženě nutit a kdybych nevěděl, že je to hra relativně krátká, asi bych to vzdal.

Jenže. Rage 2 vypadá graficky mimořádně dobře, zejména v exteriérech. V takové kvalitě bych chtěl vidět třeba remake Fallout: New Vegas. Bohužel je to v tomto případě krásný svět, který absolutně nemáte chuť prozkoumávat. Ale za druhé - Rage 2 má naprosto fantastický gunplay a asi nejvíc uspokojující headshoty, jaké jsem kdy ve hře zažil. A je to právě akce a akční lineární mise v malých příběhových lokacích, co mě u hry udrželo a velmi bavilo. Místy i velmi nadprůměrně. Gunplay je zde srovnatelný s novými Doomy a je to moment, kde nejvíc vynikne rukopis mistrů z id Software.

Pokud by se vývojáři vykašlali na open world a zcela zbytečné nadstavby a udělali z toho lineárnější koncentrovanější střílečku, mohla to být pecka srovnatelná s těmi nejlepšími.

Takto je to divná a zbytečná kopie Mad Maxe se skvělým gunplayem, utopená v moři zbytečného nudného a nezajímavého balastu. Méně je někdy více a Rage 2 je toho ukázkovým příkladem.
+16

GreedFall

  • PC 80
Piranha Bytes to zase dokázali... ah počkat špatné studio, tohle nedělaly rybky, ale pavouci.

Vítejte ve světě, který je rozdělený na několik frakcí, které se hlavní hrdina snaží nějakým způsobem stmelit a vyřešit problém spojený s božstvy jejich světa. V každé frakci si hráč navíc udělá parťáka a společně udělají družinu, dokud je nezradí frakce číslo jedna a on tak (ne)stojí před dilematem, co udělat. Po světě se navíc začínají objevovat temné bytosti spojené s hlavním zlem a kolem minulosti hrdiny je tu velké tajemství napojené na osud celého světa... ano, fakt to zní, jako kdyby frantíci okopírovali domácí úkol svých německých kamarádů, protože jejich starší hry takovou díru do světa neudělaly. Ale to samozřejmě špatně není.

Svět je rozhodně zajímavý a propojení fantasy s obdobím kolonizace můžu (opět mrkám směrem na Piraně). Jednotlivé frakce i jejich příběhy jsou dobře napsané, byť se to k závěru začíná táhnout a přestává to dávat nějaký hlubší smysl. Zvraty s původem protagonisty, "křesťanské" víry nebo vzpoury ve městě, byly skvělé, ale celá linka kolem bratrance vás nedonutila si k němu udělat pouto, protože jenom seděl a nic nedělal. Jak se nakazil mi taky moc nedávalo smysl, jelikož reálně by se to řešilo více a nenechalo se to v podstatě jen tak plavat.

Grafiku má hra pěknou, ale všechno se brzy začne opakovat... nepřátelé, modely postav a dokonce i baráky, kdy jsou hlavní sídla velkých frakcí víceméně totožná.

Společníky jsem si ale oblíbil, postavy byly zapamatovatelné a takový Petrus byl přímo skvělý. Jednotlivé frakce navíc nebyly černobílé, všechny hrály čistou i špinavou politiku a na vás je, zda to budete krýt nebo vytáhnete podvody na povrch.

Samozřejmě mě maličko zklamal konec složený z obrázků... to by si v dnešní době mohli tvůrci už odpustit, měli jsme to v právě u Piraní nebo také v Mass Effectu. Větším RPG zkuste udělat prosím alespoň pár pohyblivých cutscén, byť s proměnnými.

Možná to vypadá, že jenom kritizuji, ale hra vás skutečně dokáže pohltit. Prostředí je tedy svěží a chce se člověku prozkoumávat, hudba krapítek připomínající Morrowind atmosféru podkresluje. Jak jsem již několikrát zmínil, je to hodně Piraní, k tomu trochu líznuté Zaklínačem 2 a vlastně i ty dabéry mají s polskými kolegy totožné... třeba takového Vernona Rocheho jsem poznal hned, random lidi taktéž... a co jsem koukal, tak nejsou jediní. Žánru určitě hra nedělá ostudu, ale samozřejmě by to mohlo být lepší. Jako fanda téhle šablony tomu dám ale trochu víc, protože mě to až na natahovaný závěr bavilo.

Pro: Svět a prostředí, frakce, parťáci, několik dobře napsaných zvratů

Proti: Závěr, opakování modelů... všeho a nekonečné chození tam a zpátky

+16

Trine 4: The Nightmare Prince

  • PC 70
Po nepovedeném třetím dílu jsem byl moc rád, že se studio Frozenbyte vrátilo blíže k prvnímu a druhému dílu, které mě hodně bavily a tak něco podobného jsem čekal i od čtyřky. První co mě upoutalo, že i tak malé studio si dá tu snahu a zajistilo si překlad do češtiny. I když zde moc textu není a hra by šla zvládnout i bez našeho rodného jazyka, za tohle dávám vždycky kladné body k dobru.

Další věc co rozhodně potěší je nádherná pohádková grafika, která hře opravdu sedne, stejně jako kouzelná hudba a výborný dabing hlavních postav. Rozhodl jsem se, že navzdory předchozím dílům si do ruky vezmu gamepad a musím uznat, že i s ním se mi hra ovládala velice dobře. A příběh je takový jednoduchý, nic závratného, ale taky nic za co bych se na vývojáře musel zlobit, taková pohodička.

Co mě překvapilo byla rozlehlost jednotlivých levelů. Čekal jsem 5-10 minut, ale pozdější mise mají klidně i mezi 20 až 30 minutami, tedy pokud se zrovna někde nezaseknete, to může pak znamenat i výrazně delší dobu. A jsme u samotných hádanek, které tvoří většinu této hry což je za mě trochu škoda. Jsou sice pestré a nápadité, ale ve druhé polovině jsem začal mít i více záseků v jednotlivých levelech a nakonec to skončilo i tím, že mi musel poradit YT jak vlastně dál. Věřím, že většina hráčů je na tom lépe než já, ale i tak si nemyslím, že to někdo na první pokus projde snadno jako nůž máslem.

Každý level má i několik soubojů, které jsou bohužel velmi chaotické a nepřehledné a tím se stávají později i dosti otravné. Narozdíl od skvělých zakončení jednotlivých aktů, kdy na vás čeká skvěle navrhnutý boss, tyhle souboje jsem si užil, tedy kromě druhého bose, který je udělaný ve stylu hádanek, což je za mě hloupost, když čtyři levely řešíte hádanky se světlem aby byl nakonec boss jen hádanka se světlem, to opravdu nevím koho napadlo.

Nakonec jsem si hru tedy musel hodně dávkovat a to v poměru, jeden level za jeden den, víc jsem prostě nedával. A proto asi nemůžu udělit víc než těch 70 %. Věřím, že pokud hru budete hrát v mulťáku s kamarády bude to hned o něco lepší, ale já to hrál bohužel jen v singlu. Ale i tak je to pořád nadprůměr a já se těším co si na nás finské studio připraví dál, za další díl bych se rozhodně nezlobil.
+16

Dagon: by H. P. Lovecraft

  • PC 60
Vysloveně jen vizuální ztvárnění povídky Dagon od H. P. Lovecrafta. Nic víc, nic míň. Vlastně jediný herní prvek (nepočítáme-li odklikávání textu / rozhlížení se po prostředí) je hledání zajímavostí o životě Lovecrafta.

Hru jsem dohrál za hodinu, ale jenom proto, že jsem chtěl najít všechny zajímavosti hned na první dohrání, tak jsem usilovněji šmátral. Ale myslím, že jsem měl během hraní jednu kuřpauzu, takže se to dá zvládnout i pod hodinu. :)

Může se zdát, že tuhle "ne-hru" hodnotím nějak moc vysoko. Je to spíš ze subjektivních důvodů, ale i přesto nějaká malá bezvýznamná plus tady najdeme. Jako třeba to, že hra je zadarmo. Dokonce opravdu má tu správnou Lovecraftovskou atmosféru, takže bezvýznamné plus se stane významným, pokud jste fandové. Dabér s pochmurným hlasem se taky snažil. A celkově se mi to zdá jen jako takový projekt od fandy pro fandy, což mi přijde sympatické. Po "dohrání" jsem totiž hned měl chuť si přečíst mojí oblíbenou Barvu z Kosmu. :)

Pro: Atmosféra, zajímavosti o životě H. P. Lovecrafta

Proti: Krátké, nehraje se to

+16

Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin

  • PC 80
Intrikálně propojený svět, který nabízí nemalou dávku svobody průzkumu. Náročné souboje ve smyslu nutnosti počínat si opatrně, strategicky, a s vybudovanou pamětí svalovou i tou čistě vizuální, neb je často třeba správně předvídat, co se nepřítel právě chystá udělat. A je žádoucí si takto počínat, neboť smrt se trestá - typicky ztrátou expů, bez kterých si nelze vylepšit postavu, popř. ani dokoupit zásoby. Samozřejmostí je také absence libovolného ukládání postupu, místo toho se hra v podstatě uloží kdekoliv ji člověk vypne, a během hraní se člověk také může obracet na zafixované checkpointy, u kterých většinou také může uplatnit expy, odcestovat do jiných koutů, doplnit základní výbavu a zcela se vyléčit, a hlavně tím i resetovat celou danou úroveň a tím pádem i znovu obživit každého padlého enemáka. Nějak takto ve svém krcálku definuji subžánr "soulslike", a asi jsem zbytečně specifický, poněvadž všude po internetech se tento termit ledabyle chlustá i na zdejšího Rajského Cizáka. Evidentně tedy stačí onen systém fixních checkpointů a respawn nepřátel, páč až na malé výjimky SoP nic jiného z výše zmíněného nesplňuje.

Mnohem více než soulslike je SoP niohlike (ano, zastávám názor, že Nioh si zcela bez debat vysloužil vlastní terminus technicus). Tak třeba taková stamina tady v podstatě neexistuje, můžete svébytně máchat čepelí i ohanbím do áleluja, stejně jako do zblbnutí uskakovat a přemetovat. Musíte si nicméně hlídat manu, kterou využijete na všechna kouzla i speciální pohyby a buffy, a hlavně postoj, který když se Vám rozbije, pravděpodobně následuje rychlá smrt. Ale to nevadí ani nefrustruje, protože smrt zde není nikterak trestána, spíš naopak - expy Vám nic a nikdo nikdy nevezme, jednotlivé džoby levelíte rychle a plynule a automaticky, naspořené příslušné skillpointy na Vás vždy čekají v bezpečí u čekpointových krychlí nebo mimo mise, a navíc - když Vás třeba párkrát zabije boss, po smrti Vám hra naservíruje milosrdnou radu, jak na daného bosse ideálně vyzrát. 

A jsou to právě souboje, při kterých hra nepopiratelně září a sklízí naprostý úspěch, zejména v rámci té tak snadno přístupné a organicky vyzdvihované variability. Mezi všemi rozdílnými džoby, dvěma druhy blokování útoků (jeden z nichž doplňuje manu a dokonce konkrétní útoky absorbuje a poskytuje tak nějakou konkrétní abilitu grátis, ale také rychleji rozbíjí postoj) a tou navýsost uspokojivou kinestetikou všech zbraní, jsou souboje výslovně lahůdkovou záležitostí takřka po celou herní dobu (v mém případě necelých 40hod). A asi není výstižnějšího vysvětlení, proč má člověk tak snadný popud všechno střídat a experimentovat, než když neustále umírá v jedné konkrétní situaci, kterou ovšem po změně džobu a zisku příslušných abilit propluje s jednou rukou jak vařečka rajskou. Soubojový systém rozhodně není dokonalý - AI společníků bývá nad rámec jejich úctyhodné schopnosti držet se naživu poměrně tragická, hitboxy bývají často nesmyslné, a OP magii bohužel není satanužel ani ze čtvrtky taková švanda používat, jako klasické melee sekačky - ale stejně si SoP zaslouží pochvalu za to, jak úspěšně a nepřeberně zábavně si pohrává s takovým množstvím neotřelých konceptů. 

Za co si pochvalu nezaslouží je doslova všechno ostatní, neb všechno ostatní je absolutně tragikomické. Kdyby v nějakém alternativním univerzu existovala verze hry s prezentací na úrovni remaku Duší Démonů, a někde na jůtubu bych viděl video z té reálné verze s titulkem "Fanouškovský PS2 Stranger of Paradise Demake", smekl bych příčesek a pogratuloval autorovi k výborné práci. V tom našem univerzu se ovšem v této podobě hra prodává s tradiční AAA cenovkou, a je to věru výsměch. Hra vypadá a hýbe se jako něco, z čeho by se ani PS3 nemělo sebemíň zapotit, přesto svými nároky dává neskutečně zabrat i modernímu hardwaru. Design jednotlivých úrovní je snad až urážlivě jednotvárný a prostoduchý a zároveň protkán tolikrát recyklovanými assety, že i přes své lineární pojetí v tom člověk může snadno zabloudit a ještě i zpětně dumat, jestli vůbec začal tu správnou misi, nebo nechtěně znovu spustil již prošlou. A pak je tu příběh, writing, VA, všechno natolik "tak špatný, až je to vlastně dobrý", že chci legitimně věřit tomu, že je to všechno by design, že to má být jen propracovanou parodií Final Fantasy příběhů; ostatně, této teorii hraje do karet i četné vyloženě komediální časování mnoha momentek. Taky se ovšem nabízí ta varianta, že tu jen prostě proběhla divoká kreativní vize, která holt vypadala mnohem líp v něčí hlavě, než pak v praxi. Protože když si mimo kontext výsledné hry představím koncept kapku šíleného FF spinoffu s parodickým protagonistou, komplexním soubojovým systémem, nelidskými dialogy a retro estetikou, tak taky vidím dalekosáhle pohlednější konečnou mozaiku, než co se nám ve finále dostalo. Stojí ale za zamyšlení, jestli technicky lepší a vyspělejší verze hry by taky v konečném důsledku nebyla poněkud nudnější.

Nenapadá mě, jak lépe toto psaní ukončit, než hloupou alegorií: SoP je exvizitně vyzrálé víno zachované v časové kapsli, která je pohřbena pod nesmírně tučnou vrstvou hnoje. Pakliže Vám farmářský lájfstájl moc nevoní, za tu snahu, špínu a smrad Vám degustace pravděpodobně stát nebude. Pokud ale naopak nemáte s trochou nečisté práce a notnou dávkou sebezapření problém, může se Vám dostat mimořádně a šokujícně chutného zážitku. Upřímně hře přeji minimálně ten stejný kultovní úspěch, jakého dosáhl třeba takový Deadly Premonition. Mezitím to budu i nadále hrát, protože skrze svůj striktně specifický bias mi vlastně nic z výše uvedeného reálně nevadí, resp. nijak mi to v požitku ze hry nepřekáží. Přece jen jsem člověk, který v minulosti bohatě emuloval všemožné tituly na slabším PC, takže na ohavné vizuály a špatný performance jsem de facto zvyklý, a má to pro mě tak i naprosto efektivní nostalgický stimul.

Pro: Nesmírně zábavný a návykový gameplay pramenící z mimořádně vydařené variability a podpůrných mechanik; hudba

Proti: Teoreticky všechno ostatní, je jen otázka, jak moc to člověku bude vadit

+16

Get Even

  • PC 80
Když jsem Get Even přidával do své knihovny na Steamu, věděl jsem, že to bude zajímavá zkušenost. Že mě to ale naprosto zaujme svoji nekompromisní atmosférou, zvukem, postavami a kompletním bez příkras podaným příběhem který jsem fascinovaně sledoval až do konce závěrečných titulků jsem už netušil. Inu, stalo se a díky studiu The Farm 51 jsem si prošel vskutku nevšedním herním zážitkem jež ve mě zanechal hluboký šrám a na konci mě vyplivl dumajícího nad tím, jak to všechno do sebe krásně zapadlo a že jsem si prošel něčím, co není u videoher na denním pořádku.

Celé to začíná tak, že se ocitnete v kůži člověka, jež si nechá říkat Cole Black. Jste na záchranné misi při které se snažíte někoho osvobodit. Po ruce máte mobil a pistoli. Venku prší a vy se mezi kapkami deště prodíráte do opuštěného domu kde nacházíte první stopy k případu. Střih - za pár minut stojíte před dívkou jež má na sobě nasazenou bombu a vy se snažíte naťukat správnou kombinaci pro přerušení výbuchu. Ozývá se exploze. Cole Black se ocitá v opuštěném blázinci a k němu promlouvá záhadná postava z obrazovky která bude jeho kroky vést až do konce hry. Vy jako hráč máte v hlavě absolutní bordel. Čeká na vás cesta při které zjistíte kdo jste, kdo je muž který k vám promlouvá, co se stalo, kdy, jak a hlavně proč. Později se dozvíte, že existuje jistý přístroj Pandora/Savant díky němuž se vám kdosi hrabe v hlavě kde hledá vaši spojitost s celou věcí. Vy se snažíte spolupracovat a tak před vás hra postaví několik různých levelů, paměťových paláců, ve kterých se budete pohybovat, hledat důkazy, plížit se a zažívat věci, jež jste dávno pravděpodobně zapomenuli. Prvních pár hodin to bude působit lehce zmatečně ale jakmile se do toho dostanete, bude těžké vás ze hry dostat pryč. Čeká vás dlouhá, trnitá, smutná a drsná cesta. O co vlastně při hraní jde a jaká je náplň herní doby jež se může šplhat klidně i k patnáctí hodinám?

V každé vzpomínce jež rozehrajete budete pátrat do hloubky po tom, co se v ní stalo a jak v ní figurujete. Na pomoc dostanete mobilní telefon na který vám budou občas chodit zprávy ale mimo jiné s ním lze skenovat okolí a důkazy, má UV světlo, mapu prostředí a termální vidění. Ve druhé ruce budete převážně držet zbraň - jakou a proč bych z důvodu spoilerů raději nezmiňoval ale nebude se jednat o obyčejné střílení obyčejnou zbraní. Co však zmínit mohu je, že velká část herní doby bude o čtení různých poznámek, mailů či dopisů, poslechu audiozpráv a hrabání se v minulosti. Po dokončení levelu se lze přesunout do vašeho hubu ve kterém vidíte několik tabulí - ty představují dané úrovně a na nich vidíte, kolik procent materiálu se vám podařilo sebrat. Pakliže splníte sto procent čeká vás vždy v opakovaném hraní úrovně ještě malý bonus. Hub slouží především k restartu daných misí ale hlavně k přezkoumávání důkazů díky nimž se střípek po střípku dozvídáte co bylo, je a možná i bude. Ve vzpomínkách a důkazech se potom seznámíte s dalšími postavami jež jsou perfektně napsané, uvěřitelné a precizně zahrané a tvoří kromě vás páteř celé hry.

Při běhání po úrovních zjistíte, že zvuková stránka je naprosto perfektní a za použití 3D sluchátek vás doslova vtáhne do dění. Brilantní dabing, zvuky v úrovních, přesně sedící hudba. Tohle trio vám bude pomádou pro vaše uši. Osobně jsem si užíval hlavně dabing a takzvané zvukové podkresy daných vzpomínek - ty se však těžce popisují někomu kdo to nehrál a já to zřejmě nedokážu udělat ale pokusím se. Shrnul bych to tak, že vaše konání mívá zvukový podkres díky kterému daná situace působí o mnoho lépe a celé to dokáže šponovat napětí dané situace. Po grafické stránce se sice nejedná o žádné veledílo (přeci jen se jedná o titul z roku 2017) ale hra nepůsobí lacině a místy dokáže vyvolat až realistické obrazy. S optimalizací jsem neměl absolutně žádný problém, hra mi nepadala, běžela plynule jak jen to šlo a loadovala jak o závod. Co mě však dokázalo vytočit byly občasné záseky o textury které jsem naposledy zažil u hry Terminátor SkyNet / Future Shock. Někdy se stalo, že jsem se dostal příliš blízko ke stěně nebo k určitému předmětu a tam moje pouť za pravdou skončila protože jsem se nemohl dál hnout. Pakliže se tak stalo nedaleko checkpointu dalo se to přežít, pokud to bylo dál, bylo to naprosto otravné - vaši jedinou šancí jak se z dané situace dostat byl totiž load pozice. Kromě tohoto neduhu jsem však byl se vším naprosto spokojen.

O hře bych mohl psát ještě dlouze - třeba o tom, jak je důležité přemýšlet nad tím co při hraní děláte - ale bohužel bych to nedokázal bez spoilerů a váš jediný důvod proč to zkusit nainstalovat je právě ta obří záhada jež se snažíte rozlousknout. A čím méně toho budete před cestou vědět, tím lépe pro vás. Co vám však mohu říci je to, že pokud vás baví bádání, šmejdění a přemýšlení budete se v Get Even cítit jako ryba ve vodě. Pistole tam sice je, ale dovolím si prozradit, že hra po vás spíše chce abyste měli zajištěno a pokud možno se střelbě vyhýbali. Titul mě dostal především svým do detailu propracovaným příběhem jež byl plný zajímavých postav, zvratů a uvěřitelných situací ale hlavně tím, že to vývojáři dokázali celé dotáhnout do konce. Oni totiž hry když pracují s psychologií a dramaty často sahají k tomu, že vám úplně nevyjeví jak a co a nechávají vás místy tápat v temnotách vlastních myšlenek. Tady je vše dotažené do puntíku a když si říkáte že víte všechno tak se ukáže že vlastně víte prd a dostanete další nášup. Po dohrání jsem cítil obří míru satisfakce, naplnění a pochopení což jsou body, které jsou pro mě při hraní podobných titulů základ - občas se stane, že dostanu nějaké z nich, ale že bych dostal všechny naráz, to se mi dlouho nestalo. Tento skvělý a opravdu silný kousek při kterém mi běhal mráz po zádech a nejednou i slzy po tváři nemůžu jinak než s oběma zvednutými palci vřele doporučit. Ale pozor, není to nic pro slabé povahy.

Pro: Silný a uvěřitelný příběh, skvělé postavy, perfektní dabing, míra detailů

Proti: Občasné záseky o textury, příliš obyčejná hratelnost, zpočátku těžko pochopitelné

+16

Horizon Forbidden West

  • PS5 80
Forbidden West je po Ratchetovi a Spideym další sázka na jistotu a další perfektní ukázka toho, jak má vypadat herní blockbuster. Pevně věřím, že se od Sony na PS5 časem dočkáme i progresivnějších pokračování ve stylu TLOU2. Zatím se však musíme spokojit s porcí tradiční omáčky na hezčím talíře.

Druhý Horizon nezklamal, ale ani mě vyloženě nenadchl. Souboje s roboty jsou opět skvělé, souboje s lidmi jsou opět nudné a open-world hratelnost je opět na chlup stejná. Dle moderních notiček se zvýšil důraz na crafting a s ním nabobtnalo (nekonečné) sbírání surovin. Trendy velí také odemykání rozsáhlých stromů schopností a tak tu máme desítky naprosto zbytečných a nezajímavých unlocků. Bodíky musí proudit. Nechybí ani typické pobíhání od otazníčku k otazníčku. "Gameplay loop" je tak naprosto perfektní záležitost pro open-world autisty. Mezi které se bohužel počítám. Po skoro 70 hodinách už jsem toho měl ale i tak plné zuby.

Grafická stránka samozřejmě dokáže být dechberoucí, stejně jako u prvního dílu. Obzvlášť famózní je pokrok ve tvářích a lip-syncu postav, které už opravdu začínají být jako živé. O to víc zamrzí, že spousta dialogů (a dialogových možností) je naprosto bezduché plácání.

Po nemastně neslaně odvyprávěném začátku, autoři slušně navážou na události jedničky a těšil jsem se, jak rozvinou příběh zajímavě vystavěného post-apo světa. Inu, nepotěšili mě. Celá hlavní dějová linka vplula do bouřlivých WTF vod. Věřím, že po dokončení Zero Dawn nikdo netušil, o čem to sakra má být dál a doteď na to vlastně nepřišel. Docela zajímavě ale hra pracuje s vedlejšáky a pochůzkami, které se často snaží o nějaké morální nebo inkluzivní sdělení. Někdy je to příliš okaté, ale určitě bych to neoznačil za samoúčelné nebo nepovedené. Je to zajímavý pokus, který možná jen trošku nezapadá do post-apo kulis. Celou hru mě však bavilo, jak sebevědomou hrdinkou se Aloy stala, když s chutí odpálkuje kdejakého "pobožného" joudu.
+16

Slay the Spire

  • PS5 80
Překvapivě dobrá roguelike karetní hra na pár večerů, ale asi nic, co byste si nemohli nechat ujít. Karetní hry moc nehrávám, ale občas zabrousím do vod tahových her, což vlastně Slay the Spire splňuje. Hra mě velmi rychle vtáhla, ale na druhou stranu zase velmi rychle omrzela. Prvních pár runů mě opravdu hodně bavilo, až na postavu Watchera, který(á) mi moc nesedl(a). Hru jsem dohrál za všechny základní postavy, ale po několika dalších neúspěšných pokusech mě hra bohužel ztratila. I když jsem původně měl ambici zjistit, co se stane, když dojdu na konec hry se všemi klíči, které jsem dostal za odemknuté postavy, tak mě nakonec odradila poměrně nízká variabilita a drtivá repetitivnost, která je pro každou roguelike hru alfou a omegou.

Nenarazíte na moc bossů, obyčejná střetnutí se základními nepřáteli se začnou rychle opakovat a funkční buildy jsou opravdu jen dílem náhody. Hře podle mě chybí systém permanentních upgradů, nebo cokoliv, co by vás odměnilo za odehrání postav a usnadilo nebo nějak podstatněji změnilo vaše další průchody za postavy jiné. Nic takového ve hře ale není, pouze si odemknete nové hratelné karty, kterých je - pravda - stovky, ale pokud vám štěstí na artefakty nepřeje, tak máte stejně smolíka. Dřív nebo později narazíte na tah, kdy dostane nepřítel do ruky devastující úder a vám náhoda přihraje "jenom" plnou ruku útočných karet... a končíte. I když jsem se snažil najít alternativní postupy, vytvořit nové funkční buily a najít "novou zábavu" v dalších runech, nemůžu říct, že by se mi to povedlo. Slay the Spire  je fajn hra na víkend, ale jakmile dohrajete každou postavu alespoň jednou, dá se říct, že jste hru vytěžili a stovky hodin zábavy bych v tomto titutlu asi nehledal. Je asi fér dodat, že vám hra nabídne i "custom" mód, kde je možné jít vašemu novému funkčímu buildu trošku víc na ruku, ale na druhou stranu se připravíte o trofeje a příběh...

Zadarmo super, za pár korun jenom fajn.

Pro: Přehlednost, jednoduché a zároveň komplexní, rychlé zaháknutí - rychlé odháknutí

Proti: Malá herní variablita, nezajímavý design nepřátel a nudná grafická stylizace

+16

Red Faction: Armageddon

  • PC 55
První dvě hodiny jsem se ke hraní Armageddonu vyloženě přemlouval. Přímočaré a příběhově mělké střílečky jsou v mém herní výběrů v podstatě na první místě. Jenže od značky Red Faction jsem čekal trochu víc. 

Očekával jsem po vzoru Guerrilly otevřený svět plný nepříběhových úkolů založené na získání co největšího skóre. To Armageddon nenabízí a jde čistě cestou bezpohlavního střílení desítek zelených nepřátel v podzemních tunelech. S tunelovitým stylem hry bych byl víc v pohodě, kdyby se destrukce prostředí netýkala jen na kovové struktury postavené lidmi. Není možné vystřílet si svůj vlastní tunel do stěny jako tomu bylo v prvních dílech této série. 

Střílení samotné je ale vlastně zábavné a díky široké nabídce zbraní pestré. Efekty zbraní mi připomínají zbraně ze Saints Row - Volition no. Ovšem tu největší zábavu jsem zažil v částech, ve kterých jsem mohl naskočit s Dariem do mecha a kosit zástupy emzáků z jeho kokpitu. To, že příběhové filmečky skoro nereflektují dění při hraní, naznačuje nějaký ten problémek při vývoji a nutnost to strhnou na akčnější stránku, která je prostě povedená. A to i přesto, že v kusy trosek blokují pohyb v úzkých prostorách.

Armageddon je střílečka poplatná své době, na kterou je nutné se naladit. S čímž jsem měl trochu problém, protože po Guerielle čekal trochu víc co se obsahu týče. Co mě ale dost zaujalo byla podobnost se třetím Dead Space a Lost Planet. Všechny tři hry mám docela čerstvě v paměti a styčných bodů jsem mezi nimi našel až záhadně mnoho. Kdyby někdo zakouzlil ve video editoru a sestříhal záběry z těchto her dohromady, tak by i trénované oko mělo problém je rozeznat od sebe. 

Herní výzva 2022 - 2. Cesta do středu země
+16

Life is Strange: True Colors

  • PC 75
Life is Strange jsem hrála zatím všechny díly včetně Tell Me Why, proto už znám mustr podle, kterého se zápletka většinou točí. Bohužel mustr zůstal nezměněn, takže jde celkem lehce odtušit, kdo umře nebo kdo se bude jevit jako padouch, ale ve skutečnosti není. Nicméně i přes tuhle scénaristickou lenost si True Colors stojí za to zahrát.
Hlavní hrdinka Alex je od začátku hrozně sympatická, všechny ostatní postavy taky, zapadákov v Coloradu má skvělou atmosféru a do toho hraje jeden lepší rockovej flák než druhej. Nasadit takovou těžkotonážní podpásovku jako je Creep hned v první epizodě se vyplatilo.
Chvílema je to trošku nuda, ale taková příjemná zenová nuda, kdy si člověk vychutnává sluníčko na terase s výhledem na hory společně s Alex. Rozhodně nejlepší a nejakčnější je třetí epizoda, kterou spolu s hraním DnD v Before the Storm řadím mezi ty nejzábavnější a nejzapamatovatelnější z celé série.
Zakončení příběhu a celá poslední kapitola je bohužel katastrofa. Jak herně, tak logicky....když nevíš, jak ukončit příběh, tak tam švihni nejdřív flashbacky, pak největší klišé, který se nabízí a jako třešničku na dortu to zakonči nepochopitelně anti-climax povídací scénou.
Kvalit prvního Life is Strange hra nedosahuje, velkým dílem kvůli zpackanému konci a tím, že herně vlastně nepřináší nic nového. Naopak druhý díl hravě strká do kapsy, hlavně díky úžasným postavám a skvělé atmosféře. S Tell Me Why je to za mě plichta.

Pro: postavy, prostředí, soundtrack, úžasná 3. epizoda

Proti: finální epizoda a zakončení příběhu, prokouknutelné dějové zvraty

+16

If On A Winter's Night, Four Travelers

  • PC 35
Sejdou se takhle žena, gay a černoch ve vlaku...ne, tohle není začátek nějakého nekorektního vtipu, to je začátek této povedené freeware adventury.

Každá tato postava vypráví svůj příběh, takže hrajeme vlastně tři adventurky s odlišným hrdinou. Děj se podle různých narážek odehrává zřejmě na pomezí 20. a 30. let 20. století a je přesně na tom pomezí reality a nadpřirozena, jak to mám rád.

Grafiku zde řadím velmi vysoko. S pixelartem mám občas problém, že je se skrovnou animací nebo bez nápadu. Tady mi však přesně sedl, nejen atmosférou a nostalgií, ale i vzbuzením vlastní fantazie. Navíc hrajete pro pixelovou adventuru v dost v netradičním izometrickém zobrazení.

Hru mohu doporučit hráčům, co mají rádi krátké temné pixelovaté adventury. Je tam podobně jako v The Last Door: Collector's Edition lovecraftovská poetika, ale také se pasáž černošského doktora se trochu příblížila k doktorovi z I Have No Mouth, and I Must Scream. Opravdu bych varoval, že hra je temnější a pro dospělé hráče.

Pro: Atmosféra, grafika

Proti: nic moc zvuky a hudba, žádný dabing, krátké (2h)

+16 +18 −2

Dying Light

  • PC 80
V koži agenta služby GRE, menom Kyle Crane sa vydáme do mesta Harran zasiahnutého zombie nákazov.

Čo nám hra ponúkne?
➤hlavná postava: Kyle Crane je určite jedna z tých sympatických postáv, za ktoré vás baví hrať a ktorého vývoj radi sledujete. Veľké plus vidím v tom, že je Kyle nadabovaný a že mu je vidieť nohy. Možnosti vylepšovania perkov nie sú najhoršie. Najviac oceňujem schopnosť dorážania nepriateľov na zemi. Do toho všetkého výborne zapadajú elementy parkouru.
➤hlavná zápletka: po príbehovej časti sa mi hra páčila. Nič úžasné sme nezažili, ale myslím si že by sa to dalo nazvať miernym nadpriemerom. Tých pár zvratov bolo super, hlavne ked to človek hraje prvýkrát. Kebyže hodnotím čisto hlavnú dejovú linku, tak je to v konečnom dôsledku výborná akčná jazda s parádnym koncom. Na kráse hre mierne uberajú vedľajšie questy. Hlavne tie, kde musíte pozbierať určité suroviny.
➤otvorený svet: mapa je dostatočne veľká na vyblbnutie. Prvá lokácia, slumy vykreslili zombie apokalypsu krásne a pochmurne zároveň. Ale viac ma bavilo pohybovať sa po meste, aj ked bolo rozlohou menšie. Za ďalšie veľké plusy považujem občasnú možnosť navštíviť interiéri rôznych budov, či kanalizáciu. Život celému Harranu dodáva aj striedanie dňa a noci, čo hlavne v počiatočných fázach hry vytvára slušnú výzvu.
➤vedľajšie postavy: v základnej hre sa ich vyskytne pomerne dosť, no človek si bude všímať tak tri, štyri. Najviac samozrejme musím vyzdvihnúť hlavného záporáka. Ten bol naozaj výborný a budete ho neznášať prakticky po celú hru. Nedoporučujem si ale oblubovať určité postavy, keďže hra dokáže poriadne prekvapiť.
➤zombie a iní nepriatelia: po celom Harrane sa vyskytujú hordy zombie. Tých poväčšine stačí obehnúť, keďže súboje s nimi sa môžu stať repetitívnymi. Stretneme sa s rôznymi druhmi nakazených. Pre mňa osobne bol stále najviac otravný takzvaný Viral. Reagujú na každý hlasnejší zvuk a pokiaľ na človeka nabehnú aspoň traja, tak vedia pekne zavariť. Veľmi nepríjemný vedel byť aj nočný zombie, Volatile. Uznávam že prvé stretnutie a následný útek pred nimi je v hre skvelo spravený a človek sa vážne snaží aby ho nechytili. Ku koncu hry sa stále viac narážalo aj na ľudských nepriateľov. S tými sa bojovalo na blízko dosť zložite ale mnohokrát ich dokázal zabiť jeden výstrel zo zbrane.
➤zbrane a ich uprava: dá sa ich nájsť po celej mapy veľké množstvo. Osobne som v dlhších intervaloch vždy zakotvil pri štyroch, a tie som striedal. Z toho bola vždy jedna streľná. Vrhacie zbrane som používal naozaj výnimočne. Skoro všetky zbrane sa dali rôzne vylepšovať a nasadiť na nich napríklad oheň či elektrinu. Nevyskúšal som všetky vylepšenia, ale tie čo áno, sa mi páčili a vedeli občas aj zachrániť situáciu.
➤kooperácia: skúšal som a je to slušná zábava. No nikdy sme sa v kooperácii nedostali až nakoniec, čiže neviem posúdiť či po čase neomrzí. Niektoré pasáže vedia byť určite jednoduchšie vo viacerých hráčoch. Napríklad DLC Bozak horde.


!! Záverečné hodnotenie !!
Prvýkrát som Dying Light prešiel ešte v roku 2016. Odvtedy som sa chystal, aby som ho prešiel aj na Steame. Pretože medzitým vyšlo aj DLC The Following, ktoré som vôbec neskúšal. Hru aj po znovu dohraní hodnotím veľmi vysoko. Je naozaj málo aspektov, čo by som hodnotil negatívne. Medzi také časti hry patria napríklad častokrát nie moc zaujímavé vedľajšie questy, či po čase nudné a repetitívne súboje. Občasné zahltenie bežiacimi zombie, ktorý reagujú na každý zvuk vie tiež pokaziť náladu. Plusov je ale omnoho viac. Hlavná a vlastne aj vedľajšie postavy sú výborné. Vyzdvihnúť musím hlavného záporáka. V málo hrách dokážete priať smrť záporákovy v takej miere ako tu. Čo sa nepriateľov týka, tak tý ludsky moc nestoja za reč, kedže im stačí len jeden výstrel do hlavy. Zombíkov je celkom slušný počet. Aj počtov, aj typov. Jednoducho plno možností na vyblbnutie. Blbnúť budem v peknom a zároveň pochmúrnom Harrame, kde ma bavila hlavne druhá veľká lokácia mesta. Zbraní je v celej hre kopa. Ja som si vždy našiel 4, čo mi vydržali na dlhé hodiny. Kooperáciu som taktiež skúsil. Hru som nakoniec ale dohral sám. Každopádne aj po rokoch od vydania hodnotím hru veľmi pozitívne a doporučujem ju každemu milovníkovy zombie. Ja sa idem vrhnúť ešte na The Following a potom konečne na druhý diel.

➤Čas strávený v hre: 47,2 hodín bez DLC The Following
➤Achievementy: 34/78

HODNOTENIE: 80/100%
+16

MISO

  • PC 75
"Miso je pasta ze sóji, používaná v japonské kuchyni jako ochucovadlo. Je základní surovinou polévky misoširu, která se připravuje z rybího vývaru daši. Protože varem by se zničily biologicky cenné látky, přidává se miso do polévky až v závěru přípravy. Miso je doporučováno jako součást racionální výživy: je nízkokalorické a dobře stravitelné, obsahuje bakterie Tetragenococcus halophilus, aminokyseliny a vitamín B12, může proto zpomalovat stárnutí organismu. Vzhledem k vysokému obsahu soli by se pokrmy ochucené pastou miso už neměly solit. Recept na miso se dostal do Japonska na sklonku období Džómon (přibližně od roku 10 000 př. n. l. do roku 300 př. n. l.) z Číny, kde je tento pokrm známý jako tou-ťiang. Ve středověkém Japonsku bylo pro svou výživovou hodnotu důležitou součástí stravy samurajů. Název miso znamená doslova pramen chuti."
(Zdroj: Wikipedie)

Doufám tedy, že název hry odkazuje právě na polévku miso, jelikož jednotlivé safe zóny na mapce naznačují, že se u nich dá posedět a možná se i najíst (nejsem si úplně jist, co vlastně mají ty namalované předměty konkrétně označovat) – stejně tak to může být bubínek nebo část ohniště.  

Japonský cestovatel připluje na ostrov na skvěle načrtnuté lodičce a musí se začít rozkoukávat kolem ve tmě, která zakrývá celý terén. Do tváře mu nevidíme, hlavu mu zakrývá sugegasa a ostatně on sám je jen rychle načrtnutý panáček. Jeho cílem je najít místní domorodce, ale má na to pouze omezenou energii, kterou stále musí doplňovat, a to právě u těch bubínků s miso polévkou. Pokud se stane, že venku vyčerpá všechnu svoji energii, automaticky se vrátí k poslednímu bubínku. A tam ji musí formou rytmické minihry znovu doplnit. Postupně se tak může propracovat skrze další bubínky až ke svému cíli.

Minihry jsou poměrně jednoduché a princip je známý každému, kdo rád mačká klávesy v určitý moment, aby tím získal body navíc. Za každý nezdařený klik jsou zase negativní body. Tady to v praxi vypadá tak, že Nippondžin vytáhne šakuhači, k tomu se spustí bubnování a na obrazovce se shora kolmo dolů začnou snášet puntíky. Dole už čekají kroužky označující klávesy a ve chvíli, kdy do nich padne puntík, hráč zmáčkne klávesu, čímž puntíky sežere a trošku nabije energii. Po doplnění energie přestanou padat puntíky a cestovatel zase může pokračovat dál.

Musím opravdu smeknout před výtvarnou stránkou hry. Je vidět, že Josef Šmíd přesně ví, jak co namalovat ve stylu tušového malířství, a že jej má nastudováno. Mapka sice není moc velká, ale během tak krátkého časového horizontu GDS Jamu je docela slušný výkon vymyslet a převést všechny prvky do hry tak, aby fungovala, navíc s tak pěkným minimalistickým menu v úvodu hry a vkusným hudebním doprovodem. Nejsou třeba slova, všechny informace předává obraz a zvídavost hráče. V závislosti na umění miniher je pak de facto určena herní doba. Úplně v poslední minihře jsem nebyl natolik zručný, abych ji dokázal hned zvládnout, takže herní čas se mi o pár okamžiků protáhl a celou hru bych odhadl dohromady asi na 20-30 minut, i když dohrát jde určitě do pěti minut, když už víte, co a jak (dohrál jsem ji i napodruhé o mnoho rychleji).  

Hra je vlastně spíš malá hříčka doslova na chvilku, avšak svým unikátním výtvarným stylem má potenciál zaujmout. V tomto jsem rád, že jsem se letos pustil do plnění herní výzvy s onou japonskou tematikou, protože bych tento klenot jinak asi jen těžko našel. Rád jsem dobrovolně podpořil vývojáře i nějakou tou korunou (hra je zdarma na stránkách autorů).  

Oishii~! 

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní výzva 2022 - 1. Novinky z domova (normál)
Herní doba: 20 minut

Pro: Tušová malba; tradiční estetika.

Proti: Ultra krátké.

+16

Tormented Souls

  • PS5 60
Když se nějaká hra pokouší napodobit dnes už zastaralý žánr, jakým klasický survival horor je, může to dopadnout všelijak. Tvůrci Tormented Souls se ani nesnaží zamaskovat, jakou kopírku "zakladatelů" žánru (hlavně tedy prvního Resident Evila) vytvořili. Pevně dané úhly kamery, střelba na neviděné nepřátele, tankové (naštěstí alternativní) ovládání a třeba i hudba v místnostech s nahrávacími přístroji sloužícímu k uložení hry vyvolávají pocit, že už jste to všechno někde viděli.

Větší část hry se odehrává ve staré vile přestavěné na nemocnici a nutno uznat, že vizuálně se povedlo navodit správnou atmosféru, jakkoli musím druhým dechem dodat, že posledních několik úrovní v kanálech je naopak dost otřesných. Každopádně budete řešit hádanky, vracet se do již navštívených pokojů a střílet do příšer. Tady přichází asi největší problém Tormented Souls.

Graficky všechny postavy vypadají hrozně a navíc i design monster je víc směšný, než strašidelný. Celá akční složka je taková podivně strnulá a vůbec nemáte pocit, že zabíjíte smrtonosné obludy, nýbrž střílíte do pytlů plných brambor. Poslední boss zase postrádá napětí a o nějakém uspokojení z jeho zabití vůbec nemůže být řeč. První RE připomíná i (ne)kvalita scénáře a dabing, který je tak špatný, až je vlastně dobrý. Děj je předvídatelný a správně hororově přiblblý se "šokujícím" hloupým zvratem.

Nebudu psát, že vývojáři udělali špatnou hru, protože svůj cíl vlastně splnili. Z celého díla je cítit nedostatek financí a zkušeností,  přesto jsem docela zvědavý, co nám naservírují příště.
+16