Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Papo & Yo

  • PC 55
Tuhle hru jsem v plánu vůbec neměl, ale na její netradiční obal jsem narážel vcelku často a shodou okolností si ke mě příběh Quica, Luly a prapodivného velikého tvora dokázal najít cestu. Předpokládal jsem, že jde o logickou plošinovku, ale pravda je to jen z poloviny, protože dojde i na nějaké to adventuření.

Logických hádanek jsem v Papo & Yo řešil spousty, ale nebyly příliš složité, a tak hra pěkně odsýpala. Nepamatuji si na místo, kde bych se zasekl na víc, než půl hodiny, ale zase nešlo o nic zcela primitivního, abych se pozastavoval nad tím, proč tam autoři takovou prkotinu vůbec dávali. Zkrátka správně nastavená obtížnost.

Většinu hry mi dělala společnici malá robotická hračka Lula, která mi pomáhala s překonáváním delších vzdáleností, jež bylo třeba přeskočit a za těch pár hodin jsem si jí celkem oblíbil. Cestou mě doprovázelo i podivné monstrum (vlastně otec alkoholik), jehož břich jsem využíval jako trampolínu. Hře hodně ubírá nesmrtelnost Quica. Ať spadne z jakékoli výšky, ať ho monstrum chytí a mlátí s ním ze strany na stranu kolikrát chce, vždycky vstane a pokračuje dál. Zuřivost monstra tím tak trochu postrádá význam.

Indie scéna mi nevadí a často v těchto vodách narazím na pěkný kousek, ale tohle na mě byl až moc zvláštní počin, kde domy chodí, létají nebo se z nich stanou schody. Abstraktnímu umění příliš neholduji a Papo & Yo je abstraktní až až. Jak zmiňuje Wild One, jde o podobnou hru, jakou je Among the Sleep, ale mě samotného oslovilo více právě putování batolete, než tento titul.

Pro: hratelnost, akorátní obtížnost, Lula, monstrum

Proti: nesmrtelnost Quica, příliš zvláštní počin

+16

Arcania: Gothic 4

  • PC 70
Přiznám se, že jsem se Arcanii dlouho vyhýbal. Hlavním důvodem byla určitě skutečnost, že první dva díly Gothicu považuji za jedny z nejlepších RPG všech dob, navíc třetí díl této legendární série se dle mého moc nepovedl a nechtěl jsem si tak víc kazit chuť „čtyřkou,“ která sklidila u novinářů i hráčů ještě větší rozpaky než Gothic 3. K Arcanii jsem se tedy nakonec dostal až po takřka 11 letech od vydání. Mnoho jsem nečekal a o to větší bylo moje překvapení, že to je v jádru docela dobrá hra, pokud tedy k tomu člověk nepřistupuje jako k regulérnímu čtvrtému dílu, ke kterému má mnohem blíže Risen (který vyšel přibližně rok před Arcanií). Arcanie se (na rozdíl od Risenu) sice odehrává ve světě Gothicu, ale spíš než o RPG se jedná o fantasy akční řežbu s výrazně okleštěným RPG systémem, minimální volností pohybu a maximálním zaměřením na lineárnost. Příběh jako takový neurazí, ale ani nenadchne, v podstatě jde o takové fantasy klišé o pomstě jednoho prostého pasáčka ovcí. Hra ale příjemně odsýpá, hratelnost je zkrátka na velmi dobré úrovni, čemuž dopomáhá i soubojový systém, který je podle mého o mnohem lepší než třeba právě v Gothicu 3. Samotnou kapitolou je audiovizuální stránka, která je dalším významným plusem této hry a která ani po té spoustě let od vydání rozhodně neuráží - byť je mi jasné, že v době vydání byly HW nároky Arcanie dost krvavé. Občas jsem sice narazil na nějaký grafický glitch (hlavně co se vykreslování stínů týče), ale rozhodně se nejednalo o nic, co by pokazilo celkový zážitek. Když k tomu připočtu rozmanité herní prostředí, pak mohu říct, že se jedná o skutečně velmi příjemnou záležitost pro Vaše smysly. Arcanie je slušným akčním RPG, ale rozhodně to není čtvrtý Gothic. Pokud budete tuto skutečnost brát na zřetel, pak si lze tuto hru užít.

Pro: příjemná hratelnost, audiovizuální zpracování, rozmanitost herního prostředí, soubojový systém

Proti: okleštěný RPG systém, minimální volnost pohybu, lineárnost

+16

Arcania: Fall of Setarrif

  • PC 40
Po dohrání Arcanie jsem se ihned vrhnul do tohoto přídavku, který zakončuje putování našeho hrdiny po ostrově Argaan. Dle hrůzostrašných recenzí a reakcí hráčské komunity jsem očekával totální průser. A skutečně, průšvih to opravdu je, ale vezměme to popořadě. První výzva mě čekala na úplném začátku, tj. ještě před načtením hlavního menu. Hra se mi totiž tvrdošíjně odmítala spustit. Po následném googlení jsem zjistil, že tento problém nemám zdaleka sám. Naštěstí se mi tuto nepříjemnost podařilo celkem rychle vyřešit (šlo o nějakou banalitu při ukládání konfiguračních souborů ve složce Dokumenty) a s pocitem vítězství mě konečně uvítala hlavní nabídka. Natěšen na import mého reka z původní Arcanie klikám na položku „Nová hra,“ jenže ouha. Volba pro import postavy se zobrazovala jako neaktivní. Závěrečný save z Arcanie jsem měl řádně uložený, zkoušel jsem všechno možné, ale zde mi ani strejda Google nepomohl. Po chvilce nadávek a klení jsem to vzdal a za vděk jsem musel vzít jednou ze tří předvytvořených postav, které jsou zde k dispozici. Po loadingu se můj hrdina konečně objevil na Argaanu a já se pouštím do hraní. První dojmy nebyly vůbec špatné, začínáte u pobřeží blízko města Thorniara a před Vámi se rozprostírá nádherná scenérie. K dispozici jsou na začátku dvě nepovinné jeskyně, které můžete nebo nemusíte prozkoumat. Říkal jsem si, že kdyby se hra vinula v tomto duchu, zase tak špatné by to být nemuselo. Jenomže po několika chvílích se celý herní zážitek zcukává do totální koridorovky. Už základní Arcanie nebyla zrovna vrcholem pro prozkoumávání herního světa, ale Fall of Setarrif je skutečně extrém, připadal jsem si skoro jako turista v Severní Koreji, který může chodit jen po vyznačené cestě a běda, jestli z této cesty sejde. Jedno z hlavních lákadel – město Setarrif – bylo pro mě úplným zklamáním. Celé město je tvořeno z naprosto ohavných ruin, za které bych se jako herní designer musel stydět. Už tak hořký zážitek podbarvuje nezajímavý příběh a questy, ze kterých si snad vývojáři museli dělat srandu, protože tohle prostě nikdo soudný nemohl myslet vážně. Zmínku si zaslouží i další designerský kiks, kdy začínáte na nějaké 28. úrovni a všechny skilly pro Vaši postavu tak již máte na maximu. Takže nezbývá než body dovedností házet do skillů, které nejsou určeny pro Vaše povolání. To by byl opravdu takový problém vymyslet v rámci tohoto přídavku pro každé povolání nový skill, který by se dal vylepšovat? Hlavní herní náplň tak tvoří likvidování hord nepřátel, které je sice zábavné, ale pro uspokojivý herní zážitek to prostě stačit nemůže. Přídavek mi trvalo dohrát něco přes 3 hodiny (a to jsem fakt nikam nespěchal). Pokud by Fall of Setarrif byl volně stažitelným přídavkem, dalo by se to skousnout, ale tohle je s prominutím zlodějna i za necelé 4 €, za které jsem to v akci koupil na Steamu. Situaci aspoň trochu zachraňuje slušná hratelnost těžící ze základní Arcanie a stále výtečné audiovizuální zpracování. Jinak je to opravdu bída, kterou bych doporučil pouze v případě, že Vás neuspokojil konec Arcanie a zajímá Vás, jak celé putování pasáčka ovcí z Feshyru dopadne.

Pro: stále solidní hratelnost, audiovizuální zpracování

Proti: oproti základní Arcanii nudnější a ještě více koridorové prostředí, směšně krátká herní doba, questy a nezajímavý příběh, technické problémy/bugy

+16

Destroy All Humans!

  • PC 70
Herní výzva 2021 - Remaster 

Od této hry jsem absolutně netušil, co čekat. Nakonec jsem si jí vybral ryze v rámci herní výzvy, herní doba se nezdála jako příliš dlouhá, tak jsem do toho šel, ačkoliv bych jinak hru asi nikdy nehrál a světe div se, zase tak jsem se nenudil.

Ono se ani nudit moc člověk nemůže, jelikož hru dohrajete v pohodě do 10 hodin i při dělání pár challengů. Samotný gameplay je ze začátku zábavný, stealth mise střídají mise s totální destrukcí (která je mimochodem mnohem zábavnější), nicméně po pár hodinách se to trochu ohraje a hra již moc nového nepřináší. Až na poslední boss fighty, které mi dali lehce zabrat, jinak se dá zbytek hry projít s prstem v nose. 

Hráč má několik abilit, které zpříjemňují samotné hraní, anální sonda nejspíš vévodí. Každá zbraň a schopnost jsou originální, takže hra poskytuje i jistou variabilitu, ale většina činností je zábavná na pár okamžiků, možná hodin. Posledních pár misí jsem se už skoro nudil, až právě na výše zmiňovanou závěrečnou misi, kde jsem musel hrát s trochu větším soustředěním. Ve hře toho sice můžete dělat poměrně dost, ale všechno baví jen chvilku.

Hra stojí především na vtipu, jelikož paroduje americkou kulturu a dřívější pohled lidí na mimozemšťany. Párkrát jsem se přištihl, že jsem se i pousmál a díky tomu si mě hra dokázala udržet. Je to vtipné, zábavné, na pár pohodových nočních her ideální, když člověk chce totálně vypnout a jen se jednoduše bavit. 

Remake vypadá velmi solidně. Hra má svůj vizuál, čili ačkoliv nenabízí po grafické stránce zdaleka to nejlepší, tak má své kouzlo. Vývojářům se nejspíš povedlo doručit, co chtěli, ale žádný herní převrat nečekejte. Ale kdo má rád všelijaké parodie a drsnější humor, tak se bude bavit.

Pro: humor, vizuál, krátkodobě zábavný gameplay, povedený remake

Proti: lehká obtížnost, hra po chvíli vyčpí

+16

Svoboda 1945: Liberation

  • PC 65
Tak jsem to včera v noci taky dojel a upřímně jsem trochu zklamanej. Po výborném Atentátu jsem asi čekal ještě lepší zážitek, ale slabší po všech stránkách. Jak tématem, tak osobním zapojením hlavní postavy, ale hlavně i pocitem, že to člověk vlastně hraje. V Atentátu vždy po rozhovoru naskočila obrazovka, co se všechno člověk dozvěděl, jaká hesla se zapsala do Encyklopedie, tím pádem se dozvěděl, jaká informace mu zůstala skryta, mohl vést rozhovory stále dokola, vést otázky někam jinam a zjišťovat další souvislosti. Tady ne, po prvním rozhovoru lze s postavou mluvit ještě jednou a pak to zašedne a postava Vám nic neřekne. Atentát na mě působil i tak nějak adventurněji. Od postav jste se něco dozvěděli a odemkly se Vám další možnosti u jiné postavy, tady ne. Obejdete všechny postavy dvakrát, v podstatě jedno, v jakém pořadí (některé se odemykají postupně).

Jelikož jsem se vždycky ptal spíše na osudy postav, k příběhu dědy jsem se vlastně ani moc nedostal a pak už se postav zeptat nešlo.

Bohužel minihry mě bavily jen dvě (Oko a Kolektivizace), ale ani u nich nemáte pocit, že by vůbec záleželo na tom, jestli je hrajete nebo ne. Ani jednu nemusíte zvládnout k tomu, abyste se v ději posunuli dál, chybí nějaké shrnutí, jak se Vám dařilo, přitom v Atentátu to bylo. Zároveň mi chybělo i nějaké větší zapojení hráče i mimo minihry (např. pronesení dopisů nebo útěk z transportu z Atentátu) - prostě nějaké volby, i když to je v podstatě vybírání správné posloupnosti kroků se spoustou slepých uliček.

Prostě jsem neměl pocit, že bych hru vlastně hrál. Jediné rozhodnutí, které hráč dělá, je na jakou větu v rozhovoru klikne, protože ke zbytku už se nedostane (ale to dopředu neví).

Po výborném Atentátu a zklamání ze Svobody se mi těžko hledají pozitiva. Samozřejmě jsem četl, že má hra lepší herecké výkony, osvětlení, zvuky atd. atd., ale zaprvé jsem dalek tohle posoudit a zadruhé bych dal přednost jiným aspektům.

Konec mi přišel příliš useknutý a neuspokojivý, o dědovi jsem se nedozvěděl vůbec nic, spousta věcí na mapě zůstala neodemčená a mám pocit, že mi unikla i spousta hesel (je možné, že kdybych vedl rozhovory jinak, bylo by to lepší, ale to bych se zase nedostal k těm, které mám). Bohužel možnost opakovat rozhovory a nějaké shrnutí by se vážně hodilo. Takhle to působí jen jako klikací film a i na to je ten příběh plytší než Atentát. Škoda, promarněný potenciál.

Pro: Téma, zasazení, mapa vesnice, na které se pohybujete

Proti: Slabý odvar Atentátu, v podstatě to není hra, nemožnost opakovat rozhovory, minihry, na kterých nezáleží, chybí snaha více zapojit hráče

+16

Slave Zero

  • PC 30
Slave Zero se snažilo převést tupou konzolovou akci na palubu PC, a to se asi povedlo. Mohlo by se zdát, že možnost hrát za mecha je cool, jenomže to jsem zažil jak v Shogo, tak v Mechwarriorovi 3. A narozdíl od těchto jmenovaných, Slave Zero se vůbec nedaří vzbudit iluzi, že jste obří. Ta snaha tu je, maličká autíčka, maličcí lidé, malé stromy. Jenomže celé to tak nějak působí, že vy jste normální a ostatní je zmenšené.

Celá hra, snad až na poslední kolo, vypadá úplně stejně. Pořád jste někde mezi mrakodrapy, pořád ta stejná barva, ty stejné textury. Někde jsem četl trefnou poznámku, že plná hra Slave Zero je vlastně to samé, jak kdybyste hráli 30 krát dokola demoverzi.

Díky tomu mi hra vydržela opravdu dlouho. Má to nějakých 14-15 levelů, přičemž každý level je obvykle rozdělen na tři podúrovně. No a málokdy se mi stalo, že by mě hra udržela v pozornosti déle než právě na ten jeden hlavní level.

Hra je zcela ale naprosto stupidní, ve smyslu, co se po vás chce. Nehrozí zásek byť jen na zlomek sekundy. Nepřátelé jsou za každým rohem. Nikdy se nestane, že byste udělali deset kroků do nového místa bez střelby. Je to v podstatě rail 3D střílečka s tím, že vám teda dovolili se pohybovat. O příběhu nemá cenu hovořit.

Celou hru hráč přepíná jen mezi dvěma zbraněmi, které se postupně upgradují, plus rakety jako alternativní střelba. Nejdřív mi to přišlo hrozně málo, ale ke konci se díky upgradům z toho stanou docela zajímavé kousky a lze zbraně i zpátky degradovat, pokud nový upgrade nevyhovuje, ale musí si to člověk za 1) nastavit v menu a za 2) musí najít odpovídající downgrade přímo ve hře.

První půlka hry je velmi jednoduchá, lékarničky jsou všude, v druhé půlce už to chce trochu trénovat. Někteří nepřátelé jsou mnohem nebezpečnější než jiní. Zejména ti, kteří dokáží svým laserem posunout hlavního hrdinu o deset metrů někam jinam, což při balancování na hraně mrakodrapu nekončí vždycky dobře. Každopádně levely v poslední třetině mě tak nějak chytly nejvíce, možná právě proto, že jsem začal mít už trochu problém a nebylo to jako horký nůž máslem.

Někteří závěreční bossové (a že je minimálně jeden boss na jeden level) už byli na mě trochu moc, zejména ten předposlední, kdy jsem ho upižlal s jedním health a vítězoslavně se dostal do dalšího levelu. Jenomže tahle hra to dělá většinou tak, že hned na začátku dalšího levelu na vás útočí horda nepřátel a s jedním health to opravdu nešlo. Když umřete, obnoví vás to na začátku kola s tím počtem health, které jste měli poprvé, takže není šance se z toho dostat.

Zejména ke konci mě taky hra vyhazovala do windows skoro každou minutu. Na začátku se tak nedělo. Tak nevím, jestli postupem hrou je to pro program už příliš mnoho chroustání a čím je člověk dál, tím míň to dává. Každopádně jsem rád, že jsem to už dohrál, protože další level by už asi ani nešel dohrát (během zabíjení závěrečného bosse mě to vyhodilo cca 30 krát).

Tahle hra mě štve hlavně proto, že je to takový předobraz toho, jak se "budou" dělat hry v dalším desetiletí. Devadesátá léta byla ve 3D střílečkách symbolem nejrychlejšího rozvoje, nápadů, úžasného a složitého level designu, hráče nepodceňovala a hry neuzpůsobovala tomu, že je budou hrát desetileté děti, a tak nějak jsem si při hraní Slave Zero připadal.
+16

Star Wars: Racer Revenge

  • PS2 70
Na pokračování závodů kluzáků jsem se hodně těšil. Prakticky hned, co jsem se dostal k PS2 a zjistil, že dvojka existuje, jsem si jí musel sehnat, což se celkem rychle podařilo. Tři konzole jsme však do televize zapojovat nechtěli a ani to už bez nějakých redukcí nebylo technicky možné, a tak PS2 skončila na chatě a ke hře jsem se dostal až teď v létě, kdy tam trávíme nejvíce času.

Stejně, jako v prvním díle, jsem hrál za Anakina Skywalkera, kterému je sedmnáct, tedy o osm let více, než ve Skryté hrozbě. Co se vůbec nezměnilo je pocit, který jsem během závodů zažíval. Tu neskutečnou rychlost při závodění (někdy i přes 700 mil v hodině) je třeba si vyzkoušet na vlastní kůži, aby člověk pochopil, co tím myslím. Ne, že bych se cítil, že opravdu pilotuji kluzák, ale pocit z obrovské rychlosti hra navodit umí.

Nejvíce se mi líbily tratě na planetě Tatooine a některé pralesní na Gamorru také nebyly špatné. Oproti prvnímu dílu je zde však jen půlka závodů (třináct místo pětadvaceti) a na trati se prohání jen osm závodníků namísto původních dvanácti. Proto jsem měl za pár hodin dohráno a bohužel mi kredity za vyhrané závody nestačily na vylepšení mého kluzáku na maximum, což mě trochu mrzelo.

Po dohrání se mi však zpřístupnila galerie s koncepty kluzáků, planet a pilotů, mezi kterými byl i Darth Maul a Darth Vader. Následně jsem se dočetl, že jde odemknout pětice speciálních postav se všemi vylepšeními, mezi nimiž nechybí ani tito dva antihrdinové, takže se ke hře asi ještě vrátím.

Pro: kluzáky, neskutečná rychlost, závody na planetě Tatooine, galerie, prostředí Hvězdných válek

Proti: pouze třináct závodů, málo kreditů, krátké

+16

ADR1FT

  • PC 65
Adrift patrí k tomu nešťastnému druhu videohier, ktoré skvelo klamú telom (teda pardon, vizuálom). Celý čas prežívate v koži kozmonautky Alex pomerne autentický boj o holé prežitie v skutočne úchvatne spracovanom vesmírnom prostredí. Alex ako jediná totiž prežila totálnu skazu vesmírnej stanice, na ktorej pracovala a k tomu, aby by prežila, musí sa doslova preplávať stavom beztiaže vo voľnom vesmíre, pričom jej cesta je lemovaná troskami stanice a občasnými mŕtvolami kozmonautov. Jej oblek je však poškodený a neustále vypúšťa unikajúci kyslík. To znamená, že vašou prvoradou snahou je zbieranie malých kyslíkových nádrží, ktoré vám umožnia vydržať aspoň o pár minút dlhšie. Oprava únikového modulu a úspešný únik späť na Zem sú konečným cieľom. Samozrejme, ako je už v adventúrnom žánri pravidlom, vaša postava si z celého incidentu nespomína na nič, ale po ceste zbiera zvukové záznamy nešťastných kolegov, z ktorých postupne skladá dokopy mozaiku incidentu.

Neustály boj o prežitie a starosť o prísun kyslíku zbližujú Adrift so žánrom survival, čo však podľa mňa nebolo najšťastnejším dizajnérskym rozhodnutím, pretože na konci som už doslova sníval aspoň o jedinej pokojnejšej pasáži. Samozrejme, opak bol pravdou a moje želania zostali nenaplnené. Pôvodnú napínavosť a zábavnosť tak v mojom prípade vystriedala frustrácia, keďže v závere sú jednotlivé trosky od seba nesmierne vzdialené, takže veľa možností chybovať som už nemal. Pritom orientácia v priestore bola aj napriek ukazovateľovi tragická a často som nevedel, kde presne sa môj ďalší cieľ nachádza. A keďže herná náplň je v podstate veľmi prostá ( väčšinu hry, okrem naháňania kyslíkových nádržiek, hľadáte rozličné súčiastky, aby ste mohli niečo rozbehnúť, či opraviť, atď.) a ani spočiatku výnimočná a neopakovateľná atmosféra sa dlho neudržala.

Ohromným pozitívom je grafické spracovanie celého tohto vesmírneho dobrodružstva. Sledovať precízne vymodelované prostredie Adriftu bola niekedy doslova nádhera. Lietanie medzi troskami vesmírnej stanice, ale i pozorovanie vzdialenej planéty Zem bolo miestami úchvatné. Konečné vyústenie príbehu ma príjemne prekvapilo a je iba škoda, že samotná hrateľnosť až taká výborná nebola.

Pro: Skvelý vizuál, vyústenie príbehu

Proti: Občas frustrácia z chaotického prostredia

+16

SnowRunner - Season 2: Explore & Expand

  • PC --
Dvě velké mapy Yukonu jsou hodně členité a pestré a i když nejsou tak přestřeleně nasírací jako Imandra, stále je jejich pokoření (v Hard mode) velká dřina. Celou situaci maximálně komplikuje cena paliva (1litra za 8$) a k tomu pouze jedna jediná pumpa. Ve druhé mapě jsou sice k nalezení nějaké ty plné cisterny, ale i tak jsem za palivo během hraní vyhodil úplný nesmysl. Díky tomu velkou část úkolů dotuju z vlastní kapsy a když si k tomu ještě musím přikoupit přívěsy, často jsem se dostával do mínusových čísel.

Nové mechaniky představují jednak omezené množství surovin ve skladištích, druhak nutnost si některé věci kraftovat z jiných (např. přivézt cement do betonárny pro vytvoření betonových desek). Hlavní úkoly se točí kolem rozjetí těžby zlata a obsahují nutnost svozu velkého množství nákladu, který je potřeba tahat na několikrát a ještě ho shánět po všech čertech. Novinkou je i výroba pracovních kabinek pro dělníky, které je potřeba zároveň doručit na dané místo.

Nové vozítko v podobě těžkého vysokozdvižného vozíku je k dispozici zdarma a jeho ovládání není úplně intuitivní. Lehce jej ale zastoupí jeřáb a to i na přesun pracovních kabinek na vyvýšené plošiny se střechou, protože lano jeřábu skrz střechu projde. Naštěstí je vysokozdvižný vozík stejně drahý jako ty nejlepší offroad trucky ve hře, takže ho lze dobře prodat. Btw, tahle nevyvážená ekonomika v Hard modu je velkým problémem…

Když už jsem načnul ceny trucků, nově je ve hře přidaná i Tatra 813, která je se svou cenou 200tis pro mě prakticky nedosažitelná. Proč nemůže být k nalezení zdarma, stejně jako ZiKZ? Další nové vozidlo v tomto DLC je speciál od Caterpillaru a stejně jako všechno licencované "kaťáky" ve hře, stojí úplně za hovno. Lze ho použít pouze na jednu jedinou misi pro zapřáhnutí speciálního přívěsu a je tak neschopný, že nevyjede ani po rovné cestě malý kopeček. Testuje to vůbec někdo?

Ale jinak jo. Yukon to má všechno. Zasněžené vrcholky, zablácené nížiny, divoké řeky, velké převýšení, zamrzlé cesty, hluboké bažiny, kamení… další desítky hodin frustrace a návykové hratelnosti.
+16

Memoria

  • PC 80
Je to pár let, co jsem dohrál dohrál druhý díl Chains of Satinav - Memorii. Tehdy to bylo bez problémů, bohužel s krachujícím počítačem se znovu dohrání proměnilo v poznání, že si bez upgradu moc novějších her nezahraji, aniž bych čelil zásekům a padání hry.

Memoria přináší všechno to staré dobré, co fungovalo v Chains of Satinav. Graficky je to opět úžasná fantasy hra plná báječných obrazů. Odpudivý Andergast sice kouzlo nevyvolá, ale majestátní a monumentální síně Drakonie, létající pevnost či krvavé bojiště ano. O něco se zlepšily i animace, které jsou stále víceméně rozpohybované obrázky, ale obrázky o něco hezčí, než v prvním díle.

Hratelnost se také příliš nezměnila. Menu, ikony a ovládání je stejné, stále je to víceméně pohodová adventura, kde nechybí nic z moderních featur. Označování aktivních míst mezerníkem, rolování předmětů v kurzoru kolečkem myši a možnost zapnout si nápovědu co jde na co použít. Žádné zákeřnosti tu nenajdete, tvůrci přitápí do obtížnosti spíše originálními hádankami. V jedné sekci tak musíte oživovat a ovládat kamenné obry a části jejich těl. Jindy se uprostřed lesa snažíte vyhnout lovcům a někoho zachránit, v pevnosti se pokoušíte aktivovat a deaktivovat krystaly a dostat se dál. Fantastické je finále kde je hrdina zkamenělý a musí se z té šlamastiky dostat.

Přibyly také nová kouzla, zkameňování je sranda a sesílání vizí pěkně těžké. Abyste někoho k něčemu dotlačili, musíte mu seslat vizi zkombinovanou ze tří věcí na obrazovce, což není vůbec jednoduché.

Herně i graficky je to skvělé a tak jediné nad čím budu brblat je opět je opět příběh. Ne nad jeho kvalitou, tady se nedá říct půl slova. Opět je to celkem hluboké fantasy s propracovanými charaktery, spoustou osudovosti, kde dojde i na vymazávání z času či další časové hrátky známé spíše ze sci-fi.

Navíc si v osmi kapitolách zahrajete za dvě postavy dva různé příběhy, které se prolínají až na konci. Začínáme tam kde končila jednička. Seerova kletba je zažehnána a Geron se měsíce marně snaží najít cokoliv, co by proměnilo Nuri z havrana zpět na vílu. Jedinou záchranou je kouzelník, který slíbí pomoc, ale Geron musí odhalit záhadu hrdinné princezny Sadjy, která se před 450 let vydala do války proti démonům. Sadja je fanaticky odhodlaná dobýt si slávu, stát se nesmrtelnou hrdinkou, na cestě se k ní přidává mluvící staffka se ztrátou paměti a také podivná maska s nesmírnou mocí. Tak jak je možné, že o Sadji nikdo nikdy neslyšel?

Jestliže jednička měla smutný konec, tady si kalich hořkosti vypijete až do dna. Vedlejší postavy nezaslouženě umírají, Geron je stále v Andergastu vyvrhel, Nuri začíná zapomínat kým byla. A zbytek radši do spoilerů.

Sadjin příběh končí katastrofou, kdy její křížová výprava způsobí ve válce šílený masakr a její činy si navíc nikdo nepamatuje. Geron nakonec dostává na výběr - může proměnit Nuri zpět, ale ta už naprosto zapomněla to kým byla a získá jen prázdnou schránku. A nebo ji může nechat být havranem. Nejsmutnější je, že kdyby ji mohl pomoc hned na začátku, mohlo to skončit dobře, jenže Geron ztratí 3 dny řešením příběhu z minulosti a pak už je pozdě.

Zkrátka pokud se chcete u hry odreagovat, utéct od trudné reality, nehrajte Memorii, protože po dohrání budete mít náladu ještě více pod psa. Jinak herně, graficky i výstavbou příběhu v podstatě bez chyby.
+16

Pink

  • Android 60
Růžovou barvu přímo nesnáším, a když jsem na tuto hříčku narazil, jen jsem se pousmál. Podíval jsem se však na gameplay a jen tak z hecu si ji na mobil nainstaloval. Tak mě to chytlo, že jsem měl celou padesátku levelů za chvíli za sebou.

Hned v intru mě zaujala rytmická hudba, která mě pak provázela celou hrou. I když se některé části levelů opakují, každý z nich je jedinečný a využívají se v nich jak samotná číselná označení, tak plameňáci. Proč plameňáci? Protože jsou přeci růžoví sakra :)

Dobře zpracovaná je zde nápověda, kterou jsem použil asi dvakrát, když už jsem si opravdu nevěděl rady. Doporučuji ji však nevyužívat vůbec, a pokud možno přijít na všechno samostatně, protože hra je dost krátká a tímto se herní doba zkrátí ještě více. Navíc jsem si při zobrazování nápovědy nadával, proč jsem sakra zrovna na tohle nepřišel sám. Ke zdárnému řešení hádanek se dá dostat vždy vcelku jednoduše, jen je třeba trochu trpělivosti, kterou občas postrádám.

Logické hry zrovna nevyhledávám, teď jsem však zjistil, že Pink je již šestým dílem série Barta Bonteho, tak možná někdy zkusím další barvu.

Pro: logické hádanky, plameňáci, hudba

Proti: krátké

+16

OPUS: Rocket of Whispers

  • PC 75
Tahle hra pro mě byla příjemným překvapením. Post-katastrofické zasazení příběhu s lehkými sci-fi a fantasy prvky mi sedlo a já byla ráda za nějakou "survival" hru, která není vlastně survival, protože tam není nějaká hektičnost (až na pár instancí s divokými zvířaty a padajícími budovami, ale i to bylo jen o rozhodnutí se mezi dvěmi akcemi) a tlačí vás jenom čas a nic jiného. Náplní hry je vlastně jen sbírání součástek, sem tam nějakého artefaktu doby minulé a čtení popisků a konverzací mezi dvěma hlavními postavami.

Zajímavé bylo spojení dvou pohledů, které překvapivě dobře fungovalo: normální pohled z boku na konverzace a opravy rakety a pak z ptačího pohledu na ty explorativní části hry, kdy se John vydává do rozpadajících se budov v okolí za účelem získání daných součástek. Ty hledací části mě opravdu bavili, protože John najde všelijakou veteš, u které je krátký popisek. Některé dopisy nebo vzkazy byly opravdu depresivní (jmenovitě i třeba Johnovi deníky z dětství o samotě v opuštěném městě) a navozovali tu správnou atmosféru. A věcí, které jde posbírat mimo ty nutné pro postup ve hře, je tu opravdu hafo. Po dohrání hlavního příběhu jsem měla ještě tak třetinu materiálů neprozkoumaných a na artefaktech ještě pomalu pracuji.

Přestože hra není nabitá gameplayem, a v rámci žánru se řadí pod ty casual a relaxační přes svůj dramatický příběh, tak já jsem si jí opravdu užila. Co mě tak neoslovilo byl ten příběh o vesmírných pohřbech a bloudících duších. Tu otravnost duší, kterou John pociťuje během celé hry, jsem tak trochu pociťovala taky. Víceméně to ale úplně špatné nebylo a byla jsem ráda, že se tam nesnažili narvat romantiku mezi hlavní postavy, jak by to člověk mohl očekávat. Jsem zvědavá jaký příběh zvolili autoři hry pro ty další dvě v sérii, protože už jen z pár náhledů každá hra vypadá úplně jinak svým zasazením a taky gameplayem, takže jsem zvědavá jak to všechno bylo zpracované.
+16

Crackdown

  • XboxX/S 50
Má pouť po open-worldech exkluzivních pro Xbox 360 pokračuje zastávkou v podobě prvního Crackdown. Třetí Crackdown sice není žádná velká pecka, ale svůj účel pobavit mě bezmyšlenkovitou akcí na odpoledne dva roky zpátky splnil. A první Crackdown v tomhle úkolu, i když z hodnocení to může působit jinak, uspěl taky. V roce 2021 bych ale velmi opatrně nakládal s tvrzením, že se jedná o lepší hru.

Stejně jako u trojky, i v jedničce platí, že pobíhat v roli superhrdinského poldy po městě a bezmyšlenkovitě kosit komiksově absurdní krvežíznivé kriminálníky, skákat po střechách a sbírat jeden svítící orb za druhým a postupně nabírat na síle je prostě, ač velmi primitivní, zábava. Což je dobře, protože Crackdown 1 skoro žádnou jinou herní náplň nemá.

Po vstupu do open-worldu vám na mapě svítí seznam kontrolních bodů, které musíte dobýt, seznam cílů, které musíte zabít... a to je všechno. A ať už se jedná o kontrolní bod nebo lidský cíl, každý úkol probíhá stejně – prostřílíte se skrz dav nepřátel až na místo zvýrazněné na GPS, tam buď aktivujete značku na podlaze nebo zabijete "bosse", mírně silnějšího než jeho pohůnci, které kosíte po desítkách. Nečekejte žádné cutscény, téměř žádné skriptované momenty ani jakoukoliv snahu o ozvláštnění herní náplně. That's it. Po první hodině strávené ve hře vás v ní až do konce už nic nepřekvapí.

Crackdown 1 je tedy co do struktury hry zkrátka podobně komplexní titul jako Mega Man z NES, akorát ve 3D a zasazený do (mrtvého a zbytečného) open-worldu. K jeho cti musím uznat, že dostat se k cíli není vždy tak jednoduché a budovy, ve kterých se schovávají, jsou občas docela zajímavé svým level designem. I to je ale docela málo. Jediné ozvláštnění stereotypu, které Pacific City nabízí, jsou závody, ať už pěší nebo automobilové... a s těmi bych se radši nechlubil.

Třetí díl je tedy v porovnání s prvním variabilnější co do nabízených úkolů, nabízí širší selekci zbraní a schopností, příjemněji se ovládá a hraje, vypadá graficky lépe a má Terryho Crewse. Ovšem u všech zmíněných kladů bych mohl dodat "jen o něco málo". Dalo by se tedy zcela férově říct, že těch dvanáct let pokroku na Crackdown 3 skoro není vidět. Na druhou stranu, ať už byl Crackdown 1 ve své době vnímaný jakkoliv dobře, na přijetí téměř totožné trojky je vidět, že zkrátka nezestárl nejlíp.  Což si může každý ověřit sám.
+16

Returnal

  • PS5 90
Skoro se až divím, jak jsem v případě Returnalu otočil z původního absolutního nezájmu, že se jedná jen o další bezduchý 3rd person shooter, do té míry, že jsem si hru pořídil a parádně užil. O tom, že je Returnal roguelike hrou, se už v recenzích namlátilo hubou hodně, ale nikde jsem neslyšel ani jednou padnout termín "bullet hell". Přitom je to právě tento subžánr, díky čemu mě hra zaujala.

3rd person shootery mě absolutně nezajímají, ale kombinace roguelike struktury a arkádového bullet hellu jako řemen překvapivě funguje. Dlouho jsem čekal nástupce Enter the Gungeon , ale nečekal jsem, že ho najdu mezi AAA 3D tituly. Returnal se hraje jako víno, dobře se ovládá, perfektně vypadá a zní (fanoušci Vetřelce si budou čvachtat) a obsahuje většinu mechanizmů, které znalci žánru budou očekávat. Smrt může přijít snadno a rychle, přičemž ztrácíte většinu sebrané výbavy (ne ale unikátní důležité předměty) a začínáte znovu od začátku. Chtěl bych ale uklidnit všechny, kteří s koupí snad pořád váhají, protože je drtivá většina novinářů vystrašila tím, jak je hra těžká. Je jako většina her tohoto typu náročná, ne těžká. Trpělivost, čas a taky štěstí je to, na čem tady záleží. Byl jsem připraven na mnohem tvrdší výzvu, zvlášť když 3D střílečky tohoto typu vůbec nehrávám, ale nakonec jsem zjistil, že tahle brambora není zas tak horká. Pokud jste nováčkem tohoto žánru, s časem a trpělivostí přijde skill, a kde se nevyskytne skill, tam napomůže štestí. Tak jako tak, hra je podle mě dostatečně přístupná všem. Pro zkušené hráče bullet hellů bude ale spíš sotva průměrnou výzvou.

Jediný problém, který jsem se hrou měl, je její délka, resp. délka jednotlivých herních částí. Hru nejde totiž uložit, a to ani na konci levelu nebo po zabití bosse, což mi přijde jako naprostá zbytečná hloupost. Většina rogueliků, které jsem hrál, podobný záchytný systém má i pro mnohem kratší herní průchody. Pokud jste zvyklí vyzobávat naprosto celý level jako já, čeká vás třeba 4 hodinová herní seance. Nevím jak vy, ale na mě je to moc. Hru jde sice "pauznout" uspáním PS5ky, ale jen do doby, než si vaše přítelkyně pustí Spider-Mana zatímco se sprchujete. Moc nechápu tohle rozhodnutí, ale zároveň je to asi jediná výtka, kterou ke hře mám. Tedy, tohle a příběh...

Ten nechci vlastně hodnotit, jen řeknu, že jsem ho prostě nepochopil. Ruku na srdce, ani jsem ho moc detailně nesledoval, takže si pak někdy v klidu projedu všechny logy a uvidím, jestli na mě nečeká nějaký tajný konec při dalším dohrání. Každopádně, po shlédnutí titulek jsem na příběh mohl říct jen "eeeeeeehhhhhh..... cože?". To jen pro úplnost, pro tento žánr to neberu jako mínus.

EDIT: Po dohrání 3. aktu a strávení hodně času s audio logy můžu říct, že za to příběh nestál. Stejně jako já, evidentně nikdo nechápe, o co mělo jít, a závěry, které jsem udělal, jsou dost na vodě. Od příběhu teda moc nečekejte, a jeho vyjasnění po třetím aktu se taky nekoná. Všechno je zahalené v překomplikovaném symbolismu, ze kterého si nejde skoro nic vytáhnout a polovina věcí je podle mě jen smyšlenou bizarní podívanou cool scén, které ale neskrývají žádný hlubší smysl.

A když už si měříme pinďoury: Doba hraní 15 hodin / 18 smrtí - Platina 23 hodin / 34 smrtí.

Pro: Hratelnost, grafika, zvuky, nepřátelé, prostředí, zbraně, upgrady, estetika

Proti: Absence ukládání pozice

+16

Rusty Lake Hotel

  • PC 75
Další skvělá hra od Rusty Lake. U těchto vývojářů už chodím na jistotu a spíš si hry snažím rozvrhnout tak, abych si je nevyplácala na jednou a měla nějaké v zásobě.

Jako vždycky, přivítá lehce hororová a znepokojující atmoška, která je v téhle hře spíše utlumená. Nejsou tu víceméně žádné lekačky a předramatická změna hudby jako v jiných hrách od Rusty Lake, při které sebou člověk trhne, ale horor je tu spíš dílem hráče. Aby taky ne, když úkolem je každý den připravit vynikající a pěkně masitou večeři, a sami hosté, přes svojí zkorumpovanost a zkaženou duši vypadají pěkně chutně (a masitě).

Nemůžu se ubránit srovnání s jinými hrami v sérii, protože je pravda, že je tohle první placená hra, kterou RL kdy vydali. Jednoduše řečeno, hra je velmi krátká a ve svojí krátkosti ten příběh, který nabízí, není zas tak úplně dech deroucí. Náročnost na dokončení tak těžká taky není, pořádně jsem se zasekla jen u sekvence shit sandwiche a u těch blbých opic s činely. I tak je ale hra sama o sobě velmi dobrá, jen trpí tím srovnáním třeba s mnohem delším Rusty Lake: Roots.
+16

Resistance: Fall of Man

  • PS3 60
Zpětně se ukazuje, že launchové FPSky pro obě "velké" konzole 7. generace se v době vydání setkaly s přílišným hypem, který přehlížel jejich zjevné gamedesignové nedostatky. Platí to jak pro Perfect Dark Zero, který se blýsknul na Xboxu 360, tak pro Resistance, jenž se snažil přitáhnout hráče k Playstationu 3.

Problém Resistance spočívá v tom nejdůležitějším, co tvoří dobrou FPSku - v designu soubojů, které jsou mnohokrát otravné, frustrující a obtížné neférovým způsobem. Tohoto nemilého stavu jinak talentovaní vývojáři z Isomniacu dosáhli kombinací několika nešťastných rozhodnutí:

a) nepřátel je velký počet a všechno jsou to bullet sponges

b) hráčovi ubývá zdraví extrémně rychle - když řeknu, že hráč vydrží méně než většina nepřátel, tak nijak nepřeháním

c) zatímco hráčovy zbraně jsou dost nepřesné, nepřátelé naopak ty samé zbraně užívají ze smrtící přesností i na dálku a letící projektilům se těžko uhýbá (navíc mají někteří enemáci pušky, jejíž projektily procházejí překážkami)

d) checkpointy jsou rozmístěné daleko od sebe a příliš nerespektují střídání pohodovějších a náročnějších pasážích, takže hráč třeba několikrát za sebou musí projít ten samý bezproblémový úsek, aby byl na jeho konci zase insta-killnut

e) výše uvedené spolu s designem úrovní vede hráče k ne zrovna vzrušujícímu, opatrnickému, polo-kempovacímu způsobu hraní, neboť nepřátel je mnoho, hráčova postava se pohybuje pomalu a není mnoho příležitostí ke krytí

Je to škoda, protože když Resistance nefrustruje, hraje se v dobrém slova smyslu průměrně.

Mírně rozporuplné je technické a výtvarné zpracování. Některá místa (zvláště exteriéry) vypadají na poměry launchového titulu velmi působivě a detailně, naopak interiéry jsou často spíše chudé a grafickému kabátku hry nepomáhá nešťastná volba desaturované barevné palety a la 50 odstínů šedi.

Resistance není vyloženě špatná hra, ale na rozdíl od série Killzone nenabízí tolik důvodů, proč se k ní vracet i po letech.

Pro: členité a detailní exteriéry, zajímavé zbraně

Proti: neférová obtížnost, desaturované barvy, tlačení hráče k opatrnickému způsobu hraní

+16

Ghost of Tsushima

  • PS4 95
Hru jsem hrál v rámci herní výzvy 2021.

Ghost of Tsushima. Lhal bych kdybych řekl, že jsem k této hře nebyl poněkud skeptický. Když jsem jí viděl poprvé moje první myšlenka byla „Jaj Japonskej asasín“.

Ovšem jako chlap musím uznat svojí chybu a že jsem se sakra hodně pletl, protože tady Ghost by si s většinou Asasínů vytřel půlky jak s toaleťákem po půlhodinový práci z bramborovýho salátu.

Každopádně už k samotné hře.

Jedním plusem pro hru je příběh. Nebudu tvrdit, že je to best story v mém životě to určitě ne, ale rozhodně je nadprůměrný. Nenudil jsem se, zabavil mě, udržel mě a mělo to skutečně hlavu a patu. Občas jsem si až říkal, že proboha co to jsou ty samurajové za blázny?

Co musím dát za hře jako obrovské plus je akčnost. Ani vteřinu jsem se nenudil. Mapa je obrovská, ale není prázdná. Na každém rohu něco čeká ať už nějaký bandita, mongol, liška nebo nějaké haiku. Máte spousty vesnic a cílů k osvobozování, stovky nepřátel co máte zlikvidovat. Zkrátka hra se hraje úžasně a stejně tak úžasně i vypadá. Vzhled hry je další věc kterou musím vyzdvihnout. Vypadá to sakra nádherně. Je jedno jestli skládáte haiku, koupete se, honíte se za liškama, bojujete nebo prostě jen jedete na koni po poli či kolem rozrostlých sakur. Všechno tady vypadá neskutečně. Dokonce i na původní PS4 hra běží kromě občasných dropů úplně v pohodě což od už celkem starého železa v podobě PS4 je dost slušný výkon (Rozhodně to není žádnej Cyberbug). Další věcí co se mi líbila je možnost vylepšování. Ano není to žádné extrémní RPG kde máte 1250 lvlů, 5000 druhů oblečení a 400 variací skillů, ale na potřeby hry a gameplaye je to za mě zcela dostačující. Také bych rozhodně doporučil hru hrát s Japonským dabingem. Dodává to na atmosféře a celkově se to k sobě dokonale hodí. Za co jsem také dost rád je, že se hra s ničím nepatlá. Přijdete k člověku a prostě mu useknete ruku. Všude krve jak ze tří volů a jdete si vesele dál. Upřímně netuším co hře přímo vytknout nebo zkritizovat. Ano jsou tam sem tam maličkosti, ale každá taková maličkost je ihned zadupána stovkou pozitivních částí hry. Vesměs bych doporučil Ghost of Tsushima všem hráčům tedy kromě těch mladších. Krve je tam opravdu dost a ne každá křehká dušička to snese. Kdo má rád samuraje, solidní příběh z Japonska, hektolitry krve a nabušenýho týpka co všem usekne každou končetinu co jim matka nadělila rozhodně si to zahrajte. Pokud jste hňupové co by skvělou hru nepoznali ani kdyby jim jí někdo položil na pipi – zahrajte si to taky pač je to fakt skvělý.

Pro: Příběh, grafika (na to že to běží na relativně staré PS4, souboje, mapa, živost prostředí, japonský dabing

Proti: Poslední boss hry je dost easy, nic víc mě nenapadá

+16

Ztracený ostrov

  • PC 70
Jsem silný jako Einstein a chytrý jako Rambo! Vlastně naopak…

Ztracený Ostrov je to dnes jedna z nejzvláštnějších her, co jsem kdy hrál. Proč přesně tomu tak je jsem se dozvěděl až později, kdy jsem si konečně přečetl zmatenou historii této hry a proč se zkrátka zdá, že hra v půlce mění žánr a styl. Jde o to, že ono to není tak extrémní, ale je to dostatečně znatelné. Přesto jsem ale nevěděl, jestli to byl autorský záměr. Ono ale asi ne, prostě to tak vyšlo. Tyhle náhody se v životě stávají a ono to nakonec může dopadnout docela dobře, ačkoliv ten pocit horké jehly tam bude. Jeden z mých oblíbených béčkových seriálů se také kdysi dostal do situace, kdy museli kouzlit následkem reálného světa, a vytvořilo to jeden zajímaví plot twist. Mám dojem, že u Ztraceného Ostrova je to podobného, ačkoliv nepatrně lacinější.

Ale od začátku. Ztrácený Ostrov je pro mě jako Ve Stínu Havrana light. Je zde neskutečné množství podobných složek. Jedná se o mysteriózní hru s nádechem humoru, který dodává i nezaměnitelný dabing Lábuse. Zatímco Havran byl však pod svým povrchem neskutečně složitá alegorie, která může působit jako slepenec nějaké mozaiky, Ztracený Ostrov je o něco více příběhový a dobrodružný. Je to tak trochu jako hrát hru podle knihy „jak vytvořit příběh“ ale ty jednotlivé složky docela fungují. „Problém“, který však dodává hře i šmrnc, je zkrátka to, že díky neúčastní původního autora v druhé části hry, mnoho věcí prostě vyzní do ztracena a NIKDY se nevyřeší. Proto je pro mě také Ztrácený Ostrov horší než ve Stínu Havrana, protože tam se věci vyřešit NEMĚLI – hra vám dala informace a vy jste je pak museli zpracovat. Ztrácený Ostrov však na začátku zabalí spoustu dárečků, dá hrdinovi MacGuffin, ale na konci se většina těch dárečků nerozbalí a mnohočetné konce nedávají moc smysl.

To zní děsně negativně, že? Problém je, že já to jako dítě žral a vlastně i dnes jsem tím tak trochu okouzlený, protože… já nevím, ta horká jehla dodává té hře jakýsi nedbalý šarm a nezapomenutelnost.

Z hlediska herního desingu je fajn, že hra nabízí mnohočetnost řešení některých problémů, což je pro tak starou adventuru docela příjemné. Také mi v hlavě uvízli některé cutscény, které byli moc hezky a často vtipně udělané. Vynikající soundtrack. Občas je však problém s logikou některých úkonů, což je u komediálních her tak trochu zvykem – například použití šátku pro provedení kouzla, ačkoliv postava nikdy neprojevila žádnou magickou moc.

Nicméně – Ztrácený Ostrov bude pro mnoho lidí dnes ztrátou času. Pro mě to byl zajímaví herní zážitek, který několikrát zpestřil mé dětství a upřímně mě rozesmála. Některé cutscény jsou velmi vtipné a je v nich vidět neskutečná kreativita. Díru do světa s tím nikdo neudělá, ale je to zkrátka takový fajn žvanec.
+16

Twelve Minutes

  • PC 75
To se takhle jednou vrátíte jeden večer domů po náročném dni v práci, zapomenete si klíče, tak vytáhnete ty, co jsou schované v květináči před dveřmi, žena vás uvítá doma v romantické atmosféře se zapálenými svíčkami a připraveným dezertem v ledničce a zprávou, že budou rodina. Tato zpráva je přerušena klepáním na dveře policistou, který Vaši ženu obviní z vraždy jejího otce a po Vašem odporu a policistovy snahy získat z Vaší ženy informace, Vás policista zastřelí a začíná nekonečný kolotoč.

Nekonečný kolotoč v tom smyslu, že po zastřelení se zpátky objevíte na prahu svých dveří a celý večer začíná znova a vy se snažíte z toho kolotoče vystoupit a nejlépe tak, aby z toho nebyly žádné důsledky. V jednotlivých časových smyčkách, na které máte určitou dobu, se snažíte získat, co nejvíce informací, přesvědčit ženu, že jste v časové smyčce a že brzy na dveře zaklepe onen policista s obviněním.

A musím říct, že jsem si tuhle indie hru docela užil. Moc se mi líbil dabing postav, kterým své hlasy propůjčily hollywoodské hvězdy James McAvoy (kterého je tedy dost těžké poznat), Daisy Ridley a Willem Defoe. Interakce s předměty a jejich kombinace je trošku kostrbatější, ale nic co by se nedalo přežít. Samotné animace postav mi přišly taky slušně udělané. Co se mi moc líbilo je to, že i zavřené nezavřené dveře při určité činnosti mohou mít vliv na výsledek, nebo to, že když se rozhodnete použít zbraň, záleží i na tom, do jakého místa střelíte. Jde vidět, že se myslelo téměř na každou maličkost, až na to, že nejde zavolat z vašeho mobilu na telefon policisty, který zjistíte během jedné časové smyčky.

Některé časové smyčky děláte pořád dokola, než se Vám konečně povede udělat všechno tak jak jste si představili, nebo než zjistíte, že jste prošli pravděpodobně každou možnost a jste ve slepé uličce, ale nepřišlo mi, že byste to opakovali tolik, aby to bylo otravné. Hra samotná Vám řekne v určitých fázích, co máte udělat a přišlo, že když jste udělali něco správně, nebo něco významného, tak to bylo i podtrženou zvukově, ale dost jemně, že by to šlo i přeslechnout.

Co se týče konců, tak můžeme říct, že to má více konců, ale jen jeden ten úplný konec, ale i to bych řekl, že není pravda, protože zase nakonec se objevíte před Vaším bytem a zjistíte, že jste zapomněli klíče a vytahujete ty, co jsou schované v květináči před dveřmi bytu.

Od hry jsem čekal spíš něco jiného než jsem dostal, ale docela se zajímavým vyústěním příběhu, ale i když se Vám nepodaří se dostat ke Všem koncům, které můžete zkouknout pak na internetu, tak nemáte úplně důvod si hru znovu zahrát.
+16

Mafia: Definitive Edition

  • PC 65
Nazor na remake Mafie se bude asi hodne lisit podle toho, zda jste kdysi hrali original a neubranite se tedy casto nostalgickemu srovnavani, nebo ne. Ja ho sice hral v dobe vydani, ale uz jsem stacil mnoho veci zapomenout. Mnoho, ale ne vsechny.

Hlavni prednosti definitivni edice je samozrejme grafika a celkove podpora modernich systemu a tedy moznost zahrat si klasiku na aktualnich strojich jednoduse, bez nutnosti modovat nebo pristoupit na nektere kompromisy. Co do obsahu neni remake svemu originalu verny stoprocentne; autori se nebali strihat, pridavat a predelavat, a to dostatecne na to, abyste si toho vsimli, ale zaroven ne tak necitlive, aby to pametnikum vyrazne vadilo. Pod krasnym vizualem a stylovou dobovou hudbou vsak hra nezapre, ze jde fundamelne o temer dve desitky let starou (a dost mozna i prvni) 3D mestskou akci, se vsemi neduhy, ktere z toho plynou. Predne - mesto je jen kulisa. Zapomente na jakekoliv aktivity, interaktivitu vetsi nez srazeni hydrantu, navstevu obchodu nebo radost z free ride - ve meste neni co delat. Pokud vim, nelze se po nem pohybovat ani pomoci taxiku nebo MHD.

Fyzikalni model a znicitelnost prostredi a vozoveho parku s tim koresponduje. Hraci zvykli na detailnost a nejruznejsi hratky a experimenty zde vyziti nenajdou. Pribeh je servirovan naprosto linearne misi za misi, pricemz asi ve dvou tretinach se hra pribehove a herne zlomi a posledni mise nabidnou premiru akce zhruba podle scenare 1. Klidna cesta na misto, 2. Zbesily cover shooter, 3. Utek z mista pred policii.

Hru jsem hral na gamepadu na klasickou obtiznost s vypnutymi pomocnymi features jako zobrazovani trasy na mape a subjektivne mi prisla vyrazne jednodussi nez original. Zejmena to vypnuti navigace na mape doporucuji. I v puvodni verzi se hrac musel orientovat ciste podle mapy a diky tomu si vic uzil a navnimal samotne mesto. Dokonce se po nejakem case da orientovat podle navigacnich ceduli a landmarks, coz herni zazitek nepochybne prohloubi.

Ale jakkoliv umi byt hra krasna, nemuze zaprit, ze je z trochu jine doby a v mnoha ohledech jiz pusobi zastarale, staticky a tak nejak jako pouha kulisa. Myslim, ze pro nove hrace bude definitivni edice malo ambiciozni a moderni a ja osobne vzdy radeji sahnu po jemne vymodovanem originalu, ktery ma neco, co jeho remake ne - autenticke kouzlo doby a atmosferu pravem obdivovane legendy ceskeho herniho vyvoje.
+16