Poslední komentáře

Po dlouhém, opravdu dlouhém uvažování, rozmýšlení a rozvažování jsem se pustil do čtvrtého dílu, slovy IV. Konkrétně do původní japonské verze na Super Famicom (SNES), kterou jsem opatřil fan-anglickým překladem. Proč zrovna tuto verzi? Za prvé jsem chtěl mít co nejpůvodnější zážitek s co nejpřesnějším překladem (oficiální anglický překlad je totiž místy zavádějící, zamlčující nebo naopak přidává text navíc – pro zevrubný rozbor překladu celé hry klikněte na tento odkaz). A za druhé jsem se chtěl vyhnout cenzuře a zároveň mít přístup do všech tajných lokací ve hře (některé z nich byly v dalších verzích odebrány). No a to celé jsem odehrál na emulátoru SNESu (takže jsem možná hrál to samé, co Ringo).  

A je to skvělý retro zážitek, jen co je pravda. Nejdříve jsem sice nebyl zcela nadšený z té staré pixelaté grafiky, ale jakmile příběh odvyprávěl úvodní část na palubě lodi a v hradu, a já se dostal na mapku světa, už jsem se začal cítit jako doma. A hned první dungeon (Mist cave) na mě zapůsobil tajemnou atmosférou, která mě chytla. Od té chvíle už to šlo dobře. Potěšilo mě, že mi k celému hraní byly pouštěny některé FF melodie, jež znám z pozdějších modernějších dílů série.  

K příběhu asi nemám moc co říct, protože se jedná o dnes již klasický fantasy příběh s formováním skupiny společníků a o porážce velkého zla. Hlavním hrdinou je temný rytíř Cecil, jenž je vyslán na krvelačnou výpravu svým králem. Podivný rozkaz s ještě podivnějším výsledkem, protože Cecil je následně vyhozen z hradu a přeložen jinam. Náklonnost k němu ovšem neztrácí jeho láskyplná Rosa, a ani tím neutrpělo jeho přátelství s rytířem Kainem. Takže Cecil se postupně vydává na velkou výpravu napříč všemi kouty světa, dokonce do jeho hlubin, a pak… prostě ještě někam úplně jinam. Vyjít ta hra dneska, možná by tím otevřeným světem dopadla trošku jako mix Zeldy Tears of the Kingdom a Xenoblade Chronicles 2. No a cestou neustále přichází o společníky, přidávají se noví, a tak pořád dokola. Je to snad poprvé, co jsem zažil takovou kadenci výměn v partě. Ale zhruba se dá určit pevné jádro postav, které více nebo méně zůstává.  

Průběh hry byl vlastně pořád to samé – prolézt dungeon, trochu nabrat levely, hurá do dalšího města, případně nasednout na nový dopravní prostředek. Nemohu říct, že bych se někde výrazněji zaseknul, ale občas jsem nevěděl, kam dál, občas jsem bloudil, občas jsem hledal cestu k truhličkám v sousední místnosti, občas jsem někde zakempil a hrabal levely. Víceméně jsem po většinu času neměl problém se souboji, ale finální dungeon mě pak totálně odvařil a já už měl docela problém se probít přes nějaké minibosse. Pak jsem po delší době zapomněl uložit hru těsně před koncem a najednou jsem byl v závěrečném souboji. Ouha. Do souboje jsem vletěl lehce nepřipravený, ale díky možnosti ukládání pozic emulátoru se mi nakonec podařilo vyhrát spíše díky opakovanému načítání pozic. V podstatě celý ten finální dungeon mi zabral asi půl dne.  

Můj největší obecný problém spočíval ve snaze šetřit manou, protože místa na odpočinek jsou jenom někde a je jich (na můj vkus) málo. Také ústřední soubojová mechanika se stále útočícími monstry na mě byla místy poněkud hektická a někdy jsem úplně nestíhal vybírat ty správné akce, jak jsem nerozhodný. Na druhou stranu nemohu říct, že bych se nudil, vyjma jisté repetitivnosti v grindování a v četnosti náhodných soubojů (ale pokud to srovnám třeba s Arabian Knights: Sabaku no Seirei ou, pak FFIV je na tom pořád trochu lépe).  

Velmi mě zaujala skrytá místnost vývojářského studia, kde všichni tvůrci jsou vyobrazeni jako nějaké postavičky ze hry, s nimiž se dá konverzovat, dokonce lze s nimi také svádět symbolické souboje s hláškami (občas docela vtipné). Z poličky jsem jim ukradl Ecchi na Hon, což tedy překladatel humorně přeložil jako Playboy. Takže je to ještě aspoň o level výš, než co jsem zažil studio Game Freak v Pokémonech.  

Nakonec jsem rád, že jsem si zase jednou zahrál nějakou starší FF. Trvalo mi to něco kolem 26 hodin a navštívil jsem řadu zajímavých lokací, i když ta městečka už mi v jednu chvíli přišla jedno jako druhé. Dungeony jsou taky většinou jen nějaké jeskyně, ale bavilo mě vyzobávání truhliček (ribbony pro mě byly ve výsledku zbytečné). Jo, a zase je tu omezený inventář. Doporučuji mít u sebe stále předměty na vyvolání Fat Chocoba (externí úložiště). Proč se, hrome, dělají omezené inventáře?
Finální souboj jsem končil v rozmezí levelů 48-51, SNES verze ale postrádá post game obsah. Tak jsem tedy zvědavý na pokračování hry v dodatečných titulech.

EDIT - již odehráno, komentář má pokračování zde:
Komentář pro Final Fantasy IV: Interlude 
Komentář pro Final Fantasy IV: The After Years 

Herní výzva 2024 – 2. Dohraj hru, ve které uzavřeš manželství s jinou postavou, která se ve hře vyskytuje (Hardcore) 

Nevím, proč jsem si myslel, že zahrát si tuhle hru je dobrý nápad. Obvykle si rád zahraju nějaké příšerkové klony, ale po tomhle si to napříště rozmyslím. Cassette Beasts totiž klame tělem a překvapuje mě, že nikdo v recenzích nezmínil, jak nedobré je to po všech stránkách. Anebo mám problém zase jenom já, a proto mě ignorujte.  

Začnu jako obvykle grafikou. Grafický mechanismus kombinuje jednoduché 2D pixelové sprity (postavičky a příšerky) s vymodelovaným 3D světem, který není nijak moc velký, ale skýtá i nějaký ten dungeon a jeskyně, a hlavně mnoho otravných rébusů, které prakticky vždy spočívají v aktivaci nějakého tlačítka ležícího uprostřed terénu. Nicméně ten svět je tak strašně nezáživný a graficky vyloženě ošklivý, že mi vůbec nepůsobilo radost se v něm pohybovat – a jenom ve vzácných případech mě možná zajímalo, co se ukrývá o kousek dál. Tento minisvět pak působí dojmem, že je schovaný v nějaké podivné uzavřené jeskyni a celou dobu jsem z něj měl zvláštní nepříjemné klaustrofobní pocity, všudypřítomné temné podnebí mě stále zneklidňovalo. Příšerky pohybující se v terénu jsou nicméně dobře vidět, což je plus.  

Hlavní mechanika hry působí na první pohled neotřele, jenže po pár prvních soubojích takto rychle přestane působit, tím spíše, že se nedají přeskakovat soubojové animace, což je první věc, kterou ve starších Pokémonech hned v úvodu vypínám. A o co tedy jde? Hráčova postava (po vyplnění nezbytných pronouns) započne cestu v nějaké alternativní dimenzi, kam se nedopatřením dostávají lidé z různých světů, a odkud není úniku. Aby tady přežili, chytají různé příšerky a bojují s dalšími příšerkami… počkat, ne, takhle vlastně ne.
Příšerky totiž nejsou tak úplně příšerky a ani se de facto nechytají. Hráč má k dispozici dalšího lidského společníka (či později potenciálně psa), s nímž cestuje po boku a využívá ho jako parťáka v soubojích, přičemž občas s ním může i fúzovat. Tito dva se na začátku souboje promění v tvora, kterého už někde předtím viděli a „nahráli“ si ho na kazetu ve walkmanu, čímž se dostávám k mému prvnímu velkému problému s hrou. Hráč totiž nepoužívá příšerku samotnou, ale jenom zkopírovaný obraz příšerky, který je uložen na jedné z mnoha kazet, čímž se pro mě úplně eliminoval ten stěžejní zážitek z budování vlastního týmu a případně jakéhokoliv vztahu se svým příšerkovým parťákem. Příšerky tady nejsou nic víc než pouhé nástroje (což je onen častý motiv záporáků v pokémoních hrách).  

Druhý velký problém vidím v tom, že i design příšerek je nic moc. Jsou příliš fádní, příliš nezajímavé, unylé, jednoduché, postrádající jakoukoli kreativitu. Několik z nich se mi líbilo více, ale ty bych spočítal na prstech dvou rukou. Což je při celkovém počtu 140+ příšerek slušná ostuda. S tím souvisí i další problém, který jsem zmínil, a sice ten, že příšerky nejsou tak úplně příšerky. Odhadem asi dvě třetiny z nich jsou prostě jenom nějaké random démonické entity, jejichž názvy nějak přímo odkazují k peklu a k biblickým démonickým bytostem. Takže skrze onu mechaniku se hráč vlastně přímo převtěluje do nějakého ošklivého démona (na začátku si vybere startéra podle inklinace k čarodějnictví nebo k duchařině, ble). Když k tomu připočtu lokace jako hřbitov, temný čarodějný dům + celý začarovaný cirkus, obětní oltáře, démonické dimenze, společnost kultistů nebo upírské realiťáky - to vše bez hrstky humoru, tak za mě docela fuj. Měl jsem od hry jinačí očekávání, už podle toho, jak je hra prezentována na internetu a myslel jsem, že budu mít pohodový herní zážitek s chytáním příšerek – ne, nejsem fanda hororů. Bohužel pro mě tím ještě nekončím.  

Velcí bossové této hry jsou nazvaní Archandělé, kteří nějakým způsobem představují jeden z nešvarů lidstva (nenahrávají se na kazety, ale jsou automaticky přidáni do seznamu chycených). Třeba Kapitalismus. O čemž se dá polemizovat, ale ve hře existuje několik vodítek, které mě vedou k tázavé myšlence, co jsou vlastně zač tvůrci hry a jejich záměry s hrou. Ústřední společnost lidí v městečku je založena na socialistickém sdílení zdrojů, což je speciálně vyzdvihováno, ale přitom jsou ve světě přítomni zástupci upírské realitní společnosti (asi pokus o vtip), kteří jsou vyobrazeni jako vysavači peněz a vykořisťovatelé chudých lidí (obdoba nepřátelského týmu Rakeťáků). Už bych pak asi neměl být překvapen, že jedna z „trenérských“ postav se jmenuje Marx. Upřímně nevím, proč dnešní mladí tolik touží po komunismu a proč to mi to sem tolik cpou (tím spíš, že určité množství herních NPC musí zákonitě být zástupci skupiny lgbt+-+-). Já fakt chtěl jenom pohodovou hru s chytáním příšerek a ne žádnou hororovou oslavu satanismu či komunismu. Zpětně mě to nutí k opětovnému docenění posledních pokešových titulů, které jsem kritizoval za nižší úroveň (SV a BDSP). Tak po tomhle jsem za ně rád.  

Když odhlédnu od jakési skryté agitky, tak i ten pohyb po světě mě prakticky nebavil, nebavilo mě ani řešení očividných puzzlů a už vůbec mě nezajímal jakýsi vyvíjející se vztah hlavního němého protagonisty s parťákem či parťačkou (nevybral jsem si za parťáka kluka, ale radši holku). Nenašel jsem ve hře nic, co by mě opravdu bavilo, a to jsem se fakt hodně snažil, dokonce jsem to útrpně dohrál až do konce v naději, že se to někdy někde nějak zlepší (nezlepšilo), a navrch jsem chytil i posledního chybějícího "kazeťáka," k němuž jsem musel několik hodin grindovat materiál z otravně hloupých generických vedlejších úkolů, abych si ho odemkl.
Odehrání celé hry včetně DLC mi trvalo necelých 45 hodin a těch posledních cca 10 hodin jsem jenom lovil několik chybějících démonů (extrémně zoufale malá šance na spawn), respektive abych je nahrál na kazetu. Moje OCD trpělo, ale přežilo. Lituji, že jsem hru vůbec kupoval, tím spíš, když to vzešlo od Super Rare Games, a nerozumím některým oslavným recenzím na internetu, vážně ne.
Tak rychle si spravit chuť něčím jiným a snad už brzo bude hotový Nexomon 3, kde doufám v návrat odlehčeného ulítlého humoru.