Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Demon's Souls

  • PS5 80
Nepamatuji si, kdy naposledy mě hra odměnila tak štědře, jako když se po mém boku znenadání zjevil Biorr of the Twin Fangs a společnými silami jsme skolili obávaného Penetratora, ještě než si ten stihl sundat kalhoty. Stalo se tak v důsledku vyřešení jedné lehce absurdní hádanky s kloboukem. A já nemohl být vděčnější. A šťastnější.

Přisátý na cecek západní produkce by totiž jeden málem zapomněl, jaké to je muset si přijít na věci sám, přemýšlet, doopravdy objevovat, a následně být překvapen. Abych zážitku ještě přidal, rozhodl jsem se hrát offline, jednak mě děsily případné invaze z cizích doupat, jednak jsem se chtěl vyvarovat nápovědám. Neveselé bylo jen zjištění, že mi takto unikly některé události, které se projeví pouze tehdy, když je svět patřičně vychýlen, čehož je bez online prvků téměř nemožné docílit, nevíte-li, na co přesně si dát pozor.

Bluepoint se opět předvedli. Dílčí světy, které navštívíte, překypují detaily. V ulicích Paláce čpí seškvařená těla, Věží se rozléhají hrůzné nářky, hnilobný pach prostupuje Údolí. Potvory jsou nádherně rozpohybované a mlátit do nich sekerou – čirá radost, nutno podotknout, že bez vyvedené haptické odezvy by byl zážitek poloviční.

V kontrastu s moderním hávem vytanou obsoletní prvky. Zub času kouše jak vzteklá fena, ani zakladatel žánru nebyl ušetřen. Některé pasáže vyloženě otravovaly, nejtěžší boss „fight“ byl takový, ve kterém bylo potřeba především udržet nervy na uzdě a nevyhodit ovladač z okna. Příliš nepotěšilo, že zatímco mnohými lokacemi jsem se musel probíjet desetkrát dvacetkrát, než jsem se naučil taneční kroky, mnozí bossové naopak padli na první druhý pokus, jako by se ani nechtěli prát – jak antiklimatické!

Že by se něco podobného přihodilo Dark Souls, nedoufám, ale konečně začínám rozumět úpěnlivému žadonění o možnost zahrát si Bloodborne v 60 fps. Rozumím, že puristům by naběhla žilka, ale já rovnou prosííím o remake!
+16

Soul Hackers 2

  • PS5 70
Na Soul Hackers 2 jsem se těšila převážně díky soubojovému systému a byla jsem zvědavá, jaká hra bude po příběhové stránce a jak na mě bude působit svět. Od obojího jsem nečekala moc. A nebyla jsem o moc vedle.

Prvním velkým záporem, na kterém je hodně vidět nízký rozpočet na vývoj hry, jsou lokace, ve kterých se příběh Soul Hackers 2 odehrává. Jsou naprosto jednotvárné, vizuálně vcelku nezajímavé (až na poslední dvě lokace ve hře) a je neuvěřitelné, že i při tak malém počtu lokací se dokážou místa opakovat. A tak tu máme doky dvakrát, podzemí dvakrát a jakousi patrovou budovu dvakrát. Pak je tu ještě speciální lokace zvaná Soul Matrix, která je sice jiná od předešlých lokací, ale opět ji hráč uvidí celkem 15x, pokud se pustí i do NG+, jelikož poslední patro lze pořádně prozkoumat až v další hře. Snahou některé lokace obohatit je zřejmě přidání logických hádanek, kdy je nutné přijít na to, jak projít některými bránami, které se za hráčem zavřou a jiné se otevřou, nebo do kterého portálu vlézt, aby byl hráč teleportován na správné místo. Musím říct, že speciálně teleporty v Soul Matrix mi pily krev a průzkum jednoho patra se protáhl na trojnásobek. Byla jsem fakt ráda, že má hlavní postava k dispozici zbraň, kterou může od sebe odehnat přibíhající nepřátele, jinak bych v těch portálech byla do dnes. Těch ořezaných lokací je škoda, myslím, že vzhledem k zasazení hry by se dala vymyslet pěkná místa. Také je škoda, že obchody a vůbec ulice, ve kterých se ty obchody nacházejí, jsou udělány dost skromně a jsou malé, takže není moc co procházet. Obchodník je jen statickým obrázkem.

Dalším záporem hry je pro mě nezajímavý příběh, který je vlastně jen o tom, že se snažíme najít nějaké lidi, protože mají ve své moci věc, kterou chceme. Na konci přichází samozřejmě zvrat, který pro mě osobně nebyl příliš přesvědčivý a je konec. Co je naopak lepší, tak jsou postavy. Hlavní postavu Ringo jsem si rychle oblíbila a stejně tak její tak rozdílné společníky, kteří si k sobě postupem času našli cestu. Vztahy šlo utužovat v baru a volbami v rozhovorech se pak dala ovlivňovat náklonnost (Soul level) vedlejších postav. Soul level pak otvíral rozšíření příběhu těchto postav, což mě bavilo.

Největším kladem byl pro mě beze sporu soubojový systém, který používal schopnosti démonů k boji. Bylo nutné využívat slabin nepřátel a naopak se vyvarovat takových útoků, které by byly neefektivní, léčily by je nebo by je nepřátelé naopak odráželi zpět na mě. Na konci kola se po splněných podmínek (využití slabin) dal použít speciální útok zvaný Sabbath. Ten mi někdy dost pomohl k poražení nepřátel, kteří měli hodně resistencí, a tak jsem se snažila ho pomocí využívání slabin ke konci kola řádně posílit. Postupným levelováním těchto démonů a jejich fúzí se postavy postupně vylepšovaly. Vždy jsem se těšila, až z nasbíraných démonů vytvořím nějakého nového démona, který se naučí nějakou silnou schopnost a následně ji po čase předá dalšímu, a tak pořád dokola. Navíc démoni propůjčovali svým vyvolávačům i různé odolnosti, takže i s tím jsem si dost vyhrála.

Soul Hackers 2 je pro mě rozporuplná hra. Výše vypsaná negativa mě často štvala, ale stejně jsem u toho vždy nějakou dobu vydržela a bylo těžké přestat hrát, protože mix zábavného souboje, fúzování nových démonů a postupného vylepšení postav mě bavil až do konce a táhlo mě to dopředu.

Pro: soubojový systém, démoni, postavy

Proti: jednotvárné lokace, příběh, obchodníci

+16

Chronicle of Innsmouth: Mountains of Madness

  • PC 55
První díl Chronicle of Innsmouth byl neskutečně skvělý, nabízel totiž mix ujetého humoru s dost povedenou Lovcraftovskou temnou atmosférou a proto jsem se i na tento díl těšil. Bohužel musím říct že jsem poměrně dost zklamaný, jelikož všechny atributy ve kterých první díl vyčníval, jsou tady mnohonásobně horší.

Přitom samotná premisa zní fajn, vžijeme se tu do kůže soukromého očka Lona, kterého fanoušci minulého dílu dobře znají a který se jako vedlejší postava objevoval ve flashbacích. Jeho linka byla zajímavá a proto se i nedivím že se navázalo tímto způsobem. Navíc příběhy se soukromým detektivem a mysteriózní zápletkou mám vždycky rád, jenže tady...no.

Prostě mi přijde že je tady vše na půl cesty a to od příběhu po uchopení humoru. Jak jsem totiž říkal tak minulý díl nabízel ujetý humor a že ho bylo požehnaně, tady? Nikdo pořádně neví z toho chce mít, hra se totiž na začátku tváří smrtelně vážně, aby vám na dvě minuty hodila uhozený vtip s nedoslýchající knihovnicí alá Monkey Island a poté zase vážnost. Asi takhle já mám kombinace žánrů hodně rád, jenže tady to nemá žádný build up a celé to prostě působí strašně debilně. Nemluvě o tom že hlavní záhada ani tak zajímavá není.

Objeví se tu sice nějaká vražda a vaše osobní záhada, ale všechno je to vyřešeno mávnutím rukou a je to hned zapomenuto. Nemluvě o tom že to celé začíná jako nadpřirozená detektivka a končí to jako každý druhý Lovecraftian like příběh který vám ale žádnou zajímavou záhadu nenabízí, jen klasický shit.

To jediné co hru ale vykupuje jsou skvělé postavy, kde ústřední trojice postav má mezi sebou skvělou chemii a zábavné dialogy a spojení profesora, spisovatele brakových novel a detektiva, má holt prostě něco do sebe. Díky tomu mě i silně předvídatelná zápletka dost bavila a až do chvíle kdy dějiště opustí město Arkham jsem se i bavil. Poté co se ale tato zábavná lokace opustí, je to prostě typická Cthullu šeď bez invence, která se jen táhne a táhne.

Čehož se ale první díl vyvaroval tím že vám nabídl putování po Arkhamu kde jste se snažili sehnat bus a pak jste skončili v Innsmouthu kde jste museli řešit co se to tam do háje děje. A i přes to že to taky byla známá tropa tak to zachraňoval ujetý humor který ten koncept stavěl trochu na hlavu. No a bohužel, tady ten humor skoro není.

Co ale oproti jedničce musím pochválit je grafická stránka, který se dost povedla a dabing je stejně kvalitní jako minule. Puzzly samy o sobě jsou fajn a až na pár větších záseků se hlavně v Arkhamu dá na všechno přijít (Vyjímkou budiž sračka s mícháním látek)

Jinak se jedná ale o hodně slabé pokračování v porovnání s naprosto výborným prvním dílem. No nic, snad další díl bude ve stylu jedničky, protože u tohohle jsem se místy fakt nudil.

Pro: Postavy, Arkham, grafická stránka, dabing

Proti: Druhá část příběhu, absence vtipného a fungujícího humoru, příšerná gradace děje

+16

Renegade

  • Arcade 70
Tuhle hru si pamatuji z odpoledních seancí na kamarádově Commodore 64 a po dlouhé době jsem si ji chtěl připomenout. Renegade je jednou z první her žánru beat 'em up, který také pomohla mnoha prvky definovat. Představila dnes pro žánr typické prvky jako volný pohyb po obrazovce ve všech směrech, některé druhy útoků a dorážek, styl ovládání a dnes tradiční téma pouličních rvaček. Hratelnost sice ještě není tak vypiplaná jako v Double Dragon nebo Streets of Rage, ale je dostatečně zajímavá a chytlavá. Možností útoku je dost (chytání, s rozběhem...) a nepřátelé jsou také variabilní a představují slušnou výzvu, minimálně v originální arkádové verzi. Hra je rozdělena do pěti částí, každá v jiném prostředí. Délka tedy není hlavní předností, ale naučit se jednotlivé části a taktiky na různé protivníky chvíli trvá. Úspěšný průchod je otázkou zhruba půl hodiny, přesto jsem s hrou strávil minimálně 7 hodin. Důvodem je mimo neúspěšných pokusů i dohrání dvou verzí.

Začal jsem totiž nejstarší originální japonskou Nekketsu Kouha Kunio-kun, která je první dílem rozsáhlé série Kunio-kun (na západě River City). V té jako středoškolák Kunio bráníte svého gangy šikanovaného spolužáka. Západní verze Renegade ovšem představuje příběh o záchraně dívky z rukou mafiánského bosse. Změn se dočkalo i některé prostředí a grafika. Renegade také stojí na začátku vlastní, čistě západní, třídílné série. Herně jsem žádné rozdíly nezaznamenal, ale už kvůli animacím stojí za zahrání obě verze. V každém případě jde o zásadní hru žánru a povedenou i zábavnou záležitost. K hraní bych doporučil klidně obě verze nebo tu, na kterou hodláte navázat dalšími díly.
+16

Katamari Damacy

  • PC 80
Hra byla pro mě na první pohled poněkud zvláštní. Přeci jen, malá postavička, co před sebou válí kouli, na kterou se lepí některé předměty, to se jinde zase tak často nevidí. Při hraní jsem se pak ale nejprve nudil, ale po několika úrovních jsem se přistihl, s jakou radostí směřuji kouli přímo na skupinku lidí, abych si tu kouli zase o pár centimetrů zvětšil. Někdy v té době se v mé hlavě slovo 'zvláštní' začalo měnit v 'originální' a 'zábavné'.

Ze začátku jsem měl ještě problémy i s ovládáním, které mi na první dobrou přišlo neintuitivní. Hned v tutoriálu jsem pochopil, že se tohle bude na klávesnici ovládat příšerně, tak jsem sáhl po gamepadu. Ale i s ním mi trvalo několik úrovní, než jsem se naučil kouli směřovat tam, kam potřebuji. Ale dodnes jsem pořádně nepochopil, jak se dělá dash, protože se mi ta koule vždycky roztočila opačným směrem. Naštěstí tato schopnost není k dohrání hry potřeba.

Vizuální zpracování není nijak extra realistické, ale tak nějak mi k té hře perfektně sedí a jsem s ním spokojený. Hudba se pak příjemně poslouchá a to říkám jako někdo, kdo japonskou hudbu moc nezná. Jen škoda, že není pro každou úroveň jedna samostatná píseň, místo toho se pak některá hudba později opakuje. Mimochodem, právě díky hudbě jsem se dozvěděl, jaká je správná výslovnost názvu hry, protože se o Katamari v písních zpívá.

Gamedesign pak jde ruku v ruce s originalitou konceptu. Hodně mě bavilo řídit obří kouli, která nabírá lidi, auta, domy, lodě, atd. Úrovněmi jsem pak procházel celkem snadno, jediný problém jsem měl v misi Make the Moon, kterou jsem nestíhal kvůli časovému limitu. Jen škoda, že se některé městské úrovně opakují, alespoň že předměty v nich umístěné jsou různé. Dobrou výzvou pak bylo získávání královských dárků, zvláště v úrovních, kde je potřeba se vyhýbat určitým předmětům, jejichž nabalení na Katamari okamžitě ukončuje misi. Nakonec i ty jsem zvládl zkompletovat.

Jak už jsem zmínil v úvodu, hra mě nejdříve moc nebavila, později se mi ale dostala pod kůži a hraní tak bylo slušnou zábavou.
+16

Card Thief

  • Android 60
Velice oceňuji inspiraci Thiefem, a hodně mě překvapilo, kolik referencí a mechanik dokázal autor dostat do úplně jiného žánru. Zhasínáte pochodně, stráže se za podezřelými akcemi otáčejí, snažíte se je omráčit ideálně zezadu, atd. To vše v tazích. Aby to fungovalo jako logická hra, tak tu figuruje míra skrytí, která vám ubývá s každou akcí (ale když máte štěstí nebo jste dobří, tak si ji doplníte), a vy se s ní snažíte co nejvíce šetřit, abyste se s ukradeným pokladem ještě dokázali nepozorovaně vymotat z hradu.

Navzdory sympatickému žánru jsem u hry moc dlouho nevydržel. První překážkou byl tutoriál, který tu sice je, ale přišel mi nedostatečný. Ukázal základní koncepty, ale nepopsal všechny varianty konkrétní mechaniky, ani tu není žádný herní manuál, kde si to přečíst. Takže jsem pak musel přímo ve hře stylem pokus omyl zjišťovat, jaký je rozdíl, když omráčím stráž z té či oné strany, osvětlenou či neosvětlenou, na pozoru či v klidu, s dostatkem či nedostatkem skrytí, atd. Zrovna u logické hry, kde jediná chyba často znamená konec hry, mi to nepřišlo ideální. Navíc hra samotná vám některé věci indikuje zvláštně a nekonzistentně - naplánovat prohrávající tah lze, ale ten následující už ne, i když v jistých případech jde i ten.

A druhý problém byl, že hra je prostě koncepčně založena na stálém opakování téhož. Hrajete stále dokola tu stejnou hru v prvním hradě, až si naspoříte dostatek pokladu na odemčení hradu druhého. Mezitím se snažíte splnit nějaké výzvy pro vylepšení stávajícího vybavení. A pak jdete do dalšího hradu, a opět dokola. Bohužel asi nejsem pro tento roguelike styl hraní cílovka. Více bych ocenil nějaké přepřipravené a lišící se mise, kde bych měl pocit postupu vpřed.

Celkové hodnocení: Dobrá
+16

The Vanishing of Ethan Carter

  • PC 90
Dlouho mě nevtáhla hra do děje jako právě Ethan Carter. Je to taky možné tím, že tyto žánry prakticky nehraji. Hru jsem si neskutečně užíval do poslední chvíle. I teď po skoro 10 letech od vydání ta hra vypadá tak nádherně. Luxusní grafika vhodná na kochání, luxusní hudba a atmosféra. Skvělý příběh plný detektivní práce. Nechybí ani nějaké to leknutí během hraní.

Ale všiml jsem si, že postupně se dávkování činů celkem snižuje a to i obtížnost. První skládání příběhu byla celkem hádanka, ale to poslední u hráze už bylo prakticky za sebou. Což je celkem škoda. Další zajímavá věc je zasazení hry. Má to být někde v USA ale ve skutečnosti je to Polsko. Ta architektura budov, přehrady, železnice i vagonů, to vše jsou Polské stavby a tím mi vlastně ta hra byla docela blízká. Polsko i podobné stavby mám celkem blízko bydliště :)

A největší sranda je poslední achivement, který vůbec nezapadá do hry. Pravda, kdo hru procházel krok po kroku ho získal automaticky během hraní. Kdo se rozhodl ho splnit po dohrání hry, musí si pomoct sám.  A je to fakt bizár, že se ve hře objeví sniperská puška, kterou vlastně ani nevyužijete.  

Jsem zvědav jestli tvůrci ještě něco vymyslí. Detektiv naznačuje pokračování příběhu, tak uvidíme. Ale jak jsem psal, je to skoro 10 let, třeba se nic nechystá.

Pro: Nádherná grafika, atmosféra, hudba. Skvělá detektivní hra, prostředí i hádanky

Proti: Obtížnost je ze začátku vysoká, posléze spíše nečekaně klesá - jakoby docházely nápady. Absence  pokračování.

+16

Leisure Suit Larry 1: In the Land of the Lounge Lizards

  • PC 40
K modernizovaným verzím Sierra adventur přistupuji vždy opatrně. Málokdy se něco výrazně zlepší, modernější grafiku a hudbu většinou sráží osekanější hratelnost. Ovšem u Larryho se zlepšila pouze hudba, která je opravdu povedená. Grafická stránka má sice více barev, ale původní nezajímavé ovšem pěkně nakreslené lokace nahradily hůře nakreslené lokace. Totéž platí ještě ve větším měřítku pro postavy. Například závěr na terase nebo obrazy v apartmá, které patřily mezi graficky nejpovedenější scény, zde ani nestojí za řeč. Díky ovládání je hra jednodušší, ale špatně se mi posuzuje o kolik. Po dohrání původní verze jsem totiž šel na jistotu, tudíž velmi rychle. Rozdíly v postupu nejsou snad vůbec žádné, akorát je několik činností zkráceno díky kurzorovému ovládání. Vyzkoušel jsem i v jedničce povedený easter-egg se smrtí za barem, je i zde, jen mnohem nudnější. Hra je i po velice průměrném originálu zklamáním a nevidím žádný důvod, proč dát této verzi přednost.
+16

Octopath Traveler

  • PC 90
Nikdy jsem žádné JRPG nehrál a popravdě mě ten žánr ani nikdy nelákal, vždycky mi ta japonská grafická stylizace characterů byla taková lehce nesympatická. Nějakou náhodou jsem se dostal k recenzi Octopath Traveler 2, z nějakého důvodu mě strašně zaujal název :-D, našel jsem si recenzi jedničky, přečetl zdejší dva dlouhé příspěvky, zaujalo mě, o čem má hra být a že souboje jsou tahové. Dal jsem si ji na Steamu do wishlistu a pak uplynuly asi 2 týdny, kdy mě to pořád hlodalo v hlavě, že bych ji rád zkusil. Tak jsem ji koupil, zapnul a po prvních 10 minutách si říkal, že to jsem ale udělal blbost :-D Nejprve mě zarazilo, že hra se hraje gamepadem (ona nějakou podporu klávesnice a myši má, ale když například ani nevidím kurzor myši, tak to moc hrát nejde - pak jsem si vygooglil, že to je u JRPG normální a že se fakt mají hrát gamepadem), pak mi dialogy na začátku hry (hrál jsem za Cyruse) přišly takové dětinské... Long story short - už jsem to málem odinstaloval, ale pak jsem se dostal k prvním soubojům a od té chvíle jsem byl zaháčkovaný. Ty tahové souboje jsou fakt taktické a zábavné, easy to learn, hard to master (časování abilit, počítání armorů u jednotlivých nepřátel, aby se ideálně breakly štíty všech nepřátel naráz, kombinace skillů a kouzel, resource management, tedy práce s BP, manou, zdravím, pořadím postav a nepřátel na tahu atd.). Čím déle jsem pak hru hrál, tím víc mě bavila, až jsem posledních cca 30 hodin už nehrál nic jiného :-) (nakonec jsem ve hře strávil 110 hodin a mám ji dohranou se vším všudy, včetně všech side questů a optional bossů) Zkusím hru rozebrat z jednotlivých aspektů:

Struktura hry: 
Na začátku si vyberete jednoho z osmi hrdinů. Opravdu jde vybrat kohokoli, nicméně mějte na paměti, že tento hrdina je váš main a skoro až do závěru hry ho budete mít v partě locknutého a nebudete ho moct vyměnit. Mně Cyrus sednul, protože je to heavy AoE dmg dealer a má hodně příjemnou abilitu, kdy na začátku každého souboje odhalí jednu slabinu všech nepřátel. Nicméně kdybych hrál znovu, vybral bych si Theriona, aby mě to donutilo mít thiefa v partě neustále. Důvodem je, že všude po venkovních lokacích a v dungeonech jsou rozmístěné fialové truhly, které může odemknout jen on a které jako na potvoru většinou obsahují ten nejlepší loot. Pro mě to bylo hrozně frustrující tyhle truhly objevovat a Theriona zrovna v partě nemít.

S tímto main hrdinou dokončíte první kapitolu a odemkne se vám otevřený svět, kterým se můžete libovolně pohybovat, objevovat nové lokace, města, nepovinné dungeony, sbírat side questy atd. Na mapě máte od začátku znázorněné lokace, ve kterých jsou další hrdinové a protože jednočlenná parta je slabá, člověk logicky udělá kolečko a posbírá postupně všech 7. Maximální velikost party jsou 4 členi a měnit partu můžete jen v hospodě ve městech. Jakmile u některého z hrdinů dokončíte jeho první kapitolu, ukáže se na mapě, kde začíná jeho druhá. Celkem má každý hrdina 4 kapitoly, takže vás čeká v součtu 32 kapitol.

Tady osobně vidím největší slabinu hry. Je strašně schematická a nic vás nepřekvapí, každá kapitola jede podle stejného vzorce: Vejdete do města, ukáže se vám příběh v podobě nějakých dialogů. Oběháte si město, pokecáte s pár lidmi, až vás hra nasměruje do dungeonu. Ten vyčistíte, až se dostanete k závěrečnému bossovi, toho porazíte, odehraje se nějaký dialog a kapitola končí. A přesně tohle celkem 32x.

Co mě naopak hodně překvapilo, je endgame. Jsem zvyklý, že ve většině RPG tvůrcům ke konci hry docházel dech (namátkou třeba Witcher 3, kde na začátku hry je každý quest neuvěřitelně propracovaný, promyšlený a zajímavý, zatímco ke konci jsou to questy stylu "najdi baziliška, zabij baziliška, vrať se pro odměnu"), tady je to právě naopak. Ke konci hry začne být hra nejzajímavější, výrazně těžší a závěreční nepovinní bossové (včetně především toho úplně závěrečného) mě donutili úplně od základu přehodnotit, jak jsem hru hrál.

Obrovské WTF je pro mě fakt, že jakmile dohrajete poslední kapitolu svého main (počátečního) hrdiny, hra se zatváří, že skončila. Pustí se titulky a konec. Pak člověka pravděpodobně ještě napadne dojet poslední kapitoly všech ostatních, ale po nich se už nic dalšího neděje. V tenhle moment jsem hru málem odinstaloval, ale říkal jsem si, že mě to bavilo tak moc, že si přece jen chci splnit ještě i side questy. Ty jsou často dost obskurní a neintuitivní. Quest log toho moc neřekne a bohužel vás ani nikam nenasměruje. Některé questy tak splníte úplně snadno (zadavatel chce rybu, 10 metrů od něj stojí rybář, od kterého rybu koupíte nebo ji šlohnete a quest je splněn), některé jen úplnou náhodou (kradete/kupujete ve všech městěch od všech lidí všechno a pak když si povídáte s quest giverem, tak pro něj zrovna máte to, co potřebuje) a některé si vůbec nedokážu představit splnit, aniž bych si je vygooglil. Když vám třeba quest giver řekne jen, co ho trápí, ale absolutně netušíte, co by mu mohlo pomoct, a pak někde na druhém konci světa mezi desítkami NPC ve městě je jedno, kterého musíte guidnout/allurnout, aby šlo s vámi, a dovést ho ke quest giverovi. A to ani nemluvím o tom, že některé questy jsou série na pokračování, vy třeba splníte první quest pro dané NPC v jednom městě, a on odejde do jiného (kde jste už klidně byli a všechno si tam splnili), kde vám nabízí pokračování, ale to se nedozvíte jinak, než že se tam úplnou náhodou vrátíte :-) Někdy dokonce neodejde do města, ale do divočiny, kde ho opět najdete buď jen absolutní náhodou nebo s návodem.

No a teď to nejdůležitější - opravdové finále hry se závěrečným bossem, propojením/vysvětlením všech osmi příběhů a ukončením příběhu je závěrečný side quest několika takových side quest sérií :-) Takže abyste hru doopravdy dohráli a dočkali se opravdového uzavření (místo takového "eh? To je všechno?", které u mě následovalo po titulcích), musíte být buď úplný OCD blázen, co projde celý svět x-krát křížem krážem, nebo to musíte z internetu vědět dopředu :-)

Na závěr téhle dlouhé sekce ještě zmíním krátce fakt, že na rozdíl od většiny RPG her, kde absolutně nefunguje herní ekonomika, protože prvních pár levelů na nic nemáte peníze, a po chvíli až do konce hry se v penězích topíte a nevíte co s nimi, je v téhle hře nedostatek peněz takřka až do endgame. Vždycky se najde něco, co byste si chtěli koupit, ale nemáte na to. Až někde okolo levelů 40 jsem začal mít dost peněz a po dohrání jsem měl něco přes 2 miliony :-) Tohle je fakt super.

RPG prvky: 
Za mě nejsilnější část hry. Hrdinů je 8, v partě máte jen 4, a už jen konkrétní volba těch 4 hrdinů pro daný quest/chapter/dungeon/boss fight znamená různé kombinace skillů a synergie. Do toho máte různý gear, který tu kromě klasických číselných statistik často znamená ještě něco navíc, což opět rozšiřuje možnosti a dělá souboje zajímavější. Zvlášť v endgame jsem v inventáři trávil dlouhé minuty rozmýšlením, co komu dát, kdo co nejvíc a jak využije atd.

Cca v polovině hry odemknete tzv. Jobs, což znamená, že každý hrdina může být dual class, tedy vzít si class kteréhokoli jiného hrdiny jako svou druhou class, se všemi abilitami a sekundárními pasivními skilly. Jobs jde kdykoli přepnout, ale každá class může být zabraná jen jednou (takže např. pokud váš Apothecary má jako sekundární class Clerica, už nikdo jiný si jako sekundární class vzít Clerica nemůže). Kombinace primární a sekundární classy znamená opět úplně brutální variabilitu. Navíc pasivní skilly se jen odemykají a pak zůstanou přístupné i ve chvíli, kdy sekundární class změníte, takže můžete mít hrdinu, který má pasivní skilly od všech 7 class (pokud tedy máte dost JP na odemčení všech těchto skillů; navíc každý hrdina může mít jen 4 aktivní pasivní skilly). Opět obrovská variabilita a možnosti.

V endgame (zhruba ve 4. kapitolách) pak navíc odemknete ještě další 4 "tajné" classy, které si můžete vzít jako dual classy, které opět s už tak velkou kombinatorikou ještě náležitě zamávají.

Všechno tohle ale odemykáte postupně, takže nikdy jsem se necítil přehlcený a vždy jsem měl dostatek času si nové odemknuté věci osahat a vyzkoušet.

Grafika: 
Síla i slabina hry současně. Je to prostě pixel art a zvlášť u postav mi to přišlo jako vyložená škoda. Charactery mají jen pár pixelů a nevypadají dobře. Krajiny a města jsou ale pěkná, plná detailů a navíc je svět opravdu velký a variabilní. Každé město má svůj osobitý styl, nikde nic nevypadá stejně, všude je spousta animací, particles atd. Ve finále mi ta grafika nijak nevadila (až na ty postavy) a koukalo se mi na to pěkně.

Audio: 
Opět rozporuplná věc. Soundtrack je geniální a velmi výrazný, pro mě po dlouhé době (možná od Oriho 1 a 2) první hra, jejíž soundtrack jsem si doslova zamiloval a pouštím si ho i po dohrání na Spotify k práci nebo vaření. Není to jen něco na pozadí, co každá hra musí mít. Tady jsou ty jednotlivé písničky fakt osobité a zajímavé a nesčetněkrát jsem se v některých situacích jen zastavil, nepokračoval dál a poslouchal hudbu. To se mi u her často nestává.

Dabing je opět vynikající a snad každá postava má skvělé namluvení (zvlášť mě bavilo poslouchat Olberica a Theriona). JENŽE! Namluvené jsou jen některé dialogy. Působí to jako pěst na oko (ehm, ucho) a hrozně to tu hru sráží :-( Chápu, že dabing všeho je drahý a časově náročný, ale mohlo to tu hru pozvednout k nebeským výšinám, kdyby bylo namluvené vše. Takhle je cca 90 % všech dialogů namluvených jen tím stylem, že postava řekne nahlas třeba jen první slovo, zbytek si musíte přečíst. Působí to fakt divně a rušivě :-)

Příběh: 
Přes špatný první dojem jsem si nakonec formu vyprávění příběhů oblíbil a příběh téhle hry hodnotím jako jeden z jejích největších kladů. Je z drtivé většiny komorní, nezachraňujete svět, neplníte nějaký gigantický super důležitý quest. Místo toho máte 8 postav, které si řeší nějaká svá dramata, hledají smysl života, podnikají pouť, hledají ztracenou knihu atp.

Kladně hodnotím formu - dialogy jsou napsané kvalitně, zajímavě, je tu obrovský důraz na přátelství, rodinu, vztahy, traumata, morálku, zradu, pomstu... Každou postavu si oblíbíte, ke každé budete mít vztah a i přes tu výše zmíněnou schematičnost vás bude příběh jednotlivých postav hnát stále dál dopředu.

Záporně hodnotím naprostou nevyváženost. A to jak příběhů jednotlivých postav (např. příběh Primrose, Theriona nebo Alfyna je od začátku skvělý, příběh takové Tressy je tragický - udělali jsme postavu merchanta, ale jakou má vlastně dějovou linku? Prakticky žádnou, prostě jde od města k městu a v každém něco zažije.), tak i jednotlivých kapitol (jedna postava má silnou kapitolu, aby následující kapitola byla úplně o ničem). Ve hře jsou navíc i taková hloupá klišé, jakože váš apothecary potřebuje pro umírajícího vyrobit lék, jehož hlavní ingredience je pírko z obrovského ptáka (bosse), který shodou okolností hnízdí zrovna vedle města, kde právě jste a kde je ten umírající :-)

Souboje: 
Je jich opravdu hodně, ale nikdy nepřestanou být zábavné a nezačnou nudit. Jak jsem navíc zmínil výše, s postupem hrou se odemykají další možnosti, dual classy a zajímavý loot. Boje s obyčejným mobkami jsou jednoduché a krátké, boj s bossy dlouhé, náročné a zajímavé :-)

V nepovinných dungeonech a na konci hry jsou pak natolik nároční bossové, že člověk třeba po 60 hodinách hraní musí úplně změnit styl, jakým hraje, jak pracuje s BP, jak kombinuje skilly atd.

Velmi negativně hodnotím strukturu závěrečného bosse hry, který funguje tak, že nejprve musíte porazit 8 lehkých bossů (je to snadné, ale časově náročné, mně to trvalo okolo půl hodiny). Pak musíte porazit první fázi hlavního bosse (náročné, u mě další půlhodinka). A pak musíte porazit druhou fázi hlavního bosse (taktéž). A CELOU TU DOBU NEMŮŽETE HRU ULOŽIT!!! Kdo z designerů tohle vymyslel, by zasloužil pověsit za jistou část těla do průvanu. Já jsem to naštěstí zvládl na třetí pokus, ale ten pocit frustrace, kdy půl hodiny zabíjíte 8 lehkých bossů, pak půl hodiny bojujete se zvládnutelnou fází číslo 1, abyste následně v těžké fázi číslo 2 wipli hned v prvním kole, si asi dovedete představit. Fakt se vůbec nedivím, že to spousta lidí pak vyřeší tak, že obšlehnou nějaký YouTube video návod.


A na úplný závěr mám ještě několik věcí, které bych já osobně byl rád, kdyby mi je někdo na začátku hry řekl :-) Samozřejmě nebudu vyzrazovat nic z příběhu, jen některé tipy a mechaniky, které mi nebyly úplně jasné. Někdo si na to vše ale třeba chce při hraní přijít sám, takže to přece jen dám do spoiler tagu:

- Minimapa vám v každé lokaci ukáže všechny dungeony v dané lokaci. Do každého si alespoň vlezte a zase vylezte, i když je ještě podle levelu nad vaše síly. Tak se vám pak zobrazí i na hlavní mapě a nezapomenete na něj.
- Rotujte postupně v partě všech 8 hrdinů a neudělejte stejnou chybu jako já prvních asi 20 hodin, že jsem hrál jen s partou svých 4 oblíbenců. Nejen že na úplně finálního bosse budete potřebovat vylevelovaných a dobře vybavených všech 8 postav, ale díky různým kombinacím postav v průběhu hry objevíte comba a možnosti, které by vás jinak ani nenapadly. Já osobně to pak až do konce hry dělal tak, že ke svému main hrdinovi a hrdinovi právě plnícímu kapitolu jsem si vždy vzal v hospodě dva aktuálně nejslabí (dle lvl).
- Wernerův meč má špatný anglický překlad z japonštiny - nezmiňuje, že má obrovskou šanci na miss. Nebrat!
- Mezi městy funguje fast travel a nebojte se ho používat. Já jsem na začátku mezi všemi městy chodil pěšky, abych měl víc soubojů a víc expů, ale je to zbytečné. Jednak z low lvl lokací moc expů nedostáváte, jednak na levelech zase až tak nezáleží, důležitější je gear a skill. Takže jakmile nějaké město objevíte, klidně se do něj dle potřeby teleportujte fast travelem.
- Existuje tu quest log na side questy - v Journalu se do něj přepnete tlačítkem (tohle jsem objevil asi až po 30 hodinách hraní :-D).
- Ne vždycky je důležité co nejrychleji nepřátelům breaknout štíty. Proti některým bossům je potřeba taktizovat a načasovat vše tak, abyste po breaknutí byli schopni dát v jednom kole maximální damage.
- Saving grace je jeden z nejlepších pasivních skillů ze všech a já osobně ho měl v endgame na každé postavě. Umožňuje overheal až do výše 9999 hp, což znamená jednak to, že cleric může v prvním kole overhealnout celou partu a ta je pak schopna zvládnout nějaký masivní damage spike v prvních dvou kolech (ano, mluvím hlavně o závěrečném bossovi), ale jednak také to, že když vám postava v boji umře a vy ji ressnete tím nejlepším item ressem, tak se oživí s 9999 hp, což je obvykle prakticky nesmrtelnost na několik tahů. Já jsem díky tomuhle byl schopen zvládnout u finálního bosse i situace, kdy jsem takřka wipnul, a kdy to vypadalo naprosto beznadějně (3 postavy mrtvé, jedna zbývající skoro mrtvá).
- Ultimátní schopnost apothecary, že každý použitý předmět se aplikuje na celou partu, na mě působil jako kravina. Jen do chvíle, než jsem zjistil, že tímhle můžete například dát v jednom tahu celé partě 5 BPs nebo dokonce použít Revitalizing Jam, který dá celé partě full zdraví (včetně zmíněného overhealu), full manu a 5 BPs. Naprosto famózní věc. Podobně ultimátní schopnost dancera, že single character skilly se aplikují na celou partu, je absolutně skvělá záležitost. která například z Reflective Veil clerica dělá úplně OP abilitu.
- Tressa je slabá do chvíle, než se odemkne Runelord job. Abilita Transfer Rune (všechny abilities, které postava následně použije, se aplikují na celou partu) je úplně ultimátně užitečná s její abilitou Sidestep, případně i Rest (něco, co by člověk jinak snad nikdy nepoužil).
- Odemknuté skilly z Jobs jsou u dané postavy odemknuté navždy, takže pokud Job změníte a pak si ho zase přepnete zpět, už nemusíte znovu za dané skilly utrácet JPs. Sekundární pasivní skilly dokonce zůstávají přístupné nezávisle na zvoleném Jobu. Takže můžete mít třeba Cyruse sorcerera, který má Saving Grace clerica.

Pro: Promyšlené a mimořádně zajímavé tahové souboje, délka, příběh, soundtrack

Proti: Nevyváženost příběhu, grafika postav, schematičnost, nemožnost ukládat u závěrečného bosse

+16

Sly Cooper: Thieves in Time

  • PS3 90
Přiznám se bez mučení, série líčící eskapády mývala  Slye Coopera šla doposud mimo mě... Chyba, velká chyba. Tento v pořadí již čtvrtý díl (s podtitulem Thieves in Time) je opravdu povedenou akční adventurou, mixlou široce oblíbenými prvky cestování časem.

Sly Cooper jako mrštný zloděj džentlmen. Se svojí bandou pomocníků (hroším ranařem Murray em a želví mozkovnou na kolečkovém křesle Bentleyem) se musí vydat strojem času zpět do různých údobí svých předků (feudální Japonsko, divoký Západ, konec Doby ledové, Středověk a starověká Arábie), aby se pokusil zamezit nevratným škodám, které má za lubem napáchat hlavní padouch Cyrille Le Paradox.

Za pomocí chmatáckého umu, technických vychytávek a fyzické zdatnosti je nutné projít jednotlivé episody a v každé s nich se vypořádat s hlavním pohůnkem zločineckého bosse Le Paradoxe. K tomu neslouží jen základní dovednosti, ale postupem času i různě zdokonalované pohyby a samozřejmě odpovídající kostýmní fíčury (zbroj japonského generála, oblek á la Robin Hood, vězeňský mundůr, kůže šavlozubého tygra a převlek arabského zloděje).

Celá časová taškařice řádně zábavou formou rychle utíká v krátkých úkolech. Jednou je nutné v tichosti sledovat svůj cíl, jindy nastražit past, uloupit předmět důležitý pro další postup či se vypořádat s celou plejádou protivníků. Mimo tuto klasiku je hra prošpikovaná veselými minihrami, vtipně odkazujícími na oblíbené filmy, přičemž z mého pohledu jedna vyčnívala nad ostatními - kondiční trénink jako vystřižený z Rockyho 4, kdy bylo nutné předka z Pravěku dostat zpět do formy. Mimo příběhové záležitosti obsahuje hra pár volnočasových kratochvílí v podobě stolního tenisu nebo herního kabinetu s hrami 80. let.  

Nesporným kladem, podtrhující celkovou zábavnost titulu, je profesionální nadabování do českého jazyka. Je tak možné vychutnat si dnes už známá dabérská esa jako Mahdala, Mejzlíka, Medunu nebo Maxiána.

Pro: dabing, prostředí, úkoly, stylizace, humor, gameplay, Sly Cooper

Proti: nízká obtížnost (není úplně zápor), klasika u 3D akčních adventur občasná kamera

+16

Assassin's Creed: Valhalla

  • PS4 75
Assassin's Creed je pro mě jistý druh neřesti. Druhý díl spolu s Brotherhood považuji za srdcovku pro svoje zasazení do renesanční Itálie. A celkový nápad mixovat reálné události do fiktivního souboje asasínů s templáři je zkrátka zábavné sledovat. Připomíná to herní verzi knížek od Dana Browna. 

Hraní Valhally jsem však dlouho odkládal, protože Odyssey mě odradilo pro svou délku a tento díl měl být podle všeho ještě delší. A můžu potvrdit, že je opravdu rozsáhlejší. Dohrání celého příběhu mi zabralo okolo 90 hodin a to i s plněním částečně některých vedlejších aktivit.

Prvních několik hodin působí více než úžasně. Dokonce i působí svěže oproti předešlým dílům série a vzbudilo ve mě naději, že opravdu půjde o díl, který posune sérii zase dál. Začátek jsem strávil v nehostinném Norsku, kde každý krok znamená možnou smrt. Postava se brodí po kolena ve sněhu, těžko se dostává přes neprošlapaná cesty k cíli. A souboje s protivníky nejsou vůbec lehké. Je třeba se vyhýbat útokům nebo vykrývat je štítem, jinak nastane dost rychle smrt. Zběsilé mačkání tlačítek je k ničemu. Skoro to vypadalo, že se ze série stala nějaká survival hra. Bohužel tohle nadšení dlouho nevydrželo. Úvod se sice zdá obtížný, člověk si musí dávat pozor na staminu, která ubývá s každým útokem, ale s přibývajícím levely se postava stane docela přesílenou.

Příběhově má Valhalla taky slušně našlápnuto. Děj je zase tradičně vyprávěný ve více rovinách. Příběhová linie ze současnosti navazuje na DLC z AC: Odyssey. Hlavní hrdinové se snaží zabránit globální katastrofě a dostanou tajemnou zprávu s lokací v Nové Anglii, kde vykopou tělo vikingského bojovníka. Historická příběhová část se pak vypráví z pohledu Eivora, norského válečníka, který chce zkusit štěstí na lepší život v Anglii. Spolu s nevlastním bratrem Sigurdem založí kolonii v Anglii a postupně si získávají přízeň jednotlivých hrabství. Právě tenhle bratrský vztah bylo zábavné sledovat. I když obě postavy se zanjí již od dětstvi, jsou svým smýšlením odlišné a příběh staví na jejich vzájemných neshodách.

Kamenem úrazu byla pro mě samotná délka hry a její rozsáhlost. Každé hrabství má svou vlastní příběhovou linku a je opravdu nutné dokončit příběhy všech těchto krajů, aby se člověk dostal na samotný závěr hry. Tím trpí dost tempo vyrpávění. Dokončení každého kraje trvá někdy od 4-6 hodin a ne vždy se děj daného území trefil do mého vkusu. Kolikrát se mi stalo, že jsem se těšil, jak bude hlavní příběhová linka pokračovat a místo toho jsem musel projít příběh úplně jiných postav, který ne zcela souvisí s hlavní část příběhu. Zkrátka Eivor je dobrák a snaží se pomoct úplně všem. :-)

Vedlejší questy prošli změnou oproti předchozím dvěma dílům. Tentokrát došlo k jistému zjednodušení, ale dá se říct k dobrému. Jedná se o menší, kratší příběhy, které lze dokončit během pár minut a nenutí hráče překračovat celou mapu z jednoho konce na druhý. Pří hraní Odyssey se mi často stávalo, že jsem při plnění jednoho úkolu narazil na další a další a zamotal se do několika příběhových linek. :D Questy mívají většinou vtipnou příhodu nebo jsou i parodií na popkulturní dění či skrývají easter eggy na filmy nebo hry. Ale najdou se i takové, které mají vážnější tón. Třeba potkáte smrtelně raněného válečníka a je jen na vás o čem se s ním budete bavit než zemře.

Vrací se i lovení členů Řádu Prastarých. (The Order of the Ancients) Tahle činnost mě bavila nejvíce i po dohrání samotného příběhu hry. Někteří z řádu jsou odhaleni prostřednictvím hlavní dějové linky, ale většinu z nich musí hráč nalézt pomocí dostupných nápověd, které více nutí v prozkoumávání prostřední. Hra třeba nabádá, ať se vydáte na statek východně od města XY a na statku najdete vzkaz, který poodhalí lokaci člena. Nebo nápověda tkví v tom, že máte porazit ve městě XY hráče kostkové hry Orlog.

Pro: krásné prostředí, kratší vedlejíší questy, lovení řádu

Proti: délka hry

+16

Happy Game

  • PC 75
Zatím nejnovější počin od Amanita Design vypadá na první pohled stejně jako většina jejich her. Krásné barvičky, veselá stvoření a vlastně i veselý název. To vše vede k tomu, že by tato hra byla ideální pro hraní s dětmi. Jenže zdání klame, protože pod krásnou slupkou se skrývá temná atmosféra a gore scény se spoustou krve, za jejíž množství by se nestyděla ani Beatrix Kiddo z Kill Billa. Není divu, že autoři dali na začátku hry varování, že tato hra skutečně není moc veselá.

Příběh hry je velmi jednoduchý a není potřeba se nad ním nijak pozastavovat. To co dělá hru zajímavou je její atmosféra. Šťastné a barevné scény se náhle mění, když se na scénu dostane nějaké to monstrum či dojde na brutální scénu. Asi nejdrsnější bylo řezání roztomilých králíčků v mlýnku, ale s pozitivním závěrem ve stylu karma je zdarma. Atmosféru pak dobře dokresluje i příjemná a jednoduchá hudba, která ale umí být v těch správných okamžicích zticha.

Hratelnost je typická pro hry od Amanity. Většinu obrazovek je potřeba vyklikat, aby hráč zjistil, co je interaktivní a co ne a to následně správně použít. Záseků jsem tak měl ve hře jen minimum. 

Celkově jsem se hrou spokojený, je to takový Chuchel pro dospělé aneb Alenka v říši divů, nebo spíš snů. Hlavní zápor hry však vidím v její krátkosti, protože jsem se ke konci dostal za nějaké dvě a půl hodiny. Hraní jsem si ale užíval plnými doušky.
+16

Armored Core: Project Phantasma

  • PS1 75
První rozšíření pro Armored Core je celkem povedené. Obsah se dá rozdělit na dvě poloviny, ale za zajímavější považuji novou kampaň. Sedmnáct nových misí je spojeno do výrazně lineárnější, ale tím také soudržnější kampaně. Mise samotné jsou velmi slušné a většina se vyrovná těm nejlepším z původní hry. Také se mi zdáli o něco málo větší. Samozřejmostí je několik nových součástek pro vylepšení vašeho stroje, ale reálně jsem jich využil málo. Ty nejlepší z originálu jsou většinou lepší. Datadisk totiž umožňuje přenos uložené pozice, takže můžete začít s vaším vymazleným AC. Přenesou se také všechny nakoupené součásti a peníze. Ne všechny součásti lze v datadisku získat, především vybavení skryté v úrovních, a tak je přenos pozice jedinou možností jejich využití zde.

Druhou, na příběhu nezávislou, částí je režim Arena. V něm je cílem propojovat se od spodku žebříčku až na vrchol. Jde čistě o souboje jeden na jednoho v některé z volitelných arén. Boje proti jiným Armored Core jsou slušnou výzvou a díky jejich různorodosti je každý trochu odlišný. Přece jen boj proti těžce obrněnému AC na pásech je něco jiného něž proti lehkému dvounohému, které poletuje velmi rychle okolo. Přesto mě tento režim moc nemotivoval ke hraní a tak jsem se z poslední, padesáté, pozice vyšplhal jen na třicátou pátou. Celkově mě hraní Project Phantasma bavilo, kampaň je povedená, a jsem zvědav na druhé rozšíření.
+16

Twin Dragon

  • PC 60
To, že má Shadow Warrior nějaké datadisky, jsem do letošního roku vůbec netušil. Nejsem si vědom, že by nějaký český magazín přinesl recenzi Twin Dragona, proto jsem šel při letošním dohrání na pole neorané. Při nedávném komentování Shadow Warriora jsem se dozvěděl, že hra je vzhledem k druhému módu zbraní prudce originální, a tak jsem se rozhodl přehodnotit své původní hodnocení a udělit hře 120%. 60% Shadow Warriorovi, 60% Twin Dragonovi. Počty sedí, n'est-ce pas?

I Twin Dragon přináší něco originálního. Miny, z toho dvě dokonce skákající (jestli to tedy nebyl bug). Procházíte se tak po městě a něco začne pípat. A když se pohnete špatným směrem, loadujete hru. Cool, ne? Nikoliv. Umístění některých min se poměrně blbě zjišťuje a tak loadujete a loadujete, dokud milou minu nelokalizujete a neodpravíte granátometem.

Co se dalších změn týká, jsou naprosto minimální. Zbraně, předměty a nepřátelé zůstali stejní. Totéž platí pro zvukový a hudební doprovod. Mám nejasný pocit, že někdo doprogramoval ninjům schopnost střílet ze střechy. Nyní jsou v těchto situacích na několika vybraných místech extrémně přesní. Na jiných místech však problémy s AI zůstávají a Guardian stojící o schod nad/pod vámi jen mlátí do vzduchu a nechá se lehce odeslat do věčných lovišť. Jedinou novinkou kromě min je tak nový boss a něco málo (hodně málo) nových textur.

Datadisk č. I přináší 12+1 nový level. Tajný level jsem standardně neobjevil. Oproti původní hře mi nové levely přišly jednodušší. Buďto jsem si na nelogickou logiku buildových her již zvykl, nebo zde opravdu došlo k zjednodušení leveldesignu. Do návodu jsem nenahlédl tentokrát ani jednou a zákys jsem zažil jediný, způsobený standardně mou nepozorností. Autoři navíc recyklují některé nápady z původní hry. Jestliže v původní hře byl žebřík v krbu, objevil se i v datadisku. Tentokrát tam člověk šel již najisto. Stejně tak si autoři zopakovali puzzle s plošinkami a sloupy lávy, kterému pouze dodali nové textury. V levelech ubyly plošinky a ty pohyblivé zmizely úplně. To hodnotím pozitivně.

Některé levely byly vyložené koridory. Klíč jedna otevírá dveře 1, za nimi je klíč 2 otevírající dveře dva atd... Trochu jsem si pobloudil až v posledním levelu, ale po jeho dohrání mi na obrazovce svítil čas jen 26:01, tedy pouze 6 minut nad par levelu, což není na první dohrání zas až tak zlé. Hledání čtyř skrytých tlačítek sice nebylo úplně easy, ale hráč naštěstí musel hledat jen na určitém ohraničeném území. Backtracking na začátek levelu si autoři naštěstí odpustili.

Twin Dragon nepřináší nic nového pod sluncem. To však nepřinášel ani Shadow Warrior. Hra je zábavná, má vše, co měl původní Shadow Warrior a fanouškům původního Shadow Warriora mohu toto rozšíření jen doporučit. Bodově hodnotím stejně. Shadow Warrior měl možná nápaditější level design, ale ne vždy to bylo ve prospěch věci. Občas trochu té přímočaré akce nezaškodí. A té nabízí Twin Dragon vrchovatě.

Pro: Zábavný přídavek starého dobrého Shadow Warriora. Ubylo nahlížení do návodu. Autoři omezili skákání po plošinkách.

Proti: I dobový datadisk by si zasloužil pár novinek. To však není případ Twin Dragona.

+16 +17 −1

Dungeons & Dragons: Chronicles of Mystara

  • PC 90
Do této modernizované verze jsem se pustil až po dvojnásobném dohrání obsažených titulů a tak jsem moc neočekával. Chystal jsem se na průchod s některou z dalších postav ve vyšším rozlišení a to je vše. Ale jak původní hry, tak tato verze mají co nabídnout. Během hry totiž můžete plnit i řadu výzev. Některé jsou univerzální a jednoduché, jako zabití určitého počtu nepřátel, ale jiné je třeba plnit s určitou postavou a její jedinečnou schopností. Díky tomu je větší motivace vyzkoušet všechny hrdiny a to mě nakonec potěšilo více než jsem čekal. Především druhý obsažený titul, Shadow over Mystara, totiž obsahuje velké množství skrytějších oblastí a dokonce otevírá unikátní cesty pro určité postavy. Ani po několikanásobném prolezení a splnění všech výzev jsem určitě neobjevil vše.

Všude možně je poschovávané unikátní vybavení, některé je po získání dokonce možné zbavit prokletí, některé lze pouze koupit po splnění specifických podmínek. A k tomu nemůže třeba sekyru používat kouzelník, takže možností je nespočet. V této verzi se postupně zaplňuje katalog veškerého již použitého vybavení a po deseti hodinách mám pouze něco přes polovinu. Za plnění výzev se navíc získávají body, které lze použít k odemykání dvou typů bonusů. První jsou klasické koncepty nebo plakátky z obou her, což je u podobných nových vydání celkem časté a velmi to chválím. Druhé jsou modifikátory pravidel hry, které mohou zásadním způsobem měnit hratelnost. Otevírání truhel bez klíče je drobnost, ale výrazně větší přísun peněz nebo vysávání života z nepřátel každým úderem už pomohou dost. Tyto modifikace se pak hodí zejména na plnění obtížnějších nebo delších výzev.

Abych jen nechválil. Po spuštění je zapnutý nějaký vyhlazovací filtr, který dělá z grafiky odpornou mazanici. Nejprve jsem se lekl, že to nepůjde vypnout, protože to bych hraní asi vzdal, ale naštěstí je to pouze volitelné. Jinak hra běží skvěle, jde o velmi věrnou modernizaci. Celkově jsem tedy nadšen, zčásti touto verzí a z části stále překvapujícím originálem.
+16

Wanton Destruction

  • PC 70
Příběh s velkým P, to je to, oč u Wanton Destruction jde. Ne že bych byl tolik nadšen z finálního střetnutí Lo Wanga a Mistra Zilly, ale příběh o znovuobjevení druhého datadisku k Shadow Warrior bych řadil k jedněm z nejšťastnějších objevů v poměrně krátké historii herního průmyslu. Pozdě ale přece se dostal tento datadisk k pařbychtivým hráčům a pro mě jde o to nejlepší, co hraní Shadow Warriora nabízí.

Datadisk vytvořili moji oblíbenci SunStorm, autoři vynikajícího datadisku Redneck Rampage: Suckin' Grits on Route 66 a údajně stejně skvělého Cryptic Passage for Blood, jehož kvality však zatím potvrdit nemohu. Hra nabízí něco málo nových textur. Nejviditelnější je zřejmě přeskinování některých nepřátel, takže z Guardiana je nyní stylový čínský čaroděj (změna k lepšímu), ale z ninjy se stalo něco připomínající policistu z baru Modrá Ústřice. Na chování nepřátel tato změna neměla žádný dopad, ale přesto jde o příjemnou změnu. Zbraně a vybavení zůstává při starém.

Levely jsou kratší, nejsou tak zamotané, autoři vynechávají ošklivé lesní pasáže a věnují se hektické akci ve skladištích, mrakodrapech a městech, což jde buildu viditelně k duhu. Nejoriginálnější level se odehrává v letadle a hráče čeká i pobíhání po křídlech a trupu letadla. Lo Wang je prostě tvrďák a nezalekne se ničeho. Level mne ale bavil ze všech nejméně, protože obsahoval závěsy, přes které nepřátelé zjevně viděli, ale hráč ne. To považuji za slušný designérský faul. Jinak mne level design ničím příliš nepřekvapil. Na hře je skvělé právě to, že nabízí to osvědčené - rychlou akci, drsné hlášky a zástupy nepřátel. Levely jsou vyrovnané, z žádného mi nespadla brada, ale žádný nebyl vyloženě průserový. Jediné nahlédnutí do návodu přišlo již v prvním levelu, kde jsem se nemohl dostat do kanálu. To však bylo způsobeno jen mou nepozorností.

O hře koluje informace, že v pátém levelu (Skyscraper) se na první dvě obtížnosti nespawnuje miniboss. Jako pravý průzkumník slepých uliček potvrzuji, že je tomu tak. Následovalo rozhodování rozehrát hru na třetí obtížnost, nebo ji smazat. Nikdy by mne nenapadlo, že bych dokázal uhrát buildovku na třetí obtížnost, ale nakonec se ukázalo, že to není problém. Koneckonců raketě je jedno, jestli sejme jednoho nepřítele nebo čtyři a každý nepřítel nabídne hráči zlomek vteřiny, než začne pálit, který ho většinou stojí jeho bitmapový život. Hra je zakončena podobně jako původní Shadow Warrior. Po obligátním odpravení obou minibossů nás čeká konečný střet s Mistrem Zillou. Hlavní záporák byl ale extrémně slabý. Dokázal sice hráče oddělat jediným zásahem rakety, ale pomalejšího bosse jsem snad v žádné hře ještě neviděl.

Wanton Destruction je dobrá řemeslná práce. Hlavní změnou oproti předchůdcům je nová grafika některých nepřátel a level design preferující akci před blouděním. Jsem rád, že se CD se hrou nakonec objevilo a ze světa tak definitivně nezmizel jeden z těch kvalitnějších devadesátkových datadisků. Svou kvalitu dostatečně prokázal v 10+2 levelech a střelcům umožnil konečné doručení pracovní výpovědi do rukou nadřízeného.

Pro: Dokončíte to, co vám v původním Shadow Warrioru zbaběle uteklo. Nová grafika některých nepřátel, více akce a méně bloudění, obsahuje outro.

Proti: Slabý závěrečný boss, nové zbraně či předměty by nezaškodily.

+16

Need for Speed: Hot Pursuit

  • PC 70
Po skvělé NFS: Shift, která značně arkádovou sérii přiblížila mnohem více realistickému pojetí simulovaného profesionálního závodění, se série opět vrací zpět ke svým kořenům, ve kterých hrají prim honičky s policií. Hra je více než podobná svému předchůdci z roku 2002 s trochu ošemetným názvem NFS: Hot Pursuit 2, což je pro mě v této sérii dosud nejhorší díl - především kvůli extrémně nízké obtížnosti a nezáživně zpracovanému modu kariéry.

Hot Pursuit z roku 2010 naštěstí napravuje ty nejpodstatnější neduhy výše zmíněného jmenovce. Obtížnost je zde poměrně vybalancovaná a dost se přizpůsobuje hráči, což je na jednu stranu dobře, protože hráč musí být stále ve střehu a po celý průběh závodu je tak o napětí a zábavu postaráno, na druhou stranu si však hráč může dovolit i několikrát za sebou fatálně bourat, protože i poté je schopen své protivníky díky jejich umělému zpomalení dohnat. Zní to sice hloupě, ale kupodivu to funguje dobře.

Hra opět zaujme na svou svou dobu skvělým audiovizuálním zpracováním (nebýt absence antialiasingu) zcela vyhovujícím i dnešním standardům. Máme zde pestrý výběr licencovaných sporťáků téměř všech významných automobilových značek. Sice se téměř všechny ovládají úplně stejně a pocit z jízdy se tak při jejich změně moc nemění, i tak je ale na tyto modely radost pohledět a na krásných tratích je na plno prohánět.

Kariéra je zde rozdělena na dvě části - v první hráč hraje za klasického padoucha, kde nechybí kromě časovek a klasických závodů také pro sérii tolik typické honičky s policií, kdy hráč postupně sbírá nejrůznější vychytávky, které mu v likvidaci nebo ujíždění policii pomáhají. V té druhé části pak naopak hráč v kůži policisty pomocí jejich vychytávek pronásleduje a likviduje ilegální závodníky. I když je kariéra zpracována dost jednoduše, prakticky bez příběhu, postupovat v ní mě bavilo.

Závěrem lze říci, že NFS: Hot Pursuit určitě potěší každého fanouška série, kromě audiovizuálního zpracování sice v ničem nevyniká, i tak se ale jedná o solidní a zábavnou arkádovou závodní hru. Ideální oddechová záležitost. Ty otravné cutscény po likvidaci soupeře nebo policajta, často v ten nejméně vhodný moment, si ale autoři opravdu mohli odpustit.

Pro: audiovizuální zpracování, licencovaná auta, zvuky, zábavná arkáda

Proti: AI, otravné cutscény v těch nejméně vhodných momentech, nezáživná kariéra, absence pohledu z kokpitu

+16

The Last of Us: Left Behind

  • PS5 95
Dodatek k The Last of Us s názvem Left Behind okomentuji velice krátce, jelikož ve mně zanechal zvláštní stopu.

Příběh, který se točí kolem mladých dívek Riley a Ellie, je hráči servírován, jako by četl zajímavě pojatou povídku o obyčejných radostech a bohužel i starostech dívčí dvojice, která se i přes nemalé trable snaží zabavit, jako kdyby to byli ti nejmenší, a alespoň na chviličku tak zapomenout, že žijí v té největší nejistotě a neví dne ani hodiny, jak dlouho si tyto dětské starosti budou ještě užívat, dokud jejich cesty nebudou zkříženy smrtelně nebezpečnými nakaženými. A musím říct, že vrchol oné stopy, kterou jsem na začátku zmínil, byla závěrečná cutscéna ukončená hudební skladbou, která se k tomuto závěru perfektně hodila a ze které mi bylo poněkud úzko. Člověk by si řekl, že jsem si příběh vzal až příliš k srdci a já bych si možná ani netroufl oponovat. Je to špatně? Já myslím, že právě naopak.
+16

Broforce

  • PC 80
  • Switch 85
Chtělo by se říct, že Broforce si na nic nehraje. Jenže právě naopak, takhle hra těžce hraje na NOSTALGICKOU notu!! Ať už výběrem hrdinů, tak samotnou hratelností. Nejde ale jen o prvoplánové tahání peněz z naditých šrajtoflí stárnoucích plešatících chlápků. Tahle hra je totiž stejnými týpky vytvořena. Spousta odkazů na filmy, hrdinové, kteří jsou i v pixelové stylizaci snadno identifikovatelní, nekonečné salvy výstřelů, kopů a výbuchů, povedený level design s možností různých cest a lokální co-op prostě ukazují, že tahle hra je dělána s láskou. Jistě, Závěrečný level je dlouhý jak týden před výplatou, ale chápu, že autoři chtěli něco opravdu epického. Něco, co celou tuhle šílenou jízdu korunuje a vyždímá z vás i to poslední wauuu, které po všech těch misích ještě zbylo. Jenže nekonečná řada submisí spíš unaví.

Ale pokud máš vychlazené pivo, něco k zakousnutí a bandu kamarádů, kteří jsou stejně akčně pozitivní, pak si k hodnocení přičti ne 5 ale hned 10 procent, Bro!

Pro: Hodiny zábavy v local co-op...to chceš!

Proti: Tolik chaosu, že slapší kusy odpadnou!

+16

Mad Max

  • PS4 75
Tahle hra se nonstop pohybuje na pomezí jestli je to fakt hodně dobrá hra, nebo jen docela dobrá hra.

Graficky to vypadá nádherně i když už to pár let má, post apo svět vypadá krásně, lokace jsou zajímavý, ale sráží to za mě optimalizace na PS4, kde se hra chová neustále jakoby tam byl nějaký input lag, až sem si říkal, že mám něco špatně nastavený na televizi. Dá se na to zvyknout, ale nesmí člověk přeskakovat mezitím k jiným hrám, kde se to chová líp, je to pak hrozně patrný a otravný. Nehrál jsem to na PC, takže nedokážu posoudit, jestli se to tam chová stejně.

Příběh je takový béčko, což by člověk ale u tohohle typu hry čekal, jsou tam šílený momenty, docela zajímavý postavy, ale vyvrcholení příběhu a občasný motivace hlavního hrdiny mi přijdou ale naprosto debilní, že sem nad tím akorát kroutil hlavou.

Dobrý je, že Mad Max poměrně dobře dávkuje nový herní mechaniky, jinak by to dost rychle mohlo spadnout do stereotypu - někam jedeš, po cestě čistíš kempy, bouráš strašáky a je to vlastně v základu pořád dokola. Díky vylepšením Maxe i auta se ale k různým úkolům dá přistupovat postupně stále jinými způsoby. I tak už jsem se ale posledních pár hodin docela trápil a už jsem čekal na konec, objevování po té cca 20. odehrané hodině přestalo být motivací.

Jednou za čas se mi i stal nějaký bug, kvůli kterýmu jsem musel loadovat předchozí uloženou pozici. Bylo to jen párkrát za celou dobu hraní, ale i tak mi to zůstalo dost dobře v paměti, bývalo to zrovna v dost frustujícím místě. Celkově se občas najde nějaká technická nedokonalost, ale v rámci velikosti světa jsem to dokázal odpustit.

Max Max mě bavil a určitě nelituju času strávenýho jeho hraním, je to poměrně solidní záležitost, ale určitě má svý chyby, který člověk musí při hraní překonat.

Pro: grafické zpracování, post apo svět, charaktery postav

Proti: hloupé fáze příběhu, občasný stereotyp

+16