Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Nejlépe hodnocené komentáře

Harry Potter and the Philosopher's Stone

  • PC 85
Herní výzva 2024 – 6. Ukradené Vánoce (Hardcore)
Jedna z her, kterou považuji za základní pilíř „her podle filmů“, v tomto případě dokonce zároveň i podle knihy. Série o Harrym Potterovi patřila vždy mezi mé nejoblíbenější v jakékoliv podobě, a i když zmíněné odvětví her podle filmů nebývá nijak zvlášť povedené, zde se myslím, že start do série vůbec nebyl špatný. Samotná série čítá celou řadu velmi povedených a také naprosto katastrofálních her. Jak to ale všechno začalo?

Je jen málo her, které si i po více než 20 letech rád zapnu. Jedním z nich je právě jakýkoliv z prvních tří dílů Harryho Pottera. Přes jeho specifickou, až kreslenou grafiku hra zestárla poměrně málo. Samozřejmě, že ji absolutně nelze srovnávat se standarty dnešní doby a dokonce si myslím, že ani když hra vycházela, nejednalo se o žádný skvost. Co se příběhu týče, ten zná každý, kdo viděl film nebo četl knihu. Za velmi povedené považuji právě kombinaci obou zpracování a hráč znalý filmů zde najde několik rozdílů, které se ve filmu neukázaly. Někdy je tomu i naopak a hra se filmem značně inspiruje.

Pohyb po Bradavicích není tolik otevřený jako v dalších dílech, ale i tak působí poměrně rozsáhlým dojmem. V průběhu se navíc hráč podívá na spoustu jiných míst. Jako je cesta k Hagridovi, jeskyně nebo samotné podzemí Bradavického hradu. Za zmínku stojí také poměrně povedené zpracování famfrpálu.

Hratelnost je velmi plynulá, často jde o načasování. Sesílání kouzel odpovídá tomu, co by člověk čekal. Jejich samotné učení ale nepatří mezi příliš povedené minihry a často jde spíše o náhodu. Hádanky a různé skákačky jsou povedené, avšak i zde často dochází k problému, kdy se Harry musí zachytit na správném místě římsy, jinak beznadějně padá. Některé lokace jsou možná až zbytečně dlouhé a zmínit se také musím o obtížnosti, která působí značně nevyrovnaně. Zatímco celý průběh hry je velmi jednoduchý i pro hráče dětských let, samotné finále v podobě souboje s Voldemortem mi působí potíže i dnes a je to důvod, proč jsem v dětství hru dokázal dohrát snad jen jednou (podobný problém si vybavuji u další povedené hry podle filmu Shrek 2).

První herní zpracování této série lze považovat jako za počátek, od kterého se několik dalších dílů jen inspirovalo a zlepšovalo. Za to si určitě zaslouží pochválit. I po tolika letech hru lze bezpečně dohrát a odnést si dobrý pocit a spokojenost, která často chybí i u dnešních her. Jelikož se jedná o záležitost na pár hodin, určitě po dohrání nebudete litovat.

Hodnocení: 85 %

Pro: Stále hezké grafické zpracování, rozšířený příběh oproti filmu, kouzla, svět.

Proti: Systém učení kouzel, někdy dlouhé a repetetivní pasáže, nutná preciznost u hádanek se skoky, nevyrovnaná obtížnost.

+15

Thief II: The Metal Age

  • PC 80
První Thief se mi extrémně líbil, a tak jsem nemohl odolat zahrání si i neméně oceňovaného druhého dílu. A byla to skvělá zábava, i když... už jsem nedokázal sáhnout po tak vysokém hodnocení jako u prvního dílu.

Druhý díl vyšel velice krátce po prvním dílu, a proto z technické stránky tam žádné velké změny nejsou. Rozdíly jsou tedy hlavně v náplni hry. Jak jsem u prvního dílu kritizoval, že tam bylo příliš mnoho hororových pasáží, plných nemrtvých a nadpřirozena, a že bych si rád zahrál víc simulátor středověkého zloděje, tak v druhém dílu se mi to splnilo, ale asi až příliš. Nadpřirozené prvky se skoro všechny škrtly, horor taky, a zůstala klasická zlodějská práce v lidském prostředí, do kterého se občas nově přimíchají steampunkové stroje. To mě v prvním dílu extrémně bavilo, a aby nebyla každá mise stejná, autoři se snažili náplň různě ozvláštnit - takže mimo klasických vykrádaček různých objektů vás budou v jedné misi stráže nahánět po ulicích, v jiné budete stopovat podezřelého, proběhnete se po městských střechách, podíváte se i do přírody či do ponorky, nebo provedete únos. Je to všechno fajn a bavilo mě to, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že navzdory obměnám si jsou mise mnohem podobnější než v prvním dílu. Tam se jak více měnila prostředí, tak nepřátelé, a ještě se k tomu přimíchaly některé velice zapamatovatelné mise jako věž šíleného mága nebo převlečení za nepřátelskou frakci a vstup do jejich základny hlavním vchodem. V druhém díle mise mezi sebou tak nevystupují a navzdory výbornému designu se mi více slévají dohromady. Významnou změnu pravidel si pamatuji jen v misi Casing the Joint, kde nejen že jsem nesměl nikoho omráčit, ale nesměl mě nikdo ani zahlédnout. Najednou jsem se hodně zapotil, protože můj klasický postup "všechny postupně omráčím a odklidím" byl pryč a při pohybu velkým objektem skrz naskrz jsem se najednou musel snažit úplně jiným způsobem. Takovýchto změn ale nebylo moc (až na poslední misi, kterou rozeberu samostatně).

Co mě ještě překvapilo, bylo, jak dlouhé a rozlehlé některé mise byly. Až jsem si občas říkal, že bych se za mírné zkrouhnutí nezlobil. Autoři tomu přizpůsobili i mapu, takže občas, například v bance, vidíte na mapě konkrétní vysvícenou místnost, ve které zrovna jste. A navíc se se vám obarvují navštívené místnosti. Sice je to výrazné ulehčení oproti prvnímu dílu, ale bez této změny by se asi tak velké úrovně ve dvojce nedaly použít, protože hráči by se prostě ve spletitých interiérech kompletně ztratili (já jednoznačně). Navíc jinde je opět klasická mapa jen s hrubým náčrtkem.

Nevím, jestli ke konci autoři nestíhali, ale přišlo mi to tak. Předposlední mise se odehrává úplně na stejné mapě, jako mise před ní, jen se otevře další patro budovy. Když jsem po dvou hodinách hraní danou misi dokončil, a zjistil jsem, že mám jít opět na to stejné místo a udělat to stejné ještě jednou, jen ukrást jednu věc navíc, tak jsem jen nevěřícně mrkal. Kdyby ty mise aspoň nebyly hned po sobě. Nedává mi to smysl ani příběhově ani hratelnostně, a přijde mi to jako úmyslné zduplikování úrovně za účelem, asi, natažení herní doby? A poslední mise, no, tam moje srdce krvácelo. Sice zřejmě chápu záměr - dostat Garretta do prostředí, které je naprosto nepřátelské a nevhodné pro jeho schopnosti (velké otevřené prostory zalité světlem, všude hlučný kámen nebo kov, protivníci, kterých se nelze zbavit, nedostatek výbavy), a nechat ho si poradit s touto ultimátní zkouškou - ale prostě mi to vůbec nepřišlo zábavné. Tak jako všechny ostatní úrovně, i zde jsem hrál kompletně bez návodu či jakýchkoliv rad, ale po dvou hodinách útrpného bloudění po celé mapě a usilovného vyhýbání se nepřátelům, vůbec netuše, co dělat, jsem rezignoval, a šel jsem si na net přečíst, co se tam sakra má vůbec dělat. A zjistil jsem, že jsem nenašel místnost, kde byly instrukce pro celou úroveň (což nebylo vůbec těžké, protože hned na začátku je velká rozbočka, a já se prostě vydal druhou stranou), a jelikož katedrála je enormně obrovská, obtížně prostupná, a mapa dost nenápomocná, tak jsem místo toho zabloudil do oblastí, kde jsem vůbec ještě neměl co dělat, a pořád se tam snažil najít "něco, co jsem přehlédl". Jakmile jsem zjistil, kde najít instrukce k misi, tak už to nebyl takový problém, ale dokončit úroveň stále byla pomalá a otravná práce. Byl to přesný protiklad toho, co mě na celém zbytku hry bavilo. Kvůli posledním dvěma misím mi tedy hra trošku zhořkla (předposlední nebyla špatná, jen měla být sloučená s tou předchozí; poslední bych si představoval hodně předělat). Ale celý zbytek hry jsem se výborně bavil, takže to beru jenom jako malou kaňku na kráse.

Hru jsem dohrál opět na obtížnost Hard. Snažil jsem se nutit do méně častého nahrávání, když se mi něco nepovede, ale nedařilo se mi to příliš. Pokud vás zahlédne stráž (nebo stroj) z dostatečné dálky, často se s tím dá něco udělat. Pokud je však těsně u vás, např. proto, že jste se snažili strážného omráčit, ale přišli jste z lehce špatného úhlu, nebo měl dokonalý sluch či nadpřirozeně rychlé reakce (občas mi to přišlo zcela neodpovídající prostředí a fyzikálním zákonům), tak při zaváhání se z vás do dvou sekund stane masová kašička, na tahání oslepujících bomb není čas a utéct často vůbec nejde, protože se pohybuje stejně rychle jako vy (ačkoliv má zbroj a vy ne) a přibouchávání dveří před nosem v příliš malém rozestupu nefunguje. Tohle bych si přál vyřešit nějak lépe, protože stálý quicksave+quickload zabíjí ponoření do hry (a cítím se jako podvodník).

Na druhou stranu, potěšilo mě, že díky přečtení si manuálu jsem objevil netušené fígle, které mi v průchodu pomáhaly. Prvním bylo naslouchání u dveří, do kterých se lze nahnout ("přitisknout ucho") a pak člověk velmi dobře slyší, co se děje na druhé straně. A druhým byla klávesa pro plížení ("creep"), která standardně není namapovaná, a výrazně vám zpomalí pohyb (pokud jste skrčení a ještě se začnete plížit, tak se šinete hlemýždím tempem). Tohle bylo spolehlivější, než přerušované ťukání na šipku dopředu na hlasitých površích.

Z technických problémů toho moc nebylo, ale občas to nepotěšilo. V pár misích zpočátku jsem měl na některých místech příliš hlasitou hudbu (která nemá vlastní posuvník v nastavení), co zněla jako zaseklá krátká smyčka a nebyl jsem se jí schopen zbavit, takže jsem občas půl úrovně hrál v podstatě bez zvuku, aniž bych slyšel kroky cizí, své, nebo výkřiky stráží, protože hudba vše přehlušila. V jiných misích se zase občas vytratily zvuky u některých objektů, takže třeba nešlo slyšet páčení dveří či truhly. Mapa občas špatně zobrazovala, kde jsem (hlavně u vícepatrových místností), a někdy špatně obarvila navštívenou oblast. Poměrně často se stávalo, že ačkoliv byl na zemi nakreslený stín, tak reálně tam vůbec nebyl a byl jsem zcela viditelný (zrovna u plížící hry bych tohle čekal odladěné). Garrett se občas v úzkých prostorech zaseknul a dalo práci se vyprostit. Celou hru jsem bojoval s vytahováním na římsy, což náhodně fungovalo a náhodně místo toho radši vyskočil (což na dlažbě nebo kovovém roštu fakt potěší). A se slézáním ze žebříku nebo provazu to bylo podobné, často to prostě nešlo provést tiše. To jsou samozřejmě typické neduhy starých her, jen nepotěší, když kvůli tomu musíte loadovat.

Ačkoliv jsem tady vyjmenoval spoustu výtek, po většinu hru jsem se výborně bavil. Velice musím ocenit nápaditý design úrovní, ve kterých si tichošlápkové, kradači a chmatači přijdou na své. Jak je v sérii zvykem, existuje množství cest a přístupů, jak se s problémy vypořádat. Celkově jsem se svým herním zážitkem velice spokojen a jsem moc zvědavý, v čem se bude lišit díl třetí.

Celkové hodnocení: Výborná
+15

One Piece Odyssey

  • Switch 70
Ve chvíli, kdy toto píšu, se v Japonsku čeká na vydání 110. tankóbonu One Piece, k němuž momentálně existuje dostatek nakreslených kapitol, tedy souhrnně 1122. Anime se už pěknou dobu nachází v druhé polovině po časovém skoku a zrovna tento víkend přibude epizoda 1115. Celá sága pak obsahuje přes 25 různě dlouhých příběhových arců. Prostě One Piece je mainstreamový válec, letos oslavil 30 let od své první vydané kapitoly a já mohu být rád, že jsem se také konečně dočkal jeho aktuální JRPG hry i na Switch, jehož oznámení přišlo zcela nečekaně.

Osobně se nepovažuji za skalního fanouška One Piece, ale přeci jen jsem jej kdysi poměrně dlouhou dobu sledoval jako anime zhruba do dílu 275, po němž bylo náročné sehnat další souborné díly, a tak jsem se sledováním přestal a pak už se k němu nevrátil (skončil jsem těsně po arcu Water 7, tedy po připojení Frankyho a pohřbu důležitého člena posádky).
Ale nenechte se zmást délkou seriálu – tempo vyprávění je dost šílené, protože obsahuje velkou řadu fillerů, používá zdlouhavé záběry, pomalou reakční dobu postav, rekapitulační sekvence a všelijaké další zdržovací postupy. Na zhruba dvacetiminutovou stopáž jednoho dílu kolikrát připadne jen 7-10 minut nového vyprávění.
I přesto jsem si celkem oblíbil jeho postavy a svět, a hlavně bláznivý absurdní humor z úst a grimas karikaturních postaviček. O to víc jsem byl příjemně překvapen, když na mě herní postavy začaly mluvit známými hlasy (hra je namluvena pouze v japonštině s anglickými titulky). Okamžitě jsem rozpoznal hlas Ikue Otani, dabérku mé zřejmě nejoblíbenější postavy Choppera; ale z jiných anime a her také třeba Pikachu, Konohamaru nebo Viviho z FFIX (tam, kde bylo třeba ho ozvučit).  

A teď už jenom o hře. Líbí se mi užitý grafický styl hry. Vypadá celkem pěkně komiksově, místy dokonce s naznačeným jemným šrafováním, což mi přijde geniální. Podoba i živost postav se povedla a je docela radost sledovat anime techniky pod taktovkou hráče. Hrudníky slečen se neustále nadouvají (na většině mých screenshotů ze hry se objevují Robin a Nami). Jenom trošku utrpěla verze na Switchi, protože hrany postav jsou na něm poněkud pochroumané, nečisté a také jsem si všiml, že se redukoval počet křovisek a stromů oproti jiným platformám. I nahrávací obrazovky jsou tu mnohem delší než jinde.  

Příběh hry by se dal označit za samostatný fillerový arc. Luffyho loď ztroskotá na neznámém ostrově, posádka je rozeseta všude možně, takže je potřeba loď spravit a posádku znovu posbírat. Celkem vtipně jsou všichni členové na levelu 40, ale vzápětí se něco stane a všem zmizí jejich schopnosti i síla; level 40 se hned změní na 1. Ostrov je chráněn tajemnou živelnou silou a je obýván zvláštním párkem postav s dalšími schopnostmi, z nichž jedna dokáže vytvořit realitu pouze ze vzpomínek každého jedince. Takovému alternativnímu světu se říká Memoria a Luffyho slamáková parta se do něj musí vypravovat a získávat z něj zpět své schopnosti. Memoria těží ze čtyř citlivých příběhových arců One Piece, ale není zrovna spolehlivá v detailech, takže některé události a reálie se v něm liší. Luffy a spol. se tímto de facto přenesou do své alternativní minulosti a budou muset opět překonávat známé silné unikátní nepřátele. Mezi výpravami pak prozkoumávají ruiny na ostrově s cílem odhalit ukryté tajemství.

Je celkem zajímavé, že dvě silně mainstreamové hry v poslední době představují nějaký vlastní originální příběh s prozkoumáváním vzpomínek (ta druhá je Naruto x Boruto: Ultimate Ninja Storm Connections; Borutův arc).  

Poměrně hodně mě bavilo prozkoumávat i svět ve všech oblastech (ostrov, Alabasta, Water 7, Marineford a Dressrosa), nicméně se jedná o uzavřené lokace s předěly a hra často hráče nepustí jiným směrem, než kam jej zrovna směruje. Všude se něco sbírá, otvírají se truhličky, nacházejí se poklady. Asi nejvíce mě bavilo používat unikátní pasivní dovednosti postav v terénu (ovladatelné postavy se mění podle potřeby), zvláště pak Luffyho, jenž se dokáže natahovat a sbírat věci z dálky, nebo vystřelí ruku jako natahovací hák a překonává propasti.
V kůži Choppera jsem prolézal drobné tunely, Zoro přesekává ocelové bedny a dveře, ostatní pak většinou něco craftí a Sanji vaří konzumovací jídla pro případ těžkého boje.  

Líbila se mi četnost cutscén dále podporující pocit sledování anime. Tvůrci vystihli dobře chování postav - třeba rivalitu mezi Sanjim a Zorem, Nami okřikující Luffyho, Chopperovu komunikaci se zvířaty, roztomilost a naštvanost, když ho někdo označí za mývala, Usoppovu chvástavost a následnou ustrašenost, a tak podobně. Postavy stále komunikují, říkají vtipy, hlášky a hašteří se mezi sebou, a to celé slušně prohlubuje zážitek. Později se k partě přidává i Franky a Brook, ale například Jinbe chybí, protože se tento příběhový arc odehrává ještě před jeho přijetím do posádky.  

Nicméně ne všechno se mi na hře líbilo. Zápletka postupuje hodně pomalu, je prosycena zbytečnými odbočkami. Chtělo by to větší počet různých druhů běžných nepřátel. A opravdu velká část vedlejších úkolů spočívá v tom někoho nebo něco najít – samozřejmě bez značky na mapě, což se mi už brzy přejedlo a naučil jsem se koukat do návodu. To mi posléze ušetřilo mnoho promarněného času. Taky by se užilo více míst pro fast travel. Pro ukládání hry se jinak používá manuální způsob skrze nalezené stojany. Existuje tam i autosave, ale ten ukládá spíš vzácně. A asi nejotravnější bylo hledání 99 yaya cubes. Po dohrání hry mi chyběly 3 a musel jsem vyrazit na opětovný průzkum všech lokací, abych ty inkriminované nějak našel, to bylo o nervy. Jo, a taky mi hra asi třikrát spadla.
Po dohrání hlavní kampaně však ještě neodcházejte, hra pokračuje dál navazujícím DLC příběhem, který mi ale dal místy docela zabrat tuhými souboji a překvapilo mě, jak moc stoupla náročnost oproti původnímu příběhu s poměrně jednoduchou obtížností. Ale aspoň postupuje rychleji kupředu.  

A když už jsem nakousl souboje, tak musím zmínit i Scramble Area systém, jenž jsem si tu vyzkoušel zcela poprvé. Parta se přepne na tahové bojiště s pomyslně rozdělenými sektory a v každém sektoru proti sobě stojí nepřátelé proti jednomu nebo dvěma členům z aktivních čtyř, přičemž členové posádky se dají libovolně přesouvat a měnit včetně těch, co zrovna nejsou na bojišti. Je to dáno i tím, že tu existuje tříčlenná variace přebíjené – síla, technika, rychlost. Každý atribut má výhodu a nevýhodu oproti ostatním dvěma, takže je často vhodné a potřebné kombinovat postavy podle situace. A když jedna postava vymlátí svůj sektor, může už z dálky útočit i na další zbývající sektory. Případně tak může učinit, pokud má k dispozici nějakou schopnost mlátící všechno na bojišti, což je zase dáno mírou TP bodů (tension points - mana), které jsou omezené, ale dají se doplňovat skrze použití základních útoků anebo konzumací jídla.
Je to celé poměrně zábavný systém, ale rychle se okouká a taky si hráč brzy přeje, aby šly přeskakovat zdlouhavé animace. Naštěstí je tu funkce pro rychlejší odvíjení souboje, nicméně chtělo by to i úplné přeskakování. Mimochodem mě vždy dostává do kolen útok Robin, Gigantesco Mano, který nechá ze země vyrůst obří nohy chodidly vzhůru (jen rozkrok je schovaný někde pod zemí), a ty potom dupou do všech nepřátel ohýbáním v kolenou. Je to vskutku úžasný pohled a snad jenom One Piece má v sobě tolik absurdity, aby mu tohle prošlo.  

Posádku je také možno dále vybavovat nalezenou výbavou, ale s pozdější možností craftění se postavy stávají dost overpowered, zejména třeba v kombinaci s Chopperovou monster formou a Brookovým boostem, což se vyplatí proti některým bossům.  

Tak teď už jenom závěr – trošku mě zklamalo, že ve hře se slavnými piráty jsem se nedostal k ovládání lodě, vše se odehrává pouze na souši, a to převážně ve známých místech z anime mapujících určité citlivé momenty (Vivi a Karoo, pohřeb člena posádky, Ace před časovým skokem a zničení Dressrosy Doflamingem). Hned první Alabasta arc je ze všech nejdelší. Splnil jsem drtivou většinu všech úkolů, posbíral všechno možné do sbírky, projel jsem end game challenges i navazující příběh, a nakonec mě bavilo i postupně eskalující dobrodružství na ostrově. Hra ale stále něčím zdržuje úplně stejně jako seriálové anime, což mě celkem brzy začalo otravovat.

Nakonec ani nevím, komu bych měl hru doporučit. Pro nováčky je tam spousta chaotických spoilerů (předpokládá se, že hráč je do jisté míry znalý předlohy a orientuje se i ve vedlejších postavách a souvislostech) a pro hráče běžně sledující One Piece je to zase spíše časté opakování viděného. Zcela originální je jen linka na ostrově a nové unikátní postavy. Pro fanoušky JRPG to taky úplně není, zbývají tedy hlavně skalní fandové One Piece. Takže asi tak.
Gomu Gomu No!!!  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba všeho: 75 hodin
Upgrade postav s cube fragments: komplet
Yaya cubes: 99/99
Wanderin Clan's Journal: 13/13
Locked chests: 22/22
Information records - Robin: komplet
Challenge cubes: komplet
Bounty hunts: komplet

Pro: One Piece; každý umí něco; absurdní humor; živost postav; dabing

Proti: Natahované; dlouhé animace; časté hledání a bloudění; později repetitivní

+15

Assassin's Creed: Valhalla

  • PC 60
Na úvod musím říct, že série Assassin's Creed šla až do vydání Syndicate mimo mě, takže nejsem jedním z těch, kteří nostalgicky vzpomínají na údajně výborný druhý díl nebo samotné kořeny série. Syndicate mě ovšem přišel tak nudný a nezajímavý, že jsem do vydání Origins na sérii zcela zanevřel, to se však s přechodem na RPG žánr dramaticky změnilo a Origins a především Odyssey patří doteď mezi mé nejoblíbenější tituly vůbec, na té hře mě učarovalo snad úplně všechno a dohrál jsem ji hned několikrát. Valhallu jsem proto očekával s velkou netrpělivostí, kterou však zásadně zkazily dvě věci: hra již nenabízela českou lokalizaci (angličtinu sice ovládám, ale u tak ukecané hry mi to prostě vadilo) a první recenze se poněkud rozcházely s tím, co jsem očekával, a proto se moje první dohrání datuje až na srpen 2024. To už mi zvědavost nedala, mj. díky přítomnosti AI češtiny (inu, nemusí pršet, jen když kape a pokud člověk angličtinu jakž takž ovládá, většinu chyb si sám v hlavě opraví). A pravdou je, že dohrání sice rozhodně nelituji, ale... Ale.

První tři čtyři hodinky hraní byly velmi dobré, uvítal jsem i některé změny zjednodušující (nebo komplikující?) herní systém. Konečně již nebyl v inventáři šílený nepořádek, vybavení nebylo potřeba nijak často upravovat, systém zkušeností mi přišel originální a i když bylo všechno podobné předchozím dvěma titulům, zároveň bylo tak nějak nové. "Po přesunu do Anglie tě to přestane bavit," varovaly stovky příspěvků na Redditu a já na to byl připraven. O to víc jsem se divil, když mi hra i po prvních tří dobytých regionech přišla zábavná. V momentě, kdy Fulke unesla Sigurda, dostal příběh konečně grády a já se do hry totálně zažral a začaly na mě přicházet myšlenky o dosud nejlepším "novém" titulu série. Přišel quest, kdy jsem svého bratra osvobodil a očekával, že teď už to začne být opravdu zajímavé, že "to je ono" a teď už to začne dávat všechno smysl. Jak asi tušíte, nestalo se téměř nic a na mě se vyhrnulo X dalších regionů, které s touto dějovou linií nemělo zhola nic společného. Začalo také přibývat více otázek než odpovědí. V Americe kupříkladu objevíte nějakou kouli, tak očekáváte, že to bude mít nějaké rozuzlení, a ono nic. Hra začala stále dokola a dokola nabízet další regiony a další úkoly, kde jste potkávali nové a nové postavy. A tak mě hra začala víc a víc štvát. Souhvězdí jsem pro jeho nevyzpytatelnost a nepřehlednost začal nenávidět, barety (trefné, raisen :) jakbysmet, nové postavy mi začaly být u zadku, protože jsem věděl, že jsem pak stejně X (desítek?) hodin neuvidím. Ano, nemálo dějových linek bylo opravdu dobrých, především Halloween a svatba, měly hlavu a patu, sympatické postavy, nechyběl ani tu a tam humor, ale bylo těžké je plnit s tím vědomím, že příběh nijak zásadně neposunou. Spíše než jako ucelená hra mi Valhalla přišla jako "Ztracené vikingské příběhy", ta nit spojující celý příběh naprosto chyběla a mě to nejen štvalo, ale také mrzelo, protože v RPG hře bych alespoň nějaký ucelený příběh očekával. Ano, ke konci se to pak zase zlepší, ale o nějakém uspokojivém pocitu nemůže být vůbec řeč. Problém je mj. v tom, že zde nejsou žádné postavy, které by vás celým dějem doprovázely. Vrátím se k milovanému Odyssey, kde jste tu a tam potkali Sokrata, Hippokrata, Phoibé, Alkibiada a další a velmi rádi jste pro ně v cizím regionu nějaký ten úkol splnili a rádi jste je viděli, o přítomnosti Barnabáše na lodi ani nemluvě, ty jednotlivé úkoly často hlavní děj doplňovaly nebo třeba aspoň přiblížily k novém kultistovi, a i když třeba třetí Zaklínač byl v tomto ještě dál, stačilo to.

"A co Ravensthorpe, to se jako nepočítá," můžou se ptát někteří... ne. Ty postavy totiž nacházíte až na světlé výjimky na stále stejných místech. Ta osada byla pro mě jen místem na mapě, kde jsem tu a tam postavil novou budovu a prokecal (později zasouložil, haha) s Randvi, a to bylo všechno. Zabití Daga bylo tak pitomé, že to snad ani nepočítám a (ne)přítomnost Sigurda před i po osvobození byla spíš hloupým vtipem. Quest s Valkou jsem zkusil jen jednou a jeho délka, po kterou mě vytrhl z normálního světa mě dost odradila, i když graficky a trochu i příběhově se jednalo nepochybně o zajímavou záležitost. Naopak mě zpočátku hodně zaujala linka ze současnosti, která mě však ve finále spíše naštvala a zklamala. Takže hra v kostce? Úvod - pak 50 hodin pořád dokola přicházet za Randvi k mapě a dobýt další region - konec. Být hra aspoň o 1/3 kratší a mít souvislý příběh a postavy, které vás budou na vašich dobrodružstvích občas doprovázet, pod 80 % bych s hodnocením nešel, a to ani přes další nešvary.

Graficky se opět jedná o povedené dílo, pro nádherné severské lokace mám slabost a ani ta Anglie nebyla v žádném případě škaredá, vizuální stylizace mi občas připomněla i třetího Zaklínače a i když zde narozdíl od prvních dvou RPG Assassínů nenalezneme žádné velké monumenty, ale spíše jen holé pláně, nějaké chatrče a občas tvrz, pokoukání je to stále pěkné. Samozřejmě Athény v Odyssey byly Athény v Odyssey, to se nedá srovnávat :) Nicméně to nemohu vývojářům vyčítat, Anglie tou dobou taková zřejmě opravdu byla. Zarazilo mě méně povedené zpracování obličejů postav, především vlasů, které mi přišly z neznámého důvodu jako importované z o 5 let starší hry. Zvuky a dabing bez připomínek, zvláštní kapitolou je však hudba. Na hru jsem se těšil i z důvodu skvělého hlavního hudebního tématu, který se ke vší smůle ve hře objevuje kromě menu snad jednou, maximálně dvakrát, což zamrzí a samotný počet hudebních témat mi přišel třeba ve srovnání s Odyssey mnohem chudší. Některé skladby jsou opravdu dobré a zajímavé, jako celek se však jedná o takový lepší průměr.

Gameplay jako takový se dle mého názoru přílišných vylepšení směrem kupředu nedočkal, parkour po budovách byl nemastný, neslaný, nově přibyvší stamina u koně a nutnost držet tlačítko pro sprint spíše komplikovaly život než že by se jednalo o povedené inovace. Explorování bylo fajn, poklady a mysteria mě bavily, akorát havrana snad do hry ani nemusely implementovat, neboť díky neschopnosti přesně určit lokaci a označit nepřátele takřka pozbyl významu. Redukce počtu synchronizačních bodů může v leckom evokovat pozitivní faktor, v praxi to ale znamená mnohem delší přesun mezi jednotlivými lokacemi než by někdy bylo zdrávo.

Sečteno, podtrženo, mám velmi rozpačité pocity. Valhalla mohla být opravdu skvělou hrou, ale absence souvislého děje, do očí bijící repetitivnost a na sílu změněné herní mechanismy ji táhnou hodně, hodně dolů. Tak dolů, až to jednoho zamrzí, protože je vidět, že vytvoření takhle velkého titulu muselo dát spoustu práce. Hra stále slibuje něco, co přijde, ale ono to prostě nepřijde. Jednou dohrát? Ale ano, s nadávkami a pocitem zklamání, ale ano. Podruhé? Za nic na světě.

Pro: Pěkná grafika, zajímavé dějové linky, celkově povedené zpracování

Proti: Neuspokojivý pocit z hraní, takřka absence hlavního příběhu, některé otravné herní mechanismy

+15

Master Levels for Doom II

  • PC 70
Tento oficiálně vydaný datadisk je velmi zvláštním produktem. Jde totiž o mapy od nezávislých tvůrců, které id Software pouze vydalo. Problémem není kvalita jednotlivých levelů, ale spíše jejich prezentace. Na originálním CD se totiž nachází pouhá dvacítka nových WADů, celkem 21 levelů - ten jeden navíc je tajný. Levely navíc nejsou propojené v souvislou kampaň, hráči mají k dispozici pouze spouštěcí menu. Velmi těžko se tak obhajuje cena proti už v té době řadě podobných CD obsahující stovky úrovní. Za mě je hlavní výhodou provedený výběr. Pro pár slušných levelů se není nutné probírat hromadou balastu.

Vybraných dvacet levelů je velmi dobře hratelných a to i dnes. Vzhledem k neexistenci kampaně sice chybí jakákoliv soudržnost, přesto si úrovně udržují slušnou kvalitu a žádná se nemusí stydět. Je sice znát odlišný přístup oproti původním levelům z Doom II, ale to je spíše dobře. Autoři také nejsou žádní amatéři a stojí i za dalšími skvělými tituly. V některých levelech se dočkáme i originálních nápadů. Mapy jsou rozsahově spíše kompaktnější s rozumnou obtížností. Díky samostatnosti úrovní jsem se po prvním dohrání k Master Levels už jako k celku nevracel, až nyní. Některé úrovně jsem ale hrál v source portech, které přinesli nativní podporu tohoto datadisku - Crispy Doom a hlavně Eternity Engine.

Aktuální dohrání proběhlo v rámci remasteru Doom + Doom II, který levely spojuje do souvislé kampaně (lze ale zvolit levely i samostatně). Pořadí se liší od fanouškovských verzí i konzolových vydání, které některé levely obsahovalo. Každopádně jde o dobrý nápad a datadisk tak působí mnohem lépe. Hraní jsem si díky tomu hodně užil a bez pistol startů bylo vše i mnohem plynulejší.
+15

Harold Halibut

  • XboxX/S 90
Meditativní hry – nedají se hrát dlouho v kuse, ale dokážou v člověku vyvolat klid a uvolnit jej. Zapomenout na každodenní starosti. Přesně takový je Harold Halibut. Dělaný na patnáctiminutové seance, někdy ani to ne. Člověk si u něho odpočine – projde si zákoutí ztroskotaného vesmírného plavidla, prohodí pár slov s jeho různorodými obyvateli, pokochá se pohledem na pěkně stylizované prostředí, a sem tam zažije i nějaké nenásilné dobrodružství. Ano, pocitově má hra několikanásobně delší herní dobu než ve skutečnosti. Vadí to ale něčemu? Dohraje takovou hru někdo, komu takový zážitek nic neříká? Pravděpodobně ne. Protože v poslední třetině hry jsem začal najednou získávat vzácné achievementy jen za hraní hlavní dějové linky. Že hru nedohraje ani 7 procent je docela smutné. Ale neříká to nic o její kvalitě. Jen že většině hráčů nemá co nabídnout. Přestože je v poslední době poptávka po interaktivních příbězích a klidných hrách větší, Harold nezabodoval. Asi se nedivím, ale je to škoda.

Až na pár výjimečných vizuálních bugů ke konci hry běžela velmi plynule. Jedinou mojí větší výtkou jsou velmi časté nahrávací obrazovky, a povinné poslouchání proslovů hlasu ve výtazích, které velmi rychle omrzí. Člověk by opravdu raději déle koukal na loading.

Ovládání je jednoduché – pokud potřebujete takový ten interaktivní základ, na který jste zvyklí z většiny her, tak tady si moc nepošmakujete. Jednoduchost je ale to, co tahle hra nabízí a sluší jí to. Hlavním cílem je hráče nefrustrovat, a to se jí daří.

Vizuální stránka hry se mi moc líbila. Připomínalo mi to Fimfárum, nebylo to ale creepy. Naopak to celé působilo roztomile. Hudební podkres včetně dalších zvuků a ruchů příjemně doplňuje pohodovou atmosféru. Dabing je na vysoké úrovni, a všechny konverzace působí smysluplně, takže jsem nikdy neměl potřebu dialog přeskakovat.

Dějový spád na konci mě překvapil, ale pořád se to neslo ve stejném duchu, takže jsem byl spokojený. Je to takový ten svět, kde bych mohl po kouskách trávit celou věčnost. Bohužel, takovéto hříčky většinou pokračování nedostávají, a je potřeba si každého momentu vážit. Tak třeba zase někdy objevím něco podobného. Naposledy jsem se z takového zážitku těšil asi u Eastshade.

Pro: stylizace grafiky, dabing, hudba

Proti: cestování výtahem

+15

Call of Duty: Black Ops

  • PC 80
Dostal jsem po těch dlouhých desítkách hodin strávených v OriginsNioh chuť na nějakou akční jednohubku a tak mi padla do oka právě tato hra. Hrál jsem všechny předchozí díly série, v multiplayeru Call of Duty 2 a Call of Duty 4: Modern Warfare jsem strávil v dospívání spousty hodin. Dá se tedy říct, že jsem dobře věděl, do čeho jdu.

Dnes už mě ale multiplayer střílečky ničím nelákají, radši si dám dobrou sólo příběhovku a Black ops mi podle dostupných informací mohly právě toto nabídnout. A taky se tak stalo. Během necelých 5 hodin jsem si užil skvělou akční jízdu s příběhem inspirovaným reálnými historickými událostmi, což je přesně šálek mého čaje.

Tak jako každé jiné Call of Duty má i Black Ops dobře zpracovanou střelbu a spoustu rozmanitých sekvencí, ať už v podobě různorodých lokací - od tropického lesa přes mrazivou Antarktidu - po výběr z mnoha nejrůznějších zbraní. Celé se to hraje velmi dobře, svižně a hlavně to vzhledem ke krátké hrací době ani moc nemá šanci začít nudit.

Vyzdvihnout musím i skvělý dabing, dobře vybrané a skvěle padnoucí písničky včetně i těch několika legendárních, které postupně zazní. Na sérii trochu atypicky schizofrenní příběh je pro mě také vítaným osvěžením. Neodpustím si ale rýpnout si do neustálého tlaku na hráče postupovat dopředu, protože když se hráč instinktivně kryje a střílí po nepřátelích, ale nejde dopředu, nepřátelé stále přicházejí a hra se tak dostane do nekonečné smyčky. V praxi to pak taky funguje tak, že stačí jen běžet dopředu, dobře se krýt a nemusíte téměř ani nikoho zabit, váš tým to udělá za vás tím, že běží za vámi. Naštěstí tyhle úseky nejsou úplně všude, ale je jich tu dost.

Suma sumárum jsem od Black Ops dostal přesně to, co jsem chtěl a potřeboval. Má očekávání byla dokonce v mnoha ohledech překonána. A tu mnohými kritizovanou krátkou herní dobu jsem tady uvítal s otevřenou náručí.

Herní výzva 2024 - kategorie. č. 4 - Tenkrát v Hollywoodu
+15

Portal 2

  • PC 95
Před několika lety dostal jeden můj známý videohru. Dotyčný mi hru popsal jako vynikající herní zážitek, ve které máte zbraň, s kterou můžete střílet barevné dveře a následně jimi procházíte. Fádní popis zapříčinil to, že jsem o hru ztratil veškerý zájem. Po pár týdnech jsem se dozvěděl, že známý má se hrou nějaké problémy; hra údajně nešla spustit. Po pár letech jsem se ke hře dostal já, když jsem u známého na jeho půdě našel zaprášenou krabici s harampádím. Uvnitř krabice jsem našel řadu nepotřebných věcí, ale jedna z nich upoutala mou pozornost. Na dně krabice leželo DVD s názvem Portal 2 . Ihned jsem si vybavil potíže, které můj známý s hrou měl. Bez jeho souhlasu jsem si hru přivlastnil, zabalil do baťůžku a doufal, že si mého zlodějského kousku nevšimne. Dodnes jsem šťastným vlastníkem této skvělé hry, kterou za ta léta nikdo nepostrádá.

Již podruhé se s naší věrnou portal gunou vrhneme do opuštěné a rozpadající se Aperture Science. Společnost nám opět dělá vraždící megera GlaDos a nově i ukecaný prcek Wheatley, který nás svou upovídaností a otravností provází po celou hru.

Portal 2 je v mnoha ohledech lepší a dokonalejší než jeho předchůdce. Logické úlohy jsou propracovanější a rozhodně se s vámi nemazlí. Oproti prvnímu dílu nepředstavují úkoly nudný stereotyp, který v první hře svou triviálností nudil; jednotlivé místnosti jste dokázali projít i se zavřenýma očima. Druhý díl od vás vyžaduje to, abyste u jednotlivých úloh přemýšleli. Čím více se přibližujete ke konci, tím jsou jednotlivé místnosti náročnější. Dle mého názoru je pro lepší zážitek dohrát první díl, kde se začátečníci seznámí se základními herními mechanikami série Portal. Třešničkou na dortu jsou co-op mise. Pokud máte někoho, s kým kooperativní mise hrát, rozhodně neváhejte a dejte jim šanci. Váš herní zážitek budou střídat hlášky typu: „Co to děláš? Proč to děláš takhle? To nedělej! Blbče, střel to támhle!“ Zkrátka příjemný herní zážitek pro celou rodinu.

Hra střídá prvky humoru a tragédie. Oba prvky jsou perfektně vybalancované. Možná až moc perfektně vybalancované. Místy mi trošku vadilo, že kvůli humoru jsou atmosféra a děj zlehčovány. Příběh hry je opět takový… nijaký; autoři hry nestaví děj do popředí. Portal 2 je v podstatě tragikomedií, která si ze sebe dělá srandu. Příval humoru ubírá na vážnosti celé situace. Hra postrádá tajemnou atmosféru a pocit izolace, které převládaly v prvním díle. Ve druhém díle k vám neustále někdo promlouvá, takže se necítíte úplně osamocení. Nejhorší část hry je pro mě podzemní část Aperture Science. Audiozáznamy Cavea Johnsona byly slastí pro uši, ale samotné prostředí a úkoly pro mě představovali peklo. Podzemní část ve mne ale vyvolala ten pocit strachu a izolace, který jsem poznal v prvním díle. Podzemí překypuje energií, která ve vás vyvolává pocity zoufalství a klaustrofobie. Škoda, že tyto pocity se nacházejí jen v této části hry.

Portal 2 je jedno z mála herních pokračování, které předčilo první díl. Kooperativní mise, vylepšené logické úlohy, minulost Aperture Science a slovní válka mezi GlaDos a Wheatleym jsou výborným zpestřením hry.

Pro: vylepšené logické úlohy, kooperativní mise, humorné dialogy, excelentní dabing postav, příběh a minulost Aperture Science, 'Want You Gone' song

Proti: humor zlehčuje děj hry, atmosféra hry není děsivá jako v prvním díle

+15

The King of Dragons

  • PC 80
Další beat 'em up od Capcomu nejvíce připomíná kombinaci Golden Axe a Knights of the Round. Z prvního jmenovaného si hra bere podobné fantasy prostředí, včetně používání magie specifické pro každou z postav. Nejvíce ale Golden Axe připomínají postavy zlodějíčků, které pobíhají s pytlem na zádech a jejich lup z nich lze opět vyrazit.

Z Knights of the Round je zase převzat systém levelování postav. Zlepšují se nejen vlastnosti hrdinů, ale i jejich výbava - zbraně, štíty, brnění. Cesta za porážkou zlého rudého draka vede skrz šestnáct úrovní. To sice vypadá jako velké číslo, ale většina z nich je dost krátká. Z počátku jsem ani nevěřil, že už jsem u prvního bosse. Díky krátkosti většiny úrovní a relativní jednoduchosti běžných nepřátel je hlavní obtížnost právě na bossfightech. Především ten poslední je opravdu náročný. Každých několik úrovní je možné vyměnit postavu. Nehrané charaktery také získávají nové úrovně, ale pomaleji.

Hru jsem nejprve prošel za klerika a poté zkoušel střídat ostatní. Za univerzálního bych asi označil bojovníka. Ovládání je klasické dvoutlačítkové. Graficky hra vypadá velmi dobře, ozvučení je tak průměr. Celkově jde o dobrou hru, kterou si fanoušci fantasy určitě užijí a takového předchůdce Dungeons & Dragons beat 'em upů.
+15

The Invincible

  • PC 75
Atmosférické a pohltivé. Hra The Invincible mistrně pracuje s vizuálem, krajinou, hudbou a flashbacky, aby vás donutila vcítit se do pocitů hlavní hrdinky balancující v bezvýchodné situaci na pokraji života a smrti. Mnohé scény u mě vyvolaly skutečné mrazení po zádech -- to se naposledy povedlo Subnautice.

Hratelností je to klasický "walking simulator", zjevně silně inspirovaný Firewatch. K dispozici máte nějaké nástroje a skenery, klestíte si cestu kupředu a u toho si povídáte ve vysílačce se spřízněnou duší. Je pár momentů kdy jde učinit rozhodnutí s důsledky do budoucna, ale není jich zase tolik, a v zásadě to u tohoto žánru nevadí.

Ba naopak bych vyčetl autorům že se nějakých "více možných konců" do hry za každou cenu snažili dostat, protože to neskončilo dobře. Jakýkoliv z možných konců totiž působí unáhleně a neuzavřeně, v některých případech až podivně odtrženě. To je za mě hlavní výtka této hře (vedle pár grafických gličů), že se musíte smířit s tím, že se příběh v mnoha větvích tak úplně neuzavře.

The Invincible oporučuji zejména pokud vás bavilo Firewatch -- jde hlavně o to jestli vám sedne forma ("walking simulator"), protože obsah kvalitní rozhodně je.
+15

Aliens: Fireteam Elite

  • PC 75
Po shlédnutí nového filmu jsem dostal chuť na Vetřelce i v herní podobě. A Fireteam Elite jsem měl už nějakou dobu v knihovně. Jde o akci ve velkém měřítku, v každé misi se na vás hrnou stovky vetřelců. Díky tomu slavné monstrum působí spíš jako běžný nepřítel kterého se není třeba obávat, trochu jako v Alien Trilogy, ale ještě mnohem víc. Tato hromadná likvidace vetřelčí populace je trochu vyvážena výskytem silnějších druhů. Tito válečníci jsou mnohem nebezpečnější a mají větší výdrž, jejich příchod na scénu byl tak vítaný.

Hlavním obsahem jsou čtyři mini kampaně, každá po třech misích. Základní příběh se zlou korporací v hlavní roli nijak nepřekvapí, ale jako rozšíření univerza funguje dobře. Zajímavější jsou střípky informací o světe i posádce, které získáváte nacházením předmětů v jednotlivých misích. Po každé misi následuje návrat na základu a při nalezení informace lze absolvovat rozhovory s posádkou. Neříkám, že jde o nějaké literární dílo, ale vždy jsem se na to těšil. Prostředí jsou zpracovaná slušně, mají atmosféru a dobře vypadají. Náplň misí je sice dle zadání pokaždé trochu jiná, ale vždy jde o to někam lineárně dojít, něco zmáčknout a odrážet hordy nepřátel. Není to špatné, ale trochu stereotypní. Rozhodně je lepší hrát vždy jen pár misí, důkladně je projít a vrátit se další den.

Hrát lze až ve třech a hlavní porce obsahu je založena na neustálém opakování. Máte několik tříd postav, hromadu zbraní a příslušenství, přičemž většinu lze postupně levelovat. Po zlepšení postoupíte na vyšší obtížnost a pak zase znovu. Stejně je navrženo několik variací na režim horda. Osobně jsem ale spokojen s průchodem na základní obtížnost a následným dosbíráním všech informací. Oceňuji přítomnost oficiální češtiny. Navzdory výtkám a zaměření na multiplayer jsem si hraní užil, ale k procházení téhož se vracet nehodlám. Ale jediné příběhové rozšíření rozhodně brzy plánuji.
+15

Tavern Talk

  • PC 80
Celý příběh začíná tam, co většina dobrodružství, v hostinci. Zatím co pro mnohé je to jen zastávka na začátku, nebo na konci jejich cesty, pro vás je to jen další den v práci. Jste hostinský a jako takový se staráte o hosty, kteří k vám zavítají.  Někdo má za sebou těžký den a potřebuje se napít, jiný si chce popovídat a svěřit se někomu se svými problémy.  A pak jsou zde tací, co hledají nějaké dobrodružství. Vítejte v Asterii, zemi plné magie.

Jak to už tak u vizuálních novel bývá, tak se hra točí především kolem rozhovorů. Obvykle k vám přijde nějaký dobrodruh, dá si něco k pití, prohodí s vámi pár slov a pak zase odejde, aby ho po chvilce vystřídal někdo jiný. A to je vlastně ve zkratce celá hra. Občas se dozvíte nějaké ty drby, které pak můžete použít k vytváření úkolů, ale jinak nečekejte nic jiného. Žádné epické dobrodružství nebo management vašeho hostince. To ale neznamená, že by byla hra špatná. Právě naopak.

Rozhovory s postavami jsou bezvadné a často i zábavné. Osazenstvo je pestré, a především není nudné. Taková trpaslice Rhea je sice typický nabručený trpaslík, který se snadno naštve, ale společně s jejím upířím společníkem Kylem tvoří velmi vtipnou dvojici. Především proto, že je Kyle VELMI zapomětlivý a nepamatuje si co bylo před sto lety, ale ani co se stalo včera. Nebo třeba tajemný zloděj s tragickou minulostí, který se při každé své návštěvě představil jiným jménem. Na první pohled trochu pochybný, ale v jádru celkem milý kluk.
Samotné postavy jsou pěkně nakreslené a sprity krásně animované. Prosté věci, jako třeba máchání ocasem, nervózní těkání očima, nebo pohyb uší u zvířecích ras vytvářejí krásný efekt života.

Pak je tu míchání nápojů. Nepochybně důležitá část práce každého hostinského, bohužel ne moc podařená. Vizuální stránka je pěkná, kombinování jednotlivých přísad také ujde, i nápojový lístek je celkem pestrý. Co mi však trochu vadilo, byla celková jednoduchost přípravy. Na výběr je řada různých nápojů, každý trochu jiný. Bohužel postavy obvykle chtěly něco jednoduchého, nad čím nebylo třeba vůbec přemýšlet. Stačilo si najít správný recept, okopírovat ho a bylo to. Občas někdo požádal o nějaký speciální efekt, ale i tak nešlo o žádnou výzvu. Žádné lámání si hlavy s tím, jak docílit toho, nebo onoho efektu, jak to dát celé dohromady. Ne.
Tvorba úkolů je obdobně prostá. Na každý potřebujete získat několik informací a jakmile je máte, tak vyberete ty správné a úkol je hotový. Nic nemůžete zkazit, ani si upravit podle sebe.

I přes to vše mě ale hra neskutečně bavila a rád jsem poslouchal příběhy svých hostů. Jak strávily svůj den, jak se utkali s hordou nemrtvých a celkově se o nich dovídal všechno možné. Každý den jsem se těšil na své oblíbence, abych s nimi mohl prochodit alespoň pár slov, i když po chvilce museli zase odejít.

Pro: Rozhovory, postavy

Proti: Míchání nápojů (jednoduchost)

+15

DREDGE

  • PS5 85
Kto má rad rybárčenie s prímesou tajomna, mal by sa pustiť do tejto hry. Nie len, že bola veľmi návyková, ale jej dĺžka bola tak akurát ideálna aby neprestala baviť.

Hráč robí vlastne stále dookola to isté- chytí ryby, predá ich, kúpi si za to vylepšenie aby mohol chytiť viac rýb a predať ich za viac peňazí atď., ale napriek tomu je to fakticky dobrá hra. Samozrejme, že nejde len o peniaze. Hru sprevádza príbeh a rôzne úlohy pomáhajú hráčovi preskúmavať okolie súostrovia. Na to aby mohol pokračovať musí mať vybavenie vhodné pre danú oblasť. V jednotlivých častiach sa vyskytujú NPC postavy, ktoré po splnení questu ostávajú aktívne v podobe obchodníkov, ktorí majú v zásobe pár dobrotiek.

Hru by som neoznačila ako obtiažnu ale pár pasáží, ktoré mi dali zabrať, tam boli. Hlavne by som si nikdy nebývala pomyslela, že plavba v noci po mori môže byť tak strašidelná a že loďka, ktorá na teba priateľsky húka nie je v skutočnosti žiadna loďka.

Dredge má dva konce. Pre jeden z nich musí človek splniť aj pár vedľajších questov ale myslím, že to je tak nejak samozrejmé, že keď hra baví, tak tie misie sa plnia samé.

Som rada,že som mala možnosť zahrať si túto hru. Bol to fakt pekný a tématický zážitok.
+15

Kingdom Come: Deliverance – The Amorous Adventures of Bold Sir Hans Capon

  • PC --
Ptáček si vyhlédl řezníkovu dceru jako svůj budoucí bod zájmu a Jindřich za něj všechno oddře, jak jinak. 

V první části je potřeba získat vzácný a drahý rodinný náhrdelník, který Ptáček prohrál v kostkách s jakýmsi lůzrem (který mu v životě nemohl nabídnout dostatečnou protihodnotu). A protože je Ptáček velký myslitel, chce přesně tenhle šperk darovat své budoucí milé. To Jindru zavede až do nového tábora žoldáků v sázavském lese, ve kterém dostane možnost se o šperk utkat kostkovém turnaji. Jakým způsobem se s celou situací vypořádá už je na samotné hráči, každopádně odměnou může být mimo jiné i vzácná sada zlatých kostek, které ale mají dost špatnou čitelnost a často jsem tak musel mhouřit oči, co že mi to vlastně padlo. Nechal jsem si tedy pouze Ďábelskou hlavu a zbytek vyměnil za jiné kousky.  

Součástí získávání náhrdelníku je také menší službička pro nové NPC ohledně hledání vraha v táboře, na které je nalepen dost zajímavý způsob řešení úkolu pomocí vyjednávání. Celkově jsem si tuhle první část dost užil a do tábora žoldáků se pak ještě několikrát vrátil. 

Druhá část úkolu pro toho idiota Ptáčka je získání elixíru Neodolatelnosti a pokud se hráč nerozhodne si recept na něj přímo koupit (za docela dost peněz), čeká ho zábavné strašení Ledečka s domněle oživlým revenantem. Originální a zábavné řešení celého úkolu zavede Jindru až k tragickému osudu místního uhlíře a jeho rodiny. Jedná se o kvalitní vedlejší úkol, kterému v hlavní hře není rovno. 

No a finále už je pouze Ptáčkova snaha zapůsobit na svou milou pod oknem, u čehož mu Jindra asistuje a následně řeší nastalou situaci s řezníkovic otcem a jeho poskoky. Humor na konci na mě moc nefungoval, ve skrze celé DLC jsem měl chuť Ptáčkovi tak maximálně vrazit pěstí mezi oči. Moje předtucha se vyplnila, když po úspěšném večerním zářezu dcery řezníka druhý den ráno jen suše konstatuje, že o ní dál nestojí...

Spolu s Ptáčkovým DLC byl vydaný i turnaj jako update zdarma. Se zlodějským charakterem, bez schopností s čímkoli pořádně bojovat, jsem začal přemýšlet, jak s celým turnajem vyjebat - moje první pokusy ukrást všem zúčastněným vybavení ve spánku se mi dařilo jen částečně a taxem si ten turnaj jen tak z legrace zkusil. A světe div se, já vyhrál. Na Hardcore! Přestože absolutně neumím bojovat se zbraněmi mimo luku, dokázal jsem porazit naskilované soupeře bez ztráty kytičky. To jen ukazuje, jak je celý soubojový systém KCD nedokonalý. Výběr směrů k útoku působí legračně a mistrovské výpady dělají z celé taškařice jen QTE záležitost. A podle traileru ke dvojce to nevypadá, že by se z toho autoři poučili...
+15

Kingdom Come: Deliverance – Band of Bastards

  • PC --
Musel jsem si bulavu potřít Paralýzou a loknout nějaké dryjáky, abych nedostal na prdel i potřetí. Vstup do bandy bastardů se neobejde bez boje a Provazník mi dával nakládačku i s mými mistrovskými výpady. Byla to pro mě větší výzva, než celý ratajský turnaj a souboj s Prckem dohromady. Paradoxní je, že v hromadných bitkách jsem potom jediný, kdo se válí na zemi jako poslední. 

Naštěstí jsou členové družiny nesmrtelní a pokud padnou v boji, jen se tak válejí a po chvíli vstanou a vrátí se zpět do tábora. Jedinou výjimkou je Kuno - velitel družiny - u kterého znamená jeho smrt konec celého DLC. A když se to posere, tak minimálně na Hardcore je schopen padnout opravdu rychle...  

DLC obsahuje několik výjezdů někam, kde se něco semele a většinou je v tom nějaká ta hromadná bitka. V mezičase může Jindra poslouchat životní osudy členů družiny a snažit se k nim získat nějakém sympatie, ale mě osobně osudy plundrující bandy žoldáků nijak zvlášť neoslovily. Zajímavý je ale rozpor Racka Kobyly se "záporákem" DLC, který rozhodně není černobílý. 

Velkým zklamáním je konec, který vyzněl do prázdna a také osud jednoho z členů, kterého jsem chtěl zabít, ale hra mi to nedovolila. Celkově nemám z tohohle nášupu dobrý pocit, protože za dost peněz je to málo muziky a zároveň může skončit předčasně, pokud Jindra nebude dělat Kunovi osobního bodyguarda.
+15

Metal Gear Solid

  • PS1 85
První díl Metal Gear Solid série je pro mě důležitým mezníkem ve vnímání videoher. Koncem 90. let byla moje zkušenost s hrami jen prostřednictvím televizních her pořízených z vietnamské tržnice. Rodiče mě vytáhli na nákup oblečení, jehož neustále zkoušení mě nijak nebavilo a jediným lákadlem bylo vyhlížet žluté kazetky, jejichž obal ne vždy čitelně reflektoval danou hru. Vlastně většinu her bych mohl popsat stylem: Postavička chodí zleva doprava, cestou střílí nebo skáče po nepřátelích a na konci úrovně nebo série úrovní čeká nějaký ten boss. Konec. Další level. Tentokrát vodní level. Bylo jednodušší pojmenovávat názvy úrovní podle toho, kde se odehrávají. Vodní level. Ohnivý level. Podzemní level. 

MGS jsem viděl poprvé při jedné návštěvě kamaráda ze základy, který vlastnil jako jeden z mála lidí v okolí PS1 a pořádal hromadné turnaje v hraní NHLka. Okamžitě mě pohltil onen filmový styl a snímání postavy z ptačí perspektivy, kde se kamera natočí, když se opře o zeď a jako by nahlíží za roh na nepřátele. Problémem však byla bariéra v podobě anglického jazyka a tak jsme zůstali uvěznění v “podzemním” levlu, aniž bychom tušili, že stačí počkat, až přijede výtah a můžeme pokračovat dále. 

Naštěstí hra obsahuje sérii virtuálních misí, jejichž náplň je už přímočařejší. Dostat se z bodu A do bodu B a nebýt zpozorován vojáky. Zkrátka, klasická hra na schovávanou. Až o nějaký pátek  a desítek hodin angličtiny později jsem mohl docenit i příběhovou stránku. Hlavnímu příběhu předchází i briefing v podobě sérii video pásek osvětlující cíl mise, které se dají spustit samostatně z hlavního menu a dodávají potřebný kontext. Obsazení základny, únos důležitých osob, hrozba v podobě jaderného útoku. Má to ten správný nádech akčního blockbusteru z 90. let ve stylu Mission Impossible nebo Smrtonosné pasti. Vše doplněno o záporáky, které mají kódové označení jako Sniper Wolf, Decoy Octopus a popisem se blíží těm klasickým bossům z “kazetkových her”. Dokonce i jejich střety připomínají klasiky jako Ninja Turtles nebo Castlevanii, kdy se během boje pohybují v naskriptovaných smyčkách a vyhlížíte jejich slabinu. Rozdíl je však v podání příběhu a jejich zakomponování. Každá postava má svou prokreslenou osobnost, motivaci proč proti vám bojovat, až je vám i skoro líto je porazit. Hlavní příběh není jen tím typickým filmovým béčkem, ale poukazuje i na hrozby jaderného konfliktu.

Hratelnostně je hra podobná oněm virtuálním misím, okořeněna příběhovou částí s několika akčními pasážemi, aby to nebylo jen o tom plížení.  Co se fakt povedlo je zasazení na aljašskou základnu a vtisknout ji uvěřitelnost, jelikož ji prolézáte celou a snažíte se najít, kde se skrývájí rukojmí a taky titulární zbraň hromadného ničení - Metal Gear.

Letos jsem se rozhodl hrát celou hru na Extrem obtížnost a získat Big Boss hodnocení. Podmínkou je dokončit hru pod tři hodiny, zabít méně než 25 nepřátel, použít maximálně jeden léčivý předmět, spustit 4 a méně poplachů a nepoužít continue.  Za největší výhodu jsem považoval mít možnost uložit hru až 80 krát, což mi umožnilo prakticky ukládat po průchodu každého kratšího segmentu. Nakonec tohle mě málem i stálo porušení tří hodinového limitu, jelikož do celkového času se počítají veškeré konverzace i filmečky. Filmečky se dají přeskočit, až na pár výjimek a samožné ukládání taky stojí pár vteřin. Nakonec před bojem s Metal Gearem jsem měl odehráno 2 hodiny a 30 minut a věděl jsem, že budou následovat tři nepřeskočitelné pasáže. Bylo to těsné a neuložit hru celkem 47 krát, dohrál bych v lepším čase než 2 hodin a 56 minut.
Samotný průchod základnou a vyhýbání se vojákům nebyl složitý. Naštěstí herní mechaniky fungují, jak v divadelní hře a všichni vojáci chodí stejně po daných cestičkách a lze se jim snadno vyhnout. Největší problém jsem měl s dvěma boss fighty. Tank - nedařilo se mi k němu přiblížit. Začátek boje zahajuje několika výstřely z kanónu. Druhým byl pak souboj s Ninjou, kdy hit boxy ne zcela fungují fér a nebyl jsem schopný ho zasáhnout. 
Jako nepříjemnou podpásovkou pak bylo doplňování životů nebo teda absence doplnění. Po každém boss fightu se zvýší Snakeovo celkové zdraví a zároveň se i automaticky doplní veškeré životy, tohle neplatí pro Extrem obtížnost. Vyléčení nastane až ve třech příběhových momentech v druhé půlce hry. 

Dohráno na emulátoru s RetroAchievementy.
+15

Hades

  • PS5 70
Hades je výborná hra, rozhodne lepšia, ako naznačuje moje hodnotenie. Prečo teda dávam len mrzkých 70 percent? No, v tomto prípade si pokojne priznám, že je to môj problém a nejde o chyby tvorcov. S rogue-like hrami som mal málo skúseností a rozhodol som sa otestovať si práve na Hadesovi, či ma to chytí (podobne ako ma svojho času chytili napr. Souls tituly).

Nechytilo. Začiatok ale vyzeral sľubne. Súboje boli celkom návykové, štylizovaná grafika skvelá a profesionálny dabing na jednotku. Porážka prvého bossa priniesla aj satisfakciu. Problém nastal vtedy, keď som po smrti musel začínať úplne od začiatku.

Samozrejme, chápem, že to je špecifický znak rogue-like hier a vedel som, že tu bude prítomný. Čakal som ale, že ma bude motivovať, že sa do hry zažeriem na sto percent... To sa však nestalo. Následné prechody úrovňami mi prišli pokus od pokusu menej zábavné, možno až mierne otravné. Nepomohol ani fakt, že jednotlivé miestnosti boli procedurálne generované. Proste sa dostavil stereotyp a nuda.

Samotný boj mi úplne nesedel. Iste, zo začiatku vyzerá skvele, ale celkovo je tá hra na môj vkus až príliš divoká a boje sú skôr "button mashing", kde treba hlavne uhýbať ako o dušu a do toho útočiť, popri tom stále sledovať, čo odkiaľ letí, kde Zagreus stojí, a v ďalšej sekunde už rozhodnúť, do ktorého smeru sa človek pohne, ale tak, aby sa vyhol projektilu či pasci. Skrátka je toho dosť a kvôli rôznym efektom je na obrazovke nezriedka solídny chaos. Často som nevedel, kde vlastne moja postava stojí, prípadne som netušil odkiaľ som dostal damage. Chápem príťažlivosť takýchto súbojov, ale, žiaľ, nie je to pre mňa (bolesť rúk po dlhšom hraní tiež na pohode nepridala).

Príbeh ma tiež až tak neoslovil, dialógy boli síce napísané dobre (a nezriedka aj celkom vtipne), ale na môj vkus bola hra až príliš ukecaná. Každý boh, od ktorého si hráč berie power-upy, musí predtým utrúsiť nejaké dve-tri vety. Iste, rozvíja to príbeh, ale mne to po čase liezlo na nervy. Po cca 12 hodinách a troch, resp. štyroch porazených bossoch to balím, keďže nemám náladu zakaždým prechádzať celú hru od začiatku.

Odhadujem ale, že ten, kto miluje rogue-like hry, si príde na svoje (ako, napokon, naznačuje tunajšie hodnotenie aj recenzie kritikov). Ja som sa aspoň trochu pobavil, užil si fajn audiovizuál, ale hlavne si ujasnil, že tento typ hier nebude pre mňa. Ďalšie hry od Supergiant Games ale zrejme vyskúšam, pretože ich štýl a prístup k tvorbe sa mi pozdáva. Snáď ma oslovia o niečo viac.

Pro: fanúšikovia rogue-like budú nadšení

Proti: ľudia, ktorí rogue-like, neobľubujú, budú nadšení asi menej

+15

Warcraft III: The Frozen Throne

  • PC 85
Kampaň jsem bohužel nedohrál, zdála se mi ke konci celkem tuhá. Jinak příběhově opět skvělé. Nové jednotky jsou povedené, zvlášť u orků nový léčící (skvělý sekundární) hrdina a "obnovovač" taurenů. Limit jednotek byl zvýšen z 90 na 100, což je dobrá zpráva pro všechny massovače...:) Rasy se opět trochu vyvážily, a tak je multiplayer perfektní zážitek ať už po LANu, tak po battle.netu.

Pro: nové jednotky a hrdinové, opět perfektní videosekvence

Proti: moc mě nebavila kampaň za elfy s fanatickou Maiev

+14 +15 −1

Star Wars Jedi Knight II: Jedi Outcast

  • PC 95
Pro mě TOP 3 hra.Vynikající příběh,převyšuje snad jen KOTOR.Pokud nejste SW fanousci odečtěte si 5%.Souboj se světelným mečem je kapitola sama o sobě a s použitím sil proti Rebornům je to nezapomenutelný zážitek.Většině lidem se nezamlouval začátek bez meče.Mě se to libí,páč je to součást příběhu a konečně si můžete ošahat E-11tku :o).Plnění zkoušek na Akademii je úžasné,stejně jako filmové sekvence,Doomgiver,souboje bok po boku s Lukem,prostě tadle hra má své kouzlo.Samozřejmě poslední část na Yavinu IV a souboj s Desannem je mistrovsky udělána.Hudba je jako vždy skvělá.Grafika na tu dobu taky solidní.Azbytek dopisu zitra:D

Pro: Příběh,,meč,hudba,hratelnost a vše ostatní :o)

Proti: cože?

+14 +16 −2

Vampire: The Masquerade - Bloodlines

  • PC 100
Geniální RPG ve všech směrech, které mi svou hratelností připomnělo Deus Ex. Také se zde dá všechno řešit několika způsoby, taky to má úžasnou atmosféru a příběh...Upíři mě nikdy moc nebrali, ale tahle hra mě do sebe vtáhla jako bych je miloval od narození:).Jednoznačně 10/10.

Pro: Skvěle zachycený upírský svět, design světa, dialogy, Malkaviáni..

Proti: Nepříjemné bugy, ale nic co by mi bránilo tu hru čtyřikrát dohrát

+14