Nejlépe hodnocené komentáře

Get Ready, Go!

Závod začal. Radši je pustím všechny před sebe, abych se nejdřív podíval, co kdo má. No jasně, klasika, Suzy Stock už má zase miny. Jé, a Mori Sato je má taky. A Cher Stone má bodáky na nárazníku. To vypadá dobře. To vypadá přímo skvěle. Nechám je trochu vyblbnout a vystřílet munici a uvidím, jak se to vyvrbí. Paráda. Půlka prvního kola a Mori Sato už vesele plápolá. A navíc šikmo přes cestu, tak hlavně se mu musím vyhnout, abych si zbytečně neponičil káru. Tak teď si to rozdám s holkama. Dohonil jsem je a peru to do nich z kanónu. A vida, Cher Stone ještě navíc najela na minu a má to taky za sebou. Už zbývá jen Suzy Stock a ta má tak třetinu zdraví. Použil jsem zbytek turba, dohnal jsem ji a raději z odstupu, abych se stihnul vyhnout případné mině, do ní kropím poslední munici. Bohužel to nestačilo. Jenže jak Suzy zpanikařila, narazila do trosek Moriho auta a i ona končí v plamenech. Super. Jeden a půl kola a vítězství mám v kapse. Navíc s nepoškozeným autem, za což dostanu bonus. Další peníze inkasuju za to, že nikdo jiný už závod nedokončil. A k tomu to bylo třetí vítězství v řadě. Pecka. Další odměna.

Takhle nějak může vypadat ideální průběh závodu v Death Rally. Mnozí pamětníci považují tuto hru za nejlepší závody, jaké kdy hráli a já se hned z kraje přiznám, že i já patřím mezi ně. Pro ty z vás, co tuto legendu nehráli, jen přiblížím, že Death Rally je shora viděná arkádová závodní hra. Hráč začíná jako poslední (dvacátý) v žebříčku a jeho úkolem je dostat se na jeho vrchol a následně porazit v jediném závodě finálního bosse. Samotná hra pak probíhá tak, že k dispozici jsou vždy tři závody, do kterých je možné se přihlásit, s tím , že do každého závodu se mohou přihlásit pouze čtyři jezdci. Za lehký závod na čtyři kola si vítěz připíše 750 dolarů a tři body (za druhé místo dva a za třetí jeden). Za výhru ve středním (na 5 kol) naskočí na konto 3000 a 5 bodů (3 za druhé místo a dva za třetí) a za vítězství v těžkém (na 6 kol) 12000 a 10 bodů (7 bodů za druhé a čtyři za třetí místo). Pointa je v tom, že ani ostatní jezdci nezahálejí, takže i jejich bodová konta neustále narůstají.

V Death Rally je k dispozici celkem šest vozidel -  Vagabond (počáteční auto), Dervish, Sentinel, Shrieker, Wraith a Deliverator. Za vyhrané peníze je možné zakoupit pro vaši káru jedno ze tří možných vylepšení - pancéřování, pneumatiky a motor. Každé lepší auto má k dispozici o něco více vylepšení, než mělo to předchozí, ale cena za něj je pochopitelně vyšší. Kromě toho je možné si před závodem nechat do vozidla jednorázově namontovat silnější turbo, které ale ubírá "zdraví" hráčova vozu, na přední nárazník je možné nechat si přidělat bodáky a hráč si může zakoupit i osm min, které se pokusí pouštět ve vhodnou chvíli před své protivníky. Poslední, co si lze jednorázově zakoupit, je poškození nejlepšího soupeře, který se do závodu přihlásí. Toto poškození je náhodné v rozsahu 25-50% soupeřova zdraví.

Kromě peněz za umístění (dotovaná jsou vždy první tři místa), je možné získat další obnos za zničení všech soupeřů, za dokončení závodu s poškozením menším než 2 procenta a za tři vítězství v řadě. Občas se před závodem objeví podivně vypadající chlápek, který po hráči požaduje, aby na trati sebral drogy a zároveň dojel na prvním místě. Někdy se dokonce před závodem může ukázat smrťák, který po vás požaduje, aby některý konkrétní jezdec nespatřil cílový praporek. Tyto dvě nabídky je ale potřeba dobře zvážit, protože pokud je hráč nesplní, zaplatí naopak po závodě polovinu potenciální odměny.

Další peníze se dají získat v samotném závodě. Na trati je možné sebrat hned čtyři různé předměty. Jednak je to symbol dolaru, za nějž hráč získá peníze. Podle obtížnosti tratě to je 50, 120 nebo 500 dolarů za každý symbol. Dále se občas objeví symbol montážního klíče, po jehož přejetí se hráči obnoví část zdraví (2-5%). V neposlední řadě tu máme symbol blesku, za nějž se dobíjí turbo na vašem vozidle. U symbolu dolaru a klíče lze občas nalézt jejich větší ekvivalent, přičemž klíč doplní 20% zdraví a symbol dolaru dá desetinásobnou výši podle zvolené obtížnosti závodu. Poslední symbol, kterému je ovšem potřeba se vyhnout, je muchomůrka, po jejímž přejetí se hráči na několik vteřin rozmaže obraz. Všechny předměty se objeví vždy na pár kol a sebrat je mohou i vaši soupeři.

Co se týče soupeřů, tak jejich zpracování považuji za jednu z největších předností Death Rally. Každý má nejen své jméno, ale i portrét a vůz, který obvykle používá. Možná to vypadá jako drobnost, ale zaručuju vám, že budete mít soupeře, kteří vám nebudou sedět a kterým se budete pokud možno vyhýbat (za mě Jane Honda) a naopak kolikrát se do závodu přihlásíte jen proto, abyste některému z oponentů oplatili nějaký dřívější naschvál.

Death Rally nabízí i možnost hrát bez použití zbraní. Pokud se pro tuto variantu rozhodnete, počítejte s tím, že hra je o něco těžší, protože získávání peněz je mnohem náročnější. Je to způsobeno tím, že kromě bonusu za tři vítězství v řadě se žádné další ve hře nevyskytují.

Audiovizuální zpracování je jednoduše excelentní. Ve hře se nachází celkem 18 tratí + závěrečná aréna. Každá trať má svůj zrcadlový protějšek, ale jen co se týče profilu. Vzhled je pokaždé jiný. V Death Rally si zajezdíte mezi skálami, v džungli, v poušti i v městské zástavbě. Tratě jsou lemovány sloupy, stromy, kaktusy a okolostojícími diváky. Ty je možné přejet a za vozidlem pak chvíli zůstává krvavá stopa pneumatik. I hudba je perfektní a atmosféru adrenalinových závodů skvěle doplňuje.

Kdybych měl napsat závodní hru, u níž jsem strávil nejvíce hodin a odjezdil nejvíce závodů, bylo by to stoprocentně Gran Turismo 2. Ale kdybych měl napsat hru, u které jsem se nejvíce bavil, bylo by to určitě Death Rally. Tuto hru jsem dohrál nejméně patnáctkrát a při psaní tohoto komentáře jsem dostal chuť pustit se do ní znovu.

V roce 1990 měli pánové ze Segy problém. Ačkoliv měli konzoli, která svým výkonem výrazně předčila svého největšího konkurenta Nintendo Entertainment System, s prodeji to bylo naopak. Skoro 90% prodaných her a konzolí patřilo sedm let starému Nintendu. Proto se Tom Kalinske, který šéfoval americké divizi Segy, rozhodl pro několik razantních kroků, které měly poměry na trhu změnit. Jedním z nich bylo rozhodnutí, že Sega potřebuje maskota. Nejlépe nějakého, který ukáže, o co je konzole od Segy oproti svému největšímu rivalovi rychlejší. A tak se zrodil Sonic the Hedgehog. Tato hra udělala na vedení Segy tak mocný dojem, že se dokonce rozhodli nahradit hru Altered Beast, která se do té doby prodávala společně s každou novou konzolí, právě Sonicem.

Sonic je v podstatě klasická plošinovka, které se od soudobé konkurence odlišuje již zmíněnou rychlostí. Hru lze sice hrát i při pomalejším a opatrnějším postupu, kdy se hráč více soustředí na sbírání zlatých kroužků a prozkoumávání skrytých mist, kterých je v každém levelu hned několik, ale minimálně v prvních třech částech úvodní zóny Green Hill je znát, že tvůrci spíše zamýšleli, aby Sonic úrovněmi prosvištěl co možná nejrychleji. Je proto překvapivé, že od druhé zóny, se tempo sníží a ze Sonica se na několik úrovní stává v podstatě normální plošinovka.

Od Marble Zone výrazně přibyde nepřátel a rozličných překážek, které komplikují našemu modrému bodlináči život. Nesmí chybět nejrůznější pohyblivé plošinky, bodáky, láva a podobné klasické plošinovkové vychytávky. Pravé peklo ale nastane až ve čtvrté zóně, která se odehrává pod vodou. V ní nejen, že některé výtahy směřují přímo na bodáky, nepřátelé vyskakují na poslední chvíli ze země, skok na plošinku vede rovnou před vystřelující hlaveň, ale hlavně je zapotřebí se s naším ježkem čas od času nadechnout. To lze udělat buď jednoduchým vyskočením nad hladinu a nebo pokud se není možné včas z vody dostat, je třeba nalézt bubliny, které z vody stoupají a nadechnout se z nich. I ve zbylých dvou zónách je obtížnost spíše vyšší a k úspěšnému dohrání je zapotřebí buď dostatek cviku nebo hraní v emulátoru nebo na Sega Mega Drive Mini, kdy se lze hru uložit kdykoliv.

V Sonicovi je možné získat hned několik životů navíc. Buď se vám podaří přímo nějaký nalézt na některém skrytém nebo hůře dostupném místě nebo vám nový život přibyde za každých sto sebraných kroužků. Tady je ovšem potíž s tím, že pokud narazíte do nepřítele, přijdete naráz úplně o všechny. To má sice tu výhodu, že stačí mít jeden sebraný kroužek a Sonic vydrží další zásah, ale pokud se vám stane, že těsně před stovkou něco přehlédnete a rázem o všechno přijdete, může to mít neblahý vliv na vaši nervovou soustavu. Naštěstí se skoro v každé úrovni nachází několik různých monitorů, po jejíchž rozbití můžete získat deset kroužků, dočasnou nezranitelnost nebo štít, který sice po prvním zásahu zmizí, ale hráč alespoň neztratí žádné sebrané kroužky.

Boss je ve hře jediný a sice doktor Robotník. S ním se Sonic střetne na konci každé zóny. Souboje nejsou moc těžké, většinou stačí do doktora několikrát narazit a je po všem. Po každé zóně následuje speciální úroveň, v níž se Sonic ocitne v rotujícím labyrintu, ve kterém se nachází jeden ze šesti smaragdů chaosu. Tyto úrovně mi moc nesedly, protože jsem se v nich špatně orientoval a po chvíli se mi skoro motala hlava.

Grafika není špatná, ale nejvíce se mi líbila první zóna, která se odehrává ve venkovním prostředí. To samé platí i o hudebnim doprovodu. Skladbu, která hraje v Green Hill mám opravdu rád a obzvlášť se mi líbí její hardrocková předělávka, kterou lze nalézt na YouTube. Zbytek hry na tom není ani po grafické, ani po hudebním stránce rovněž vůbec špatně, ale na druhou stranu se podle mě nejedná o nic, co by nějak extra vybočovalo z šestnáctibitového průměru.

Sonic The Hedgehog je legenda, o čemž svědčí i fakt, že se dočkal velkého množství pokračování na všechny možné platformy. Hlavně je to ale hra, která zásadně pomohla dostat Segu Mega Drive na úroveň Nintenda a započala tím nejzajímavější konzolovou válku všech dob. A buďme za to rádi, protože díky ní vznikla na obě konzole spousta špičkových her.